Červenec 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?) (Část 10)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 10)

XIV. Proti tomu králi babylonskému...

...ještoť hrozí městu jeruzalémskému, pokračovala dál píseň našich kališnických předků, kteří ovšem králem babylonským nemysleli Saddáma Husajna, nýbrž Zikmunda, lišku ryšavou. Její slova však můžeme užít i pro dnešní změněnou situaci, a to nejen proto, že nedávno potřený král vskutku vládl územím někdejší říše babylonské a se stejnou oblibou hrozil městu jeruzalémskému. Je vůbec s podivem, jak oblast, jež bývala kolébkou civilizace, dospěla proměnami času k hrozbě, že by se za souběhu nepříznivých okolností mohla stát jejím hrobem. Zatím to pro civilizaci dopadlo celkem dobře, protože se našla síla, která stejně jako kdysi veliké město pražské se nevyhnula střetu s králem babylonským, ačkoli za to byla mnohými kárána, vysmívána a odsuzována. Jak to bude dopadat dál, ještě uvidíme. Trochu upřímnějšího přičinění by nebylo vůbec od věci, ó, dědicové Žižkovi, chtělo by se mi zvolat při pohledu na rozličnou váhavou opatrnost. Ale nic. Projděme si spolu kroniku těch nemnoha týdnů, v nichž se síly Západu střetaly s mocí krále babylonského, a hledejme v nich náznaky dění příštích.

A už zase bojujeme za mír

Dodnes mi nechce jít přes zuby jméno jednoho pražského náměstí, však víte, toho na Vinohradech, co na něm stojí kostel svaté Ludmily. Za komunistů je překřtili na náměstí Míru, a na rozdíl od jiných bolševických názvů to tak už zůstalo. Bodejť. Kdepak zrušit jméno tak vznešené, byť i bolševikem udělené. Kdo by chtěl být takový bídák, aby měl něco proti míru, že ano. A jen blázen by si mohl přát válku. Jak znamenitě dovedla moskevská říše zla lidskou touhu po míru zneužít, jak úspěšnou jí byla zbraní v tažení k ovládnutí světa! Když jsem, otrávený nepřetržitou ofenzivou mírového pokrytectví, odešel do exilu, věřil jsem, že na Západě to bude jiné. Že jej najdu připravený k zápasu, v němž šlo o bytí nebo zánik jeho hodnot, ale kdepak.

Mírová hnutí, mírové výbory, mírové pochody, mírové demonstrace, mírové holubičky se jen tak líhly a otřásaly jeho půdou, a nebylo už pomalu toho, kdo by měl kuráž se té podlosti vzepřít. Komukoli se tehdy zachtělo zatančit si před zraky veřejnosti v roli ušlechtilého ducha a neoblomného soudce lidské špatnosti, stačilo mu vystoupit na některé z pódií k tomu účelu v hojnosti zřízených, dát zaznít svému spravedlivému hněvu a vykřiknout: Ne válce! Bojuji za Mír! Samozřejmě že za mír velmi specifický, o němž mohlo být řeči, pouze šlo-li například o Vietnam či o jiný z těch řídkých případů, kdy Západ užil proti chapadlům Říše zla své síly. Nějaký Afghánistán, nějaká Praha, další a další země padající Říši zla jedna po druhé do chřtánu ... to není naše věc. Nesmíme se vměšovat. Nesmíme roztáčet spirálu násilí, jelikož by to mělo nedozírné následky. Nejdřív musíme zamést před vlastním prahem. A tak se nevměšovalo, před vlastním prahem zametalo, druhá tvář nastavovala, vůle a síla Západu k uhájení vlastní civilizace ustupovaly do ochablé defenzivy, až ... nerozpadnout se Říše zla tíhou své neschopnosti, mohla si celý Západ sebrat jako zralou švestku.

Nebylo to poprvé. Už v předvečer druhé světové války byl mírový pokřik tak hlasitý, až v tom mumraji téměř zanikl hlas osamělce Churchilla. On chce válku! volali rozběsnění kritikové na jeho adresu, takže se pomalu začínalo zdát, že ne jakýsi pan Hitler, nýbrž tento muž s doutníkem představuje nejakutnější hrozbu pro svět. Tak je tomu, všimněme si, pokaždé. Jak známo, ušlechtilá idea tehdy zvítězila, v šťastném triumfu se vrátil premiér Chamberlain z Mnichova a zvěstoval jásajícímu lidu osvobozující zvěst: Přinesl jsem vám mír! A věru, přinesl, dokonce na celých několik týdnů. Totéž se s obměnou opakovalo za války zvané studená. Válka byla tehdy oděna v cylindr s hvězdami a pruhy, kdežto věc míru symbolizoval ... no, rudoarmějec s kalašnikovem na řemeni tak zcela ne, i těm nejmírovějším holubicím bylo poněkud nevolno při pomyšlení na sibiřské tábory smrti a rakety s rudou hvězdou na plášti, ale důsledky z toho vyvozeny nebyly. Johnson, Nixon, Reagan, to byli válkychtiví dáblové, proti nimiž se obracel spravedlivý hněv pokrokové mládeže a intelektuálstva, kdepak nějaký Brežněv.

A už tu máme totéž divadlo potřetí. Chceme Mír! Nic není snazšího ani lacinějšího než vykřiknout do vesmíru nesmlouvavý požadavek, a to tím směrem, kde je domovem svoboda kritiky a demokratická diskuse. Pochopitelně; přece nebudeme kritizovat, obviňovat a za nepřítele světového míru vyhlašovat například soudruha Kim Čong-ila, když on by si z toho beztak houby dělal. To v běsnění proti Americe se člověk vyřádí lépe. Nic nového, lidé drazí, nic nového, rozhlédněme se po dnešním světě a vizme, kdo je už zase tím nejchlupatějším ďáblem a nebezpečím pro světový mír. Kdepak nějaký Usáma bin Ládin, zapomenuto budiž to jméno, kdepak nějaký Saddám Husajn.

Kdeže předloňské sněhy jsou, kde je konec solidaritě s USA v jejich boji proti teroru. Již opět tu stojí osamělá, všemi kritizovaná postava G. W. Bushe, a kdo má na kramfleku drek, otře si. On je proti míru! On chce válku! Hrrr na něj! Ó, Hospodine, dej mi sílu k trpělivosti, neboť se mi chce řvát.Leč zanechme elegického tónu a zkusme odhadnout, jaké alternativy dalšího vývoje nám předestírá tento čas, tak podobný závěru roku osmatřicátého. Připusťme možnost, že se vše vyvine tak, jak si představuje a jak žádá premiér Chamb... ech, promiňte, německý kancléř Schröder i jiní vyznavači nekompromisního Míru. Dle právě oblíbené verze se očekává, že Irák bude iniciativně spolupracovat s páně Blixovými komisaři, čemuž rozumějme tak, že je budou Husajnovi hoši vodit po pouštích a ukazovat - v tomhle sklepě máme sarin, tamhle v té díře je zakopaný yperit, a tadyhlety lahvičky, víte, to nejsou vzorky moči, nýbrž kultury antraxu. OSN poté nakáže všechny ty ošklivosti zničit, vůdce Saddám iniciativně poslechne, váleční štváči ve Washingtonu utřou nos a nad planetou Zemí se rozklene Věčný Mír.

Co? Slyším nějaký chechtot? Styďte se. Tolik hlav moudrých, státnických, nepřipouští jinou možnost, jen vy...Nu, sám bych se obával, že to nepůjde tak hladce. Spíš se může stát, že si Vůdce iráckého lidu bude i nadále vymýšlet všelijaké triky a vodit hledače páně Blixovy za nos, až váleční štváči z USA ztratí trpělivost a buď se souhlasem OSN, nebo daleko spíš bez něj zatroubí k šturmu. I bude přemnoho křiku, mnohý prapor s hvězdami a pruhy bude spálen a nejeden hadrový panák s rysy G. W. Bushe zlobně rozcupován. Ale válka dřív nebo později skončí, Husajnův režim bude svržen (neříkám, že vystřídán něčím demokratickým), bouře mírového hněvu dobouří a svět, jak jest již v jeho povaze, začne mít postupně jiné starosti. To by byl, odvažuji se odhadnout, scénář ze všech nejen nejreálnější, ale i nejžádoucnější. Ani poté by se sice nerozklenul Věčný Mír a svět by se nezbavil všech hrozeb, ale aspoň jedné a klíčové. Kéž by ... ale nic, nebudu přece takový padouch, že bych si přál válku.

