Červen 2005

Co kdyby válku vyhrál Hitler?

Milan Vodička

Jak by vypadal svět, kdyby válku nevyhráli Spojenci, ale fašisté? Teprve pomyšlení na to, co by to znamenalo, ukazuje, co všechno bylo tehdy v sázce.

Franz Feckenbauer se opravdu těšil, takže nepohodlí v lidovém volkswagenu "Käfer", brouk, mu nevadilo. Možná ale přece jen mohli jet vlakem. Z jejich statku na východním konci Reichskomissariatu Muskovien by to trvalo do hlavního města jen tři dny. Byly by to příjemné tři dny. Vlaky totiž prý vymyslel sám vůdce. Koleje měly rozchod čtyři metry, uvnitř dvoupatrových vagonů byly salony a restaurace. Noví osadníci měli cestovat na východ či zpět do Německa v maximálním pohodlí. Soupravy svištěly rychlostí sto devadesát kilometrů v hodině. Ale cestovní průměr byl ve skutečnosti mnohem nižší, to kvůli teroristům, jak Rusy, kteří za nocí občas kladli pod koleje nálože, nazývali v listu Völkischer Beobachter.

Největší město světa: Germania, dříve Berlín

Franz se do Germanie, jak se už pět let jmenoval Berlín, opravdu těšil. Ale mrzelo ho, že nebude moci hrát ve finále Poháru maršála Pauluse, vítěze od Stalingradu. Kudrnatý chlapec nebyl zrovna nordický typ, ale byl výborný fotbalista, talentovaný obránce. To se v jeho věku počítalo skoro víc. Častěji než s míčem se však učil v Hitlerjugend zacházet se samopalem schmeisser. Ani teď, v roce 1957, čtrnáct let po zahnání Stalina za Ural, nebyl na dobytém území klid. Titulky v novinách, které byly pohozeny na zadním sedadle, vypovídaly hodně: Jarní obleva přináší nové boje na sibiřské frontě. Německé jednotky drtí Ivana. Pod titulkem Pomstě říše neunikli byla zpráva, že v Rovně, správním městě říšského komisariátu Ukrajina, popravili pět teroristů za organizování masakru rodiny německých osadníků. Byla tu fotografie první říšské atomové ponorky Horst Wessel. A zpráva, že za měsíc vykoná oficiální návštěvu říše britský král Edward, doprovázen lordem protektorem Rudolfem Hessem. Ještě víc než Franz se do Germanie těšil jeho otec. Byl jedním z dvaceti milionů osadníků na východě. Do konce století jich podle plánů Heinricha Himmlera mělo být devadesát milionů. Problém byl v tom, že už teď polovina z oněch dvaceti milionů chtěla zase zpátky. Útoky Rusů byly příliš vážné. Terorismus byl těžký problém a fronta za Uralem nenápadně pohlcovala tisíce mladých mužů. Němci měli životní prostor, ale nechtěli v něm žít.

Plány nevycházely, jak si to lidé kolem vůdce přáli. Třeba ty dálnice. Armády dělníků, vlastně otroků, vystavěly dálnice z Německa až do odlehlých částí dobytého Ruska. Ale Himmler vymyslel, že budou na hřebenech, aby vítr odvával sníh. Vůbec to nefungovalo a dálnice byly zaváty ještě víc než silnice v údolí. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby se "věrnému Heinrichovi" podařilo prosadit jeho ztřeštěný nápad, že dopravním prostředkem osadníků bude zvlášť vyšlechtěný stepní kůň.

Franz však o takových věcech neuvažoval. V hlavě se mu honila Germania. Našel ji skutečně takovou, jak o ní vyprávěli učitelé. Po vítězné válce nechal Hitler přestavět Berlín jako metropoli světové říše. Vítězný oblouk byl vysoký 118 metrů a pařížský Vítězný oblouk by se do něj vešel devětačtyřicetkrát. Pantheon čili Velká říšská hala byl největší budovou světa. Vešlo se do něj čtvrt milionu lidí, jejichž dech stoupal do kopule, kde se srážel a padal zpět jako drobný déšť.

