Červen 2005

Občanský průkaz, prosím

Eduard Vacek

Upozorňuji, že jednotlivé struktury díla nemusí se přesně krýt se skutečností. Dílo si neklade za cíl informovat o přesném dění ve vymezeném časovém úseku v jedné z československých věznic, jde mu spíše o nahlédnutí do života vězňů a vězeňského systému, tak jak byl vnímán autorem.

LITOMĚŘICE A PARDUBICE

KVĚTEN 1986

Díl 1. Vazba

Strčili mě do místnosti a jakoby z dálky se ozvaly zvuky zamykaných dveří. Pocity jako v přetrženém snu, moje vědomí je dosud naplněno údivem ze všeho, co mě potkalo v posledních hodinách. Po výslechu jsem jen velice matně a neosobně vnímal děj, kterým jsem byl postrkován jako marioneta bez vůle a teď jsem tady. Cizota prostředí a především ostrý pach potu mi připomenul, že jsem osaměl a náhle, s konečnou platností jsem si uvědomil, že mě zavřeli. Uvědomuji si, že mi buší srdce, je to poprvé, co jsem byl zbaven svobodné vůle a odříznut od těch venku, i když jen fyzicky. Pocit zodpovědnosti zůstal, naopak prohloubil se a začínám ho pociťovat jako nějakou zvláštní bolest zasutou kdesi uvnitř, ale ochromující, jejímž vlivem jsem náhle zeslábl a zmalomyslněl. Běží mi před očima film mých dnešních prožitků a bolestivá místa se zařezávají hluboko ke kořenům duše. Ano, určitě je cosi jako duše, neboť fyzicky cítím její bolest a její úzkost. Duše je nepochybně nadřazena tělu, neboť spolu s duší mě bolí i tělo. Uvědomuji si zřetelně, že jsem se ani nerozloučil, že mě nenapadla myšlenka, že bych měl někam odejít, a že bych se odtud neměl vrátit. Nedovedl jsem si nějak představit, že by někdo mohl někomu zabránit, aby se vrátil domů. Stačí vše přeci vysvětlit, vždyť se snad jedná o pouhé nedorozumění, oni to pochopí a člověk se může vrátit domů. Důležité je, aby pochopili, že nemám nějaké špatné myšlenky, že nepociťuji k nikomu zášť, že jsem neudělal nic špatného. Moje svědomí je čisté, ale cosi mi namlouvá, že na tom nic nezáleží. Otravuje mě to a znejišťuje. Nahlodává to moji jistotu, že se vše vysvětlí. Brzy to získá převahu. Nic se nevysvětlí a také nejde o nedorozumění. Vše co se stalo je záměrné a nedá se změnit. Ano, ano. Je to špatný vliv literatury, je to letitá lidská zkušenost, stále se opakující a nikdy nekončící. Nejsem první a také nebudu poslední. Nedá se s tím nic dělat, ale také se s tím nemohu smířit. Zavřeli mě a ještě mě jen tak nebudou chtít pustit. Moc mi vypověděla válku. Já však na ní nejsem připraven. To přece nejde z ničeho nic. Musím se nějak připravit, není to fér, zaskočili mě. Uvědomuji si, že největší ztráty utrpí bezesporu zázemí, tam dopadnou rány útočníka nejcitelněji. A já jsem tomu nedokázal zabránit, nedovedl jsem ochránit svoje zázemí, které je nejsnadněji a nejcitelněji postihnutelné a teď, teď tu sedím bez možnosti cokoli učinit. Někde uprostřed prsou se mě zmocňuje úzkost a svírá mě fyzickou bolestí. Musím se hystericky smát své naivitě, ještě před několika hodinami jsem napsal Klárce žádost do družiny, aby ji pouštěli po třetí hodině, nechal jsem obě holky odejít do školy a ani jsem se s nimi nerozloučil, snad mi to bylo trapné před policajty, kteří vtrhli časně ráno do mého bytu a počínali si tu jako doma. Vlezli do nejtajnějšího soukromí a mne, který jsem seděl v pyžamu ještě roztřesený horečkou se zmocňoval pocit při jejich přecházení, že já jsem tu na nějaké podivné návštěvě, v cizím bytě, nevhodně oblečen a společensky naprosto nemožný. Tento pocit vyvěral z jejich samozřejmého počínání, z toho, jak samozřejmě brali do rukou moje knihy a listovali jimi, jak přišli do kuchyně, odsunuli připravené hrnky na snídani a položili zde svůj psací stroj a rozložili zde svůj tábor. Hromada na stole se kupila různými knihami a brožurami, které jednotliví policisté vytahali a podle vlastního uvážení kladli na místo, jež zůstalo tomuto účelu vyhrazeno. Seděl jsem a mlčky pozoroval jejich počínání. Přišli, aby údajně našli cyklostyl a rozmnožovací techniku, na níž kdosi vyrobil letáky o Seifertově pohřbu a i když nic nenašli, rychle se přeorientovali na něco jiného. Ideová diverze. Všechno je ideová diverze. I oni jsou zástupci moci, jež provádí ideovou diverzi. Ideový diverzant je každý člověk, který druhému vysvětluje svoje názory a svoje pojetí současného a budoucího života. Když to napíše a dá někomu přečíst, vědecká policie ho zavře, neboť výzkum života s jeho nekonečnou složitostí byl vědecky ukončen a seškatulkován. Teď už jen zbývá škatulky dokonaleji vytřídit, označit a hlídat, aby něčí neopatrností nedošlo k pomíchání a znepřehlednění. A já tu teď sedím na železné posteli, svařené ze dvou kusů černě natřených plechů, oděný do nepraných, kyselým potem páchnoucích hnědých tepláků a bundy a zvažuji, co jsem venku zanechal a co mi zůstalo, co je důležité a co je brak. Myslím na věci, na které jsem nikdy neměl čas, uvažuji o vztazích a hodnotách života, které mi dříve venku připadaly samozřejmé a na které jsem prostě nemyslel proto, že mi to připadalo banální. Byla to dlouhá noc se smrdutými dekami pod hlavou, kdy jsem zmítán hladem, neboť jsem první dny odmítal stravu, oddělen od vnějšího světa zkoumal svůj život z jiné pozice. Uvědomil jsem si, že krom toho normálního světa existují ještě jiné světy a společenství, o nichž ten "normální svět" nechce nic vědět. Svět vězněných a nemocných. Obě společenství jsou oddělena nejen zdí, ale především celou řadou administrativních opatření, jsou izolováni od normálního života a ve své nové pozici prožívají svá mnohá utrpení a úzkosti. Teď jsem se stal členem tohoto nového společenství a nejprve musím poznat, že první noc je ta nejhorší, neboť přechod mezi svobodou a uvězněním je tak nepoměrně propastný, že každý člověk takto postižený, musí nutně propadnou hluboké depresi. Pro tyto účely je zařízena i cépézetka, což je cela předběžného zadržení, kde člověk pobude spolu s dobou strávenou u výslechů osmačtyřicet hodin. Na tuto dobu je soustředěn i nátlak při výslechu, je to doba, kdy má vyšetřovatel největší šanci, že se zadržený přizná. Kdo vydrží první nápor, ten z poloviny vyhrál. Nemyslím tím nějaký boj s policií, ale spor, který musí člověk svést se svým svědomím. Buď prodá svoje přesvědčení, svůj mravní smysl, svoji minulost za nejasný příslib polehčujících okolností u soudu (což je nesmysl, neboť u soudu neexistují žádné polehčující okolnosti, nýbrž jen okolnosti přitěžující), nebo vydrží soustředěný a systematický nátlak a ponechá si svoji identitu, to znamená zůstane na pozici, kterou zastával dříve a nezradí své přátele. Řekli mi při prvním výslechu, což byla jen předběžná masáž, kterou prováděl kolektiv méně specializovaných, že tu sedí všichni moji přátelé a všichni o mně ochotně vypovídají. Byla to pravda jen částečná. Nikdo z mých přátel nevypovídal z ochoty, ale ze slabosti, neboť nedokázal vzdorovat profesionálnímu metodickému přístupu vyšetřovatelů specializovaných na podobné příležitosti. Jen ten, kdo projde takovouto soustředěnou palbou si dovede představit, jak je obtížné pro běžného člověka, který je bez zkušenosti, vyjít se ctí. Několik z nich strčili přes noc do cely, kde uvažovali o ceně přátelství, kterou takto museli zaplatit. Po určitém čase, kdy jsem se s jedním setkal v autobuse, mi řekl s vyčítavým pohledem: Ty jsi mi ale dal... Přemýšlel jsem o jeho slovech a nemohl pochopit, kam až byl dohnán ve své logice. Řekl jsem mu tehdy:...snad nám oběma dali, ...ale v jeho očích ta tíha viny spočinula na mně. On tam byl jednu noc a já na základě i jeho výpovědi, ale především samozřejmě na základě svého postoje, mnohem déle. Zastavuji se u této věci, neboť takto nelogicky je ochotna uvažovat velká část národního společenství. Lidé mi říkají: Kvůli tobě tvoje děti budou mít problémy. Tato pseudologika přijala vyděračství jako běžnou praxi. Lidé ustoupili ze svých zákonných pozic a přenechali je násilí. Ale cožpak dává zákon předpoklad pro to, aby na základě postoje rodičů byly postihovány i děti? Není to spíše praxe nezákonná, kterou se řídí mafie? Neměl by uvědomělý občan státu s pevným právním systémem čelit rozkladu tohoto řádu tím, že by měl dohlížet a dbát na jeho důsledné uplatňování? Pokleslé právní a spolu i mravní vědomí obyvatelstva umožnilo vznik různých mocenských a korupčních skupin, které dnes vážně narušují kulturní a ekonomickou strukturu celé společnosti. Budou-li tedy moje děti mít problémy, budu jim je dělat nikoli já, který jsem jejich otcem a který si přeje, aby z nich vyrostli poctiví a řádní lidé a který je i v tomto duchu vychovává, ale budou jim je dělat lidé neřádní a nepoctiví, kteří vlivem příhodných okolností obsadili v určitých strukturách společnosti takové pozice, jež by měly být obsazeny lidmi s vysokou charakterovou a morální úrovní. Pokud tam takoví lidé nejsou, není to moje vina, neboť já jsem ty špatné nevolil, ani nikomu nedoporučil. Mimo to se domnívám, že pro osobní orientaci člověka jsou nezbytné zkušenosti, které každý prožije díky vlastnímu kontaktu se životem. Nemyslím si, že dělají dobře rodiče, kteří jen proto, že se domnívají, že usnadňují svým dětem vstup do života, pokřivují svou podstatu a žijí rozdílně svůj vnitřní a vnější život. V této nesvobodě a nezřízenosti, kterou jim nevnukl žádný režim, ale kterou si naordinovali především oni sami, tedy v této atmosféře nemůže vzniknout nic závažného ani pozitivního, než mravní imbroglio a potenciální podmínky pro vznik nové, ještě pokřivenější generace. Ve jménu čeho? Ubuovské přesycenosti požitky. Promiňte prosím, ale fuj tajbl.

O co těm lidem vlastně jde? Především se chtějí mít dobře. Ale oni se nechtějí mít jen dobře, oni se chtějí mít líp než ti ostatní. Chtějí mít místa, kde se málo pracuje, bere hodně peněz, přejí si být odlišeni. Ve své samolibosti chtějí být druhými viděni jako lidé vážení, inteligentní, úspěšní. Byly doby kdy se věřilo, že určité povolání, nebo vzdělání dělá člověka lepším. Když někdo řekl, že je od novin, to už něco znamenalo. Po Praze běhalo spousta lidí s krabicemi od filmu, a s různými maketami, aby tak byl vzbuzen mezi lidem dojem, že dotyčný na něčem velikém dělá a tedy něčím je. Ponechám stranou okolnost, že každé větší dílo vzniká skryto před zraky veřejnosti a že tento způsob osobní prezentace je směšný, ale jisté je, že vlivem mravní kolaborace se lží a podvodem, již došlo k devalvaci určitých intelektuálních profesí na úroveň ubohého denunciantství a služebníčkování. Návštěva žurnalistů v podnicích za účelem reportáže, vede k hromadnému úprku z pracoviště, neboť si nikdo nepřeje být terčem výsměchu přátel a kolegů. Všichni by chtěli urvat co největší díl ze "společného koláče". Společenská prestiž však musí jít ruku v ruce s mravní stránkou věci. Není-li tomu tak, je situace podobná společenskému prokletí v Shakespearově Timonu Athénském a je věru trudno se na takovou spoušť dívat. Není však nutno jí podlehnout a připojit se k ní. To je mi jasné, i když jsem ve vězení a zítra mě čeká můj druhý těžký výslech. Je mi zima. Ústřední topení je zabetonováno známou technologií ze sovětských staveb a jen malá mřížka vydává vlahé teplo, které je však záhy odsáno stále zapnutým ventilátorem, umístěným nad topením. Místnost je značně ponurá. Stejně zabetonované je i umyvadlo a toaleta, vše natřené šedou barvou. Nervozitou se mi potí ruce. Nejsem také zcela zdráv, byl jsem zatčen v době nemoci a na zánět močových cest je nezbytné teplo. Chtěl jsem se trochu napít. Místo kohoutku ční ze zdi trubka na konci opatřená napáječkou pro dobytek. Zřejmě je tím symbolizován postoj policie k zadrženým. Když jsem napáječku stiskl, voda se vlivem tlaku rozstříkala na všechny strany. Nepodařilo se mi zadržet ani kapku. Po několika pokusech jsem toho nechal. Topení, které nehřeje, vodovod, který nelze použít. Toaletu jsem neměl odvahu vyzkoušet.

Už jste někdy spal na železné posteli? zeptal jsem se mohutného policisty, když mě odváželi z Bíliny na výslech do Teplic. To bude v souladu s předpisy, když to tam namontovali, odpověděl mi. Alespoň zase budete mít o čem psát.

