Červen 2005

Čech částečným Číňanem (Část 5)

Ota Ulč

Oťukávání reality

Loudal jsem se za výpravou šťabajzen, módně vystrojených lufťaček s paraplaty a papežskými slamáčky. Minule jsme tady byli snad jediní návštěvníci, teď se sem valí davy jako na svatopetrské náměstí.

Kde tu bydlí, kde na to berou, kde seženou povolení k právu pobytu a pohybu? Řada otázek si zaslouží týž počet odpovědí: Však tu bují výstavba hotelů - nejen těch od píky, ale hlavně utilitární předělávky, z méně užitečného v užitečnější. Hotel již vznikl z někdejší katolické fary. Též z půlky nemocnice, s komnatami hned vedle márnice nadále v provozu.

Nejezdí se s Čedokem, ale s matkou tan-wej, a ta přispěje na výlohy za skrovné pokojíky s mnoha napěchovanými lůžky. (I tak ale výlet pohltí značnou část úspor - stejně jako ji pohltí neluxusní československý výlet autokarem do Itálie.) Se zlepšováním životní úrovně mnozí z těch, co již mají kolo, rádio, žehličku, si chtějí dopřát blaho poznávání krás vlasti. A tan-wej zařídí dopravu, ubytování, vystaví cestovní doklady. Též dohlédne na duševno a pěstování kolektivního ducha. Chodí se v houfu, občas houfu poručeno zastavit se a posadit. Nastane školení, ideologická víc než pětiminutovka.

Zastihl jsem skupinu v akci v osm hodin ráno. Třicet turistů, přijeli k moři, teď nad nimi stojí a citáty na ně chrlí perfektně blbý funkcionářský ksicht. Soudruh citátor mával nad kolektivem jako Karajan ve finále Götterdämmerung, však se celá produkce pořádně wagneriánsky vlekla - jedna hodina, dvě hodiny. Posluchači započali v pozici na bobku, ale všichni časem dosedli na zadky a ty se jim pozvolna začaly připékat na rozžhavujícím se betonu, kam přestal dosahovat ochranný stín modřínů.

Historicky svědecky je prokázáno, že Mao v dobách své největší slávy, když před ním pochodovaly milióny nadšenců, si povzdechl: „Nepředstírají? Myslí to doopravdy?“

Postmaoistická ČLR se již též dostávala do fáze posttotalitní únavy, kdy vládcům záleží víc na konformitě, přetvářce souhlasu než na opravdové víře. Nebo jsme tu už o krapet dál? Jak totiž tohle školení započalo, dvě třetina školených se otáčely, rozkoukávaly všemi směry, jen ne ke Karajanovi. Zbylá třetina složila hlavu mezi kolena a postupně se oddala pochrupávání. Jen jedna brýlatá dívčí hlava se upírala na žvanitele a dychtivě mu v pravidelných intervalech přikyvovala.

„Jaká otrava, takhle jim kazit dovolenou,“ komentoval jsem pak v privátě.

Kdepak, že se mýlím, to že je malá úlitba, nepatrný desátek, však ho ti otrávení, unavení, na žhavém betonu přismažení rádi zaplatí, však by se jinak nikdy nikam nedostali.

Z nedostatku lepšího povyražení nejeden ze školených turistů civěl na mne, něco tak esteticky odpudivého: bledý, nosatý, chlupatý, prosím vás, a všichni vypadají na jedno brdo, jak se jen mezi sebou mohou rozpoznat, to tedy nechápeme.

„Bělošské děti, pane, to ještě jde, ovšem když vyrostou, to pak je hnus se na ně podívat,“ vyjádřil se strýci první náš taxikář.

„Ty máš tak krásné velké oči!“ takhle přímočaře nevinně našemu klukovi pochlebovaly jeho čínské kamarádky.

Tak jak je to vlastně, jsme odporní, či krásní?

Odpovím oklikou, s pomocí dialektiky: ne-li vše, tedy mnohé se mění a záleží na adrese hodnotitelů. V Zapadákovech, tedy v naprosto největší části Číny, naše bělošská stvoření vyvolávají estetickou nevoli, podiv, ba politování, jak že my, chudáci, vypadáme - ale to již neplatí ve větších, centrálnějších městských oblastech.

Zejména v lepších kruzích se stáváme kritériem krásy my dlouhonosatí a kulatookatí. (Zato všude, naprosto všude totálně záporně hodnotí Afričany - jakékolivkoli majetníky příliš tmavé kůže. V New York Times (1. července 1986, s. A22) se čtenářka s rozkošným jménem Gretchen Dykstra, bývalá učitelka v Číně, svěřila, jak tuze ji bolel rasismus Číňanů, jejich preference „světlé pokožky, vysokých nosů a velkých očí“, takže ji nepřekvapovaly zprávy o bitkách Číňanů a Afričanů na univerzitách.) Tisíce žen spěchají k plastickým chirurgům se správkou očí - tj. očních víček, zbavit je oné charakteristické skuliny, aby pořádně prokoukly a mohly valit svá temná kukadla a mrkat na svět. Tento druh operace se v Hongkongu a Japonsku běžně provádí už desetiletí. Je též zájem o zvětšení nosu a brady. Nic z toho ovšem není zadarmo, tak daleko socialistické zdravotnictví nesahá. Vylepšení, tj. zvětšení ňader, je nejdražší špás, utratí se za něj půlroční výplata. Ne že by cenou mínili zájemkyně odrazovat či dokonce trestat, ale prý pro nedostatek silikonu, ten že se musí dovážet za valuty.

Domorodci na naši přítomnost nejednou reagovali slovem, znějícím něco jako CHUANA. I mrňavá holčička na nás ukázala prstíkem a radostně volala: „Koukej, koukej, maminko - chuana, chuana!“ DIVOŠI, BARBAŘI ve fuťienské verzi. Vzrušující okamžik - postřehnout bílé bledé barbary (na rozdíl od oněch trpasličích barbarů, jak neméně či nevíce vzrostlí Číňané charakterizují Japonce).

Když s námi šel náš kluk, tak pravidelně v tomtéž dialektu zvolával: „Kde jsou barbaři, já je nevidím,“ aby tak mátl poctivě smýšlející šovinistické domorodce.

Priscilla mě představila své kdysi privátní pláži, co jsem dosud znal jen z černobílých rodinných fotografií. V roce 1982 jsme sem nesměli, tehdy to ještě byla vojenská doména.

Jak má plebejský středoevropský suchozemec reagovat na pojem, ponětí, fakt soukromého mořského břehu? Fotogenická enkláva s hebkým pískem, palce tu olizuje dorážející teplá voda, za zády příkrý zelený svah. Metám upřímné komplimenty na tuto kdysi její zcela privátní nádheru.

Už to není, co bývalo, utrousila.

Ovšem že to není ono. Už hodně dávno není mladičká panenská princeznička, přemnohé se mění, ať se přeptá Hérakleita.

Co že tady je lidí.

Všeho všudy tři turisté se tu cudně cákali, zbytek třeba ještě dřepí na školení a naslouchá citátům problematické trvanlivosti.

Obořil jsem se a zdůraznil nemravnost privilegií, jimž jsem v životě neměl příležitost se oddávat a poté je pokrokově odmítat.

Z onoho zeleného svahu za zády se ozval hlas - ne čínsky, ale italsky. „O sole mio,“ rozbujel se baryton. Podsaditý žlutý muž, jednu ruku na srdci, druhou v leninském gestu k moři, nám prozpěvoval.

Vždyť já si tolik nestěžuji, připustila někdejší vlastnice.

Dostavil se čtvrtý lufťák - Evropan. „Tady to je daleko hezčí než ty jejich slavné turistické skvosty,“ započal s komplimentem. „Třeba Su-čou, čínské Benátky, prosím vás! Jak tam ty kanály páchnou, těch chemikálií - tam vám spadnout film do vody, sám od sebe se vyvolá,“ přeháněl a nadále chválil ostrovní přírodu, pomíchané vůně jasmínů, frangipani, kafrových stromů a eukalyptů.

„Mohlo by tu bejt víc palem,“ namítal jsem.

„Tyhle staré paláce, úplná nádhera!“ pěl.

„Se na to koukněte!“ ukázal jsem prstem k nejbližší nádheře. Z mnohých slepých oken rašila zeleň, do jiných se plazily liány. Myslí se mi mihl nezničitelný disident Rudolf Battěk, v Praze myje okna, pokud zrovna není za mřížemi. Tady by si v teplíčku odpočal.

„Víte, že tady nedávno byl Li Kchuan-jüe, ministerský předseda ze Singapuru, a prohlásil, že sem by on nejraději na penzi?“

Nevěděl jsem a nepřekvapilo mě to. Však hodně zámořských Číňanů jezdí do staré vlasti, po stopách své vlastní minulosti, jako též jezdí nostalgičtí našinci k luhům a hájům.

„Kdepak, my odsud brzy vypadneme,“ opakoval jsem.

Břemena volby

Kam se tedy rozjet, jak nejlépe si vybrat? Si-an, kde před pár lety místní zemědělci objevili jeden z osmi divů světa - bojovníky z terakoty, jezdce i koně v životní velikosti, osmitisícovou armádu, prozatím jí vyhrabali jen desetinu: jak dlouho potrvá, než začnu zívat? Co strmé kopce v končině Čchi-ling, ono nejčínštější, nejvíc v zemi malované panoráma? Tam započala tchajpchingská rebélie, uspíšivší pád poslední dynastie. Lze tam létat domácí linkou DRAGONAIR - kdepak Číňané, draci, to je jejich forte. Chang-čou a jeho zahrady Su-čou s chemicky vydatnými kanály a prý nejkrásnějšími ženami v zemi? Peking, hlavní město, tam určitě. Co takhle kousek dál po řece Jang-c’, proti proudu až do S’čchuanu, kde servírují nejkořeněnější krmi? Co Kchun-ming, horský tropický jihozápad s národnostními menšinami, v sousedství Laosu a Barmy? Co ještě dál, do Sin-ťiangu a Tibetu?