Nebo se zatřetí prosadí věc Míru, jak k tomu pracují rozkacení demonstranti a kancléř Schröder. Může to být jedna dvě, protože USA je země demokratická, v níž slovo občana má svou váhu. Už nyní, hádal bych, může mít po krk té podivné role, v níž Amerika svými zbraněmi a za peníze svých poplatníků tahá za celý svět kaštany z ohně a on jí za to nadává. Ještě nějaký měsíc odkladů, ještě o něco víc povznesené kritiky od těch, kteří bez americké pomoci nedovedli udělat pořádek ani za vlastními balkánskými humny, ještě o něco semknutější protiamerická fronta na půdě OSN, v níž se svorně spojí žárlivá Evropa s mafiánským Ruskem a komunistickou Čínou, a všechno se může změnit. Zdrávi si vašeho míru užívejte, zazní vzkaz zpoza oceánu, nechcete nás, nechtějte, nám chybět nebudete, my se o své věci a o svou bezpečnost umíme postarat sami.

I opustí Amerika svou úlohu světového policajta, za niž sklízela jen povýšenou kritiku a spílání krasoduchů. Stáhne své jednotky z krizových oblastí a vystoupí z ctihodných grémií, jež bez jejího přispění nemohou existovat, v nichž však je osamocena proti všem. Pocítí to ze všeho nejdřív NATO. Bez americké účasti se snad úplně nerozpadne, ale jeho význam poklesne na úroveň sboru dobrovolných hasičů. Může to též znamenat začátek konce Evropské unie, bude-li Velká Británie mít blíž k zaoceánskému protivníku než k trucovitým Spoluevropanům; a jejího příkladu mohou následovat další. Otřást se může i samotná OSN, jejíž ústředí sice stojí na půdě USA, sice tytéž USA přispívají nejvyšší mírou do jejích bezedných pokladen, přesto z ní nevychází nic než nepřetržité odsudky všeho amerického; i nebylo by divu, kdyby toho měla Amerika jednou dost a uskutečnila to, čím pohrozil už prezident Reagan, čeliv svým časem téže frontě povýšeného antiamerikanismu.

Jak se věc Míru může v takovém případě vyvíjet dál ... třeba takhle: milovaný Vůdce, zbavený americké hrozby, se dá na pochod. Připojí si nejdřív Kuvajt, odpadlou to provincii Iráku, která mu právem náleží. Stráviv to sousto, rozepne se k jihu, k naftovým polím Saúdské Arábie a Arabských emirátů; a nebude toho, kdo by se mu postavil. Vyřídí si účty se zbývajícími arabskými potentáty a jme se uskutečňovat odvěký sen islámu, říši víry Prorokovy od Maroka po řeku Indus, případně i za ni. Jen bokem splatí perským ajatolláhům dluh, jenž nebyl zapomenut, a pochopitelně odvrhne veškeré závoje své podpory islámskému terorismu, jichž už nebude třeba. A jen maličký Izrael bude tomu přílivu vzdorovat, neboť síla Evropy bude slabá, podvrácená vlastním žvástavým pokrytectvím. Tehdy, až se příval katastrof dotkne jejích břehů a těžce pocítí svou slabost, rozlehne se výkřik - Ameriko, pomoz! Je nejisto, bude-li k tomu v USA chuti. Jestli ano, střet přinese stonásobnou zkázu a bude stát tisícinásobek životů, než by stál při včasném zásahu dnes. Ostatně je tak tomu, jak již řečeno, pokaždé. Nebo mít chuť nebude, a pak ... raději zanechme prognostiky.

Je těžké si představit, co vlastně některé evropské státníky k jejich postojům vede. Že nedozrálí chlapečkové a vyjevené děvenky běsníce trhají americké vlajky, inu, takové už je mládí; ale co se děje v mysli například německého kancléře Schrödera? Že by nedohlédl hrozby, jíž není nic menšího než rozklad Západu? Nebo si jej ve svém levicovém srdci dokonce přeje? Vyhovoval by mu spíš stav, kdy by spolu s Ruskem a Čínou stál v alianci proti USA? Věru že to tak vypadá; ale proč? Zdráhám se pomyslet tak daleko, ale zdá se skoro, jako by se ledakdo v starém světadíle bál pádu Bagdádu. Možnosti, že by američtí marines vnikli do opuštěných centrál Saddámových tajných a nejtajnějších služeb (mají čítat 400.000 příslušníků všech šarží a druhů, o milionech externích fízlů nemluvě) a dostaly se jim do rukou jejich archivy. Dokumenty z dob, kdy byl Irák nejvěrnějším spojencem Sovětského svazu, molodci z KGB i odjinud v Bagdádu pečení vaření, a i ze zemí západních byla navazována prapodivná spojení. Copak by na koho asi tak prasklo? Do čehopak se kdo namočil? Jaké a čí vazby na temné režimy Předního východu i na centrály palestinského a jiného teroru by mohly vyjít na světlo Páně? Ale odpusťte mi to vybočení, samozřejmě nemám pro svou úvahu žádné důkazy. Jenom že válka má své divné cesty, a mír kolikrát ještě mnohem divnější. Když o tom tak přemítám: jak se vlastně nazývalo to náměstí na Vinohradech, než je bolševik překřtil? Možná by bylo vhodné mu vrátit jeho staré jméno. Ono to bojování za mír, víte ... nějak mi od těch dob páchne.

(Hannover, 28. 1. 2003, ANNONCE, 5. 2. 2003)

Po válce je snadné být generálem, takže nechci americké diplomacii vytýkat nedomyšlenost, jíž se dala vlákat do jisté pasti: bezděky přijala zásadu, že jedinou legitimací k svržení sadistického režimu může být - pokud vůbec - jen existence zbraní hromadného ničení, kdežto jiné důvody neváží nic. Bohdá si z toho protisaddámovská aliance vezme poučení, ukáže-li se nutnost někde podobný zásah opakovat. Jinak můžeme vzít na vědomí, někdo se zadostiučiněním, jiný skřípaje chrupem, že seshora uvedených tří alternativ se navzdory velkým nářkům a kletbám naštěstí prosadila alternativa číslo dvě, krátké a relativně bezeztrátové války. K zamyšlení zbývá úvaha naznačená v posledním odstavci: bál se někdo svržení irácké diktatury, že se mu tak zběsile bránil? Odpovědi se asi stěží kdy dočkáme. Snad jen ... mohli jsme pozorovat trochu zarážející jev: poslední výstřely ještě nedozněly, a dobrý irácký lid se vyřítil ven, dal se do plundrování veřejných budov, rozbíjel, trhal, pálil. Pohnutkou údajně byla snaha rozkrást inventář a trochu si zařádit, dokud panovalo bezvládí a beztrestnost. Opravdu? Jen tato snaha? Nebylo v tom víc? Co vlastně zbylo ze Saddámových archivů? Nelze totiž opomenout, že takový spontánní výbuch lidového hněvu může být znamenitou příležitostí k likvidaci nepříjemných materiálů, jak se ukázalo například i v Berlíně v prvních hodinách po zhroucení Honeckerova režimu. I je možno mít své pochybnosti o té spontánnosti. Dohadovat se můžeme všeličehos, jen mějme na paměti, kdo vycvičil a materiálně i ideologicky vyzbrojil půlmilionové Saddámovo estébáctvo. Čistému vše čisté ... tato vznešená zásada zavání v určitých případech naivitou.