Ty řeči si schovejte na výslech, usadil mě řidič, budete to potřebovat. Brzy ráno jsem byl odveden na oddělení vyšetřování do třetího poschodí. Seděli tu dva. Jeden si rovnal papíry do stroje a druhý si se zřejmým zalíbením prohlížel pornografický časopis, který sebrali jednomu příteli. Návěští, že nemá cenu zapírat, všechno jsme našli.

Položili přede mne obžalobu z trestného činu podle § 2O2, výtržnictví. Prý mohu být rád, že mi nedali § 100, který obnáší vyšší trestní sazbu. Mohlo by se stát, že neuvidíte svoje děti celé tři roky, pravil mi žoviální, stále se usmívající policista, když mezi tím s rostoucí zálibou nahlížel na pokroucená lidská těla a otáčel tím časopisem tak, aby rozeznal, který úd ke komu patří. To záleží jenom na vás, dodal významně a přerušil exkurzi tím, že se mi přímo a bez úsměvu podíval do očí. Přiznám se, že mě taková představa vyděsila. Za co vlastně tři roky? Je pravdou, že mi zabavili při domovní prohlídce celý kufr literatury od křesťanských publikací, jež jsem měl v držení ještě od dob své svědkovské éry, přes nějaké starší Listy, dvě čísla Páternosteru a spoustu nejrůznějších písemností a studií psaných na stroji. Začal jsem mít pocit, že atmosféra kolem letáků byla jen příležitostí, jak zahájit proti mě již předem naplánovanou akci. Měl jsem již delší dobu reference z různých zdrojů o stále se zvyšujícím zájmu policie o mou osobu. Ale stále jsem měl pocit o legálnosti svého počínání, neboť jsem vědomě nikdy nepřekračoval práh zákonnosti. Nyní mi byly vytýkány věci, o kterých policie věděla vlastně již několik let, kdy byl veden proces proti Čuňasovi a při domovních prohlídkách se našly nějaké výtisky sborníku PAKO, a já byl označen jako vydavatel a šéfredaktor.

Na můj dotaz, neboť jsem byl v tomto procesu také vyslýchán, mi policie nevytýkala závadnost obsahu tohoto sborníku, neboť se zaměřila na časopis VOKNO. Po tomto procesu, kdy se ukázalo, že řada lidí při výslechu zklamala, a vypověděla policii vše jako rodnému bratru s poukazem na vlastní dobrou vůli a nevědomost jsem usoudil, že není nadále únosné shromažďovat tuto redakční radu jako Patafyzické kolegium Teplice a po vzájemné dohodě jsme kolegium rozpustili. Ze zbytků redakčního materiálu, který jsem vytřídil, došlo k do vydání několika posledních čísel a desátým jubilejním barevným výtiskem, jsme patafyzické dílo završili. Kolegium tedy neexistuje již několik let a přesto tu sedím před vyšetřovatelem s obžalobou, která mě označuje jako výtržníka. Pilný policejní kolektiv přes noc vytřídil sebrané spisy a tak již mohly být citovány jednotlivosti a zpytováno, kde a jak jsem vše získal a nabyl. Vše bylo pečlivě očíslováno a všechny položky seřazeny, aby nedošlo k záměně a nic neupadlo v zapomnění. Pro osvěžení paměti mi bylo připomenuto, že spolupráce při vyšetřování je jedním z hlavních hledisek při posuzování trestného činu u soudu a může být značnou polehčující okolností, stejně jako v případě, kdy prokurátor uváží, zda bude, či nebude uložena vazba. I přesto, že jsem byl poměrně zevrubně poučen o okolnostech výslechů, musím se přiznat, že jsem dočasně zdánlivě propadl lidskému přístupu při vyšetřování.

Byla to však rutinní praxe a psychologické zkušenosti vyšetřovatelů, kteří vědí, že pro doznání a usvědčení jsou první dny nejdůležitější. Snažili se mi namluvit, že pokud všechno po pravdě vypovím, prokurátor nebude mít důvod pro uvalení vazby, neboť bude vyšetřování prakticky skončeno. Částečně jsem podlehl tomuto bludu a snažil se pravdivě popisovat různé skutečnosti týkající se mne samého v domnění, že bude uznána nesmyslnost obvinění. Brzy se však ukázalo, že jsem se ve svých předpokladech mýlil. Na vlastní zkušenosti jsem si ověřil, že čím více člověk vysvětluje svoje stanovisko a osvětluje svou domnělou nevinu, tím více usnadňuje vyšetřovateli, který je se svým případem brzy hotov a vzbuzuje u svých nadřízených dojem nadprůměrných schopností: stačí pouze sepsat protokol a ověřit důležité body výpovědi. Obžalovaný je potom souzen na základě vlastní výpovědi, která je v klíčových bodech upravena vhodnou stylizací. I prokurátor, který má možnost krátce nahlédnout do hustě popsaných spisů, má všechny důvody k tomu, aby nařídil vazbu. Po dnešní zkušenosti bych se tedy jednoznačně rozhodl pro diskrétní mlčení, které je nejjistější ochranou proti zatemňování a zkreslování faktů a svoji výpověď přednesl až u soudu. Ověřil jsem si, že sebelépe podaná informace a dobrá rada zkušených přátel musí být zažita na vlastním případě. Je tomu tak proto, že slušný člověk je vnitřně uzpůsobený k tomu, aby věřil jinému člověku to, co mu tvrdí. Věří v jeho viditelnou snahu po porozumění a pochopení. Nic takového však v policejní praxi skutečně neexistuje. Vyšetřovatel obžalovaného jakoby chápe, avšak zaznamenává neúprosně fakta sdělená v jeho dobré víře, aby navršil důkazy pro své obvinění. V mém případě tu však byly navíc desítky výpovědí přátel, u nichž byla vykonána domovní prohlídka a nalezeny písemnosti, jež jsem jim zapůjčil a několik výpovědí lidí, s nimiž jsem se v minulosti rozešel ve zlém. Ty poslední byly zvláště kuriózní. Paní, se kterou jsem před několika lety pracoval, například ochotně vypověděla, že jsem používal diplomatických služeb, abych dopravil do zahraničí valuty a různé písemnosti. Jiná svědkyně vypověděla, že jsem ji z lásky ohrožoval na životě. Moje výpověď podrobně vysvětlovala činnost Patafyzického kolegia, neboť k tomuto tématu již v minulosti byly učiněny mnohé výpovědi. Většinu publikací jsem získal od současných emigrantů, ty novější mi byly zasunuty pod rohožku. Byl jsem znovu oblečen do teplákové soupravy a strávil další noc v cele CPZ, tentokrát v Teplicích. Odění páchlo ještě vydatněji a voda zde tekla jen po dobu několika vteřin na žádost, pod dohledem anonymního bdělého oka. Železná postel zde byla natřena krémovou barvou, což působilo dojmem uzavřeného oddělení na psychiatrické klinice. Spal jsem málo. Promítaly se mi před očima minulé rozhovory s policisty při výsleších. Vždy byl z jejich strany kladen důraz na to, že mě nechtějí zavřít. Nikdy jsem jim nevěřil jejich ubezpečování a oni to vždy vycítili. Jednou jsem při výslechu vysvětloval, že svět je podobný rybníku a policisté rybářům, kteří se živí tím, že do rybníka vrhají sítě. Když vyloví tučné a velké kusy, musí zákonitě přijít řada na menší. Proto používají sítě s jemnějšími oky. Tak to bude probíhat do doby, až rybník bude prázdný a rybáři ztratí svoji práci. Proto je nutno se mít před nimi na pozoru. Nikdo neví v jakém stavu je výlov rybníka a kdy přijde řada na menší ryby.

Nyní, tuto druhou noc jsem pochopil, že při výlovu přišla řada na mne. A že budu předložen na sváteční sjezdový stůl jako oběť bohům. Zájem vyšetřovatele směřoval ambiciózně do Prahy a já jsem měl být jakýmsi horským vůdcem který, aby zachránil sebe, obětuje své přátelství. Proto řada otázek byla namířena i tímto směrem.. Protože byly některé skutečnosti policii notoricky známé, stačilo, jen potvrdit jméno a uvést některé podrobnosti. Volba byla podepřena i úvahou o výši trestu, který mohl být buď podmíněný, anebo se naopak pohyboval v horní hranici trestní sazby. Když se již vyšetřovateli zdálo, že věc je rozhodnuta, byl jsem na konci osmačtyřiceti hodin předveden k okresnímu prokurátorovi s pouty na rukou, aby rozhodl o mém osudu. Vy jste neuvedl nic na svou obhajobu? zeptal se mě překvapeně po zběžném pročtení spisů. Nikdo se mne na nic takového neptal, odpověděl jsem po pravdě a vysvětlil mu, že se cítím naprosto nevinen s odvoláním na vyhlášku 12O trestní sbírky. Prokurátor kupodivu nevěděl nic o existenci této vyhlášky a tak jsem musel vysvětlit, že se jedná o aplikaci Helsinské dohody v právních poměrech Československa.

Okresní prokurátor byl viditelně překvapen, že takový právní spis skutečně existuje a moji poznámku nechal zaprotokolovat. Pak už mi jen sdělil, že jsem vzat do vazby a s želízky na rukou jsem byl veden soudní budovou, jako exotický zločinec. Je těžké zapomenout na lidské oči, na směsici strachu, zvědavosti a pohrdání, jež se v nich zračilo, když jsem se s nimi míjel na širokých schodech soudní budovy. Byl to jistě zážitek, když někteří poprvé v životě mohli na vlastní oči spatřit skutečného zločince. Doma si jistě o tom vyprávěli u jídla a rodina s otevřenými ústy naslouchala při stydnoucí polévce.

Policie je nesporně užitečná organizace, pokud slouží svému účelu a pokud se nevymkne z kontroly, jež je založena na potřebách společnosti, vyvěrajících z ochrany veřejného pořádku a dodržování zákonnosti. Pokud se však takováto organizace vymkne z kontroly a stane se samoúčelnou, obrátí se proti společnosti, jíž má sloužit. V praxi se to projeví tím, že se vnějškově horlivě zastává ideových stanovisek, vnitřně však ztrácí schopnost sloužit veřejnosti a stává se seskupením mocenských skupin, prosazujících jednotlivé názory vedoucích těchto skupin. Tito jednotlivci cítí se být autoritami ve všech otázkách společenského, kulturního a politického života a v místě správy uplatňují svou moc tak, že zasahují do soukromého života jednotlivých občanů společnosti, aby buď přímo, nebo prostřednictvím různých převodových mechanismů manipulovali a mistrovali s jejich životy tak, jak se jim zdá vhodné. Není žádným tajemstvím, že v oblasti kultury, kde je působení těchto složek nejméně vhodné a kvalifikované, se tato moc projevuje nejúčinněji. Poznal jsem to, z rozboru mých prací, které mi byly zabaveny při domovní prohlídce, jež provedl vyšetřovatel, který se jinak, zřejmě kvalifikovaně, zabývá vyšetřováním kriminálních deliktů. Již při prvních výsleších bylo zřejmé, že se chce celého případu zmocnit energicky a přímočaře, tak jako se přistupuje k prostému faktu, jímž je třeba krádež, násilí, nebo jiné kriminální delikty, dokonale popsané a roztříděné v trestních kodexech a výkladech zákonů. Případ však nebyl jednoduchý a navíc byl zvolen typ policisty, jehož způsob myšlení je diametrálně odlišný od myšlení a filosofie zkoumané literatury. Vsadil bych vysokou částku, že ještě dnes, po uzavření případu neví vůbec o co se jednalo, že vůbec nepochopil princip patafyziky. Jsem také přesvědčen o tom, že se ještě nikdy ve své životní policejní praxi tak rád nezbavoval případu, jako v tomto případě. Byl to typ člověka vážného, ctižádostivého, který jakoukoli míru humoru a satiry musel nutně brát jako zlehčování a rouhání. Viděl jsem marnou snahu jeho pachtění, ve snaze podchytit zlo, které byl vždy zvyklý vyloupnout z případu jako jádro ořechu a osvítit ho světlem zákona. Když spatřil moje pobavení nad jeho bezradností, jenom mi řekl: Nebojte se, já to přidržím u země. O to jsem ovšem neměl žádnou starost. Vyprávěl jsem jim o případu vyhozeného policisty z funkce po osmašedesátém roce za to, že nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk. Vyprávěl jsem jim o tom, jak plakal opilý a stěžoval si, že se mu nedobře odměnili, že sám z vlastní iniciativy strkal podezřelým různé předměty do bytu, aby je pak mohli zavřít. A teď, za všechny tyto zásluhy ho vyhodili kvůli takové hlouposti. Oba se rozčílili nad špinavostí takového člověka a řekli mi, že ho měli zavřít. Souhlasil jsem s nimi.

Brzy jsem se však měl přesvědčit o tom, že stejnou praxi v jiné rovině použili i oni. Opět v dobré víře, že tak činí pro spravedlnost. Ano, spravedlnost, o kterou nám všem jde ve stejné míře. Která však vlivem různého pojetí ideových stanovisek a postojů má tak rozdílná východiska. Spravedlnost však buď je, anebo není. Stejně tak jiné mravní hodnoty. Různé přívlastky ke slovům a zásadním pojmům mají původní pojem zdiskreditovat a přitom budí dojem, že se vlastně nic nezměnilo. Byl jsem tedy souzen nikoli podle spravedlnosti, ale podle ideové spravedlnosti, jíž by bylo možno přeložit jako stranická nespravedlnost. První proces s patafyzikou na světě! Když jsem byl veden zpět do policejní budovy se spoutanýma rukama, spatřil jsem jednoho z policistů dříve přítomného na výslechu, který se jakoby divil, že se vracím s pouty na rukou od prokurátora. Neupřímné komediantství a záludnost, stačilo několik hodin v této vysoké budově, stačilo pochopit a nasát tuto atmosféru, aby si člověk uvědomil, že odtud může vyjít buď jako zlomený a zdeptaný člověk, který zradil a tento svůj cejch ponese až do smrti, anebo jako nepokořený, avšak odsouzený a poznamenaný nepřítel společnosti. Po zralé úvaze jsem se rozhodl pro druhou variantu.