V předmluvě ke knížce Bez Čedoku po Pacifiku jsem tvrdil, a zde se tím zas opakuji, že putování po světě interpretuji jako putování za třemi písmeny - P (příroda), Č (člověk), D (dějiny, dědictví). Tři písmena jako body v trojúhelníku, v němž si návštěvník vyšlapuje. Tři dimenze, čím víc je jich pohromadě, tím silnější je vjem.

Čína je dostatečně veliká, starobylá a zalidněná (to zejména), umožňuje setkávání s trojicí našich písmen - nicméně pozor:

V případě P od unikátu k unikátu bývá daleko, k důkladnější změně krajiny nemusí dojít ani po několika dnech jízdy. Není to tu třeba jako v Americe, kde lze v údolí Smrti za pekelného žáru zírat na zasněžené velehory, snadno v dohledu.

A k písmenu D, dědictví dějin, bývá v Číně ještě dál. Jak je to možné v tak rekordně pradávné civilizaci? Inu, postaraly se nepřízně přírodní i člověčí. Co neponičila zemětřesení, sucha, povodně a hladomory, to podupaly rebelie. Co nezvládli Japonci za druhé světové války, to se pak povedlo vědeckým socialistům. Obrovská kulturní tradice a ještě větší barbarství kulturních revolucionářů. Potomci tisíciletých tradic respektu k umění, věru jeho zbožňování, se pustili do jeho pustošení - pálili knihy, obrazy, sekyrami demolovali koncertní klavíry, mezi dveřmi drtili prsty pianistů, však Beethoven - třídní nepřítel. Prastaré brány, co s nimi? Strhnout, zbuldozerovat poručeno, a tak padal jeden skvost za druhým. A na místě zničeného krásna se pak budují sídliště, jimž se eufemisticky říká nondescript - dost šupácké výtvory bez individuality, ducha, duše.

Zbývají tedy lidé, člověčí písmeno Č - nejenom že je jich nejvíc, ale že věru to není identická, totožná masa brabenců v modrém.

Měl bych dodat ještě jedno písmeno: K (kontrasty). Země schopná vyrábět atomové zbraně a interkontinentální rakety, na světových trzích uplatňovat více druhů zboží, než se daří Sovětskému svazu, a přitom její obyvatelstvo má per capita nižší životní úroveň než ubožácká africká Keňa. „Na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy je od 28. ledna v činnosti čínský počítač, darovaný čínským ministrem elektrotechniky, který studoval v Praze. Počítač kromě matematiků používají také sinologové.“ (České slovo, Mnichov, únor 1987). Západní novinář se na recepci seznámil s čínským astronautem, pak ho navštívil doma: žil s ženou, potomkem a rodiči v jedné místnosti, ulevovali si na latríně sto metrů od domu.

Zajímali jsme se o odpovědi na řadu otázek:

Jak doopravdy nový je tento komunistický systém vládnutí?

Kolik je v čínském komunismu čínského konfuciánství?

Zbylo vůbec něco z tradičního důrazu na harmonii, nebo to vše rozdrtil třídní boj a maoistická praxe, dovedená ad absurdum?

Jak se tady - pozitivně i negativně - začíná prosazovat západní modernizace?

Jestliže není Číňana, který by pochyboval o superioritě své kultury, jak se tedy vypořádává se zjištěním, že barbaři si mnohde žijí značně lépe?

Tento druh otázek nás přiměl soustřeďovat se na písmeno Č - ono čínské člověčí.

Jak již víme, je to země, která se tradičně měla za centrum světa (Čung-kuo, však si tak říkala a říká) a zbytek světa nebrala příliš na vědomí. Rovněž nepořádala agresivní výpady do sousedství, flotily nezvedaly kotvy s koloniálními zálusky.

Za kulturní revoluce se xenofobní bláznění rozjelo na rekordní obrátky. Objevil se pokojný cizinec v ulicích a hned ho zmlátili, proč ne. Kdyby to nebyl špión, přece by jim tam nelezl. V Pekingu v té době fungovalo všeho všudy jen jedno velvyslanectví (egyptské).

Skončil jeden extrém, započal druhý. V sedmdesátých letech v západních, politicky pokrokových kruzích vypukla móda návštěv, zájezdů s kvazináboženským, ideologickým zapálením. Herečka aktivistka Shirley McLainová ve své knížce You Can Get There From Here (1971) si mimořádně pochvalovala kulturní revoluci ve všech jejích podobách. Například jí velmi imponoval nukleární fyzik, vyslaný na venkov k převýchově. Od reaktorů přešel k pěstování rajských jablíček, změna ho těšila, tak později hollywoodská autorka referovala novým vládcům v Pekingu. „Lhal,“ odvětil Teng aktivistce-kravičce.

Koncem sedmdesátých let přijelo do ČLR šest set tisíc zámořských krajanů a sto šedesát tisíc naprostých cizinců.

V době naší návštěvy čtu v China Daily (2. srpna 1986): Letos za prvních pět měsíců přijelo devět miliónů turistů. A že do roku 1990 se jejich počet zdesetinásobí.

To jsem tedy zvědav a přednost dávám zvědavosti z bezpečné vzdálenosti. Nedovedu si představit, jak by úkol zvládli: už ho nezvládali ani za daleko menšího náporu. Cizinecký ruch, přiznává se, trpí mnohými potížemi růstu. Nekvalifikované kádry, chaos s ubytováním, nespolehlivé jízdní řády, trapně špatné služby - a nehorázné ceny.

Vyděračské příplatky se z valutových cizinců ždímají v nejedné zemi. Jestliže si v ČSSR přisolovali sto procent, v ČLR to bude ještě víc. Že prý účtují tak, jak je běžné v zahraničí, a že beztoho máme vyšší příjmy, tak se věru nemáme divit. Ceny se tedy účtují ne podle kvality zboží a služeb, ale podle předpokládané platební schopnosti zákazníka. „Kvalita - jedna hvězdička, ceny - pět hvězdiček,“ láteřil zkušený byznysman v nejlepším kantonském hotelu a měl pravdu.

Lakota je to krátkozraká, časem se vám to nevyplatí, vaším cílem nemá být odřít zákazníka, ale zaručit, že příště přijde zas, kázal jsem funkcionářům a ti přikyvovali a mysleli si své.

Navíc se začal rozjíždět turismus domácí. Kdyby se v létě o prázdninách dala do pohybu jen desetina obyvatelstva, bylo by to sto miliónů lidí. I když se s nimi cizinci nebudou tlačit v předražených postelích, tlačit se budou v týchž ulicích, u týchž památek.

Už odnepaměti si Číňané velmi zakládali na svých hostitelských schopnostech okouzlovat a mást přespolní barbary. Kníže Potěmkin byl žabař, primitivní břídil ve srovnání s čínským vytvářením pseudoreality.

Hostitelé kdekoli ve světě se snaží udělat spíš dobrý než špatný dojem, a hosté se proto neurazí. Přijdu-li do perfektně vycíděného obydlí, nezareaguji přece poznámkou: „Takhle čisto ovšem vy zpravidla nemáte, že ano.“ Jenže Číňané ve snaze o dosažení iluze nehorázně přehánějí a návštěvník, místo aby byl ohromen, se spíš cítí uražen - insult of his intelligence - že si ho troufají považovat za tak naivního hlupáka.

Těchto pocitů lze snadno nabýt ve styku s pracovníky organizace CITS (China International Travel Service), čínským to Čedokem. „Neschopní a šejdíři!“ varoval mě v dopise můj americký student a brzy jsem mu dal za pravdu. Dva úřadové v téže místnosti neváhají dát dvě vzájemně se vylučující odpovědi. Jeden řekl, že Výstavní síň hromadných hrobů třídního boje (vážně, to tam mají - Mass Graves Class Struggle Exhibition Hall anglicky) je otevřena, druhý tvrdil, že je zavřena. Jsou to též obrovští konfabulátoři, vymyslí si jakoukoli nehoráznost, jen když pro zákazníka nebudou muset nic udělat. Nejlepší příklad znám tento: Odmítli prodat lístek na loď do Wu-chanu s vysvětlením, že velký balvan spadl a zablokoval řeku Jang-c’ - po Amazonce a Nilu nejmohutnější tok na světě. (Případ jsem nezažil, toliko vyčetl z knihy China - A Travel Survival Kit, vyšla v Austrálii u Lonely Planet Publications, napsali Australané Michael Buckley a Alan Samagalski. Vtipné, užitečné vademecum, velmi populární zejména mezi mladšími návštěvníky. „Cynická, negativní, nechutná kniha,“ tvrdí Číňané.)

Záměrem je návštěvníka izolovat, hýčkat a oškubávat. Spřádat kolem něj hedvábnou pavučinu, piplat si ho tak, aby viděl jen to, co organizátoři budou chtít ukázat - paláce, pagody, školu, balet, to vše pokud možno v jednom dni.

Domů se pak přiveze ona pseudorealita, propagandistická karikatura, a autentického života se příliš neuvidí. A navíc tyto organizované výlety stojí fůru peněz.

Stát ovšem dává přednost těmto víc valut vynášejícím a snadno kontrolovatelným návštěvníkům.

Tak proč většina nevolí tu druhou alternativu - zájezd individuální, nikoli na řetězu, jakkoli cukrkandlem posypaném? Proč nepřespat za dvacet místo za dvě stě jüanů? Proč se nechat ohlupovat placeným agitátorem?

Důvodů je několik. Individuální turistika se začala povolovat teprve nedávno. (Ani s naším oficiálně neomezeným vízem bychom se například nedostali do provincie Čching-chaj, čínské to Sibiře, sídliště politických vězňů, jejichž osud svět rozhodně nevzrušuje.)

Bez rodinného doprovodu bych byl zoufale ztracen, poněvadž bych se nedomluvil.

Privátní návštěvníci se musejí potýkat s obtížemi při shánění často nesehnatelných jízdenek a ubytování.