Tribunálům zítřka

»Co je vlastně ta svoboda, co o ní pořád mluvíte?« ptal se mě poněkud uštěpačně jistý muž za těch časů, kdy ještě Šumavu zdobily ostnaté dráty a Německo dělila nepropustná zeď. Nutno vědět, že ani tehdy a navzdory všem zprávám o tom, jak to za tou zdí chodí, nebylo v tehdejším západním Německu jednomyslnosti; zejména mládež studující a podstatná část inteligence byla rudá až za ušima a pokládala své blahobytně svobodné živobytí za jakýsi úraz osudu. Ne že by příliš milovali to, co se prostíralo za ostnatými dráty. Ale když už se měli vyslovit, který způsob je bližší jejich spravedlivému srdci, hájili, vysvětlovali a všemožně omlouvali ten zadrátovaný. Svět tam spěje k pokroku a člověk není vykořisťován člověkem, nýbrž právě naopak.

Svědectví nás uprchlíků o podrobnostech života za dráty je silně rozčilovalo a zvlášť neradi slyšeli o svobodě, již jsme na rozdíl od nich kladli na první místo svých hodnot. Ta vaše svoboda ... co to vůbec je? I sdělil jsem mému kritikovi, že ani já nemohu tu otázku zcela dokonale zodpovědět, neboť na definici svobody se dosud neshodly ani nejučenější hlavy. Zato mu mohu velmi přesně říci, co je to nesvoboda. Znám ji, jelikož jsem jí dosyta zakusil, prožil v ní větší část života, a kdyby jí nebylo, nikdy by mě nenapadlo odcházet z mé rodné země.

Zbytečno dodávat, že jsem ho nepřesvědčil. I nadále věděl bez zaváhání, kde vládne zahnívající, úpadkový systém a jak má vypadat říše světla, v níž šťastný lid spěje k lepším zítřkům. Inu jo.Je to obtížné dílo, chtít zprostředkovat vlastní šerednou zkušenost těm, kteří jí z milosti Boží zůstali ušetřeni. Mohou o ní číst, slyšet, na obrazovce denně pozorovat, a přesto ji nepochopí, neboť není zkušenosti než na vlastní kůži zažité. Abych užil příkladu - tisíckrát můžeme v televizi vidět zemětřesení v nějakém odlehlém koutě světa, trnout nad jeho následky a pročítat statistiky škod, přesto nevíme o zemětřesení dohromady nic. Teprve když sami stojíme před vzpříčenými dveřmi, země nám divoce tancuje pod nohama, padají komíny a hroutí se zdi, pak teprve, ano, pak víme, co je to zemětřesení. Víme to, ale nesmíme si myslet, že můžeme svůj zážitek v plné síle předat těm, kteří před padajícími komíny dosud neuskakovali. Musí udělat vlastní zkušenost, pouze ona platí, informace z druhé ruky ji nenahradí. Totéž pravidlo, abych se vrátil k začátku své úvahy, můžeme aplikovat i na jev zvaný nesvoboda.

Chtěl bych tímto poněkud dlouhým úvodem zahájit pokus o vysvětlení jevu, nad nímž ledakomu v západních zemích zůstává rozum stát. Vzruch kolem Iráku se už zdál vykrystalizovat do schématu: zde válkychtivá, zbraněmi chrastící Amerika, tam mírumilovná a všechny spory světa trpělivostí a vyjednáváním řešící Evropa. Avšak hle, najednou schéma přestalo platit, neboť se ukázalo, že i na půdě staré Evropy je nemálo zemí, jejichž zástupci jeví v té při sklon postavit se spíš na stranu Ameriky. Proč mezi ně patří Itálie, Španělsko, Dánsko a některé další, je celkem zjevné: jde o země vlád pravicových, jejichž myšlenkovému vzoru je Amerika i v jiných záležitostech blíž než oněm socialistickým, ze zásady nevlídně kritickým ke všemu, co přichází zpoza oceánu. Ale proč a z jakého hnutí mysli se za USA postavily bez výjimky všechny země evropského Východu, od Estonska až po Albánii? To je úkaz, jemuž je západně od Šumavy těžko rozumět, takže se pro něj vymýšlejí rozličná vysvětlení a teorie. Pan francouzský prezident jest například toho mínění, že celý ten pás zemí je obýván hlupáky a vyjevenci, jimž by lépe slušelo držet hubu, když mluví moudřejší. Jiní nesahají k tak bohatýrskému slovníku, dohadujíce se, že tomu klubku jim málo známých národů se asi tak zažrala pod kůži potřeba mít nad sebou nějakou vrchnost, že po zhroucení vrchnostenského dozoru sovětského nyní všechny horempádem spěchají pod sukně Americe.

Odvažuji se ve své bezvýznamnosti předložit k úvaze možnost třetí. Ta proamerická jednota mezi Finským zálivem a jižním Jadranem je totiž opravdu pozoruhodná. Nedám jinak mnoho za východoevropské režimy, vesměs nevyzrálé a nehotové, zmítané korupcí a dost podivným chápáním tržních zásad i samotné demokracie. Jdu ve své skepsi dokonce tak daleko, že vyjadřuji pochybnost, zda Evropská unie vůbec přežije otřes, jaký ji čeká, až si do kožichu nasadí ten pytel nevypočitatelných blech. Ale v okamžiku, kdy se ve hře ocitá otázka svobody a nesvobody, se najednou ukazuje, že nad partajně sobeckými zájmy převážilo něco vyššího, totiž společná a zřejmě nesdělitelná zkušenost s otrokářským systémem. Tam kdesi v irácké poušti hrozí vypuknout válka, to nejhorší, co se může národům světa přihodit, děsí se prezident Chirac. V irácké poušti hrozí vyrůst a do všech stran se šířit ohnisko brutálního otroctví, což dovede být nejen lidsky nesnesitelnější, ale ve svých důsledcích i ničivější než jakákoli válka, upozorňují bývalí otroci. Domluvit se nějak s tyranem znamená zachovat mír, domnívají se státníci německo-francouzské osy (o jejím ruském prodloužení raději pomlčmež). Věčné konejšení tyranů není vítězstvím míru, nýbrž bezedné hlouposti, jaká se v nepříliš dávných dějinách tolikrát nevyplatila a opět se nevyplatí, vědí ti, kteří už udělali tu zkušenost. Lze také předpovědět, jak to všechno skončí: až dozní trouby válečné, ukáže se, že pravdu opět měli ti se zkušenostmi, kdežto hlasatelé ušlechtilých, leč naivních frází se znovu octnou na nose, jako už vždy. Ale jako rovněž vždy odmítnou svůj pád na nos uznat, neboť život jim nedopřál srovnat ideál se zkušeností.

Můžeme si vzpomenout na obrovské protiválečné demonstrace, jež provázely americké akce ve Vietnamu. Upozorňovaly na tisíce nevinných obětí, a právem; válečné ztráty byly nepřehlédnutelné. Lze však poukázat i na to, že mír, slátaný mezi čím dál unavenější Amerikou a vietnamskými komunisty, měl za následek desetinásobek zrovna tak nevinných obětí a navíc i kruté zotročení všech zbývajících a hluboký úpadek všech struktur té nešťastné země; jenže proti tomu se demonstrace už jaksi nepořádaly. Nu, nedivme se; lidem, kteří nikdy nezakusili ničeho jiného než blahobytu a svobody, přichází zatěžko si představit existenci v podmínkách brutální, vše lidské potlačující diktatury, i pokládají za vrchol vší hrůzy riziko ztráty života. Kdo zotročení zažil, ví, že za určitých okolností stojí za to život riskovat, protože bídné otrocké přežívání nemůže být cílem, s nímž se člověku lze natrvalo ztotožnit.Je to zvláštní. Národy evropského Západu slaví hrdiny svých dějin, kteří neváhali položit životy za svobodu. Staví jim pomníky a pojmenovávají podle nich ulice. Zároveň však svým přístupem k problémům současnosti prokazují, že takovou obětí opovrhují. Že by beze všeho přály zotročeným lidem v Iráku i v jiných nešťastných končinách, aby v těch neradostných podmínkách promarnili své životy, jen když bude zachováno zdání míru. Nelze se než podivit, jak tvrdého, nelítostného ortele jsou schopni ti, jejichž ústa oplývají láskou a mírem. Je dost možné, že než mine několik týdnů, bude se v Iráku střílet. Budeme se dočítat o nevinných obětech z řad žen a dětí (jako by mužští nestáli za politování) a o ztrátách mezi civilním obyvatelstvem (jako by si vojáci obojí strany svou kulku zasloužili, inu, není nad správnou frázi). Méně pravděpodobné, ale nikoli vyloučené je však také, že se střílet nebude, protože Amerika, podobně jako ve vietnamském případě, začne mít povýšené kritiky po krk a stáhne své jednotky z hranic Iráku. Je věru pošetilá představa, že by byla ochotna je tam na vlastní nemalé náklady nadále držet, jen aby páně Blixovi komisaři mohli donekonečna pátrat po Husajnových zbraních. Stane-li se tak, jen mimořádně tupá hlavička může očekávat, že se poté nad kraji mezopotámskými rozklene věčný mír, halelujah. Nerozklene se nic, leda strašlivý malér.

