Červen 2005

Prahu vlasovci zachránili, sebe už nestihli

Pavel Žáček

Pochod divize Ruské osvobozenecké armády na pomoc povstalé Praze 5. až 7. května 1945 znamenal pro její vojáky vyvrcholení téměř antické tragédie. Proč se vlastně ruští a ukrajinští důstojníci a vojáci oblečení do uniforem německého wehrmachtu, ba dokonce se zbraněmi SS rozhodli pomoci českým povstalcům? Jakou roli v tomto rozhodování měl mimo jiné i jejich vztah k slovanské Praze?

Dnes, šedesát let po událostech konce druhé světové války, si již rozhodně nevystačíme s verzí prezentovanou českými odbojáři krátce po skončení nejstrašnějšího konfliktu světových dějin - totiž že "vlasovci" - jak se dobově nazývali - přišli z podnětu českého rozhlasu, volajícího od prvních minut povstání o pomoc, případně na základě žádostí důstojníků nacházejících se v prostoru jejich přesunu mezi Louny a Berounem. Ani komunistická verze - alibistické vystoupení v poslední chvíli proti Němcům, jejich chlebodárcům - nevystačí pro vyřešení tak složitého rébusu.

Především řada důstojníků i vojáků z bílé protisovětské emigrace hlavním městem Československa prošla ve dvacátých či třicátých letech při své cestě na Západ, případně zde pracovala či studovala. Někteří z nich byli v Praze do Ruské osvobozenecké armády (ROA) po roce 1943 rekrutování. Politické i vojenské velení antistalinského hnutí navíc Prahu vnímalo prizmatem faktu, že v listopadu 1944 se zde na platformě Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR) sjednotilo. A to i přes odpor německého státního ministra K. H. Franka, který se obával možného kladného přijetí u českého obyvatelstva protektorátu.

Nenávist vůči Stalinovi

Faktem zůstává, že Rusové i Ukrajinci - a posléze i kozáci - podřízení generálu Andreji A. Vlasovovi byli výrazně protiněmecky orientovaní, i když zůstává otázkou, zda jejich nenávist vůči Němcům či nacistům byla tak silná jako vůči Stalinovi. Příliš alternativ však protistalinští dobrovolci nasazení v zimě a na jaře 1945 na východní frontě (na západě byla situace jiná) neměli. Výsledkem byl fakt, že se velitel 1. divize ROA generál S. K. Buňačenko v polovině dubna 1945 svévolně rozhodl opustit východní frontu na Odře a ustupoval na jih do Čech, zjevně v koordinaci s 2. divizí ustupující Rakouskem na sever. S největší pravděpodobností mělo dojít k jejich setkání v "českém kotli", kde chtělo politické velení KONR v Karlových Varech společně s vojenským útvary (včetně leteckých) vyčkat událostí příštích. Zde také -alespoň formálně - došlo ke spojení s kozáckými jednotkami ustupujícími z Jugoslávie.

Na žádost Pražanů

Ruské exilové prameny obsahují svědectví o kontaktech s neznámými představiteli české opozice (možná i odboje) již v Karlových Varech. Další jednání souvisela s postupem Buňačenkovy divize do protektorátu, k prvním sondážím již zřejmě došlo ve štábu divize v Kozojedech (do 3. května). V těchto dnech je doložena komunikace s jednotkou vládního vojska v Lánech, které se připravovalo k vystoupení proti Němcům, resp. dcerou státního prezidenta Háchy a také se sovětskými parašutisty.

Dne 5. května 1945 po vypuknutí povstání žádost Pražanů o pomoc jenom zdánlivě paradoxně podepřeli paraagenti NKGB z Brd, jejichž zástupci se v lesích sešli s náčelníkem štábu 1. divize. Ba dokonce vyslali se štábem dobrovolců svého styčného důstojníka! Teprve tehdy na scénu vstoupila neznámá, podle svědectví německého styčného důstojníka zřejmě četnická mise, která podepsala s velením divize dohodu o společném boji proti nacionálnímu socialismu i bolševismu. Od té doby se ve štábu divize střídal jeden kurýr z vojenského velitelství Pražského povstání z řad četníků či vládního vojska za druhým.

Velení divize sice mělo možnost otočit se čelem vzad a odvést mužstvo k postupující 3. americké armádě, leč neučinilo tak. Obrátilo celou sílu čtyř zesílených pěších pluků divize s doprovodnou obrněnou technikou a dělostřelectvem směr Praha. Vlasovci tak sice 7. května 1945 zachránili Prahu před soustředěným útokem německých bojových skupin, ztratili však několik klíčových dnů ke své vlastní záchraně. V intencích sovětské politiky likvidace jakékoliv politické a vojenské opozice pak pětadvacetitisícový kontingent dobrovolců padl v prostoru kolem Lnářů u demarkační linie do rukou Rudé armády. Jejich další osud byl jasný: velení propadlo životem a řadoví vojáci i důstojníci byli nasměrováni do gulagů.

Pravda o vlasovcích nepotřebuje spekulace

Historik Pavel Žáček se pokusil hledat v pražském vystoupení Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova v květnu pětačtyřicátého ještě jiné důvody než pouze vojensky strategické (Prahu vlasovci zachránili, sebe už nestihli, LN 7. 5.). Dopustil se však zcela neopodstatněných spekulací, vycházejících z tvrzení, na nichž žel není ani slovo pravda.