Změřili mi výšku, zvážili mě, ofotografovali a sejmuli otisky. Naložili mě do volhy a odvezli do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Zamřížované dveře, záchod a dřevěná pryčna, čekání na příjem. Ruce za zády a vlevo. Stát, běžte. Počkejte. Za dveřmi v regálech srovnané komínky hnědých tepláků, černé kožené papuče, košile, ponožky.

Vysprchujte se. Když jsem skončil, oblékl se do teplákové soupravy, civilní šaty složil na ramínko, zapnul do pytle a uzavřel zipem. Potom znovu výtah a u jedněch z mnoha šedých dveří v dlouhé chodbě rozkaz k zastavení. Otevření dvou zámků a pak už jsem stál v cele úzké a dlouhé, v rohu složené železné postele, v předu několik stoliček bez opěrky a malý stolek, nad tím skříňka. V rohu stál v pozoru asi dvacetiletý chlapec cikánské národnosti. To sem rád, že někdo přišel. Už sem myslel, že tu budu přes neděli sám, přivítal mě, když se za mnou zavřely dveře. Stál jsem tu bezradně, nevěda co počít. Prostředí mi připadalo cizí, cosi se ve mě vzpříčilo a bránilo mi, abych se jakkoli zabydlel. Měl jsem pocit provizória, jako bych čekal, že opět zarachotí zámek a někam mne odtud odvedou. Proto jsem stál s náručí plnou prádla, s dekami a kalíškem na čištění zubů. Já vám pomůžu ustlat, vrátil mě jeho hlas do reality. To nebude třeba, odpověděl jsem, ale on se přesto chopil mých dvou dek a prostěradel, odsunul železný stoh postelí a pečlivě, podle jakéhosi rituálu začal skládat povlečení a deky. Později jsem pochopil, že je to jediná práce kromě úklidu cely, za celý den. Pak mi pomohl srovnat mycí potřeby a ukázal mi přihrádku v plechové skříňce, která mi bude od této chvíle patřit. Je to stejně jenom přibylák, v pondělí půjdem k doktorovi a pak nás šoupnou jinam. Podivil jsem se, že zná místní zvyklosti a dozvěděl jsem se, že už tu jednou byl. Nyní čeká soud za to, že v určeném termínu nenastoupil vojenskou službu. Brzy jsme byli se vším hotovi a sedli jsme si na oprýskané zelené stoličky. Sezení na nich bylo nepohodlné a tak se člověk po chvíli raději zvedl a procházel se po místnosti. Všiml jsem si i vnitřního řádu, který visel nad stolkem. Byly tu namalovány neumělou rukou cely a uspořádání předmětů v nich, místa, kde mají být vězni seřazeni při kontrolách, uspořádání plechových skříněk, včetně polohy chleba a kalíšku z umělé hmoty. Dlouhý text vysvětloval povinnosti vězňů a práva věznitelů. Bylo pamatována na každou jednotlivost, vše mělo svůj pevný řád a systém, každé opomenutí, nebo zanedbání povinností, mělo za následek použití trestního sazebníku. Jaký je tu program? zeptal jsem se spoluvězně. Nechápal. Když jsem mu svou otázku vysvětlil, prostě odpověděl : snídaně, oběd a večeře. Později jsem pochopil, jak děsivá je nečinnost, jakou obludnou mocí sváže ducha i tělo člověka, který zeslábne a plouží se po cele sem a tam, bez účelu. Vysedávání na tvrdých stoličkách bez opěrky vede záhy ke zhmoždění kyčlí a ke vzniku tzv. opičího zadku, jehož vrcholy jsou tvrdé a okolí trvale rozbolavěné. Nedovedl jsem pochopit, že tu lidé mohou strávit dlouhé měsíce, někdy i období přesahující rok, bez narušení psychické soustavy. Chtěl jsem se podívat z okna, kde vlastně jsem. To nejde, šeptal důrazně spoluvězeň, za to je díra. Nechápal jsem, ale ve vnitřním řádu na to bylo pamatováno. Sedl jsem si opět na stoličku. Po chvíli mě počal bolet zadek. Přemístil jsem se tedy a sedl si na pelest nejnižší postele. Nesedejte si tam, uvidí vás a pošlou vás do díry. Za všechno hrozil trest, neboť všechno bylo zakázáno. Zúžení životního prostoru na minimum. Později jsem mohl sledovat, jak tato atmosféra působila na jedince se slabší psychickou konstitucí. Hromadění agresivity a týrání slabších a "horších" spoluvězňů, bylo kompenzací za neschopnost adaptability v zúženém a zploštělém prostoru. Tato nicota trvající po dlouhé měsíce, měla ve svém vyhrocení i groteskní charakter. Skrze dveře bylo možné občas zaslechnout cloumání dveří a monology typu - "Tak mně alespoň dejte do držky, ať se tu něco děje", časté byly i hádky vězňů s dozorci, které vězni záměrně vyprovokovaly, s cílem oživit mrtvou a nesnesitelnou atmosféru. Nejhorší tu jsou soboty a neděle a také svátky. Jednak se v tyto dny netopí, nechodí pošta a není tu administrativa. To znamená, že nikdo nemůže nic očekávat, nic se nemůže přihodit. Dny se nesnesitelně vlečou a nepřinášejí naději na změnu. Sedím tu na stoličce, s hlavou podepřenou oběma rukama. Náhle zarachotí znovu zámek. Spoluvězeň se vymrští a stoupne si do pozoru. Napodobuji jeho jednání. Do cely vstupuje muž asi padesátiletý, s očima do široka rozevřenýma, v náručí tak jako já před několika hodinami, svůj příděl textilu. Je viditelně v šoku. I poté, co se za ním zavřely dveře, stojí a nehýbe se, s očima upřenýma do dálky, patrně ještě prožívá hrůzu z proměny člověka ve vězně, která patří k nejhorším zážitkům. Vstávám, abych mu pomohl. To, že se setkávám s člověkem, který je nepoměrně v horším psychickém stavu než já, mi dodává sílu, abych mu pomohl a zbavil se kroužících, ubíjejících myšlenek. Jak tady chodíte na záchod? zeptal se vyplašeně a nevěřícně oči upřel na letitou oprýskanou mísu v rohu místnosti. Sem? Vždyť to tady bude všude cítit?

Řekněte mu to, řekněte to tomu venku, jak tam tak řve, ukázal jsem na dveře, můžete mu říci, že tu mají smradlavou vodu, protože když zatáhnete za tu kšandu z umělé hmoty, tak to tu nesnesitelně páchne. Vy si myslíte, že to snad někoho zajímá, zeptal jsem se pobaveně, i když jsem si sám nedovedl představit, jak vypadá takové vyměšování za kolektivní účasti. Za pár dnů si zvyknete, pravil nejmladší z nás, i když ve věci znalosti prostředí nejzkušenější. Oproti cele CPZ zde alespoň byla k dispozici voda, o kterou nebylo nutno žádat. I tato noc byla velmi špatná. Okna vedla na rozlehlý dvůr, kde byla několikrát za noc uměle vydražďována smečka psů. Také jsem si nemohl zvyknout na stálé světlo, které pronikalo přes zavřená víčka.

Časně ráno jsme byli probuzeni vydatným vytím sirény, která se rozléhala daleko po celém objektu věznice. Rychle ustlat podle předepsaného stylu, ranní sčítání a malým okénkem už sem byly nastrkány ešusy s vlahou břečkou, která nejspíše chutí připomínala vyždímaný hadr na nádobí. K tomu skýva suchého chleba, získaného předcházející den. Začíná to hezky, prohodil jsem netuše, že tento druh snídaně má zde letitou tradici. Po snídani nás náš nový spoluvězeň požádal, abychom si stoupli čelem k oknu, neboť chtěl vykonat velkou potřebu, byl na to zvyklý každé ráno a přítomnost jiných osob při tomto soukromém aktu ho deprimovala. Stáli jsme u okna a můj kolega, i když byl psychicky ruinován představou, že ho záhy čeká soud, se smál, až mu tekly slzy po tváři. Později jsem pochopil, že byl rozveselen citlivostí našeho spoluvězně, které měl být ve velké společné cele brzy zbaven. Situační komičnost však brzy vzala za své. Vazba je místem hlubokých depresí a zpytování svědomí. Každý vypráví druhým svůj příběh, v touze zbavit se tohoto stínu duše. Příběhy jsou vyprávěny vždy znovu s novými podrobnostmi a člověk poslouchá, aby zapomenul nakrátko na svoje vlastní problémy. Někteří jednotlivci jsou svými příběhy přímo posedlí a průběžně vyrážejí ze sevřených úst útržky slov nebo vět, jakoby znovu prožívali své výslechy, nebo se připravovali na svůj soud. Zdá se, že v rozmisťování vězňů, na jednotlivé cely není žádný řád. Noví přibylci jsou shromažďováni do malých cel, a po několika dnech, po nezbytných procedurách, rozděleni do velkých nebo malých cel na uprázdněná místa po těch, co již byli eskortováni do jednotlivých věznic. Nejprve však nás čekala prohlídka u vězeňského lékaře a zápis do kartotéky. Pochodovali jsme s rukama za zády a z několika cel se k nám připojili další vězni. Opět jízda výtahem a pak čekání v malé místnosti na zápis do evidenční karety. Měl jsem možnost si v čekárně prohlédnout nejrůznější exotické vězeňské typy, potetované po rukách, na krku i na tváři. Tito lidé brali svůj úděl velmi lehce. Žertovali, zdravili své známé, se kterými se zřejmě neviděli jen velmi krátký čas. Zdálo se, že pravý život pro ně začíná právě zde, že tam venku se necítí nijak bezpečně a tak se raději vrací sem, mezi své dobré známé, mezi svou pravou rodinu.

Dovedl jsem si představit jejich bezradnost, když jsou propuštěni na svobodu. Snad prožívají podobné deprese, jako člověk, kterého zavřou. Zde jsou v bezpečí, zde mají svůj pevný řád, zde život dostává pravidelnost. Mezi těmito vězni a dozorci existují přátelské vztahy, zdraví se navzájem a pomrkávají na sebe, jako lidé patřící k témuž klanu. I dozorce je vězněm, neboť ve vězení stráví značnou část svého života. Je lhostejné, zda velí skupině vězňů nebo na ně dohlíží, nebo je sám podřízen dohledu. Oba, dozorce i vězeň jsou zamčeni, jsou pouze na rozdílné straně dveří, rozdíl spočívá pouze v tom, že jedni jsou tu dobrovolně, jsou za to placeni a ti druzí jsou zde z trestu. Právě mezi recidivisty, kteří se sem pravidelně vrací a dozorci tak může vzniknout pouto, neboť oni jsou zde dobrovolně a tak je setřen rozdíl mezi věznitelem a vězněm. Neboť oba tvoří dobrovolné společenství a cítí se být srozuměni se svým údělem. Většinou tu však byl zastoupen jiný druh vězňů, těch, kteří zde byli poprvé. Jejich oči těkaly sem a tam, byli nejistí a obávali se budoucnosti. Po vyplnění vstupní karty jsme byli všichni fotografováni. poté přišel holič se svým náčiním a jeden po druhém usedali na jeho židli, aby byli zbaveni svých vlasů a vousů. Pozoroval jsem změnu, kterou prochází tvář stříhaného vězně. Rysy jednoho každého vystupují, člověk dostává novou vězeňskou podobu, stává se viditelným prefabrikátem zločinu. Stříhání má rovněž psychologický význam. Krátké vlasy jsou vždy součástí omezení svobody. Proto délka vlasů symbolizovala v případě hnutí beatniků i hippies svobodu a volnost, jimž byla tato hnutí mladých zasvěcena. Všichni jsme tu však ve vyšetřovací vazbě a měla by se proto na nás, do doby právoplatného rozhodnutí soudu, vztahovat zásada o presumpci neviny. Z tohoto hlediska by mělo přistupovat k vyšetřovaným osobám i ministerstvo spravedlnosti, do jehož správy litoměřická věznice spadá. Když jsme ostříhaní a oholení, jsme opět fotografováni, tentokrát ve skutečném vězeňském odění, aby snad v někom nevznikl dojem, že by mohl být soudem osvobozen. Byl jsem poprvé v životě oholen. Po dvaadvaceti letech, kdy mi začaly růst vousy, s výjimkou prezenční vojenské služby. Byl jsem oholen a moje vlastní tvář mi připadala cizí a neznámá. Byl jsem nespokojen se svou tváří, která jakoby ke mně nepatřila a nemohl jsem si na ni zvyknout. Součástí tohoto aktu je tedy nepochybně pocit odcizení. Člověk je vytržen ze svých kořenů, přemístěn a zbaven podoby. Je mu odebrána jakákoli jistota ohledně jeho budoucnosti. Je mu zabráněno v tom, aby se ekonomicky a morálně postaral o svou rodinu, neboť mi nebyla dána možnost, abych se rozloučil, anebo řekl slovo na rozloučenou. Nebyla mi poskytnuta možnost, abych vydal rodině úspory a nikdo se o tuto důležitou záležitost nepostaral, i když jsem u okresního prokurátora výslovně do protokolu o to požádal.

Tak se stalo, že zatímco moje úspory a spořitelní knížka byly deponované na pracovišti a moje vedoucí je odmítala vydat manželce, neboť k tomu neměla ode mne povolení, tříčlenná rodina měla po několik týdnů k dispozici denní taxu sedmi korun, padesáti haléřů. Jen díky přátelům, které většinou osobně ani neznám, se svízelná situace rodiny stala snesitelnou.

