Červen 2005

O sobě raději netočím

Marta Švagrová

Režisér Dušan Klein už natočil šestadevadesát filmů a svou "básnickou" pentalogií zaznamenal kinematografický rekord. Teď se pustil do nového experimentu: režíruje první "nekonečný seriál" v Česku nazvaný Ulice.

LN Co se vy, takový profesionál, můžete na tomto úkolu ještě naučit?

Pro režiséra, který docela nový formát staví, začíná s ním, je to na jedné straně obrovské dobrodružství, na druhé straně výzva právě dokázat svoji profesionalitu, umění pracovat rychle, ve zkratce, prokázat i manažerské schopnosti. Musím se obklopit lidmi, kteří budou posléze schopni realizovat seriál stejně rychle a kvalitně jako ti, kteří s ním začnou. Potřebujeme šest režisérů, aby se seriál nezastavil. Po desátém díle jim budu dělat supervizi.

LN Říkal jste, že půjde o kvalitní komerci. Nic víc?

Uvědomuji si, že seriál vyrábí komerční televize a že každý komerční projekt je závislý na tom, aby se mu vložené prostředky nejen vrátily, ale také vydělaly. Takže to nebudou žádné příběhy Felliniho nebo Bergmanna, bude to komerce, ale mám ctižádost, aby to byla komerce kvalitní. Očekáváme diváky většinou v okruhu 55 plus, což je gros těch, kteří se kolem sedmé hodiny večerní na televizi dívají. A my chceme, aby se orientovali v příběhu, nepletli si postavy, aby chápali vztahy. Pochopitelně by bylo příjemné, kdyby ty příběhy přilákaly i jiné diváky, třeba ty mladší, kteří nejsou zvyklí dívat se na televizi tak často.

LN Na takhle "nekonečnou" příležitost se herci asi shánějí snadno?

Plno herců mi přikývlo, aniž by znali scénáře - řekli, že mi důvěřují. Už proto jsem trošku náročnější ke scénářům. Zdá se mi ale, že postavy jsou zajímavé, mají svůj vývoj, příběhy budou kopírovat každodenní život, a nejen to, budou kopírovat i dny, kdy se budou vysílat.

LN To znamená reálný čas?

Skoro. Začínáme pilotním dílem 4. září, kdy se lidé vracejí z dovolených, protože končí prázdniny. Pilotní díl se tedy odehrává právě o víkendu, kdy se hrdinové vracejí z prázdnin a musejí se přeorientovat zase na povinnosti. A v pondělí 5. září budeme vysílat první díl: Děti jdou do školy, dospělí do zaměstnání, strávíme s nimi celý den, v úterý zase od rána do večera a tak dále, pátý díl se vysílá v pátek... A v pondělí zase koloběh začíná nanovo. Když bude Mikuláše, budou po ulici chodit mikulášové s čerty, když se v reálném čase bude hrát hokejové mistrovství, hrdinové se budou dívat na přenosy zápasů. Nejde o politický seriál, ale o reálný, byť trochu zhuštěný, život.

LN On život s politikou stejně souvisí. Kdo by to věděl lépe než vy?

Myslíte to, že jsem se narodil v roce 1939 a ještě k tomu v židovské rodině? Když jsme dostali hlášku, že budeme muset do transportu, utekli jsme z Michalovců. Napřed jsme se skrývali v jednom statku v Nízkých Tatrách, vycházeli jenom v noci, ale byli jsme tři kluci ve věku pět, osm a dvanáct let, já byl nejmladší, tak to nebylo moc bezpečné. Po půl roce tatínek našel kontakt ke katolickému klášteru pro sirotky v Bratislavě a tam nás kněz pan Hlavatý ukryl pod jménem Ružiakovi. To byli kluci, kterým se podařilo odjet do Anglie a my dostali jejich doklady.

LN Takže jste - v pěti letech -změnil identitu?

Ano, nejen jméno, mimochodem, já byl Július, přijal jsem jméno Dušan a už jsem si ho ponechal. Museli jsme ale změnit i zvyky a chování a to bylo těžší, na pětileté dítě to byl veliký tlak.

LN Jenže jste v klášteře nezůstali. Tatínek šel k partyzánům a zemřel, maminku kdosi zradil.