Budovy byly obrovské, majestátní a vulgární, což ovšem Franz nevnímal. Věděl, že v Hamburku je ústředí Nacionálně socialistické strany Německa tak vysoké, že předčí i newyorský Empire State Building. Každý, kdo tudy připlouval do Německa, měl vědět, s kým má tu čest. Hamburk byl však ve srovnání s Germanií trpaslík. Přesně jak řekl Hitler: "Každý, kdo vstoupí do hlavního města říše, měl by cítit, že stojí před pány světa."

Jak mohli vyhrát?

Franzův výlet by klidně mohl proběhnout tak, jak byl popsán. To, co viděl a zažil, vychází z plánů, které za nacistů skutečně existovaly. Zůstává však hlavní otázka - mohl Hitler vyhrát válku? A pokud ano, jak? Válku nacisté prohrát nemuseli, jakkoli se nám dnes vítězství Spojenců zdá přirozené a nevyhnutelné. Historie však ukazuje příklady, kdy slabší útočník zničil silnějšího protivníka, který navíc bojoval i spravedlivou válku.

Historici se celkem shodují, že Hitler promarnil tři příležitosti, kdy mohl zvrátit válku ve svůj prospěch: kdyby obsadil Británii, kdyby se nenechal zlákat Kyjevem a pokračoval v úderu na Moskvu a kdyby v červnu 1941 nezaútočil na Sovětský svaz, ale na Sýrii, Palestinu, Turecko, Kavkaz, Irák a Írán.

Britská šance. Kdyby Hitler po pádu Francie na jaře 1940 překročil La Manche, zřejmě by ho Britové těžko zastavili. Co by to znamenalo? Británie by vypadla ze hry, ale totéž lze říci o Americe. Němcům by nehrozila druhá fronta, a tak by mohli téměř všechny své síly vrhnout na východní frontu. Jejich města by byla ušetřena náletů, průmysl by měl volnou cestu pro dovoz surovin.

Kyjevská brzda. Hitler na východní frontě neurčil jeden strategický cíl. Rozdělil jednotky a útočil na široké frontě. Na Moskvu už zaútočil pozdě, dal Rudé armádě čas na přípravu a jeho vojska zasypal sníh. Pád Moskvy by sovětský odpor asi nezlomil, ale umožnil by Němcům zahnat protivníka až na Ural.

Útok oklikou. Velmi překvapivá varianta, která vychází z toho, že v moderní válce je poražen ten, komu dojdou zdroje. Britský historik John Keegan (a nejen on) proto tvrdí, že Hitler měl místo na SSSR zaútočit na Sýrii a vynutit si průchod Tureckem. Pak mohl zaútočit na Kavkaz, Irák a Írán, čímž by odřízl své protivníky od ropy a získal by strategickou převahu. Pak mohl jít dál na Indii, kde by se setkal s Japonci.

Řekněme, že válka pak mohla končit nějak takto: Amerika porazila Japonsko svržením atomových bomb, Evropu a Blízký východ ovládali Němci. USA neměly na to, aby se vylodily v Evropě, a Německo se nemohlo vylodit v Americe. V roce 1947 odpálil Hitler raketu V-3, aby dokázal, že může odpovědět i na jaderný útok. Potom se válka rozmělnila v sérii krvavých střetů na okrajích nové německé říše. Nastalo jaderné příměří, které novináři nazvali studenou válkou.

Stěhování národů

V této době žil Franz Feckenbauer. Líbila se mu. Cítil pýchu z toho, že patří k panské rase, která ovládla skoro celý svět. Bydleli ve statku poblíž "sídelního opěrného bodu", což bylo bývalé ruské město Suchodol. Podobné body se táhly podél všech dálnic. Loni v létě takhle jeli na dovolenou do Gothengau, jemuž Rusové říkali Krym. Teď to byla Německá riviéra. Podlidmi pohrdal, protože mu to řekli ve škole. Viděl je každý den, tvory se skleslými rameny a prázdnými výrazy v očích. Jednou zastihl jednoho z nich, jak u nich doma hraje na klavír. Překvapilo ho, že to otec dovolil a že to ten člověk umí. Führer přece říkal něco úplně jiného: "I ten poslední z našich stájníků je nadřazen jakémukoliv domorodci. Žádné očkování a žádné mýdlo. Pokud jde o nás, měli bychom je naučit jen tolik, aby pochopili naše silniční značení a nenechávali se přejíždět našimi nákladními auty." Franzovi to přišlo rozumné, i když o takových věcech moc nepřemýšlel. Jen mu bylo divné, že se pořád mluvilo o židovském nebezpečí, přestože žádného Žida neviděl. Prý zmizeli kdesi na východě. Podlidé nebyli jen Rusové, ale i Poláci, Ukrajinci, Litevci, Češi. Jednou dlouho nechtěl věřit, když mu Uli Schalke tvrdil, že Skoda byl původně český vůz.

