Červen 2005

Velitel, který pochopil význam tanků

Jan Ziegler

HeinzWilhelm Guderian byl jedním z nejlepších německých velitelů, ale nikdy se nezapletl s nacisty.

Jako mladým důstojníkem jím otřásly masakry útočící pěchoty v první světové válce. Uvědomil si, že moderní válečná tažení budou doménou mohutných obrněných formací, jež dokážou zlomit odpor protivníka. A tak se stal generálplukovník Heinz Wilhelm Guderian tvůrcem proslulé Panzertruppe, formace tanků a obrněných transportérů, které rozsévaly mezi nepřáteli hrůzu.

Heinz se narodil 17. června 1888, vystudoval válečnou školu v Metzu a v roce 1907 nastoupil k 10. praporu hannoverských myslivců, kterým velel jeho otec. O rok později byl povýšen do hodnosti poručíka. Guderianova studia na postupimské válečné akademii přerušila roku 1914 první světová válka a on nastoupil k jednotkám na západní frontě jako spojovací důstojník. Byl svědkem toho, jak pěšáci nesmyslně útočili na francouzské či britské zákopy a nepřátelské dělostřelectvo, kulomety a granáty je kosily po tisících. Mnohokrát zuřil a veřejně proklínal své nadřízené za to, že hnali vojáky na nesmyslná jatka. Tehdy mladý velitel pochopil, že útoky pěchoty na dobře opevněné pozice protivníka jsou předem odsouzeny k nezdaru. Chtěl to napravit, ale tehdy ještě nevěděl jak.

Po porážce Německa v roce 1918 zůstal v armádě a krátce se zúčastnil bojů dobrovolníků Freikorpsu v Pobaltí. Jak píše Kenneth Macksey v knize Guderian, tankový generál, v roce 1922 přichází klíčový okamžik Guderianova života. Měl prozkoumat možnosti tanků v budoucím válečném konfliktu. „Guderian se pustil do práce s vervou a nadšením,“ píše Macksey.

S Hitlerovou podporou

S Adolfem Hitlerem se poprvé setkal v lednu roku 1934 na cvičišti v Kummersdorfu. Guderian byl tehdy náčelníkem štábu inspektorátu motorizovaných jednotek a předvedl mu manévry různých strojů včetně motocyklů a pásového traktoru, které simulovaly tanky a obrněnou techniku. Hitler byl podle Guderianových vzpomínek tenkrát nadšen a údajně zvolal: „To je ono, to je to, co potřebuji.“

Dá se říci, že Hitlerova přízeň tankovému odborníkovi byla rozhodující pro válečné úspěchy Německa. I v jiných armádách byli důstojníci, kteří si uvědomovali význam tanků pro moderní vedení války, například Brit Liddel Hart, autor skvělého díla Druhá světová válka, nebo pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle, ale jejich nadřízení nepřikládali tankům rozhodující význam, čehož později litovali.

Naneštěstí pro Evropu projevil Heinz Guderian buldočí vůli a přes odpor některých konzervativních německých důstojníků, včetně náčelníka generálního štábu generála Ludwiga von Becka, prosadil do praxe myšlenku mohutných obrněných svazů, které razantními údery zničí obranu protivníka a proniknou hluboko do jeho týlu. Tanky rozvrátí obranu nepřítele, budou ho pronásledovat a nedovolí mu v krátké době opět zaujmout obranu. To, co po tankovém úderu zbude, zlikviduje motorizovaná pěchota, která tanky provází v obrněných transportérech a v nákladních autech. Poznatky o moderních obrněných vojscích a jejich využitích v boji shrnul Guderian v knize Achtung Panzer, vysoce ceněné odborníky.

Tanková síla na válečném poli

V září 1939 zaútočilo Německo na Polsko a Guderian dokázal, že rychlá obrněná uskupení jsou hlavním trumfem německé armády. Se svým 19. tankovým sborem, který tvořily jedna tanková a dvě motorizované divize, vedl útok v blízkosti svého rodiště Kulmu. Jeho vojáci dokázali ve východním Polsku za osm dnů postoupit o 160 kilometrů a 17. září završili své vítězství dobytím Brestu-Litevského. Porážka polské armády nebyla překvapivá, špatně vyzbrojené Polsko, které se opíralo o mohutné, ale zastaralé jízdní jednotky, nemohlo silnějšímu Německu konkurovat.

Talentovaný velitel získal mezi vojáky nesmírnou popularitu i tím, že na rozdíl od mnoha jiných vyšších důstojníků nevelel ze štábu, který sídlil daleko za frontou, ale řídil operace z prvních linií a dokázal se vžít do pocitů mužstva, které bezprostředně riskovalo své životy. Po vítězství na východě připravovalo Německo další válku na západě. A tady má Guderian velkou zásluhu na úspěchu bleskové války i proti silnému nepříteli.

