Červen 2005

Občas se i král jen trpně dívá

Daniel Anýž

Na oslavy 60. výročí konce druhé světové války do Prahy přijel i rumunský král Michal I. V minulých dnech poskytl MF DNES v bukurešťském paláci Elisabeta exkluzivní rozhovor.

Když jste byl v Československu se svým otcem, tehdejším rumunským králem Carolem II., v roce 1937, dostali jste prý darem auto značky Aero. Jak jste s ním byl spokojen?

Vlastně jsme dostali dva vozy, ještě „zetku“, vyrobenou, pokud se nemýlím, v brněnské Zbrojovce. Oba vozy byly dobré. Ostatně aerem jezdil i váš tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Přicestoval tehdy do Židlochovic s posledním modelem, velkým silným vozem. A zpátky do Prahy mě nechal řídit.

Znali jste se s Janem Masarykem blíže?

To zase nemohu říci, ale měl jsem ho velmi rád. Byl vzdělaný, mluvil skvělou angličtinou, jako z Oxfordu. Jeho tragická smrt mě později velmi zasáhla.

Je třeba vysvětlit, že vy a automobily patříte k sobě. Lze se například dočíst, že když vás na konci roku 1947 rumunští komunisté přinutili abdikovat a odejít do exilu, nemohli jste si vzít s sebou žádný majetek. Ani popelník, jak jste kdysi řekl. Ale přesto vám dovolili odvézt si čtyři auta. Byl mezi nimi i džíp, který jste předtím dostal od amerického generála Pattona?

To bylo trochu jinak. Džíp, který patřil generálu Pattonovi, se ke mně dostal až později, v exilu, ve Švýcarsku - a to přes naše příbuzné v Lucembursku, kterým tam tenhle vůz za války skutečně nechal generální štáb Pattonovy 3. armády. Kdežto džíp, který jsem si odvezl z Rumunska, ten jsem dostal na konci války od americké vlády. Obě auta dodnes mám.

Američané i Sověti vás po válce ocenili za to, že jste v srpnu 1944 svrhl v Rumunsku pronacistického maršála Antoneska a přidal jste se s rumunskou armádou na stranu Spojenců. Od Stalina jste dostal, podobně jako Churchill a Eisenhower, Řád vítězství, tedy nejvyšší sovětský vojenský řád. Historici se ovšem přou o to, jak moc a zda vůbec to ovlivnilo průběh války.

Je pravda, že podle některých historiků to větší význam nemělo. Ale jisté je, že Sověti na severu Rumunska měli v té době potíže, už sice prolamovali frontu, ale předtím měsíce stáli. Když jsem nechal zatknout Antoneska a Rumunsko přešlo na stranu Spojenců, byl německý odpor okamžitě zlomen, začalo osvobozování Maďarska. Podle mého odhadu se tím válka v Evropě zkrátila o několik měsíců.

Antoneska jste nechal zatknout přímo u sebe v kanceláři. Nebylo to nadmíru riskantní? Byl jste si jistý, jak se zachová armáda?

Bylo mi jasné, že mi jde o život. Věděl jsem, že Antonescu má své lidi, kteří mu donášeli, nejen všude v armádě, ale i v mé blízkosti, v královském paláci. Celá akce mohla selhat. Ani nebylo zřejmé, co se může stát po jeho zatčení. Nezapomeňte, že německá vojska stále byla na území mé země. Ale zvažoval jsem rizika a vyšlo mi, že neudělat nic by bylo ještě horší. Stálo by to další desítky tisíc životů. Válka, která přinášela Evropě jen destrukci, by se dále prodlužovala. Takže nakonec to byla docela snadná volba.

Jak jste vnímal výsledky konference v Jaltě, která přiřkla Rumunsko do sovětské sféry vlivu se všemi z toho vyplývajícími následky? Ve vašem případě, jak se ukázalo, s padesátiletým exilem a s „vládou lidu“ v Rumunsku. Cítil jste se podveden?