Sečtěte pak plusy a minusy: účastníka potěmkinovského safari za nos vodí, kapsy mu vyprázdní, ale je zbaven oněch každodenních starostí, co činit dnes a kde hlavu složit zítra. Rozdíl tedy mezi totalitním dusícím řádem a někdy neméně totální, dusící nejistotou. Tak si vyberte.

Kromě potíží s jazykem a byrokracií literatura zpravidla uvádí čtyři nepříjemnosti, trápící jak individuálního putovatele samorosta, tak i předplatitele výpravy de luxe:

1. DAVY, DAVY, fronty na všechno

2. HLUK, KRAVÁL, někdy tak obrovitý, že by ho nepřehlušila ani autobusová výprava Teutonů při návratu z Oktoberfestu

3. CIVĚNÍ, ČUČENÍ, ono tzv. staring - ne s nebezpečí věštícím zajiskřením v očích Araba, ale prázdný, bezobsažný pohled jako do stejně prázdného výkladu. To mi tedy vadilo nejméně. Však s přibýváním cizinců ubývá upřených pohledů domorodců. Daleko protivnější je

4. CHRCHLÁNÍ, FLUSÁNÍ. Flusy, chlísty zelené a jiné, člověk je vždy v dosahu - doplivu (spitting distance - adresný anglický výraz).

Dodávám ještě bod 5, totiž POČASÍ, značně extrémní. Živly řádí, v témž roce tytéž oblasti zasáhnou jak povodně, tak neméně vražedná sucha. Zimy až krutě studené a národ permanentním nedostatkem otopu neméně permanentně promrzává. Na jihu méně mrzne a o to víc prší. V létě dominuje nepříjemně vlhké horko, kolem čtyřiceti stupňů Celsia. Vysaje energii, zasáhlo mě to tam víc než na Amazonce, víc než v tropické Africe. Čím dál od břehu do vnitrozemí, tím je to horší, s výjimkou horských oblastí ovšem. V Sin-ťiangu nejhorší - čtyřicet sedm stupňů Celsia.

Na dálku, přes kontinenty, přes klimatické zóny jsme zpravidla líní důkladně zaměstnat svou představivost. Informace sice vezmeme na vědomí, ale nezařídíme se podle nich. Když se v létě smažíme na plovárně, náhlá představa zimy se zpravidla podobá příjemnému chládku. O Vánocích se snadno plánuje letní cesta do Egypta, a když pak k rozžhaveným pyramidám dorazíme, smích nás kvapně přejde.

Miniinstruktáž zeměpisná (písmeno P)

Velikost: zhruba rozsah i tvar USA bez Aljašky. Země je od světa odříznuta horami (Himálaj), pouštěmi (Gobi), vodou (Jihočínské moře). Sousedů má dvanáct, počítáme-li i království Sikkim, oběť agrese a pohlcení Indií, pro svět se vždy tak přehnaně mírumilovně tvářící.

Porovnáme-li lokaci důležitých center, na téže rovnoběžce najdeme Peking a Madrid, Šanghaj a Suez, Kanton a Kalkatu (též Havanu).

Čína je země jakoby o třech schodech: sestupuje ze západu - z Himálaje - na východ k moři. Z nejvyšších kopců putují pramínky, až z nich vzniknou tři veletoky. Mekong zrádně zamíří do zahraničí, do Indočíny, ostatní dva - severnější Chuang-che (Žlutá řeka) a jižnější Jang-c’-ťiang - zůstávají doma, valí se na východ vlastní zemí.

Mezi nimi je pohoří Čchin-ling. Tady máme ono podstatné dělení země. Liší-li se severní Německo od jižního, či ještě spíš sever Itálie od jejího jihu, tím markantnější je rozdíl mezi severem a jihem čínským. Liší se klimatem (suchý, studený versus vlhký, teplý, horký), stravou (obilí versus rýže), řečí, mnohými dialekty, životním stylem a temperamentem. Jih je víc hornatý, kulturně a politicky víc fragmentovaný, zde se rodily mnohé protistátní rebelie.

Miniinstruktáž demografická (písmeno Č)

Čínu též charakterizuje další disproporce. Uděláme-li diagonální čáru od severovýchodního kouta u Sibiře k jihozápadnímu v horském Jün-nanu v barmském sousedství, zemi si tak rozdělíme zhruba na půlky: v té jižní, poněkud menší části žije devadesát pět procent všeho obyvatelstva. Tedy jen zbývajících pět procent sídlí ve větší severnější části (Vnitřní Mongolsko, Sin-ťiang, Tibet).

Proč takový kolosální kontrast? Inu, věc obživy. Kde není úrodná půda, kde není voda, tam bývá - musí ovšem být - málo lidí.

Méně než čtvrtina veškeré půdy je obdělatelná, a bylo by jí daleko méně, nebýt tradiční čínské péče se zavodňováním a hnojením. Močůvka, výkaly, hovna - to jsou poctivá, solidní slova, užívá se jich i na stranických sjezdech v závažných projevech.

Jediná končina, kde by se nová zemědělská půda dala ještě získat, je v sibiřském sousedství u Amuru, nedaleko Chabarovska a též Birobidžanu, onoho nepovedeného židovského bantustanu. Je to součást území o obrovském rozsahu několika miliónů čtverečních kilometrů, Číňanům za cara uzmutých. Okradení se s výsledkem dodnes nesmířili, Amuru říkají Chej-lung-ťiang (Řeka černého draka) a na taktéž hraniční řece Ussuri po sobě se Sověty v roce 1969 stříleli, k velké tehdy satisfakci Čechoslováků, trpících nedostatkem veselých zvěstí.

Původní obyvatelstvo v této oblasti tvoří polokočovný lid Mandžuů (nadále si, prosím, pamatujme, že ne vše žluté je totožné). Nová zemědělská půda by se tam dala získat jen za ekologicky nepříjemnou cenu - nebezpečí eroze, ubývání lesních porostů, pouštní písek by se šířil a hltil jinde již existující ornou půdu.

Při onom gigantickém sčítání lidu v roce 1982, když sečetli přes miliardu obyvatelstva, téměř devadesát pět procent připadlo na etnické Číňany (zvané Chan). Rozhodně jsou na tom tedy lépe než Rusové, jichž je v SSSR jen padesát procent, ale i těch pět procent reprezentuje přes padesát miliónů různých menšin. Z nich nejpočetnější jsou Čuangové (přes třináct miliónů, tedy víc než všech Čechů, Moravanů a Slezanů) na jihozápadě, příbuzní s thajským lidem.

Úřední místa tvrdí, že menšiny se mají medově, diskriminacím již odzvoněno. Dřív se ke jménu každé menšiny připisoval čínský symbol značící PSA. Nyní je nahrazen symbolem ČLOVĚK.

Pastevci, horalé, obyvatelé málo prostupných tropických pralesů, jakpak si asi zvykli na marxismus-leninismus? Jak si asi lebedili nomádi, když je pozastavili a přišpagátovali ke kolchoznímu způsobu života?

Jak již víme, menšiny mají právo, odepřené většině, totiž nárok na zplození víc než jednoho dítěte. Lid národů Li a Miao na velkém tropickém ostrově Chaj-nanu má dokonce nárok na čtyři děti. Teprve po narození pátého dítěte dostanou nenasytní rozmnožovatelé pokutu (metrák rýže a padesát jüanů rok co rok). Brzy již prý ale bude tato záviděníhodná výhoda končit.

Proč ji vůbec kdy zavedli, co to je, být hodnější na cizí než na vlastní?

Mezinárodně politické důvody. Menšiny s problematickou loajalitou sídlí v pohraničních oblastech. Zejména po výpuku kulturní revoluce a střílení na Ussuri došlo k přetahování duší. Čínský rozhlas vysílal plamenné výzvy k asijským bratrancům do Sovětského svazu a Sověti se revanšovali. Ujgurové v Sin-ťiangu se podobají Turkům nejen řečí, ale i vzhledem. Několik tisíc jich přeběhlo k etnickým příbuzným do Sovětského svazu.

Největší bariéru mezi Ujgury a Číňany tvoří řeč, psaná arabsky. Násilná asimilace si zařádila zejména za kulturní revoluce, islám byl nemilosrdně mýcen, mešity bourány, korány ničeny a imám vyhlášen za démona. Teď už se do přetrvávajících mešit smí, ale pátek je pracovní den. Na otázku, zda členové komunistické strany se dostanou do nebe, imám odpověděl, že to není jasné. („It is not clear.“, Newsweek, 28. července 1986, kopii jsem koupil v Pekingu.)

Tam, kde selhala indoktrinace a asimilace, problém aspoň zčásti, nyní již z podstatné části, vyřešila pořádná osidlovací akce. V roce 1949 Číňané tvořili v provincii jen šest procent obyvatelstva, teď už mají většinu.

Týž problém s týmž řešením, jenže ve větším a drastičtějším, se týká Tibetu, střechy světa.

Dobývání této střechy se s přestávkami vleklo tisíc roků. Tibeťané ve srovnání s Číňany jsou naprosto jinačí. Čtvrtina mužů se stala mnichy. Buddhismus určoval život, učení, lékařskou vědu, též dost unikátní mravy. Například pohřební obřady: důležitější, považovanější nebožtíky rozsekat, rozparcelovat na zvládnutelné kusy a pak bedlivě pozorovat reakci supů. Ke znovuzrození dojde za devětačtyřicet dní. Obyčejní nebožtíci se odhazují do řek a potoků, což pomáhá vysvětlit, proč Tibeťané nejedí ryby, jichž je ve vodách dostatek.

V souvislosti s osudem země je nejčastěji používáno místní slovo torsong - zničeno. Ničivost rekordně zuřivá. V klášteře Drepung nedaleko hlavního města Lhasy z deseti tisíc mnichů v roce 1959 jich zbylo dvě stě padesát. Celkem šest tisíc dvě stě čtyřiašedesát klášterů bylo zničeno, starodávné památky roztaveny, vzácný kov prodán za valuty do zahraničí. Dalajláma tvrdí, že zbylo pouze třináct klášterů.