Za rok, za pět, za deset let, během nichž nelítostný otrokář zmáčkne ještě tvrději svůj utlačený lid a vyždíme z jeho bídy ještě víc prostředků jak na své paláce, tak na chemické i jiné zbraně, bude stát Západ před týmž dilematem znovu, ledaže cena v lidských životech, již bude nutno za jeho vyřešení zapravit, bude stonásobně vyšší. Názor na nutnost či oprávněnost válečných akcí můžeme mít různý, my totality a jejích průvodních jevů zkušení, i západní dobráčkové, jimž o nich můžeme horem dolem vyprávět a oni nám beztak neporozumějí.

Chci ale upozornit na to, že existuje i něco jako dějinná zodpovědnost. Někdy za zbytečnou a ničivou válku, ale někdy i za pošetilý a neméně ničivý mír. Dosud bývá tento druh zodpovědnosti opomíjen; dosud je zahrnován hněvem zloduch Hitler, ne však ti, kteří svou ústupností jeho vzestup umožnili. Aniž by se někdo ptal po míře viny někdejších demonstrantů na bezpříkladných zvěrstvech hned poté, kdy byla slavně ukončena vietnamská válka a uděleny Nobelovy ceny. Nikoli, už opět má tentýž lidský druh všechnu pravdu světa, opět mu ústa přetékají mírem, opět vidí bídáka v každém, kdo by chtěl pochmurnému diktátorovu řádění zamezit. Snad by, až zase všechno skončí jinak, měl být ustanoven nějaký tribunál, aby kromě válečných zločinů soudil i zodpovědnost těch, kdož odmítáním účinného zákroku umožnili iráckému tyranovi jeho vražedné panství. Zodpovědnost za spáchanou bezmyšlenkovitost nese i řidič parkující na zakázaném místě, proč ne ten, kdo svými hlasivkami podporoval krutosti a otroctví.

Bylo zatím trochu nejisté, čím vlastně dějiny pověřily národy evropského Východu, váhavě a s mnoha omyly se probouzející z půlstoletého kómatu. Teď se cosi takového projevilo. Je možná jejich úkolem upozorňovat nezkušenou a k naivním závěrům náchylnou společnost Západu, že existuje i jiné zlo než válka, že trvalé zotročení může člověka postihnout hůř a hlouběji, a že by neměl být vyňat ze zodpovědnosti ten, kdo k němu svou pošetilostí přispěl. Výtku prezidenta Chiraka lze obrátit: kdo nejsi schopen než soudu povrchního, neřku-li pokryteckého, zůstávej raději zticha. Pravda, sotva lze čekat, že by jednou před tribunálem v Haagu zasedli vedle válečných zločinců i jejich nechtění idealističtí přitakači. Své zodpovědnosti se však nezbaví a měla by jim být připomínána. Nebude platit obhajoba, že to nemohli vědět; lidé poloviny Evropy od Baltu k Balkánu by jim na požádání sdělili, jak vypadá mír pod pokličkou zločinné tyranie. Ještě jednou chci zopakovat a zdůraznit - dobře se stalo, konečně jsou postkomunistické země světu něčím prospěšné, konečně se já emigrant mohu ztotožnit s politikou své rodné země. Jen tak dál, jen tak dál.

(Hannover, 25. 2. 2003, ANNONCE, 5. 3. 2003)

S odstupem několika měsíců jsem nucen svůj nadšený výlev trochu zkorigovat; v jednotné frontě mezi Baltem a Jadranem by se daly najít mezery. Zejména česká přihláška k protisaddámovské alianci nebyla zvlášť přesvědčující. Učinil ji o své újmě prezident Havel v posledních hodinách své funkce, ale nikdo jiný se k němu naplno a bez výhrad nepřipojil, spíš se po česku lavírovalo, koulelo se to na obě strany, jen si nikoho nerozházet, k ničemu se nezavázat. Inu, jsme to šikulkové, my Češi, vždycky si najdeme cestičku, kudy se ze všeho vykroutit. Mezitím došli k podobnému hodnocení i jiní komentátoři, ale přesto chci shrnout: politika je zodpovědnost. Kdo se k ní zavázal, učinil tak z vlastní vůle, nikdo ho k tomu nehonil. Je nutno konstatovat, že s výjimkou Václava Havla političtí zástupci zemí českých své zodpovědnosti nedostáli, což by se nemělo přejít mávnutím ruky. Není pokaždé tak zvlášť chytré ani výhodné, páni volení zástupcové lidu českého, být úhořovitě nepolapitelný, na všechny strany to koulet, cestičky k vykroucení hledat.

Pohleďme na Polsko, zemi, na niž míváme často sklon hledět svrchu - to jsou ti, hahaha, co chtěli řezat šavlemi do Hitlerových tanků. Kéž bychom v sobě měli štipec té jednoznačné rozhodnosti, té schopnosti stát za svou věcí až do těch šavlí! Polákům se jejich angažovanost v iráckém tažení velice vyplatila, stali se třetí vítěznou mocí a budou zajisté sklízet i materiální plody své statečnosti. My, potomci husitů ... no, byli jsme vzati na milost. Bohdá na nás také odpadne nějaký drobek, až se budou rozdílet licence a zakázky. Není to ale milost pro všechny časy zaručená, ještě jedno dvě chytrácká představení, a můžeme kulhat za kočárem, na jehož kozlíku budou sedět ti rozhodní, šikovné kličky nevázající.

Na okraj irácké války

1. Dohlédnout konců

Ve chvílích, kdy toto píši, zuří v Iráku desátým dnem válka a jistě bude ještě nějaký čas zuřit, ale pomalu už se z dosavadního průběhu dají vyvodit první závěry. Třebaže může ještě všelicos přijít, lze s jistou dávkou zdrženlivosti konstatovat, že dvě poplašná varování, jak byla vypouštěna do povětří, se nenaplnila buď vůbec, nebo v nepříliš významné míře. Jako před zahájením kampaně proti Talibanu i nyní byl prorokován plošný požár, strašný výbuch lidového hněvu, který smete umírněné režimy islámského Východu a nahradí je nenávistnými fanatiky. Ti že zvednou prapor džihádu a od Filipín po Maroko nám nastane mazec, k jehož potření nebudeme mít sílu ani prostředky.

Nuže, nezbývá než zopakovat, co bylo vyřčeno na závěr afghánského tažení. Mazce by tu zajisté byly, ale celkem nevalné. Nějaké ty povyky v ulicích Káhiry nebo Gazy, divoce vzepjaté, jak už je v přirozenosti lidu provázejícího frenetickým pokřikem i prodej burských oříšků, nějaké pálení vlajek a hadrových panáků, ale vcelku nic, co by se v méně napěněné formě neprovozovalo i v městech Západu. Ještě méně se naplnila druhá, právě tak opakovaná předpověď, že teď, pane, teprve uvidíme, co je to teror. Že se na nás vyřítí tisíce sebevrahů s bombami kolem břicha, unesená letadla že budou naváděna proti symbolům západní pýchy a náklaďáky plné trhavin budou explodovat před našimi supermarkety. A koukejme, ono se neděje bezmála nic. Vlna teroru spíš jako by jaksi poklesla, jestli působením té války nebo čeho, suď Bůh. Asi že páni komentátoři zase jednou měřili orientální obyčeje vlastním západním metrem. V posledních měsících sice bylo v Americe i jinde dost poplachů a zpráv o chystaných teroristických útocích, ale to bylo také všechno. Z toho rozšafní analytici usoudili, že teroristé, ti dobří hoši, se zatím drží zpátky a z vrozené ohleduplnosti se do nás ještě nepustili vším, co mají po ruce. Nyní že je ale ten hlupák Bush strašlivě namíchl, takže rozbalí svůj repertoár v plném provedení a předvedou nám správně, zač je v Pardubicích perník.

