Červenec 2005

Události od 17. května do 18. června 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 17. května

Přední čeští politici se na včerejším setkání Konfederace politických vězňů jeden přes druhého vtírali do přízně této organizace, zjevně aby si vylepšili image. Premiér Gross shromážděné národně socialistické stařešiny ujišťoval, že ČSSD nikdy nepůjde s komunisty, Topolánek, coby snaživý práskač, zase upozorňoval, že určitá část ČSSD naopak s komunisty ráda půjde (ostatně proč by to neřekl, má pravdu). Vrcholný výkon podal předseda KDU-ČSL Kalousek: „Byli jste to právě vy, kteří nás přiměli se zastydět a zamyslet se nad tím, zda někdy naše praktická politika není příliš oportunistická.“ Zasloužil by si palmu servility.

Poslanec Křeček se ohradil proti tomu, že by poslal zakládající schůzi „levicové frakce“ v ČSSD pozdravnou SMS. Vidí v jejím vzniku nebezpečí rozkolu. Zajímavý závan smyslu pro realitu, u pana poslance jedinečný a nebývalý.

Podle průzkumu CVVM je 58% občanů ČR pro přijetí euroústavy a jen 26% proti. Počet hlasů pro vzrostl proti poslednímu průzkumu o 2%, počet hlasů proti o 5%. To je nepochybně výsledek Klausovy kampaně, vypadá to ale, že prezident ani ODS nebude mít sílu poměr výrazně zvrátit a že v této věci většina lidí u nás uvažuje realisticky.

Právo se velmi podrobně zabývá odhalením Benešovy sochy před ministerstvem zahraničí. Proběhlo za účasti nejvyšších ústavních činitelů (premiér a předsedové obou komor parlamentu), chyběl jen prezident, který je v zahraničí. Z Beneše se zjevně stal symbol „protisudetoněmeckého“ vzdoru (odhalení bylo načasováno na dobu bezprostředně po Sudetoněmeckém sněmu v Augsburgu a řečníci si vyřizovali účty s bavorským premiérem Stoiberem). Podle Zaorálka Stoiber zpochybnil nejen Beneše, ale i stát a T. G. Masaryka. Kalousek prohlásil, že Stoiber zpochybňuje holocaust, když považuje vyhnání sudetských Němců za největší etnickou čistku dvacátého století. Snad by bylo bývalo přesnější, kdyby Stoiber byl mluvil o vyhnání Němců ze střední a jihovýchodní Evropy všeobecně, nicméně pan Kalousek se velmi mýlí. Holocaust nebyla žádná etnická čistka, nýbrž genocida, což je něco ještě výrazně horšího (někteří sudetoněmečtí funkcionáři mluví o genocidě i v případě „odsunu“, považuji to za nevěcné a přehnané, což ovšem na hnusnosti „odsunu“ neubírá ani ň). Poslanec Laštůvka využil příležitosti k inkvizitorským útokům na svého soka Svobodu: Stoiberova slova o etnické čistce by měla být pro českou stranu příležitostí k diplomatické demarši. Přitom: „Z vyjádření pana ministra Svobody mi není jasné, jestli se kloní na stranu prezidenta Beneše, nebo pana Stoibera. Rád bych to ale věděl.“ Předseda Senátu Sobotka prohlásil, že Stoiberova slova hraničí „přinejmenším s lidskou slušností“. S čím hraničí přinejhorším? Klausův nohsled Nečas využil příležitosti k útoku na euroústavu a upozornil, že její součást, Listina práv, ohrožuje české národní zájmy a nahrává sudeťákům. Ministr Svoboda se pokoušel bránit: „Nemusíme se na naši minulost dívat nekriticky, ale dívat se na historii tak, jak se věci staly, a s tím souvisí i to, že jsme připraveni naslouchat názorům jiným, které třeba nesdílíme. To je v pořádku… Myslím si, že se nemáme bát dialogu a nemáme mluvit s předsudky, dialog patří k praktickému životu.“ Jeho situace je nezáviděníhodná a jeho možnosti v tomto smyslu minimální.

Patriarcha československé církve husitské Schwarz neuznal své sesazení. Podle něho ho může odvolat jen církevní sněm. K církvi se hlásí premiér Paroubek, ministr Dostál a prezident Klaus.

Václav Klaus kritizoval na zasedání rady Evropy ve Varšavě „postdemokracii“, totiž nejrůznější radikální nevládní sdružení, falešný multikulturalismus, radikální ochranářství lidských práv, agresivní ekologické aktivity a podobně. „Vidím v nich nové cesty vedoucí k podkopávání svobody.“ Na Klausových výhradách něco je, jsou však hodně paušální, cpou do jednoho pytle věci, které dohromady nepatří, vidí problém v něčem jiném, než kde opravdu je („nikdo je nevolil“ – to ještě neznamená, že třeba tu a tam nemohou mít pravdu, problém tu je, ale je jinde).

Vatikán obnovuje vztahy s Čínou a je zjevně ochoten jim obětovat vztahy s Tchaj-wanem. Další hezký příklad mnichovanství, které se dnes ve světě neobyčejně rozmáhá. Mnichovanství je ovšem projev demoralizace, za kterou se krutě platí: viz druhá světová válka.

Aleš Pejchal se v Právu přimlouvá za to, aby při jmenování soudců nebyli upřednostňováni soudní čekatelé bez praxe a soudci byli vybíráni i z řad advokátů, „kteří mají renomé a jsou dostatečně finančně zajištěni“. „Když bude navíc soudit zabezpečený advokát, nezávislý na platu, snižuje se nejen možnost korupce. Bude soudit odvážněji, nebude mu záležet, jaký bude mít rozhodnutá kauza vliv na jeho kariéru. I proto by mezi soudci mělo být více lidí z jiných justičních profesí.“ Soudcovský stav je u nás prý příliš uzavřený. Jsem v této věci sice laikem, alem považuji tu uzavřenost za velmi pozitivní a návrh obohatit soudcovský stav advokáty mi připadá krajně podezřelý: otevřela by se tak vrata pro více či méně zastřený, ale v každém případě nestydatý a zhoubný lobbyismus.

Středa 18. května

Spolkový kancléř Schröder udělal všechno pro to, aby vyhověl podivínským rozmarům svých hostitelů: označil bavorského předsedu Stoibera za bezvýznamné individuum, přihlásil se k české kulečníkové teorii o příčině a následku (příčina: sudetští Němci, následek: vyhnání) a v Terezíně předváděl dojetí: „Ne, dnes o tom nemohu mluvit, bylo to příliš silné, to musí člověk nejdříve v sobě zpracovat.“ Předpokládám, že to už má nacvičené. K tomu jen dvě poznámky: za prvé, lidské dějiny nejsou sled příčin a následků (takže ti, co v nich účinkují, vlastně za nic nemohou, pokud mají dostatečnou „příčinu“), ale řetězem činů svobodně jednajících lidí, kteří se rozhodují podle důvodů pro jedno z mnoha řešení a za to, co dělají, tedy odpovídají. Dějiny podléhají kritice, pokud jde o oprávněnost toho, co lidé, kteří jsou v nich činí, spáchali. Teorie příčiny a následku je nemravný alibismus a nemravným alibismem zůstane, i kdyby ji papouškovali od rána do večera všichni kancléři světa. A za druhé: pro nás živé jsou daleko důležitější než tyto hrátky, v nichž je osoba prezidenta Beneše jen panákem, věci jako volný pohyb pracovních sil. Čeští šovinisté, ukojení slzami, které kancléř prolil v Terezíně, na to ani nepomyslí a lišák kancléř by byl ochoten probrečet v Terezíně půl dne, jen když nebude muset slevit ani měsíc z „přechodné doby“, po kterou bude z hlediska volného pohybu pracovních sil česko-německá hranice fungovat jako jednosměrka.

S touto zprávou organicky souvisí, i když to na první pohled tak nevypadá, druhá: v Německu se politici vyslovují pro úplný zákaz prodeje cigaret. Iniciativa zjevně vede napříč politickým spektrem,např. poslanec Bundestagu za CDU Florenz údajně o cigaretách prohlásil: :“Jsou to všeobecně vražedné nástroje a musí okamžitě z trhu.“ V této horlivosti je třeba pokračovat a zakázat všechny alkoholické nápoje včetně piva, dále nezdravá jídla zejména z vepřového masa, atp., atp. Zdá se, že Němci jsou naměkko, a tak by toho čeští národovečtí politici měli využít. Nenazrála už doba k tomu, abychom na nich tvrdě požadovali začlenění Benešových dekretů do německého právního řádu (aby měl taky nějaký základ a páteř jako ten náš) a aby i oni koukali přijmou zákon o tom, že se prezident Beneš zasloužil o stát?

Podle průzkumu veřejného mínění, s nímž přišel STEM, klesla v důsledku politické krize jak ochota lidí jít k volbám do PS, tak podpora jednotlivým stranám. ODS sice pořád hodně vede, ale ztratila za poslední měsíc nejvíc ze všech stran, 4%. Zdá se, že stejně jako před volbami v roce 2002 přeceňuje populistický nacionalismus a svůj program omezuje na několik primitivních sloganů. V její politické praxi hraje i na české prostředí příliš velkou roli nenávist. Půjde-li to tak dál, bude se za chvíli dělit o první příčku s komunisty, a můžeme se rozloučit s představou, že by volby v příštím roce přinesly něco jiného, než další hnusný pat.

Poslanec KDU-ČSL Janeček navrhuje, aby statut odbojáře byl odebrán těm, kteří po roce 1948 kolaborovali s komunistickou mocí. Nejde mu o to, ty lidi kriminalizovat, jen je přestat zahrnovat mezi „mravní páteř národa“. Návrh nemá šanci na přijetí, ale něco na něm je. Odbojáři se dělí na ty, kteří byli po roce 1948 surově pronásledováni, a na cynické vyčuránky, kteří nestydatě tyli z výhod a prebend, jimiž je komunistický režim zahrnoval. Ti, jak se říká v evangeliích, už mají svou odměnu.

Nacionalistické divadlo na Loretánském náměstí vyvolalo jakési pohoršení i v Maďarsku: Mluvčí maďarské socialistické vlády László Boglár prohlásil, že „připomínání událostí z období po druhé světové válce, které byly založeny na logice kolektivní viny, vzbuzuje pochopitelně pocit křivdy, a to jak v řadách Maďarů doma, tak i za hranicemi... Historie Benešových dekretů nás upozorňuje na to, že zásada kolektivní viny je neslučitelná s evropskými zásadami, jimiž se řídí Česko i Maďarsko… Přestože se jedná o zatím nevyřešenou historickou otázku, lze od České republiky očekávat, že se bude od zásady kolektivní viny distancovat.“ Česká republika se od zásady kolektivní viny pochopitelně distancovat nebude, protože podle našeho Národního souručenství je jednak správná, a jednak nebyla v dekretech aplikována. Na Slovensku je situace trochu jiná než u nás. Žije tam početná (v tuto dobu asi půlmilionová) maďarská „menšina“, protože Maďary se nepodařilo vyhnat - nikoli zásluhou Čechů nebo Slováků, ale pro odpor západních velmocí a konec konců i pro malou horlivost Rusů, kteří věděli, že jim jak ČSR, tak Maďarsko, spadnou do klína a s takovým počtem deportovaných ve válkou zničeném Maďarsku by si nevěděli rady. Přesto si podle průzkumu veřejného mínění jen 25% dnešních Slováků myslí, že poválečná patření proti slovenským Maďarům byla spravedlivá, o opaku je přesvědčeno 40%. List Národná obroda, jehož redaktoři zjevně patří k těm 25%, v souvislosti s Maďary a jejich nechutí k Benešovým dekretům napsal: „Ukazuje se, že na rozdíl od Němců se Maďaři nikdy nedokázali vyrovnat s faktem, že za druhé světové války bylo Maďarsko okupačním fašistickým státem a po prohrané válce přišla tvrdá opatření.“ V této souvislosti je třeba zdůraznit: na rozdíl od válečné Slovenské republiky, kde existovala jedna jediná povolená strana, disponující vlastními ozbrojenými bojůvkami, a kde státní orgány nejen ochotně vydávaly židovské občany na smrt, ale ještě za to Němcům platily, bylo Maďarsko, jak jsme o tom už psali, až do německé okupace v březnu 1944 konstituční monarchií s pluralitním systémem politických stran včetně legální opozice, Židé byli sice vystaveni ponižujícímu sekýrování, ale nemuseli nosit hvězdy, nebyli soustředěni v ghettech a posíláni do vyhlazovacích táborů. Pro Horthyho Maďarsko platí s obměnou to, co řekl kdysi Winston Churchill o Frankově Španělsku: „nelíbí se mi, být Židem, žít bych tam nechtěl, ale kdybych si měl v takovém případě vybrat mezi ním a tehdejší Slovenskou republikou, neváhal bych ani okamžik“. Ovšem, Slovenská republika byla relativně daleko blahobytnější stát než Maďarské království. Ale to při pohledu na koleje vedoucí směrem Osvětim a Treblinka moc neznamená.

A teď něco trochu veselejšího: Krize v Československé církvi husitské pokračuje. Její nadřízený orgán, Úřad pro věci církevní Ministerstva kultury ČR, ústy náčelnice dr. Řepové rozhodl, že patriarcha Schwarz zůstává ve funkci. Už se těším na okamžik, kdy dr. Řepová sesadí z funkce pražského arcibiskupa kardinála Vlka. V případě Československé církve husitské je ovšem takový zásah přirozený, Ministerstvo kultury pro ni znamená už dlouhou dobu totéž, co pro pražské arcibiskupství Vatikán. Zásah dr. Řepové vylučuje, že by se sama ucházela o místo patriarchy (asi by to nezvládla jazykově: jak je femininum od patriarchy? Patriarška? Pariarchyně?) a potvrzuje, že ve hře jsou, jak patriarcha Schwarz naznačil, docela jiné temné síly.

Čtvrtek 19. května

Ukázalo se, že nejstarší evropský homo sapiens žil na území České republiky. Po vítězství na mistrovství světa v hokeji se opět ocitáme v centru evropského dění. I on by si, stejně jako dr. Beneš, zasloužil pomník. Ostatně, nebylo by vhodné ho doplnit k té desítce největších Čechů?

Český velvyslanec u OSN Kmoníček se nejen nestane prvním náměstkem ministra zahraničí, ale jak se zdá, dokonce přijde i o své nynější místo. Vyprší totiž čtyřletá lhůta, během níž velvyslanci zpravidla setrvávají na jednom postu. Poslanec Laštůvka se sice moc zlobí, ale asi mu to v tomto případě nebude nic platné, konstatujeme s tichou zlomyslností.

Československý patriarcha Schwarz specifikoval své obvinění z policejního pronásledování: v církvi prý působil jakýsi major z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, měsíc po svém vstupu do ní se stal duchovním a zabydlel se na faře, kterou prý nyní odmítá opustit. Stát se československým farářem zjevně není těžké. Celé to připomíná nějakou anglickou detektivní novelu, jejíž zápletka se odehrává v prostředí výstřední sekty. Už chybí jenom mrtvola.

Proces sjednocování pravice vstoupil do nové fáze: v současné době se děje formou štěpení Evropských demokratů. Předseda Kasl odmítá znovusjednocení se SNK (a má k tomu asi své důvody), jiný čelný představitel strany, pan Witzany, je pro. Malá uskupení usilují o to, získat atraktivní osobnosti. Nabízejí se dvě: Pavel Telička, který by prý mohl být podle pana Witzanyho premiérem, a Hana Marvanová. To je dobrá volba: pan Telička ztělesňuje české zlaté ručičky, je to jakási reinkarnace Ferdy Mravence (práce všeho, ale úplně všeho druhu, vždy profesionálně a elegantně), Hana Marvanová vnáší do uskupení zdravý chaos, je zatím nejdokonalejším ztělesněním syntézy nespolehlivé anarchie a bezbřehé vyčuranosti, jakou kdy živné prostředí české politiky zrodilo. Dá se předpokládat, že pan Telička nabízenou úlohu ani náhodou nepřijme (je na to moc chytrý, nemá to zapotřebí), paní Marvanová ano a uštědří uskupení několik robustních polibků smrti. Pokud chce nějaká strana v budoucnu uspět, nepotřebuje „osobnost“, ale voliče.

Helena Vondráčková slaví čtyřicet let kariéry. A jaká to teprve bude sláva, až bude slavit sto let! Škoda, že se toho už nedožiji.

Do Lidových novin napsal jeden čtenář: „Prezident Beneš nežil v jednoduché době a určitě se dopustil řady chyb. Ale ať hází kamenem ten, kdo naprosto jasně ví, jak Beneš jednat měl, a věděl by to i bez zpětného zrcadla dějin.“ Pokud bychom dějepisectví chápali takto, spočívalo by v soustavném oslavování všech zemřelých. Tak může mluvit obřadník na funuse, a ne někdo, kdo chce říci něco pořádného k té či oné významné dějinné osobnosti.

Pátek 20. května

Premiér Paroubek měl, jak se zdá, úspěšný start do funkce: umístil se nyní na žebříčku nejpopulárnějších politiků, jak ho na základě průzkumu veřejného mínění sestavila agentura STEM, na pátém místě. Umístění by se nemělo přeceňovat, popularita premiéra trvá do té doby, dokud nezačne něco dělat, a Paroubek, ač mu ve funkci zbývá jen pár měsíců, přece jen něco udělat musí. Ve straně má zatím širokou podporu zprava doleva, získal si svou vstřícností ke komunistům sympatie kryptokomunistického křídla. U nacionalistů si šplhl přítomností při odhalování pomníku Benešovým dekretům, navíc si vzápětí vyskočil na Maďary (realisticky odhaduje, že si to může dovolit). Pokud jde o pomník Horthymu, který zmínil při kritice maďarského protestu proti vztyčení Benešovy sochy, je třeba připomenout, že Horthy (aniž ho chci jakkoli idealizovat) souhlasil s posíláním Židů do německých táborů smrti až po německé okupaci Maďarska v březnu 1944 a z donucení, při první možné příležitosti deportace zastavil, na podzim 1944 vyjednal separátní mír s Rusy a účast maďarské armády na operacích proti Německu (celá akce se nezdařila, protože Němci zasáhli, Horthyho svrhli a deportovali). Proto po válce ani Stalin nežádal jeho hlavu a v Norimberku někdejší regent vystoupil pouze v roli svědka. Socha mu byla odhalena v jeho rodné obci Kenderes, na odhalení nebyl přítomen ani ministerský předseda, ani předseda parlamentu, ani ministr zahraničí. Žádný z maďarských prezidentů netrousil o Horthym velkohubá slova chvály. Nejmenuje se po něm žádný most, z něhož by házeli Židy nebo Slováky do Dunaje. Je tu tedy, prosím, jakýsi rozdíl. (V Lidovkách citují vládního mluvčího jako László Boglára, to je ovšem omyl, jde o ženu, László je příjmení, Boglár je křestní jméno; omyl v tomto případě, to připouštím, pochopitelný, Boglár coby ženské křestní jméno je v maďarštině krajně neobvyklé, mne to taky spletlo).