Spojování Vlasovovy armády s exponenty autentické ruské antibolševické emigrace, kterou jsme si zvykli označovat jako bílou, je sice oblíbeným evergreenem někdejších sovětských a dnes ještě mnohých ruských historiků, ale ve skutečnosti měla tato hnutí pramálo společného. Zatímco bílá emigrace byla prodchnuta duchem zásadního odporu proti ideálu komunistického společenského řádu, vlasovci byli již sovětskými občany, kteří hledali východisko ze slepé uličky, do níž je komunistický stát zahnal. Byla to obdobná propast, jaká se v daleko méně drastické formě později vytvořila mezi naší emigrací z osmačtyřicátého roku a vyloučenými komunisty z osmašedesátého. A stejně jako nejde překlenout tuto propast, rovněž v různých periodicích a publikacích dnes už potomků bývalé bílé emigrace nebo naopak bývalých vlasovců dodnes zní: bílé hnutí nemělo nic společného se zrodem ROA a naopak Vlasovovým vojákům byla bílá emigrace naprosto cizí.

Vlasovovi důstojníci a vojáci tedy nepocházeli z "bílé protisovětské emigrace", která prošla hlavním městem Československa "ve dvacátých či třicátých letech při své cestě na Západ, případně zde pracovala či studovala". Bývalí ruští emigranti, kteří tehdy studovali na našich školách, prošli sice frontovými boji s bolševiky, ale většinou v řadách Dobrovolnické armády, tvořené mladou ruskou městskou inteligencí, posluchači vysokých škol, junkery, kadety čili nikoliv jako profesionální vojáci. A studovali vesměs neobyčejně "mírové" obory na Univerzitě Karlově či Českém vysokém učení technickém a dalších školách, aby se vzápětí nato snažili co nejrychleji uplatnit v nejrůznějších oblastech zdejšího života. Profesionální ruští důstojníci zase zpravidla našli uplatnění v československé branné moci a byli velice váženou součástí jejího velitelského sboru.

Proto ani nemohli být rekrutováni do Vlasovovy armády, jak tvrdí Pavel Žáček, neboť většinou již měli československé, respektive v době okupace protektorátní občanství, což už samo je vylučovalo z možnosti nechat se vojensky angažovat pro Německo a u profesionálních vojáků by to navíc byla zrada na republice. Ale nebyli rekrutováni ani ti, kteří měli status osob bez státní příslušnosti a byli evidováni německými úřady ve zvláštním středisku.

Bývalí rudoarmějci

Bývalých bílých důstojníků bylo v ROA velice málo a převážně pocházeli z tradičně proněmecky naladěné ruské emigrantské diaspory v Berlíně nebo z diaspory v Jugoslávii. Drtivou většinu velitelského sboru vlasovců tvořili naopak bývalí kádroví důstojníci Rudé armády, kteří stejně jako Vlasov padli do německého zajetí a přistoupili na iluzi, že po boku Německa získají možnost přece jen lepšího návratu domů, než jaký jim kynul od kruté stalinské diktatury. A obdobně veškeré mužstvo sestávalo téměř absolutně pouze z bývalých rudoarmějců, spatřujících v ROA alespoň jiskřičku naděje, že uniknou útrapám gulagu, kam byl Sovětský svaz rozhodnut poslat všechny, kdož se provinili tím, že se "živí" vzdali nepříteli.

Je proto zjevný nesmysl snažit se hledat v pražském vystoupení vlasovců snad nějaké sympatie velení ROA ke slovanské Praze. Není jasné, odkud by zajatí rudoarmějci včetně důstojníků vůbec měli něco vědět o Praze předtím, než do ní vstoupili. I když ustavující zasedání Výboru pro osvobození národů Ruska, který měl být politickým střešním orgánem Vlasovova hnutí, konané v listopadu 1944, proběhlo v Praze, nebylo v tom ze strany Vlasova a jeho okolí příliš mnoho symboliky. Šlo totiž spíš o iniciativu Němců, hledajících nejprve vhodné místo v Polsku, kde však nebylo příliš měst nepoznamenaných již válkou. Jen na okraj poznamenejme, že na zasedání byli sice pozváni také zástupci bílé ruské emigrace v Praze, což podle pamětníků vyvolalo téměř paniku. Sháněly se lékařské omluvenky, prezenční archy se podepisovaly co možná nejméně čitelně, při fotografování a filmování se odvracely tváře a na závěrečném dokumentu jsou už jenom dva nebo tři podpisy z řad pražské emigrace. Opět: Vlasovovo hnutí nebylo jejich šálkem čaje.

Takže ze všeho toho víc než jasně vyplývá, že pražské vystoupení ROA nebylo diktováno ničím jiným než pragmatickým pokusem využít vojensko-strategické situace k alespoň částečnému zmírnění politických důsledků nenalezení východiska ze slepé uličky, do níž tyto statečné, avšak nešťastné muže zahnala jejich komunisty ovládaná země. Toto všechno by měl však historik vědět nebo najít v dokumentech, přečíst nebo se zeptat pamětníků, ale Pavel Žáček to bohužel zřejmě neudělal a zahrnul nás neopodstatněnými spekulacemi a navíc zjevnými historickými nepravdami.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)