Je asi dobré znát trochu způsob myšlení těch vzdálených národů, než začneme vydávat zlověstná proroctví. Západní člověk rozlišuje přání, úmysl a skutek a ví, že se mezi těmito třemi body mohou prostírat nepřekonatelné dálavy. Obyvatel datlové oázy je však ducha vášnivého a přání mu splývá se skutečností. Kdo trochu cestoval po těch krajích, zná ten úkaz: vyptáváte se na cestu k nějakému objektu a domorodí informátoři vás s úsměvem od ucha k uchu posílají, ano, sajídí, je to tady hned za rohem, sotva pět minut, touhle uličkou, prosím ... to se ví, když se po dvou hodinách k určenému místu dotrmácíte, zjistíte, že tam není nic. To jen těm hodným lidem zase jednou splynula skutečnost s přáním, jímž v tomto případě bylo udělat cizinci radost příjemnou zprávou. V případě opačném mohou titíž lidé přát americkému šajtánovi smrt v moři trosek a ohně; a když to přání vyslovili, už jako by se stalo. Pročež není třeba omdlévat hrůzou, když nějaký pán v bílé noční košili vyhlašuje strašnou vlnu teroru, v níž se zhroutí svět nevěřících. Znamená to pouze, že by mu takové zhroucení přál.

Na druhou stranu u něj nemůžeme předpokládat mnoho ohledů nebo zdrženlivosti: má-li možnost teroristického útoku, provede jej, ať Američané v Iráku válčí nebo neválčí a ať dobré duše v Evropě mávají mírovými holubičkami nebo nemávají. Intenzita teroru je taková, jaké jsou jeho osnovatelé momentálně schopni. Je-li nevalná, znamená to, že chuti asi neschází, ale možnosti jsou chabé. Ještě není všem dnům konec, ale soudil bych, že ládinovský teror už mnoho velkých kousků nepředvede.

O dost jiné to je a asi ještě bude s potentáty Předního východu, ať již vyvozují svůj mocenský nárok z fundamentalistického pojetí islámu nebo z obyčejné papalášské nabubřelosti, jak ji známe i my. Odtud hrozí Západu (k němuž počítejme s jistým předstihem i země české) reálné, a obávám se, že velmi nedoceněné nebezpečí. O nedozírných následcích se v politice mluvívá, když se někomu do něčeho nechce, ale v tomto případě je takové označení na místě. Neboli jinak řečeno, může to s námi za souběhu nepříznivých okolností dopadnout tak bledě, jak si sotvakdo dovede představit.Neboť mstitelé Alláhovi jsou velicí ve svém hněvu, ale zatím se jim nepovedlo - nebo se o to ve své nekompromisní pravověrnosti ani nepokusili - najít pro svůj džihád spojence a porozumění v samotném světě nevěřících. Asi že se zapomněli pozeptat na odborných místech, jak se to dělá; své ostruhy si rekové Al Kajdy získávali za protisovětských bojů v Afghánistánu, i neměli se od koho naučit umění dezinformace a ovlivňování. To vládci arabských diktatur měli.

Po dlouhá desítiletí budovali poraděnkové z KGB jejich systémy tajných služeb, až vycvičili domácí estébáčky k témuž mistrovství, navíc obohacenému o leckterou tradiční orientální lest. Vše pronikající strach, peklu podobné žaláře, kolektivní msta, rodina sloužící za rukojmí a zaručující, že nikdo se neodváží ani muknout, do posledního záhybu mysli pronikající špiclování, rafinovaným mučením vymáhaná přiznání, dokonalé kartotéky, v nichž se za ten čas shromáždilo na každého něco a v pravý čas je toho možno použít ... v tom hrůzovlády Iráku, Sýrie a Libye mnohdy předčily i svého sovětského učitele.

A využívají toho se zdarem i nyní. Svou ozbrojenou mocí by byli směšní; dokonale však ovládli umění ovlivňovat západní veřejnost obrazy válečných hrůz, jaké by jimi samými samozřejmě nepohnuly, ale hodí se k vytváření poraženeckých nálad u nepřítele. Dovedou mu zahrát na strunu lítosti a soucitu a tak ho ochromit. Otevřeně řečeno, jsou zatím ztráty irácké války nepatrné, bezmála žádné. Může být až s podivem, umějí-li ty obávané republikánské gardy vůbec střílet, protože kdyby se spojenci občas nepotloukli mezi sebou, iráčtí hrdinové jim zatím velké škody nepřivodili. Ztráty se počítají v desítkách na straně spojenců, ve stovkách na straně iráckých vojsk, a v těžko odhadnutelných, ale stejně nevysokých počtech na straně civilního obyvatelstva. Kdo z nás starších si vzpomene na bitvy druhé světové války, v nichž hynuly ne desítky, ale statisíce vojáků, kdo ví o německých či anglických městech rozbombardovaných do základů, tomu může připadat dnešní úzkostlivost přehnaná. Ale ona má svůj účel. Jedna střepinou bomby zkrvavená holčička dojme srdce západního člověka víc než miliony anonymních mrtvých, lamentující stařík před zříceninou svého domečku víc než trosky celých měst.

To všechno nesmírně zabírá, to obrací veřejnost proti vlastnímu zájmu i proti zájmu zotročených Iráčanů a může vést k prohře, již by nedokázaly přivodit zbraně. Západ se svou vojenskou i hospodářskou silou má jediného vážného nepřítele: sám sebe. Svou humanitu, svůj soucit s oběťmi, jímž protivná strana pohrdá, ale umí jej znamenitě využít.Zdá se, že ti, kteří se zasazují o přerušení války v Iráku a stažení spojeneckých vojsk, jsou lidé omezené představivosti, neschopní dohlédnout všech následků takového vývoje. Pokusme se o to za ně. Kdyby zlý kovboj Bush zavelel svým jednotkám - dost, mládenci, nalodit a domů ... asi by se naplnilo pocitem triumfu srdce protiválečných demonstrantů. Bohužel nejen jich. Osobnost Saddáma Husajna je tímto časem možno mít už přečtenou, v čemž snad se mnou bude souhlasit i zapálený pacifista. Jde o postavu, jaká se v dějinách jednou za čas vyskytne, o velikáše přesvědčeného o svém předurčení panovat ne-li celému světu, tedy aspoň co největší jeho části. Alexandr Veliký, Džingischán, Napoleon Bonaparte, Hitler, celá posloupnost sovětských megalomanů od Lenina k Brežněvovi... no a nyní náš milý Saddám. Kdo si činí kroužek na čele u vědomí nepatrnosti jeho říše, toho možná poučí autentický výrok: »Chceme, aby Irák měl ve světě touž váhu jako Čína, Sovětský svaz nebo USA.« To nejsou slova blázna; tak se vyjadřuje začínající Alexandr, dobyvatel světa. Smích není namístě.