Přehnané, zkreslené údaje? Nevíme, Peking se svými ciframi dosud nepochlubil.

Sto tisíc Tibeťanů uprchlo za hranice, sto tisíc jich živoří v koncentrácích, zejména v oblasti Amdo - velegulagu.

Zatímco se svět otřásá rozhořčením nad zřízením několika izraelských usedlostí na západním břehu Jordánu, nikomu jaksi nevadí a skoro nikdo vlastně nepostřehl gigantické osídlování a přesun obyvatelstva do Tiberu, kde už Číňané tvoří většinu (sedm a půl miliónu proti šesti miliónům domorodců). Ve Lhase, centru s rovněž již čínskou většinou, první tajemník strany neumí tibetsky. Nikdo z vládnoucích byrokratů se nenaučil. Tibetsky dovedou jen přikazovat („pohni sebou, rychle, rychle“ atd.), neznají ale slova jako „děkuji“, „prosím“, výrazy zřejmě k nepotřebě. Když přijedou turisté, oficiální průvodci rovněž nedovedou tibetsky. Tedy jako kdyby průvodce po Pearl Harboru se dovedl dorozumívat jen japonsky a ten v Lidicích jen německy. Vyprávěl svědek, jak přišel policista do restaurace, objednal, pojedl, popil a odešel - bez placení. „Co můžu dělat? Policie nikdy neplatí,“ odvětil domorodý vlastník.

Lid se bouří, stát odpovídá. Popravy nespokojenců se konají veřejně.

Buddha svého času předpovídal, že za dva a půl tisíce let víra vymře, což by mělo být teď, takže se zdá, že se přemoudrý princ strefil.

Jenže to je právě jen zdání. „Kolik zbylo v Tibetu buddhistů teď, po desetiletích socialistické výstavby?“

„Sto procent,“ odpověděl významný stranický pracovník.

Miniinstruktáž dějepisná (písmeno D)

Máme tu co dělat s nejstarší civilizací světa, která si zachovala kontinuitu po tisíciletí. Výdrž tak rekordní, jako kdyby starobylá Mezopotámie dnes seděla v Radě bezpečnosti OSN, uplatňujíc právo veta. Čína, ona Čung-kuo, centrální země, obklopená barbary (čím dál do centra, tím pokládanými za barbarštější), celkem čtyřiadvacet dynastií, přetrvala mnohá nebezpečí až na jedno - modernizaci, vynález bílých ďáblů.

Čínské impérium vzniklo a rostlo nikoli všeobecně populární metodou dobývání území a porobování lidu, ale pozvolnou expanzí, jakousi osídlovací akcí. Čína mohla, ale nepouštěla se za moře k uplatňování agresivních zálusků. To spíš k jejím břehům přijížděli nevítaní návštěvníci.

Všichni její významní myslitelé zavrhovali koncept dědičných privilegií. Aristokratem se člověk stal za zásluhy, a ne kvůli šťastné náhodě narození do hedvábné kolébky. Dynastie padly a nové pak tvořili vůdci nevýznamného původu. Karlínští kluci, slyšte: obyčejný dělník založil dynastii Ming, tu, co svrhla vládu cizáků Mongolů v době našeho Karla IV.

Ústřední odpovědností vládce, úkolem vladaření bylo dosáhnout harmonie ve společnosti. Tento cíl přetrvává jako jedno z nejvýznamnějších filozofických témat, rozhodně důležitější než například otázka, co je pravda či jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem.

Konfucius žil v době velkého rozkvětu helénské civilizace (6. - 5. století př. Kr.), neúspěšný tento úředník, a jaké po sobě nechal dědictví! Tradici světskou, nenáboženskou, víru ne ve Stvořitele, nýbrž ve vzdělání, v možnost vylepšení člověka a společnosti. Moudrá, spravedlivá vláda - to je konfuciánský ideál.

Trošku jako naše starodávné heslo „Když každý bude z kamene, národ bude z kvádrů“, a ať si každý zamete před vlastním prahem: jestliže každý jedinec dosáhne ve svém chování dokonalosti, bude celá společnost dokonalá. Tito myslitelé též zdůrazňovali, že v dobrotě je síla - tedy něco podobně surreálního jako proslulé české tvrzení, že Pravda vítězí. Hahaha, to určitě, račte se podívat na výsledky.

Konfuciánství si ale ideologický monopol nevydobylo. Konkurenční škola taoistů zformulovala některé zcela opačné principy. Například odmítla premisu, že hlavním problémem společnosti je úpadek morálního standardu. Kdepak, naopak, tvrdili taoisté: snížíme-li očekávání, změkčíme-li si normy hodnot, vylepší se nám morálka, neboť už nebudeme pokládat za hřích hříchy včerejší.

A není to snad pravda? V okamžiku, kdy homosexualita přestala být zločinem, poklesla zločinnost ve státě. Když si prezident Carter už nevěděl rady s milióny ilegálních přistěhovalců, pustil se do řešení problému jeho přejmenováním: již tu nemáme ani jednoho ilegála, stali se z nich undocumented aliens, cizinci bez řádných papírů.

Taoisté si též pohrávali s formální logikou typu „Všichni Římané jsou lháři, pravil Říman.“ Filozof má sen, že je motýlem. Když se probudí, nikdy nezjistí, zda to byl sen, či zda je skutečně motýl, který sní, že je filozofem.

Taoisté rovněž zdůrazňovali nečinnost, neakci. Že většina záměrů se beztoho nepovede, lepší že tedy počkat, až podmínky dozrají, a ono se to pak samo od sebe… to chce klid - klídek, jak se za normalizace začalo v Čechách říkat. Tedy druh fatalismu, s nímž pak přetěžko společnost mobilizovat, modernizovat, hory přenášet.

Z Indie do Číny též doputoval buddhismus. Národu nezaimponoval jeho důraz na celibát, ale jeho pověrčivost. Číňané, jakkoli nenáboženští, si velmi potrpí na plejády duchů ze záhrobí.

Jak taoismus, tak buddhismus si mezi lidem získal větší popularitu než příliš náročný konfucianismus.

Ještě jedna škola se objevila - takzvaní legisté. Ti zavrhli jako naprostý nesmysl nějaké budování státu na základě mravnosti, pravdy a tak dále - kdepak, ten nejtrvalejší, jediný pořádný stavební materiál je zákon, a to nikoli zákon ve smyslu vyjádření spravedlnosti, ale vůle státu.

Největším prosazovatelem tohoto druhu uvažování byl rovněž největší sjednocovatel v historii Číny, kruťas Čchin Š’chuang-ti, palič všech knih (dva obory - zemědělství a lékařství - výjimkou), jakož i autorů a čtenářů, též Mao Ce-tungův velký idol. Pyroman spálil všechny filozofické traktáty, nicméně konfuciánství, základní filozofie země, věru základ čínské kultury, vydrželo v paměti, v hlavách, jež se nepodařilo setnout.

Za nemnoho let svého panování, započatého v roce 221 př. Kr., Čchin sjednotil zemi, standardizoval písmo, měnu, míry, ba i rozchod kol u veškerých povozů - takže se kolony mohly pohybovat ve vyježděných brázdách, jakýchsi negativních kolejích. Též zlikvidoval feudální šlechtu a vytvořil byrokratický vládnoucí systém, hierarchii s guvernéry v čele provincií a s odpovědností centru.

Bezpečnostní ohledy přiměly kruťase a též autora první kulturní revoluce nikdy nespat dvě noci za sebou v téže komnatě či s touž ženou.

Palič sjednotitel a multigamista se o stát a jeho kontinuitu velmi zasloužil zavedením přísných zkoušek uchazečů o veřejné služby. Aristokratickým byrokratem, mandarínem, se tedy člověk stal za své osobní zásluhy, a nikoli šťastnou náhodou narození ve správné rodině. (Nevýhoda tohoto systému: devadesát devět procent kandidátů u zkoušek propadlo a pracně po letech šprtání nabytá znalost jim byla k nepotřebě v jakémkolivkoli jiném životním počínání. Tedy mnoho právem frustrovaných propadlíků se dalo na dráhu rebelií, šarlatánství a ideologického extremismu. Zkoušky to byly o přijetí do služeb různých stupňů. Nejpřísnější zkoušky doktorské se konaly jednou za tři roky v hlavním městě. Aby se zabránilo protekci, kandidáty očíslovali, uzamkli je na sedm dní v komoře a štěrbinou jim prostrkovali úkoly. Za 267 roků poslední dynastie bylo uděleno jen 27 874 nejvyšších doktorských titulů. Tedy rozhodně něco prestižnějšího než ten náš RSDr.)

Tyto přijímací zkoušky zůstaly v platnosti víc než DVA TISÍCE LET! Pohrajme si znovu s našineckou analogií, zkusme si představit, že na začátku tohoto století zájemci o přijetí do státní služby by se potili nad otázkami, které zformulovaly Kazi, Teta a Libuše.

Už v té době převládalo v Číně přesvědčení o její značné kulturní převaze. Posuzováno-li podle struktury zahraničního obchodu, nebylo by se co divit. Římané dováželi čaj, hedvábí, porcelán, papír, umělecké předměty a na oplátku dovedli toliko nabídnout muzikanty, kejklíře, trpaslíky, opice, konkubíny a afrodisiaka. (Případ dost podobný dnešnímu stavu americko-japonské bilance. Zlato a stříbro Římanů odplývalo z říše tak prekérním tempem, že senát vydal dekret zakazující nošení stříbrných tóg. A to prý byla pravá příčina vzniku stříbrných spodniček, když si bohatci pod sukno začali klást na tělo kombiné ze zakázaného vzácného kovu.)

Dávná dynastie Chan (206 př. Kr. - 222 po Kr.), současnice nejzajímavějších období římské říše: Čína se zvětšila severním a západním směrem, konfuciánství se stalo státní ideologií.

