Červen 2005

Paroubkův program

Erik Tabery

Programové prohlášení vlády Jiřího Paroubka je ambiciózní plán, který si klade realistické cíle. To je na něm sympatické, jenže v tuto chvíli už jde o víc než jen o sled chytrých programových návrhů. Paroubkův kabinet je už třetí, který dodala ČSSD za poslední tři roky, a musí usilovat nejen o důvěru poslanců, ale i veřejnosti. Což pravděpodobně bude ta nejobtížnější výzva.

Na cestě ze spálené země

Při četbě programu staronové vlády se nelze ubránit celkem pozitivnímu dojmu. Nese se v duchu reforem, vstřícnosti k životnímu prostředí, vzdělání, ale i podnikání. Je proevropský a stáčí se k neideologickému „středu“, kam dnes na kontinentu míří moderní sociální demokracie.

Programu kabinetu s účastí ČSSD je zapotřebí věnovat pozornost mimo jiné proto, že je zřejmě na dlouho poslední, který budeme moci číst. Ačkoli to tak v tuto chvíli vůbec nevypadá, učinila sociální demokracie za posledních deset let velký oblouk pozitivním směrem. Ze strany, která hovořila o kapitalismem „spálené zemi“, kde je téměř každý podnikatel škodnou, která se stavěla proti vstupu do NATO, odmítala privatizovat státní podniky, slibovala žít na dluh a státní kasu chtěla naplňovat odíráním bohatých a úspěšných, se přehoupla v partaj, která zajímavě přemýšlí o dopadech globalizace, škrtá státní dluh, snižuje daně, podporuje Severoatlantickou alianci a plánuje modernizaci země.

Právě při zasazení dnešního programu do kontextu uplynulých deseti let vyvstane jeho zajímavost. Prioritou se totiž zničehonic stávají drobní podnikatelé, snižování daní či postupná deregulace nájemného. Důležité je i to, že kabinet chce pokračovat ve snižování rozpočtových schodků.

Zřejmě největším překvapením je Paroubkův slib týkající se plánovaných zákonů v bytové politice. „Očekáváme, že během šesti let na základě tohoto zákona může proběhnout deregulace nájemného ve všech místech České republiky.“ To není slib udržovacího kabinetu, ale týmu, který má poměrně vysoké ambice. Vždyť tím riskuje nejen rozbroje ve vlastní straně ČSSD, ale i obavy potenciálních voličů.

Ani se zahraniční politikou to nevypadá špatně. Kabinet se výslovně zavazuje k další spojenecké pomoci při misích v Iráku či Afghánistánu, spolupráci s NATO a prohlubování integrace v Evropské unii.

Vláda se také zavazuje být aktivní v boji proti „neonacistickému a jinému“ extremismu, slibuje peníze na památník připomínající utrpení politických vězňů z dob totality a dobudování Muzea romské kultury v Brně.

Vzhůru do zóny

A teď nedostatky. Jednou z nejslabších pasáží je ta, která se věnuje zdravotnictví. Tady je zřejmě nejvíce cítit, že časy bývalého ministra Jozefa Kubinyiho jsou opravdu zapomenuty a sociální demokracie se do nutných reforem resortu pouštět prostě nebude.

Vláda se také nechystá snížit zdanění práce. Pro podnikatele se tak nic nezmění v jeho sociálních výdajích na zaměstnance, které jsou v Česku jedny z nejvyšších v Evropě.

Na jednu stranu se hezky čte pasáž, kde vláda slibuje, že „podpoří snižování energetické náročnosti národního hospodářství“ a to „podporou efektivního využití obnovitelných zdrojů“. Jenže vzhledem k tomu, že naši energetickou politiku de facto určuje náměstek ministra průmyslu Martin Pecina, podle něhož snaha o energetické úspory poškozuje české hospodářství, zdá se to spíše prázdnou frází. Stejně tak nepůsobí příliš důvěryhodně věta: „Vláda nepřipustí snížení úrovně ochrany životního prostředí a přírody.“ Vždyť před pár dny ekologický poradce ministra průmyslu Jiří Hanzlíček oznámil, že vláda bude na základě požadavku jeho úřadu jednat o zrušení řady CHKO, protože brání v budování průmyslových zón. Mnohem pravděpodobněji se naopak jeví, že projde jiný bod z programu: „K zefektivnění investic ve veřejném zájmu vláda předloží Poslanecké sněmovně návrh zákona o vyvlastnění.“ Tady bude zapotřebí velká obezřetnost, protože veřejný zájem je v podání zdejších politiků velmi často zaměňován se zájmem velkých stavebních nebo těžařských skupin.

Vstanou noví rebelové

Přes všechny výhrady je vládní program poměrně kvalitní, nicméně plnit by ho měla současná ČSSD – a s tím je právě potíž. Po minulých zkušenostech se totiž nelze vyhnout obavám, že místo věcné politiky budeme zase sledovat politikaření rozpolcené strany přemlouvající své „rebely“ a kupující si jejich podporu ústupem od vyhlášených principů. Už nyní jsou slyšet plány některých sociálních demokratů, jak si výhrůžkami neloajality vynutit změnu zahraniční politiky do úplného protikladu s vládním programem (symbolicky řečeno – náš spojenec by měl být spíš Peking než Washington). Tahle kampaň sociálních demokratů proti sociálním demokratům trvá už léta a je vyčerpávající. Spustila se už první den po parlamentních volbách v červnu 2002. Tu řinčely stranické meče kvůli zdražení dětských plen, tu kvůli tajuplné „nekomunikativnosti vlády s poslaneckým klubem“, pak zase kvůli zpackané volbě prezidenta či nechtěné reformě a tragické vyvrcholení to vše mělo v kauze Stanislava Grosse a jeho neschopnosti vyřešit tak banální věc, jako jsou rodinné účty a průhledné podnikání manželky. Tahle nekončící válka srazila ČSSD na nejnižší hranici popularity – deset procent. Na cestě k obnoveným sympatiím veřejnosti tak nebudou možná nejlepším lákadlem nízké daně či jiné ekonomické sliby, ale důvěryhodnost a průhlednost.

(Respekt, www.respekt.cz)