Červenec 2005

Paroubek, Beneš, Maďaři

Bohumil Doležal

Český nacionalistický trojlístek (ODS, KSČM, ČSSD) dbá pečlivě o to, aby v našem regionu nebyl mrtvý klid. Poslední akce, totiž vztyčení Benešovy sochy na Loretánském náměstí, byla mimořádně úspěšná. Lesku jí dodala účast premiéra a předsedů obou komor parlamentu, prezident chyběl jen proto, že byl zrovna na zahraniční cestě.

Nejde jen o sochu jednoho českého politika, ale o demonstraci státní doktríny. Rozvržení sil ve světě vypadá podle ní takto: na jedné straně vítězné velmoci (Rusko, USA, Velká Británie), na druhé mocná osa zla, zaražená hluboko do útrob Evropské unie: Bavorsko (nebo snad dokonce celé Německo?), Rakousko, Maďarsko. Mezi oběma tábory probíhá boj o svobodu a demokracii. Česká republika je frontovým státem a odhalení Benešovy sochy jednou bitvou této války. Osoba druhého prezidenta ČSR se v ní jakoby ztrácí. Jde vlastně o pomník Benešovým dekretům. Hlavní nápor byl namířen proti Stoiberovi a sudetským Němcům. Povaha sporu je ovšem taková, že je do něho zatažen kdekdo, v tuto chvíli Maďaři.

Maďarská socialistická vláda má minimální zájem na sporech s Českou republikou, těžko však může nechat stranou věcnou podstatu problému a veřejné mínění v zemi. Postupně se k věci vyjádřili vládní mluvčí Lászlóová, premiér Gyurcsány a ministr zahraničí Somogyi. Reagovali v podstatě shodně:

- maďarská vláda nehodlá popírat zásluhy prezidenta Beneše pro vytváření identity československého státu,

- nemůže však pominout to, že vyvolávání událostí z doby bezprostředně po válce, opřených o zásadu kolektivní viny, zraňuje Maďary doma i v zahraničí, protože se jich ta opatření bezprostředně dotkla,

- zásada kolektivní viny je v rozporu s právním řádem EU

- a maďarská vláda nepovažuje za vhodné stavět tyto události do středu politických vztahů.

Na to reagoval premiér Paroubek způsobem, který se u nás chápe jako rázný, zatímco v končinách rozložených přílišnou civilizovaností by ho označili spíš za neomalený. Prohlásil, že rozhodnutí uctívat Beneše je výsostnou věcí Čechů; jemu samotnému nevadí, že v Maďarsku postavili památník Horthymu, který byl Hitlerovým spojencem. Maďaři by měli přemýšlet o tom, jaký měli podíl na rozbití ČSR v roce 1938 a obě strany by se měly soustředit na budoucnost a na to, co je spojuje.

Přitom konflikt vznikl tak, že Česko samo vyrukovalo s něčím, co Čechy a Maďary rozhodně spojovat nemůže. Také argumentace typu „vy uctíváte Hitlerova spojence a rozbili jste ČSR, tak můžete nanejvýš držet zobák“, nepřispívá k velkému porozumění. Také by bylo užitečné historický pohled malinko rozšířit: rozbití Československa předcházela v roce 1918 při vzniku státu anexe rozsáhlých území obydlených převážně Maďary. Československý národní stát jim nic neříkal, nepovažovali ho za vlastní, nechtěli v něm žít a měli k tomu dobrý důvod: zásadu sebeurčení národů, k níž se Dohoda hlásila. To Maďarsku jistě nedávalo právo spojit se později za prosazení svého cíle s Hitlerem, jenže jen o něco málo později se Češi, rovněž kvůli prosazení svých spravedlivých cílů (obnovení vlastního státu) spojili zase se Stalinem a šeredně na to doplatili. Jakási zdrženlivost z naší strany by tedy byla na místě.

A pokud jde o Horthyho: nechci ho nijak glorifikovat, nicméně se například, dokud to šlo, snažil zabránit tomu, aby byli maďarští Židé vydáni nacistické vyvražďovací mašinérii. Na podzim 1944 se po dohodě se SSSR pokusil převést Maďarsko do tábora spojenců, pokus ztroskotal, Němci Horthyho sesadili a internovali. Proto Stalin po válce nežádal jeho hlavu. V Maďarsku existuje jedna jediná Horthyho socha v jeho rodné obci Kenderes, odhalení se nezúčastnili nejvyšší ústavní představitelé země.

To jistě není nejzásadnější. Zásadní ovšem je, že v rámci nepsané státní doktríny zachází ČR s dnešním Maďarskem, Paroubek s Gyurcsányem, jako vítěz s poraženým. Od poslední války uplynulo šedesát let. Je to normální?

(www.bohumildolezal.cz)