Mezitím policie odevzdala skutečně značný kus práce. Byly získány výpovědi lidí, se kterými jsem již řadu let nebyl ve styku, protokolárně byly podchyceny důležité výroky hanlivého typu, které vykreslují moji osobu jako člověka bez charakteru, pokřiveného a ctižádostivého s mesiášským komplexem, byly hromaděny důkazy o mém protispolečenském postoji. Slib vyšetřovatele, že záležitost přidrží u země byl nejen naplněn, ale bohatě překročen. Tento ctižádostivý a ambiciózní kapitán, který míří zřejmě hodně vysoko, učinil všechno co mohl, aby celá záležitost byla pojata politicky, abych byl postaven a souzen jako nepřítel společnosti. Pokud je někdo nepřítelem společnosti, pak jeho mravní profil musí podle toho vypadat. Musel jsem tedy být nejen přidržen u země, ale namočen do hnojné močůvky, abych zapáchal soudu i veřejnosti, abych byl odporný a ničemný. Tomuto plánu poněkud nepřál posudek na sborník PAKO, vypracovaný Federálním úřadem pro tisk a informace, který jej charakterizoval ve shodě se skutečností, jako sborník určitého literárního směru neohrožujícího mravnost, ani jinak nebezpečného pro socialismus s recesním charakterem. Nevyhovovaly ani posudky z místa bydliště a zaměstnání, kde jsem byl charakterizován jako člověk bez konfliktů se společností, s dobrou pracovní morálkou. Vyšetřovatel se tedy rozhodl, že nevyhovující posudek nahradí svým vlastním pojetím. Dopustil se tedy stejného činu, jako dříve již zmíněný policista, který nastrkoval do bytu podezřelých předměty, kterými byli posléze usvědčeni u soudu. I já jsem měl být později u soudu usvědčen posudkem tohoto policisty. V případě kladného posudku ze zaměstnání je možné užít osvědčeného principu postavení důkazu na hlavu, kdy kladný a výborný posudek je ukázkou bezcharakternosti obžalovaného, který tak maskuje dobrou prací svoje skutečné postoje. Pak už jen stačí několik výpovědí odmítnutých a zapuzených žen, které, aby pomstily svou čest, jsou ochotny odpřísáhnout cokoli, včetně vědomých nepravd, jen abych si konečně odseděl tu svoji pýchu.

Ve vazbě jsem se s vyšetřovatelem setkal pouze dvakrát. Po prvé jsem se od něho dozvěděl, že na rozhlasové stanici Svobodná Evropa byla odvysílána relace o mém zadržení a domovní prohlídce. Oba přítomní policisté na mě vykonávali značný nátlak. Chtěli, abych potvrdil, že jsem literaturu získával od jmenovité osoby, které kladli za vinu, že byla tato zpráva odvysílána. Vyhrožovali, že v opačném případě zahájí trestní stíhání proti mojí manželce, za poškozování zájmu republiky v zahraničí, neboť byli přesvědčeni, že dala k dispozici protokol o domovní prohlídce a zadržených předmětech. Vytýkali mi, že se v relaci hovořilo o tom, že nám nevrátili všechny zadržené hmoždinky, které odnesl jeden z horlivých policistů spolu s vrtačkou, aby mě usvědčil z krádeže. To by bylo jistě vhodné doplnění celého případu, neboť by tak bylo dokázáno, že lidé mého typu nejen překrucují skutečnosti a napadají dělnickou třídu v budování socialismu, jak stálo v obžalobě, ale ještě k tomu také kradou. Bylo mi vysvětleno, že policisté mají v Československu tak vysoké platy, že si za ně mohou nakoupit tolik hmoždinek, kolik jen mohou chtít. O tom jsem však nikdy ani na okamžik nezapochyboval. Spíše by mne překvapil opak. Viděl jsem jejich rozčilení, když na mne křičeli, řekl jsem jim, že mám alibi, byl jsem za katrem v Litoměřicích. Zdůraznil jsem, že Infoch, který u mne našli, Listy i ostatní literaturu jsem skutečně našel pod rohožkou. To chcete, abychom vám uvěřili? smál se pohrdlivě jeden z nich. Nechci, řekl jsem. Jenom si přeji, aby jste to zapsali do protokolu. Snažili se mi vnutit představu, že zavřou mojí ženu a že jsem to já, kdo za to ponese plnou odpovědnost. Věděl jsem, že by to bylo politicky neúnosné. Ano, řekl jsem jim, zavřete nás všechny, celou rodinu. Děti dejte do ústavu. Ale zítra se o tom dozví celý národ, protože to budou opět hlásit v rozhlase. Chcete nám vyhrožovat? Nechci, ani bych si to v této situaci nemohl dovolit, ale měli bychom mít společný zájem, aby se věci zbytečně nerozmazávaly. Chtěli, abych jim podepsal traktát, že nesouhlasím, aby se o věcech kolem mého zatčení psalo a mluvilo v rádiu. Nepodepsal jsem. Když jsem se vrátil na celu, kam jsem byl přeložen, dozníval ve mě ještě dlouho tísnivý pocit bezmoci. Přál bych si být venku a pomoci svojí ženě, která se v této situaci zachovala velmi statečně.

Přidělili mě na velkou celu. Bylo tu zavřeno jedenáct obžalovaných ve věku od osmnácti do pětatřiceti let. Všichni chtěli znát můj případ. Vězni se těší na nové příchozí, neboť je to jediný zdroj nových informací a zpráv ze světa. Jsou zvědaví na každou jednotlivost, neboť řada z nich tráví spolu dvacet čtyři hodiny denně, dlouhé měsíce a vědí tak jeden o druhém naprosto všechno, znají dokonale i svoje rodiny, její problémy i zvláštnosti. Některé příběhy byly vyprávěny nespočetněkrát, vždy pokaždé znovu s novým přírůstkem. Protože nejsou nové podněty, je to právě opakování, které je spojuje se starým světem, který zůstal za nimi tam venku za katrem, které jim poskytuje iluzi identity, neboť zde přestává být člověk člověkem a stává se nesvéprávnou neosobou. Nikdo neví, co bude zítra, co bude za hodinu. Každý může být kdykoli a kamkoli odveden, aniž by věděl, co ho očekává. Přeci je však tato nejistota paradoxně tím jediným, co v každém z nich vzbuzuje víru. Víru ve změnu, byť jakoukoliv, neboť šedá každodennost, spočívající v líně uplývajících dnech, jakási nepohnutelnost času, to je ubíjející mechanismus, který pracuje a nahlodává psychickou odolnost. Za dobu mého pobytu v této cele, řekl jsem jim všechno o svém životě. Většina z nich slyšela z mých úst poprvé, vyprávěný velký příběh Bible. Vedli jsme diskuse o filosofických i náboženských otázkách. Bylo mnoho času, bylo co vyprávět, o čem diskutovat. Tady by se dala dělat osvěta. Většina těch lidí, které jsem potkal nebyla špatná, téměř všichni měli dobrý základ, i když tu vesměs seděli za kriminální delikty. Mám za to, že vinu nese společnost. Nevěřím tomu, že je nutné, aby všechna vězení byla přeplněna tak, jako vazba v Litoměřicích. Někde musí být chyba. Celý ten represivní aparát, ten obří komplex na zpracování masy lidí, to vše je důsledkem chyb, kterých se někde někdo dopouští. Zdá se, že je to nedostatečná péče společnosti, spíše lhostejnost, že výchova byla zaměněna za manipulaci s lidmi, že citová výchova byla nahrazena planými žvásty. Vyšetřovatel mi při výslechu řekl, že já jsem jiný než ta chamraď, mezi kterou jsem zavřený. Já si však myslím, že spíše patřím mezi tyto režimem postižené lidi, kterým společnost brání v seberealizaci a trestá je za jejich zkratové jednání, než mezi ty, kteří se přizpůsobili mravnímu bahnu a kteří mají na svědomí tuto demoralizaci národa. I já jsem se na oplátku dozvěděl mnohé příběhy, které přivedly vypravěče až sem, do vězení. Tyto věci však v soudních spisech zcela jistě chybí, byly to příběhy poučné a měly by být napsány. Řada z obžalovaných by měla umět psát své příběhy, neboť jsou to příběhy skutečné a bolestné, přesně takové, které chybí v naší současné literatuře. Měli by umět naučit se tyto věci napsat, neboť ti, kteří to uměli, zradili vesměs, kromě několika ubíjených a pronásledovaných jednotlivců, svou duchovní disciplinu a píšou takové věci, které se nedají číst. Ano, dělají to pro své pohodlí, ale to je neomlouvá. Na jejich místo by měli nastoupit ti, kteří mají nezkažené srdce a dobré oči, aby napsali pravdu. Měli by se to naučit, neboť pravda by se měla stát národním majetkem, tak jako se staly národním majetkem továrny, doly, banky. Přišla doba, kdy pravda, jíž je nutno sdělit, nevyžaduje studium vysokých škol, na které se nelze stejně dostat bez porušení charakteru a jejichž absolutorium vyžaduje již notnou dávku přetvářky. Je zřejmé, že vysoké vzdělání nezaručuje zároveň spolu s sebou i charakterovou a mravní pevnost. Je doba pilného samostudia, je především doba budování charakteru národa. Tuto zodpovědnost mají dnes všichni, kteří vládnou slovem, ti, kteří se nezpronevěřili své duchovní disciplíně, kterou si z důvodů vlastní zodpovědnosti sami vybrali. Hovořili jsme bez zábran, neboť tomu, kdo je ve vězení, už nemůže nikdo a nic uškodit. I přese všechny problémy panuje tu jistý kolektivní duch, který umožňuje přežít i těm nejslabším jedincům a nenechá nikoho padnout. Nejhůře na tom jsou homosexuálové, delikventi zneužívající malé děti, vyhození a potrestaní policisté a úchylní jedinci všeho druhu. I když se snaží zapírat za co jsou vězněni, brzy se pravda ukáže ve své nahé podobě. Skrytá agresivita těch, kdož jsou mentálně zaostalejší, těch, kteří jsou nespravedlivě odsouzeni i těch, kteří mají vyšší tresty za méně závažné provinění, se projeví v systematickém a neúnavném tyranizování - ať slovem, či fyzickým napadáním. V této cele byl zadržován i mladý homosexuál z Ústí nad Labem. Z počátku se nechtěl přiznat, že zneužíval třináctileté chlapce k pohlavnímu análnímu styku. Namlouval všem, ale i sobě, že se s těmito chlapci mazlil, že se jich dotýkal a navzájem se s nimi hladil. Vysvětloval to tím, že se tito chlapci cítili opuštěni svými rodiči, že jim nahrazoval otce. Brzy však pošta doručila rozhodnutí, ve kterém byly jeho skutky podány jiným, drastičtějším způsobem. Všechny písemnosti, které přijdou na celu jsou kolektivně čteny všemi, bez rozdílu. Nikomu se nepodaří zmocnit se jich, a ukrýt je před veřejným zkoumáním. Proto brzy vešly ve známost všechny utajované skutky tohoto homosexuála. Byla to doba, kdy nastaly jeho těžké chvíle, neboť řada vězňů má malé děti a jeho provinění bylo vztaženo na ně. Byly o něj hašeny nedopalky, jeho oděv byl systematicky zapalován, byl několika vězni fyzicky týrán. Vyhledával mojí společnost, neboť jsem byl jedním z mála spoluvězňů, který ho nikdy fyzicky nenapadl, ani ho psychicky netýral. Snažil se mi ze všech sil vysvětlit, že je nemocen, že má neodolatelnou touhu přiblížit se k mladým chlapcům. Navrhoval jsem mu, aby se sám dobrovolně léčil, aby vyhledal odbornou poradnu. Svěřoval se mi se svými obavami, že se z vězení skutečně vrátí jako homosexuál, za kterého se ještě v tuto dobu nepovažoval. V této cele byl hromosvodem, který snímal agresivní nálady těch, jež je sami nemohli unést.

Tragickým případem byl pětatřicetiletý elektrikář z Bíliny, který si rád zašel na pivo se svými spoluzaměstnanci. Vracel se domů pozdě, někdy i k ránu v podnapilém stavu. Protože byl rozveselen, budil vždy manželku s neodolatelnou snahou po konverzaci, neboť jí chtěl sdělit spoustu zajímavostí, o kterých se dozvěděl v hospodě. Manželka nechtěla nic slyšet, nepřála si nic jiného, než aby jí dal pokoj. On to chápal tak, že mu nerozumí, chtěl jí vysvětlit, že jí má rád a také se s ní mazlit. Noční příchody tak často končily skandálem a křikem, který burcoval sousedy ze spánku. Vyhrožovala mu, že se zabije, ale on jí nevěřil, neboť znal ženy a věděl o ní, že je hysterická. Při jednom nočním příchodu, když jí nenašel v ložnici zjistil, že dveře do dětského pokoje jsou zamčeny. Řekla mu skrze dveře, že snědla prášky, že už toho má dost a že chce umřít. Přinesl si z kuchyně velký nůž, aby vypáčil dveře. Nožem to nešlo, proto jej odhodil na podlahu. Obalil si ruku kusem oděvu v úmyslu vyrazit sklo ze dveří. Přemlouval ji, aby otevřela, že vyrazí sklo. Otevřela. Vedl ji do koupelny a donutil ji vypít mléko. Strkal jí do úst prsty, aby zvracela. Zapřísahal jí, jako už několikrát, že už toho nechá, ale ona mu nevěřila, nechtěla zvracet. Prali se spolu, až ji donutil ke zvracení. Umyl jí ústa a zavedl do ložnice. Lehl si vedle ní a hladil ji. Nechtěla s ním nic mít, nenáviděla ho. Něžně, ale pevně jí donutil, aby mu byla po vůli, přestala se bránit a dokonce se mu zdálo, že s ním spolupracuje. Pak usnul. Ráno se probudil a zjistil, že vedle něho neleží. Zvonil budík, proto se zvedl a odešel do práce. Měl silnou kocovinu a bolela ho hlava. Uvařil si silnou kávu a horkou ji usrkával. Máš tady návštěvu, řekl mu mistr a když se otočil, stáli tu dva a ukazovali mu průkaz. Pojďte, jak jste, jenom něco potřebujeme vysvětlit. Sebral se a šel, neboť byl přesvědčený, že se jedná o nějaký omyl, o hloupost, která se raz dva vysvětlí. V Teplicích mu řekli, že znásilnil manželku s nožem v ruce. Byl odvezen do Litoměřic a soud v prvním stupni mu vyměřil čtyři roky. Četl jsem dopisy jeho manželky smáčené od slzí. Myslela, že mu jenom pohrozí, že dostane přes hubu a že přestane pít. Že už bude konečně pokoj. Odkývala vyšetřovateli všechno, co chtěl: že jí vyhrožoval nožem, že ji znásilnil. Měla jsem hroznej vztek, psala mu, ale tohle jsem nechtěla. Po několika měsících rodina s dvěma dětmi neměla co jíst. Jeho matka se od ní odvrátila. Žena dostávala anonymní dopisy, kde tím nejslabším slovem bylo oslovení udavačko! Psala mu často. Psal mu i jeho malý syn, kterého nade vše miloval, a od kterého byl násilím odtržen na čtyři roky. Už tatínku nepláču, psal mu v dopisech, ale brzy přijď domů, je mi bez tebe smutno. Dopisy od jeho ženy končily vyznáním lásky a obtiskem rtů. Bála se odvolat svoje svědectví, řekli jí, že by šla sedět za křivou výpověď. Kdo by vychovával naše děti? psala mu se zlomeným srdcem. Budeš mě ještě chtít, po tom všem, co jsem ti a nám udělala? Policejní a byrokratické mašinérie však ignoruje lidské neštěstí, je to průmysl na lidské maso, nikdo neslyší křik a pláč nešťastné ženy se zlomeným srdcem, nikdo nemá zájem vyslechnout hořká slova poznání navždy vyléčeného alkoholika, kterému se neštěstím otevřely oči, ale pozdě. Průmysl na lidské maso chce svoji potravu. Armáda dobře placených a živených policistů, prokurátorů a soudců chce svoje oběti. Slyšel jsem, že v odvolacím řízení byl tomuto muži snížen trest na dva roky.

