Červenec 2005

Edvard Beneš – symbol a ideologie

Bohumil Doležal

Odhalení Benešovy sochy je jakési gesto českého vzdoru proti dějinám. Beneš se stal symbolem, kterým dáváme světu na vědomí: „co jsme učinili, stalo se právem, neočekávejte od nás nějakou sebekritiku!“ Ztělesňuje náš komplex méněcennosti a špatné svědomí. A zároveň Beneš-symbol, Beneš-socha zastiňuje Beneše historického, člověka, který si něco myslel, o něco usiloval, něčeho dosáhl. Znát to znamená mimo jiné pochopit, co ten symbol přesně znamená a jak a proč se jím živý člověk Beneš vůbec mohl stát.

Nechci tu psát o Benešovi z doby první světové války a po ní, v tom není jádro problému. Prosadil se jako šikovný diplomat a nepochybně velmi významným způsobem přispěl ke vzniku samostatného Československa. V prostředcích nebyl vždycky vybíravý (hauzírování zfalšovanými etnickými mapami, řeči o ČSR jako o druhém Švýcarsku, které ani on ani jeho guru Masaryk nemysleli doslova). V tom se nijak nelišil od jiných úspěšných středoevropských politiků té doby (např. od dlouholetého maďarského premiéra Istvána Bethlena, který měl ovšem na rozdíl od Beneše tu smůlu, že byl v podstatně nevýhodnějším postavení). Jeho politické aktivity z té doby nevedly k věcem nenapravitelným a nezvratným. Nazřeno z časového odstupu se dá říci, že na pomník to sice asi nestačí, ale je to málo i na nějaké razantní odsouzení. Taková prostě tehdy byla doba.

Docela jinak se utvářela situace po zhroucení první republiky. Benešova dosavadní politická koncepce utrpěla těžkou ránu. Triumfující oponenti mu, jak je českým zvykem, přičetli k tíži všechno, i to, za co nemohl. Těžko se divit jeho zklamání a roztrpčení.

Beneš byl už tehdy (v letech 1938 - 39) přesvědčen, že Německo vyprovokuje válečný konflikt a že tento konflikt prohraje. Došel postupně taky k závěru, že jedním z významných výsledků války bude velký vzestup vlivu SSSR ve světě všeobecně a ve střední Evropě zvlášť. Vycházel ze svých trpkých zkušeností z roku 1938 a z těchto předpokladů, došel k závěru, že nová doba bude potřebovat nové ideje a pokusil se je zformulovat.

Dosavadní, „buržoazně liberální“ demokracie se podle něho neosvědčila. Její hlavní slabiny jsou roztříštěný politický systém, v němž hlavní roli hrají sobecké zájmy politických stran, neschopnost zavádět rychle účinná opatření, nezdravý stav tisku, který sleduje parciální zájmy místo celospolečenských, a nedostatečný prostor pro „vůdcovství“ (dnes bychom asi řekli opatrněji pro „osobnosti“) v politice. Zajímavé je za prvé, že jsou to běžné argumenty těch, co kritizují demokracii z autoritativních pozic. Za druhé, že jen v malounko pozměněné podobě zaznívají u nás i dnes, v široké škále od Havla přes Klause po Grebeníčka. A za třetí, že čs. třetí republika znamenala dalekosáhlý pokus tyto údajné neduhy odstranit.

Jako lék Beneš navrhl přihlédnout ke zkušenostem sovětského komunismu. Oba systémy musí tak jako tak po válce konvergovat a vzájemně se oplodnit, což znamená, že západní demokracie musí dostat sociální rozměr a učinit „kompromisy“ ve smyslu omezení soukromého vlastnictví.

Stejně jako buržoazní demokracie se podle Beneše neosvědčila ani dosavadní ochrana, poskytovaná národním menšinám. V rámci stability budoucího evropského uspořádání bude třeba jejich počet výrazně eliminovat. Cesty k tomu vidí Beneš dvě: jednak lokální úpravy hranic, které se ovšem musí dělat velmi obezřetně, a pak hlavně „stěhování menšinového obyvatelstva“. Tuto koncepci měl už na prahu války, během ní pak „lokální úpravy hranic“ ustupovaly čím dál tím víc do pozadí.

Během války Beneš svou ideologii obohatil ještě o slovanský prvek: zformuloval projekt širokého slovanského spojenectví, založeného na etnické spřízněnosti, která se vyjevuje v podobnosti kulturních, hospodářských a politických zájmů. Slovanská solidarita, takto založená, by měla jít dokonce tak daleko, že by společnému zájmu byly „obětovány“ jinoslovanské menšiny ve slovanských státech: čekala by je buď asimilace, nebo vysídlení (Beneš zřejmě v koutku duše myslil na Poláky z Těšínska, pro tuto stránku jeho slovanské koncepce měl však Stalin minimum pochopení, takže odsun ani asimilace těšínských Poláků neproběhly).

Beneš navrhoval rozdělení Evropy a její „slovanské“ části na bloky, které by zajistily stabilitu kontinentu. Jeho představy v tomto ohledu dosti výrazně přesahovaly možnosti tehdejší české politiky, takže se náš kontinent nakonec uspořádal tak říkajíc sám od sebe podstatně jednodušším způsobem.

Evropská liberální demokracie nestojí na etnických principech, ale na jejich popření. Jejím základem je křesťanská víra v rovnost lidé před Bohem a v nezaměnitelnou hodnotu individua. V tomto smyslu byly (a jsou) zásady zformulované Benešem pravým opakem toho, oč bychom měli usilovat.

Benešova slovanská ideologie a snaha učinit demokracii životnější tím, že se omezí svoboda sdružování, svoboda slova, svoboda vlastnit a podnikat, ji nakonec učinila bezbrannou tváří v tvář komunistickému nebezpečí. Byla to jen jakási narkóza, která fakticky sloužila k tomu, aby sebou česká společnost během transportu do prostředí zmodernizovaného ruského samoděržaví příliš neházela. Galvanizace této ideové mrtvoly v současné době by byla docela zhoubná.

(www.bohumildolezal.cz)