Červen 2005

Vyvolávání a přesazování minulosti

Ota Ulč

Pět minut od manilského mezinárodního letiště si spěchající cestující můžou prohlédnout ANG NAYONG FILIPINO, Filipíny v kostce na čtyřiceti hektarech, s typickou architekturou od provincie k provincii, její produkty, její lidi. Takový nápad se již uskutečnil i v jiných částech světa. Před úprkem z rodné země jsem se v ní se slovem SKANZEN nikdy nesetkal a třeba ještě ani neexistovalo. Slovník spisovné češtiny (Academia, 1978) mě posléze poučil takto: "muzeum s lid. architekturou a zařízením od širým nebem; rožnovský s."

Brzo po listopadu 1989 jsem též zajel do Rožnova pod Radhoštěm prohlédnout si valašské domečky. Pokusí se někdy někdo zakonzervovat nejen stavení, ale i ducha doby? Co tak vytvořit skanzen totality, tehdy mě napadlo a krátce poté se dočetl o podnikavci v bývalé Dederónii, realizujícím právě takový nápad - zoologickou zahradu vědeckého socialismu. U rezervace závory, za nimi příležitost vychutnat totalitní časy. V restauracích sprostá obsluha, fronty před obchody s prázdnými pulty, na rozích policie, kontroly se všemi slastmi standardního občanského ponižování. Za příplatek též možno inkasovat pár facek a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Co třeba k osvěžení paměti též zavést kvartální vzpomínkové dny? Jaro, léto, podzim, zima, čtyřikrát do roka si totalitu připomenout, zopakovat se vším všudy, s hovadinami v tisku, rozhlase, televizi, a disciplinovaně jít jásat do průvodu s mávátky. Výtečné antinostalgicum, účinný přípravek proti amnézii.

I když se historie hned tak snadno neopakuje, poučit se z ní rozhodně může být k prospěchu. S minulostí lze naložit všelijak: zakonzervovat ji, vzkřísit, hledat v ní inspiraci k svému dalšímu počínání, tak jak se třeba snažili puritáni, přebrodivší Atlantik. Slávu, bohatství své historie, zpravidla zdůrazňují ty národy, jejichž současné výkony jen těžko mohou být zdrojem chlouby. Historická zkušenost může, ale nemusí vždy být k prospěchu. Hromadí se šrámy, jednak způsobené bez vlastního přičinění - cizí invaze, přírodní metly od zemětřesení po dýmějovým mor - jednak zaviněné vlastními, vyvarovatelnými omyly.

Spojené státy americké, relativně mladičká republika s nejstarší fungující ústavou kdekoliv, si to své neveliké dějinné dědictví snaží udržovat s důkladností, nad níž aby Evropan kroutil hlavou. Z peněz Rockefellerů došlo k pečlivé obnově a zachování koloniální podoby Williamsburgu, města ve Virginii. Jsou tam teď původní úřední budovy, soud, obchody, zájezdní hostince - čili něco, co má Pražan kolem sebe všemi směry. Jenže pozor, tohle je living history, vynález z třicátých let. V jednu míli dlouhé oblasti návštěvníci se nedívají jen na dvě stě let staré zdivo a interiér, ale dojem doby zmnožuje personál, oblečen a počínající si tak, jak osmnácté století vyžadovalo. Teď dokonce, podle požadavku politické correctness, zdůrazňující patrně věčnou vinu bělochů, po Williamsburgu se pohybují otrokářské patroly ve snaze lapit a bičovat uprchlé černochy. Představení tak věrohodná, že děti návštěvníků se děsí a jejich rodičové se na herce - násilníky vrhají a snaží se jim vyrvat jejich falešné muškety.