Komunisté si stěžují rozhlasové radě na to, že je Ester Kočičková v jakémsi satirickém pořadu označila za prasata. To je nějakého útlocitu. Od jejího založení v roce 1921 šíří potentáti této strany na adresu svých oponentů nejsprostší urážky a pomluvy, to je podle nich v pořádku, a když se někdo dotkne jejich necti, začnou hystericky vyvádět. Z hlediska knižního anglického gentlemana je výraz, který použila paní Kočičková, nezdvořilý, kromě toho přesná analýza ničemnosti tohoto vykutáleného společenství váží jistě víc, než pouhé hrubší slovo, ale pokud by snad rada nebo soud komunistům vyhověly, bude to první krok k obnovení cenzury.

Právo, přesněji řečeno Kovařík, dělá vědu z toho, že na německém ministerstvu zahraničí pracovali kdysi bývalí členové NSDAP. To je dobré: nad tím, že na našem ministerstvu zahraničí pracovali a určitě ještě pracují komunisté, a to nejen ti, kterým v době, kdy to frčelo, najednou narostla „lidská tvář“, ale docela regulérní normalizační jako např. pan Telička (a ještě se těší všeobecné popularitě) se nepozastavuje nejen Právo, ale doslova nikdo. Pan Telička, jakýsi normalizační Ferda Mravenec (práce všeho druhu) je dokonce populární a havlovská opozice jej chce protlačit do funkce ministerského předsedy.

Bývalý ministr zdravotnictví David se stal ředitelem Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Je to od ministerstva zdravotnictví velmi originální krok, inspirovaný bezpochyby americkými thrillery hitchcockovského typu.

Policie České republiky zadržela pana Milana Čurdu poté, co havaroval s autem, jemuž se lidově říká hovnocuc. Při té příležitosti mu naměřila osm promile alkoholu v krvi. To je v ČR absolutní rekord, odpovídá třiceti velkým pivům. Dotyčný byl zadržen už jednou letos v březnu, tenkrát měl v sobě jen čtyři promile. Pan Čurda si za tento vynikající výkon zaslouží být narychlo doplněn mezi vybrané největší Čechy. I když během svého výkonu zjevně neskákal, protože s osmi promile v krvi lze tak nanejvýš lézt po čtyřech.

Sobota 21. května

Kubánské úřady vyhostily z země spoustu klidí, kteří tam přijeli na jakési setkání disidentů. Mj. i senátora Schwarzenberga. Evropská unie se poněkud opožděně chytá za nos, že ustoupila španělským socialistům a najela na politiku appeasementu vůči Castrovu režimu. Zuzka Rujbropvá (KSČM) se ovšem diví: ona byla na Kubě několikrát a nikdy neměla ani nejmenší potíže. Ti vypovězení se podle ní museli nejspíš nějak nevhodně chovat. Paní Rujbrová je veselá kopa.

Národní rada Slovenské republiky odsouhlasila velkou většinou nový trestní zákon, který mj. zpřísňuje postih závažných trestných činů a snižuje věkovou hranici trestní zodpovědnosti z patnácti na čtrnáct let. Je zajímavé, oč snazší je ve srovnání s ČR pro slovenské politiky dohodnout se na některých závažných věcech. Zřejmě neberou politiku jako systém, kde se účastníci prosazují tím, že jeden sabotuje práci druhého. V našem prostředí, kde jsou (na rozdíl od Slovenska) komunisté druhou nejsilnější stranou, to ovšem není zase tolik divné. Přitom politika bez jakéhosi základního konsensu a dobré vůle není dost dobře možná, u nás se obojího nedostává.

Je příjemné vidět předsedu zahraničního výboru PS Laštůvku v nesnázích: český velvyslanec u OSN Kmoníček, Laštůvkův kandidát na prvního náměstka ministra zahraničí, opustí své místo v New Yorku. Fromální důvod je prostý: vyprší doba čtyř let, po níž bývají velvyslanci vyměňováni. Dobu je sice možné prodloužit, ale nebývá to pravidlem a v Kmoníčkově případě se to zjevně nestane. Zatímco Laštůvka brblá, jeho vyčuranější kolega Kavan věc víceméně vzdal a trvá pouze na tom, aby důvodem Kmoníčkova přeložení (např. na Madagaskar) nebylo potrestání a aby je o trochu podržel. Až donedávna to vypadalo, že jedním z mála příjemných důsledků příštích voleb bude, že díky drtivé porážce ČSSD česká politická scéna o oba tyto kumpány (Laštůvku i Kavana) konečně přijde. Teď už se člověk nemůže kojit ani touhle nadějí: preference ODS vlivem její nenápadité, negativistické politice klesají a ČSSD se asi za Paroubka vzpamatuje.

A ještě pokud jdeš o ODS: v rozhovoru s Renatou Kalenskou v Lidových novinách se její předseda, jak je jeho zvykem, předestřel před veřejností všechny své slabiny. Paní Kalenská se ho zeptala: „V roce 1998 ODS mobilizovala proti levici, v dalších volbách proti sudetoněmeckému nebezpečí, teď na podzim proti polistopadové normalizaci. Takže proti čemu se chystáte mobilizovat v příštích volbách?“ Předsedovi ODS chvíli trvalo, než mu otázka došla, a nakonec odpověděl mj.: „My opravdu chceme - a je to poprvé od roku 1989, kdy to někdo korektně dělá - představovat věci, které jsou třeba i nepopulární, ale které je třeba provést. Představujeme to ve svém programu. Už jsme to udělali jednou v roce 2002, a ty volby jsme prohráli. Mimo jiné také kvůli závěru kampaně s obličejem Václava Klause ve žlutočerné barvě. To jsem považoval za obrovskou chybu. Byl to jeden z důvodů - i když ne jediný - proč jsme prohráli volby.“ Hájení „národních zájmů“ proti sudetoněmeckým revanšistům a jejich domácím přisluhovačům přitom bylo sice populistické až na půdu, ale úplně neklaplo, lidé mají jiné a méně blbé starosti a v kampani ODS bylo příliš mnoho okázalé, řvavé nenávisti. Pan Topolánek se ovšem domnívá, že za všechno může žlutá a černá barva: zřejmě proto, že jsou to barvy staré monarchie. Daleko lepší by asi podle něho bylo bývalo štvaní v červeno-modro-bílé.

V Praze měli dva - údajně vyprodané – koncerty Alexandrovci. Vracíme se do let 1945 - 48. Scenerie mi připomíná záběry z reprezentativního stalinistického filmu „Zítra se bude tančit všude“. Škoda, že soubor nezapěl při odhalení Benešovy sochy. Jistě měl i „prezident budovatel“ nějakou oblíbenou píseň a Alexandrovci by ji zvládli česky nepochybně stejně brilantně jako kdysi slavné „Kravý bučáli, svinié kvičáli“…

Pondělí 23. května

SPD výrazně prohrála volby v klíčovém Severním Porýní – Vestfálsku. Kancléř Schröder nato oznámil, že jako kancléř považuje za svou povinnost přesvědčit prezidenta Köhlera, aby co nejdřív vyhlásil volby do Spolkového sněmu. Jakkoli ke kancléři neoplývám sympatiemi, jeho postoj je projevem politické kultury, nadto docela spontánní (považuje to, jak se zdá, za samozřejmé). U nás se podpora ČSSD scvrkla na minimum a přesto se tato nestydatá pastrana neštítí držet se politické moci za každou cenu, třeba i se skrytou podporou komunistů. Od výměny nynější vládní garnitury v Německu si nelze mnoho slibovat. To, co se za Schrödera stalo (výrazně protiamerická orientace německé politiky, prohloubení zcela nepřiměřeného, servilního německého masochismu ve vztahu k minulosti, který jednou v budoucnu nepochybně plynule přejde do opačného extrému), je patrně nezvratné, CDU/CSU s tím už nedokáže nic udělat. Vlivem této politiky znamená Německo pro malé středoevropské země opět jakousi hrozbu – může je strhnout k absurdní evropsky izolacionistické politice, která uvolní prostor ruským imperiálním ambicím, a nijak nepřispěje k hlubšímu porozumění mezi Českem a Slovenskem na jedné straně, Maďarskem, Rakouskem a Polskem na straně druhé. I proto se Putin nepochybně raduje.

Lidovci se s blížícími volbami oddávají populismu: chtějí majetková přiznání rozšířit i na manželky politiků, rádi by vyloučili z výhod, poskytovaných odbojářům, ty, kteří pak kolaborovali s komunisty. Druhý z návrhů je svým způsobem pochopitelný (komunističtí odbojáři po mnoho let nestydatě tyli z toho, co dělali za války, zatímco jejich nekomunističtí spolubojovníci živořili v bolševických lágrech), jen si nedovedu představit, jak by se dal realizovat: odbojáři by museli být případ od případu kádrováni. Jak? Podle jakých kritérií? Krajně nepopulistické řešení by bylo zvýhodňovat nadále jen ty, co byli pronásledováni za komunismu (ti ostatní už mají svou odměnu).

Populismu se oddává i prezident Klaus, jak je ostatně jeho zvykem. Vyslovil se v zásadě pro pořádání letních olympijských her v Praze. To je holé šílenství, prodělali bychom na tom kalhoty. Pražský zastupitel Hvížďala, který je z dobrých důvodů proti, navrhuje uspořádat o té záležitosti referendum, nevím, zda je to šťastný nápad, zde je ve hře falešně pojatá národní hrdost, která by ve veřejnosti snadno mohla nabýt vrchu nad rozumem. Otázka se pro referendum moc nehodí. Aby to bylo dokonalé a v souladu s dobovým trendem, měly by být v Praze uspořádány Olympijské hry dr. Edvarda Beneše. Plán konat v Praze letní olympijské hry je podobná blbina, jako by byl plán vztyčit na Letenské pláni egyptskou pyramidu.

Několik prominentních disidentů kritizuje Klausovy výroky o „postdemokracii“ a občanských iniciativách. Je to typický příklad úplně neplodného sporu mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou rukou trhu. Každá strana má trochu pravdy a trochu lži a staví své stanovisko proti stanovisku druhého tak, že to nakonec vypadá jako spor dvou lží. Demokratická politika je postavena na veřejné podpoře, získané ve volbách, to však ještě neznamená, že pravda musí nutně být to, co dostane ve volbách největší podporu, a že není důležité, aby tu byly instituce, které nejsou od masové podpory odvislé. Na druhé straně není možné obcházet ve veřejné politické soutěži podporu veřejnosti odkazem na ušlechtilost a pravdivost idejí, které zastupujeme (a o jejichž ušlechtilosti a pravdivosti se nám bohužel nepodařilo nikoho přesvědčit).

České noviny se mohou zbláznit radostí: Castro nerozehnal shromáždění disidentů na Kubě! Myslím, že není žádný velký důvod k radosti, Castrovi se zároveň podařilo slabou kubánskou opozici rozštěpit na „proamerickou“ a „proevropskou“. Vida, jak zhoubné následky má ambiciózní a zamindrákovaný evropský antiamerikanismus. Má své ozvuky už i na Kubě.

Paní Jílková si jako alibi pozvala do Kotle tentokrát Jaromíra Jágra. Jde o podvod. Debaty se zúčastnili fandové ze stadionů (Češííííííí) a pochopitelně netrápili hokejistu dotazy, zda považuje za mravné, že bere tolik prachů, zatímco oni třou bídu s nouzí (což by neopochybně bez obalů sdělili Topolánkovi, který se měl Kotle původně účastnit). Pozitivní je, že tváří v tvář panu Jágrovi vědí, že podobné dotazy jsou nehorázně nestydaté. To je nadějné – třeba jim jednou dojde, že takové dotazy jsou nehorázně nestydaté všeobecně. Kotel je typ pořadu, v němž jsou politici vydáváni všanc hulákajícím primitivům z fotbalových a hokejových stadionů (nechtěl bych publiku zmiňovaného Kotle křivdit, nepochybně tam byli i docela slušní lidé, které hokej zajímá víc než politika, a proto na politické Kotle nechodí, na čemž a priori není zase až tak nic špatného).

Jen byla odhalena Benešova socha na Loretánském náměstí, a na obzoru je další demonstrace národní síly: totiž otevření Benešova památníku v Sezimově Ústí, kde druhý prezident ČSR často pobýval. Patřičný lesk a politickou brizanci dodá události přítomnost premiéra Paroubka a ministra Dostála, jakož i jihočeského hejtmana Zahradníka (ODS). Podle slov autorů expozice má být památník výpovědí o osobním životě prezidenta. Zdrželi se prý vysvětlujících komentářů z oblasti politiky, např. „odsunu“ Němců je tam věnováno „jen několik vět“. To je zároveň dobrá i špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že se tu signalizuje jakási předpodělanost. Naši šovinisté si asi ještě pořád nemohou dovolit úplně všechno. Špatná zpráva je, že ta koncepce je úplný nesmysl: jak mohou u významného politika nechat jeho politické působení stranou? A jak mohou nechat stranou vyhnání Němců, nepochybně jeden z jeho nejvýznamnějších činů?

Úterý 24. května

Po setkání s premiérem Blairem dal Jiří Paroubek najevo, že chce prodloužit českou misi v Iráku i na příští rok. To je celkem dobrá zpráva, zdá se, že jeho ohlášené koketování s komunisty zatím životní zájmy ČR neohrožuje.

Klausova nová kandidátka na soudkyni ústavního soudu má problém: v roce 1980, zjevně na počátku své kariéry, odsoudila na deset měsíců do vězení jakéhosi hospodského z Plzně. Nešťastný následovník Haškova Palivce totiž vyhodil z restaurace rokující členy občanského výboru s tím, „že není zvědavý na komunistické šplechty“. Její rozsudek pak odvolací soud shledal příliš přísným(!) a snížil ho o čtyři měsíce. Dotyčná se hájí tím, že její činnost včetně této kauzy posuzovali v roce 1990 mj. představitelé Konfederace politických vězňů a neshledali žádné závady. Nedovedu si dost dobře představit poměry, jaké vládly na soudech v té hnusné době, ale řekl bych, že když u soudu přistál případ, jako je tento, koukali se všichni soudci zdekovat. Takže byl pak přišit tomu, kdo se vzhledem ke svému slabému postavení zdekovat nedokázal, např. novopečená soudkyně, které se nepochybně nechtělo začít slibnou kariéru trucováním, které by zavánělo průšvihem. To je z lidského hlediska jakási polehčující okolnost, která ale bohužel vůbec nic nemění na tom, že paní doktorku tahle záležitost jako kandidátku na soudkyni ÚS naprosto, jednoznačně a navždycky diskvalifikuje. Pan prezident je ovšem přesvědčen, že její rozsáhlá zkušenost s prací obecných soudů bude pro ÚS přínosem. Bude zajímavé sledovat, zda se mu volbami pozměněný Senát dokáže v této zásadní věci vzepřít. Pokud ne, bude ÚS pozměněn dosti osudovým způsobem, protože člověk s takovým závažím v ruksaku jako paní doktorka si proti mocným (a zejména proti nejmocnějšímu) nemůže ani trochu vyskakovat.

Šéfredaktor Radiožurnálu Pokorný se omluvil za přirovnání komunistů k prasatům nikoli KSČM, ale veřejnosti. Je přesvědčen, že hrubosti do vysílání nepatří. Komunisté jsou spokojeni, a jak by ne. Přirovnání paní Ester Kočičkové (jak kouzelné jméno!) mi nepřipadá zvlášť duchaplné, ale bez znalosti celého kontextu, v němž bylo řečeno, člověk může být snadno nespravedlivý. Mám ovšem dojem, že pan Pokorný to tentokrát se slušností trochu přehnal. Umravňování a cenzura se významně překrývají. Myslím, že pravdu má předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Talíř, když do Práva napsal: „V okamžiku, kdy začneme trestat satiru, máme jen krok k tomu, abychom začali zavírat divadla a krůček k tomu, abychom se vrátili o více než patnáct let dozadu. To by se asi jedné straně, která v posledních dnech poznala, že stále není a nebude partnerem k diskusi, líbilo. Asi však ne nám ostatním.“

Klaus odpověděl disidentům, kteří se ohradili proti tomu, co řekl na zasedání Rady Evropy ve Varšavě o občanských iniciativách. Má nepochybně pravdu, když tvrdí, že nemluvil o občanských iniciativách za minulého režimu. To, že jeho vyjádření signatáři dopisu vztáhli na sebe, nesvědčí o jejich úplně čistém svědomí (problém byl v tom, jak se skupina kolem Václava Havla snažila své pojetí legitimity z doby útlaku přenést i do demokratické společnosti). Hlavně si ale myslím, že pokud prezident na veřejnosti soustavně vystupuje jako hádavá stará bába, škodí tím mj. i vážnosti svého úřadu. Hlavní poslání prezidenta by mělo být dbát o veřejný mír. To předpokládá jakousi sebekázeň. Pokud chce být mermomocí tím, kdo vnáší do společnosti brizantní témata, neměl o prezidentskou funkci vůbec usilovat.

Europoslanec a exředitel TV Nova Železný vyhrál dva soudní procesy s ČT. V jednom z nich ho ČT zažalovala za to, že v pořadu Volejte řediteli prohlásil o bývalém reportérovi Novy, že požadoval výpalné za neodvysílání kritické reportáže. Železný ze prý bránil mj. tím, že v pořadu vyjadřoval názory CET 21 a TV Nova, a tam by se měly žaloby obracet. To je zdůvodnění dosti neuvěřitelné, a pokud jde o výše zmíněné obvinění, měl by ho pan Železný buď dokázat, nebo veřejně odvolat.

Předseda ODS Topolánek má problémy s čestným předsedou své strany. V rozhovoru s redaktorkou LN Renatou Kalenskou měl údajně o volbách v roce 2002 prohlásit: "Ty volby jsme prohráli mimo jiné také proto, že já pokládám závěr kampaně s tím, ať to moc nepřeženu, fašizoidním obličejem Václava Klause v žlutočerné barvě za obrovskou chybu." Je to pravda, i když je to řečeno zbytečně hrubě. Rozhovor probíhal před publikem v divadle Archa, takže prý jsou na to svědci. V jeho tištěné podobě v LN z celé formulace zbyla jen ta černožlutá barva, o absurditě výroku po tomto výkonu autocenzury (?) jsme tu už psali. Topolánek v poslední době také prohlásil, že nehodlá dělat větší prasárny než Paroubek a evropská ústava je podle něj hovno (řekl to anglicky). Kdo vede pana předsedu k tomu, aby se na veřejnosti prezentoval jako totální buran? Čemu to má pomoci, komu to imponuje? Prohnilý intelektuál si řekne: proboha, ten člověk přece nemůže být takový primitiv, jakého ze sebe dělá! Ale prostý člověk z lidu příliš nehloubá: vidí před sebou primitiva a basta. Jsou pan Topolánek a jeho poradci opravdu přesvědčeni, že rozhodující části české veřejnosti takováto role imponuje?