Franz si připadal jako v době stěhování národů. V novinách se psalo o tom, že v jižní Brazílii vznikne "jihoamerické Německo", jindy se zase říkalo, že Němci z Brazílie se naopak vrátí do vlasti a místo nich tam budou přemístěny nižší vrstvy Poláků. Německo potřebovalo lidi. Válka mu pustila žilou a bylo potřeba ovládnout nové prostory.

Rasově méněcenné skupiny slovanského obyvatelstva byly posílány na východ a pumpovány přes frontu na Sibiř. Ti lidé měli vyjídat Ivana a současně vytvořit národnostní mišmaš, kterému Rusové budou jen těžko vládnout. Jako první tam přijeli Poláci, protože bylo potřeba vyčistit jejich území a navíc se s Rusy neměli rádi.

Bitva o Ameriku

Ale tohle Franze moc nezajímalo. Nádeníky hovořící divnými měkkými jazyky bral, jako by tu byli od nepaměti. O to víc však hltal zprávy o bojích na Urale. Byl to pro něj napínavý film a příběhy o vojácích SS v něm vzbuzovaly romantické představy. Těšil se, že se jednou stane "žulovou deskou ve vnější zdi vojáků-statkářů, kteří zadržují pro říši záplavu z Asie na věčné časy", jak zněla fráze, kterou znal ze školy.

Ale rád by se také zúčastnil "bitvy kontinentů", o níž se pořád psalo a mluvilo. Pohled na mapu světa byl impozantní: Německo získalo britské a francouzské kolonie v Africe, holandskou Jávu a ostrovy v Pacifiku. Sevřelo USA na západní polokouli a hovořilo o "začlenění Spojených států do německé světové říše". Hitler pořád nemohl zapomenout, že v 18. století stačilo málo a oficiálním jazykem v Americe se stala němčina.

Franz si v představách pohrával s myšlenkou, že je pilotem bombardéru messerschmitt, jaké si nedávno objednal vůdce, aby ze základen na Azorách zlomil vlnou náletů Ameriku. Franzovi se však také líbila napínavá kniha, v níž se německé tanky vynořily z kanadských vánic, překvapily New York, Chicago a zastavily se až na Mississippi. Žilo se mu dobře, protože věděl, že má před sebou život plný zajímavých možností.

Proto ho překvapilo, když jednou zaslechl návštěvu, otcova přítele a vůdcova pobočníka, generála Clause von Stauffenberga, jak říká: "Nemáme dostatek sil, abychom uhlídali celou Evropu. Natož svět. Ve Francii musíme předávat správu Francouzům, jinak by vypukl chaos. Rusové připravují velkou ofenzivu přes Ural. A ty řeči o Americe: když na to přijde, její letadlové lodě smetou všechno." K Franzovu šoku otec generála neokřikl, ale pokýval hlavou a hořce dodal: "Všechno se hroutí. A cesta zpátky není. Bylo příliš krve. Ta banda, která nás do toho dostala, umře a ten průšvih odneseme my. Kolik měsíců vlastně dávají onkologové Hitlerovi?" "Nejhorší je, že národ se začíná štěpit. Heydrich říká, že třetina lidí už má všeho dost." Franz si najednou vzpomněl na nápis křídou, který rychle mazali ze zdi hlídači Pantheonu v Germanii: Kdo bude přistižen, že je málo spokojen, bude zastřelen. Svět, který znal, se začal hroutit. Měl to ve svých genech.

S použitím knih Robin Cowley: What if?, Niall Ferguson: Virtuální dějiny, Kenneth Macksey: Hitlerovy možnosti a Robert Harris: Otčina

(MFDNES)