Přeskočíme pár století do dynastie Tchang (618 až 907, tedy doba našeho Sáma, končící, zrovna když se narodil svatý Václav). Hlavní město Čchang-an (Si-an) s jedním až dvěma milióny obyvatel bylo patrně i největším městem světa. Jak mohutná tehdy byla Praha? Období největšího rozkvětu čínské kultury, kvetly vědy a umění, zejména se dařilo astronomii a kartografii. (Teď, počátkem jednadvacátého století, i inteligentní Číňané, jak jsem si několikrát ověřil, se nedovedou vyznat v obyčejné městské mapě.)

Za této dynastie kodifikovali právní systém a vlastně celý systém vládnutí. Císař má mandát, pověření z nebes. Funkce zastává tři: ceremoniální, administrativní a pak tu nejpříjemnější - pursuit of happiness, pachtění po blahu, dosahování radovánek a slastí. Součástí toho úkolu byla inseminace značného počtu manželek a konkubín.

Znovu podtrhněme unikátní praxi, totiž meritokracii, a nikoli dědičnou aristokracii: Nejmocnějším rádcem vládce se mohl stát vandrák z ulice, mazaná kurtizána mohla mít víc vlivu než legitimní první manželka, a třeba i víc než pan manžel imperátor.

U evropských vládnoucích dvorů značný vliv uplatňoval katolický klérus, jemuž ale celibát znemožňoval zachování rodu, ať už po meči, či po přeslici. Zájem na hromadění světských statků tak omezen, co nashromážděno, patřilo matce církvi.

Čínský vládce nespoléhal na přísežný závazek celoživotní cudnosti, ale na nůž, šmik, šmik, a pohlavní abstinence naprosto zaručena. Tak vznikla početná kasta eunuchů - jen v Pekingu jich měli sto tisíc. Jenže vzdor zániku pohlavního chtíče a nemožnosti shromažďovat světské statky pro potomstvo cvikýři se chovali lačně, masňácky, tunelářsky ke škodě státu.

Onen císařský mandát Nebes nebyl ale jen samý med. Neznamenal, nezaručoval celoživotní definitivu radovánek. Právo vládnout podmiňoval výkon, povinnost dodržovat nebeské normy harmonického vládnutí. Když císař povinnost porušil, nebesa vyjádřila svoji nelibost v podobě přírodních katastrof. Lid si tedy mohl interpretovat častý výskyt sucha, záplav, tajfunů, zemětřesení jako pokyn, svolení k oprávněnému svržení dynastie. Kéž jsme tak my byli učinili po suchých žních roku 1947, ještě než se komunistická dynastie úplně chopila otěží!

Jak ale rozpoznat, že jde o skutečný, a nikoli lichý mandát nebes?

Snadno, velesnadno, vážení. Legitimita, oprávněnost kterékoli rebelie se vždy prokázala svým úspěchem. Když došlo k přírodním pohromám a telata se rodila s dvěma hlavami a sedláci povstali, to pak bylo důkazem vládcova pochybení, jeho nemravnosti a jeho ztráty mandátu. Macht macht Recht, might makes right, prima racionalizace, mezinárodně populární. Naposled se Nebesa takto prozatím anoncovala oním mocným zemětřesením v létě 1976, když za pár vteřin rozbito město Tchang-šan a zabito dva stě dvaačtyřicet tisíc jeho obyvatel. A za pár týdnů byl Mao nebožtík.

Všechny dynastie končily buď váhou vlastního úpadku, nebo popostrčeny selskými rebeliemi, za podpory rebelujících mudrců; meč k zavedení nového pořádku případně třímal vojenský vůdce těch kterých domácích povstalců či cizích agresorů.

Další kvetoucí období zaznamenáno za dynastie Sung, započaté v roce 960. Malířství dosáhlo svého vrcholu. V roce 1278, tedy přesně tehdy, když padl náš významný vládce Přemysl Otakar II. (pole Moravské, zrada Vítkovců), padla i tato osvícená dynastie, zničili ji cizáčtí Mongolové. Poprvé se Čína dostala pod vládu cizinců, zrodila se dynastie Jüan, v čele Kublajchán, potomek slavného dědečka Čingischána. Vznikla obrovská mongolská říše od Evropy po Sibiř. Kublaj si zbudoval nové hlavní město Chandalyk, dnešní Peking, ještě dnešnější Beijing. Vznikla hedvábná cesta, přijel Marco Polo, o zážitcích sepsal mnohé zajímavé nepřesnosti. Mongolové zavedli radikální kádrové změny. Ponížili, do politického a existenčního propadliště svrhli vědce, myslitele, dolů k zlodějům a prostitutkám.

Číňané se mongolských cizáků zbavili v roce 1368, tedy v době našeho Karla IV. Vznikla dynastie Ming, a ta vydržela do roku 1644, když už pak brzy poté v Evropě končila třicetiletá válka, Jan Ámos Komenský se rozloučil s rodnou zemí a započali jsme putovat v emigraci, někteří se soužíce, jiní si lebedíce.

Za Mingů se Číňané pouštěli na námořní expedice (Cejlon, Perský záliv, Afrika, Jáva) a doma budovali zemědělství. Vláda se, žel, stále víc dostávala do rukou nehodných, nevrlých eunuchů. Též docházelo k selským nepokojům, ba i povstáním, dělníci stávkovali, a s přibýváním rebelií do země pronikali noví cizáci - Mandžuové, poslední dobyvatelé Číny a též tvůrci poslední dynastie Čching. Okupanti pak za pár generací přijali čínskou řeč a kulturu.

Do země se rovněž začali tlačit Evropané, vynucující si koncese, otevření přístavů, zaručení výhod. První opiová válka (1839 - 1842), potupné smlouvy. Tchajpchingské povstání (1851 - 1864) vedl efektivní fanatik, tvrdící, že je mladším bratrem Krista.

Čínské impérium zaniklo 1. 1. 1912. Potupné finále nekončilo s císařem, ale císařovnou - jeho bývalou konkubínou Cch’-si (TZ’U HSI). Její špatná vláda trvala dlouho (1861 - 1908), v roce 1895 katastrofálně prohrála válku s Japonskem (ztráta Koreje a Tchaj-wanu), pár let poté, v letech 1898 - 1901, ne-li z jejího popudu, tedy určitě s jejím souhlasem se uspořádalo tzv. boxerské povstání, poslední pokus zastavit pronikání vlivu Evropanů, blaha či jedu modernizace.

Po vyhlášení republiky v roce 1912 započala značně chaotická éra s jednou vládou v Pekingu, druhou v Kantonu a třetí v Nankingu. Oblastní vládci, takzvaní váleční lordi, situaci ještě víc komplikovali. Někteří si počínali rozumně, jiní nikoli. Jeden například křtil své jednotky ve velkém, kropil je hadicí. Též vlastnoručně uškrtil mnoho svých neoblíbenců.

Obtížné tehdy poměry, Čankajšek je nevyřešil. Následovala doba ještě obtížnější - japonská agrese, občanská válka, Maovy bizarní experimenty.

Pokus o jízdu vlakem

Míjíme hodně metařek v ulicích. Na chodníku hlavního bulváru si jedna paní myla vlasy v lavoru na sesličce a jak se energicky mydlila, pár mydlin se na nás přilepilo.

Nedopustila se ničeho nedovoleného, na rozdíl od naprosto endemického porušování zákazu na veřejnosti sliny, hleny, chrchle od úst metat. Prý se to již i pokutuje, ale milióny obyvatel se nadále zarputile drží této hanebné tradice.

Ještě na nás mydliny neoschly, když zpomalujeme, obezřetně obcházíme chrchlajícího stařešinu. Od bezzubých dásní až k pasu mu visel gumový, dekadentně zelený flus, vánek jím pohrával, trošku pendloval. Tomuto jsem tedy uhnul, zatím však jiný bytelný kus hlenu z námi nepostřehnutého jícnu dopadl a pěkně se přilepil na můj střevíc.

Náladu mi v mžiku vylepšil pouliční incident - případ porušení norem socialistického soužití. Rvačka dvou slušně oblečených dam, vjely si do vlasů, vláčely sebou, snažily se jedna druhou povalit. Ke spektáklu se nahrnulo mnoho radujících se čumilů. Na rozdíl od obyčejů ve většině jiných zemí čínští sokové, jakkoli rozlícení, se na sebe zpravidla nevrhnou a spokojí se s verbální fází souboje a hrozivými gesty. Ani silácké sporty se netěší velké podpoře. Plavání, gymnastika, ping-pong, to jsou ty správné preference, a místo řízného kung-fu se lidu doporučuje tchaj-ťi-čchüan, zápas stínový.

Číňané snesou hodně, shodují se diagnostici, ale když přece jen dojde k výbuchu, to pak je pořádný, nezvládnutelný mazec. Tak prokázala kulturní revoluce a teď prokazovaly ony dvě rozlícené dámy v pěstním utkání na chodníku.

Nemínili jsme se se zemí seznamovat z několikakilometrové výšky v mracích, času jsme měli dost, do Pekingu pojedeme vlakem. Cesta trvá pětapadesát hodin, několikrát ji přerušíme. Podíváme se na Chan-čou, město s jezírky a zahradami, jež už obdivoval Marco Polo. Nikde na světě není krásnější východ slunce než tam u jezera, dušují se znalci. Zastavíme se v Šanghaji, megapoli, někdejším centru neřestí, přístavu, jímž do země pronikali bledí barbaři. Poté Su-čou, ony prý Benátky, a Nanking/Nanjing, alternativní hlavní město předkomunistické vlády.

Takhle tedy pojedeme, nejen my tři, budeme čtyři, vezmeme s sebou synovce muzikanta. (Proč jsme ho zvali synovcem, když jeho matku jsme měli za tetu? Nevím, nemám tušení. Taková je čínská logika.)

Houslista zvaný Abi je domorodec, mluví perfektně mandarínsky. To já moc nedovedu, tvrdila Priscilla. Abi že nám bude prima k užitku a aspoň se chudák někam podívá, dosud z rodné provincie neudělal ani krok.