Primátor Bém má malér: v době oslav konce druhé světové války byl na dovolené. Oslavy druhé světové války jsou zjevně povinné, jako za totality účast na Prvním máji. Ovšem, pan Bém je významný politik – ale ani za totality na Prvního máje obyčejní čičmundové (jako např. autor těchto řádek) nemuseli a taky nechodili. Pan Bém se kroutí, vedení jeho strany se od něho distancuje: octl se v situaci hrdiny známé Haškovy povídky, který se na jakémsi vlasteneckém výletu z neinformovanosti vydělal pod Žižkův dub a byl za tento znesvěcující čin vyvržen z národa.

Poté, co bublina s časopisem Newsweek (údajné zneuctění koránu americkými vyšetřovateli) neslavně splaskla, píše Právo vítězně o článcích v The Los Angeles Times, které na základě četných svědectví potvrzují, že Američané opravdu zneuctívali korán v Iráku i v Afghánistánu. Nějak zapomněli uvést, že jde o svědectví vězňů, které je už předem málo věrohodné. Ostatně proč by někdo dělal věc z našeho (tj. euroatlantického) stanoviska tak neúčelnou – jsme přece zvyklí, že si u nás přímo i obrazně řečeno biblí vytírá zadnici kdekdo, a nevěříme, že by to mohlo mít nějaký vliv na její obsah.

Ve Švýcarsku zatkli ruského exministra jaderné energetiky. Hrozí mu, že bude vydán do USA. Předpokládá se, že ví leccos kompromitujícího o ruských obchodech s jaderným materiálem. Poslanci Žirinovského „Liberálně demokratické“ strany vystoupili v parlamentu s tím, že by měl být ruskými tajnými službami preventivně zlikvidován, aby nehrozilo nebezpečí, že něco vyžvaní. Politováníhodní žabaři! Chtějí o tom snad dát hlasovat? Pokud by něco podobného chtěli udělat, nesměli by o tom předem žvanit! Jaký úpadek od dob Josifa Vissarionoviče!

Středa 25. května

Soudní spis, který mohl kompromitovat Klausovu kandidátku na soudkyni ÚS Formánkovou, záhadně zmizel z archivu okresního soudu Plzeň – město. Pokud by někdo chtěl naděje paní doktorky na vysoký post důkladně zničit, nemohl udělat nic vhodnějšího.

Paroubek zjevně nebude mít potíže s prodloužením mise českých policistů v Iráku, proti je jen KSČM a jakési výhrady má Kavan. Za pomoci ODS nebude pro vládní strany asi problém komunisty i kryptokomunisty v ČSSD přehlasovat.

Najednou přišlo na přetřes odškodnění německých antifašistů. Pro jsou (opatrně) dokonce i komunisté a šovinisté z ODS. Těžko se zbavit dojmu, že jde o předpodělanost v souvislosti s velmi pravděpodobným střídáním stráží v Berlíně. Předpodělanost je zbytečná, paní Merkelová nebude v těchto věcech dělat v zásadě jinou politiku než Schröder, ale to se dá předpodělaným těžko vykládat. Odškodnění se má týkat antifašistů, kteří zůstali v ČSR a jsou dnes českými občany. Jak se pozná antifašista? Představme si, že by bylo rozhodnuto odškodnit za příkoří v době komunismu jen antikomunisty. Kdo je antikomunista? Ten, co nikdy nechodil k volbám, nechodil na První máje, jako dítě nebyl v Pionýru, v ČSM ani SSM, v dospělém věku v ROH, o KSČ nebo jejích satelitech ani nemluvě? Zbyl by pak vůbec někdo? Já těm lidem odškodnění ze srdce přeji, ale pokud bude omezeno na „antifašismus“, je to jen další demonstrace správnosti a platnosti Benešových dekretů. V této souvislosti bych chtěl upozornit, že někdejší návrh exmístopředsedy vlády Petra Mareše byl nesrovnatelně lepší a spravedlivější, vymezení bylo negativní - z odškodnění měli být vyloučeny (z dnešních českých občanů německé národnosti, poškozených bezprostředně po válce) pouze osoby, které se aktivně podílely na spolupráci s nacisty. Odškodnění se mělo týkat i Maďarů deportovaných do českých zemí na otrocké práce, kteří zůstali v Čechách a na Moravě a stali se českými občany (na základě Benešova dekretu o pracovní povinnosti Němců a Maďarů bylo převážně do vysídlených Sudet odvlečeno z jižního a jihovýchodního Slovenska asi 45 tisíc lidí; po roce 1948 se sice formálně mohli vrátit domů, ale všem se to nepovedlo, protože jejich majetek byl mezitím za činné spolupráce (česko)slovenských úřadů rozchvácen). V Marešově návrhu se mluví o tom, že V důsledku nacismu trpěli občané Evropy bez ohledu na svou příslušnost k bojujícím stranám a bez ohledu na svou osobní vinu či nevinu. To je velmi pěkně a korektně řečeno. A taky se tam říká: „Mimořádný zřetel přitom přísluší na osoby, se kterými bylo zacházeno jako s tzv. nepřátelským obyvatelstvem, přestože byli aktivními odpůrci nacismu.“ Pokud by dnešní návrh postaven takto, i s touto prioritou, byl by úplně správný. Petr Mareš byl od roku 1989 jediný český politik, který chtěl zcela upřímně v choulostivé věci „zmírnění některých následků minulých křivd“ Čechů na jejich německých spoluobčanech opravdu něco udělat. Obávám se, že to, co je dnešní česká politická reprezentace schopná splácat, nemůže být nic jiného než žalostný paskvil.

Jan Pokorný odpovídá v Právu poslanci Talířovi, který ho kritizoval za rozhodnutí „omluvit se posluchačům za hrubost“, jíž se dopustila Ester Kočičková, když nazvala komunisty prasaty. Přitom se odvolává mj. na to, že dostal cenu Karla Havlíčka Borovského. Karel Havlíček si však nikdy velké servítky nebral, ocitoval bych tu, kdybych měl po ruce Křest svatého Vladimíra, např. slavný vzkaz Peruna knížeti Vladimírovi (obsahuje hrubé výrazy „hovno“ a „seru“). Vlastně by bylo třeba se omluvit českým čtenářům i za Havlíčka, jen se obávám, že pokud by náš největší publicista měl možnost se k takové omluvě z nebeských výšin vyjádřit, obsahovala by jeho reakce nepochybně mj. i citovaná Perunova slova.

Manželka českého diplomata v USA odešla nakupovat do supermarketu a nechala na parkovišti v autě malého syna. Kolemjdoucí upozornili policii, byli přivoláni hasiči a auto násilím otevřeno dříve, než se maminka po víc než půlhodině vrátila. V dotyčném státě USA (Maryland) se to totiž nesmí, a to podle mého názoru ze zcela dobrých důvodů. Když to udělá Američan, může jít až na třicet dní do basy nebo zacvaknout v přepočtu dvanáct tisíc Kč pokuty. Další impuls k tzv. negativnímu vlastenectví (když něco podobného udělá v cizině Čech, člověk se za něj stydí; kdyby milostpaní byla Indka, bylo by mi to fuk).

Vicepremiér slovenské vlády Pál Csáky odhalil v obci Číčov/Csicsó třímetrovou sochu pověstného hunského náčelníka Attily a prohlásil prý při té příležitosti: „Attilův sen, který v tom období nedokázal pomocí zbraní uskutečnit, sen o sjednocující se Evropě schopné dosáhnout mírového soužití národů, ať se nyní uskuteční pro nás a naše potomky.“ Obávám se, že pan Csáky zešílel a měl by být neodkladně lékařsky vyšetřen. Slovenští nacionálové ze SNS toho samozřejmě využili a řvou něco o protislovenské provokaci. Vztyčení sochy není žádná protislovenská provokace (v Attilově době žádní Slováci, a ovšem ani Češi neexistovali), jenom strašná a směšná blbost. Pravda, romanticky naladěná maďarská šlechta odvozovala v minulosti původ Maďarů od Hunů, ale už na konci osmnáctého století učinil těmto konstrukcím konec učený jezuita János Sajnovics. A to, co mají Češi a Slováci s Maďary ve sjednocené Evropě společného, se neodvozuje od Attily, ale od Ježíše Krista.

Objevil se další samozvaný český spravedlivý, který hodlá z trůnu české historické vědy rozsoudit sudetské němce a Čechy. Jmenuje se David Kovařík (je to nějaký příbuzný Kovaříka z Práva?) a tvrdí, že pokud jde o „odsun“, sudetští Němci přehánějí, kdežto Češi věc bagatelizují. Česká věda historická je v současné době (až na několik strašně málo výjimek) prodejná děvka, hájící politickou objednávku vládní moci. Pan Kovařík by měl nechat sudetské Němce sudetskými Němci a starat se o to, aby Češi věc nebagatelizovali.

Čtvrtek 26. května

Ředitel „Husitského muzea“ v Táboře v souvislosti s otevřením muzea dr. Beneše v Sezimově Ústí prohlásil: „Mám trochu obavy, aby nedošlo k podobné provokaci jako při odhalení Benešovy sochy před Černínským palácem nebo jeho busty v českokrumlovském hotelu“. Tomu nerozumím. Pokud chce mermomocí mluvit o provokaci, pak je provokací už samotné otevření muzea. Ostatně, ta terminologie je příznačná: pro komunistické papaláše byla jakákoli kritika provokací. Ten ředitel je klasický plod bolševické doby. Zdá se, díky ODS, KSČM a ČSSD se u nás pomalu etabluje jakýsi bolševismus s lidskou tváří. S lidskou tváří, prozatím.

Lidovci se věrni tradici pokoušejí profilovat proti svým sociálně demokratickým partnerům tím, že jsou proti návrhu na zvýšení plastů policistů. Pokud jde o preference, zdá se, že populistická gesta zatím KDU-ČSL mnoho prospěchu nepřinesla. Buď je jejich populismus příliš průhledný, nebo (a to je pravděpodobnější) český lid klerikálům nepřeje, i když dělají populistickou politiku.

Pan Kmoníček skončí s velvyslaneckou funkcí v září, přesně v okamžiku, kdy mu vyprší čtyřletý mandát. Premiér Paroubek v tomto případě projevil jakousi rozhodnost, pozice těch, co chtěli Kmoníčka zachovat jako protiváhu ministra Svobody, byly ovšem velmi slabé. S Kmoníčkem se počítá pro „jiný úřad“. Mohl by se stát např. ředitelem Pankrácké věznice, to by byl docela dobrý vejminek s lehce operetní příchutí (viz Straussův Netopýr): Selig ist, wer vergißt, was doch nicht zu ändern ist…

Expremiér Zeman se v úterý veřejně vyjádřil v tom smyslu, že mezi funkcionáři sociální demokracie nyní převažuje kariéristický dobytek. Nato se premiér Paroubek nechal slyšet, že doufá ve zmírnění Zemanovy rétoriky a že ostatně by byl rád, kdyby se ho podařilo nějak zapojit do práce pro stranu. Tomu je třeba rozumět tak, že pan Paroubek se se Zemanem moc párat nebude. Nemá to ostatně zapotřebí. Miloš Zeman bývá u nás poněkud přeceňován. Jeho role v nejvyšší politice byla nejspíš epizodická a zdá se, že už ji dohrál.

Vláda uvažuje vážně o vykoupení vepřína v Letech. Majitelé by byli ochotni přistoupit na přestěhování do nového provozu, ten by hradila vláda, stěhování by si zaplatili oni. Vyčuránci z ODS (Nečas) najednou podporují myšlenku odkoupení vepřína, jen to musí udělat tahle vláda a ne ta jejich, co přijde k lizu po příštích volbách. Pan Nečas zraje pro bobříka vyčuranosti, pokud jsme ho za tento měsíc ještě neudělili, myslím, že byl v dosud Událostmi zcela neprávem opomíjen. Premiér Paroubek má jistě pravdu v tom, že v Letech se stali naši spoluobčané obětí bezpráví, a navíc to bezpráví na nich spáchali jiní spoluobčané, Češi. S touto skutečností zbourání vepřína nehne, a to ani kdyby na jeho místě byla zbudována Cheopsova pyramida. Požadavky na bourání vepřína mi připomíná zásadu, že v sobotu se nesmí bojovat: Židé se ji pokoušeli aplikovat už za povstání Makabejských, a z velmi dobrých důvodů od ní dost rychle ustoupili. Majitelé s vykoupením nesouhlasí, museli by tedy být vyvlastněni. A škoda, která vyvlastněním vznikne (je to precedens) bude nevyčíslitelná. Oběti koncentráku v Letech lze uctít méně sebevražedným způsobem.

České ministerstvo zahraničí a izraelský fond Keren Kaymeth Leisrael se dohodly na projektu výsadby stromů v židovském státě. Podle „nejmenovaného zdroje“ Práva „tato symbolika vzbudila v diplomatických kruzích údiv.“ V jakých diplomatických kruzích, to nám Právo nesděluje. Diplomatických kruhů je moc. „Ministr Svoboda jako kdyby ignoroval fakt, že za čtyři a půl roku druhé palestinské intifády Izrael zničil 1 185 tisíc stromů na palestinských územích a pro stavbu bezpečnostní zdi zabral 73 505 čtverečních metrů úrodné palestinské půdy“, tvrdí nejmenovaný zdroj, takže vzniká podezření, že jde o poslance Laštůvku. Doporučuji jednoduchou dělbu práce: my (tj. Česká republika) budeme pomáhat s výsadbou lesů v Izraeli, s lesy na palestinském území nechť pomáhá Al-Kajdá.

Alexander Mitrofanov (rovněž v Právu) komentuje aktivity komunistického místopředsedy Dolejše s jakousi nadějí: „Přinejmenším u některých českých a moravských komunistů tedy existuje tendence vřadit stranu do současného establishmentu. Bez použití tohoto cizího slova je možné říci, že komunisté hovořící o omluvě jsou na cestě k opuštění nesystémovosti svých protestů proti polistopadovému režimu. Úplně nejstručněji to lze vyjádřit heslem Chceme do struktur.“ Myslím, že ta naděje je přehnaná: pokud by se skutečně chtěli rozejít se svou dosavadní politikou, ztratí i své voliče. Pan Dolejš je panu Grebeníčkovi užitečný, protože rudému krokodýlu dodává zdání lidské tváře, což může např. uvolnit komunikaci mezi KSČM a ČSSD. Jenže pan Dolejš bez pana Grebeníčka nemůže existovat (nikdo by ho nevolil): kdežto pan Grebeníček bez pana Dolejše ano.

Komunistický europoslanec Maštálka napadl (rovněž v Právu) poslance za KDU-ČSL Janečka za jeho návrh omezit prebendy pro odbojáře, kteří se posléze spřáhli s komunisty. A napsal mj.: „Poslanec tvrdí, že si nepřeje, aby vedle sebe stáli ti, kdo byli demokrati, a ti, kdo se po válce zaprodali komunistickému režimu. Budiž: pak ať navrhne antikomunistický zákon a nemluví o mravní hodnotě boje proti nacismu. A řekne, co tak velkého pro národ udělal on, že si osobuje právo kádrovat například Františka Kriegela, lékaře-komunistu, který v 30. letech odešel jako dobrovolník bojovat proti fašismu do Španělska a v 60. letech odmítl podepsat moskevské protokoly. A chce-li být důsledný, měl by dát spálit Vančurovy a Nezvalovy knihy, či vymazat fotografie armádního generála Ludvíka Svobody.“ Tak za prvé: považuji za drzost, když se následníci normalizátorů dovolávají Františka Kriegla. Za druhé: považuji za logické, když se následníci normalizátorů dovolávají dvojnásobného vlastizrádce Ludvíka Svobody. A za třetí: nejde o to pálit Vančurovy nebo Nezvalovy spisy, nýbrž připravit pár vychcanců o slevu na vlak.

Vláda odmítla poslanecký návrh, aby stát vyplácel výživné tam, kde je nelze od těch, co je mají platit, vydobýt, a pak je vymáhal sám. Poslanec ODS Hrnčíř s tím souhlasí: „Každý člověk se má o sebe a svou rodinu postarat sám a nežít na úkor druhých“. Nad nehoráznou drzostí tohoto výroku zůstává rozum stát. To je, jako kdyby Vám nějací, co bohatým berou a sobě chudým dávají, kvůli vaší šrajtofli vrazili kudlu do břicha za přítomnosti dvou policistů, kteří by se dívali jinam, protože „každý se má postarat o sebe sám a nežít na úkor druhých“. Úlohou státu je pomáhat slabším proti silnějším, a kdyby neplnil tuto řekněme rytířskou (nebo gentlemanskou) funkci, neměl by žádný rozumný smysl.

Paní Vondráčková vysoudila na bulváru čtvrt milionu za to, že o ní šířil falešné a dehonestující zprávy. To je v pořádku úplně stejně jako fakt, že paní Vondráčková nakonec, zaplať pánbůh, neuspěla proti Janu Rejžkovi.

Paní soudkyně Formánková, která se má nyní na návrh prezidenta Klause stát soudkyní ÚS a na počátku osmdesátých let odsoudila jakéhosi nešťastného hospodského za to, že ze svého lokálu vyhnal rokující bolševiky, své tehdejší rozhodnutí zdůvodňuje slovy: „Byla jsem začínající soudkyně a věřila, že změním svět.“ Paní dr. Formánkové je třeba všemi prostředky zabránit, aby se ještě někdy pokoušela změnit svět.