Tatínek dal mamince kontakt v Bratislavě k člověku, který mu dlužil peníze, ať se na něj obrátí, kdyby bylo nejhůř. Ona to udělala, on slíbil, že jí peníze přinese do kláštera, a místo něj přišlo gestapo, zavolali děti Ružiakovy, poručili nám sundat kalhoty, uviděli obřízku, a jeli jsme do Terezína. Maminka byla v Malé pevnosti, my v ghettu, naštěstí jsme se už nedostali do jiného koncentračního tábora, dožili jsme v Terezíně do osvobození. Domů jsme se už nevrátili, protože dům v Michalovcích vyhořel.

LN Prožili jste drama, které byste si do filmu asi nevymyslel

A mělo pokračování: Červený kříž nás ubytoval v hotelu a poslali nás do bytového úřadu, že nám přidělí byt. Maminka tam šla, a kdo myslíte, že byl vedoucím toho bytového úřadu? Člověk, který nás zradil. Rozčileně odešla, on ji přišel prosit do toho hotelu, aby ho neudala, a ona mu tedy odpustila. Přidělil nám aspoň hezký byt. A dobrodružství pokračovalo dál - s bratry nás poslali také na vyživovací pobyt pro děti z koncentráku, nejprve jsem byl v Dánsku - tam nás vyšetřili, odvšivili a tak dále, pak jsem se dostal na půl roku do skvělé švédské rodiny na statek pana Anderssona - měli dceru a syna a mě dokonce chtěli adoptovat. Po letech mi ukázali album, byli tam na společné fotce i se mnou, přijali mě do rodiny. Při návratu jsme seděli na hlavním nádraží na peróně, cedulky na krku a maminky chodily a vybíraly si nás.

LN Nenapadlo vás ten námět zfilmovat?

Příběh židovského dítěte v katolickém klášteře jsem napsal, scénář ale léta leží a už bych do toho nešel.

LN Je to pořád ještě bolavé?

Spíš mám obavy, jestli to moje trauma někoho může zajímat. Třeba by to ten, kdo to neprožil, udělal lépe. To, že dělám něco jiného, je možná lepší zapomnění.

LN Ani židovským tématem obecně jste se nezabýval.

Chtěl jsem udělat film o antisemitismu, ale tehdy to tady nešlo, tak jsem natočil dva cikánské filmy: Kdo se bojí, utíká a Radikální řez. Protože rasismus je ve společnosti stále přítomen. A podařilo se mi natočit Píseň o lítosti Viktora Fischla, taková nedramatická, poetická, ne příliš divácká látka, ale silná zásluhou autora a kamery Juraje Šajmoviče.

LN Natočil jste zato hodně detektivek.

Na detektivní žánr jsem skočil rychle poté, co jsem se vrátil z emigrace, která vlastně ani emigrací nebyla. Měl jsem po srpnu 1968 pocit, že zůstaneme v Německu - manželka s Laternou magikou hostovala v Americe a dohodli jsme se, když přišli Rusové, že vezmu malého syna a sejdeme se v Paříži. Když jsme pak v tom Německu opravdu už byli, najednou se mi nějak vrátily zážitky z války, bylo těch Němců na mě zkrátka příliš. Vrátili jsme se domů a já se detektivkami naštěstí vyhnul společenským tématům, která se začala točit. Pomohlo mi to a navíc jsem ten žánr měl rád.

LN Ale americká drsná škola zřejmě není váš styl?

Asi bych to neuměl - představte si, kdybych nechal honit dvě škodovky po Staroměstském náměstí. Mně vyhovuje spíš detektivní škola francouzská, Simenon, ten člověka oloupává jako cibuli, až se dostane na samou dřeň.

LN O setkání s Ladislavem Pecháčkem říkáte asi právem, že bylo osudové. Nejen pro všechny ty Básníky, ale také pro předlohu k filmu Dobří holubi se vracejí.

Přitom kniha Jak svět přichází o básníky byla Pecháčkovým debutem, ale byla to látka výjimečná proti tomu, co se tady točilo, hrdinové byli normální kluci, z obyčejných poměrů, jako třeba moji synové, a přitom jejich život byl bohatý. Rychle jsem napsal scénář a kupodivu se hned našly i peníze, na Barrandově to považovali za okrajovou látku, říkali, že na to nikdo nepřijede, tak na to dokonce dali podřadnější materiál. Film už při schvalovačce vzbudil nebývalé ohlasy, dodnes nevím proč - strefilo se to asi do pocitu, který visel ve vzduchu.

LN Napřed ten film ale zakázali?

