Červen 2005

Muž, který zvítězil v Tichomoří

Milan Vodička

Douglas MacArthur byl největším americkým hrdinou. Svým životem však připomínal i hrdinu antické tragédie. Češi často znají jen jeho jméno a tvář v typických tmavých brýlích. Pro Američany je to však největší postava druhé světové války.

Na pláži ještě leželi mrtví a vzduchem dosud hvízdaly střely japonských odstřelovačů. Generál Douglas MacArthur měl však i jiné, neuvěřitelné starosti. Jak bude vypadat na fotografiích. Byl to vítěz, který porazil Japonce a vyhrál ve válce v Tichomoří. Ale byl to také nejmarnivější, nejvelikášštější vítěz, jakého kdy Amerika měla. Narcis v uniformě. Novináři mu říkali Americký Caesar a MacArthur svým životem opravdu připomínal nějakého hrdinu antické tragédie. Žádný voják v americké historii nebyl tak nekriticky zbožňován a tak vášnivě nenáviděn. Ale zeptejte se Američana, kdo byl jejich největším generálem, a oni vám celkem pravděpodobně i po šedesáti letech řeknou, že MacArthur.

Na útěku

Jeho životní triumf nadešel 2. září roku 1945, když před ním zlomení Japonci na palubě bitevní lodi Missouri podepisovali bezpodmínečnou kapitulaci. Největší osobní zadostiučinění však přišlo o necelý rok dříve, když se vylodil na Filipínách. S nimi totiž byla spojena i jedna z jeho dvou nejtěžších porážek.

Tehdy musel prchat. Jeho muži i osobní pověst byli v beznadějné situaci. Při obraně Filipín udělal MacArthur, jenž tam velel všem americkým a filipínským jednotkám, dvě zásadní chyby. Kvůli jeho liknavosti stačili japonští piloti zničit všechna americká letadla vyrovnaná na zemi. A když vyslal své jednotky na ústup na poloostrov Bataan, nepostaral se o zásoby a o léky.

Sám se přemístil na "filipínský Gibraltar", skalnatý ostrov Corregidor v Manilské zátoce, kde chtěl podle plánu s vojáky počkat na pomoc, která však nikdy neměla přijít. Vzal tam s sebou i manželku a tříletého syna. Mohl je evakuovat, ale neudělal to. Vysvětlil to snadno: "Je to přece žena a syn vojáka." Den po dni tam na ně pršely japonské bomby a granáty.

Pak musel své muže opustit. Prezident Roosevelt nechtěl připustit, aby nejslavnější voják Ameriky padl do rukou nepřítele. MacArthur byl totiž ikonou amerického hrdinství už od první světové války. Ta mu poskytla jeviště, jaké potřeboval. Byl tehdy pověstný tím, že do útoků vedl své muže jen s jezdeckým bičíkem v ruce. V kulometné palbě stál na předprsni zákopů, vyrazil na noční průzkum a přivedl německého plukovníka.

MacArthur však chápal, že být jen hrdinou nestačí. Objevil cosi jako frontovní public relations. V zákopech nosil pletenou šálu dlouhou až pod kolena, v zimě nádherný kožich. Odmítl masku i přilbu. Jednou ho zatkl strážný, protože podle jeho mínění někdo tak výstředně oblečený mohl být jedině německý špion.

Když válka skončila, byl MacArthur v osmatřiceti generálem a velitelem divize. Na hrudi měl jedenatřicet medailí. Víc než kterýkoli jiný americký voják. Stal se legendou a takový člověk nemohl padnout do rukou nepříteli. "Lev z Filipín" se navíc v kritickém předjaří 1942 stal pro Ameriku symbolem odporu vůči Japoncům postupujícím nezadržitelně Asií.

Pak uprchl do Austrálie, prý na přímý Rooseveltův rozkaz. Dodnes kolem toho panují nesrovnalosti. Někteří z jeho bývalých mužů z Bataanu a Corregidoru, kteří přežili japonské zajetí, mu to nikdy nezapomněli. Nepřátelská propaganda ho nálepkovala slovy jako dezertér či zbabělec. Aby tomu Američané učinili přítrž, dostal MacArthur nejvyšší vyznamenání. Tak se zrodil první americký hrdina druhé světové války.

"Já se vrátím," prohlásil MacArthur po útěku z Filipín. Pár minut předtím, než se v říjnu 1944 přebrodil na invazní pláž, oznámil z reproduktorů všem na pevnině: "Lidé Filipín! Vrátil jsem se. Hodina vašeho vykoupení nadešla." Splnil slib, který mu nedal spát dlouhé měsíce. A znovu našel sám sebe.

Předtím však musel se svými vojsky nejdřív uhájit a potom dobýt spoustu ostrovů a atolů celého Pacifiku. Právě touha splnit slib mu dodala pověstnou energii a vůli hnát Japonce. Pod jeho velením proběhlo šestapadesát invazí. Uspěly všechny. Po Filipínách však před ním bylo ještě Japonsko. Američané počítali se statisícem vlastních padlých, ale atomová bomba změnila průběh války i historii.

MacArthur byl vítězem války v Tichomoří. Najednou byl před ním další úkol: stal se vrchním velitelem okupačních sil v Japonsku. Počínal si velmi chytře, taktně a úspěšně. Odolal pokušení pokořit císaře i zemi, kterou ovládal, a demokratizoval. "Okupoval" Japonsko tak jemně, že když v roce 1948 kandidoval na prezidenta, Japonci se modlili za jeho úspěch.

Ale armáda těch, kdo ho neměli rádi, rostla. Vlastně není divu. Mnozí tvrdili, že generál je bezmezně ambiciózní, nafoukaný a velikášský. Podřízenému generálovi, o němž vyšlo několik časopiseckých článků, pohrozil degradací, protože mu, jak Američané říkají "kradl show". Za války tvrdil, že politici ve Washingtonu by byli raději, aby byl poražen, než aby Amerika vyhrála válku. Věřil, že Roosevelt mu upírá muže a bojovou techniku ze strachu, že by ho mohl nahradit v Bílém domě ve volbách roku 1944. Faktem je, že s generálem, který prohlásil, že slávu lze dobýt jen rozkazy, které neuposlechnete, se vycházelo těžko.

Na konci života, jak to MacArthur řekl, "nadělil Mars starému válečníkovi poslední dar" - korejskou válku. MacArthur geniálním způsobem zvrátil situaci, když se vylodil v týlu severokorejských vojáků. Jenže pak zase situaci podcenil a hnal je na sever, přestože Čína vyslala varování, že pokud MacArthur překročí vnitrokorejskou hranici, vstoupí do války. Stalo se - a Číňané hnali MacArthurovy jednotky. Týdeník Time tehdy napsal, že to byla největší porážka, jakou kdy USA dostaly. Generál chtěl odpovědět rozšířením války včetně nasazení jaderných zbraní. Ale Washington si to nepřál. MacArthur se proti tomu postavil. A prezident Truman ho zbavil velení a poslal do výslužby.

Legenda však přežila. Paradoxně i za železnou oponou: tmavým brýlím, jaké generál nosil, se u nás v padesátých letech říkalo "mekarturovky".

(MFDNES)