Premiér Paroubek napadl (mj. v britském listě Financial Times) prezidenta Klause za jeho veřejnou kritiku euroústavy. Pokud s ní nepřestane, bude dostávat na své cesty specielní vládní instrukce. Klaus podle něho překračuje svou ústavní roli, což je v konfliktu s českou ústavní tradicí. Obávám se, že premiér má v zásadě pravdu. Ačkoli podle ústavy u nás není prezidentský systém, existují – rovněž podle ústavy – dvě centra, kde se generuje zahraniční politika: Hrad a Strakovka, resp. Černínský palác. Z logiky věci by měla být v této záležitosti kompetentní jedině vláda. Stav, kdy prezident působí v zahraniční politice jako hlava opozice a navíc dělá věcně vzato zemi svými hlasitými kverulantskými postoji ostudu, je neudržitelný. Problém, je jen v tom, že tyto pravomoci si kdysi, když se vytvářela česká ústava, do ústavy prosadila ODA a KDU-ČSL a obě strany se buď přímo, nebo svými následníky podílejí na dnešní vládě. Duchovními otci této absurdní dvoukolejnosti jsou Cepl, Výborný a spol. a vybojovávali tehdy pravomoci pro Václava Havla. Kdo jinému jámu kopá…

Pátek 27. května

Konflikt mezi Klausem a Paroubkem, o to, kdo má vytvářet českou zahraniční politiku, eskaluje. Klaus se ohání ústavou a pozval si premiéra na hradní koberec. Ústava ovšem není jednoznačná. Problém je v ústavě. A protože není možné, aby Klaus dělal jednu zahraniční politiku a vláda druhou, je konflikt velmi zásadní: kdo s koho. Věcně vzato je ústava v tomto ohledu špatná a zahraniční politiku má dělat vláda. Paroubek je ovšem v nezáviděníhodné pozici, musí si vybojovat to, co Špidla a Gross svou slabostí pustili. Je to pro šéfa vlády existenční záležitost, nemá kam couvnout a navíc má, pokud jde o přijetí euroústavy, víc pravdy než Klaus. Je v zájmu věci, aby uspěl.

Gott a Vondráčková slavili úspěch v Kremlu, jak píše Právo, s „legendárními Alexandrovci“. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to trochu (jenom trochu, ale to stačí), jako kdyby někdo napsal: „legendární NKVD“.

Také druhý český prezident, totiž prezident ČLK Rath, drží premiéra pevně pod krkem. Žádá ho o podporu svých posledních požadavků (podle zdravotních pojišťoven by znamenaly růst průměrných mezd lékařů z 30 tisíc Kč na 85 tisíc, ale lékařské pojišťovny jsou druhou stranou sporu a mohou přehánět) a upozorňuje ho, že bez podpory zdravotníků se nedají vyhrát volby, a že pokud jim premiér vyjde vstříc, pokusí se je dr. Rath přesvědčit, aby ČSSD podpořili. To je zároveň směšné a drzé. Za prvé, pokud pan Paroubek není úplně padlý na hlavu, musí vědět, že příští volby nevyhraje. Za druhé, jak může pan Rath mluvit za členy profesní organizace, kteří jsou v ní sdruženi povinně, a snažit se jí zároveň využívat jako politické beranidlo? Nepochybně část lékařů bude volit ČSSD, část ne, podle svých politických sympatií, a členství v ČLK s jejich politickými sympatiemi nemá a nesmí mít nic společného. Vystupovat za těchto podmínek s požadavkem „dejte nám prachy a my vám dáme hlasy ve volbách“ je nevkusné a politicky nekorektní. Ostatně, není to v tomto případě náhodou na hraně zákona?

„Polák dostal osm let za znásilnění nezletilé“, zní titulek v Právu. Častý (možná ještě častější) je např. „Němec způsobil autonehodu“ apod. Uvést, že občan, který se dopustil toho či onoho trestného či jinak problematického činu, je Rom, se ovšem nesmí a nesluší. Neměla by se ta praxe nějak sjednotit?

Sobota 28. května

Premiér Paroubek to s Klausem nebude mít lehké. Sice zkonsolidoval svou pozici: Klaus poškozuje pověst a věrohodnost Česka především v rámci EU, pokud tedy bude nějaká akce EU a prezident dá najevo, že tam bude zastávat stanovisko jiné, než jaké zastává vláda, vláda zváží, zda tam nepošle jiného představitele výkonné moci. Jenže s podporou ve vlastních řadách to nemá lehké. Nejprve se od něho s politickou nonšalancí hodnou starého zkušeného skunka distancoval pan Kalousek, pak se ozval Kavan, kterému nepochybně vadí, že se Paroubek vlastně postavil na stranu ministra zahraničí Svobody (v dnešním rozhovoru pro Právo se v podstatě přihlásil k euroatlantické linii dosavadní české zahraniční politiky) a do třetice všeho zlého jej zkritizoval senátor Schwarzenberg („To, co zaznělo z úst pana premiéra, je naprosto nepřijatelné. Hlava státu není jednatel nějaké restaurace či jídelny, kterému může ředitel RaJ zakázat služební cestu.“ Ve skutečnosti hlava státu není hlava posvátná a pomazaná, a Paroubek má pravdu, když tvrdí, že je jen služebník státu, což dokonce i evropským panovníkům většinou došlo už v druhé polovině osmnáctého století). V zásadě má premiér ve sporu s prezidentem úplně pravdu a je si přát, aby svou pozici udržel, i když to bude mít hodně těžké.

Stínová ministryně práce a sociálních věcí ODS Páralová předestřela žurnalistům podobu důchodové reformy, kterou chystá ODS. Nejprve by měly být důchody u žen i u mužů zarovnány na 65 let, do roku 2100 by měli lidé chodit do penze v jednasedmdesáti. Nebudou na tom prý škodní, protože lidský věk se do té doby prodlouží před devadesát let. Futurologická dimenze reformy bere člověku dech. V roce 2100 nebude po nějaké ODS ani památky a na Hradčanech bude místo katedrály svatého Víta stát mešita. Stát taky hodlá snížit občanům pojistné,a by pro důchod vyšla suma těsně nad životním minimem (aby je nemusel navíc sociálně podporovat). Pokud budou občané chtít brát větší důchody, měli by ušetřené peníze investovat. Investovat znamená riskovat a zároveň velmi silně věřit v stabilitu poměrů v rozsahu těch devadesát let, které našim vnukům paní Páralová slibuje (za současné situace ta víra nemusí být tak silná, protože asociální dávky nejsou dobrovolné). Systém paní Páralové bude nejspíš produkovat armádu senilních houmlesáků s minimálním důchodem. Pak státu nezbude než zřídit pro ně tábory typu tolik diskutovaných Letů a včas se postarat o jejich bezbolestné utracení a likvidaci jejich tělesných ostatků. Je zajímavé, jak učedníci Václava Klause napodobují zálibu svého Mistra v okamžitých geniálních vnuknutích: jako politický program to vzbuzuje pochybnosti, a tam, kde jde o zabezpečení lidí ve chvíli, kdy už třeba nebudou schopni se o sebe sami postarat, přímo děs a hrůzu.

Poslední výlet prezidenta ČLK Ratha na politickou scénu vyvolal jakousi nespokojenost i u jeho oveček. Proti zapojení ČLK do politického boje se vyjádřili mluvčí Koalice soukromých lékařů i mluvčí Sdružení lékařů pro děti a dorost. Rathova domovská organizace ČLK v Praze 5 ho nezvolila delegátem sjezdu, podle údajů pana prezidenta se na schůzi z 1 800 členů zúčastnilo asi sto, tím bych se na jeho místě moc nechlubil. Rathovi nevadí, že nebyl nominován, protože podle stanov ČLK je dosavadní prezident automaticky delegátem sjezdu (je taky automaticky kandidátem na další období?). Pan prezident Rath mi ve své oblasti působení začíná trochu připomínat jiného prezidenta, Ceau?esca, ovšemže Ceau?esca s lidskou tváří!

Řada známých umělců od dirigenta Bělohlávka po Martu Kubišovou žádá, aby byl sbormistr Kulínský propuštěn z vyšetřovací vazby. V současné době je obviněn z pohlavního zneužití 49 členek sboru. Za jak dlouho jich bude 490? A pak 4 900? Případ Kulínský je věc velmi podivná a jeho držení ve vazbě opravdu na pováženou.

Předseda „České pravice“ Simkanič, poté, co se proslavil rázným zásahem do případu premiéra Grosse, vystupuje v pořadu TV Nova Riskuj. Spojuje příjemné s užitečným: něco si možná přivydělá a zároveň upozorní na své politické uskupení. To první mu ze srdce přejeme, ale myslíme, že to druhé velmi silně přeceňuje. Chtěli bychom mu taky navrhnout další podobné uplatnění: mohl by vzhledem ke své výrazné fyziognomii vystupovat v reklamách na kostelecké uzeniny nebo na krušovické pivo. Pod heslem: cesta k politice vede žaludkem, volte Českou pravici!

Pondělí 30. května

Francouzské referendum o euroústavě dopadlo zcela jednoznačně: podle předběžných výsledků se 57% hlasujících vyjádřilo proti, pouze 43% pro. Účast byla vysoká, k urnám přišlo 70% oprávněných voličů (předpokládalo se, že vysoká účast zvýhodní stoupence euroústavy, zjevně se tak nestalo). Je to zvláštní: francouzská politika stvořila a prosazovala koncepci Evropské unie jako konkurenta Spojených států a podporovala její integraci, ale nedaří se jí přesvědčit vlastní občany, aby se chovali v souladu s těmito plány. Zdá se, že Francouzům vyhovuje za všech okolností kverulovat, tuto strategii úspěšně realizují od dob Charlese de Gaullea, vycházejí tak vstříc tím svým protivníkům a zároveň vnášejí zmatek mezi své spojence. Zdá se, že po tomto debaklu bude euroústava pomalu uložena k ledu. Vadí mi na ní docela jiné věci než Francouzům a Klausovi (proč v ní např. nesmí být zmíněn význam křesťanství pro formování evropské liberální demokracie?), všeobecně se zdá, že Evropa zatím nedospěla k tomu, aby podobný dokument opravdu potřebovala. Mrzí mne jen, že Klaus a ODS nebyli vystaveni zkoušce říci ne ústavě jako jediní v EU: to by byla odvaha. To co dělají a budou dělat teď, je jen drzost.

Němec zaútočil kvůli katarskému princi na soudce, zní titulek v Právu. Z titulků v Právu jsem zmaten: chvíli jsem přemýšlel, co vedlo zpupného Teutona k tomu, aby napadl suverénní český soudní orgán. Zmínil snad soudce v jeho přítomnosti historický význam prezidenta Obnovitele? Při pozornějším ohledání článku jsem zjistil, že tentokrát nejde o Němce jako úhlavního nepřítele českého národa, ale o Němce jako ministra. Vzpomínám si, jak mne před lety zmátl v tomtéž listě titulek „Češka obětí sexuálního násilí“: domníval jsem se, že jde o tehdejšího ředitele či přednostu, či jak se to jmenovalo, Fondu národního majetku, ODA, který vypadal velmi mladistvě a tak jsem se domníval, že se stal obětí nějakého zvrhlého sodomity. V tomto případě však šlo naopak o Češku jako národnost. Snad by mělo Právo svou praxi nějak sjednotit, aby to čtenáře nepletlo: např. nikdy neuvádí Rom, Romka: tak proč Němec, Čech, Ukrajinec apod.?

Několik poslanců ČSSD přišlo s novelou zákona o volbách do PS: voliči by měli právo udělit pět preferenčních hlasů (místo dosavadních třech) a procento potřebné pro umístění v čele kandidátky, by se snížilo ze 7% na 2%. Přitom už dosavadní úprava umožnila v posledních volbách lidovcům vyluxovat řadu mandátů jejich volebně koaličního partnera, Unie svobody. Než takovéhle fígle, kdy bude poslanecký mandát záviset na pár hlasech, by snad bylo lepší volit většinově.

Předseda vlády Paroubek zveřejnil v Právu článek o prezidentu Benešovi. Zdá se, že historie není silnou stránkou našeho novopečeného ministerského předsedy. Mluví např. o „odsunu“ maďarského obyvatelstva, ten se však nikdy neuskutečnil. Domnívá se, že vynutit finlandizaci střední Evropy si měli na Stalinovi Britové a Američané. My nic, my muzikanti. Proč by si měli Britové a Anmeričané vynucovat finlandizaci ČSR, kde zdaleka nejsilnější stranou s obrovskou veřejnou podporou byli komunisté? To snad byla slabost Západu, jak říká Paroubek? A nebyla to náhodou slabost a prohnilost naše? Finové si finlandizaci vynutili sami, i my bychom si ji byli mohli vynutit, kdyby nám o to bylo šlo. Nám šlo tehdy o to ve spojenectví s naším velkým slovanským sousedem zkřížit demokracii se stalinismem v jakýsi „demokratický socialismus“. Výsledkem experimentu byl ovšem stalinismus bez přívlastků.

Jakýsi Rostislav Tomis, takto „absolvent Mendelova gymnázia v Opavě“ (jde zřejmě o českou odrůdu Oxfordu) polemizuje v MfD s ing.Petrem Dejmalem, který se pokusil demystifikovat Husa a Žižku. Pokus ing. Dejmala byl amatérský (autor se odvolává na Pekařovu monografii o Žižkovi, ale zdá se, že ji pořádně nečetl) a na úrovni bourání model, k němuž se našinec odhodlává zpravidla v hospodě po pátém pivu. Odpověď je na stejné úrovni: „Jistěže husitské války nebyly mírumilovné a nekrvavé, jistěže metody Jana Žižky pro potlačování svých odpůrců nebyly zrovna ideální a jemné, ale snažme se pochopit, proč tomu tak bylo. Jaké asi bylo vzdělání tehdejších obyčejných lidí? Znali hodnotu církevních památek, které mnozí z nás až s patologickou pečlivostí oprašují a uctívají? Církev pro ně symbolizovala pouze otrokáře, vykořisťovatele a organizaci skrz naskrz zkorumpovanou, která vystupovala v duchu všemohoucnosti a neomylnosti nedávajíce nejmenší možnost změny bídného sociálního statutu.“ Zdá se, že v Opavě na gymnáziu dosud používají učebnice z éry dr. Gustáva Husáka, ovšem s jednou modernizací: kdosi je obohatil o základní zákonitost českých dějin, totiž křenovsko-peškovský princip příčiny a následku: příčina = vykořisťovatelství a otrokářství církve, následek = „ne zrovna ideální a jemné“ metody Jana Žižky. Je opravdu nutné bavit čtenáře sporem z obou stran tak nízké úrovně?

Česká vláda se rozhoupala a hodlá dát čtenářům k dispozici euroústavu (v plném textu i ve zkratce) jako přílohu k deníkům a zpravodajským časopisům. Nápad je to dobrý, jen přichází trochu pozdě: euroústava je, jak se zdá, už vyřízena.

Úterý 31. května

Zdá se, že spor o evropskou ústavu zdaleka přesáhl věcné rozhodování o jednom dokumentu a stal se prestižní záležitostí pro nejrůznější politické skupiny, které mají potřebu se nějakým způsobem politicky emancipovat. Pro francouzské komunisty a socialisty je příliš liberální, pro jiné (ODS) je zase příliš socialistická. V Evropě panuje jen minimální konsensus, přijetí eura a rozšíření EU o první postkomunistické země Unii velmi oslabilo. Rozdíl v politické kultuře a v kultuře společenského života všeobecně mezi postkomunistickými státy a státy, které se po roce 1945 vyvíjely demokraticky, je propastný: je otázka, podaří-li se ho někdy přemostit (Miloš Zeman kdysi v záchvatu jakéhosi jasnozřivého realismu prohlásil, že nikoli), pokud ano, bude to trvat přinejmenším sto let. Projekt euroústavy zjevně nesmírně přecenil stávající reálné možnosti evropské integrace. Integrace východu (včetně ČR) se nejspíš měla zastavit u přijetí těchto zemí do NATO. Jediné, na čem se dnes státy EU dokáží bez velkých problémů skoro všechny shodnout, je antiamerikanismus a nenávist vůči Izraeli. Což je v konfrontaci s neslavným koncem euroústavy zároveň směšné a hnusné. Ještě že je Evropská unie v současné době, řečeno slovy velikého Maa, jen papírový tygr.

Kandidátkou na kancléřský úřad v SRN se stala Angela Merkelová. Čeští šovinisté mohou klidně spát: paní Merkelová nebude dělat nic jiného než Schröder: tj. pravidelně rok co rok se omlouvat Čechům za vyhnání sudetských Němců, možná s nějakým malininkým „ale“ na ocásku.

Konflikt mezi prezidentem a premiérem se vyostřuje. Prezident odmítl přijít na schůzi vlády s tím, že nemá čas a ostatně Paroubek nemá právo asi ho předvolávat, a naopak si předvolal Paroubka na Hrad. Po porážce euroústavy ve Francii prezidentova pozice pochopitelně posílila a premiér bude mít velmi těžké se prosadit. Pokud se neprosadí, začne se náš politický systém v reálu pomalu proměňovat velmi neblahým způsobem. Teď se mezi vládou a ODS vyhrocuje spor, zda se má pokračovat v propagaci a schvalování euroústavy. Zdá se, že věcně vzato v současné době (jak dopadne referendum v Holandsku je předem jasné) to valný smysl nemá. S euroústavou je konec.

Další spor, který cloumá českou veřejností, totiž spor mezi soudkyní Křikavovou (a nejvyšší státní zástupkyní Benešovou) na jedné straně a ministrem Němcem na straně druhé o případ člena katarské královské rodiny, který se u nás věnoval sexuálním hrátkám s nezletilými, je, jak se zdá, soubojem mezi politickými klany, jemuž je obětován Katar, resp. vztahy mezi ČR a touto zemí. Soudkyně se ohradila proti dopisu ministerstva spravedlnosti, jímž podpořilo katarskou žádost o přerušení stíhání a propuštění obžalovaného z vazby. Označila ho pateticky za „naprosto neslýchaný zásah výkonné moci do moci soudní“. Dopis prý přikazuje soudu, co má udělat a jak se má rozhodnout.“ Jde o nátlak, který je v roce 2005 nepřípustný a „soud se nesníží k tomu, aby mu podlehl“. Dobrý dojem z tohoto jánošíkovství kazí to, že v jiných případech (když jde o něco, co zavání Benešovými dekrety) většinou soudy citlivě reagují na politické ovzduší. Také mne poněkud překvapilo, že „kuplířky“ dostaly jen podmíněné tresty, ačkoli ony ty dívenky tomu starému prasákovi přihrávaly a narušovaly tak jejich mravní výchovu ještě podstatnějším způsobem než on. A konečně samy oběti – z toho, co píší noviny, se člověk těžko ubrání dojmu, že jde o kurvičky, které mají ke své profesi stejně láskyplný vztah jako čeští politici k té své. (Soudkyně ve zdůvodněné rozsudku velkoryse konstatovala, že „žádná z dívek nebude mít podle odborníků vážné problémy v sexuálním nebo partnerském životě“.) Zkrátka proces s katarským princem není ani zdaleka hilsneriáda.

Z ODS a přilehlých publicistických kanálů se v souvislosti s referendem ve Francii vylévají na veřejné prostranství proudy chrapounské sprostoty: Europoslanec Zahradil řekl MfD: „Možná se ještě někdo neprobral, možná se pánové Paroubek a Cyril Svoboda točí jako veverky v bubnu, ale téma euroústava skončilo v neděli v deset večer“. Miroslav Macek se v Lidových novinách těší na „ještě větší kroucení hubou ministra zahraniční věcí Cyrila Svobody“. Podobným způsobem psal komunistický tisk po roce 1945 o svých zároveň spojencích a oponentech z Národně socialistické a Lidové strany. Až ODS vyhraje volby a následně ovládne veřejný prostor, máme se na co těšit.