Když byla schvalovačka, náměstek ředitele Lajčiak, alkoholik, při prvních záběrech usnul. A když projekce skončila a padla ta obligátní otázka "Tak, soudruzi, jak se vám to líbilo?" Lajčiak se probral a řekl: "Já nevím jak vám, ale mě je zle." A odešel. Pak začali šťourat, našli tam plno věcí a řekli že to nesmí do kin. Půl roku film ležel, nakonec jsem vystřihl dvě básničky, které nejvíc vadily, a film směl jít do kin, ale s tím, že se o něm nebude psát. To se rozkřiklo a před kinem Lucerna byly okamžitě fronty. Na tu dobu měl film slušnou návštěvnost a tím pádem jsme mohli pokračovat. Myslím, že se snad v dějinách světové kinematografie něco podobného ani nestalo - zachytili jsme hrdiny v jejich fyzickém a duševním zrání od patnácti do jedenačtyřiceti let.

LN Ve filmu Dobří holubi se vracejí jste se zase "po lidsku" vypořádal s démonem alkoholem.

To je zásluha dr. Pecháčka, on má vzácný dar dialogu, takovou zvláštní dialogovou paměť. Dlouho dělal obvodního lékaře a to je povolání jako kněz, jemu se lidi svěřují se vším, a pan doktor si to všechno zapamatoval. A taky se podařilo shromáždit neobvyklý počet skvělých herců na jednom filmu. Oni hráli s velkou chutí, už proto, že tu léčebnu sami většinou prožili. Pamatovali si, kde v kterém pokoji kdo spal a jak dlouho tam byl.

LN Obvykle se vám daří zlákat ke spolupráci dobré herce. Jak je vybíráte?

Výběr je na jedné straně strašně jednoduchý a na druhé složitý. Ta jednoduchost spočívá v tom, že si řeknu, co hledám: muž - žena, věk, typ, krása - nekrása, tloušťka - hubenost... pak si určím vnitřní charakteristiku a hledám. Vyjde mi třeba patnáct jmen, škrtnu ty, se kterými z nějakých důvodů nemohu nebo nechci dělat, vezmu v úvahu i to, že někdo je dobrý herec, ale nechtěl by asi dělat se mnou, nakonec mi zbudou dvě tři jména, a mezi těmi rozhoduji - taky podle toho, jak by byli schopni fungovat navzájem. Jednou jsem obsadil pana Brodského a on mi napsal, že by chtěl zkoušky. Já říkám, "pane Brodský, ale já vás znám, nepotřebuji s vámi dělat zkoušky". A on na to "Ale já neznám vás a chtěl bych vědět, jestli si budeme rozumět". Jemu šlo o vztah a byl jsem rád, že jsme si rozuměli.

LN Po tolika filmech, jež máte na kontě, vyznáváte nějaké krédo?

Pokouším se, aby lidi, když vyjdou z kina, neměli chuť se jít oběsit nebo utopit. Chci, aby cítili, že přes všechny těžkosti žijeme jen jednou a je třeba život prožít naplno s tím vším, co přináší. Aby si dali skleničku, pomilovali se a v každé chvilce žili. Myslím si, že takové motto měl ve většině svých filmů Jirka Menzel, kterého si velmi vážím. Jeho filmy obdivuji, mám je všechny nahrané a s radostí se na ně dívám i po letech, třeba Postřižiny, člověku je po jejich zhlédnutí tak lehko - a to je to kouzlo umění. Když se mi to někdy aspoň částečně povede, aspoň v některé scéně, jsem šťastný.

Dušan Klein. Filmový a televizní režisér a scenárista (narozen 1939 ve slovenských Michalovcích prožil konec války v Terezíně. Vystudoval FAMU (1963), pracoval jako režisér Filmového studia Barrandov (1975 - 1991) a v redakci dramatického vysílání Čs. televize. Od roku 2002 přednáší na FAMU. Jeho filmografie obsahuje 96 titulů. Jako dítě hrál ve filmu Jiřího Weisse Můj přítel Fabián. Natočil mj. snímky Místenka bez návratu, Jeden z nich je vrah, Zatykač na královnu, pentalogii s prvním dílem Jak svět přichází o básníky, Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano, Andělské oči, Konto separáto, cyklus Manželská tonutí, Hříchy pro pátera Knoxe, Píseň o lítosti, Nenávist, Strážci duší, Žil jsem s cizinkou a další.

(Lidové noviny. www.lidovky.cz)