Lze tedy odhadnout další postup. Nejprve budoucí světovládce s posměchem roztrhá všechny rezoluce OSN a vyhází její komisaře, nemaje už se čeho bát. Jako první krok ke své budoucí všeislámské říši poté provede krátké tažení k ovládnutí Kuvajtu a k pomstě nad jeho obyvatelstvem, neboť pomsta, již křesťanský Západ přenechává Bohu, je hlavním z příkazů orientální etiky. Že by zlý Bush nakázal svým vojům vrátit se v boj, je nejisté; spíš se dá čekat, že vzkáže evropské ose míru - teď už máte, co jste chtěli, račte si tu kaši vypapat sami. Poté bude následovat krok k ovládnutí bohatých, ale vojensky slabých zemí Arabského poloostrova. Tím by se irácký Alexandr přiblížil světovládě už dosti reálně, jelikož by tak získal převážnou část světových zásob ropy a s nimi i rozhodující nástroj nátlaku a vydírání. Jak by mohl vypadat krok následující ... asi že další šíření, co jiného se dá čekat od Alexandrů. Jordánsko, Egypt, Sýrie, Jemen, státy sice bratrské, ale basu spolu obzvlášť nedržící, jak už to mezi bratry bývá ... a někde v této fázi by asi došlo k explozi, jíž by se otřásl svět.

Nelze totiž zapomenout na předmět zášti a pomsty nejpřednější, na nevelký, ale silný a v těch končinách neobvykle funkční stát Izrael. Nemůžeme si od nás z Evropy ani představit, jak takové prosperující předmostí Západu uprostřed okolního chátrajícího chaosu orientální despoty štve. Možná by Izrael čekal, až jej Saddámova vojska, posílená do houfu sehnanými chudáky všech dobytých zemí, ze všech stran napadnou. Možná by ani nečekal. To už by nebyla žádná ohleduplná a civilních ztrát litující válečná hra; Židům by šlo o přežití, nebo o konečné vyhlazení, co nedokázal Hitler, hrozil by dokončit jeho žák a obdivovatel Saddám Husajn. V té fázi by nejspíš americký kovboj setřásl své zklamání a do věci se vložil. Jenže obratu už by se nedalo dosáhnout zdrženlivými prostředky, a ani by nebylo kdy; postaven před alternativu, zvanou svého času Endlösung, by židovský stát sáhl k prostředku nejkrajnějšímu, jehož jméno je jaderná zbraň. Tím bychom měli na talíři mazec finální, apokalyptický, do všech stran rozšířený, proti němuž byly všechny dosavadní války jen holá legrace. Nevinných obětí, dětí, žen a starců, jejichž obřadné předvádění v televizi se stalo tak účinnou zbraní iráckého Alexandra, by pak nebylo na desítky, ale milionů bychom se nedopočítali. Kdoví, jestli by ještě měl kdo počítat.

Pak, mírové holubičky, pak, srdíčka slitovná a chlapečkové rozsršení, pak byste mohli vyjít do ulic a vylévat si tam svou touhu po míru. Je však možné, že ani vám by už k tomu nezbýval čas. Válka, ta opravdická, atomová a oběti nepočítající, by spolkla i vás. Mohlo by vám přijít k užitku jedno z čísel vašeho protiválečného divadla, však víte, položit se na zem a dělat mrtvého. Dokonce byste ho už možná ani nepotřebovali dělat.Nikoli, duše spravedlivé, nikoli, rozhorlení demonstrantíci, co se nyní odehrává, není zábavné divadelní představení, ale zodpovědný pokus o zabránění apokalypse. Kdo si vzal do hlavy stát mu v cestě, musí si být vědom toho, že nejen válečné strany, ale ani on není zproštěn zodpovědnosti. Hrůzy, jaké mohou vyplynout z triumfu sil, jež svým křikem podporujete, budou přičteny i vám. Netoužíte-li po tom, nevkládejte zbraň do rukou Saddámů, postavte se v tomto střetu na svou vlastní stranu, na stranu Západu, jenž v ní nemůže být poražen, leda vlastní hloupostí. Není jiné možnosti než překazit velikášský plán v zárodku, zabránit jednomu z periodicky se vyskytujících šílenců v jeho bažení po světovládě. Jak dějiny učí, nedosáhli jí Alexandrové ještě nikdy, ať Velicí nebo mrňaví. Ale pěkných malérů nadělali pokaždé.

2. K poučení reportérům

Už opět sedím před televizí, drtě kletby mezi zuby a mumlaje neslušná slova. Obrazovka nabízí mé pozornosti následující scénu: v Bagdádu pobíhá po ulici reportér, tu tomu, tu onomu domorodci strká pod nos mikrofon a chce od něj vědět, jaký má názor na válku, co soudí o Americe, jak se mu líbí bombardování, kdo to nakonec podle jeho soudu vyhraje, má-li rád Saddáma a ještě hromadu podobných věcí. Ó, vy blbouni! Co chcete, aby vám ten nebožák řekl? Jste tak naivní, tak povrchní a bezmyšlenkovití, nebo jste naopak tak práskaní cynici, že vám je jedno, co posluchačům někde za mořem předložíte k strávení, hlavně že zaplníte svůj vysílací čas? Nebo je to s vámi ještě horší? Vědomě pomáháte vytvářet ve svých zemích atmosféru rezignace a přiblížit tak bagdádskému tyranovi úspěch, jejž nemůže dosáhnout zbraněmi? To by ovšem bylo ... raději si budu myslet, že jste jenom blbouni.

Nemůžete přece netušit, že vaší zásluhou nejen že západní veřejnost dostává naprosto zkreslený a nepoužitelný obraz, ale navíc se dopouštíte skutku na hranici zločinu, pro nějž neexistuje-li dosud paragraf, měl by se nějaký uzákonit. Ten člověk vám přece nemůže odpovědět jinak než frázovitě, slovy, jaká si můžete přečíst na každém plakátu s podobiznou vůdce Saddáma; své posluchačstvo pak krmíte nepravdami a zasloužili byste si nebýt napříště pověřeni ani reportáží z výrobny knoflíků. Hlavně ale uvádíte otázaného v příšerné nebezpečí; snad vám je známo, že se račte nacházet v špiclovském systému, jaký si ani sám Orwell nedokázal vymyslet, a že už samo zastavení s cizím žurnalistou může mít značně tragické následky, i kdyby se postižený vyjadřoval jakkoli frázovitě a prorežimně. Trochu se podívejte přes rameno; možná že tam zahlédnete jednoho nebo dva nenápadně lelkující chlapíky, sledující každý krok a každé slovo těch nešťastných lidí. Je dnes z mnoha stran žádán soucit s oběťmi války; snad by k němu měla být připojena i trocha soucitu s oběťmi špiclovského režimu. Aspoň kdybyste je nechali na pokoji, když pomoci jim ničím nemůžete a patrně ani nechcete.Ale snad jsem hned neměl mluvit o blbounech; omlouvám se. Nejspíš je tomu tak, jak už bylo tolikrát řečeno: i kdyby se někdo dvacet let na utlačovatelský režim z oken novinářského hotelu díval, nevydá to za den osobní účasti. Teprve když člověk sám uhýbá před pastmi tajné policie, váží každé slovo, než je pustí z úst, s křivým úsměškem vylepuje hesla a holubičky, když se rozmýšlí, co smí a co nesmí ze svého názoru povědět dětem, aby to ve škole nevybreptaly, když tu zmizí soused, tu zase přítel ... pak, ano, pak ví, co je to útlak. Sdělení utlačených lidí je třeba umět přeložit, protože v původním znění jsou nepoužitelná a uvádějící v omyl.

Ale to lze jen z vlastní zkušenosti. Je obtížné ji zprostředkovat lidem žijícím v svobodné, útlakem nezasažené zemi, nebo jsouce mladšího ročníku, jejich zážitky tak hluboko do minulosti nezasahují. Přesto poslouchejte, reportéři. Irácký režim zaměstnává, jak je o něm známo a ani se s tím zvlášť neskrývá, kolem půl milionu příslušníků tajných služeb. K tomu přicházejí navíc 2 - 3 miliony neoficiálních informantů neboli fízlů, dobrovolných i nedobrovolných, jak je i my máme v dobré paměti. Ostatní poslušně služebné spolky pro jednoduchost ani nejmenujme. Při celkovém počtu obyvatelstva 23 milionů z toho vychází zhruba jeden fízl na deset obyvatel včetně nemluvňat, školních dítek a samozřejmě i fízlů samotných, neboť neutuchající nedůvěřivá kontrola je hlavní čekistickou zásadou už od dob Džeržinského. Odpočteme-li od udaného množství obyvatele kurdského území, do nějž moc Saddámovy estébé nezasahuje, dojdeme k závěru, že stav hlídanosti dosahuje v Iráku rozměrů, jakých u nás nebylo ani za vrcholných stalinských dob. Výsledkem našeho estébáckého fízlovství bylo, že lidé se na veřejnosti chovali obezřetně a velmi váhali vyjevit někomu svůj pravý názor, ale v rodinách a v přátelských partách panovala celkem otevřenost. Sovětský příklad však ukazuje, že dalším prohloubením atmosféry strachu dochází k rozvrácení i těchto posledních bašt vzájemné důvěry, až nakonec už člověk nedokáže věřit ani sám sobě, do nejhlubších útrob znejistěn a indoktrinován.

