Červenec 2005

Agrární komunismus unie

Petr Dudek

Důležitější než orat je nyní umět dobře vyplňovat žádosti. Francouzi brnkají architektům evropské ústavní smlouvy na nervy. Mají-li pravdu průzkumy veřejného mínění, hrozí, že brzy udělají z historicky první evropské ústavy balík starého papíru. Hnací silou francouzské eurofobní koalice jsou sedláci. Do akce proti „nadvládě Bruselu“ se ženou ti samí, kteří v nedávných dnech, jako každý rok touto dobou, sepisovali žádosti o dotace ze společné evropské kasy.

Od hladu k plýtvání

Evropská unie uděluje farmářům podpory v rámci tzv. společné zemědělské politiky (CAP). Idea společného unijního přístupu k zemědělství vznikla už v padesátých letech minulého století a měla zajistit, aby hladová poválečná Evropa dosáhla potravinové soběstačnosti. Tento cíl byl splněn. Základních potravin, například obilí, hovězího masa, másla nebo cukru je v Evropě od první poloviny sedmdesátých let dostatek. V dalším desetiletí se již Unie potýkala s nadprodukcí a přebytečné obilí či hovězí se muselo draze skladovat a vyvážet.

Do současné podoby přivedly společnou zemědělskou politiku hlavně silné proagrární lobby z jižních států EU. Hlas francouzských, řeckých či italských farmářů prosperujících už desetiletí jen díky tučným evropským dotacím je notoricky silný a pod jeho vlivem jako by se někdy zapomínalo, že v Evropě, například v Nizozemsku, působí také ekonomicky zcela soběstační rolníci.

„Evropská unie horentně dotuje pěstování nesmyslných zemědělských plodin, třeba tabáku v Řecku, který si pak v Evropě nikdo nekoupí a musí se vyvážet do Ruska,“ říká bývalý evropský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein. Navzdory dlouholetým snahám o seškrtání astronomických částek, které tečou zemědělcům v EU do kapes, celkově „zemědělská“ položka stále ještě ukrajuje přes čtyřicet procent unijního rozpočtu a radikální reforma není v dohledu. Pro srovnání, podpora průmyslu nedosahuje ani desetiny této částky.

Řekové proti Holanďanům

Společná zemědělská politika je také skvělým příkladem vnitřního rozdělení Evropské unie. Záleží pochopitelně na tom, zda ta která země na CAP vydělává a kolik. K jejím odpůrcům patří Británie, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a Rakousko. Zastánci jsou Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko. Nové členské země, jako je Česká republika, se zatím podle očekávání kloní spíše na stranu zastánců placeného plýtvání, nebo proti němu alespoň nevystupují tak vehementně jako zmínění kritici.

Případné námitky rozptyluje příliv financí do postsocialistického zemědělství, byť skromnější než ten, který plyne na západ od českých hranic. Na vstupu do Unie čeští a moravští zemědělci loni vydělali 12 miliard korun. Česko má relativně méně zemědělců (jen 4,5?% práceschopného obyvatelstva) než Maďarsko (5,5?%) a zejména Polsko (27?%) a jejich názory na agrární politiku Evropské unie se zatím liší podle odvětví. Čeští mlékaři, kteří mohli po vstupu do EU začít vyvážet do sousedních zemí s vyšší cenovou hladinou, si polepšili. Naopak pěstitelé zeleniny, brambor a ovocnáři čelí levnější konkurenci z Polska. Nespokojení jsou čeští obilnáři, kterým opakovaná dobrá sklizeň naplnila sýpky zásobami, s nimiž si nevědí rady, a Brusel jim pomáhá s odbytem jen váhavě.

Poslední vážný pokus o přiškrcení zemědělských podpor podkopal francouzský prezident Jacques Chirac v říjnu 2002. S německým kancléřem Gerhardem Schröderem se dohodl, že náklady na společnou zemědělskou politiku v nové, rozšířené Evropské unii do roku 2013 nevzrostou.

První komentáře tehdy dohodu německo-francouzského tandemu vítaly jako bezmála průlomovou. Brzy ale vyšlo najevo, že Chiracovi se podařilo zmrazením výdajů především zachránit pohodlnou budoucnost dotovaným zemědělcům ze starých členských zemí na několik let dopředu. Ve spolupráci s jižními státy francouzsko-německý tandem prosadil, že objem dotací zůstane stejný a příspěvky farmářům z nových členských zemí přitom porostou jen postupně. Pro začátek tak dostávají jen čtvrtinu přímých dotací vyplácených na západě.

Po zmíněné dohodě již neměl naději na úspěch ani reformní plán připravený tehdejším zemědělským komisařem Franzem Fischlerem – odložen byl například chystaný návrh na snižování přímých dotací. Systém tak zůstal v podstatě stejný a zbyl prostor jen pro menší „pohotovostní“ zásahy. Naposledy současná komisařka EU pro zemědělství Mariann Fischerová-Böllová francouzským a španělským vinařům oznámila, že hodlá skoncovat s přebytky vína, které se každý rok musí za několik desítek milionů eur destilovat na alkohol pro energetické a technologické účely. Zda se jí podaří prosadit, aby Francouzi zlikvidovali část svých vinic, se ukáže příští rok. Nicméně již letos francouzská vláda očekává protesty vinařů.

Námět pro eurorealisty

V dobré polovině Evropy tak stále platí, že šikovný sedlák není ten, který spoléhá na vlastní úsudek, vyzná se na trhu a reaguje na konkurenci, ale ten, který se umí ohánět za stolem při vyplňování žádostí. Zůstane to tak do roku 2013? Znalci bruselského zákulisí tipují, že ano. Přitom není nutné jen tak čekat.

Rozhodnutí z roku 2002 stanoví výdajové stropy na kapitolu zemědělství, ale neuzavírá možnost nastavit celou zemědělskou politiku zásadně jinak. CAP totiž už dávno nezajišťuje jen potravinovou soběstačnost, ale financuje také péči o krajinu, motivuje obyvatelstvo k životu na venkově a podporuje chudé regiony. Tyto cíle by mohly být ze společné zemědělské politiky vyčleněny a převedeny částečně do jiných rozpočtových kapitol a částečně přímo do pravomoci jednotlivých členských zemí.

V této souvislosti je trochu s podivem, že čeští „eurorealisté“ s Václavem Klausem v čele, kteří se tolik zabývají kritikou evropské ústavní smlouvy, nezavadí ani slůvkem o společnou zemědělskou politiku. Uspíšit její reformu by přitom Evropě prospělo mnohokrát víc než diskuse o údajné ztrátě svrchovanosti, která má členským zemím přijetím ústavy hrozit.

(Respekt, www.respekt.cz)