Nebo návštěvníci bývají pouze zmateni, jak jsem si ověřil v Plymouthu, stát Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619. Turisté se pokoušeli ve skanzenu dorozumívat a konverzace vázla. Údajní obyvatelé osady - ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi - odpovídali starodávnou angličtinou pouze na otázky, zvládnutelné zkušeností doby odjezdu z Evropy. Takže, nevybaveni hodinkami, nerozuměli otázce, od kolika do kolika hodin pracují ve stáji či koželužně , a tím méně mohli posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Konverzačnímu zádrhelu jsem odpomohl tehdy čerstvými zprávami o pražské defenestraci. Jména hradních fukcionářů Martinice a Slavaty jim sice nic neříkala, ale věděli, že umřel král Matyáš, že v Čechách došlo k volbě Zimního krále Fredericka. Tento zeť anglického krále Jamese I. nebyl schopen nic kloudného podniknout a jeho tchán nebyl ochoten českému království nikterak pomoci. Ha, že by předzvěst Mnichova 1938, měl jsem na jazyku, ale nevyslovil. Mládež v historických kostýmech rovněž předstírala nevědomost o debaklu na Bílé hoře v listopadu 1620 a úprku nepovedeného panovníka spolu se zpanikařenými generály pryč ze země.

Před pár lety na Floridě v Orlandu došlo k slavnostnímu otevření tématického parku nazvaného Holy Land Experience. Zkušenost ze Svaté země, vstupné 17 dolarů. The New York Times Magazine (25. února 2001) poskytl detaily o tomto vyvolávání a přesazování minulosti. Její tvůrci si přivezli zkušenost z Prahy, kde se věnovali pohledu na tamější minulost očima Franze Kafky. Na floridské prostoře 15 čtverečních akrů vznikla kopie Jeruzaléma, archeologicky prý natolik věrná, že dokonce i se stopami velbloudích paznehtů na chodníku. Nikoliv však s velbloudím trusem, který by obtěžoval nozdry návštěvníků. A aby nedocházelo k přílišnému obtěžování jejich končetin, i vzdálenosti se natolik zmenšily, že od Zdi nářků netřeba se dlouze trmácet k Via Dolorosa, tady to je jen pár kroků. Vynálezcem nápadu s Ersatz-Svatým městem byl baptistický farář Marvin Rosenthal, narozen do víry mojžíšské, jak jeho jméno naznačuje. Už mu to vyneslo příkré odsudky z obou stran: někteří židé ho obviňují ze snahy získávat další konvertity, někteří křesťané celý ten podnik zavrhují jako trivializaci náboženství bez ohledu na jeho ideologické odstíny.

Před několika lety jsem měl studenta, narozeného v Palestině. Již byl postarší, ženatý, s dětmi. Pracoval u OSN a měl jordánskou státní příslušnost. Pravidelně naříkal na svůj truchlivý úděl nemít možnost vrátit se do svého milovaného rodiště a jak že moc po něm dychtí. Až mě to jednou dožralo a přimělo k odpovědi ve smyslu "Heleďte, nechte si ty pohádky, už vás vidím a hlavně vaše děti vidím, s jakým nadšením se z manhattanského luxusního apartmá budou stěhovat do mizerné chatrče předků, kde se tam s nimi tísnily hubené kozy a ovce." Od té doby se diplomat o tomto svém údajném utrpení už slovem nezmínil.

Hitler prý měl v úmyslu odstěhovat rasově méně jakostní národy včetně toho českého někam do Patagonie či na Madagaskar. A tak mě napadá: na Blízkém východě, na Balkáně, v Kašmíru, všelikde trvají spory, krvavé rvačky o majetnická práva, dovolávání se dějinné spravedlnosti s její hodně selektivní interpretací vždy být jen obětí a toho druhého zatracovat jako výlučného pachatele všech nepravostí. Co takhle jim dát k dispozici prázdné patagonské pampy? Tam se račte přestěhovat, zbudujte si dokonalé repliky původních měst, jejichž sláva se měla nebes dotýkat, a budete to tam mít bez sousedů, s nimiž by bylo nutno se nadále vyvražďovat. Můj potomek tak svatokrádežnou provokaci rozkošatil nápadem, aby si nesmiřitelní nepřátelé vytvořili v bezpečné vzdálenosti od sebe Jeruzalémy dva. Z toho původního pak udělat demilitarizovaný skanzen s tučným vstupným pro turisty a výnos věnovat na užitečné humanitární účely. K čemuž ovšem jen velmi obtížně dojde.