Červen 2005

Prahu mohli osvobodit Američané

Jan Ziegler

Rusové nechtěli připustit, aby měl někdo jiný zásluhu na osvobození hlavního města.

Hrdinství Čechů v ozbrojeném boji proti nacistům, brutalita vojsk SS proti civilistům, ale též převlékání kolaborantských kabátů za kokardy revolučních gard a vraždění nevinných Němců, to vše patří k povstání v českých a moravských městech na počátku května 1945. Už tehdy však u některých odbojářů převažovaly politické aspekty nad společným cílem - porážkou nacismu. Byli to především komunisté, kteří se ze všech sil snažili o to, aby sláva osvoboditelů Prahy připadla sovětské Rudé armádě. "Povstání či nějaký podobný podnik se smí dít jen se souhlasem sovětského velení," psalo začátkem května roku 1945 ilegální Rudé právo.

První povstání v Přerově

Češi se nejdříve pustili do boje s okupanty v Přerově, kde k vypuknutí povstání 1. května přispěla nepravdivá rozhlasová zpráva, že hitlerovské Německo kapitulovalo. "Lidé vybíhali do ulic, zpívala se československá hymna a na domech se pak objevily i naše vlajky," vzpomíná Eva Ticháčková, které tehdy bylo sedm let a nyní žije v Plzni.

Zdeněk Roučka ve své publikaci Skončeno podepsáno uvádí, že se povstalci zmocnili telegrafní a telefonní ústředny německé 1. tankové armády. Železničáři také obsadili nádraží, kde se sbíhaly důležité železniční tratě od Ostravy, Olomouce, Břeclavi a Brna. Němci se však odmítli smířit se ztrátou důležitého železničního uzlu, přisunuli posily z okolí a navečer město znovu ovládli. "V naší ulici se také střílelo, my jsme ale byli schovaní ve sklepě a vylezli jsme teprve tehdy, až k nám dorazili Rusové," přiblížila dramatické okamžiky Ticháčková. Němečtí vojáci také zajali dvaadvacet přerovských povstalců, které druhý den popravili na vojenské střelnici v Lazcích u Olomouce.

Nejtěžší boje byly v Praze

Do boje s okupanty se pustili také Plzeňané. Proti nacistickému režimu povstali i lidé v dalších městech. Například v Železném Brodě a ve Vsetíně. Největší bojové akce vypukly 5. května v hlavním městě. Hned první den museli povstalci tvrdě bojovat o budou rozhlasu na Vinohradské třídě. Již tehdy však byly ve hře také jiné zájmy než jenom porážka nacistů.

Jaromír Šmejc, účastník bojů na pražských barikádách, uvedl, že pro zpravodajskou brigádu, ve které působil, měla dodat zbraně začátkem května britská letadla. "Ta už byla nad Kanálem, ale na příkaz velení Rudé armády se musela vrátit. Rusové nechtěli v žádném případě dopustit, aby měl někdo jiný zásluhu na osvobození Prahy. Všechnu slávu chtěli strhnout na sebe a na komunisty," tvrdí Šmejc.

Historik Jaroslav Čvančara se zabývá dějinami 2. světové války. Je autorem vynikající publikace Někomu život, někomu smrt, která mapuje protifašistický odboj v Čechách a na Moravě. Čvančara připisuje rozhodující podíl na vojenském vystoupení povstalců štábnímu kapitánu Jaromíru Nechanskému, který se stal předsedou vojenské komise České národní rady. "On byl v únoru pětačtyřicátého roku vysazen z Anglie. Velel paradesantnímu výsadku Platinum-Pewter. Byl to zkušený voják a pravděpodobně také vydal rozkaz ke stavění barikád," tvrdí Čvančara.

Pražané postavili v květnových dnech asi 1600 barikád, které měly německým tankům bránit v útoku na město. Ozbrojené akce povstalců řídilo vojenské velitelství Bartoš, které sídlilo v budově české policie v Bartolomějské ulici. V jeho čele stál brigádní generál Karel Kutlvašr.

Velitele popravili komunisté

Velitele Nechanského stihl smutný osud, stejně jako mnoho jeho kolegů ze západní armády. Dosáhl sice hodnosti generála, ale v dubnu 1950 byl komunisty po vykonstruovaném procesu popraven.