Neštěstím pro mne bylo sdílet nevětranou prostoru s kuřáky. Kouřili snad všichni, se kterými jsem se setkal. Kouřili vše, co se dalo kouřit, převážně však z důvodů nouze vajglovinu, což byl tabák z nedopalků. Cigarety byly obchodně výnosný artikl, směnitelný za cokoli, ve výhodném kursu. Aby mohli kouřit, měnili někteří vězni cigarety za příděl potravy. Když si zapálil jeden, kouřili všichni. Když docházely zásoby, zmocňovala se všech nervozita. Vlivem hustého dýmu, stál jsem většinu času u okna podloženého dřevěnou třískou, kudy pronikal slabý a nepatrný proužek čerstvého vzduchu. Otevřít okno znamenalo jistý trest, nejprve napomenutí, potom stále se stupňující represi, končící korekcí. Někdy jsem míval tak silné migrény, že jsem vážně uvažoval o tom, že se nechám dobrovolně zavřít do díry. Všichni se smáli mojí přecitlivělosti a radili mi, abych se také naučil kouřit. Postavení nekuřáka je ve věznici málo záviděníhodné. Ministerstvo spravedlnosti by mělo uvažovat o zvláštních celách, určených pro nekuřáky. Vše, včetně šatstva a lůžkovin je nasáklé kouřem, silní kuřáci kouří i několikrát za noc, vzdor nařízením a zákazům. Přihlásil jsem se k lékaři pro silné bolesti hlavy. K lékaři se přihlašují i kuřáci, kteří se před tím domluvili skrze mříže a v čekárně u lékaře si předávají kuřácké potřeby, schované v ponožkách. Lékař mi na moje stesky poradil, abych přestal kouřit. Když jsem mu sdělil, že jsem dosud kouřit nezačal, zato však kouří všichni ostatní v cele, předepsal mi krabičku léků, která mi vydržela téměř týden. Bolesti hlavy se poněkud zmírnily. Ve vazbě se dá číst. Do deseti dnů dochází k výměně zpravidla pěti knih, které mají jen zřídka literární úroveň. Vlivem nedostatku toaletního papíru i kuřáckého, jsou navíc poškozené tak, že po jejich přečtení není většinou zřejmé, o čem pojednávají. V zimních měsících je kromě toho osvětlení tak chatrné, že při čtení takovýchto knih vzniká nebezpečí poškození zraku. Ve vazbě je možno mluvit o trvalém šeru, které není ani osvětlením, ani tmou. Největší a nejžádanější změnou v denním režimu jsou vycházky. Všechny cely se postupně vystřídají v chůzi prostorem, který připomíná tavený trojúhelníkový sýr. Prostor zakrývá pletivo a je obepnut vysokými betonovými zdmi. Při procházce, trvající kolem dvaceti minut, je vidět obloha a horní patra věznice. Prostor dvora je sledován televizní kamerou, ale i dozorci, kteří dbají na to, aby mezi procházejícími se vězni a těmi, kteří přes přísný zákaz hledí drobným mřížovím, nedocházelo k nežádoucí komunikaci. V Litoměřicích jsou některé cely vyhrazeny i ženám. Erotické napětí mezi oběma pohlavími je cítit právě zde, kdy procházející se ženy úmyslně pokašlávají, aby daly popud mužům k výkřikům, muži zase slovy : holky větrejte! - vyzývají své spoluvězeňkyně k tomu, aby vyhlížely z oken. V nejlepším případě jsou vidět za lisovaným plechem světlé siluety, to však některým mladším vězňům stačí k povzbuzení erotických představ, o nichž vedou hodinové rozhovory. Na vycházky se chodí i ve velmi nepříznivém počasí, v některých případech slouží vycházka i jako trest. Vzpomínám si, že jsme byli jednou vyhnáni na dvůr do kotců, ve chvíli, kdy začalo hustě pršet. Řekl jsem strážnému na věži, který byl schován pod stříškou, že prší. Strážný se zasmál a ironicky mi poradil : No tak řekněte někomu, aby nepršelo, vono určitě přestane. Rozkročil jsem se uprostřed kotce a zařval na celý areál: Ve jménu vědeckotechnické revoluce poroučím, dešti ustaň! Smáli se všichni vězni a strážný vztekle zmizel v kukani. Z počátku se mi zdálo podivné, že všichni vězni přecházejí od jedné zdi ke druhé, někdy to trvalo celé hodiny. Ptal jsem se jich proč si raději nesednou. Smáli se mi, že to po čase pochopím sám. A skutečně. Po několika dnech jsem se s nimi promenádoval po vězeňské pěší zóně, která připomíná klece divokých šelem v zoologických zahradách. Šest kroků tam, šest kroků zpátky. Dlouhou nečinností ve vazbě ochabuje svalstvo. Řada vězňů proto využívá sestavy židliček a postelí k různým posilujícím cvikům, kterými si zlepšuje tělesnou kondici. Někteří svazují dva ručníky a střídavě se přetahují, aby tak posílili svalstvo na rukách. Já jsem využíval dobu mezi vyhlášeným klidem na lůžku a večerkou k tomu, abych si procvičil sestavu jógy. Protože jógu z přítomných nikdo neznal, nejprve jsem byl se zájmem pozorován, později se k mému cvičení připojilo několik vězňů. Když jsem jednou stanul v poloze vrkšásan, objevilo se v kukátku oko. Co to tam děláte? zeptal se dozorce. Cvičím jógu, odpověděl jsem. Vy se modlíte? Ne, cvičím jógu. Oko zmizelo. Stando, pojď se podívat, ozvalo se z chodby, ňákej chlap se tam modlí. Dny ubíhaly pomalu. Vše, co se dalo říci, jsme si už řekli. Někdo by měl přijít novej, řekl kdosi. Pojďte si vypravovat filmy, navrhl další. Vyprávění filmů byla kulturní záležitost, která se odbývala večer před spaním. Některé filmy se tak líbily, že musely být vyprávěny dvakrát. Zájem byl o filmy dobrodružné, cikánská část vězňů milovala Sandokana a různé pirátské historie, ale všichni rádi naslouchali vyprávění hororů. Když bylo po večerce, muselo být ticho. Čas od času chodili dozorci bufetáři, kteří měli klíčky jen od malých okének a vyžadovali klid, někdy i přerovnání teplákových svršků, složených na noc do komínků. Po jednom výstupu, při kterém kterýsi z dozorců neurvale řval okénkem, se rozhostilo ticho. Do tohoto ticha pravil jeden z vězňů: To je tak, když někdo žere šrot. Byla to trefa do desítky. Někteří z vězňů získají během vazby a vězení slušnou právní kvalifikaci. Dovedou poměrně dobře a přesně odhadnout trestní sazbu, i paragraf, který se na daný trestný čin vztahuje. Když si nejsou jisti, požádají ráno referenta o zapůjčení trestního kodexu, který je jim zpravidla do týdne na krátkou chvíli, pod dohledem dozorce, zapůjčen. Protože se můj případ vymykal běžné praxi, vznikaly často dohady, jak asi dopadnu. Moje žádost o propuštění z vazby byla zamítnuta. Protože se po dlouhou dobu, kdy jsem byl zadržován, můj obhájce nehlásil, nabyl jsem dojmu, že obhajobu budu muset vypracovat sám, bez jakékoli pomoci. Při raportu jsem požádal o zapůjčení vyhlášky číslo 12O. Referent mi však ihned sdělil, že neví nic o tom, že by takový spis byl evidován. Po několika minutách se však otevřely dveře cely a dovnitř vstoupil poručík. Kdo si přál vyhlášku 12O, zeptal se a zhoupl se na patách. Vystoupil jsem z řady a představil se. Na co ji potřebujete? Rád bych si vypracoval obhajobu. Budete mít svého obhájce. Nejsem si jist, zda mi bude moci nějak prospět. Co jste udělal? Vydával jsem sborník a psal jsem povídky. O čem ty povídky pojednávaly? Něco bylo přímo ze života, sborník vydávalo patafyzické kolegium. O poručíkovi bylo známo, že studuje politickou školu, občas pronesl nějakou frázi a bylo patrné, že si zakládá na svém vědění. Moje odpovědi ho fascinovaly, bylo zřejmé, že si chystá půdu na výpad, kterým by se blýsknul před nastoupenou celou.

Prosím vás, děte, zeptal se pobaveně, a co to je ta patafyzika? To jsem jaktěživ neslyšel? To by ovšem vyžadovalo hlubší rozbor, řekl jsem mu, bez nejmenší chuti pouštět se s ním do hlubších rozhovorů. Slova však již byla uvedena v pohyb a poručík měl zájem dostat se k jádru věci. To bych vám musel namalovat. Namalujte mi to. Pravil se vzrůstajícím zájmem poručík. Mezitím se dostavili do cely dva dozorci, kteří přihlíželi celému rozhovoru. Neochotně jsem si vzal ze skříňky obyčejnou tužku a na obal od balíku jsem namaloval schéma grafu. Oči nastoupených vězňů byly na mne v očekávání upřeny.

Všechny ideové děje lze zobrazit na tomto grafu. Například lze na časové přímce vyhledat rok 1917, jako rok, ve kterém začala v Rusku revoluce. Její počátek jsem namaloval do kladné horní části grafu, neboť měla ve svém cíli pozitivní hodnoty. Po určitém čase však došlo k určitému posunu mezi jejími původně stanovenými cíly a skutečností, což je znázorněno určitým poklesem křivky, od vážnosti směrem k neužitečnosti. Důvodem tohoto posunu jsou zvláště lidské faktory. Kult osobnosti, zneužití moci, omyly, korupce, ale i senilní demence a podobně. Protože se nacházíme v roce 1986, lze od počátku této doby stanovit tzv. patafyzický úhel, jež je grafickým záznamem odklonu sledované ideje, ale i všech, kteří jsou touto idejí vedeni. Všichni, pokračoval jsem, kteří podléhají nějakým idejím, jsou nevědomými patafyziky, neboť o tomto úhlu nic nevědí, anebo nechtějí vědět. Rozdílní od nich jsou vědomí patafyzici, kteří ve své citové nezaujatosti vycházejí rovnou z pozice aktivní pasivity a konají exkurze, viz šipky, do prostoru nevědomých patafyziků, aby se potěšili jejich nákladnými nesmyslnostmi.

