Červen 2005

Co zabilo Gagarina? Nejspíš šlendrián

Pavel Toufar

O příčině smrti prvního kosmonauta na světě se dodnes šíří tajuplné historky. Jurij Gagarin se 12. dubna 1961 stal prvním kosmonautem světa, ale o necelých sedm roků později se mu štěstí v nejkritičtějším okamžiku vyhnulo - a to se říká, že "sedmička nosí štěstí"! Zahynul po pádu stíhačky MiG-15 UTI. Dodnes je však nejasné, proč k tomu došlo.

Na jaře 1990 se začalo v Moskvě povídat, že Gagarin se stal obětí uražené ješitnosti mocného Leonida Brežněva, který ho nechal agenty KGB sprovodit ze světa. Mezi oběma muži prý po tragické havárii lodi Sojuz-1 a po smrti kosmonauta Vladimira Komarova došlo v roce 1967 k velice ostré hádce a Gagarin údajně Brežněvovi vchrstl sklenku s vodou (nebo vodkou?) do tváře. Mezi zasvěcenci se dobře vědělo, že Gagarin skutečně s Brežněvem nevycházel. "Pokaždé chce slyšet jen sprosté historky a vtipy z mých zahraničních cest," stěžoval si důvěrným přátelům.

Podle jiné verze však Gagarin nezahynul při zinscenovaném leteckém neštěstí, ale násilně ho na Brežněvův příkaz zavřeli do psychiatrické léčebny, kde na jaře 1990 v naprosté tajnosti zemřel. Pak se ale celé tajemství dostalo do tisku a na veřejnost. Protože psychiatrie bývala státní mocí v bývalém SSSR často zneužívána proti nepohodlným, hodně lidí historce uvěřilo.

Šířily se také zkazky o Gagarinových tajných kontaktech s disidenty, které kremelská politická garnitura krajně nelibě nesla. Také proto prý musel nepohodlný první kosmonaut zmizet ze světa. Jenže pravda je taková, že Gagarin nikdy nestál proti politice KSSS a Nikitu Chruščova dokonce až nekriticky obdivoval. Pokud byl ochoten připustit nedostatky, pak vinu sváděl na jednotlivé byrokraty, ale nikoli na politický systém. V bouřlivé atmosféře perestrojky a glasnosti však sovětské časopisy psaly o utajené plastické operaci, o dvojníkovi a další podobné nesmysly.

Po úrazu hlavy se Gagarinovy šance na další let do kosmu výrazně snížily, navíc musel projít přezkoušením na stíhačce, protože dlouho nelétal. Byl sice zařazen do skupinky kandidátů pro první lety nových lodí Sojuz i pro oblet Měsíce, ale jeho přítomnost v nácviku měla spíše podpořit odvahu ostatních, s nimiž se počítalo a kteří v soukromí neskrývali obavy z krajního rizika nepříliš spolehlivé nové techniky.

Poslední let s instruktorem Vladimirem Serjoginem čekal na Gagarina ve středu 27. března 1968 dopoledne, při dalším už měl vzlétnout opět samostatně. Počasí nebylo příznivé. Například skupinka kandidátů kosmických letů musela na sousedním letišti v Kiržaci přerušit výsadkářský výcvik. Letu proudové stíhačky však počasí nemělo vadit. Přesto se po necelé čtvrthodině zřítila. Vše se odehrálo nesmírně rychle. Piloti se nestačili katapultovat. Stíhačka se dostala do téměř střemhlavého letu či spíše pádu. Aby Gagarin se Serjoginem situaci zvládli, potřebovali výšku ještě 250 metrů a čas kolem dvou vteřin! Chybně nastavený výškoměr a nízká výška spodní hranice mraků je však zmátly.

A co způsobilo jejich pád? Kosmonaut Leonov vypověděl, že slyšel explozi a poté typickou ránu, jež provází tlakovou vlnu, kdy proudový letoun překonává bariéru zvuku. Stejně mluvili kosmonauti Bykovskij a Popovič, také posádka vrtulníku pro výsadkáře a dva místní obyvatelé z městečka Gus-Chrustalnyj, kteří jeli autem do Kiržace. Stíhačka MiG-15 ale byla podzvuková!

Tajemného pilota se nepodařilo najít

V té době se však zkoušel nový nadzvukový letoun Suchoj Su-11. Existuje proto podezření, že právě takový stroj vinou nekázně svého pilota zkřížil dráhu Gagarinově stíhačce, která se pak ve vzdušném víru dostala do pádu. Až po letech vyšlo také najevo svědectví vojenského řídícího leteckého provozu, že na radaru skutečně viděli neznámý letoun. Dokumentace se však nedochovala. Můžeme si představit, že pilot dodnes neodhaleného letounu (Su-11?), vyděšený z nečekaného setkání s MiG-15 v mracích, s využitím přídavného spalování z místa střetu rychle zmizel (svědci mluvili o tlakové ráně, někteří dokonce o ohnivém záblesku a rachotu v mracích!). Krutou daň zaplatili Gagarin a Serjogin.

Protože v řízení letového provozu v oblasti okolo Moskvy panoval v těch dobách krajní nepořádek, tajemného pilota druhého letounu se nikdy nepodařilo najít a on se sám pochopitelně nepřihlásil. Většina důkazů byla navíc zahlazena v sobeckém zájmu generálů a maršálů o zachování výhodných postů. Tajuplně znějící historky se nakonec hodily, protože odvedly pozornost od šlendriánu, který neměl nikdy vyjít najevo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)