Červen 2005

Hitlerovy karikatury

Zbyněk Zeman

Je květen a Evropa slaví šedesáté výročí konce druhé světové války. Ve stínu tohoto jubilea zůstává zapomenuta jiná historická událost, která však také stojí za povšimnutí. Letos to bude už jednasedmdesát let od doby, kdy spolek výtvarných umělců v pražském Mánesu v květnu roku 1934 zorganizoval výstavu protinacistických karikatur mnoha umělců, včetně německých. Hitler byl u moci již déle než rok a německé vyslanectví v Praze podalo proti podniku protest. Karikatury nemohly nikoho nechat na pochybách o charakteru Hitlera a jeho režimu. Hitler nebyl zobrazován jako komický protagonista nějaké středoevropské frašky. Vystavené kresby zdůrazňovaly iracionalitu a brutalitu Hitlera a nacistického státu a připomínaly hrozbu, která se vznášela nad celou Evropou. Bylo ke škodě lidstva, že žádný z evropských politiků výstavu nenavštívil.

Strach z medvěda

Byly to totiž právě jejich postoje k Hitlerovi, které hrály rozhodující roli v diplomacii v druhé polovině třicátých let. Příliš mnoho anglických a francouzských politiků se domnívalo, že se Hitler angažuje v celkem konvenční diplomatické hře, třebaže s neočekávanou agresivitou. Domnívali se, že s Hitlerem se dá vyjednávat.

Tak mylné posouzení Hitlerových záměrů ovšem mělo své důvody, sahající hluboko do nedávné historie. První světová válka znamenala pro generaci Francouzů a Angličanů obrovské trauma, a to i přes to, že ji vyhráli. Ztráty na lidských životech i statcích a mezinárodním postavení však byly nenahraditelné. Hospodářský a politický vliv se začal přelévat do Ameriky a ani Paříž, ani Londýn nechtěly opakovat krutou zkušenost, která sice přinesla Čechům a Slovákům jejich vlastní stát a byla pro ně ozářena velkým politickým úspěchem, která však zároveň byla katastrofou nejen pro státy poražené, ale také pro vítěze.

Již během mírové konference v Paříži v roce 1919 vznikl ostrý spor mezi francouzskou a anglickou vládou o to, jak se má zacházet s poraženým Německem. Angličané se domnívali, že bez prosperujícího Německa s parlamentním demokratickým systémem se poválečná Evropa neobejde; kdežto francouzská vláda se pokoušela Německo co nejvíce pokořit, politicky i hospodářsky. Ve vládních kruzích západních spojenců se rozmáhala také nespokojenost s poválečnou Novou Evropou – tedy s následnickými státy habsburské monarchie a s jejich nezřízeným politickým škorpením.

V tom samém poválečném roce se na knižním trhu objevily dvě studie, jejichž vliv na mezinárodní vztahy v Evropě, a také na přístup Washingtonu ke starému kontinentu, zůstává nedoceněn. John Maynard Keynes napsal pod názvem The Economic Consequences of the Peace (Ekonomické důsledky míru) velmi ostrou kritiku mírových smluv. V Paříži pak vyšla studie Jacquese Bainvilla, pojmenovaná s ozvěnou Keynesova titulu Les Conséquences politiques de la paix.

Bainville v ní obvinil architekty poválečného uspořádání Evropy kvůli jejich rozhodnutí rozbít Rakousko-Uhersko a zachovat Německo, tedy stát, který se sjednotil celkem nedávno. Znamenalo to, že velké Německo na jeho východní a jihovýchodní hranici bylo obráceno k několika novým a rozhádaným státům, vedeným nezkušenými politiky s vysokými nároky.

Bainville byl přesvědčen, že v případě nutnosti by se tyto státy nedokázaly Německu postavit. Navíc francouzští a ještě více angličtí politici začali již na počátku dvacátých let ztrácet víru ve své vlastní dílo – systém smluv, ve kterém našla útočiště československá zahraniční politika.

Bylo nešťastnou shodu okolností, že francouzské přístupy k Německu se sblížily s anglickými v době, kdy Hitler již vykonal velký kus cesty k absolutní moci nad Německem. Je zřejmé, že mnoho přívrženců appeasementu zahlédlo za Hitlerem ještě hroznější figuru ruského medvěda, který se již dlouho choval s nezřízenou drzostí. Všechny tyto okolnosti snížily kritické a obranné schopnosti Západu vůči Hitlerovi a spoluzavinily rychlý skluz Evropy do nové války.

Komu tykal Hitler

Nejdůležitější roli v tomto vývoji však hrálo nepochopení Hitlerovy politiky, se kterou se on jen málokdy tajil. Pod její brutalitou a agresivitou tekly temné proudy středoevropské politiky, které ještě nejsou plně prozkoumány historiky, natož aby byly pochopeny politiky na Západě Evropy mezi válkami.

Jedním z těchto proudů byla rostoucí nevraživost mezi Čechy a Němci, zvláště když se vznítila v průmyslových oblastech Čech a Moravy s německým obyvatelstvem a s velkým počtem českých přistěhovalců. Hranice mezi Čechy a Němci se zde stala rodištěm národního socialismu již na přelomu 19. a 20. století. Každodenní spory o zaměstnání, školy, ubytování mezi přistěhovalci a původním obyvatelstvem přerostly do rasistických půtek. Nešlo pouze o získání nějaké výhody; zdálo se, že jde o přežití jedné či druhé národní skupiny.

Zkřížení dvou nejvlivnějších ideologií a organizačních principů 19. a 20. století, nacionalismu a socialismu, přineslo Evropě katastrofu. Hitler nebyl pouze dědicem rakouského národního socialismu; byl jeho spolutvůrcem. Deutsche Arbeiterpartei (DAP), strana národních dělníků založená v Trutnově roku 1904, se přeměnila na NSDAP. Když se v roce 1919 Hitler vydal z Mnichova na svou cestu zkázy, dobře se znal s rakouskými národními socialisty a s jejich ideologií. Byli to mimochodem jediní z jeho stranických soudruhů, s kterými si Hitler tykal.

Hrozivé ticho

Ani zákruty evropské diplomacie, ani středoevropské prameny jeho ideologie nedokáží plně vysvětlit obludnost Hitlerova zjevu. Obě dvě světové války 20. století byly tak úzce propojeny, že vznikla domněnka, že šlo o dvě dějství té samé hry.

Byl však mezi nimi jeden zásadní rozdíl. Hlavní aktéři první světové války jednali v rámci evropského systému, který dobře znali a který nakonec rozbili, její vznik je proto těžce pochopitelný. Naproti tomu počátky druhé světové války se dají lépe vysvětlit, avšak její protagonista zůstává záhadou, která přezkoušela důvtip již několika generací historiků.

Hitlerovo počínání bylo popsáno a vysvětleno; přesto je podstata jeho charakteru neuchopitelná. Ty pohnutky, které ho přiměly věnovat svůj život zlu a nelidskosti, zůstávají stále zahaleny do znepokojujícího ticha. Není divu, že vídeňský spisovatel a žurnalista Karl Kraus poznamenal, že ve spojitosti s Hitlerem ho nenapadá vůbec nic.

(Respekt, www.respekt.cz)