Červen 2005

Beneš - postkomunistická superstar

Petr Zavoral

Na Loretánském náměstí, sotva pár kroků od sídla naší redakce, trčí od pondělí (16. 05. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) zbrusu nová socha. Vzdává hold jedné z nejkontroverznějších figur moderních českých dějin, muži, jehož jedni nekriticky obdivují a druzí mu nemohou přijít na jméno: druhému československému prezidentovi Edvardu Benešovi. Oficiální argument pro vztyčení Benešova pomníku praví, že na koho už jiného by měli kálet před Černínským palácem holubi, ne-li na přeslavného předválečného ministra zahraničí, který se tolik zasloužil o stát, že na to dokonce máme extra zákon, mimochodem jeden z nejpitomějších, na jaké se zmohla postkomunistická politická reprezentace.

Nikomu nevadí, že pratvůrce československé zahraniční politiky proslul také »zásluhami«, které si Češi rozhodně nemohou dát za rámeček, natož aby Beneše odlévali do bronzu. Viditelnější než Benešovo působení po Masarykově boku je s odstupem času jeho prezidentování, jímž se do českých dějin zapsal jako dvojnásobný vlastizrádce. Nejdřív přijal potupnou mnichovskou dohodu, která ČSR vydala do Hitlerových rukou. On to byl, kdo jako vrchní velitel československé branné moci zakázal svým vojákům postavit se se zbraní v ruce nacistickému vetřelci a sám před následky toho skutku utekl do Londýna, odkud »vládl« i v době, kdy k tomu už neměl ničí mandát. Podruhé svou zemi vydal napospas bolševickému dravci Stalinovi, s nímž se spolčil proti západním spojencům, kteří mu poskytli azyl.

Ale kdyby jenom to. Benešovi nestačilo, že otvírá Čechoslovákům cestu k další nesvobodě, což mu muselo být jasné už při porcování Evropy v Jaltě, ale ještě předtím, než odevzdal Stalinovu pohůnkovi Gottwaldovi klíče k moci, stačil uspořádat obludné etnické čistky v podobě krvavého vyhánění národnostních menšin z vlasti. Dodnes ta hrůzná doba leží jako obtížně překonatelný balvan na cestě k česko-německému usmíření, a prokazuje-li někdo medvědí službu jeho odvalení, pak jsou to právě ti parchanti, kteří zrůdám jako Beneš ještě staví pomníky.

Naprosto se nelze divit negativním reakcím našich krajanů zpoza Šumavy na tuto provokaci. Dnes, kdy už nikdy nesmí dojít na totalitární diktatury, bohužel existují lidé, kteří stále ještě vztyčují Stalinovy a Benešovy sochy, podivil se např. současným českým mravům předseda SDL Bernd Posselt, který sám dělá všechno pro to, aby se zacelily staré rány, včetně zřeknutí se všech nároků na ukradený rodinný majetek. Nic platno. Moderní čeští náckové neznají větší potěšení než pěkně po komunisticku přihnojovat jedovaté rostlinky studené války.

Před Černínským palácem by se mnohem lépe než vlastizrádce Beneš vyjímal třeba komunisty zavražděný Jan Masaryk, je-li už nemyslitelné, aby to prostranství zůstalo bez pomníku. A jestli snad bylo záměrem státních ideologů sídlo ministerstva zahraničí co nejvíc zostudit, mohli před ním nechat vysochat estébáckého práskače Kato Kavana.

(www.annonce.cz)