Červen 2005

První, kdo vyhrál bitvu s Němci

Mila Vodička

Dobrý lov na evropské pevnině, popřál svým vojákům před invazí do Normandie generál Bernard Law Montgomery, pozdější vikomt z Alamejnu. Pro britské "tomíky" to však byl vždycky Monty, první generál, jemuž opravdu věřili. Přesvědčil je totiž, že válku vyhrají.

"Dobrý lov" na kontinentu měl však i Montgomery. Tři měsíce po invazi se stal polním maršálem, a když v květnu 1945 skončila válka, byl jedním z nejslavnějších spojeneckých velitelů, jemuž u nohou ležela čtvrtina Německa. Jenže Montgomery do konce života věřil, že válka mohla skončit už kolem Vánoc 1944. A tím, kdo mohl vykouřit Hitlera z Reichstagu, neměli být Rusové, ale on.

Svým způsobem by si to zasloužil. Byl první, kdo na bojišti dokázal uštědřit zdánlivě neporazitelným Němcům zásadní porážku. Když porazil u El Alamejnu lišku pouště Rommela, ukázal tím, že wehrmacht lze nejen zadržet, ale také obrátit na útěk. Stalingrad byl pro nacisty mnohem drtivější zkázou, ale měl přijít až o několik měsíců později.

To, že se z Montgomeryho stal jeden z vítězů nad Hitlerem a zcela jistě největší britský vojevůdce od dob Wellingtona, je - jak to ostatně bývá mezi válečníky pravidlem - i věcí velkého štěstí.

Šťastné okolnosti

Fortuna poprvé přidržela ochrannou ruku nad mladým velitelem čety 13. října 1914. Bylo to v severní Francii a první světová válka ještě ani nestačila uvíznout v zákopech. Poručíka Montgomeryho ten den zasáhl německý odstřelovač do prsou. Mladý Brit přežil, protože muž, který mu spěchal na pomoc, byl rovněž zasažen a mrtev na něj padl tak, že jej kryl vlastním tělem.

Montgomery se vrátil na frontu až v roce 1916 - ale už jako štábní důstojník. Pokud by šel do zákopů, je téměř jisté, že by se konce války nedožil.

Podruhé mu nahrály okolnosti v severní Africe. Čerstvě jmenovaný velitel 8. armády, která stála proti afrikakorpsu, generál William Gott, zahynul v letadle, a tak velení získal Monty. Přišel v pravý čas. Britové už byli mnohem silnější než Rommel, a tak byl soumrak Němců v Africe jen otázkou času.

"Copak nemáme jediného generála, který by dokázal vyhrát alespoň jedinou bitvu?" křičel Winston Churchill ještě před Alamejnem. Když dostal své první vítězství, jen zářil: "Před Alamejnem jsme nezažili vítězství, po něm jsme nezažili porážku."

Montgomery si získal premiérův zájem už v roce 1940, když Británie čekala německou invazi, ale přitom neměla žádné vojáky. Jak se ubránit? Montgomery měl radu po ruce: nemůžeme být všude, ale Němci také nemohou útočit všude. Klíč k úspěchu je tedy v tom, být zrovna tam, kde Němci útočí. Je tedy třeba se rychle přemisťovat z místa na místo. Jenže jak? "Pane premiére, nemáme auta, ale máme tisíce autobusů," vytasil se s překvapivým řešením generál.

Kouzelně obyčejný...

Monty, hrdina od Alamejnu i z Normandie, nevypadal jako typický vítěz. Nenosil kolt nízko u pasu a nebyl hřmotný jako jeho rival George Patton. Jeho kouzlo spočívalo v tom, že byl svou obyčejností podobný svým mužům: chodil často v manšestrácích a vlněném svetru, na hlavě nosil černý tankistický baret. "Byl jen jedním ze svých vojáků," napsal o něm britský historik John Keegan.