Vzdor špatnému tušení jsem nic nenamítal. Však v téhle zemi vůbec na mně není, abych něco zařizoval. Tady se nedomluvím, jsem naprosto neužitečný přívěsek na konci pelotonu, postarejte se o mmne, to je ono.

Jestliže jdeme zakoupit jízdenky na vlak, proč jdeme opačným směrem od nádraží?

Poněvadž tam se jízdenky neprodávají.

Aha, už to začíná.

Došli jsme do OVERSEAS CHINESE BUILDING, multifunkční budovy - Tuzex, Čedok, hotel, služby nejen pro zámořské Číňany. U přepážky marně mínil uplatňovat aristotelovskou logiku plavý Švéd. Dialog probíhal anglicky, tedy jsem mohl odposlechnout.

Viking spěchal na letiště, právě zaplatil účet za hotel, jenže si to předem přesně nespočítal, chybělo mu osmdesát místních haléřů. Žádný problém, řekl, vytáhl portmonku s tvrdovalutními mincemi a strčil jim je pod nos, jen ať si vyberou.

Odmítli s vysvětlením, že nelze směňovat tak malý obnos.

Dobrá, tedy velký obnos, mínil řešit Skandinávec s použitím standardního turistického šeku, toho druhu, který milerádi přijímají i v Albánii a Československu. Též ovšem v Číně.

Ale ne dnes.

Proč ne? popelavěl blonďák.

Poněvadž hodnota šeku značně převyšuje požadovaných osmdesát haléřů, a že rozdíl by již nestačil utratit, neboť, jak řekl, v mžiku chce odjet.

Nemínil jsem vypomoci, pamětliv konstantního padoušského antiamerického počínání jeho pseudoneutrální vlasti. Jenže, což on mohl za Olofa Palmeho, tehdy už beztoho zastřeleného? Cožpak já mohu za nezastřeleného Vasila Biľaka? Tak jsem mu halíře přece jen strčil, odmávl, že je to dobrý, a vysílený absolvent minikursu v čínském byrokratickém zacházení se s kufry rozběhl do otočných dveří.

Deset hodin dopoledne, úředník a úřednice hodovali z kastrůlků mezi papíry. Když přišel zákazník, dotěry se hbitě zbavili a hnedky se papalo dál.

Rodinný doprovod se mi ztratil, bloumám v hale s vysokým stropem, studuji informační tabule: údaje o příjezdech a odjezdech, příletech a odletech, s cenami. Velká tabule vlevo a totéž vpravo - jakýsi snad stereo systém či výpomoc pro šilhavé.

Ani to či ono, něco jiného, čínštějšího: údaje na těchto dvou návěštích se lišily.

Jdu se přeptat k pultu, jak to tedy je. Od dvou vedle sebe sedících, obstojnou angličtinou hovořících odborníků jsem dostal dvě rozličné odpovědi. Moji reakci shledali disharmoničtí informátoři poněkud komickou.

Připomněl jsem si vývoj z předminulého století, když chabnoucí čínská říše reagovala na vnikající nevítané cizince zřízením ministerstva zahraničních věcí (čili tzv. úřadu pro styky s barbary). Po jednom zvlášť potupném konfliktu s Brity se Číňané revanšovali perfektním fíglem - vytvořili speciální úřad, do nějž nasadili ty naprosto nejneschopnější byrokraty z celého impéria, hlupce tak dokonalé, že si svého hlupství vůbec nebyli vědomi, a Britové, odkázáni na jednání právě s těmito kádry, zoufalstvím lezli po stropě.

Konečně se přihrnul rodinný doprovod. Vše na dobré cestě, optimisticky bublala teta všudybylka. Ale musíme do jiné budovy, tam jsou ti nejsprávnější lidé, k nimž máme konexe.

Jdeme budovou, dlouhou chodbou do sklepa, jakousi kuchyní po schodech zase nahoru, přes několikero pavlačí. Ne, nezabloudili jsme, vedl nás ochotný oficiál, co se vyznal.

Míjeli jsme mladé veselé úředníky, nosící nikoli fascikly, ale jídlo, tuto alfu a téměř i omegu počínání, pozornosti a slasti Číňanů. Rendlíčky, kastrůlky, misky, bandasky, rýže, knedlíky. Vůně orientálního koření úspěšně potlačovala onen zpravidla nevypuditelný pach starých kanceláří, ať už kdekoli na světě.

A my v tomhle snad berňáku po mnohých poschodích kličkujeme, abychom koupili jízdenky na vlak.

„Franz Kafka, nezapomeň o tomhle napsat,“ ponoukala mě žena.

„Kdo tomu ale bude věřit? Škvorecký je beztoho přesvědčen, že pravidelně lábruju,“ odvětil jsem s bolestí. Přitom co slovo, to kámen. Realismus Václava Řezáče, Marie Majerové, Anny proletářky. Jan Kozák, Josef Rybák by mě pohladili.

Konečně jsme došli ke správným dveřím. Či spíš předdveřím. Zde jízdenky nedostaneme, zde necháme jen zálohu.

Nechali jsme tři sta jüanů, dívka, co si za měsíc nevydělá víc než stovku, bankovky strčila do nezamknutelného šuplíku. Kvitanci neposkytla a my si o ni neřekli.

„Myslíš, že sem ještě někdy trefíme?“ zeptal jsem se choti, pro jistotu německy.

„To těžko,“ odvětila touž řečí.

První potíže a jakostní škatulkování společnosti

Číňané vynalezli byrokracii před tisíciletími a od té doby ji košatí. Schopnost vyhnout se odpovědnosti, vykličkovat z ní, se stala jednou z významných forem národního umění. Mudrc historik S’-ma Čchien, patrně praotec obezličky, varoval v prvním století před Kristem: „Žádnou, prosím, iniciativu v plánovací činnosti, neboť byste se mohli vystavit nebezpečí odpovědnosti za to, co jste učinili.“ Inu, taoistická moudrost. V jednom z červených pavilonů v pekingském Zakázaném městě visí velký zlatý nápis na modrém podkladu: WU WEJ čili NEDĚLEJ NIC. To chce klid čili akce neakcí, čin nečiněním, záruka, že se nic neporouchá.

První den sháňky po jízdenkách se protáhl na celičký týden pachtění. Vyřkl jsem přemnoho surových, nemravných kleteb - „Už nikdy mezi tenhle druh blbců,“ zapřísahání praecox.

Během tohoto martyria jsem se totiž o ledačem poučil. Ověřil si, jak tato údajně egalitární společnost je důkladně, precizně rozškatulkována do mnoha jakostních skupin. Státní a stranická byrokracie má čtyřiadvacet stupňů; profesoři - dvanáct tříd; herci - šestnáct; průmysloví dělníci - osm; kuchaři čtyři. Každý je zařazen, ač těžko si představit kádrové zařazování polodivochů v plnopralesích.

Inu, výdrž tradice. V dávné dynastii Čchin se osobní status určoval podle počtu hlav sťatých v bitvě - a tento status byl dokonce dědičný. Takže mít tehdy hodně zdatného dědečka, byl bych na tom společensky znamenitě. Všechny tehdy měřili podle týchž kritérií, a kdo se bitvy přímo nezúčastnil, tak kádrově tratil.

Přeskočme století, tisíciletí, až teď sem ke komunistům: „Nechat lidem volnou ruku, tak si třeba znovu nezavedou kapitalismus, ale nerovnost - tu si určitě zavedou,“ postěžoval si Mao Ce-tung v roce 1965 návštěvníkovi Andrému Malrauxovi.

Nepřesvědčivé a matoucí. Vládnoucí strana se pustila s vervou do škatulkování, a ukažte mi komunistu, který by měl nerad třídní boj, kádrování a rozhodování nad osudy. Tak jako u nás za Gottwalda kruh třídních nepřátel se rozrůstal: čili od továrníků přes živnostníky po posledního ševce. Třídní klasifikace se nadále dědila po meči - táta kulak, já kulak. Od počátku lidovlády v Číně vymysleli šedesát třídních kategorií. Stala se z toho záležitost tak komplikovaná, že na pekingské univerzitě zřídili speciální obor, extra akademické oddělení. Doktor kádrových věd, to by, panečku, byla kariéra!

V OSN a USA (a předpokládám, že i v hierarchii jiných zemí) nejvyšší číslo značí i nejvyšší šarži - že se jako kráčí po žebříčku, od první příčky nahoru. V Číně to ale mají obráceně, mají tabulku jako ve sportovní lize: numero uno je ten nejvyšší, nejlepší, a tvor s nejvyšším číslem je ten nejposlednější poskok. Mezi byrokraty 1-12 jsou nejvyšší kádry, 13-17 střední kádry, 18-24 nejnižší škrabálkové, posluhovači.

Do vlaku první třídy smějí jen občané kategorie 1-7. Jenže náš Abi patřil (a stále patří) do kategorie 15.

Což přispělo ke komplikaci ságy s vlakem. Tak jako v Indii i čínská železnice hraje významnou komunikační, ekonomickou, ba i kulturní roli. Autem či autobusem tu nelze svištět krajinou jako v Americe či západní Evropě. Zbývá tedy vlak. Miliarda zájemců se do něj nevejde, proto tedy třídění podle zásluh.

První třída: sedí se na měkkém, v noci se lze natáhnout a prospat, vzduch je chlazen a personál obsluhuje.

Druhá třída: tvrdé sezení, nicméně umožňující pochrupávat vleže.

Třetí třída: tvrdé, přecpané, nelze se položit, velmi často se nelze ani posadit. A v létě krutě trpět v horku čtyřiceti Celsiů plus. Prý se to dá přežít i na větší vzdálenosti, ale mnozí znalci pochybují.

Čili abychom řešili obtížné dilema: první třída je rezervována jednak pro cizince a zámořské Číňany a jednak pro místní honoraci. Mezi ni se náš houslista nemohl dostat, vzdor nedávno získané první ceně v sólovém koncertním výkonu v provincii (s trojnásobným počtem obyvatel, než má ČR). Do druhé třídy se nedostaneme, je vyprodána na několik měsíců, a ve třetí bychom zahynuli. Co si tedy počít?

To, panečku, za Velké kulturní proletářské revoluce bylo jinak. Maova mládež jezdila vlaky křížem krážem touto velkou zemí - bez jízdenek a bez úředního povolení. Za Šlinga mládež vedla na pár dní Brno (však mu tento radikální nápad přičetli v hrdelním procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudy Slánského), tady mládež puštěná z řetězu si užívala několik roků - s ještě pak větším počtem roků následné nepříjemné převýchovy v rurálních Zapadákovech.

K virtuózovi jsem láskou nezaplál. Už při prvním setkání jsem usoudil, že je to nedospělé ťululum, moula, infantil, mouchyvemtesimě, naprostý budižkničemu. Posléze jsem krutou diagnózu toliko zpřísňoval.

Tedy jsme v provincii bez jízdenek vázli a já se blíže seznamoval s několika čínskými klíčovými termíny.

Kuan-si čili konexe, nepominutelná mast, mázdra k pohnutí mechanismu, k dosažení čehokoli.

Pan-fa - vynalézavost, fištrón, jak se vyhnout překážkám, jak se vyznat v byrokratickém bludišti.

Kan-pu či kao-kan, kádr, nomenklaturní pracovník.

Kao-kan c’ti jsou potomci prominentů, vehementně prosazující nárok podílet se na zásluhách rodičů. A podle toho se chovají. Vynucují si přístup do hotelů a barů pro cizince, kam se normální Číňan přece nikdy nedostane; ignorují zákon. Teď, v rámci postmaoistických novot se prominentní dětičky uplatňují zejména v kapitalistickém podnikání ve zvláštních zónách. Zrovna když jsme do Číny dorazili, tisk se zmiňoval o superskandálu, v němž bylo namočeno sedmašedesát tisíc kádrů, zaměstnaných u sedmadvaceti tisíc takových firem. Dcera člena ÚV právě obdržela sedmnáct roků basy. Maršál Ču-Te (Ču-teh, takto přibližně se jeho jméno objevovalo v českých novinách), tedy jeho vnuk se dopustil znásilnění a tentokrát se mu to nevyplatilo. Kdepak, naopak - odsoudili ho k smrti a zastřelili, dědeček nedědeček. K těmto hanebníkům se časem ještě vrátíme.

A ti se těší výhodám TCHE-ČCHÜAN, oněm privilegiím.

Opakuji: Sice je to společnost bez tradice dědičné šlechty, ale s kromobyčejnou tradicí rodinné solidarity a odpovědnosti za společný blahobyt. Zasloužilí soudruzi jsou přesvědčeni, že jejich zásluhy patří též jejich rodinám. Když se v čínském tisku objevila pravdivá zpráva, že Reaganův syn, vyučený tanečník, je už delší dobu bez práce, čtenáře zděsila představa hospodářské pohromy v USA, když už ani prezident nemůže sehnat výnosné korýtko pro vlastní dítě.

Na vládní vozy Chungčchi, Rudá zástava (ručně zrobené, vnitřek kopie mercedesu z padesátých let, zadek kopie cadillaku z téže doby), se nevztahuje povinnost zastavit, když se jim do cesty připlete chodec či kolař.

Obydlí nejpřednějších čínských soudruhů jsou obehnána až osmimetrovou betonovou zdí. Maovu jednu velikánskou vilu a další jeho přepychové sídlo v jiné čtvrti spojoval několikakilometrový tunel, aby se milovaný vůdce lidu nemusel obtěžovat do ulic. Však čím větší distanc od lidu, tím větší prestiž. Odměny pro nejzasloužilejší soudruhy se neliší od československé zkušenosti - speciální bydlení, nakupování, lékařská služba, školy a pak i zaměstnání pro privilegované potomstvo - na ministerstvu zahraničních věcí či zahraničního obchodu, že ano. V případě diplomatické služby čím významnější soudruh, tím větší nárok na reprezentaci vlasti co nejdále od socialismu, tedy Washington spíš než Varšava.

V ČLR se hodnota funkcionáře pozná podle židle, na které sedí, i podle hrnečku, z kterého pije. V Pekingu se konala konference o laserech. V první řadě seděly nejvyšší šarže, před nimi porcelánové konvičky s čajem. Vzadu nižší šarže, před nimi tytéž porcelánové konvičky, jenže s horkou vodou. Když přijede delegace ze Západu, první věc, kterou se čínští hostitelé chtějí dovědět, je vzájemný status a funkční váha jejich návštěvníků.

Činí se kroky šlápnout na příliš značná privilegia kádrů, krotit jejich hody (čínská ovšem specialita). Nové vládní předpisy o banketech: čtyři chody, polévka a za devadesát minut musí být po všem. Nenasytným soudruhům se doporučuje četba traktátu JAK BÝT DOBRÝM KOMUNISTOU, v roce 1939 napsal Liou Šao-čchi, v kulturní revoluci zhanobený, posmrtně rehabilitovaný.

Někdy se privilegiím režimu těší i jeho oběti, račte si představit: V již citované Butterfieldově knize (s. 68) jsem se dočetl o vědci, za trest poslaném na dvouletou převýchovu na venkov, sžít se se zemědělci, okusit tvrdost jejich údělu - ale okusit jen částečně: vědci byl nadále vyplácen plat dvě stě osmdesát jüanů měsíčně za práci, za niž si ostatní polnohospodáři vydělali čtyřicet jüanů ročně - tedy čtyřiaosmdesátkrát méně. Všichni o disproporci věděli, k protestům nedošlo.

V New York Times (2. ledna 1981) jsem se dočetl o neznámém mladíkovi, který u brány jedné vily kladl balíčky - likér, cigarety, tento druh cenností. Též zanechal dopis a v něm peníze (pětiměsíční průměrný výdělek) se sdělením: „Zabiji se, jestliže mi nedáte svou dceru za ženu.“ Jenže adresát (generál) dceru vůbec neměl. (Generál sice bez hvězdiček na blůze, ale k dispozici měl sluhu, kuchaře, šoféra a dva hlídače.)

Jak si tohle tedy vysvětlit? Dotyčný koumák správně odhadl, že za branou sídlí papaláš, a tedy stojí za to risknout předpoklad, že zplodil dceru.

„Co takhle do strany, rádi byste?“ ptal jsem se mladých a vesměs dostával odpověď, že vlastně asi ano - ale ať si nemyslím, že by tam chtěli kvůli penězům.

„Tak to tam tedy chcete, poněvadž jste věřící marxisté-leninisté?“

Odpovídali, že dnes už to přece není otázka víry.

Je to otázka ambicí, dychtění po kariéře. Podepsáním přihlášky si zájemce polepšuje, dostává se blíže k moci, a ta mu umožňuje sehnání statků a služeb penězi nesehnatelných. Však i mnozí funkcionáři s nevelkým platem žijí stylem někdejších mandarínů. Jsem-li jednou u moci, o moji přízeň budou usilovat outsideři, kteří si na získání mého zájmu rádi připlatí. A jsme u toho.

Pokud jsem mohl postřehnout, v Číně se vstup do partaje vesměs nebere jako podraz, prašivý oportunistický krok, nýbrž jako legitimní osobní vylepšení v legitimním politickém systému, v tradičně hierarchické společnosti.

Pokračování v původním pokusu

Vraťme se k byrokratům a jejich způsobům zacházení se stranami. Velmistři přetvářky a šalby, toto je jejich obrana a rovněž výraz jisté ohleduplnosti. Proč sdělovat nepříjemnou pravdu tváří v tvář? Když Priscilla požádala tchaj-wanského příbuzného o podpis na jakémsi úředním papíru, dotyčný horlivě souhlasil, „ovšemže ano, milerád“, opakoval, čímž ale myslel „ovšemže ne, ani za nic“. To pak my cizinci z Ameriky se sklony k až brutální přímočarosti se převtělujeme do role elefantů, rozdupávajících onen příslovečný a v Číně též vynalezený porcelán.

Záporná odpověď se nebere jako něco definitivního. Vracíme se tedy k odstranění nepříjemného negativa, jeho podemletí poněkud, jen trošku jinou variantou, jíž bychom se dostali na původní cestičku.

Neexistence přímočarého vyjadřování, lineárního myšlení a argumentace znamená, že se chodí, že se kecá dokola, s návratem k týmž bodům. Místo aby se z bodu A došlo k bodu B, metodou kruhové komunikace k A se zas vracíme a pokud možno se zasichrujeme, že A vůbec nemusí být A, ale B, případně i Z.

Teď si k této tradici přidejme marx-leninskou vědeckou dialektiku. Cituji z vynikající knihy Chinese Shadows (Čínské stíny, New York, Viking Press, 1977), napsal ji Simon Leys, vlastním jménem Pierre Ryckmans, belgický historik umění:

Nutno se vyvarovat levé úchylky, ale pozor na propadnutí do pravé úchylky. V případě Lin Piaa se prokázalo, že jeho levá úchylka byl vlastně pravicový omyl. Jenže hledat střední cestu mezi oběma úchylkami je feudálně konfuciánský blud. Jestliže jak levá, tak pravá a střední cesta hrozí nebezpečím, uvážlivý soudruh tedy bez hlesu sleduje stranickou linii, proměnlivou a vzájemně si odporující. Jenže to je další omyl! „Slepě poslouchat“ je jedovatý omyl, vynalezl jej Liou Šao-čchi za účelem obnovy kapitalismu ve vlasti. Váhajícího funkcionáře nechť povzbudí hesla „Plavat proti proudu“, „Nebát se být v menšině“, „Nebát se potupy, ba ani vyloučení ze strany“. Jenže než skočí do vody s úmyslem plavat proti proudu, nechť si je vědom neméně závazného pravidla, že „proud historie je neodvratitelný“, že „strana je slavná a neomylná“. Má si ale kádr skok rozmyslet? Vždyť se mu připomíná, že „rebelie je oprávněná“, ovšem za přísného dodržování stranické discipliny. Komu tedy věřit? „Je to často menšina, která zastává správné stanovisko“, což je sice hezké, ale též velmi obtížné, neboť „menšina se vždy musí podřídit rozhodnutí většiny“. To tedy znamená, že se o rozhodování má hlasovat? Ale nikoli, nikoli, respektovat hlasování většiny není nic jiného než buržoazní pověra.