První den se Pražané pokoušeli především ukořistit pokud možno co nejvíce zbraní německým vojákům. Někteří z nich je dali povstalcům dobrovolně, protože měli války dost a za Hitlera se jim už umírat nechtělo. Ale příslušníci SS se jen tak vzdát nemínili. Do povstání se zapojil i tehdy sedmnáctiletý Šmejc, který byl skautem v oddílu Jaroslava Foglara a již dříve nosil dopisy mezi odbojovými skupinami. Hned 5. května spolu se svými kolegy zatkl náměstka pražského primátora, jednoho z předních nacistů, Josefa Pfitznera.

"My jsme na stožáry u Jiráskova mostu vyvěsili čtyři spojenecké vlajky, naši, ruskou, americkou a britskou. Najednou vidíme, jak nějaký chlap zdraví napřaženou pravicí. Náš velitel zařval ,Hele, kluci, Pfitzner' a my ho popadli za ruce a odvedli do Štefánikových kasáren na Smíchově," vysvětlil Jaromír Šmejc.

Nacista Pfitzner měl osobní podíl na popravách a zavlečení mnoha státních zaměstnanců do koncentračních táborů. Proto byl 6. září 1945 v pankrácké věznici veřejně popraven.

Největším nebezpečím pro lidi byli němečtí ostřelovači, kteří se schovávali ve střechách domů a kostelních věžích. Mezi nimi bylo hodně mladíků z Hitlerjugend, kteří si brali na mušku hlavně zdravotní sestry. "Otce manželky mého bratra zastřelil sedmého května na náměstí Míru zfanatizovaný německý duchovní, který se ukryl v boční věžičce kostela svaté Ludmily a odtud střílel po lidech před chrámem. Zabil jich přibližně patnáct," říká Čvančara.

V těch dnech Praze velmi pomohli vlasovci. Tedy ruští vojáci pod velením generála Vlasova, kteří chtěli bojovat proti Stalinově hrůzovládě v Sovětském svazu. Bohužel se však dali do služeb stejně kruté nacistické diktatury. V metropoli nad Vltavou zaútočili především na jihozápadě v oblasti Radotína a Zbraslavi proti německým jednotkám, čímž povstalcům výrazně pomohli. Podařilo se jim také obsadit ruzyňské letiště. Vlasovci zakročili také u Ludmily. "Přitáhli sem dělo a výstřelem z něj kostelního ostřelovače zlikvidovali," dodal Čvančara.

Na závěr masakry

Pátého května kolem půl deváté večer vtrhli do dvou domů na Pankráci v Úsobské ulici vojáci SS z bojové skupiny Wallenstein. Ti zde brutálně povraždili na pětatřicet lidí. Mezi oběťmi bylo deset dětí ve věku pouhých šest až třináct let, dále třináct žen, z toho dvě byly těhotné.

K podobným masakrům došlo i na jiných místech Prahy. Den před konečným vítězstvím 8. května postřílel oddíl SS dvanáct zajatých povstalců, převážně mladých mužů, v Jelením příkopě na Pražském hradě a jejich mrtvoly ještě nacisté zohavili bodáky.

Ke zvěrstvům však docházelo i na druhé straně, i když pod vlivem předchozích krutých zločinů. "Bylo to u Olšanského rybníčku krátce po osvobození. Dav tady lynčoval dvě Němky, které se za okupace chovaly slušně a nikomu neublížily. Můj otec se tomu marně snažil zabránit a málem zabili i jeho. Ty ženy nakonec pověsili za nohy a upálili," řekl Jaroslav Čvančara.

Do Prahy vstoupila 9. května Rudá armáda. Sovětští vojáci však přišli do města, ze kterého většina německé armády po předchozí dohodě s povstalci ze dne 8. května ustoupila. Střetli se tak pouze s posledními oddíly, které nestihly odejít.

Hlavní město však mohlo být osvobozeno dřív. Americká 3. armáda generála Pattona dorazila 6. května ráno do Plzně a ještě večer mohla být v Praze. Většina německých vojáků věděla, že je válka prohraná, a chtěli se vzdát Američanům, kterým již nekladli téměř žádný odpor. Velení Rudé armády to však nedovolilo a tisíce lidských životů tak bylo zmařeno zcela zbytečně.

(MFDNES)