Ale za Montgomerym bylo ještě mnohem víc. Od Alamejnu ztělesňoval naději, úspěch a útočného ducha, jeho jméno symbolizovalo obrat ve válce a vítězství. Vojáci ho poslouchali, protože jim dal najevo, že je pro něj důležitý i poslední vojín. Věděl, že ve válce se umírá, ale nechtěl, aby se v ní umíralo zbytečně. "Ne vojákova puška, ale jeho život se počítá. Podle toho musíme velet," řekl Montgomery svým velitelům. Jednotlivé muže při náhodných setkáních, ale i celé divize při projevech dokázal přesvědčit, že společně zvítězí a není třeba se bát, protože on ví, jak to udělat. Ač sám nekuřák, nosil u sebe neustále spoustu cigaret, aby je mohl rozdávat u jednotek.

... i nepříjemně arogantní

Zcela jinak se jevil svým kolegům. Pro ně byl arogantní, ješitný a nepříjemný. O spojeneckém vrchním veliteli v Evropě Dwightu Eisenhowerovi prohlásil: "Sorry, ale Ike není profesionál."

O Montgomeryho ješitnosti a sebevědomí se vyprávěl dobový vtip: Churchill má obavy a svěřuje se s nimi králi. "Veličenstvo, bojím se, že Monty má zálusk na mé místo." Nato král odpoví: "To se mi ulevilo. Už jsem se bál, že chce to moje."

Montgomery byl sólista, jenž mnohokrát zachránil situaci, ale kvůli vlastní ctižádostivosti byl schopen ohrozit úspěch operace. Při invazi na Sicílii například vlezl Američanům do cesty, aby si zjednodušil trasu a předběhl je. Nebyla to jeho poslední hádka s Američany: řevnivost vyvrcholila v době německé ofenzivy v Ardenách, kdy se Montgomery zdráhal přijít jim na pomoc, aby ukázal, kdo koho ve skutečnosti potřebuje.

Spor s Eisenhowerem o způsob vedení bojů se táhl vlastně téměř celou dobu bojů na západní frontě. Paradoxní bylo, že Monty, pro něhož hlavními kameny vojenského umění byly opatrnost a kalkulace, prosazoval průlom silnými svazky přímo do srdce Německa. Eisenhower však byl pro postup na široké frontě.

"Představuje si, že lze vyhrát válku jedním škrtnutím tužky až do Berlína," řekl o Montgomerym jízlivě jeden důstojník z Eisenhowerova štábu. Bylo to opravdu zvláštní. Montgomery byl vždy kritizován spíše za opatrnost a vyčkávání. "Britským vojákům obrůstají nohy ústřicemi a trávou," zesměšňoval jeden Američan Montgomeryho pomalý postup v Normandii po invazi.

Nepodařený zásah

V srpnu 1944 Montgomery jako by se změnil. Chtěl čtyřicet divizí a věřil, že prorazí až do Porúří, a tím zasáhne Německo do srdce. Jenže když si o pár týdnů něco podobného mohl vyzkoušet naostro, byť v menším měřítku, došlo téměř ke katastrofě.

"Bodnutí nožem" do německého břicha, jež mělo zajistit mosty přes Rýn v okupovaném Holandsku, skončilo katastrofou. "Má země si již nemůže dovolit znovu luxus dalšího Montgomeryho vítězství," řekl ironicky nizozemský princ Bernhard. Byla to Montyho největší prohra. Ale byla rychle zapomenuta a po pár měsících už maršálova vojska okupovala celé severní Německo. Když k němu přišli němečtí důstojníci jednat o kapitulaci, Montgomery je zpražil slovy: "Kdo jste? Nikdy jsem o vás neslyšel! A co ten major? Jak se opovažujete přivést do mého hlavního stanu majora!?"

Po válce zůstal Montgomery legendou.V padesátých letech byl zástupcem nejvyššího velitele NATO a do výslužby odešel v roce 1958. Až do smrti věřil, že kdyby na podzim 1944 skutečně dostal čtyřicet divizí, mohla válka skončit o půl roku dřív a střední Evropa nemusela připadnout Stalinovi.

V dubnu 1951 se stal zástupcem nejvyššího velitele NATO. Zemřel 24. března 1976

(MFDNES)