Červen 2005

Klaus míří na smetiště dějin - evropská integrace funguje

Petr Zavoral

Prvním květnem jsme vkročili do druhého roku našeho členství v Evropské unii. Zdejší tisk na to slavné výročí reagoval smrští analytické publicistiky, v níž levě i pravěji orientovaní autoři publikovaných textů v nebývalé shodě konstatovali v podstatě totéž: vstupem do EU ani nenastal v Česku zemský ráj to na pohled, ale ani se nenaplnily černočerné prognózy protibruselských bubáků. Česká republika je dál na svém místě, identitu ani kulturní či jiné národní tradice nám evropské panstvo neukradlo, a jestli se něco nebo někdo rozpouští v nadnárodním kafi, pak je to pouze sebestředný český prezident.

Připomeňme si, jak strašlivě jsme měli touto dobou úpět pod bruselským karabáčem v choromyslných představách Václava Klause a jeho modrého komanda. Byla nám prorokována bída limitovaná štědrostí sociálních žebračenek, rozvrácená ekonomika následkem brutálního vpádu bezohledných dravců z bohaté eurozóny, zdvojnásobená nezaměstnanost, zemědělství již dočista v čase minulém, astronomické ceny nemovitostí, dokonce i některé základní potraviny měly být pro chudší české vrstvy toliko výstavními exponáty. Přežít katastrofu 1. května 2004 měly jen firmy ovládané všivým zahraničním kapitálem, kdežto čeští živnostníci měli až do posledního nešťastníka přesídlit na žebrotou obklíčené úřady práce.

Nenaplnilo se z toho pranic. Česká ekonomika se má k světu jako nikdy předtím, a kdyby nám zdejší politické elity uměly nadělit rozumnou a dělnou vládu, měli bychom reálnou šanci ucházet se o pozici středoevropského hospodářského tygra. Lidí bez práce nám, pravda, jaksi nechce ubývat, ale také jich dramaticky nepřibývá. Navíc nezaměstnanost je fenomén, který s naším členstvím v EU souvisí asi jako ploché nohy s náboženstvím. Co se týče cenové hladiny, ta se podle ekonomů zvýšila v průměru asi jen o půl procenta. Z potravin viditelně podražil jen cukr a banány, a pokud ještě něco dalšího, málokdo si toho vůbec povšiml. Výrazně nevzrostly ani ceny nemovitostí, panelákové byty dokonce mírně zlevnily. Také zánik českého zemědělství se odkládá naneurčito. Naopak: zatímco se zdejší prvovýrobci potravin nejvíc hroutili před prvním květnem minulého roku, během posledních dvanácti měsíců se nadějně zmátořili, třebaže z Bruselu dostávají jen čtvrtinu toho, co jejich kolegové ze starých členských zemí patnáctky. Obrat zemědělské prosperity od pravidelné třímiliardové ztráty k dnešnímu devítimiliardovému plusu hovoří za všechny komentáře.

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Z výčtu pozitiv našeho přistoupení k EU nelze vynechat ani ta obtížně vyčíslitelná. »Bruselský dozor« měl blahodárný vliv v řadě mimohospodářských oblastí, počínaje zpřísněním hygienických norem směrem k evropskému civilizačnímu standardu, přes žádoucí důraz na ochranu životního prostředí, až po kultivaci postkomunistického práva. Součet toho všeho je jednoznačný: mýlili se všichni strašpytlové, kteří se v Klausově režii soustředili na protibruselské štvaní. Mýlili se, nebo jim prostě nevyšla jejich dobře promyšlená snaha udržet v Česku stůj co stůj posttotalitní bordel, který skvěle vyhovuje a vynáší mizerům všeho druhu. A protože je všeobecně známo, že pan profesor se nikdy nemýlí, není až tak složité si z těch dvou možností vybrat.