A Miroslav Macek píše tamtéž: „Neboť, řečeno s profesorem Vondráčkem, lidé jsou spokojeni jen tehdy, když mají pocit trojího bezpečí: ekonomického, tedy že solidně uživí sebe a svoji rodinu, osobnostního, tedy že nebudou ohrožováni na životě a majetku, a "kmenového", tedy že nebudou vyobcováni ze svého společenství.“ Musím říci, že pokud jde o první dvě věci, zmítají mnou velké nejistoty. Naštěstí mám úplnou jistotu, pokud jde o tu třetí. Vyobcován jsem byl už dávno, jenže mi je to jedno: zvykl jsem si.

Středa 1. června

Jak zuřivě se pánové Paroubek s Klausem pohádali, tak rychle se zase smířili. Že by Klaus tak rychle ustoupil, považuji za vyloučené. Tím se celá věc ocitá v krajně podezřelém světle. Vzdal to Paroubek tak rychle, nebo byli snad dokonce s Klausem domluveni předem? Hodlá hrát Paroubkova ČSSD v příštím režimu, který bude nejspíš odstartován v červnu 2006, roli c. a k. dvorní opozice? Schůzka trvala (jenom) hodinu a obě strany ji označily za korektní a konstruktivní. Kdepak, vrána vráně oči nevyklove.

Bratr Kalousek žádá důrazně ukončení informační kampaně o euroústavě (lépe řečeno to, aby se žádná kampaň nekonala). Věcně je pravda, že po dvojím debaklu (Francie, Nizozemsko), je třeba minimálně vyčkat, jak zareagují tzv. byrokrati v Bruselu, člověk by řekl, že ústava je v tuto chvíli už passé. Formálně by bylo příjemnější, kdyby s tím byl vyrukoval nějaký menší vykuk než pan Kalousek, který si jako prozíravá tasemnice připravuje nové a lukrativnější bydliště v koalici s ODS (tu pak bude nepochybně solidárně podporovat stejným způsobem, jak to teď dělá s ČSSD). Kalousek žádá poradu všech demokratických stran o situaci, jež nastala po francouzském odmítnutí euroústavy. Paroubek namítá, že vládne vláda a má v tom nepochybně pravdu. Od euroústavy však bude muset nějak vycouvat, ta věc už nemá šanci. A je-li mu jeho politický život milý, musí zabránit tomu, aby se na vývoji politické situaci profiloval pan Kalousek, energické kukaččí mládě v sociálně demokraticky koaličním hnízdě. Ostatně, nebylo by v této situaci (vláda přišla o to, co vydávala za svůj raison d´être) realističtější, kdyby sociální demokraté udělali totéž co Schröder a dali tak panu Kalouskovi, ať napříště devastuje ODS?

Premiér Paroubek (a stejně i rakouský spolkový kancléř Schüssel) žádají celoevropské referendum o euroústavě. Tento návrh je opravdu nehorázný, protože předjímá jako hotový stav to, k čemu byla euroústava jen prvním krokem. Je to pokus o cestování do roku 2150 a volbu z této vzdálení budoucnosti. Pak by ovšem stačilo by pořádně setřít Německo, vysvětlit Němcům, že vzhledem ke své propastné vině za druhou světovou válku a vše, co s ní souviselo, dostanou volební lístky, na kterých bude jenom „ano“, a běda tomu, kdo se z voleb uleje (nepochybně by si to při svém dnešním rozpoložení nechali líbit), a ostatní se víceméně mohou jít klouzat. Jakkoli považuji zuřivý odpor ODS vůči euroústavě za zástupný, v této věci chápu, že její potentáti skáčí dva metry vysoko.

Podle průzkumu CVVM chce u nás 57% lidí volit prezidenta referendem. Informace je zavádějící, nedovedu si představit zemi kromě např. Belgie, Španělska nebo Velké Británie, kde by nechtěli volit prezidenta plebiscitem (ve zmíněných zemích to nejde, protože to jsou království). Z toho plyne jediný závěr: o tom, zda má být prezident volen plebiscitem, se nesmí dělat plebiscit. Nepřímo to podporují i další zjištění CVVM: lidé by chtěli za prezidenta nejraději politika mimo strany, případně člověka mimo politiku. Jeho pravomoci by měly být ovšem zachovány (jsou to pravomoci politické). Lidé by rádi viděli, kdyby politiku u nás dělal někdo, kdo pro ni nemá nejmenší předpoklady. Jeden perspektivní kandidát by byl k dispozici: Milouš Jakeš (v tuto chvíli mimo strany).

Podle průzkumu agentury Factum Invenio by ve volbách, pokud by proběhly nyní, získala ODS 71 hlasů, KSČM 60, ČSSD 39 a KDU 30. Výsledek je těsný proto, že ČSSD se údajně vzpamatovala, a přibylo jí 2,6% veřejné podpory. Průzkumy agentury Factum přinášívají zpravidla nejdivočejší výsledky, v tomto případě jde nepochybně o hudbu budoucnosti: tentokrát to tak ještě být nemusí, ale za čtyři roky to nejspíš bude ještě daleko horší. ODS může příští rok zažít triumfální úspěch, ale dlouhodobě nadějnou stranou (pokud jde o výsledky, ne pokud jde o to, co s touhle zemí pak provedou) jsou komunisté.

Čtvrtek 2. června

Nizozemské referendum skončilo drtivou porážkou příznivců euroústavy. Výsledek (předběžně 63% proti, 37% pro) i vysoká volební účast (62%) nizozemskou vládu prakticky zavazují, ač formálně má referendum jen poradní funkci. Tím se zdá být euroústava v nynější podobě fakticky vyřízena. Nejde přitom jen o sám text, ale i o celý koncept horečně rozšiřované EU: Západoevropanům zjevně vůbec není po chuti a tuto skutečnost bude nutné respektovat. Trucování, obviňování Francie a Francouzů (!) ze zrady na evropské myšlence a zavádějící historické analogie nemají valný smysl. Jak proces další integrace EU, tak proces jejího dalšího rozšiřování, bude nutné znovu promyslet. Utopická euforie, která dosud vládla, nemá, jak se ukázalo, žádné věcné opodstatnění.

Neúspěch euroústavy staví do nesnadné pozice českou vládu a jejího premiéra. Schválení dokumentu bylo pro vládu prioritou číslo jedna a základním prvkem jejího programu. Paroubkův návrh prodlužit lhůtu pro schválení ústavy nemá valný smysl, ústava je pro řadu zemí a politických uskupení nepřijatelná často z docela protichůdných důvodů a odklad na tom nic nezmění. Vláda se stává čím dál tím víc vládou na pouhé přežití do parlamentních voleb. Bude zajímavé sledovat, zda a jak si s tím poradí.

Podle agentury STEM je 42% občanů rozhodně pyšných na své české občanství, 41% spíše pyšných. Nechápu, jak může být člověk pyšný na něco, čeho nabude tím, že se narodí. Pyšný by měl být na to, co sám udělá nebo k čemu sám přispěje. Z toho hlediska je „českost“ nanejvýš úkol. Záleží na nás, co s ním uděláme, a na to, co s ním uděláme, pak podle výsledku můžeme být buď pyšni nebo se za to stydět.

Pátek 3. června

Místopředseda vlády Jahn předložil včera na jednání tripartity projekt strategie růstu, který obsahuje tak razantní program hospodářských reforem, že je těžko ho chápat jinak než jako soukromou vývěsku schopností autora, úplně utrženou od jakýchkoli ohledů na politickou uskutečnitelnost. Vicepremiéra chválí ekonomičtí odborníci a koaliční partneři sociálních demokratů, premiéra Paroubka přivedl Jahnův materiál pouze k závěru, že zreformuje spíše vicepremiérův pracovní tým a prosadí tam nějaké zkušené sociálně demokratické praktiky se smyslem pro realitu. Místopředseda Nečas prohlásil s roztomilým šarmem, typickým pro Klausovy raťafáky (politická šarže „raťafák“ je inspirována známým filmem Méďa Béďa: raťafák je agresivní hafan, který hlídá medvědici Cindy, aby neutekla z cirkusu, kam ji zavřeli. Při jakémkoli pokusu hlídaného objektu o emancipaci se mu pohotově zahryzne do ruky a drží. Když chce jeho pán dosáhnout toho, aby se mírnil, jednoduše ho pořádně praští přes palici, jemnější pokyny jsou „hluboko pod prahem rozlišovacích schopností“ tohoto oddaného a spolehlivého služebníka), že si prý Jahn nevšiml, že je vicepremiérem za ČSSD a dělá si ze všech legraci. “Jediná cesta po jejím předložení je, že by měl rezignovat na post ve vládě“. Opravdu mi není jasné, co vicepremiér sleduje: navrhuje nejdřív atraktivní a užitečné věci, i když ví, že budou zamítnuty, aby pak měl alibi? Jeho program mi je sympatický, bohužel však zároveň v této chvíli nerealizovatelný. Nechápu, proč nevyužil příležitosti a neodešel současně s Mlynářem a Burešem, byl by spojil příjemné s užitečným.

Po dvojím neúspěšném referendu panuje v EU jakýsi zmatek. Nedovedu si představit, jak by se euroústava dala ještě resuscitovat. Barrosův ekonomický poradce tvrdí, že bez politické integrace euro zkrachuje: nejsem ekonom, ale nedovedu si vybavit z novodobé historie žádný příklad, kdy by řadu docela různých států pojila společná měna. Václav Klaus v Helsinkách prohlásil, že ne euroústavě znamená vítězství demokracie, to je nesmysl, stejně by vítězstvím demokracie nebylo ano euroústavě, s demokracií nemá ani jedno, ani druhé nic společného. Znamená to jen ne další integraci EU, asi to nejde.

Prezident udělil další amnestie: jedna se týká člověka, který v roce 1989 zběhl z vojny a emigroval do SRN, kde dostal politický azyl. Prezident prominutí trestu zdůvodnil tím, že trest již svůj výchovný účinek splnil. Jakýpak výchovný účinek, proč mají být lidé, kteří odtud před převratem utekli, vůbec kriminalizováni?

Jiří Payne píše v Právu, že se do české ústavy a rozvržení pravomocí mezi prezidenta a premiéra promítly během jejího vzniku v roce 1992 obavy z odstrašujícího příklad Vladimíra Mečiara na Slovensku. Pokud se pamatuji (byl jsem v té době Klausovým šéfporadcem a zúčastnil jsem se řady schůzek odborného týmu, který ústavu připravoval), promítlo se do ní hlavně úsilí koaličních partnerů ODS oslabit pozici premiéra a posílit v rámci možností postavení prezidenta (do funkce se automaticky počítalo s Havlem). Byl jsem tehdy zcela loajálně proti a dodnes si myslím, že jsem měl pravdu; bohužel mi chybělo a chybí právní vzdělání, takže jsem se jen velmi těžko prosazoval proti takovým matadorům, jako byli JUDr. Výborný z KDU nebo „dědeček české ústavy“, jak si skromně říkal JUDr. Cepl (ODA). Oba netušili, jak výhodnou pozici budují pro Havlova nástupce.

Sobota 4. června

Na poradě u premiéra Paroubka bylo dohodnuto, že platy lékařů vzrostou od září o 2 500,- Kč (a budou tedy činit průměrně nikoli těch osmdesát tisíc, které požadoval dr. Rath, ale jen polovinu). Stát naleje do VZP skoro čtyři miliardy a bude platit víc za své pojištěnce. Prezident Rath nato zapěl oslavnou píseň na schopnosti premiéra Paroubka. Nezávidím lékařům ty peníze. Jen se mi zdá, že české zdravotnictví mimo jiné i díky drzosti dr. Ratha, která opět slavila úspěch, zůstává černou dírou, do níž se lijí státní peníze, což jsou, nedělejme si iluze, naše peníze, stát žádné svoje nemá, a část (řekl bych valná) část těch peněz přitéká penězovodem z budoucnosti. Kdyby chtěla být vláda poctivá, a ne jen populistická, doprovodila by zvýšení lékařských platů masivní finanční spoluúčastí pacientů na lékařské péči. To, co pan Paroubek a paní Emmerová předvádějí, je (u sociálnědemokratických ateistů, pan Paroubek se sice hlásí k Čs. církvi husitské, ale ta je očividně otevřena i pro ateisty, viz pp. Dostál a Klaus) překvapivé: pokus o následování Krista ve věci, kde nemají příliš šancí, totiž v tom, jak nasytit zástupy pěti chleby a dvěma rybami.

Vicepremiér Jahn se hned nechal slyšet, že ty peníze bude asi muset do zdravotnictví nalít. Kdybychom měli zůstat u příměrů z Evangelia, je pan místopředseda klasickým příkladem člověka, který staví svůj dům na písku: ví velice dobře, co by se mělo dělat (deregulovat nájmy, platit za lékařskou péči, zavést školné a přispívat si na důchody, ne z ideologických důvodů, ale docela jednoduše proto, že si žijeme nad poměry a měli bychom s tím honem přestat), ale dokáže o tom jenom mluvit. Praktický politik není od toho, aby věděl, co se má dělat, ale aby to taky dovedl uskutečnit. Třeba jenom kousek z toho, co se má dělat: i to je víc, než vědět všechno dobře a neprosadit nic.

Neúspěch euroústavy se promítá do znejistění eura. Podle prezidenta Klause jde o cílenou sabotáž eurooptimistů, kteří chtějí vydíráním ohledně možného pádu eura prosadit své zvrhlé plány. To mi připadá trochu dětinské. Jen bych měl, nejsa odborníkem na ekonomii, dvě otázky, které nevyjadřují nic jiného než mou laickou pochybnost: smysl peněz je v první řadě poskytovat informaci. Jakou informaci poskytuje dnes euro, a o čem? A za druhé: nevykonává společná měna jakýsi skrytý tlak na politickou integraci zemí, kde byla zavedena, integraci, která je však, jak se ukazuje, skoro nemožná?

Podle průzkumu agentury Factum Invenio se nyní česká společnost rozdělila na třetiny: jedna je pro euroústavu, druhá proti, třetí nejistá. Ještě opřed nedávnem byla slabě nadpoloviční většina pro. Lidé jsou zmateni a těžko se jim divit: jak se dá rozumně vysvětlit, že referendum v ČR má ještě nějaký smysl?

Srbský prezident Tadžić i premiér Koštunica odsoudili po zveřejnění videozáznamu tvrdými slovy masakr civilistů v Srebrenici, jehož se zúčastnily srbské (nikoli bosenskosrbské) speciální jednotky. Nevěřím, že by o tom oba nebyli už dávno věděli. Asi takový odsudek není snadné v Srbsku prosadit, ostatně u nás se o podobných masakrech mluví jen na půl huby, ačkoli se udály před šedesáti lety. Srbové aspoň promptně zavřeli jedenáct darebáků, které se na záběrech podařilo identifikovat. Vypadá to, jako by společnou slovanskou vlastností byla ukrutnost spojená se zbabělostí. Slovanství není žádná hodnota, hodnota je civilizace, a ta je univerzální. Také stojí za to připomenout hanebnou úlohu jednotek OSN v Srebrenici: nesvádějme to na nizozemské vojáky, ti za nic nemohou, nebyli dostatečně vyzbrojeni a neměli mandát. Problém je v nezměrné prohnilosti OSN.

Pondělí 6. června

V Berlíně se sešli dva čelní představitelé evropské protiamerické aliance, prezident Chirac a spolkový kancléř Schröder, aby dali najevo vůli pokračovat v ratifikaci euroústavy. Jedna potenciální politická mrtvola, druhá skutečná. Budování pevnosti Evropa, schopné konkurovat USA, se nějak nedaří. Neschválení euroústavy ve Francii a Nizozemsku je vážný problém a Evropská unie, pokud nechce dát v sázku svou další existenci, si bude muset vymyslet něco nápaditějšího, než že bude dělat, jako by se nic nestalo.

Totéž platí pro premiéra Paroubka. Euroústava jako parádní trofej, jíž by se mohl za rok pochlubit voličům, už asi nebude, i on si musí vymyslet něco nového. Zatím chce informační kampaň o euroústavě rozjet až po summitu EU, který se bude konat v polovině měsíce (to je dobrá zpráva) a hodlá jménem ČR prosazovat, aby proces ratifikace ústavy byl prodloužen za rok 2006 (to je špatná zpráva: je to jako když vám umře milovaná babička a vy se rozhodnete, že si ji vzhledem k jejím lidským kvalitám necháte v bytě ještě dva roky). Taky není příliš přesvědčivé argumentovat tím, že Francouzi vlastně neřekli ne euroústavě, ale řešili vnitropolitické problémy: na každý předmět rozhodování se nabalí spousta vedlejších ohledů, a o každém významném hlasování se tedy dá říci něco podobného: podstatné je, že se hlasovalo, a to zcela legitimně, o euroústavě, a hlasování dopadlo tak, jak dopadlo. Klaus Paroubka kritizoval docela právem.

Jinak mezi vládou a prezidentem neexistuje žádná zvláštní idyla. Klaus velkoryse nabídl, že v zájmu sladění zahraniční politiky s ním může na tu či onu zahraniční cestu jet i ministr Svoboda: rafinovaný způsob týrání ministra zahraničí, který by nepochybně během dvou tří takových cest vedl k jeho fyzickému i duševnímu zhroucení. S Paroubkem se dohodli na rozdělení revíru (prý platilo i doposud): OSN, NATO a Rada Evropy bude Klausova doména, Evropská unie Paroubkova. To by mohlo vést ke zdokonalení čitelnosti české zahraniční politiky: představme si např., že by se třeba v iráckém konfliktu ČR jako člen NATO zapojila do akce USA, kdežto jako člen EU by proti ní rozhodně protestovala! Oč by to bylo výraznější než to, co se stalo! Václav Klaus praví: „Proto jsme demokratická společnost, abychom toto unesli.“ Je otázka, nakolik to unese naše okolí.

Slovenský Ústav paměti národa se rozhodl zveřejnit jména těch, kteří se za druhé světové války podíleli na arizaci majetku, zabaveného Židům, které Slovenská republika vydala nacistické vyvražďovací mašinérii. Nemá to mít žádné majetkoprávní následky, nicméně pro potomky arizátorů (drtivá většina arizátorů už nežije) to bude ostuda přinejmenším srovnatelná s donášením StB. Část rekvírujících se ovšem majetku ujala po tajné dohodě s nešťastnými majiteli, kteří věřili, že se po válce vrátí, a tvrdit to samozřejmě budou všichni. Opatření je poněkud nejisté vzhledem k malé úctě, jíž v ČSR (tj. taky u nás!) těšil soukromý majetek po válce: co s těmi, kteří pak poslovanšťovali maďarský majetek? Troufnul by si pan Langoš zveřejnit i jejich jména? A co s konfiskátory německého majetku v Čechách a na Moravě (bylo ho nesrovnatelně více, protože čeští Němci byli bohatší a Maďary se ze Slovenska nepovedlo vyhnat).

