Červen 2005

I Rudá armáda páchala válečné zločiny

Jan Ziegler

Mnoho generací lidí zná z dob komunismu zažité a otřepané klišé - zlí nacističtí okupanti a proti tomu hodní sovětští vojáci, kteří nás osvobodili. Skutečnost je složitější. Rudá armáda byla totiž součástí Sovětského svazu, státu, kde lidský život často neměl valnou hodnotu a miliony lidí byly povražděny.

Osvoboditelé-vrazi

Již dávno před druhou světovou válkou vedly sovětské ozbrojené síly bezohledný boj proti obyvatelům vlastní země, které bolševici označili za nepřátele. V některých případech rudoarmějci obklíčili vesnice, kde sedláci odmítli vstoupit do kolchozu, a z děl je ostřelovali granáty s jedovatými plyny. Výsledek byl nasnadě. Většina obyvatel včetně žen a dětí nepřežila.

Shodnými znaky nacistů a bolševiků byla nenávist vůči jiným lidem. U jedněch z rasových, u druhých z třídních důvodů. Nelze se tedy divit, že Rudá armáda, která sloužila sovětskému režimu, se dopouštěla též válečných zločinů.

Někteří pamětníci i v České republice nevzpomínají na Rudou armádu v nejlepším. Josef Opluštil z Čejkovic na jižní Moravě (ročník narození 1903) před sedmi lety uvedl: "Zpočátku jsme je vítali jako osvoboditele a byli jsme rádi, když válka skončila, ale moc rychle nás to přešlo." Důvod? Sověti znásilnili mnoho místních žen, z nichž jedna později zemřela, a okrádali místní obyvatelstvo. Jeden z opilých komisařů Rudé armády se také pokusil zavraždit místního katolického kněze.

Sovětská vojska mají na svědomí těžké válečné zločiny včetně brutálních vražd civilního obyvatelstva především v Pobaltí a později na okupovaném území Německa. Bolševický teror se nejdříve projevil ve východní části Polska, které Sovětský svaz po dohodě s hitlerovským Německem v září roku 1939 násilně připojil ke svému území. V okupovaném Polsku nebyl rozdíl mezi nacisty a komunisty. Jak píše Andrzej Packowski ve svém díle Půl století dějin Polska, hned v prvních dnech sovětské okupace bylo zabito několik desítek tisíc civilistů. Statisíce lidí včetně žen a malých dětí byly deportovány do sibiřských gulagů, do táborů na Ural a do Kazachstánu. Mnohatýdenní transporty v děsivých podmínkách v dobytčích vagonech a téměř bez jídla mnoho lidí nepřežilo.

Masakry v Pobaltí

Někteří obhájci Rudé armády možná namítnou, že zločiny proti civilnímu obyvatelstvu páchaly jen oddíly sovětské politické policie NKVD, obdoby nacistického gestapa. To však není pravda. Již 26. června 1941, čtyři dny po vypuknutí sovětsko-německého válečného konfliktu, spáchaly oddíly Rudé armády masakr, při němž v litevském městě Panevežys zahynulo několik set civilistů. Vojáci tady postříleli dělníky v cukrovaru a lékaře i zdravotní sestry ve zdejší okresní nemocnici. Ve stejný den zmasakrovali více než čtyři sta politických vězňů v pracovním táboře v litevském Praveniškésu poblíž Kaunasu. O těchto a dalších válečných zločinech Rudé armády píše Jan Beneš v knize Zločiny genocidy.

Pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko byly v roce 1940 násilím připojeny k SSSR a lidé zde okupaci nikdy neuznali. Proto Sovětský svaz neváhal použít nejhrubšího násilí, aby obyvatelstvo těchto států přinutil k poslušnosti.

Zločiny v Německu

Pro historiky znalé poměrů v předválečném Sovětském svazu nejsou překvapením ani válečné zločiny Rudé armády ve válce s Německem. Těžko lze čekat, že bolševický režim, který pohrdal životy vlastních občanů, bude mít přehnanou starost a péči o německé válečné zajatce a civilisty. Moskva v roce 1929 nepodepsala Ženevskou konvenci o zacházení se zajatci. A Stalin považoval vojáky Rudé armády, kteří upadli do zajetí, za zrádce vlasti.

Již na začátku války, 30. června 1941, si velitel skupiny armád Střed maršál Fedor von Bock zapsal do svého deníku: "Množí se zprávy o tom, že Rusové mrzačí naše raněné vojáky." Takové případy byly časté a ve své knize o sovětských válečných zločinech nazvané Rudé stíny o nich píše historik Petr Kubík. "Dne 22. června musel být v obci Mosty-Male ponechán jeden zraněný německý voják s ochranou dalšího vojáka, oba měli být krátce nato odvezeni. Než se tak stalo, vtrhla do obce zpět sovětská jednotka a ruský důstojník se dvěma vojáky raněného zastřelili." Po překročení německých hranic se stali oběťmi sovětského násilí i němečtí civilisté, především ve východním Prusku. K teroru vůči Němcům vybízeli sovětští propagandisté, mezi nimi hrál prim známý spisovatel Ilja Erenburg, který vyzýval k likvidaci všeho německého.

Co omluvit nelze

Do určité míry lze pochopit hněv vojáků Rudé armády, kteří ve své vlasti osvobozovali zničené a vypálené vesnice. Ale masakrování Litevců, Lotyšů a Estonců a zabíjení německých zajatců již v prvních dnech války nelze ospravedlnit. Podle Kubíka se počet zavražděných obyvatel východního Pruska vojáky Rudé armády odhaduje nejméně na sto dvacet tisíc.

Francouzský historik Philippe Masson se zmiňuje o násilnostech sovětských vojsk ve svém díle Historie německé armády. "Kolony uprchlíků byly rozstříleny kulometem nebo rozdrceny pod pásy tanků. Celé rodiny byly upáleny zaživa ve svých domech. Ženy byly znásilňovány a pak ukřižovány na vratech stodol. Nemluvňata byla házena do koryt prasatům," píše Masson.

Z válečných zločinů nelze vinit Rudou armádu jako celek. V jejích řadách bojovalo hodně skvělých, slušných a inteligentních vojáků, kteří často veřejně protestovali proti násilí svých spolubojovníků. Na druhé straně je pravda, že sovětští velitelé se na území, kde žilo obyvatelstvo spřátelených zemí (i v Československu), snažili zločiny svých vojáků tvrdě trestat.

(MFDNES)