Červen 2005

Třicáté výročí vietnamského debaklu

Ota Ulč

Zvonil telefon, z Evropy se ozvala redakce B. B. C., abych se ke kulatému výročí vyjádřil. Ano, byla to unikátní válka, prohraná nikoliv na bojišti. Liberálové, intelektuálové, média, fušersky si počínající politici, ti všichni se zasloužili.

Bojovat o území, nemovitosti, a nikoliv o stav mysli. Washington do tamějších džunglí poslal víc než půlmilionovou armádu, kterou z opačného konce světa nadále komandoval, co smí či nesmí učinit, kde a co bombardovat – druh rozhodování, v němž dominovaly politické ohledy, domácí i zahraniční. Dosáhlo se tak stavu, že vlastnímu vojsku byla přisouzena role boxera s jednou rukou přivázanou za zády. Politici jako například Robert McNamara, ministr obrany a bývalý hlavní ředitel Fordovy automobilky, se též vyznamenali svým primitivismem v roli psychologů, předpokládajících, že příliš ztrát (tzv.“unsustainable losses“) přiměje protivníka usednout ke stolu k mírovému řešení – aniž postřehli samozřejmost, že co je příliš pro americkou stranu, neplatí pro druhou stranu, ochotnou oželet daleko větší počet životů ve vlastních řadách.

V interview došlo na otázku o Agent Orange, defoliantu, údajné ekoteroristické zbrani. Jejím postřikem se totiž Američané zbavovali listí a tedy i neprůhlednosti stezky, po níž ze severu pronikali bojovníci a válečný materiál ze sousedního, agrese se tak dopouštějícího státu. Dosud neutuchá obžaloba, že rakovinou onemocněla čtvrtina lidí, kteří s touto chemikálii přišli do styku. Pomíjí se ale skutečnost, že zhoubné nádory zasahují čtvrtinu obyvatel, aniž s Vietnamem měli kdy co společného. Mýtů setrvává přemnoho: že ve Vietnamu v amerických uniformách převážně hynuli do vojenské služby nedobrovolně nahnaní branci, ač tedy námořní pěchota, námořnictvo a letectvo brala do svých řad jen dobrovolníky. Že černoši byli ten hlavní Kanonenfutter, ač tato menšina – 14 procent národa – se podílela 12 procenty na celkových ztrátách.

Při zřejmě nevyhnutelném porovnávání někdejší situace ve Vietnamu a nynějších starostí v pouštním, džungle prostém Iráku, použití defoliantů reportérka B. B. C. příliš nezdůrazňovala, na rozdíl od hodnocení role tamějších tehdejších vládců. Rozdíl ovšem značný: Ho-či-min, komunista, ale i nacionalista, který započal s bojem proti francouzské koloniální nadvládě, se těšil velkým sympatiím v národě, ačkoliv jako správný marxista-leninista si nepočínal příliš něžně. Nicméně nebyl porovnatelný se Saddámem Hussajnem, sadistickým velkořezníkem, který měl na svědomí životy statisíců svých spoluobčanů.

Pár týdnů před výročím se za značné mediální pozornosti na knižním trhu objevila autobiografie Jany Fondové, proslulé podpůrkyně vietnamského komunistického úsilí a důsledné zatracovatelky veškerého amerického počínání. Do paměti vlastního národa se permanentně zapsala dokumentárními záznamy svého posedu u protileteckého kanonu, mínícího sestřelovat americké vzdušné piráty. Tak učinila víc než jednou, však několikrát za války navštívila Vietnam jako velmi považovaný vládní host. Teď, v jiné době, v televizním interview (CBS – 60 Minutes), opakovaně se snažila americké veřejnosti omluvit, že to tak nemyslela. Jak to tedy myslela? Vůbec se nezmínila o svých oficiálně zaranžovaných setkáních s americkými válečnými zajatci. Dodatečně jsme se pak dozvídali, že když se některému podařilo jí podstrčil kousek papíru se sdělením o skutečném stavu věcí, tato vlastenka ho promptně udala žalářníkům, kteří provinilce důkladně ztrestali. Stalo se několikrát..

