Červen 2005

Největší strategický mozek války

Milan Vodička

Erich von Manstein vymyslel brilantní operace a hádal se s Hitlerem. Nebyl nacista, ale ani se nevzbouřil.

Adolf Hitler byl na prahu jednoho ze svých výbuchů vzteku. Stál před svou generalitou a zahrnoval ji výčitkami i urážkami. Pak začal provokovat: „Pokud by došlo k nejhoršímu a můj národ mě coby vrchního velitele opustil, pořád budu očekávat, že se můj důstojnický sbor semkne kolem mě s tasenými dýkami!“ Nadechl se, aby pokračoval, ale vtom se ozval z první řady sarkastický hlas: „Přesně tak se to stane, můj Vůdce.“

Neslýchané, neuvěřitelné. Hitler byl snad poprvé od projevů v bavorských pivnicích přerušen. A co víc, všichni pochopili dvojsmyslnost výroku. Polní maršál Erich von Manstein sice zdánlivě ujistil Hitlera loajalitou, ale hlavně mu předpověděl, jak válka skončí. Věděl, že tou větou jsou sečteny i jeho dny.

Nebylo to poprvé, co se tento důstojník s mohutným orlím nosem a přísnýma očima, za nimiž se skrýval největší strategický mozek druhé světové války, pustil do sporu s Hitlerem. Muž, jenž vymyslel plány na porážku Polska a Francie a vedl nejlepší operace na východní frontě, byl sice věrný důstojník, ale ne nacista.

Když v roce 1934 Hitler převzal kontrolu nad armádou a vyhnal z ní židovské důstojníky, obvinil Manstein armádu ze zbabělosti. Pověstný byl i způsob, jímž veřejně parodoval nacistický pozdrav zdviženou pravicí - vypadalo to, jako když jezevčík zvedá packu. A také se netajil, že mu v žilách koluje trochu židovské krve.

Hitler ho poslal do výslužby 30. března 1944. „Čas strategických operací skončil, nyní potřebujeme velitele pro obranné boje vedené do posledního muže,“ řekl Mansteinovi na rozloučenou.

Maršálova pověst přežila i pád třetí říše. Kolegové i protivníci včetně maršála Žukova uznávali, že kdyby měli vybrat nejbrilantnějšího vojevůdce války, byl by jím asi Manstein. Když později stanul před soudem pro válečné zločiny, přispěli mu Churchill a Montgomery penězi na nejlepšího obhájce.

Trik na Francii

„Nebýt Hitlera, mohlo Německo válku vyhrát,“ napsal Manstein ve své knize Ztracená vítězství. Nebýt Mansteina, mohlo ji prohrát mnohem rychleji. Možná mohlo narazit už ve Francii v roce 1940. Manstein tehdy s překvapením zjistil, že vrchní velení chce vlastně opakovat plán, který neuspěl v roce 1914. A tak vymyslel jiné, originální řešení, jemuž se začalo říkat Seknutí srpem.

Zatímco původní plán počítal, že německé síly projdou Belgií a pak se - „čelo na čelo“ - utkají s hlavními silami Francie a Británie, Manstein přišel s nečekaným tahem: hlavní úder tanků povede přes kopce Arden. Tankové kolony projdou slabým místem mezi Maginotovou linií a francouzskými divizemi a pak se v gigantickém oblouku stočí k moři, aby odřízly jádro protivníka. Na mapě to opravdu vypadalo jako pohyb srpu. „Připadalo mi ponižující, že naše generace se zmůže jen na omílání starých receptů,“ napsal po válce Manstein.

Později se objevily úvahy, že nebýt Mansteina, mohlo francouzské tažení skončit velkou opotřebovávací válkou jako v roce 1914 a na ni by Německo nemuselo mít dost sil.

Měl jít až do Indie

Pak už Mansteina čekala východní fronta. Zdálo se, že tam, kde je on, je vítězství. V počátcích tažení postupoval nejrychleji, za dva dny urazil také 300 kilometrů. Dobyl Krym a pevnost Sevastopol, za což si vysloužil maršálskou hůl.

Byl pěšák, ale málem tam zahynul jako námořník. Na torpédovém člunu vyrazil na průzkum, ale sovětský letoun loď zasáhl. Pobočník skočil přes palubu, uplaval několik kilometrů ke břehu a přivolal záchranný člun.