Po tomto výkladu nastalo tísnivé ticho. Zdálo se, že jsem se dostal do velmi nebezpečného prostoru. A vy si myslíte, ozval se jeden z dozorců za mými zády, že byste si v kapitalismu mohl dělat, co by jste chtěl? Ne, to si nemyslím. Vo co vám teda de? Můžete nám to říct? Jsem zastáncem vnitřní svobody a demokracie. Prosím vás, vy myslíte, že někde mají tu vaší demokracii? Copak se nedíváte na televizi? Vy si myslíte, že by vás venku nechali psát ty vaše knihy? Tam je větší cenzura než u nás. Byl jsem v Itálii a Rakousku, přerušil jsem je. Viděl jsem v knihkupectví na vlastní oči regály plné spisů Lenina a Marxe. Itálie je plná fašistů, vyštěkl jeden z dozorců. To by vám nevadilo? Jsem ochoten pracovat pro každého, pokud budu přesvědčený, že je to pro dobro lidstva, pro mne je důležité moje vlastní svědomí. Názvy organizací a spolků nemají pro mne význam, důležité jsou pro mne metody práce a cíle. Začali štěkat jeden přes druhého, situace se stala hysterickou, bylo zřejmé, že jde o to, abych se nechal vyprovokovat a řekl něco, co by mi přitížilo. Vy jste něco studoval? zeptal se poručík. Teokratickou školu kazatelské služby a Školu služby království, řekl jsem. U Svědků Jehovových. Byla to provokace, ale nemohl jsem si pomoci. Byli na mne tři, ani jsem nestačil odpovídat na jejich otázky. To nejsou žádné školy, to je zakázaná organizace. Studoval jsem soukromě. Poručík blýskl očima a beze slova odešel. Ihned za ním i ostatní. Vězni stáli v sevřeném útvaru bez pohnutí, bylo tísnivé ticho. Ty vágo, vydechl jeden, to byla palba, ty tě chtěli udělat. Obklopili mě a plácali po zádech, ale mně nebylo dobře. Věděl jsem, že tím to nekončí. Po nějakém čase se otevřel bufet. Vacek, sbalte si věci. Opět se mě zmocnil tísnivý pocit. V cele se strhla divoká debata, co se mnou bude. Deš domů, to je jasný, tvrdili někteří, ale ostatní je přesvědčovali, že půjdu na jinou celu. Nechtělo se mi nikam odcházet. Zvykl jsem si tu a spřátelil se s několika lidmi. Vyňal jsem si věci ze skříňky a sbalil je do velkého uzlu z dek. Právě když jsem se se všemi rozloučil, otevřely se dveře a dozorce mě odváděl po chodbě za roh. Zastavili jsme se u cely s číslem 1O6. Když jsem se ocitl uvnitř, byla to malá tmavá cela. Všechny postele byly obsazeny, byl jsem tu navíc. Kde budu ležet? ptám se jich. Mezi náma, až se to rozloží. Dozvěděl jsem se, že řadu cel, kde je pět postelí s minimem prostoru obývá šest vězňů. Všichni jsou srovnáni vedle sebe na boku. Otočí-li se jeden, musí se otočit i ostatní. Byli tu dva feťáci, jeden vrah, napadení veřejného činitele a opravdový blázen, fixovaný na magnetofony. V této cele byla ustavena hierarchie, jíž vévodil po několikráte trestaný člověk, který ze žárlivosti a nenávisti ubil svoji družku. Hromosvodem tu byl ubožák, blázen s hlavou jako Frankenstein, jehož bylo zvykem tlouci pěstí do hlavy. Ze začátku mi ho bylo líto, ale později jsem poznal, že život v jeho blízkosti je skutečným utrpením. Ve vězení trávil již mnoho let a bylo zřejmé, že s malými přestávkami, kdy bude propuštěn, zde prožije svůj život. Byl to člověk, který nemohl spatřit magnetofon. V noci se pak pro něj vrátil se sekerou a byl schopen vytlouci i několikeré dveře, aby magnetofon získal. Při poslední loupeži ukradl Sonet duo, starobylý a bezcenný brak. Jako recidivista byl odsouzen k dlouholetému trestu. U soudu se na něho rozkřikli, aby nedělal ze sebe blázna. Odcizený magnetofon byl v kanceláři nějaké restaurace. Vedoucí využil příležitosti a ohlásil ztrátu finanční hotovosti, kterou mu připočetli. Odvolal se proti rozsudku, neboť s tím nesouhlasil. Když jsem mu vyprávěl, že už lze na magnetofony nahrávat i televizní program, těšil se, že až ho pustí, videomagnetofon ukradne. Brzy se ukázalo, že je na této cele ještě jeden blázen, nebo lépe člověk, který se nedokázal adaptovat v prostředí společenského marasmu. Vyprávěl mi, že když se vrátil z vojny, chtěl založit rodinu. Protože neměl příliš na vybranou, dohodili mu cikánku se třemi dětmi, kam se nastěhoval. Pracoval jako manuální zaměstnanec a vydělával tvrdě na početnou rodinu. I když se mu podařilo ekonomicky zvednout úroveň této cikánské rodiny, stalo se mu to, co již mnohokráte před tím jiným, obdobným typům mužů. Sestra, bratři i rodiče této cikánské ženy počaly jí závidět její vyšší ekonomickou úroveň i pracovitého a starostlivého manžela, který se staral o její děti, jako by to byly jeho děti vlastní. Pomluvami ji získali na svou stranu a pak už netrvalo dlouho, aby tato žena nedocházela domů a po nocích se svou přítelkyní vyhledávala náhodné milostné známosti. Náš člověk, když zjistil, jak se věci mají, se snažil své družce domluvit. Když to nepomohlo, začal ji fyzicky trestat. Protože ho žena udala, byl s ním veden na místním okrsku VB pohovor a tam mu nabídli dvě možnosti. Buď bude spolupracovat, nebo si půjde odsedět trest za fyzické napadení své ženy. Rozhodl se pro spolupráci. Protože nebyl rozeným udavačem, na stanici nedocházel a také neposkytoval žádné informace. Nevěry jeho ženy pokračovaly i nadále a tak se začal věnovat alkoholu. Toulal se opilý po městě a tak se stalo, že v kterési prodejně ve své podnapilosti strhl reklamní poutač a spolu s ním i několik sáčků jakéhosi drogistického zboží. Prodavačka se na něho osopila, že způsobil škodu za tisíc korun a tak vyňal peněženku a z výplaty, kterou ten den pobral, vyňal pět set korun a dal je prodavačce, která je bez řeči schovala do pokladny. Celému incidentu přihlížel zástup lidí. Když se dostavili dva příslušníci VB s pomocníkem, začala se nějaká cikánka domáhat vrácení peněženky a tvrdila, že je její majitelkou. Policisté jí peněženku bez řečí vydali i přes protesty skutečného majitele, kterého venku perlustrovali pendrekem. Rozzuřený nespravedlností a surovým zákrokem protestoval a postrkoval se s nimi tak, že se rozhodli ho odvést na stanici. Po cestě byl dále provokován pomocníkem, který ho urážel sprostými nadávkami až nevydržel a nakopl ho dobře mířenou ranou do rozkroku. A dal se na útěk. V zatáčce však vlivem smyku upadl a vyvrátil si prostředníček na levé ruce. Doběhli ho, seřezali a pak byl ve volze odvezen na okrsek. Zde mu znovu vyčítali, že porušil slib a nedodal žádné informace. Řekli mu, že už mu nemohou pomoci, že tentokrát půjde do vězení. Protokol byl sepsán tak, že zde byla zachycena až poslední fáze, poté, co nakopl pomocníka VB, jenž byl ve službě. Pomocník také doložil, že zadržený napadl slovně KSČ. K napadení tak přidali i hanobení přesvědčení, rasy a národnosti, až se ocitl v Litoměřicích. Chodil stále dokola a zatínal pěsti tak, až mu bělely klouby. Ze sevřených rtů vypouštěl nenávistně nesrozumitelná slova. Jeho jedinou myšlenkou byla pomsta. Nenávist, zášť a trpkost, jež vznikla z nesprávného postupu příslušníků VB. Neunesl jejich nespravedlnost a tak ho nyní čeká několik let vězení. Je neuvěřitelné, kolik lidí si odpykává trest za to, že se nechali vyprovokovat, že neunesli jejich aroganci, sprostotu, jejich povýšenost. Zákon nepamatuje na ochranu před těmito lidskými defekty, jež v souvislosti s neomezenou mocí páchají tolik škod, neboť takto postižený občan již nemůže být nikdy získán pro nic pozitivního. Jeho cílem je msta, obrácená proti každému, kdo je slabší. Není-li možno nalézt oporu u těch, kteří slouží zákonu, jsou otevřeny dveře pro všeobecnou demoralizaci a ničemnost. Po rozhovoru s oběma feťáky jsem se dozvěděl, jak je rozšířeno zneužívání drog mezi mladými lidmi. Je to jako mor, je to neštěstí národa, který svoji budoucnost prohrává v souboji s umělými ráji. Kořeny je nutno hledat, stejně jako v případě alkoholismu, ve vnitřní i vnější emigraci, v selhání společenského systému, který brání přirozené touze po seberealizaci a manipuluje jednotlivcem v rozporu s jeho potřebami a zájmy. Jeden z nich, dosud neotupělý drogami, mi vyprávěl o tragédii, kterou v jeho rodině způsobily drogy. Jeho matka již nemohla unést toto břímě a pokusila se o sebevraždu. Slíbil jí, že už se k tomu nevrátí a vydržel to dva měsíce, než potkal znovu své kumpány. Chodili do starých domů a demoličních objektů a zde pod kabátem čichali toluen. Víš, řekl mi, nikdy jsem nesouhlasil s tím, aby kluci brali s sebou nový holky. Kdo už v tom jede, tak ať jde, ale ti noví, to se musí vidět. Nejdřív se báli si to píchnout, chtěli jenom tak na zkoušku, za pár dní už čuchali, pak brali trifenidyl a už to bylo hotový. Jak byly načuchaný, s hlavama pod kabátem, všichni je tam zezadu vojížděli, musí to bejt strašný se na to koukat. Přiznal, že už jim nic nemůže pomoci, i když se podrobí léčbě, vrátí se k tomu znovu, sám se těšil, že až bude ve vězení, domluví se s civilisty a zase si bude píchat alnagon. Ukazoval mi malý stroupek v třísle, kam hluboko ponořil injekční jehlu, aby nemohl být usvědčen a píchal se přímo do tepny. Někteří z nich měli oteklé nohy. Nečistota z injekčních stříkaček jim ucpávala tepny a žíly. Věděli, že je čeká operace, ale nechtěli na to myslet. Mluvili o složitých receptech na míchání syntetických drog, oknem mi v nestřežené chvíli ukázali hezkou ženu, na níž bylo vidět do kotce a řekli mi, že dostala s manželem čtyři roky za vaření brauna. Znají se všichni navzájem, někdy zaplatí vlak, aby někdo dojel na Slovensko pro alnagon. Tady dávají jen tubu, tam koupíš třeba kufr. Kupoval od nějakého penzisty trifenidyl po padesáti korunách. Penzista si tak zvyšoval životní úroveň. Dával mi číst dopisy z domova. Smutné a tragické. Jeho problémem trpěla celá rodina. Na soud, který probíhal v Teplicích pozvali školu z místa jeho bydliště. Byl pro ně hrdina. Holky se na něho smály, kluci ukazovali rukou symbol vítězství. Až se vrátí, určitě se k němu někteří připojí. Slíbil jsem mu, že až budu venku, navštívím jeho rodiče. Měl starost o matku, měl rád i otce. Když byl s nimi, pomáhal v domácnosti, staral se o matku. Pak to na něho přišlo. Vyhledal kamarády a doma se neukázal celé dny a týdny. Toulali se po bytech rodičů, které nechali svým dětem klíče a odjeli sami na dovolenou. Alkohol, sex, drogy. Až je někde načapali policajti. Často spali v parcích, čekárnách, kde se dalo. Řada z nich již byla na léčení, některým po trestu přidělili léčení dodatečně. Až se vrátím, začnu zase. Měl by sis najít holku, oženit se a mít děti, řekl jsem mu. Možná, že zodpovědnost o rodinu by ti pomohla. Když já můžu bejt jenom s holkou, která to bere taky. Bylo to marné. Říkal mi před spaním, ve chvíli vzpomínek na domov a tichého rozjímání, že mu připadám jako jeho rodiče. Když je se mnou, už to nechce brát. Pak na to zase zapomněl a se společníky se zase těšil, až budou venku, že si dají brauna.

Rád kreslil a měl talent. Poradil jsem mu, aby vyhledal nějakou výtvarnou skupinu a stal se členem. Jako ty? zeptal se mě. Když vystavuješ, honěj vás policajti po lese, něco napíšeš a jdeš si sednout do kriminálu. To by jsi se musel vyjadřovat tak, aby se to líbilo vrchnosti. Na to já zase seru, odpověděl mi a tím naše diskuse skončila. S mužem, který ubil svoji družku jsem pobyl jen kratší dobu. Brzy po mém příchodu byl odveden zřejmě na psychiatrické vyšetření a už se nevrátil. Nijak mi to nevadilo. Byl to typ agresivního člověka, který zřejmě trpěl vůdcovským komplexem. Ve svém jednání vyžadoval, aby se mu všichni podřídili a uznali jeho vedoucí postavení. Neustále zdůrazňoval svoje úspěchy ve věznicích, ve kterých strávil značnou část svého života. Jejich režim a uspořádání mu vyhovovalo, neboť mu umožnilo obchodně-výměnnou činnost a tím i rychlé zbohatnutí, a dobré postavení v samosprávě. Protože jsem ignoroval jeho vychloubavé řeči a nijak jsem si ho nepředcházel, neustále mi vyhrožoval, že ve vězení lidé jako já nejvíce trpí a že zde budu mít těžké postavení. Od ostatních vyžadoval absolutní podřízenost, rozděloval jejich zásoby kuřiva a vyprávěl hrůzostrašné historky z prostředí věznic. S jeho odchodem jsem si oddechl, jeho přítomnost na mě působila tísnivě, zvláště poté, co nám vyprávěl svůj příběh, jak ubil svoji družku. Po jeho odchodu byl na naši celu přidělen mladší muž cikánské národnosti. Prudký a agresivní. Řekl nám, že nenávidí lidi a plánoval jejich hromadné vyhlazení. Přinesl si s sebou náklonnost k fašismu a pod jeho vlivem si část spoluvězňů malovala na ruce orlice s hákovými kříži. Pocházel ze smíšené rodiny, jeho zbylých pět bratrů bylo roztroušeno po kriminálech. Trpěl komplexy, že je jediným z nich, kdo není pokérován (potetován – pozn. red. CS-magazínu) a plánoval si, že až se tentokrát ocitne ve vězení, nechá se pokérovat po celém těle, především fašistickými symboly. Vyprávěl kruté historky o mučení a týrání svých milenek, mladých děvčat z lepších rodin, které si vybíral, aby se pomstil. Dříve již byl vězněn na oddělení pro mladistvé, kde ovládal ostatní spoluvězně, kteří pod jeho vedením drhli podlahu vlastními zadky a zubními kartáčky. Byl šéfem samosprávy a měl plnou důvěru dozorců, neboť dovedl udržet pořádek. Přesto se ocital ve stálém konfliktu s dozorci, neboť byl posedlý po ženách, hleděl na ně oknem, jak se procházejí, křičel na ně skrze mřížoví a byl živlem bez jakéhokoli smyslu pro disciplínu. Byl dobrým známým obou feťáků, neboť se sám zúčastnil jejich setkání. Vzpomínali na své známé a na dobu, kdy byli všichni volní, těšili se, že po propuštění začnou nanovo.