Nadále sháníme čtyři lístky na vlak, každý nám říká něco jiného, nic přímo, co by jednoznačně platilo. Jedná se ale s námi slušně, nenafoukaně - socialismus s vlídnou, usměvavou tváří a s neschopností vyřešit náš banální požadavek.

„Hele, tadyhle čtu, že od prvního dubna zvedli ceny o čtvrtinu a letenky o polovinu…“

„Ale vždyť nám tam řekli…“

Inu řekli, ale pro jistotu se přeptáme. Úřad, co má na tento byznys monopol, nic nevěděl. Hádali se s námi, že ne. Pak si konečně dali říci, zatelefonovali se přeptat a divili se nad výsledkem.

„Ne, nejste zahraniční Číňanka,“ řekli Priscille.

„Vždyť jsem se tady narodila!“ zaprotestovala a strčila jim pod nos pas s natištěným tam důkazem.

„Nejste, poněvadž nemáte zahraničně čínský pas,“ nedali se.

„Takový pas přece neexistuje, co to povídáte za nesmysly!“ vybuchla.

Drbali se na hlavě, pravdu odmítali připustit a nakonec se vytasili se zdůvodněním: „Nejste zahraniční Číňanka, poněvadž nebydlíte tady v hotelu pro zahraniční Číňany.“

„Většina zahraničních Číňanů nebydlí v tomhle hotelu. Tam, kde my bydlíme, jsou výlučně zahraniční Číňané.“

„Nejste, protože tu nežijete trvale.“

„Kdybych tu žila trvale, nebyla bych zahraniční, ale byla bych místní občanka.“

Krásný dialog pokračoval.

Jízdenky pořád nemáme.

Ve funkcích tu přece nesedí samí totální blbci, jak si tedy stav věcí vysvětlovat? Proč s úsměvem život tolik komplikovat? Byrokraté přistrčí překážku, a jestliže ji kdo zdolá, jejich úsilí se soustředí na zbudování překážky další a další, až se nějaká ta nepřekonatelná přece jen najde.

Laskavý, přívětivý výraz do tváří byrokratů asi vtloukli rudí gardisté za kulturní revoluce - aspoň něco dobrého. Nebo je to vliv tradice ještě dávnější, když úředníky zvlášť hrabivé popravili, vykuchali, vycpali a pak posadili do kanceláří jejich nástupců? Není nad názornou agitaci, ta československé socialistické superzloděje minula.

„To se nehodí“, „To není zcela jasné“, „To je FU-CA - příliš komplikované“, patrně nejčastěji opakovaná výmluva.

Chytrák muzikant Abi potřebuje, abych ho doprovodil a pasem dokázal, že jsem cizinec.

Odebrali jsme se tedy k příslušné instanci. Zastavili nás dva vrátní, odění toliko do podvlékaček. Jeden četl noviny, druhý byl zabořen do mísy s nudlemi. Horko převeliké, plivátka rovněž. Postřehl jsem zcela živou mouchu a ukázal na ni prstem. Hlídač se vymrštil od nudlí a začal ji pronásledovat.

Po několikahodinovém čekání jsme se dověděli, že můj pas je tentokrát nezajímá, že naopak baží po dopisech dokazujících nutnost mého úředního jednání v Pekingu. Minule jsem jim dopisy ukazoval. Ujišťovali mě, že toto přece netřeba, vždyť anglicky nedovedou.

Zadními vrátky pronikáme k vyšším, nejinak fungujícím hodnostářům. Doklopýtali jsme až k jednomu z nejvyšších nomenklaturních pracovníků fuťienské provincie. Fuťiensky neuměl ani slovo, omlouval se; nedávno ho sem ÚV přesadil z rodného S’-čchuanu.

Vysvětlil nám čínský systém distribuce privilegií, mezi nimi i právo na prvotřídní železniční dopravu. Přidělování různým institucím, kvóty nikým nesynchronizované, racionálně neevidované, a není kompjútru, který by do chaosu vdechl jakýsi pořádek. Teď tedy v jednom místě jízdenky propadnou a v druhém místě si zklamaní čekatelé rvou vlasy. Aha, něco jako zájezdy družstevních zemědělců do Národního divadla. Venkované se jdou raději zabavit jinam, uvnitř pak prázdno.

Po hodině vřelého popovídání jsme se najednou dověděli, že významný funkcionář by nám mohl jízdenku opatřit, ale pouze s platností v oblasti své jurisdikce - dál že nemůže. Jenže dál nás od hlavního města dělilo dalších asi pět provincií.

Tak tohle že je ten čínský centralismus, kde všichni všude si musí nařídit hodinky na stejný čas?

Že to tady trochu vypadá jako ve východní Evropě - tam také třeba povolení jet z jednoho státu do druhého. Jalové přirovnání, nepotřebuji přece od plzeňské tan-wej povolení, abych si zajel do Třeboně podívat se na kapry.

Předeme na několika stavech najednou, usilujeme u čtyř pultů o dosažení téhož. Sháníme, smlouváme, domlouváme, rezervujeme. Podařilo se nám dotelefonovat do Chang-čou, do hotelu u jezera s oním rekordně krásným východem slunce. Po drátě jsme podnik ujistili, že určitě dorazíme.

Co když najednou budeme mít šestnáct, čtyřikrát čtyři jízdenek, strachuji se.

Prý žádný problém, že v Číně se cokoli snadno ruší, ale přetěžko sežene.

Všude se muselo chodit s pasem a se zálohami. Vše se nepostačilo oběhnout, pomáhali jiní. Dívka, předobrá duše, po celonoční šichtě, místo aby se vyspala, běžela k jednomu z tajuplných zdrojů, dali jsme jí pasy, muzikantovu občanskou legitimaci a peníze, sumu větší než její celoroční příjem.

Vrátila se unavená, ale s velkým úsměvem: vše zařízeno a tady že máme peníze zpátky.

Tak proč peníze původně potřebovala?

Poněvadž kdyby je neukázala, nemohla by rezervaci uskutečnit.

Ještě nemáme vyhráno. Sehnat jízdenky je jedna věc, dostat souhlas k jejich použití je něco zcela jinačího. Houslista Abi potřeboval povolení od houslové tan-wej, této čínské supermatky, připomeňme si. Tetě trvalo sedm roků, než jí dovolili změnit tan-wej do místa, kam se provdala. Šanghajské neteři se legální přesun nepovedl ani za čtrnáct let.

Musel jsem tedy ještě na další úřady. Proč mě sem vlečete, v tomhle hicu, mohl bych si hovět na mořských vlnkách, v airconditioned komnatě, hořekoval jsem.

Kdepak, musím se u tan-wej ukázat, prokazovat, že existuji, že mám v hlavním městě významné poslání a že potřebuji muzikanta, aby tlumočil. Kdybych se nedostavil, případ ztracen.

Tedy se dostavím, hodinu přešlapuji v čekárně pod portréty pěti velikánů u zasedacího stolu politbyra, tři z nich již na smetišti značně proměnlivé čínské historie.

Dveře se konečně otevřou, abych zjistil, že moje přítomnost shledána zbytečnou.

Pravidla hry se opakují: krize, cesta k zadním vrátkům, příprava krizi vyřešit, když k vyřešení dojde, zjistí se, že se objevily nové překážky.

Posléze jsem se dočetl o žadateli, který musel na dvaatřiceti úřadech sehnat sto šedesát devět podpisů k otevření živnosti, jakési opravárničky. Kolik podpisů nám bude třeba k jedné jízdě vlakem: Dostaneme kýženou bumážku, rukou psanou, na jemňounkém šustivém papíru, s červenými razítky a neméně červenou hvězdou?

Konečně se hudebník dostavil se šustivým povolením, tady to mám, šťastně mi strkal pod nos. Co mně to ukazuje, ať to předloží gramotným.

Priscilla se pustila do inspekce vzácnosti a kroutila nad ní hlavou se slovy „Kafka, Kafka“.

Ano, pane Franzi, poslyšte: tan-wej vystavila povolení Z hlavního města, ale ne DO hlavního města. Tedy našemu pitomečkovi vysvětlujeme, že napřed musí jet tam, aby pak mohl jet zpátky.

Aha, no jo, to je vlastně pravda, to abych tam šel znovu, ale teďko už je dost pozdě, to už tam nikdo nebude. Tak až zítra, pokud nebudou mít zavřeno.

Tady tedy fungují, pořádně ještě řádí prapotomci oněch nejnatvrdlejších úředníků, přidělených trápit britské imperialisty. „Řekněte mi, prosím vás, jak chcete tuhle zemi modernizovat!“ pustil jsem se do bezúčelného láteření.

Ťululum konečně sehnal správné povolení k dvojsměrnému pohybu, ale k železniční přepravě beztoho nedošlo, neboť:

1. neobdržel povolení do první třídy, rezervované pro lepší kádry, druhá třída byla vyprodána a třetí třídu na tak dlouhé trasy by třeba nepřežil;

2. jízdenka opravňovala pouze k cestě nepřerušené - tedy nikoli Chang-čou, Šanghaj, Su-čou, Nanking. Pro každý úsek znovu nakupovati a martyria podstupovati.

Děkujeme, tak vytrvalí, též tak perverzní nejsme.

Tedy se poletí, na palubu že muzikanta pustí. Rezervace hotelu v Chang-čou zrušena, rezervace v Pekingu nesehnána. Nic prý takhle na dálku nelze, to že až dorazíme.

Tak vida, tolik zajímavých zážitků. O všechny bychom byli přišli, být turisty kolektivními, předplacenými, po standardní trase voženými, voděnými.

Poslal jsem do Pekingu telegram studentovi, budoucímu našemu stipendistovi - jediný to užitečný počin, jak se brzy ukázalo.

(pokračování)

Zpátky