Koncem listopadu 1942 se stal Manstein velitelem Armádní skupiny Don, což znamenalo, že mu dal Hitler do ruky horký brambor jménem Stalingrad. Zachránit obklíčenou Paulusovu 6. armádu nemohl, protože jí přes jeho žádosti Hitler zakázal probít se z kotle. Poté však Manstein dokázal mistrně stabilizovat celou jižní část fronty, neboť německým vojskům od Donu po Kavkaz hrozilo odříznutí v mnohem větším měřítku než u Stalingradu. Aby toho dosáhl, použil bleskovou válku naruby. Ustoupil, vylákal Sověty k Charkovu, a když se postupem vyčerpali a vzdálili týlu, vyrazil obchvatem k zničujícímu protiúderu.

Hitler však chystal Mansteinovi mnohem větší úkol. V době, kdy Paulusovi vojáci i Rommelův Afrikakorps mleli z posledního, zatelefonoval Mansteinovi a vylíčil mu svou sci-fi, jak německá vojska překročí Kavkaz a spojí se s Rommelem, aby dobyla Indii. Velitelem této grandiózní operace měl být právě Manstein.

Jenže to už se jejich cesty začaly rozcházet. V bitvě u Kurska v létě 1943 byl Manstein, jak věřil, blízko vítězství, když Hitler přikázal ofenzivu zastavit. Strategická situace se octla v sovětských rukou, a tak tomu bylo až do konce války. Němci se už jen bránili. A mezi Mansteinem a Hitlerem zuřil spor. Manstein chtěl pružnou, mobilní obranu jako u Charkova, ústupy a lákání nepřítele, pak výpady a zdrcující údery. Opotřebovávací boje vedené metodami bleskové války. Hitler žádal tupý boj do posledního muže bez jediného ústupu.

Hádek přibývalo. Manstein žádal Hitlera, aby odvolal rozkaz o boji do posledního náboje a předal velení na východě generálům. „Ani mě někdy maršálové neposlechnou,“ obořil se na něj Hitler posměšně, „jak si představujete, že budou poslouchat vás?“ Manstein odsekl: „Rozkazy, které vydám já, respektují i maršálové!“ Za pár týdnů skončil.

„Maršálové se nebouří“

Manstein byl vzpurný, ale věrný. Když byl vyzván, aby se připojil k přípravám atentátu na Hitlera, odmítl. „Pruští maršálové se nedopouštějí vzpoury,“ napsal po válce větu, v níž je koncentrována tragédie německé generality: myslíme si své, ale rozkaz je rozkaz. V knize Ztracená vítězství argumentoval, že v Německu by nastal chaos a vojska, jimž velel, by ho už nemohla poslouchat. Vzdal se osobně maršálu Montgomerymu. V roce 1946 byl převezen do zvláštního zajateckého tábora v Británii.

Do Německa se vrátil až v roce 1949 a stanul před britským soudem. Obvinění z válečných zločinů, jež vznesl Sovětský svaz - že přikázal vyvražďování Židů - se neprokázalo. Manstein však podepsal Hitlerův rozkaz házející do jednoho pytle partyzány a Židy, což všichni němečtí generálové neudělali. Na druhé straně jej vydal s dodatkem, že voják, jenž vezme právo do vlastních rukou, bude přísně potrestán.

Manstein dostal osmnáct let, pak jen dvanáct. Britský historik James Lucas napsal: „Ve většině zemí západního světa se rozšířil názor, že nešlo o spravedlivý soud, ale o akt revanše.“ Také Churchill věřil, že labouristická vláda Clementa Atlleho šla příliš na ruku Stalinovi. Uznávaný izraelský vojenský historik Martin van Creveld je však k Mansteinovi tvrdší: „Byl to určitě génius. Ale je odpovědný za to, že toleroval genocidu tam, kde velel.“

V roce 1953 byl Manstein ze zdravotních důvodů propuštěn. Za další tři roky se stal poradcem západoněmecké vlády pro budování Bundeswehru, který vznikal jako štít proti sovětské hrozbě. „Na cynismus tohoto dějinného zvratu von Manstein nikdy nezapomněl,“ napsal Lucas.

Umřel 10. června 1973 v bavorském Irschenhausenu.

(MFDNES)