Okraden o triumf

Když se německé velení zabývalo myšlenkou anexe Francie, přišel polní maršál Erich von Manstein s myšlenkou rychlého hlavního útoku z Arden směrem k pobřeží Lamanšského průlivu. Měl však vážnou pochybnost - a té ho zbavil právě Guderian. Jak píše Hart v knize Druhá světová válka, Manstein se zeptal Guderiana, zda mohou tanky projet Ardenami směrem na Sedan. „Znal jsem tam terén z první světové války a po prostudování map jsem jeho názor potvrdil,“ souhlasil s plánem Guderian. Vrchní velitelství pozemního vojska v čele s generály Brauchitschem a Halderem Mansteinův plán zpočátku odmítlo, ale dozvěděl se o něm Hitler a schválil ho.

Třináctého května roku 1940 zahájil Guderianův 19. tankový sbor útok na Francii. Jeho tanky se hnaly obrovským tempem přes severní Francii a již 24. května stanuly před přístavem Dunkerque.

Paradoxně největším nepřítelem Guderiana nebyli v těchto dnech Spojenci, kteří mu kladli jen chabý odpor, ale jeho vlastní nadřízení, především velitel skupin armád A Gerd von Rundstedt, který nedocenil význam Guderianova stylu. Bál se, že Francouzi napadnou bok útočících jednotek, a o svých pochybnostech nakonec přesvědčil i Hitlera.

Heinz Guderian tak dostává 24. května snad nejproblematičtější rozkaz celého tažení, který ho připravil o velké a zásadní vítězství - dvacet kilometrů před Dunkerque zastavit útok. Více než 200 tisícům převážně britských vojáků se tak nabídla možnost uniknout po moři do Anglie.

Zbrzděný útok

Když začal Hitler plánovat operaci Barbarossa, tedy útok na Sovětský svaz, stal se Guderian velitelem 2. tankové skupiny, která dostala ve východním tažení velmi důležitý úkol. Jeho tankové sbory postupovaly v létě 1941 velice rychle směrem na Moskvu a během relativně krátké doby obsadily velkou část Běloruska.

Pak se však Guderian dostal do ostrého sporu s Hitlerem. Zatímco on a někteří další důstojníci chtěli útočit přímo na sovětskou metropoli, Hitler preferoval dobytí Ukrajiny a Leningradu. Guderian nakonec dostal rozkaz k útoku na Ukrajinu, kde se měl podílet na obklíčení velké skupiny Rudé armády u Kyjeva. Tato operace se sice zdařila a Němci při ní zajali 60 tisíc sovětských vojáků, ofenziva na Moskvu se však o měsíc zpozdila, a to zřejmě rozhodlo o pozdějším neúspěchu Němců.

Jednotky 2. tankové skupiny (brzy přejmenované na 2. tankovou armádu) obnovily útok na sovětskou metropoli až 28. září. Již v říjnu však uhodily první mrazy a Sověti navíc nasadili do boje nové typy tanků T-34 a KV-1, které byly pro Němce nepříjemným a zdatným protivníkem. A to ještě němečtí vojáci kvůli zhroucenému zásobování trpěli zimou. Nakonec byli zahnáni několik set kilometrů od Moskvy. Guderian marně žádal své nadřízené o zimní výstroj a o výzbroj. Nedostal nic.

Na vrcholu kariéry

Nakonec byl na Vánoce 1941 zproštěn velení a penzionován. Více než rok pak strávil na svém statku ve Východním Prusku. Po katastrofální porážce u Stalingradu ho však Hitler v únoru 1943 povolal zpět do služby. Guderian se stal generálním inspektorem tankových vojsk a měl Panzertruppe znovu proměnit ve smrtící zbraň. To se mu však - také kvůli kolabujícímu německému průmyslu -již nepovedlo, přestože Němci měli k dispozici poměrně výborné střední a těžké tanky - Panthery a Tigery.

V červenci roku 1944 dosáhl Guderian vrcholu své kariéry, když byl jmenován náčelníkem generálního štábu, ale porážce Německa již zabránit nemohl. Desátého května roku 1945 se vzdal Američanům. O jeho vydání sice požádali Poláci, kteří ho vinili z válečných zločinů během varšavského povstání v roce 1944, Američané však tato obvinění odmítli a Guderiana nevydali.

Guderian se nikdy nezapletl s nacisty, naopak je známo, že nesouhlasil se zvěrstvy, která na dobytém sovětském území páchaly jednotky SS, a odmítl Hitlerův rozkaz střílet zajaté komisaře Rudé armády.

Do puče proti Hitlerovi v roce 1944 se nezapojil, ale není také pravda, že nacistům vyzradil jména spiklenců. Byl odvážný, dokázal se často i velmi rázně pohádat s Hitlerem. Ale jako mnoho jiných Němců si bohužel nedokázal uvědomit zrůdnost nacismu.

V den svých 60. narozenin v roce 1948 byl propuštěn ze zajetí; 14. května 1954 zemřel v západoněmeckém Wurnburgu.

(MFDNES)