Za ještě překvapivější než její chaboučké výmluvy/omluvy pokládám ochotu The New York Times, zdroje důsledně protivládního, uveřejnit 1. máje 2005 esej Stephena J. Morrise z univerzity Johns Hopkins, nazvanou The War We Could Have Won čili „Válka, kterou jsme mohli vyhrát.“ Tento vědec, zabývající se problematikou vietnamské války, odmítá jako nepřesvědčivé, leč stále dominující klišé o národnostně osvoboditelském boji, těšícím se všeobecné popularitě, zatímco vládu Jižního Vietnamu údajně tvořily zkorumpované loutky, což znamenalo, že takový konflikt se přece nedal vyhrát. Autor Morris, důkladně seznámený s archivy, historickými materiály, dokládá, že takové generalizace měly cosi společného s realitou let padesátých a začátkem let šedesátých, ale ne později, když se Nixonova politika tzv. vietnamizace a zejména prosazení pozemkové reformy začala dařit. Daleko víc vesničanů bojovalo na straně Saigonu než Hanoje a začátkem roku 1972 by již Vietcong prakticky poražen, vláda Jižního Vietnamu měla pod kontrolou městská hlavní centra ve všech 44 provinciích. A právě v té době zahájil Sever masivní ofenzivu. Analytici a diplomaté Sovětského svazu, hlavního zdroje podpory Ho-či-mina, až do roku 1974 nevěřili v možnost vojenského vítězství - triumf to mohl být pouze politický a diplomatický.

A ten jim v roce 1975 dodala americká strana zásluhou kombinace řady faktorů: světová ropná krize a inflace, skandál Watergate, mohutné mírové hnutí, jeho vliv v Kongresu, drastické omezení podpory jihovietnamského režimu, jeho rozklad a následný kolaps. Mírumilovné masy ve světě se značně radovaly. Stovky tisíc někdejších spojenců z Jihu se ocitlo za mřížemi a ne každý převýchovu přežil. Víc než milionu tzv. boat people se podařilo ze země uprchnout na bárkách do zámoří, nikterak příliš pohostinného, jak jsem měl možnost si ověřit v Thajsku a Malajsku. Západní pokroková media, zprvu zaskočená takovým množstvím uprchlíků, nebažících se podílet na budování zářné socialistické budoucnosti, brzy našla politicky korektní odpověď: to byli paraziti, prostitutky, kapitalisté, svržení vykořisťovatelé, aniž se někdo obtěžoval otázkou, kde se jich v tak chudobném státu tolik najednou našlo. (Aspoň polovina jich cestou zahynula jako oběti živlů přírodních a lidských či spíše nelidských. Několik těch přeživších, včetně dívky pak studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel táž svědectví. Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil na měkko, děcku dal cukroví, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky.)

V dubnu 1975 vláda v Jižním Vietnamu zkolabovala a Američané ze země potupně odtáhli. Přesně v týž měsíc (17. 4. 1975) do hlavního města Phom Penhu v sousední Kambodži vítězně dorazily jednotky Pol Pota, rovněž uskutečňovatele vizí vědeckého socialismu. Většina medií na Západě se sympatiemi hodnotila iniciativy těchto údajných modernizátorů, rurálních reformátorů, i když si počínali značně neobvyklým způsobem. Obyvatelům Phom Penhu poručili hlavní město do 72 hodin vyklidit a dát se na pochod. Váhající zastřelili. V Kambodži se podařilo za několik málo roků uskutečnit autogenocidu: vyvraždění dvou milionů vlastních lidí z původního počtu sedmi milionů – téměř třetinu národa. I pokrokové sdělovací prostředky na Západě začaly tlumit své nadšení, aniž ale byly ochotny přímočaře se vyjádřit ke skutečnému stavu věcí. Například divák hollywoodského produktu Killing Fields, ve světě tolik úspěšného, se vůbec nedozvěděl, že šlo o komunistickou záležitost, že krvelační maniaci měli co společného s marxismem-leninismem, k němuž se hlásili. Čili něco stejně akurátního jako by třeba byl filmový opus o Osvětimi, kde by napadlo slovo, že tu hrůzu činili jacísi genocidální nacisté.