Česká republika získala významného stoupence pro svatořečení dr. E. Beneše, totiž Slovinsko. Právo zaútočilo na slovinského ministra zahraničí vtíravým dotazem, který dává najevo, jakou očekává odpověď („Česko se nedávno ocitlo pod palbou kritiky odsunutých Němců, Bavorska i Maďarska za to, že vztyčilo v Praze sochu bývalého čsl. prezidenta Beneše. Jak se k této otázce staví Slovinsko?“). Ministr nezklamal a prohlásil: „Myslím, že otázka soch v Česku je výlučně českou vnitřní záležitostí, a já se neodvažuji do debaty o její vhodnosti zapojit. Prezident Beneš je pro ČR významnou historickou postavou a já osobně ho hluboce respektuji, jelikož reprezentoval ideály demokracie. Byl pro mnohé z nás a samozřejmě pro řadu Čechů vzorem, takže když jste mu postavili pomník, je to pochopitelné.“ Není divu, Slovinsko má taky máslo na hlavě. Jinak by se byl ministr spokojil s první větou své odpovědi a nikdo by nemohl říci ani popel.

Předseda Soudcovské Unie Jirsa píše v Právu na okraj případu katarského prince: „Nejde o katarského prince, soudkyni Křikavovou, ministra Němce, natož o jeho mluvčího. Jde o to, že soudce musí být stůj co stůj reprezentantem té ústavní moci, jež je po staletí povolána mimo jiné k tomu, aby vytvářela vůči ostatním složkám státního stroje jednu z brzd a rovnováhu a aby primárně chránila občana, napadá-li kdokoliv (stát nevyjímaje) vztahy chráněné v občanském zájmu. Jednou to může být zájem osoby poškozené deliktním jednáním cizokrajného prince, podruhé zájem pana Nováka poškozeného nesprávným postupem státního úředníka, jindy zájem vlastníka, do jehož ústavně zaručeného vlastnického práva bude zasahovat někdo s vlivnými kamarády „v nejvyšších kruzích“. To je základní školní poučka…“ To by bylo moc fajn, jen kdyby byl pro úplnost a jasnost jako zvláštní případ vlastník, do jehož ústavně zaručeného vlastnického práva bude zasahovat někdo s vlivnými kamarády, uvedl např. paní Coloredo-Mansfeldovou nebo Oldřicha Kinského.

Luboš Palata si nepochybně zaslouží titul barona Prášila české publicistiky. Mimořádné výkony podává zpravidla, když píše o maďarské problematice. Z jeho dnešního článku v Lidových novinách o Trianonské smlouvě se např. dozvídáme, že „o Slovensko svedli víc Češi než Slováci s Maďary opravdovou válku, v níž jako v téměř jediné v moderní historii zvítězili…“ Ve skutečnosti poté, co se v předjaří roku 1919 v Maďarsku chopili moci bolševici, dospěli někteří čeští politici k závěru, že by bylo dobré si z paralyzované země ukousnout ještě kousek, a české oddíly vyrazily na Salgotarján a Miskolc. Vojenské síly byly aritmeticky zhruba vyrovnané, ale na české straně bojovali ponejvíce válkou vyčerpaní čeští legionáři z Itálie (je známo, že české legie v Itálii dramaticky nakynuly v posledních dnech války) pod neschopným italským velením. Pokusy naverbovat slovenské brance skončily směšným fiaskem. Akce nebyla koordinována s Dohodou ani s ministrem zahraničí Benešem, který byl tou dobou ve Versailles. Maďarské komunistické armádě veleli zkušení důstojníci bývalého rakousko-uherského vojska (Béla Kun v úzkosti přestal kádrovat). Během několika týdnů Maďaři nejen dobyli zpět území obsazená po českém útoku, ale rozdělili Slovensko klínem na dvě poloviny a dosáhli u Bardejova polských hranic. Tím se ovšem jejich vojenské možnosti vyčerpaly. Následovaly důrazné demarše dohodových mocností, které je donutily stáhnout se zpátky za demarkační linii. Vydávat toto dobrodružství za vítězství je tedy poněkud nadsazené. Pokud jde o Trianon, i tady pan Palata velmi rafinovaně práší: problém trianonského řešení nebyl v demontáži historického Maďarského království, což tvrdí on (demontáž byla nutná), ale ve způsobu, jak byla provedena: mimo území nového maďarského státu se octlo přes tři miliony Maďarů, kteří nadto z valné části obývali souvislé území podél nových hranic, kde byli ve výrazné většině. Hranice byly nespravedlivé, pan Palata to samozřejmě velmi dobře ví, jen o tom v jeho článku není ani slovo. Fuj!

A nejlepší nakonec: v Mladé frontě Dnes vyšel velký článek pana prezidenta proti renegátu Emanuelu Mandlerovi a jeho zrádcovským, revizionistickým názorům na vyhnání sudetských Němců. Výmluvný je už titulek: Už je třeba říci rozhodné ne! Jakým způsobem bude to „ne“ řečeno? Kdo ho řekne? Vezme náš národ opět jednou spravedlnost do svých rukou? Je to samozřejmě velká čest pro kritizovaného, když lid nabádá k tomu, aby „řekl rozhodné ne“ sám pan prezident. Asi jako když něco podobného v šedesátých letech psali do (tehdy Rudého) Práva soudruh Novotný nebo Hendrych. „ČSSR“ šedesátých let byla ovšem spořádaná země. O pořádek dbaly SNB (a její složka StB), kádrová oddělení a různé stranické výbory. Hrozilo vám nanejvýš, že Vás vyhodí z práce, najít si náhradní obživu bylo tehdy sice namáhavé, ale nikoli nemožné, a protože se oba soudruzi netěšili ve veřejnosti velké autoritě, každý Vás obdivně poplácával po rameni. S publikováním byl ovšem obyčejně na nějaký čas konec. Dnes nemáme StB, SNB ani kádrová oddělení, pan prezident je oblíben, a tak nic nebrání tomu, aby se realizovalo účinnější řešení.

Úterý 7. června

Od samého začátku mi bylo zcela nejasné, co znamená britské rozhodnutí odložit referendum, ale styděl jsem se to přiznat. Ukázalo se, že je to nejasné i stínovému ministru zahraničí britských konzervativců – ti proto žádají jednoznačně natvrdo na euroústavu zapomenout. Blairovo stanovisko je vlastně jen zdvořilejší k eurooptimistům: co by se vlastně muselo stát, aby euroústava opět ožila? Česká politika kopíruje zahraniční vzory: Kalousek Blaira, ODS britské konzervativce. Jen Paroubek a spol. dělají, jako by se nechumelilo. Suverénně zvolili jedinou cestu, která je totálně neschůdná.

Několik senátorů pravicových stran podpořilo stížnost majitelů domů k Soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Způsob, jak se u nás sešněrovává soukromé podnikání v této oblasti, je skandální a neúčinný. Pomalá cesta, pro niž se rozhodla vláda, je kongeniální s pomalým vytrháváním zubu bez umrtvení. Konečný výsledek bude stejný, jako kdyby se to udělalo rychle, jen nájemníky místo toho, aby to zabolelo hodně, ale krátce, to bude bolet snad o něco maličko méně, ale zato dlouho.

Neziskové organizace napsaly prezidentu Klausovi opovědný list, v němž ho obviňují z neúcty ke své činnosti: „Pocit studu v nás vyvolává skutečnost, že naše republika má prezidenta, který bez skrupulí znehodnocuje a odsuzuje činnost tisíců občanů aktivních v neziskovém sektoru.“ Klaus ovšem nic takového neřekl, jen varoval před fanatickou ideologií, která aktivity různých organizací „občanské společnosti“ leckdy provází, a vyjmenoval její odrůdy. Na té kritice něco je, je možno s ní nesouhlasit a polemizovat s ní, okázale se urážet však znamená, že dotyčný nemá úplně čisté svědomí.

Luboš Palata, jako by chtěl dokázat oprávněnost toho, co jsme o něm včera napsali, překřtil nově zvoleného maďarského prezidenta na Sólyomiho (ve skutečnosti se jmenuje Sólyom). Indolence pana Palaty se dotýká oblak.

O něco nevinnější a taky ovšem legračnější než Palatův výlet do maďarské politiky je článek amerického novináře působícího v Praze Erika Besta, který nám v Lidových novinách po kollárovsku doporučuje, abychom se přivinuli k velkému dubisku na východě, a to z ekonomických důvodů: „Realita je taková, že svět se mění rychleji, než jak se ČR dokáže adaptovat. Stále ještě bojuje o integraci do struktur Západu, a rovnováha moci se mezi tím posunuje k Rusku, Číně a Indii.“ Proboha, pane Beste, nestrašte nás! Už jsme si to jednou z vlastní blbosti vyzkoušeli a teď jen doufáme, že po druhé nás to nepotká.

Středa 8. června

ČSSD hodlá nominovat na místo šéfa antimonopolního úřadu dosavadního náměstka ministra průmyslu a obchodu Martina Pecinu. Na zprávě je pozoruhodné, že má nahradit odcházejícího Josefa Bednáře z KDU-ČSL a že to vypadá, jako by Paroubek chtěl honorovat svého proradného koaličního partnera tím, že ho připraví o řadu korýtek. Pokud by tak opravdu učinil (předpokládá to jakousi kooperaci prezidenta Klause, který ředitele úřadu na návrh vlády jmenuje), byl by prvním českým premiérem, který by se vyčuraným lidoveckým manýrám postavil aspoň trochu čelně.

Slovenský premiér Dzurinda se ohradil proti okolnostem setkání Paroubek – Fico (kritizoval přitom ohleduplně Fica, nikoli Paroubka). Paroubek si ale tuto demonstraci stranické spřízněnosti taky mohl odpustil, respektive mohl ji zmírnit: proč se sešel i s členy Ficovy stínové vlády, proč uspořádal s Ficem společnou tiskovku a ještě s ním demonstrativně popil víno v Modre? Všechno sice proběhlo už mimo rámec formálně ukončené státní návštěvy, ale o diplomatickém taktu a ohledech to příliš nesvědčí.

V rozhovoru pro Právo vyjádřil europoslanec Železný své výhrady proti vstupu Turecka do EU takto: „Vůči Turecku se chováme nezodpovědně. Je to náš nejbližší islámský partner, jedna z mála zemí, se kterou jsme byli schopni navázat dialog a přátelskou, ekonomickou i další spolupráci včetně vojenské. Naše nezodpovědnost tkví v tom, že vytváříme falešnou iluzi, že Turecko se může stát členem EU. Nemůže.“ A na otázku, v čem je problém, pak řekl: „V tom, že budeme na Turecku vynucovat povinná kodaňská kritéria. Ta přitom vylučují, aby armáda zasahovala do demokratických voleb nebo rozhodování. Jenomže Turecko má velmi dávnou tradici, že kdykoli je turecký stát ohrožen náporem islámského radikalismu, zasáhne armáda, zruší volby a obnoví světský stát. Tato nezastupitelná a specifická role armády je dárkem pro Evropu. Zabraňuje vzniku čistě islámského radikálního státu. A my sami si tento úžasný nástroj zlikvidujeme kodaňskými kritérii. Armádu Turecku politicky vykastrujeme a zbavíme uchazeče jedné z mála pojistek proti islámskému radikalismu. Je to strašně nebezpečná hra.“ Jsem spíše pro přijetí Turecka do EU, ale nemohu popřít, že na Železného slovech něco je. Sekýrování Turecka evropským „humanrightismem“ (i na tom, co řekl Klaus o fundamentalistické ideologii, která se pojí s některými nevládními organizacemi, něco je, představitelé nevládních organizací se rozčilují nad něčím, co jeho výroky neobsahují) může vést k nedozírným následkům. Železný si ovšem protiřečí: hovoří o tom, že hranice Evropy je daná „judeokřesťanskou kulturou“ (to jistě je a je velká chyba, že to v euroústavě nakonec nebylo zmíněno), na druhé straně by chtěl preferovat ekonomické rozšíření před politickým, a k ekonomickému rozšíření judeokřesťanskou kulturu dvakrát moc nepotřebuje.

Ke Klausovi a nevládním iniciativám se vyjádřil také představitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach. Na Klausovu adresu řekl: „On nazval postdemokracií ideologii, která chce přisuzovat různým občanským sdružením právo podílet se na moci a rozhodování. Není tu spor o to, že by bylo špatně, když jsou tu spolky, které se snaží mít vliv na politiku svými názory.“ Problém začíná tam, kdy se za nevládní organizace schovávají ti, kteří nejsou schopni bojovat na politické scéně politickými prostředky podle pravidel vymezených ústavou, a chtějí „nevládní organizace“ použít jako beranidla. Členové nevládních organizací, pokud chtějí vstoupit přímo do politiky, mají dvě možnosti: za prvé, získat pro své myšlenky nějakou vlivnou politickou stranu či skupinu uvnitř strany, nebo za druhé, v politickou stranu se přeměnit (tak kdysi vznikly strany zelených) nebo ovlivnit veřejnost, aby takovou stranu vyprodukovala.

Miroslav Kalousek se vyjádřil ke stížnosti majitelů domů do Štrasburku a jmenovitě k tomu, že ji podpořili i senátoři ODS: „Jsou-li to hlavně senátoři za ODS, musím ale podotknout, že kdyby ODS v polovině devadesátých let nebránila deregulaci nájemného, máme už dávno deregulováno.“ Nezbývá než přiznat, že tentokrát bratr Kalousek promluvil jako kniha.

Česká armáda stojí před problémem: potřebuje nakoupit nákladní automobily, o dodávku se hlásí Tatra Kopřivnice. Jako roduvěrnou českou firmu ji podporuje místopředseda ODS Nečas, který by v tomto případě byl z vlastenectví ochoten zanedbat i výběrové řízení. „Doufám, že nikdo neuvažuje o tom, že bychom koupili jiná než naše auta. Takto by nepostupovala žádná armáda a žádný stát,“ prohlásil výhružně. Konkurenční Poličské strojírny ovšem Tatrovku práskly, jejím většinovým vlastníkem je se 71% od října 2003 americká firma Terex Corporation. Samy Poličské strojírny jsou na tom z vlasteneckého hlediska ještě podstatně hůře, protože zastupují firmu Daimler-Chrysler, tedy německý imperialismus a revanšismus. Myslím, že rozřešit tento složitý spor s korektně vlasteneckého hlediska by byla kompetentní pouze odborná komise, jmenovaná „Svazem protifašistických bojovníků za svobodu“.

Miloš Zeman bude mít problémy vydolovat z Ottova nakladatelství, vydavatele knihy „Jak jsem se v politice mýlil“, honorář. Podnik má jakési dluhy. Spravedlnost bývá občas zlomyslná.

Premiér Paroubek zveřejnil v Právu článek o odškodnění sudetoněmeckých antifašistů. „Mělo by jít o gesto, kterým my Češi dáváme najevo, že jsme si vědomi určitého podílu dějinné odpovědnosti za hromadný odsun bývalých sudetoněmeckých občanů, v němž se uplatnil dobově pochopitelný, ale dnes již nepřijatelný princip kolektivní viny.“ „Určitý podíl dějinné zodpovědnosti“, to je nadějná formulace, pokud bude pan Paroubek postupovat v tomto směru stejným tempem ještě padesát let, začne se blížit historické pravdě. Je třeba ovšem ještě v příštích desetiletích pilovat formulace typu: „Odsun bývalých spoluobčanů německé národnosti byl důsledkem velmi tragických událostí zapříčiněných nacistickým Německem, které způsobily nesmírné utrpení mnoha národů Evropy včetně Čechů a Slováků, utrpení, na kterém se aktivně i pasivně podílela, a to nesmíme zapomínat, naprostá většina sudetských Němců.“ „Odsun bývalých“ byl spíše důsledkem činnosti docela konkrétních darebáků, bohužel české národnosti, kteří za tuto činnost před dějinami (staromódně řečeno před Bohem, tato formulace mi je bližší) odpovídají. Jak vypadá pasivní podílení se na cizím utrpení, bychom si měli ujasnit na případě historicky bližším, totiž na tragických událostech zapříčiněných českými bolševiky: nakolik se nich např. pasivně podílel ekonomický náměstek renomované státní firmy z doby normalizace.

Ruský stát odstartoval vysílání televizního kanálu v angličtině, jmenuje se nápaditě Russia Today a financuje ho státní agentura RIA – Novosti. Ředitelka programu paní Margarita Simonjanová prohlásila: „Veřejné mínění v Rusku ne vždy souhlasí s názory prezentovanými v západoevropských zemích či USA či s obecně uznávanými názory. Nelomená samozřejmost, s níž se předpokládá, že hlas státu, hlas médií a hlas veřejného mínění jedno jsou, naznačuje, že se toho na Rusi od Brežněva zase tolik nezměnilo. Předseda zahraničního výboru ruské Dumy zase hovoří o tom, že potřebují „kontrapropagandu“. V letech „perestrojky“ to vypadalo, že Rusové přes dlouhý útlak ještě nezapomněli, co je a k čemu je dobrá svoboda. Teď jako by v Rusku probíhalo totéž, jenže v opačném gardu.

Bernd Posselt prohlásil v reakci na pondělní Klausův článek z Mladé fronty Dnes, že „český prezident obhajuje kolektivní vyhnání více než tří milionů sudetských Němců po druhé světové válce jako preventivní opatření proti příštímu válečnému konfliktu“. Zprávy v Mladé frontě Dnes (šifry vod a zis), tvrdí: „Klaus napsal: ,Naše země - se souhlasem vítězných mocností - využila tehdejší atmosféry, v níž převládl názor, že je nutné viníky světové války potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území.´ Tuto pasáž lze spíše vyložit jako interpretaci minulých dějů a tehdejších pohnutek, ne jako hodnocení.“ Za prvé: interpretace je chybná, protože nikoli naše země, ale naše tehdejší politická reprezentace, podporovaná ovšem veřejným míněním, za druhé využila atmosféry k etnické čistce (čeští politici i významní novináři a publicisté to tak zformulovali), a za třetí, k čemu je interpretace bez hodnocení? Hodnotí to snad Klaus jinak než jak to hodnotili našinci tenkrát a jak to napsal Posselt? Tak proč to neřekl? Nebo to nehodnotí nijak?