Pro pořádek by mělo být zmíněno i to, co je pihou na kráse našeho ročního »úředního« evropanství. Málo jsme vytěžili z naší zkušenosti se čtyřicetiletou komunistickou diktaturou a nedosti jsme se prosazovali na bruselské půdě ve smyslu »vychovatelů« vyspělého Západu žádoucím směrem. Doma jsme pak neuměli předcházet některým nepříjemným následkům našeho přijetí do společného evropského domu, čehož nejviditelnějším příkladem byla neschopnost zavést včas adekvátní tranzitní poplatky pro tisíce kamionů, valících se po rozmlácených silnicích Českou republikou od západu na východ a zpátky. A našlo by se jistě víc takových pochybení, z nichž však žádný nemůže přebít zjevný přínos našeho připojení k civilizované Evropě.

Snad ještě ... ano. Usalašil se nám tady na delší než snesitelnou dobu poživačný a kontraproduktivní socialismus, před nímž pan Klaus přece tak důrazně varoval. Drahá přemnoživší se byrokratická pakáž, která pod zástěrkou solidarity s kdekým, od nezaviněně chudých až po lenivou a práce se štítící holotu, hrabe hlavně pod sebe a přetéká zájmem o občanské soukromí a peněženky daňových poplatníků. Za to ale Brusel opravdu nemůže, třebaže mu to modří politruci dávají za vinu. Neschopní růžoví rovnostáři by nás nestahovali ke dnu, kdyby Klausova pseudopravice v nadšeném souznění s extremistickou bolševickou čeládkou před posledními parlamentními volbami nepředváděla zběsilý náckovský cirkus, který nutně vyděsil každého demokrata. Kdo netrpí ztrátou paměti, ten ještě nezapomněl, proč v červnu 2002 uspěl ve volbách Špidlův levostředopravý kočkopes před rudomodrým národovectvím: lidé chtěli do Evropy a hlasovali podle toho. Dnes znepokojivá část z nich nemá koho volit, ale nikdo neběduje nad 1. květnem 2004. Dvanáct měsíců našeho členství v EU jednoznačně dokazuje prospěšnost té historické změny a podtrhuje bídu zapřisáhlých protibruselských štváčů.

Přesto pan Klaus nehází flintu do žita. Když mu nevyšel pokus zmařit proevropský výsledek euroreferenda, soustřeďuje se teď na křižácké tažení proti evropské ústavní smlouvě, nic nedbaje toho, že je v zahraničí za kašpara. Sepisuje pitomé brožury, které lživě vydává za podnět k diskusi, i když hned v úvodu těch kazatelských slátanin diktuje podhradí, co si má myslet. Operuje stále týmiž z prstu vycucanými »argumenty«, spoléhaje se na to, že takzvanou euroústavu nikdo nebude číst, a jestli přece někdo, nedokáže se v tom obsáhlém a pro laika těžko srozumitelném textu orientovat. I oblbuje kdekoho, počínaje čtenáři novin a konče vysokoškolskými, ba i středoškolskými studenty. Je až s podivem, kolik energie věnuje zaneprázdněná hlava státu tomu, aby zničila projekt společného evropského domu jen proto, že nepřeje regionálním carům.

Naštěstí se zdá být nepochybné, že Klausovo jančení i tentokrát dopadne stejně jako už jednou. Nic panu účetnímu nepomůže ztotožňování se s českým národem v trapné přestřelce se dvěma europoslanci, kteří ho rozzuřili opovážlivostí nesouhlasit v demokratické diskusi s občanem Klausem. Spíš směšně než jakkoli jinak vyznělo hysterické okřiknutí Evropského parlamentu, aby nestrkal nos do českého cynismu v souvislosti s existencí jézedáckého prasečáku v místech někdejšího romského koncentráku.

Zatímco integrující se Evropa, jakkoliv ještě nevyvinutá a klopotně hledající sebe samu, má aspoň poctivou vůli prohašteřit se ke smysluplnému výsledku, český prezident dospěl do fáze politováníhodného šaškovství, které nám všem dělá v zahraničí ostudu. Netřeba znát do puntíku text evropské ústavní smlouvy, abychom pro ni v referendu zvedli ruku. Už jenom distancování se od jurodivého, ve vlastním mocenském zájmu proti proudu času jdoucího ješitného dědka je záslužný čin.

(www.annonce.cz)