Ve svém vydání 17. dubna 2005 - přesně k třicátému výročí zahájení kambodžské kalvárie, se zpožděním procitnuvší The New York Times uveřejnily dvě svědectví přeživších tamější krutou dobu. Dívka jménem Loung Ung, teď v Clevelandu, mluvčí organizace tělesně postižených Kambodžanů, se narodila v roce 1970 v Phom Penhu, jako malé děcko zažila násilné vyklizení metropole a střílení váhajících. Konaly se popravy učitelů, lékařů, právníků, architektů, úředníků, policistů, politiků, zpěváků a herců. Zatímco mládež jinde ve světě se dívala na televizi, tito kambodžští vrstevníci se účastnili podívané na veřejných popravách. Mezi oběťmi byli oba rodiče a dvě sestry této dívky, které se podařilo proniknout do Thajska a odtud pak dál do Ameriky.

Druhé svědectví poskytl mladík Sichan Siv, někdejší zaměstnanec dobročinné organizace CARE. „Konečně máme mír!“ krátkodobě jásal, než se také musel dát na pochod, bez jídla zaminovaným terénem v džungli. Z šestnáctičlenné rodiny byl jediný, který přežil. Z opatrnosti se včas zbavil svých brýlí – zkázonosného to kádrového znamení (podezření z gramotnosti a tedy i vlastního používání mozku – maximální bolševické ostražitosti třeba), zraněn při útěku, zatčen pro ilegální příchod do Thajska, do USA přijel s dvěma dolary, nyní je americkým velvyslancem u OSN. Jiné, jakkoliv politicky korektní země, příležitost k takové kariéře zpravidla neposkytují.

V neděli prvního máje 2005, na první stránce mnohých amerických novin byl záběr ze slavnostního průvodu pracujících v Ho Či Min City, dřívějšího Saigonu. Leč místo rudých revolučních transparentů se srpy a kladivy, nad hlavami poletovaly mnohobarevné balónky a plula loga amerických kreditních karet. Švarné usměvavé dívky, prodavačky ze supermarketů , před sebou tlačily nákupní vozíky, navršené spotřebním zbožím. Oslavy vítězství socialismu nad kapitalismem, když za nynějších podmínek USA, dřívější úhlavní nepřítel, jsou největším obchodním partnerem Vietnamu.

Nejvíc revolučního elánu ze sebe vychrlil vietnamský soudruh v pražském hotelu Olympik na mezinárodním shromáždění prosazovatelů tak omšelých vizí. Český velikán Grebeníček si tam rovněž pochutnával.

V rámci těchto výročních reminiscencí optimistickou zmínku si zaslouží rovněž příjemný posun na domácí americké půdě. V době značného vření koncem šedesátých let na amerických univerzitách – a čím elitnější škola, tím víc nenávisti a pohrdání vlastní vládou – došlo k zákazu programu R. O. T. C., poněkud porovnatelného s někdejší vojenskou přípravkou na českých vysokých školách – s tím důležitým rozdílem, že u kapitalistů se hlásili jen dobrovolníci, kdežto u socialistů to měli povinné. Jenže, podle průzkumu uskutečněném před dvěma roky, již dvě třetiny amerických studentů dávají přednost odvolání zákazu.

Je to již jiná doba, velmi málo antimilitarismu, povzdychl si Allan A. Silver, veterán oné revoluční doby z konce šedesátých let, nyní profesor sociologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (NYT, 1. 5. 2005).