Čtvrtek 9. června

Preference sociální demokracie se poněkud vzpamatovaly, ČSSD předstihla v průzkumu veřejného mínění, pořízeném CVVM (průzkumy CVVM na mne vždycky působily jako nejserioznější), komunisty. ODS a lidovci slabě ztrácejí. Ačkoli nesdílím nadšení pana Topolánka nad novým premiérem (je to prý „buldozer české politiky“, „je velmi schopný, má zázemí, zkušenost a pro sociální demokracii je to určitě velmi silný lídr“) a zdá se mi, že pokud jde o šovinismus, zařadil se mezi české politické špičky ještě výrazněji než jeho dva neúspěšní předchůdci, nedá se popřít, že po provozní stránce svou funkci zvládá o dost lépe než oni. Na nějaké dalekosáhlejší soudy je zatím brzy.

Ústavní soud umožnil restituovat hrad Kokořín. Problém byl v tom, že hrad byl poněkud účelově v roce 2001 prohlášen za národní památku a národní památky se privatizovat nesmějí, jak by k tomu národ přišel. ÚS rozhodl, že se privatizovat smějí, protože by to omezilo práva restituentů. Celá záležitost se vrací k soudu v Mělníce, který musí znovu rozhodnout. Věc je v tomto případě jednoduchá: restituční nároky vznesla rodina, jejíž předek (jakýsi pan Špaček) hrad koncem devadesátých let 19. století coby ruinu zakoupil a pak renovoval. Věc je jednoduchá: nejde o zrádnou šlechtu (pan Špaček byl sice jako řada zbohatlíků ještě před rozpadem monarchie povýšen do šlechtického stavu, ale to se nepočítá, pro náš lid zůstává zbohatlíkem, což sice není nic moc, ale pořád ještě o hodně lepší než příslušník zrádné šlechty), byl Čech jako poleno a nejspíš ta rodina není katolická, nýbrž po česku ateistická. Takže vrácení v tomto případě vítá i ministr kultury a informací. Hůř dopadla paní Oppenheimová-Antonelliová (její podezřelý německo-kosmopolitní původ prozrazuje už odpudivé jméno), která se domáhala majetku po svém otci, popraveném za účast na atentátu na Hitlera (šlo o domy na Staroměstské náměstí). Poté, co se veřejně propírala otázka, zda se něco podobného jako účast na onom atentátu dá vůbec považovat za odboj, zvlášť u člověka, který byl předtím německým konzulem, se soud realisticky uchýlil k formálnímu řešení: popravenému patřilo míň než polovina nárokovaných objektů, zbytek byl zabaven jeho příbuzným, kteří se žádného atentátu nezúčastnili, a v tom případě měl nárok jen na finanční kompenzaci, o kterou si paní Oppenheimová, podivínka, ve vrcholných padesátých letech u bolševické ČSR nezažádala (o konfiskaci rozhodl ONV Praha 1 v roce 1950). Předsedkyně senátu prohlásila: „Soud nepřezkoumává oprávněnost konfiskace, ale to, jestli rozhodnutí o ní nebylo nicotné, tedy nulitní, a to nebylo.“ Je to výborné, máme alibi.

A ze soudního prostředí do třetice všeho dobrého i zlého: advokát Kubíček,který byl nejprve skoro sudetským Němcem a pak skoro Sládkovým Republikánem, byl odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody za to, že údajně coby obhájce obžalovaných v jakési kriminální kauze vydíral svědka. Jeho obhájkyně tvrdila, že v okamžiku spáchání deliktu nebyl příčetný a nebyl si vědom toho, co dělá. Soud promptně nařídil, aby byl dán do Bohnic na pozorování. V této souvislosti se mi vtírá na mysl slavný výrok vojenského lékaře dr. Grünsteina z Haškova Švejka: Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.

Pátek 10. června

Česká ekonomika vykázala v prvním čtvrtletí letošního roku růst o 4,4%. To zjevně inspirovalo české ekonomy k předpokladu, že průměru Evropské unie v poměru HDP na osobu dosáhneme v roce 2021. Místopředseda vlády Jahn je ještě větší optimista, čeká to už v roce 2013. Vzhledem k tomu, že se do výpočtu HDP započítávají údajně i příjmy z prostituce, je zjevné, kde je třeba napnout síly. Přesto jsem coby laik spíš skeptický a řekl bych, že přes tyto skryté rezervy nepředstihneme v poměru HDP na osobu vyspělé západní země nikdy. Ostatně, je to vůbec nutné?

Lidovci přišli s dalším geniálním nápadem: platy politikům nechť stanoví zvláštní soudní senát! Předseda Soudcovské unie Jirsa je na mrtvici. Na nápadu je pozoruhodná jednak snaha předat Černého Petra někomu jinému (s výší plastů bude těžké veřejnosti vyhovět, většina lidí si myslí, že by ústavní činitelé měli za své funkce ještě platit, jak se za totality říkalo, „všem našim poctivým pracujícím“), jednak úsilí co nejvíc populisticky vytěžit tento pseudoproblém (ve skutečnosti by měli být ústavní činitelé placeni ještě lépe, než dosud jsou, je tomu tak ve spoustě vyspělých zemí). Jedna věc je ovšem povzbudivá: lidovci se snaží vlichotit do přízně “člověka z ulice“, až se jim dělají vrásky na zádech, ale jejich preference pořád klesají.

Petr Pithart pěje chválu na premiéra Paroubka za jeho nezměrnou statečnost: premiér chce totiž odškodnit sudetoněmecké antifašisty. Pan Paroubek nedělá nic jiného, než že se snaží o přesné a přísné dodržování Benešových dekretů, podle nich antifašisté postihováni být neměli. Jenže co je to antifašista? Logika návrhu exvicepremiéra Mareše mi připadá daleko poctivější: odškodnit všechny české občany německé národnosti, kteří utrpěli v poválečných letech nějakou újmu, kromě aktivních nacistů. Pokud jde o to, kdo byl aktivní nacista, doporučuji řídit se per analogiam tím, koho dnes považujeme (v rozmezí let 1948 - 89) za aktivního komunistu. A oddělit tenhle problém od případného odškodnění vyhnaných, to je jiná kapitola.

Nový francouzský premiér navrhuje po neúspěchu referenda o euroústavě vytvoření francouzsko-německé unie se společnou obrannou a zahraniční politikou, a se společnou politikou v oblasti podpory vědy a v sociálních otázkách. Bude i paní Merkelová podporovat takový nestydatý a navíc úplně marný pokus vyšplhat se po německých zádech k zašlé velmocenské slávě?

Sobota 11. června

ODS už nehodlá stavět svou volební kampaň na slibu zavést rovnou daň. Předseda Topolánek s ní neudělal v televizních diskusích se svými politickými protivníky zrovna díru do světa: Je otázkou, zda problém je v rovné dani nebo v panu Topolánkovi. Nechal se totiž prý slyšet, že otázku odečitatelných položek v souvislosti s plánovanou daňovou reformou zveřejní ODS z taktických důvodů až po volbách. To je sdělení, které si každý potenciální volič ODS snadno rozebere: to, co na vás chystáme s odečitatelnými položkami, je takové povahy, že vám to raději vyklopíme, až odvolíte. Slavná Klausova reakce na volbu pana Topolánka za předsedu strany se v souvislosti s takovými kroky stává čím dál tím pochopitelnější.

Důvěra v Paroubkovu vládu dramaticky stoupá, jásá Právo. Ve skutečnosti je pravda, že podle CVVM se důvěra v sociálně demokratickou vládu pohybovala od loňského dubna dodnes mezi 26 a 40%, výjimkou byl letošní duben, kdy díky vrcholící vleklé krizi klesla na 14%. Teď se vrátila zpátky do původního rozmezí, a to přesně doprostřed. Na jásání je brzy, normálně fungující vláda by měla mít důvěru nad 40%.

Předseda KSČM se v Severní Koreji kořil památce velkého Kima a ideji čučche, po návratu své hostitele práskl, prý mu vložili do úst něco, co neřekl. Zároveň, aby si zachoval dekorum před voliči KSČM, mluvil o justiční vraždě bojovníků za mír Rosenbergových (bojovali za mír formou špionáže pro SSSR) a o tisíciletých zvěrstvech „církve“ (má patrně na mysli katolickou, ty ostatní jsou hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností). To je zvlášť velká drzost, komunistická zvěrstva sice trvala necelé století, ale jiný by je nestihl ani za dva tisíce let.

V kauze Kořistka se vynořil nový svědek, ostravský spisovatel Sommer. Jeho vstup na scénu připodobnil celý případ velmi silně kauze s bytem expremiéra Grosse.

Vládní zmocněnec pro lidská práva Karásek jednal s majiteli vepřína v Letech. Vláda chce vepřín odkoupit, vlastníci požadují, aby jim byl poskytnut jiný, odpovídajících parametrů. Náklady takového kroku se nyní odhadují na 300 milionů Kč. Karásek se domnívá, že by se majitelé vepřína měli finančně spolupodílet na jeho likvidaci. Proč? Česká vláda jako nástupnická vláda v tomto případě, což je poněkud komické, Protektoratu Böhmen und Mähren, nese nepochybně morální odpovědnost za to, co se dělo v Letech. Náklady s přestěhováním vepřína (nejsem vůbec přesvědčen o přiměřenosti takového kroku) nebo jiného adekvátnějěšího řešení by se formálně vzato měly spravedlivě rozdělit mezi „daňové poplatníky“ včetně autora Událostí a každého člena vedení společnosti, jíž vepřín patří. Proč však má být společnost zkasírována ještě zvlášť? Nese za to, co se dělo v Letech, nějakou zvláštní, větší odpovědnost? Ani náhodou!

Europoslankyně Bobošíková se v rozhovoru pro Lidové noviny pustila do nového papeže, jde o „bývalého člena Hitlerjugend“. Nebyla paní Bobošíková náhodou v SSM? A vůbec, copak dělala před listopadem 1989?

Pondělí 13. června

Brněnská odbočka Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, která monitoruje chudobu v ČR, zjistila, že statisticky je u nás za chudé považováno asi 8% lidí, ale se svými příjmy nedokáže vyjít 17%. Ve vyspělých západních zemích je tomu naopak: stát eviduje daleko víc chudých, než je lidí, kteří mají „subjektivní pocit“ chudoby (v Německu např. je za chudé počítáno 16%, ale považují se za ně jen 2%). České republice se vzdáleně přibližuje jen Portugalsko, nejchudší ze starých zemí EU. Člověk by řekl, že česká populace je náročnější než ta západní: český člověk je přesvědčen, že si od života zaslouží daleko víc, než mu život může dát. To je živná půda pro sociální revoluce, které vedou ke vzniku kuriózních nelidských režimů. (Pro spravedlnost je třeba říci, že hranice chudoby vyjádřená v penězích je pro náš stát 4 300,- Kč. Nedovedu si představit, jak s tím vyjde osamělý člověk, který se může spolehnout jej sám na sebe).

Premiér Paroubek je mi od pohledu sympatický, připomíná mi totiž mého oblíbeného filmového hrdinu, Méďu Béďu (anglicky Yogi Bear). Jako všichni sociální demokrati má s ním společnou touhu bohatým brát a nám chudým dávat: zatím se to sice ještě nikdy v praxi neosvědčilo, ale naděje váží přece víc než přízemní zkušenost. Pan Paroubek je muž mnoha tváří: v tomtéž televizním diskusím pořadu chválí projekt reforem vicepremiéra Jahna (ovšem s tím, že asi 15% chce ještě domyslet, např. pokud jde o zavedení školného: "Jsou tam věci, které paří do programu trošku jiné politické strany. Já si dovedu představit, že v mé straně, v programu sociální demokracie, by se mohly objevit až tak za deset let." Z toho plyne, že ČSSD je proti jiným strana poněkud retardovaná), zároveň maže med kolem huby svému komunistickému oponentu Filipovi a s předsedou KSČM Grebeníčkem (právě se vrátil obtěžkán zkušenostmi z Číny a Severní Koreje) chce konsultovat před svou návštěvou ČLR. Pan Paroubek dokáže vyhovět všem a všichni si ho chválí. Obávám se, že o to větší bude jeho pád.

Aféra s táborem v Letech poněkud zastínila druhé místo, kde byli za protektorátu Romové „koncentrováni“ za účelem genocidy, totiž Hodonín u Kunštátu. Lokalita má tu smůlu, že tam nevyrostl žádný vepřín, historie tábora je ovšem velmi poučná: po válce vystřídali Romy sudetští Němci, po nich přišli na řadu političtí vězni, nakonec pionýři. Česká historie za posledních cca sedmdesát let v kostce.

Osm nejbohatších zemí světa se rozhodlo odpustit nejchudším státům světa čtyřicet miliard dluhů. Ač laik v oboru národního hospodářství, nemohu se zdržet poznámky, že mi to připadá neúčinné: politické elity zemí to vede k nezodpovědnému jednání a ohrožuje to (asi málo, jinak by si to Západ nedovolil) informační hodnotu peněz. LN píší, že africké autokraty je nutno tlačit k ekonomickým reformám a že chudým africkým zemím by daleko víc pomohlo otevření zemědělského trhu EU jejich produktům. To by ovšem zpovykaní Evropané pocítili na svém kožichu. Není odpouštění dluhů jen pokrytecké svatouškovské gesto?

Petra Procházková se v LN pozastavuje nad oslavami založení Ruské federace. Připadají mi daleko náležitější než nedávné nestoudné oslavy Stalinova impéria 9. května, kterým asistovala světová politická elita. Ruská federace má velmi daleko k dokonalosti, ale má taky o hodně normálnější základy než „SSSR“. Rusové tentokrát mají co oslavovat.

Úterý 14. června

V žebříčku popularity politických osobností se premiér Paroubek propracoval na třetí místo: tuto skutečnost není třeba přeceňovat, jednak jsou její výsledky pro skutečný politický význam těch, kteří se octli na čele tohoto pomyslného žebříčku, zcela irelevantní (viz nejprve Dlouhý, potom Gross), a jednak Paroubkův odstup od prvních dvou (Dostál a Klaus) je obrovský a v jeho preferencích se odzrcadluje očekávání veřejnosti, která už dlouho neměla do koho investovat své naděje. Naděje se nejlépe investují do politika, který ještě neměl čas se znemožnit. Takže jediná věc, která by měla nutit k zamyšlení, a to potentáty ODS, je skutečnost, že Paroubek předstihl na pomyslném žebříčku popularity předsedu ODS Topolánka. Není to ani tak zisk pro Paroubka, jako problém pro ODS. Už po prvních týdnech Paroubkova vládnutí se dá říci, že má jednu na české politické scéně dosud nebývalou schopnost: pan Paroubek je mistrem v zametání problémů pod koberec. Problémy neřeší, prostě je nechává zmizet. Je jakýmsi Davidem Copperfieldem české politiky. Nechal zmizet konflikt mezi Benešovou a Němcem, mezi Emmerovou a Rathem, dokonce mezi sebou samotným a Klausem. My, kteří coby nenapravitelní osvícenci na zázraky nevěříme, se bojíme, že až v manéži zhasnou světla a publikum se začne rozcházet, najednou se zjistí, že všechno je při starém, problémy jsou tam, kde před zdánlivým zmizením byly, a že jsme jenom propadli chvilkové sugesci.

Ostravský spisovatel Sommer, deux ex machina v případu Kořistka, žaluje stát o padesát milionů: byl o ně údajně připraven necitlivým zásahem ministerstva vnitra do jeho podnikání někdy v první polovině devadesátých let. V dohledné době se nepochybně dozvíme, jak je tomu s pravou identitou pana Sommera (všimněte si: spisovatel sci-fi!). Jde nepochybně o mimozemského kosmonauta.

Novela zákona o střetu zájmů, kterou po dohodě s „některými členy vlády“ vypracoval ministr Němec, zavádí novou instituci, nezávislou „Ústřední radu“ (název vzdáleně zavání něčím podobným jako je scientologie): bude třináctičlenná, bude ji volit Sněmovna a Senát a jmenovat vláda, prezident, ombudsman, předsedové Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Tento návrh je výrazem víry v rozhodující roli institucí při mravní obrodě českého národa. A tedy projevem jakéhosi nenáležitého byrokratického optimismu.

ODS chce jednat v Poslanecké sněmovně o dalším postupu ČR ve věci euroústavy. Požaduje ukončit ratifikační proces i vládní propagační kampaň a Paroubka žádá, aby „při svých zahraničních cestách začal zastupovat zájmy občanů ČR a nepoškozoval ČR zasahováním do vnitropolitických záležitostí Evropské unie“. Požadavek je nesrozumitelný, EU není Čína, EU jsme taky my. Jinak je opravdu vážná otázka, co se vlastně má dělat, i kdyby se teď pro ústavu vyjádřili všichni, co se ještě nerozhodli, v této podobě platit nebude, a pokud bude platit v jiné podobě, celý proces schvalování se musí zopakovat.

Bývalý předseda KDH Mikloško se v Budapešti, kde dostal cenu sv. Vojtěcha, omluvil Maďarům na Slovensku za příkoří, která jim způsobily Benešovy dekrety, nikoli jen násilné vystěhování (Maďaři vzhledem k odporu západních spojenců a také malému nadšení Stalina pro tuto myšlenku nebyli vyhnáni jako sudetští Němci). Jeho formulace byla jasná: „V těchto letech čs. a slovenské orgány ubližovaly Maďarům na Slovensku; ti byli na základě kolektivní viny zbaveni občanství a majetku.“ František Mikloško se už podruhé (poprvé to bylo v případě vzpomínky na maďarského politika Jánose Esterházyho, umučeného v československých komunistických kriminálech) projevil jako slušný a statečný člověk. Což s povděkem kvitujeme.

Paní ministryně Emmerová hodlá zavést zdravotní knížky pro pacienty. Nejprve papírové, později modernější, elektronické. Vydává to sice za jakousi formu pomoci nám senilákům v důchodovém věku, protože často zapomínáme na to, že jsme včera byli se svým neduhem u lékaře, a obtěžujeme dnes či nazítří toho samého nebo v horším případě jiného znovu. Ve skutečnosti jde nepochybně o širší projekt zavedení řádu do neukázněného houfu pacientů. O něco jako byly svého času žákovské knížky. Doufám, že v nich bude vyhrazeno místo i na poznámky lékaře a jeho celkové ocenění kooperativnosti a ukázněnosti pacienta. Kdo bude notoricky zlobit, bude mít dražší aspirin.