Protože se změnily vnitřní poměry v cele, došlo k psychické destabilizaci nejslabšího vězně. Rány na jeho hlavu byly častější a razantnější. Častěji docházelo k výbuchům nahromaděného vzteku, celou létal popelník, plný nedopalků a popele. Povšiml jsem si, že nový vězeň s sebou nepřinesl zásoby tabáku. Protože byl pilným kuřákem, spíž s tabákovými výrobky se rychle vyprazdňovala a na obzoru se rýsovala možnost, že nebude co kouřit. Tato představa byla zdrojem nervozity všech kuřáků. Ke slovu přišly depeše, vyťukávané na tlusté zdi tužkou, s obsahem, dotazujícím se po zásobách sousedů. Telegrafista na druhé straně zdi nabízel vajglovinu, výměnou za cigaretové papírky. Řada kuřáků souhlasila. Nejprve byl vypárán zaentlovaný okraj deky. Byla tak získána nit s dostatečnou délkou, s jejíž pomocí bylo možné vyslat koně. Papírky byly zabaleny do staniolu, který zbyl po čokoládě, zaslané před časem v balíku. Dvě lžíce byly svázány v pravém úhlu. Depeše potvrzená na druhé straně stanovila dobu zahájení akce. Když se kroky na chodbě vzdálily, bylo vysunuto okno, a prostrčeny lžíce, na které byl uložen kůň. Jejich pružným překlopením byl kůň vystřelen, ale směr nitě, visící dolů ukázal, že se akce nepodařila. Vše se muselo opakovat znovu. Bylo také třeba dbát na to, aby otočná kamera směřovala do úhlu, který vylučoval odhalení. Podruhé akce vyšla. Po určité přestávce, která byla určena opět vzdalujícími se kroky, byla mřížemi vysunuta úzká trubička, stočena z novin. Kůň byl tentokrát vystřelen z druhého okna, a šťastně zachycen. Opět bylo co kouřit. Žasl jsem jako nekuřák, co všechno jsou ochotni kuřáci riskovat. Za dopadení hrozil trest v díře, což bylo zpřísnění trestu v kobce, s omezením pohybu i stravy. V případě, že dozorce nemohl přesně identifikovat přestupníka, byla cela vyvedena na chodbu, rozdělena do skupin po dvou a odvedena do umývárny, výtahu a zbytek do cely. Tam byli všichni zbiti dozorci, bez ohledu na to, zda byl někdo vinen, či nikoli. Měl jsem tedy i já, jako nekuřák zájem na tom, aby transakce dopadla pozitivně. Stoupl jsem si tedy před okénko, aby jeho náhlým otevřením nemohlo dojít k odhalení. Tentokrát vše dopadlo dobře. Viděl jsem však na vlastní oči příhodu, která mi vyrazila dech. Bylo to při vycházce žen, kdy jeden z vězňů hleděl oknem a povykoval a druhý se postavil před bufet a jako se česal. Když se okno náhle otevřelo, neboť dozorci, ve chvíli kdy chodí ženy na procházku jsou aktivnější, byl chycen vězeň, který zastiňoval výhled. Dozorce jím dvakrát vší silou narazil na silné, železem pobité dveře tak, že ho oběma rukama uchopil za teplákovou bundu a prudce ho ke dveřím přitáhl. Naražený ret opuchl a počal krvácet. Byl to dozorce z nejsurovějších a nejsprostších, s nejnižší hodností a zřejmě bez jakéhokoli vzdělání. Svoji hrubostí a bezohledností byl znám všem vězňům. Nechci tím však naznačit, že všichni dozorci jsou bezohlední a sprostí tvorové. Měl jsem možnost setkat se i se slušnými lidmi, kterým uniforma zřejmě umožňuje život bez fyzického a duševního vypětí. Jsou to i postavy komické, o nichž se ve věznici vypráví celé legendy. Jedním z nich byl i dozorce, který byl specializován na vodění vězňů k lékaři. Když jsme přišli do čekárny, stoupl si jeden z vězňů na váhu, aby zjistil, jak si stojí po měsících vězení. Člověče, co si to dovolujete, chcete jít do díry? řval na něho dozorce s vykulenýma očima a pendrekem v ruce. Již se zdálo, že pendrek přistane na shrbeném hřbetě smělého vězně. Sednout a bude tady klid. Řval na nás na všechny. Seděli jsme všichni jako zařezaní. Pane velitel, moh bych se zvážit?, zeptal se po chvíli jeden z nás. Běžte, ukázal dozorce na váhu. Můžu se taky zvážit?, pane veliteli, zeptal se druhý vězeň. Zvažte se. Tak se vystřídali všichni, mimo mě. Moje váha mě nezajímala. A co vy? zeptal se mě dozorce. Vy jste se ještě nezvážil. Děkuji pěkně, odpověděl jsem. Moje váha je stabilní, neboť mám jistou hmotnou setrvačnost a změny v mé váze se projevují v důsledku toho velmi pozvolna a z hlediska celkové hmotnosti velmi nepodstatně. Jak si přejete, řekl dozorce, nutit vás nebudu.

Pokud nebyl zadržený kázeňsky trestán, měl možnost poslat balíčenku blízkým. Tato možnost se periodicky opakovala po čtrnácti dnech. Příjem balíků byl pečlivě sledován každým z vězňů. Balíky byly v určité době pokládány ke dveřím jednotlivých cel. Byla to doba, kdy byly uši většiny vězňů přilepeny na dveře a pečlivě sledováno, zda se známé zvuky ozvou před dveřmi cely. I když jsem měl možnost poslat domů balíčenku, nikdy jsem toho nevyužil. Byl jsem odrazen ponižující procedurou při předávání zásilek. Před nastoupenou celou byl ke dveřím přisunut stolek a obřadně, pomalu přeřezány provazy a rozlepen obal. Vše bylo vysypáno na stůl a ruce dozorců zkoumaly obsah. Pošleme to zpátky, co říkáte, jak to, že tu jsou ponožky, vy nevíte, že je to zakázáno posílat? Pronikavé oči dozorce zkoumají kroutícího se, trpícího vězně. Ponožky si nechají posílat ti, kteří mají být záhy eskortováni do vězení, kde jsou přidělovány pouze onuce. Mohl by jste mi je dát do osobních věcí? Ponožky jsou shozeny na zem. Nejsem tu od toho, abych se staral o vaše věci. Řekněte to tátovi, až se vrátíte domů. Co je tohle? Na stůl se sypou vitamínové tablety. To taky nevíte, že se sem nic takového nesmí posílat? To jsou vitamíny - Spofavit. Vitamíny jsou shozeny se stolu. Je nalomena čokoláda, nahlédnuto do sáčku s bonbóny. No, příště vám to pošlu zpátky, řekne dozorce a botou vykopne shozené věci na chodbu, kde už čekají chodbaři, aby vše zametli. Po uzavření dveří se ke stolku vrhají všichni vězni. Tohle si vemte a tohle si nechám. Někteří loudí a natahují prosebně ruce. Tak si taky pošli pro balík, ještě ti nic za celou dobu nepřišlo. Na mne každej dlabe. No jó, to je tvůj problém. Nakonec však každý dostane svůj příděl a zbytek dne proběhne už bez nervozity. Největším majetkem je cibule a česnek. Komu v balíku přijde cibule a česnek, ten nemusí jíst k snídani suchý chleba. V neděli bývá ke studené večeři malá kostka sádla. Sádlo lze získat také výměnou za loupáky, jogurt, vajíčko. Vznikne tak zásoba, se kterou lze někdy vystačit na týdenní snídani. Chleba se sádlem a cibulí nebo česnekem, to už je něco. Ve větší cele jsem měl možnost pozorovat určitá seskupení vězňů, kteří tvořili kolchoz. Patřili sem ti, kteří díky svojí obratnosti, dovedli buď v kostkách, z papíru vyrobených kartách, nebo různými sázkami, získat od spoluvězňů část přídělu z jejich potravy. Také ti, kteří byli z týlu hojně zásobeni balíky a také provozní personál, který se staral o přípravu jídel a ochranu společného majetku. S těmito kolchozníky bylo možno dohodnout určitou směnu, např. výměnu paličky česneku za sladká jídla v týdnu. Hlavním zdrojem zájmu těchto kolchozů však bylo kuřivo. Jejich existence zabezpečovala všem členům hojnost kouření i v dobách nouze. Zatímco ostatní, ti neorganizovaní vyměňovali za příděly stravy i vajglovinu. Nikdy jsem nebyl členem žádného kolchozu, ani jsem se nezapojil do obchodování a spekulace. Jednak se příčí mé povaze, která se raději spokojí s málem a pak jsem také odmítal vnitřní mechanismus vězení, neboť bych tím legalizoval svůj pobyt zde. Uchoval jsem si po celou dobu pocit nelegálnosti mého zadržení, což mi umožňovalo snadnější přežití v podmínkách, se kterými jsem se ani na okamžik nesmířil. Po celý první měsíc mého zadržení a internace mi vyšetřovatel zadržoval veškerou korespondenci. Celý měsíc jsem nevěděl nic o tom, co se děje v mojí rodině, celý měsíc nevěděla rodina, co se mnou je. Vyjma lakonického sdělení, že jsem byl převezen do vazby v Litoměřicích. Po dobu jednoho a půl měsíce jsem neměl žádné spojení se svým advokátem. Soud zavrhl žádost o propuštění z vazby a jako důvod uvedl obavu, že bych mohl ovlivňovat svědky, že moje trestná činnost je značně rozsáhlá a vyžaduje pečlivého šetření. Že bych mohl shromažďovat a ničit písemnosti a důkazní materiál.

Při čtení této odpovědi jsem byl překvapen zvláště třetím důvodem, kde je vyjádřena obava soudu, že bych mohl ničit své vlastní dílo. Taková představa pro mne byla absurdní. Jednak při domovní prohlídce mi byly zabaveny všechny písemnosti, na kterých jsem se nějakým způsobem podílel, neboť s vědomím legality svojí činnosti, jsem neměl zájem svoji práci podrobit konspiračním metodám, jednak na tom, co jsem napsal trvám a nehodlám cokoli měnit. Důvodem nemůže být ani tvrdá policejní razie, jež mě uvrhla do tohoto prostředí. Představa, že bych ničil svoje dílo, je tak absurdní, že je až nepochopitelná. Jakoby vznikla obava, že budu ničit sám sebe, neboť tyto zaznamenané myšlenky jsou součástí mne a já nemohu sám se sebou nesouhlasit. Leda bych trpěl nějakým schizofrenním syndromem. Vím o jiných písemnostech, jež by si zasluhovaly daleko spíše zničení, neboť jsou neupřímné a lživé. Mohli se mě na to zeptat, byl bych jim řekl, že nehodlám nic měnit, ani nic skrývat. Sborník PAKO, který je hlavní částí obžaloby, byl vydáván výhradně pro potřebu Patafyzického kolegia a obnášel celkový počet deseti kusů. S jeho obsahem byla policie seznámena již před několika lety, kdy při domovních prohlídkách došlo k zabavení několika kusů výtisků. Pokud byl někomu zapůjčován, pak výhradně na žádost a zájem jednotlivců. Nebyl propagační tiskovinou a jeho ambice rozhodně nepřesahovaly rámec několikačlenného kolegia. Ani moje povídky nebyly určeny pro veřejnost. Dával jsem je číst jednotlivcům, abych si ověřil jejich literární hodnotu.

První dopis z domova mi byl doručen až v prvním týdnu druhého měsíce mojí internace. V zápětí druhý a další. Byl jsem velmi posílen domácí atmosférou a kvalitou mého zázemí, kterou jsem si v mírových dobách nedovedl vůbec přestavit. Dostával jsem povzbudivé dopisy od ženy i mých dvou dcer, kterým se stýskalo, ale které mi vyjádřily podporu a které se postavily na moji stranu. Nikdo si nedovede představit, jak mocně působí takový podnět na člověka, který je nespravedlivě vězněn. Nejistota ohledně domova nahlodává nitro, podpora upevňuje ducha a dává jistotu. Proto patří k pracovním metodám vyšetřovatele zadržování korespondence do doby, než bude zcela jasné, že můj postoj je pevný a neochvějný, stejně jako postoj mojí rodiny, která odmítla jakoukoli spolupráci, i přes použití metod, které měly vést k rodinné demoralizaci. Dopisy mých dětí mě tak potěšily, že jsem ve vězení napsal pohádku o Pravdymilovi a zaslal ji svému advokátovi, aby ji mojí ženě předal. Pohádka však nikdy nedošla. Žena mi posílala denně opisy knihy Hovory o štěstí, jejíž text byl v dané chvíli a situaci velmi podnětný a posiloval i některé jiné vězně, kterým jsem dopisy půjčoval. Díky přátelům jsem dostal řadu povzbudivých dopisů, které mi pomohly nalézt vnitřní klid a vyrovnanost. Věděl jsem, že v této situaci nejsem sám a že mám skutečně dobré přátele, na které se mohu spolehnout.

Určité problémy přicházely už jen ze strany spoluvězně, zadržovaného pro krádeže magnetofonů. Ze zcela neznámých důvodů se na mne zaměřil a věnoval mi svoji pozornost. Jakoby si usmyslil, že mě psychicky zničí. Zaměřil se na mne snad proto, že si podvědomě uvědomoval moji psychickou odlišnost. Nepatřil jsem tomuto prostředí a bránil jsem se jakékoli kolaboraci s ním. Neúčastnil jsem se kolektivního snění o vězeňských hodnotách a byl jsem udělaný pro sebe. Nebylo to však povýšenectví, ani snaha lišit se za každou cenu. Pomáhal jsem spoluvězňům formulovat odvolání a dopisy soudu, mohu říci, že za dobu mého pobytu stoupla úroveň a kultura obhajoby, která pro některé méně inteligentní a schopné spoluvězně byla při úrovni obhajoby EX OFFO otřesná.

Setkal jsem se s jednotlivými případy, kdy vězni nebyli sami schopni napsat dopis, nevěděli si rady se stylizací, ani s gramatikou.

Příznivce magnetofonů mi věnoval pozornost již od samého rána. Snažil se mě vyprovokovat k diskusi, hádce nebo fyzickému výpadu. Využíval k tomu rozmanité možnosti, které mu příroda poskytla. Brzy jsem pochopil, že je ve svém úsilí podporován i ostatními vězni, kteří sledovali, jak budu reagovat. Nahrávali mu na smeče, upozorňovali ho, že mi již dlouho nevěnoval svůj zájem. Jeho neúnavná a trpělivá pozornost mě skutečně po čase počala ničit. Jen s vypětím všech sil jsem snášel jeho žvásty, nesmyslné tlachy a alogismy, kterými mě častoval po celé dny. Byl to klasický případ vytrvalého šílence, přesvědčeného o svojí pravdě a jeho snahou bylo, získat mě na svoji stranu. Přesvědčit mě, nebo jak se ve věznici říká - udělat mě. Byl jsem odveden k psychiatrickému vyšetření, což bylo znamením, že se vyšetřování chýlí ke konci. Psychiatr se snažil analyzovat moji osobnost podle osvědčeného klíče, rozhovorem o dětství, hledal prameny a zdroje neuróz a psychických defektů. Bavila mě tato hra a tak jsem si vymýšlel řadu epizod a drobných příhod, abych zdůraznil některé rysy svojí osobnosti. Později jsem měl možnost nahlédnout do zprávy a přesvědčit se o tom, že mi tato hra vyšla. Když vyšetření končilo, řekl jsem psychiatrovi o tom, že sedím v cele se skutečným bláznem, který by měl být léčen z obsedantní zamilovanosti do magnetofonů. Proč myslíte, že to je blázen? zeptal se mě psychiatr, když jsem mu před tím zevrubně vysvětlil, co je patafyzické vidění světa. Představte si, řekl jsem mu, že mi ten člověk tvrdí, že je slunce velké asi takhle, ukázal jsem rukama, jako kopací míč. Psychiatr, který již odcházel, se ve dveřích zastavil, otočil se ke mně čelem a udiveně, s jistotou a překvapením mi řekl: Vždyť je to snad pravda, vy jste ještě nikdy neviděl slunce?

Zůstal jsem sedět, jako bych utrpěl šok.

Ano, v cele se mnou sedí patafyzik, nyní se mi v rozhovoru podařilo přeměnit patafyzika nevědomého, ve vědomého a já sám se stal zatím v tomto vězení realistickým blbcem, který se drží základních principů jako jistot v nenormálním světě. Je to Sodoma a Gomora, úplný konec světa.

Vrátil jsem se do své cely. Moje chování ke spoluvězni se změnilo tak radikálně, že si mě okamžitě přestal všímat a vše se záhy vrátilo do starých kolejí, včetně ran, které opět začaly dopadat na jeho hlavu. Ocitl jsem se mimo hru. Jednoho dne se cosi změnilo. Nevěděl jsem přesně co, ale ve vzduchu něco viselo, co narušovalo línou a zažitou atmosféru litoměřické vazby. Při vycházkách se ze dvora několikrát ozvalo moje jméno. Snad jsem trpěl halucinacemi. Ptal jsem se spoluvězňů, zda také něco slyší. Bylo to stále silnější a častější. Vězni skutečně vyvolávali moje jméno. Nejprve jsem propadl panice, nevěda co počít, neuměl jsem si to vysvětlit. V kukátku se stále častěji objevovalo oko. Nemohl jsem v noci spát, přemýšlel jsem o tomto úkazu, až jsem pochopil. Byli to moji přátelé, kteří zveřejnili, co se se mnou stalo a rozhlasové stanice referovaly v českém jazyce a informovaly statisíce posluchačů, naladěných na jejich vlny, o neblahých událostech, které se odehrály v Teplicích. Byl to zvláštní pocit sounáležitosti se všemi, kteří skutečně mají na srdci spravedlnost a právo. Lidská solidarita je nejmocnější silou, proti níž jsou mříže a tlusté zdi věznice jen pomníky starého, přežitého světa. Existuje-li takováto solidarita, pak je tu také víra v budoucnost, víra, že lidský duch musí už jednou konečně zvítězit nad uzurpátory, nad těmi, pro které je víra v mrtvé ideologie cennější než člověk s jeho smyslem pro hru a radost.

Brzy na to jsem byl vyvolán a s rukama za zády veden chodbou směrem ke kancelářím. Když se otevřely dveře, seděly tu dvě ženy a můj vyšetřovatel. I přes napětí, které se mne zmocnilo jsem se usmál a pozdravil přítomné pozdravem, který v čekárnách lékařů budí nedůvěru: Stálé zdraví! To je soudružka prokurátorka, představil mi vyšetřovatel silnější obrýlenou ženu. Uzavřeme spisy a můžete jít domů. Srdce mi bušilo jako píst kompresoru. Domů - jaký význam a jakou chuť mělo náhle to slovo, co v sobě skrývá ten pojem, všechno, všechno bylo v tom slově a já poprvé v životě, tak jako osvícen Duchem svatým, přijal jsem to slovo jako svaté, jako úděl i smysl života. Na stůl mi byl předložen spis. Čím dřív to projdete, tím dřív půjdete odsud. Neušel mi tón hlasu, že něco není v pořádku. Chtěl bych odtud co nejrychleji odejít, ale také mne zajímaly výpovědi mých přátel, zajímala mě práce policie a způsob vyšetřování. Měl jsem tehdy věnovat více času studiu materiálů, přečetl jsem si jen několik výpovědí mých přátel, několik ubohých, ustrašených odpovědí na dobře mířené a zacílené otázky a pak i výpovědi mých nepřátel, z nichž jsem se za některé styděl jako za svou vlastní hanbu. Vždyť to byli dříve moji přátelé, některé jsem hýčkal a vychovával jako drahé bytosti. Bylo mi smutno z té směsi plné strachu, zášti a skryté nenávisti.

Je tu někde posudek na PAKO? zeptal jsem se vyšetřovatele. Vyhledal mi posudek Státní knihovny, který se však týkal sbírky povídek "Zatemnění v domě", a některých jednotlivých studií, jichž však jsem autorem nebyl. Dobře se pamatuji, že ve spise chyběla závěrečná zpráva vyšetřovatele. To, co jsem četl však bylo natolik zarmucující a v některých případech i nechutné, že jsem získal pocit hnusu a zdálo se mi, že je toho dost. Podepsal jsem a pak už jsem byl veden zpět, s myslí upřenou do budoucnosti. Všichni v cele strnuli překvapením, když jsem jim oznámil, že jsem propuštěn. Mysleli, že žertuji, neboť velká většina případů těch, kteří byli zajištěni ve vazbě, putuje po soudním přelíčení přímo do některé z věznic. Když pochopili, že je to pravda, v jejich očích jsem vyčetl smutek a touhu po svobodě. Proč právě já a ne oni? Rozdal jsem svoje zásoby a pak už jsem musel projít všemi procedurami lékařem počínaje, závěrečnou branou s nápisem NVÚ Litoměřice, konče. Když jsem vstoupil na chodník, přepadl mne náhle tísnivý pocit. Není to jen léčka? Rozhlížel jsem se opatrně, zda se odněkud nevyřítí nákladní automobil, aby na mne převrhl korbu plnou cihel. Otáčel jsem se každou chvíli zda nejsem sledován, bylo to zvláštní a nečekané. Zdálo se mi, že je to příliš zadarmo. Nikdo na mně nic nechtěl, mohl jsem si jít kam se mi zachtělo, nikým jsem nebyl při chůzi korigován. Zakoupil jsem si jízdenku a odjel vlakem do Ústí nad Labem. Vstoupil jsem do bufetu s pocitem Křováka na páté ulici v New Yorku. Bylo to nové a zvláštní. Pak jsem si zakoupil jízdenku a sedl si do vlaku, který mne odvážel do Teplic. Prohlížel jsem si krajinu s pocity přistěhovalce. Náhle jsem byl osloven průvodčím. Vymrštil jsem se a stoupl si do pozoru. Ihned jsem si však uvědomil nesmyslnost takového počínání, a tak jsem zamaskoval co se dalo horlivým prohlížením kapes. Jízdenku jsem měl v kapse u kalhot. Konečně Teplice. Jako bych tu nebyl celou věčnost. Nebyl to však pocit totožný s pocity člověka vracejícího se po týdnu dovolené, nabyté zážitky, do místa svého bydliště, s dojmy dlouhé nepřítomnosti. Mé zážitky nebyly vizuální, ale introvertní. Byly to zážitky duše, duše bolavé a rozrušené z poznání světa, který je lidským infernem. Daleko za mnou zůstaly osudy ztracených lidí, samotných se svým neutěšeným osudem, kteří jsou spojeni jen vzájemným utrpením. Každý z nich ponese své Kainovo znamení. Všichni zůstanou jen kriminálníky a spodinou společnosti. Nikoho z těch, kteří jimi budou pohrdat ani nenapadne myšlenka, že jen velmi málo chybí k tomu, aby se stali jedním z nich. Neboť, jak praví jedna z úspěšných anekdot, český národ se skládá z lidí spokojených a nespokojených. Ty spokojené pronásleduje kriminálka a nespokojené zase státní bezpečnost. Tato anekdota vychází přímo z prostředka života, je to život v současném Československu, zhuštěný do jediné věty.

Existuje ovšem i třetí skupina, na kterou zde není pamatováno. Je to skupina emigrantů, kteří se rozhodli podle svého založení a vnějších podmínek pro vnitřní nebo vnější emigraci. Ti první se tváří, jako by žádný tlak, omezení ani manipulace neexistovaly. Věnují se vnitřnímu životu a úzce specializovaným zaměřením a přebíhají z povinného zaměstnání do světa niterných představ, titěrného kutilství a praktického zaměstnání, dělají něco "užitečného pro rodinu". Ti druzí odcházejí za svobodou, aby realizovali svoje představy. I z této třetí, hojně zastoupené skupiny obyvatelstva není nikdo imunním proti možnému represivnímu zákroku. Emigrace je také ochuzením, omezením člověka v jeho právech, je to řešení nouzové, nebo náhradní. Člověk je přinucen něco zanechat, opustit, smířit se s nějakou ztrátou, aby získal něco, o čem si myslí, že to tuto ztrátu nahradí. Právem člověka je ale žít plně, bez omezení. Moci se věnovat beze strachu tomu, co ho skutečně zajímá, dívat se na to, co je libé jeho zraku a těšit se z toho, co se líbí jemu osobně. Za tuto individuální svobodu je nutno něco obětovat. Člověk by se neměl nechat zahnat do emigrace. Měl by zůstat a měl by trvat na svém právu být sám sebou a moci se plně realizovat. Ti druzí by se neměli děsit takového člověka, neměli by mít strach z jeho svobody a z toho, že díky svému postoji přivolá na sebe hněv mocných, který by mohl postihnout také je samé. Měli by být takovému člověku oporou, neboť jeho svoboda je také jejich svobodou a jeho právo na tuto svobodu, je rovněž i jejich vlastním právem. Ve chvílích kdy opouštějí takového člověka, jsou rovněž opouštěni, ve chvíli kdy ho zrazují, jsou i oni sami zrazováni. Je takový duch mezi lidem, který by bylo možno nazvat předposraností. Je to přeloženo: strach ze strachu. Tento strach ze strachu ovládl srdce mnohých a lidé se obloukem vyhýbají situacím, kdy by mohli být zastiženi tímto strachem, kdy by byli přinuceni rozhodnout mezi pro a proti, kdy by byli zastiženi osobní odpovědností. Člověk této epochy, v tomto státě, je charakterizován divokým úprkem, úprkem od situací, lidí, odpovědností, zodpovědností i od svých činů. Slyšel jsem vyprávět o člověku, který přijal povinnost pečovat o nástěnku na chodbě nějakého podniku. Aby nebyl spatřen spolupracovníky, neboť se hanbil za tuto činnost, docházel na podnik pozdě v noci, neboť v podniku se pracovalo na dvě směny, aby nástěnku vyzdobil nepoznán. Jeho přáním bylo vyhovět politickému vedení, ale zároveň touha, zachovat si čest a tvář před spoluzaměstnanci.

Existuje nějaký lék proti tomuto rozštěpu mysli, proti této schizofrenii?

Ano, existuje jediná cesta a tou je pevnost charakteru budováním osobnosti. Jednat v souladu se svým svědomím. Budu-li o něčem přesvědčen, pak to také bude patrné na mých skutcích. Člověk má právo řídit toliko sám sebe, ale nikdy násilím ovládat druhé. Má právo vysvětlit svoje stanovisko, ale nikoliv násilím přesvědčovat druhé. Má také právo odmítnout něco, co je proti jeho svědomí. Je povinností každého občana, aby trval na těchto zákonech a odporoval vnitřní zbabělosti, neboť tím nepoškozuje jen sám sebe, ale i všechny ostatní tím, že poskytuje možnost všem uzurpátorům, aby pochybovali o pevnosti těchto zásad, které zaručují respekt k základním právům člověka.

Je skutečností, že dnes žije mezi námi značný počet těch, kteří netrvají na těchto právech, neboť se bez nich docela dobře obejdou. Je to tím, že náhradou za tato práva přijali náhražky ve formě nejrůznějších výhod a preferencí, jež jsou ve své podstatě hanebné a nemorální.

Říkám zde otevřeně, že si nejsem jist, zda právě za tyto lidi zemřel Kristus na kříži, ale jsem si jist v tom, že můj duch je od ducha těchto lidí vzdálen více, než od ducha nižších forem života a že v budoucnu ani nyní nemám v úmyslu pro tyto lidi nic pozitivního vykonat, neboť tito se vzdali dobrovolně svého práva na lidství a přijali úděl přízemní podlidskosti, jako jejich druhové v duchovním tartaru. Lidské srdce, které přestalo toužit, lidské srdce, které je spokojené a smířené s jakoukoliv nahodilostí, s jakoukoliv historickou, nebo dějinnou nutností, je srdce bez života a zasluhuje si právě takový úděl, jaký mu tato nahodilost připravuje. Proto, mám-li volit mezi pojmem mír, ve smyslu mrtvý rozklad lidských hodnot a válka, ve smyslu boj za udržení a vítězství těchto hodnot, pak jsem pro válku a nepřeji si nic jiného, než abych byl přičten na stranu těch, co bojují nikoli za vítězství kterékoli ideologie, ale těch, co bojují byť za jediného člověka, za jeho právo identity. Neboť jsem přesvědčen o tom, že dokud nebude zajištěna svoboda každého jednotlivce a nebude zaštítěna zákonem, potud je velmi mnoho práce. Zde je možné najít smysl života, který mnozí tak marně hledají.

(pokračování)