Závěry konference v Jaltě nebyly známé a jasné hned. Rozdělení Evropy na sféry vlivu bylo zveřejněno až s několikaletým zpožděním. Zpočátku také všichni zúčastnění popírali, že by v Jaltě nějaké takové dohody vznikly. Ale já jsem měl, asi stejně jako řada ostatních lidí, podezření, že se děje něco neblahého. Spojenci si rozdělili Evropu bez toho, že by to s někým dalším konzultovali. V listopadu 1947 jsem pak měl v Londýně dlouhý rozhovor s Clementem Attleem, tehdejším britským premiérem, a s Winstonem Churchillem, který byl vůdcem Konzervativní strany. Oba mi radili, abych spolupracoval s okupačními sovětskými vojsky v mé zemi. A oba mi řekli, že nemohu doufat v pomoc ze Západu. O měsíc později byl Rumunsku - pod hlavněmi sovětských zbraní - vnucen komunismus.

Kdesi jsem se dočetl, že jste tehdy neposlechl jednu Churchillovu radu. O co šlo?

To bylo o něco později, když jsem se jej už v anglickém exilu ptal, zda se mám vrátit do Rumunska. On odpověděl: „Já vždy volím tu odvážnější cestu.“ Nepochopil jsem, co tím myslel. Zůstal jsem v exilu.

K podpisu abdikace v prosinci 1947 a k následnému odchodu ze země jste byl donucen hrubým vydíráním. Komunisté hrozili fyzickou likvidací odpůrců, například studentů. Byl jste překvapen razancí nástupu komunistů?

Od prvních okamžiků po válce jsem sledoval, jak Sověti dosazují své lidi, prosazují svůj režim, jak terorizují ostatní politické síly. Stále jsem s nimi mluvil, protože jsem doufal, že ostatní Spojenci budou na Sověty tlačit a že tak snad dokáži uhájit nezávislost Rumunska. Byla to marná naděje. Ovšem, od samých komunistů mě opravdu už nic překvapit nemohlo. Měl jsem osobní zkušenost s chováním sovětských zástupců, kteří práskali dveřmi mé kanceláře, když jsem nechtěl spolupracovat. Po tom všem jsem vlastně už počítal s nejhorším.

Jaké to bylo, pozorovat z exilu zabydlování komunistického režimu v někdejších královských palácích?

Samozřejmě, často mě jímaly hořké pocity. Ale ne kvůli vlastním problémům, i když ani těch nebylo málo, ale především proto, že jsem musel sledovat, jak je má země systematicky ničena. A já jsem nemohl nic dělat. To bylo opravdu mučivé.

Ani přes své kontakty na královské rodiny v Evropě jste nemohl situaci v Rumunsku nijak ovlivňovat? Vždyť jste například přímo příbuzní s britskou královskou rodinou. Udržují spolu vůbec zástupci evropských monarchií nějaké kontakty?

Ale ano, samozřejmě. Byli jsme - a stále jsme - v přátelském, důvěrném vztahu s většinou, ne-li se všemi královskými rodinami v Evropě. V exilu nám pomáhaly přátelstvím, morální podporou. Ale chápejte, představitelé konstitučních monarchií neměli reálnou politickou moc, nemohli ovlivňovat politická rozhodnutí svých demokraticky zvolených vlád.

Nicolae Ceaušescu se v roce 1968 nezúčastnil invaze Varšavské smlouvy do Československa. Jak jste potom nesl fakt, že Západ viděl v Ceaušeskovi „zlobivé dítě“ sovětského bloku a jednal s ním -na rozdíl od ostatních socialistických vůdců - téměř jako rovný s rovným? Připomeňme jen, že i britská královna Alžběta II. Ceaušeska oficiálně přijala a udělila mu čestný rytířský řád.

Je bohužel nesporné, že Ceaušescu doma v Rumunsku částečně těžil ze svého image „miláčka“ Západu. Ale zemi ovládal hlavně strachem, všeobecným pocitem, že nemá smysl se proti němu stavět. I kdyby se podařilo dostat Ceaušeska od moci, říkali si lidé, přijely by pak stejně jako předtím v Maďarsku a Československu sovětské tanky. Já jsem se z exilu pokoušel povzbuzovat doma naději v pravidelných rozhlasových pořadech. A Západ jsem se různě v médiích snažil upozorňovat na reálnou situaci v Rumunsku. Těžko jsem však mohl soukromě válčit se západoevropskými vládami, které v sedmdesátých a ještě i v osmdesátých letech skutečně považovaly diktátora Ceaušeska za spřáteleného a sympatického politika.

Hořkou ironií je, že jeho režim byl mnohem tvrdší než v Československu nebo v Maďarsku.

Ano, i ve srovnání s těmito režimy bylo na Ceaušeskově komunismu něco zvlášť odporného. Byla to kombinace kultu osobnosti a jeho hloupé snahy mít kontrolu nad veškerými ekonomickými aktivitami i v době, kdy už ostatní komunistické země dovolily aspoň drobné soukromé hospodaření.

Vy jste se s rodinou v exilu, především v prvních letech v Anglii, musel poměrně těžce starat o živobytí. Ani v tom vám zázemí a kontakty královské rodiny nepomohly?

Hrály v tom roli i složitější politické otázky, ostatní rodiny nechtěly, nemohly způsobovat svým vládám problémy se Sověty. Byly trochu svázány; nebylo tak jednoduché, aby nám otevřeně pomáhaly. Ale nám se nevedlo tak špatně. Pěstovali jsme a prodávali kytky a zeleninu. A také jsme chovali slepice. Měli jsme osm set slepic a prodávali jsme vajíčka.

Proč jste nezkusil - vzhledem k vašemu zájmu o techniku a především o auta - nějakou s tím souvisící živnost?

Tím jsem si přivydělával. Opravoval jsem a sestavoval džípy, ale to bylo spíš hobby. Devět aut jsem takhle dal dohromady, tři z toho prodal. Dost jsem se naučil už ve školních letech v bukurešťské pobočce Fordu, kam jsem chodil v třicátých letech do továrny na praxi. A později ve Švýcarsku, kam jsme se přestěhovali z Anglie a prožili většinu exilu, se mi můj zájem o techniku hodil. Nejdříve jsem začal zastupovat americkou firmu vyrábějící leteckou elektroniku, později jsem dělal zkušebního pilota. Pilotní průkaz jsem získal roku 1943, v rumunské armádě.

Potíže s návratem do Rumunska jste měl i po roce 1989. Nový prezident Ion Iliescu, bývalý komunista, vás odmítal pustit do země. Čeho se podle vás bál?

Myslím, že ti, kdo mě nechtěli pustit do mé země, se báli toho, co reprezentuji. Nebral jsem si to osobně. Bylo mi z toho sice smutno, ale já nebyl ten, kdo prohrával.

Měl jste ambici obnovit monarchii?

Vždy jsem říkal, že to záleží na vůli národa, ale že lidem by měla být dána možnost se v této věci demokraticky rozhodnout. Bez jednostranného nátlaku a falšování historie. Otázkou však je, jaký smysl mají monarchie v dnešní době. Nechci vyslovovat všeobecné soudy. V Evropě byla v druhé polovině 20. století řada republik, které se staly diktaturami, ale neznám ani jednu monarchii, která by se stala diktaturou. A podívejte se na Španělsko, kterému Juan Carlos po pádu Franka vrátil monarchii a zaštítil nový demokratický režim. Služba demokracii - tak by snad šlo označit význam moderních evropských monarchií.

Tady v bukurešťském paláci Elisabeta, kde vedeme rozhovor, jste v roce 1947 podepisoval abdikaci. Cítíte něco jako ironii dějin, když se sem teď vracíte?

Ne, vždyť je to už tak dávno. Spíš si občas kladu otázku: Kde je Stalin? Nebo Vyšinskij, což byl na konci druhé světové války sovětský pověřenec pro Rumunsko, s nímž jsem jednal. Kde je Ceaušescu a všichni tihle lidé? Jsou pryč, a já jsem stále tady.

Začali jsme automobily, tak jimi i skončeme. Jaký byl váš nejoblíbenější vůz?

Nejvíce zábavy jsem si asi užil s Jaguarem 2C, kterého jsem dostal v roce 1937, když jsem se stal důstojníkem, od ministerstva letectví. To bylo vážně úžasné auto!

(MFDNES)