Středa 15. června

Václav Klaus navštívil Ukrajinu a velmi vstřícně se vyjádřil k jejímu integračnímu úsilí: "Česká republika bere na vědomí a plně respektuje ambice Ukrajiny stát se v co nejrychlejší době součástí evropských a euroatlantických struktur… Protože si dobře vzpomínáme na dobu, kdy jsme sami klepali na dveře těchto institucí, přáli bychom si, aby Ukrajině to klepáni netrvalo příliš dlouho." To je velmi ušlechtilé, bohužel je za tím cítit Klausova snaha o jejich masivní „rozředění“ zmíněných struktur (zejména EU), nesená nechutí k nim („rozřeďování“ kdysi v souvislosti se středoevropskými pokusy o regionální integraci hlásal a provozoval jeho ministr zahraničí Zieleniec). Česká republika by se měla ze všech svých sil snažit o to, aby se Ukrajině dostalo faktických záruk, že ji nesežere její ruský soused. Jednak by asistovat potichu u podobného kanibalismu nebylo v našem národním zájmu a jednak by to bylo nemravné. V zájmu politické serióznosti by však ČR neměla Ukrajincům věšet bulíky na nos a slibovat jim něco, co je v dohledné době neuskutečnitelné. (Zdá se, že prezident Juščenko naštěstí ví, jaké jsou po odmítnutí euroústavy ve Francii a Nizozemsku reálné naděje Ukrajiny na brzké přijetí do Unie.)

Předseda Senátu Parlamentu České republiky Sobotka se v Petrohradě zúčastnil jakéhosi elektronického fóra a prohlásil tam mj. že makroekonomické úspěchy naší země jsou v hlubokém kontrastu „s nekonzistentností a bezkoncepčností slabé vlády.“ Za to sklidil kritiku ministra zahraničí Svobody, podle něhož k dobré politické kultuře patří nekritizovat vlastní vládu v zahraničí. „Učme se této kultuře. Domácí prádlo se pere doma a nevytrubuje se do zahraničí.“ Ministr Svoboda přehání: pokud by byl pan Sobotka v zahraničí coby představitel ODS, má na kritiku vlády právo, i když i v tomto případě by měl brát ohled na svou vysokou ústavní funkci a trochu se mírnit. Samozřejmě, když vystupuje jako předseda Senátu, jsou podobné výroky víceméně skandální a svědčí o minimální politické kultuře v Česku. Možná, že by nezaškodilo uspořádat pro některé činovníky ODS (též Nečas, Tlustý, Langer, Topolánek, stínový ministr a filozof dějin Říman) kursy slušného chování – třeba na státní útraty, do budoucna by se to mohlo vyplatit.

Podle toho, co jsem si dnes přečetl v Právu, žádá státní zástupkyně Benešová, aby v kauze Kořistka byl vyslechnut nový svědek. Její mluvčí prohlásila, že „věc byla předána cestou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k doprověření za účelem výslechu nového svědka a ověření jeho věrohodnosti,“ přičemž jméno svědka zatím paní Benešová nezná. V téže zprávě však čteme, že včera paní Benešová Právu řekla: „Velmi důležité bude vyhodnocení věrohodnosti svědka, který se policii přihlásil až po jedenácti měsících. Jsem rozhodnuta provést kontrolu skončené věci znovu po nových zjištěních a závěrech, které v souvislosti se svědkem Ladislavem Sommerem a případnými dalšími okolnosti případu vzniknou.“ Mluvčí paní Benešové měla tedy správně říci: „jméno pana Sommera zatím neznáme“. Zdá se, že pan Sommer je opravdu mimozemský kosmonaut, vzniká kolem něho zvláštní silové pole, v němž se generují a narážejí na sebe zcela protichůdné a navzájem se vylučující informace. Být pány Dalíkem a Večerkem, začal bych se bát: mohli by skončit jako drtivá většina členů amerického komanda ve známém filmu Predátor.

(A ještě maličkost: Právo rovněž přineslo zprávu o objevu planety u hvězdy Gliese 876, „která je vzdálena asi 15 světelných let od souhvězdí Vodnáře“. Jako amatérského milovníka astronomické vědy by mne zajímalo, jaké techniky v Právu používají pro měření vzdálenosti hvězd od souhvězdí).

Včera jsem poprvé zmínil „zdravotní knížku“ a už dnes jsem se dozvěděl, že se s ní v dohledné době seznámím. Bude zatím papírová a dostaneme je my senilní staříci nad 65 let, protože, jak říká paní ministryně, u lékaře býváme často zmateni a nepamatujeme si, co jim lékař řekne. Proto to obdržíme černé na bílém. Ke zprávě se možná ještě vrátíme, paní ministryně si zaslouží soustavné pozornosti. V křesle, které před časem zasedla, se doposud střídali podivínští excentrici s nešťastnými úředníky. Teď v něm konečně sedí Reformátor. Zítra předloží vládě koncepci zdravotnictví, v níž navrhuje různá stabilizační opatření, mimo jiné: V nemocnicích zavést pozitivní listy, což jsou seznamy léků doporučených lékařům k předepisování; úspora až 2 miliardy. Společný nákup materiálů a zdravotnických přístrojů a jejich efektivní využití. To sníží ceny nákupů o 2,5 až 6 mld. korun ročně. Přístroje by měly být rozmisťovány ve spolupráci s kraji podle závazných parametrů, které budou souviset s vytvořením optimální sítě zdravotnických zařízení a vytvořením spádových oblastí. Optimalizovat síť zdravotnických služeb (to zní zvlášť výhružně). Konečně zase budeme mít, jako za starých časů, zdravotnictví jako řemen! Přitom sociální jistoty pacientů zůstanou zachovány a platy lékařů porostou. Zcela výjimečně dávám za pravdu předsedovi LOK MUDr. Kubkovi: „Koaliční vláda, která má před sebou jeden rok vládnutí, by neměla připravovat zásadní koncepční materiál na pět let dopředu. Nemá to smysl.“ A zvlášť, když ten materiál vypadá tak, jak o něm média unisono informují.

Ústavní soud rozhodl, že se hudební kritik Jan Rejžek nemusí omlouvat stařičké hvězdě české pop-music Heleně Vondráčkové za to, co o ní před časem řekl (že totiž vděčí za svůj polistopadový boom kontaktům s mafiány, kteří ji v 70. a 80. letech prosazovali v médiích). Ústavní soud rozhodl, že pokud se dostane do střetu ochrana osobnosti a svoboda projevu, má svoboda projevu přednost. To rozhodnutí je nepochybně správné. Jenže pan Rejžek se mezitím už omluvil. Co s tím? Zjevně je teď možné výrok zopakovat, snad v o něco peprnější formě (což pana Rejžka nikdo jistě nemusí učit).

Poslanec KDU-ČSL Janeček prosazuje zákaz kouření nejen v restauracích a hospodách, ale i na všech pracovištích včetně přilehlých prostor, školách, nemocnicích, nádražích a autobusových zastávkách, kulturních a sportovních akcích. Mám trochu strach, aby se pan poslanec napříště nepokusil nějak radikálně zákonem regulovat sexuální život občanů ČR (u lidovců to nelze předem vyloučit). Mne už by to vzhledem k relativně vysokému věku tolik nepostihlo, ale mladé generace by mi bylo líto. K reglementaci kouření pouze ocituji to, co na adresu zákonného opatření řekl Jiří Bartoška: „Dobře vím, že mi kouření škodí, ale proč má stát rozhodovat o tom, co je pro mne dobré, a co ne?“. Pro pana Bartošku je přijatelnější, když mu bude kouření zakazovat jeho partnerka, ale ne stát. „A já se pak rozhodnu, jestli chci s tou partnerkou žít. Ale se státem se rozvést asi nemohu“.

Firma Microsoft otevřela čínskou verzi jakéhosi serveru, kde mohou občané ČLR umisťovat své internetové stránky. Firma však podle svého mluvčího „respektuje podmínky pro podnikání v Číně“, což v praxi znamená, že když se někdo pokusí na své stránky umístit slova jako „demokracie“, „svoboda“, „lidská práva“, správce mu to nedovolí (chybová hláška prý zní: nepovolený jazyk). Tato spolupráce demokratického a méně demokratického světa ostatně není ničím neobvyklým a pro příklady nemusíme chodit až na Dálný východ: podobně jako Microsoft s Čínou kooperuje Německo s českými oficiózy při správě „Česko-německého diskusního fóra“, jen se to zatím ještě dělá ručně. Vyhnání, masakry civilního obyvatelstva, Benešovy dekrety, atp. – „nepovolený jazyk“!

Malé pravicové strany touží vytvořit společně pátou politickou sílu, která by příští rok zasedla v PS společně s KSČM, ODS, KDU-ČSL a ČSSD. jde o integraci několika subjektů, zatím se hádají o to, který z nich je dominantní, což je při jejich mikroskopických rozměrech těžko zjistitelné i současnou vyspělou technikou. Až se integrace povede (způsob, jakým jí bude dosahováno a dosaženo nepochybně odloudí poslední zbytky voličů), vznikne strana, která se bude jmenovat „Pátý element“. Ježíšmarjá.

Čtvrtek 16. června

Expremiér a předseda ČSSD Gross se na tiskové konferenci v Lidovém domě jednoznačně vyslovil pro to, aby se volebním vůdcem strany stal premiér Paroubek. Tomu, co předvedl pan Gross během kratičkého vzplanutí své kariéry, se v astronomii říká výbuch supernovy. Je jen otázka, zda to, co po této explozi zůstane, bude neutronová hvězda (pan Gross se rozmýšlí, zda má ještě kandidovat do PS), nebo prostě černá díra, z politické scény už nadále neviditelná.

Podle agentury STEM vzrostly preference ČSSD, i když strana komunisty zatím nepředstihla. Zato preference lidovců, kteří celou politickou krizi rozpoutali, se začínají nepříjemně blížit kritické hranici pěti procent. Zdá se, že politika opozice v koalici a být za všech okolností při tom se vyčerpala. A možná, že se někdo ve straně začne ptát, zda výměna na předsednickém postu přinesla to, co od ní lidovci očekávali.

Předseda EK Barroso navrhuje, aby se v ratifikaci ústavy udělala jakási pauza, během níž se rozhodne, zda pokračovat nebo ratifikaci zrušit. Pokud by se chtěli rozhodnout o pokračování, měli by říci, jak se vůbec dá pokračovat, a měli by to říci co nejdřív. Jinak se pokračovat nebude. Varovným úkazem, který je třeba zohlednit, je názor exprezidenta Havla, že by se v ratifikaci pokračovat mělo: klíčovým prý zůstává důraz na kulturní, spirituální a historickou jedinečnost evropského sjednocování. Protože Václav Havel zpravidla prosazuje pravý opak toho, co by se mělo dělat, a vzhledem ke spiritistickému podtextu argumentace se zdá být jasné, že s euroústavou je konec.

Premiér Paroubek se sešel s odboráři a ujistil je, že vláda nezavede školné na vysokých školách ani přímé platby u lékaře, nepočítá s okamžitou deregulací nájmů a nepřijde s konkrétními návrhy na řešení důchodové reformy. To všechno navrhoval elaborát vicepremiéra Jahna. Odboráři jsou spokojeni, jak by ne, spokojen je však kupodivu i pan Jahn. Dohodnuté změny prý strategii zásadně neublíží. Řekl bych spíš, že kdyby své návrhy myslel aspoň trochu vážně, měl by teď odstoupit. V takovém případě by odešel se ctí. Takhle zůstane, ale čest vezme za své.

Pátek 17. června

Summit EU v Bruselu rozhodl odložit ratifikaci evropské ústavy. Není jasné na jak dlouho, o dalším postupu má být podle premiéra Paroubka rozhodnuto na příštím summitu v červnu 2006. Je otázka, co ještě bude možné po roce s dosud napůl schválenou a napůl neschválenou euroústavou (přitom napůl neschválená znamená prostě neschválená) ještě dělat.

Policejní zásahová jednotka Středočeského kraje zaútočila podle Práva ve Zbirohu omylem na jiný dům, než byl ten, který si vytipovali pro zásah. Přitom pochopitelně způsobili rodině, která tam bydlí, víc než pouhé překvapení. Ředitel berounské policie prý přiznal, že došlo k chybě, ale zároveň prohlásil:“Při zákrocích se někdy střílejí i lidi. Dopadlo to ještě dobře.“ Majitelé domku chtějí odškodnění (dostali jen symbolické), ale vlastně by měli být rádi, že jsou ještě naživu.

Jiří Pehe končí svůj jinak zajímavý článek v Právu o iluzornosti „Dne daňové svobody“ slovy: „…výše daní a rozsah státních služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka, ale jsou výsledkem rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu. Pokud chtějí neoliberálové situaci změnit, musí uspět politicky, což se jim v naší politické kultuře ovšem příliš nedaří.“ Je mi líto, ale politicky v této zemi dlouhodobě neuspěli především souputníci někdejšího prezidenta Havla. Neoliberálové (pokud se tím rozumí ODS) projevili naproti tomu velkou životnost a dnes, jak to vypadá, nemají (a v dohledné budoucnosti asi ani nebudou mít) ve středu a na pravici žádnou opravdovou konkurenci: což je škoda.

Chebská radnice obdržela petici se 700 podpisy, protestující proti postavení pomníku lidem zastřeleným v letech 1948-89 tzv. pohraničníky při pokusu opustit bolševický ráj. Komunisté chtějí, aby byl postaven pomník i těm, co tam stříleli (a došli přitom k úhoně). Jeden komunistický zastupitel se dokonce nechal slyšet: „Proč ti lidé nevyužili možnosti legálního vystěhování?“ Chebská radnice nebyla schopna záležitost s pomníkem projednat, protože komunističtí zastupitelé jednání zablokovali. Integrace komunistů do české společnosti, zahájená hned po listopadu 1989, zašla, jak vidno, už poměrně daleko.

Sobota 18. června

Pomalou odúmrť euroústavy se snaží vytěžit pro své účely KDU-ČSL. Summit v Bruselu je vlastně poslechl,a co víc: „Některé výroky předsedy Evropské komise José Barrosa“, prohlásil předseda Kalousek, „jsou téměř identické s postojem KDU-ČSL“. Gratulujeme, snad to zvedne lidovecké preference, které začínají ohrožovat (shora, ovšem) pomyslnou laťku 5%. Jako svůj úspěch si závěry summitu připisují i sociální demokraté, exministr Kavan prohlásil: „Češi vyjádřili názor na řešení, který odpovídal názoru většiny a našel nakonec konsensuální podporu. Na rozdíl od debaty o Kubě, kde jsme byli v minoritě číslo jedna, jsme v hlavním proudu.“ Hlavní věc zjevně není prosazovat správné věci, ale být v hlavním proudu. Typické. Realistou je místopředseda KDU Pithart. Je přesvědčen, že euroústava v této podobě nikdy platit nebude, a má ovšem pravdu. V Česku klesla veřejná podpora euroústavě z 62 na 42%. Pokles se dal očekávat, není zajímavý, referendum v dohledné době nebude, protože strany se na něm nedohodnou, a v parlamentu nemá euroústava tak jako tak šanci.

Podle návrhu poslance Skopala z ČSSD by rozhlasové a televizní poplatky (poplatky pro veřejnoprávní rozhlas a televizi) měly do roku 2008 vzrůst na 135 Kč. Současné s tím by měly z vysílání ČT během tří let až na výjimky zmizet reklamní spoty. S návrhem nesouhlasím, jednak mi hrozí, že přijdu aspoň o část nevypsané soutěže českých pivovarů o nejblbější reklamu (ČT věnuji zhruba polovinu toho nedlouhého času, kdy sleduji televizi), jednak by veřejnoprávní televize neměla být úplně vytržena z komerčního prostředí, zpohodlní a stane se ještě závislejší na státu.

Na summitu EU proběhlo také přetahování o unijní rozpočet. Francie brání přímé dotace do zemědělství, je jejich hlavním konzumentem. Prezident Chirac v této souvislosti prohlásil: „Zemědělská politika byla ku prospěchu historie poválečné Evropy, protože umožnila více vyvážet, a navíc přispěla k posílení pozic vůči USA." Nevím, proč by EU měla podporovat posilování pozic Francie vůči USA tím, že cpe peníze do nerentabilního francouzského zemědělství. (neefektivnost evropského zemědělství ve srovnání s americkým je jistě problém, ale dá se řešit dotacemi?)

Podle Milana Vodičky v MfD hledá už po dva roky zvláštní komise, v níž zasedají zástupci vlády, Hradu, parlamentu a regionů, logo České republiky. Mezi návrhy toho, co by v logu mohlo být, byl prý mj. lev, Švejk, pivo. V této příležitosti si dovoluji upozornit na velmi pěkný návrh karikaturisty Liďáka někdy z roku 1964, který tyto tři prvky spojil harmonicky do jednoho celku. Byla to parafráze tehdejšího státního znaku bolševické „ČSSR“: na husitské pavéze se pod rudou hvězdou skvěl obrázek Švejka, ozdobeného dvěma ocasy a držící ho v ruce půllitr, jak se říká v novinářské hantýrce, „zlatavého moku“. Návrh tenkrát vzbudil nelibost, jež se zhmotnila v nepodmíněném (leč relativně krátkém, režim se pomalu sypal) trestu pro autora. Výtvarník pak proslul znamenitými karikaturami z jara a léta 1968, zemřel uprostřed normalizačního hnusu. Myslím, že by si zasloužil toto posmrtné uznání.

„Svaz protifašistických bojovníků za svobodu“ objevil ve svých řadách renegáta: mezi rudé vlastence se vetřel živel ze všech nejhnusnější, totiž sudetský Němec. Jde o Oldřicha Stránského, který své sudetoněmectví obratně maskoval židovským původem (podobně jako kdysi účastníci protistátního spiknutí v čele s Rudolfem Slánským použili téhož triku, aby zastřeli svou spolupráci s imperialistickými špionážními centrálami) a dále tím, že se dokonce nechal, aby bojovníky obelstil, zavřít na pár let do nacistického koncentráku. Prozradil se, když před nedávnem dopisem poblahopřál Posseltovi k otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze a pak s touto kanceláří udržoval styky. Byl ovšem rozoblačen (jak zní pěkné české slovo sovětského původu) a potupně ze svazu vykopán.

V rozhovoru s Renatou Kalenskou pro Lidové noviny prohlásil předseda Kalousek na otázku, co říká čilým kontaktům premiéra Paroubka s komunisty: „Rétorika sociálních demokratů se dnes zjevně posouvá směrem ke komunistům, nemůžeme nevidět, že jsou to otevřená vrátka k budoucí přímé spolupráci ČSSD a KSČM. Je ale jejich svaté právo se tímto způsobem chovat. Hlavní je, že tímto směrem nejde vládní koalice.“ Nevadí, že se nejsilnější strana koalice čím dál tím víc sbližuje s komunisty, hlavně, že se to zatím pořád netýká nás koaličních trpajzlíků. Kdyby si pan Paroubek vzpomněl, že vezme komunisty do party, nemusel by se na nic ptát ani pana Kalouska, ani pana Němce. A tímhle způsobem to svým minipartnerům taktně připomíná.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky