Červen 2005

Ukliďte si doma, pane prezidente!

Petr Zavoral

Václav Klaus se na moskevských oslavách 60. výročí konce války projevil jako ryzí charakter. Považte: vyčinil prý samotnému báťuškovi Putinovi, že si dovolil vyznamenat někdejšího polského komunistického vůdce Jaruzelského, který krom toho, že se zasloužil o porážku nacismu, byl také odporný studenoválečnický bídák. Pan profesor si za ten odvážný skutek vysloužil ovace většiny českých médií: pohleďte, lidé, jaký je ten náš prezident geroj!

Podle hradního mluvky Petra Hájka měl Klaus ruskému carovi říci: Nemohu přejít mlčením, že mezi vyznamenanými byl i generál Jaruzelski. Přes své zásluhy o porážku nacismu je pro občany naší země symbolem jiným ... symbolem vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa. Dále měl náš tatíček připomenout roli Jaruzelského v osmdesátých letech, kdy tento tehdy nejvyšší polský představitel vyhlásil v zemi výjimečný stav a podílel se na potlačování demokratického hnutí.

Jako pamětník obojího osměluji se přičinit k páně profesorovu protestu (byl-li opravdu vysloven) hrst drzých poznámek. Předně bych uměl vyjmenovat úžasnější symboly »spojenecké« okupace ČSSR, než za jaký má Václav Klaus Wojciecha Jaruzelského: Brežněva, Ulbrichta, Kádára, hlavně však hrdinnou Rudou armádu, jejíž přehlídce naše hlava státu obdivně přihlížela z míst, kde kdysi stávali nejpřednější světoví soudruzi. Co se týče výjimečného stavu, který Jaruzelski v Polsku vyhlásil o třináct let později, na takto tenký led bych, být Klausem, vůbec nevstupoval. Víc než co jiného to byl totiž projev mazanosti, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že v případě nečinnosti polského vedení »zpacifikuje« tamní opozici Moskva a její nohsledi, a to stejně krvavě jako při tzv. maďarských událostech v roce 1956 nebo později v Československu při likvidaci »pražského jara«. Právě proto, že Jaruzelski věděl, jak to chodí v táboře míru a socialismu, volil menší zlo. Tak jsme to alespoň tehdy vnímali u nás.

A konečně: Dnes jedenaosmdesátiletý generál byl vyznamenán za válečné zásluhy, jež nikdo nezpochybňuje. Je nepatřičné míchat do toho jeho pozdější skutky, a už vůbec se to nehodí pro prezidenta země, která se svými nemnohými hrdiny zachází tak přezíravě jako Klausova Republika česká. Nehodí se ukazovat prstem na Jaruzelského, jestliže ten, kdo na něho ukazuje, prezidentuje (pro)národu, který si hýčká ničemy zločinnost pranýřovaného starce v mnohém převyšující, normalizační lotry, kteří dodnes žijí z odkazu srpna 1968 a sdružují se v druhé nejsilnější parlamentní straně. Partaji, připodotkněme navrch té hrůzy, k níž se Klaus připlazil, aby směl být českým tatíčkem.

Jinak mohl pan Klaus dát najevo své gerojství, když už se chtěl za každou cenu zalíbit domácímu lidu. Buď měl putinské orgie na Rudém náměstí jednoduše ignorovat, nebo aspoň mohl svoji účast na té slávě opentlit »interpelací« ruského prezidenta, kdy se konečně jeho carství začne chovat jako demokratická mocnost, s níž není hanba se přátelit.

(www.annonce.cz)