Červenec 2005

Václav Klaus bojuje za svá lidská práva

Bohumil Doležal

Průvodním rysem politických aktivit českého prezidenta je jakýsi průlom „humanrightismu“ do české politiky. Klaus dotčeně a energicky odmítl kritiku z vedení Evropského parlamentu, podobně reaguje na výtky premiéra Paroubka. Chtějí ho cenzurovat a potlačit diskusi. Jde však o vážnější věci.

Premiér poukázal na to, že Klausova kritika EU obecně a euroústavy zvlášť poškozuje reputaci České republiky. Klausovo chování označil za neústavní a naznačil, že vláda bude zvažovat financování prezidentových cest do zahraničí, pokud by tam hodlal vystupovat v „eurokritickém“ duchu. Klaus Paroubkovi prostřednictvím pana Hájka vzkázal, že nezná ústavu, že vnáší do celostátní politiky magistrátní manýry a pozval si ho na hradní kartáč.

Premiérova pozice je dosti svízelná, vzápětí mu po svém zvyku vrazil kudlu do zad předseda koaličních lidovců a kritizuje ho i revoluční křídlo ve straně (jde přece taky o nenáviděného ministra Svobodu). Ústava, patvar vzniklý v roce 1993 z přetahování stoupenců V. Klause a V. Havla, není jednoznačná. Prezident zastupuje stát navenek, jeho „rozhodnutí“ podléhají kontrasignaci vlády. Není řečeno, čemu podléhá jeho agitace. Sama o sobě stačí k tomu, aby nabudila dojem, že náš současný politický systém spočívá na dvojvládí: politika se generuje ve dvou mocenských centrech. Jedním z nich je prezident, zvolený parlamentem, aniž je jasné, které politické síly ho vynesly do funkce (volba je tajná). To nevadí, protože jednak není parlamentu odpovědný, jednak jeho vazby na nejsilnější opoziční stranu jsou zcela zjevné.

Prezident nemá žádné významné jasně formulované samostatné kompetence v oblasti zahraniční politiky. Má však velký vliv na veřejné mínění a může se k němu proti vládě a parlamentu odvolat: k tomu slouží jednorázové zákony o referendu, přijímané ad hoc podle okamžité potřeby. Představují prvek přímé demokracie a navíc svou povahou neodpovídají zcela tomu, co člověk od zákona očekává (univerzální platnost). Není snad třeba zdůrazňovat, že se jedná o velmi „nestandardní“ záležitost.

Proti prezidentovi stojí premiér a vláda, odpovědní parlamentu. To je standardní složka našeho nynějšího politického systému.

Pro spravedlnost je třeba říci, že Klaus jen pokračuje v tom, co zavedl Havel. Havlovy projevy v zahraničí, nesené dutým patosem „globální“ odpovědnosti, byly však poměrně neškodné. Klausova iniciativa je výslovně politická a prezident se pohybuje po terénu, který si dokázal cílevědomě vydobýt na slabé Špidlově a Grossově vládě.

Premiéru Paroubkovi nezbývá, než se pokusit tento trend zvrátit, chce-li se prosadit jako skutečný šéf exekutivy a pomoci své straně z nejhoršího. Střetnutí se odehrává na terénu ústavou nedefinovaném nebo definovaném lajdácky. Hraběcí rady, např. že je třeba usilovat o dohodu (Kalousek, Schwarzenberg, Kavan) jsou úplně nesmyslné. Tato věc se může vyjasnit jen vyjasnit zásadním konfliktem a vyjasnit by se měla.

Pokud příští volby vyhraje ODS, situace se změní: prezident bude mít podporu v obou komorách parlamentu i v poslední odvolací instanci (ústavní soud). Opozice bude zcela marginalizovaná, její demokratická část slabá a rozvrácená. Via facti vznikne prezidentský systém s autokratickými rysy. EU by se to asi nelíbilo, je třeba ji předem odkázat do patřičných mezí.

O něco podobného se kdysi pokusil Klausův velký vzor, dr. Edvard Beneš. Po roce 1945 chtěl omezit rozbujelé stranictví, napravit nedostatečnou operativnost demokratických institucí a ukáznit zdivočelý tisk. Podařilo se mu rozvrátit demokratickou část politické scény. Komunistům to vyhovovalo a poté, co vykonal svou práci, jej bez problémů převálcovali.

(www.bohumildolezal.cz)