Z čehož vyplývá: cokoliv slyšíme bagdádského človíčka blekotat do reportérského mikrofonu, je poznamenáno hrůzou a nesmí se brát vážněji než kdákání slepice, nad níž krouží ještřáb. S nevšední vřelostí jsou nám ukazovány průvody hněvivých demonstrací, táhnoucích městy Iráku i jiných končin podobné pověsti. Kdyby i nebylo toho, co víme o dobrovolnosti takových představení: všimněme si, prosím, z koho převážně sestávají. Jsou to postavy jaksi jednotného vzezření, mužští tak kolem třiceti, co chvíli propukající v skandování hněvivých hesel nebo velebení svého božského Vůdce, což svědčí přinejmenším o tom, že jsou dobře secvičeni. Když ještě navrch dotvrzují svůj hněv střelbou do vzduchu, tu už nemusíme pochybovat vůbec o ničem. Mít jen tak doma v almaře kvér a občas si s ním vyjít do ulice demonstrativně zastřílet, to nemohou svým poddaným dovolit ani mnohem liberálnější režimy; máločeho se bojí milovaní Vůdci víc než zbraně v rukou občana.

I zakončeme tento odstavec konstatováním, že jakýkoli malebně masový hněv je v poměrech Husajnovy diktatury svrchu nařízený, bedlivě organizovaný a dokazující jen, co je možno tušit i bez něj: že jde o režim svinský, jehož skutečnosti se nejlépe přiblížíme tak, že si každé slovo přeložíme opakem. Buď v hluboké naivitě, nebo v naprostém cynismu předvádívá západní televize svému diváku výjevy, v nichž černě oděné babičky buď omdlévají v záchvatech zoufalství, buď zase křepčí v divém chorovodu, vykřikujíce zběsile: Saddám! Saddám! Ho-ho-ho Saddám! Krev a duši za Saddáma! Všimněme si, že jsou to právě babičky; chlap by tak věrohodně nepůsobil, ale u postarší vrásčité tetky člověk jaksi automaticky předpokládá bezelstnou opravdovost, natož u tetky orientální, která se zpravidla do demonstrací a jiných mužských věcí neplete, ba ani nesmí. Když i ta nevinná stařenka takhle skáče, jaká to musí být láska k Otci národa! Jaký souhlas, jaká oddanost!

My s naší jakkoli nedokonalou zkušeností si umíme ten výjev přeložit: jde o babku zvlášť k tomu účelu vycvičenou a odměněnou třeba kouskem mýdla nebo jiného úzkoprofilového tovaru; režimy zchátralé morálně i hmotně znají mnoho nedosažitelných věcí, jejichž příslibem lze přimět k bystřejšímu poskoku vrásčitou babičku. Neboť babička neskáče v státotvorném nadšení, nýbrž v smrtelné hrůze. Jest se ptáti, co by se s babičkou stalo, kdyby bystře neskákala, případně kam se v Iráku dějí neskákající babičky.

Divákům v takových případech doporučme víc kritické skepse, aby se sami nestali bystře skákajícími užitečnými idioty, jako už tolik generací lehkověrných naivků před nimi. Televizním reportérům pak ... snad ani do míst jako je Saddámův Bagdád nelézt. Rozumného se tam nedozvědí beztak nic a na propagandistické žvásty má Otec iráckého národa svého rozkošného ministra informací.Televize ovšem ukazuje nejen irácké babičky, nýbrž i dítka nevinná, chlapečky a dívenky buď okrvavené na lůžku nějakého bagdádského špitálu, nebo střídající vykřikování bojovně záštiplných hesel s překypujícími výlevy lásky k Otci vlasti. V druhém případě by bylo vysvětlování toho jevu už únavné, ale v prvním se nelze zdržet soucitu. Zároveň však nemusí být od věci otázka, jak dítko ke svému okrvavení přišlo.

Nějak pozoruhodně často se americké rakety strefují zrovna do tržišť a ne třeba do úhorovitých smetišť, jichž je v každém arabském městě dostatek. Inu, na tržištích bývá víc lidí, jež taková zákeřná bomba potluče. Jestli je to podezření oprávněné, se ukáže později; ale poprvé by to nebylo. Za války s Íránem používal Otec vlasti téže propagační metody, a pominout nelze ani exploze v jistých moskevských panelácích, jež se tak podivně hodily k nastartování druhé čečenské války. Vzhledem k příbuzenskému vztahu obojích potemnických služeb by se nebylo čemu divit.

Německé zpravodajství se v této fázi války nestačí radovat, jak, hahaha, se ti američtí generálové přepočítali, že jejich pochod na Bagdád není taková procházka, jak si mysleli, a jak je irácké obyvatelstvo nevítá s kyticemi růží, nýbrž setrvává buď v zarputilé obraně, nebo v mlčení. Je v tom kus pravdy; rozdíl proti první irácké válce je skutečně nápadný. Američané tehdy svými takticko-diplomatickými ohledy, pro něž se neodhodlali válečné dílo dokončit, vzali iráckým lidem chuť kohokoli vítat s kyticemi růží, protože by to mohlo znamenat kulku do týla, kdyby zase převážily nějaké ohledy. Ono se vůbec těžko revoltuje proti skutečné tyranii. Představa lidu, jenž spontánně povstane a smete tyrana, je dobrá tak do čítanek; byl-li kdo takovým způsobem kdy smeten, musel to být velmi nedokonalý, liberální tyran. Jenže dobromyslní lidičkové Západu takové představě věří, a obávám se, že americké vedení také.

Je těžko neútočit zmužile na nepřítele, když ty méně zmužilé zezadu střílí politruk. Je obtížné se domluvit na povstání, když každý třetí je fízl. Je na pováženou nejásat nad sestřeleným vrtulníkem, když kdovíco čeká na ty nejásající. Je velmi nesnadné povědět - toho sebevražedného mučedníka si běžte dělat sami, já se vám na to vykašlu. Všechno je nesmírně těžké v režimu, v němž jsou děti a manželky brány za rukojmí a prostá smrt je holé štěstí proti tomu, co si dovede vymyslet na metodu povýšený sadismus. Jen jedno víme ze zkušenosti tuctů let: jsou čtyři úrovně v duši zotročeného člověka. Na té první, nejvrchnější, je souhlas a jásot. Na druhé mlčení. Na třetí zoufalství. Na čtvrté, nejhlubší, vře temné magma nenávisti, čekající na chvíli, kdy se bude moci vylít. Ještě se můžete divit, rozšafní reportéři.

K těm čtyřem úrovním abych se zpětně vyjádřil: opět jsem nedbal vlastních zásad, předpokládaje u příslušníků cizí civilizace tytéž pohnutky, jaké hýbou námi. Zotročení vadí každému, ale někomu víc a někomu méně, čemuž ostatně není jinak ani u nás. Co se magmatu nenávisti týče, vře v hlubinách orientální duše možná ještě temněji než v jiných, ale vylévá se za odlišných okolností a také jinými krátery. Pravda, můžeme se ještě divit.

3. Pax americana ... a proč ne?

Kdoví, jak bude všechno dopadat, než se měsíc s měsícem sejde. Třeba už bude po válce. Nebo bude zrovna v nejlepším. Nebo bude dopadat, jak nečekáme, čehož Bůh nedopusť, ale při bezedné naivitě valné části západní veřejnosti není vyloučeno nic. Ale předpokládejme, že všechno nakonec bude tak, jak američtí stratégové naplánovali, bagdádský tyran bude smeten a spojenecká vojska se s vlajícími prapory začnou naloďovat k návratu. Někomu sice představa takového výsledku asi kazí chuť k večeři, ale rozumně předvídavý člověk by se za něj měl modlit.

Ano; ale co dál? Netřeba mimořádné fantazie k předpovědi, že definitivní konec celé té patálie to asi nebude, leda její jedné fáze, jakkoli důležité. S definitivními konci bychom vůbec měli být opatrní, po pádu sovětského režimu se takové teorie vyrojily ve velké míře a dnes jsou směšné, dějiny mají sklon si po definitivním konci jednoho maléru promptně vymyslet definitivní malér jiný. Blahoslaven budiž, kdo jej dokáže předvídat.Odhadněme tedy, že se po potření Husajnovy krutovlády nezačnou naloďovat americké voje kompletní, nýbrž bude jejich části přechodně zapotřebí k stabilizaci Iráku. Nebo ne přechodně, ale dočasně; to zní našemu sluchu povědoměji. Vskutku, lze si všimnout, jak rozlehlá dovede být dočasnost, a to nejen třeba v Milovicích, ale i při nejlepší snaze v Kosovu, v Bosně, v Afghánistánu. Ona to asi nebude legrace: i když Američané v Iráku pochytají a odevzdají k potrestání dvě tři stovky špičkových gaunerů, země zůstane prolezlá nižšími krysičkami Saddámova režimu, cynickými vyžírky, kteří se hbitě převtělí v ty nejčistší demokraty a obsadí ... co bychom si vlastně vyprávěli, že ano. Kdyby dočasně umístěná skupina amerických vojsk chtěla skutečně Irák odhmyzit, musela by povyházet a nahradit nezkompromitovanými osobami všechno až po úroveň poštmistrů, což je stěží představitelné. Lze očekávat, že marné pokusy o zasetí demokracie a jejich jalové výsledky povedou k mnoha zklamáním a z evropského zápecí bude strouhána nejedna mrkvička americkým naivkům.

Bude ztracen čas, jejž by bylo možno užít plodněji, než Západ konečně připustí, že jakáž pomoc, z tohohle materiálu se demokracie uplácat nedá, leda její karikatura třetího řádu. Že přirozený plod půdy Předního východu jsou sultanáty, emiráty a jiné autokracie, ty že odpovídají povahovému založení tamní společnosti a všechno jiné z ní bude vyvrženo jako implantát cizí a nepřilnavé tkáně. Bude asi obtížné zprostit se imperativních představ o zásadní rovnosti všeho lidstva buď kde buď, o vzájemné zastupitelnosti jeho jednotlivých kultur, oné political correctness, jaká je zejména v současných USA nedotnutelným dogmatem. Vedoucí sílu Západu bude stát velké bolení břicha, než k tomu poznatku dospěje a spokojí se s cíli skromnějšími, ale reálnými. Nechtít hned dělat z velbloudí pastviny baštu demokracie. Spánembohem nechat těm krajům jejich přirozený způsob a místo bezvýhledného zavádění západních obyčejů se spokojit s dohledem. Dávat prostě pozor, aby si v tom hadím klubku zase někdo nezačínal hrát s chemickými nebo jadernými zbraněmi, nebo se nehotovil k zřízení světové říše pravověrného islámu. Kdyby se hotovil, prásknout ho přes prsty raději dřív než později. A užít vší invence, jíž je schopen duch Západu, k vyvinutí na ropě nezávislých forem energie, což se chtě nechtě stane klíčovým bodem každé příští světové politiky. To bude asi tak všechno.

Ale třebaže zář demokracie nejspíš nezalije pláně mezopotámské, skromnějších výsledků může přinést svržení irácké diktatury mnoho. Může být otřesena nejedna mesiášská pýcha v tom prostoru; a všimněme si, že jen v něm a v žádném jiném. Současný svět nemá o diktatury nejrůznějších typů nijakou nouzi, ale všechny si tak celkem vyhrají na vlastním pískovišti a neumanuly si, že musí děj se co děj exportovat svůj zkorumpovaný chaos do okolí, případně jej povznést na konečný a posvátný řád světa. Mesiášskou mánií posedlé jsou povýtce diktatury islámské: irácká, íránská, syrská, libyjská. Nečekal bych, že jakmile padne Bagdád, pustí se Američané hned do šturmování Damašku nebo Teheránu; ale i bez toho může v té krajině dojít k jistému uvolnění, neboť koho nepoučí domluva, může mu pohnout myslí pohlavek. Ač územní integrita je dnes fetiš naprosto nedotknutelný, je možné, že dějiny na něj nebudou brát ohled a Irák se rozpadne. Nebude jej ostatně žádná škoda, je to slepenec umělý, kdysi horkou jehlou ze tří tureckých provincií sešitý, jejž dvě třetiny jeho obyvatelstva posílají srdečně k čertu. Už teď je předvídatelné odštěpení kurdských území, ať ve formě samostatného státu nebo tak vysokého stupně autonomie, že společné už zůstanou jen poštovní známky a olympijské mužstvo.

Jiná věc je, co si Kurdové se svou suverenitou počnou; podobně jako v Afghánistánu se jedná o společnost založenou na kmenové a klanové příslušnosti, z níž je obtížné vytlouci nějaký stát a ještě obtížnější je udržet v něm na uzdě hluboce znesvářené místní pohlaváry. To je stav, který by se nelíbil nám, ale kmenová společnost jej pokládá za přirozený, takže lze čekat, že zmatek autonomního iráckého Kurdistánu bude působit mocnou přitažlivostí na turecké Kurdy, lačné téhož blázince. To ale naštěstí zůstává jejich starostí, leda by někdo otravoval kurdské předáky tak dlouho demokracií, lidskými právy a takovými vynálezy, až by se naštvali a rozpomněli se na nepochybné hodnoty islámu.

Druhá oblast, na niž může mít výsledek irácké války rozhodný vliv, je Palestina. Nepíši, že Izrael; Svatá země je navzdory svému rozštěpení celek, v němž kdyby Židé a Arabové byli od sebe odděleni desaterou zdí, budou na sobě v dobrém nebo ve zlém záviset a nějak spolu muset vycházet. Jistě by bylo lepší, kdyby spolu vycházeli v dobrém; jenže tomu stojí v cestě terorismus, který by nemohl dosáhnout té intenzity, kdyby nebyl podporován především z Iráku. Skončením této podpory se může přiblížit stav, jejž zajisté ještě nelze nazvat mírem, může však ustat prolévání krve a denní život se pomalu vracet do normálnějších kolejí. Ukáže se pak, že ti, kteří se hrozili destabilizace Předního východu následkem americké invaze, se mýlili převelice; odstraněním bagdádského diktátora má celá oblast šanci se do značné míry stabilizovat a snad dokonce začít nacházet cesty k jakémus takémus spolužití.Je ovšem otázka, jak na to budou reagovat režimy jako například syrský, od iráckého se ničím zvlášť nelišící, leda snad o něco menší mírou agresivního mesiášství. I zde si však musíme uvědomit rozdíl mentalit; západní člověk, utrží-li ránu, má sklon se zatvrdit a vrhnout se do pranice tím houževnatěji. Orientálec se nezdarem obvykle ztiší. Proto snad můžeme vyslovit naději, že vyřešením irácké krize poleví vzpěněná rétorika a syrští i jiní potentáti znenápadní, aby si nevysloužili týž záhlavec jako jejich bagdádský kolega. Jak dalece jim v tom spojenci vyhoví, se bude muset ještě ukázat.

Po jedenáctém září se zdálo, jako by Amerika hodlala brát k teroru náchylné diktatury jednu po druhé a dělat s nimi krátký proces. Nevsázel bych se, že bude mít k tomu kroku ještě podruhé chuť. Ale možná už jej ani nebude třeba. Že pro nějaký čas bude stačit mesiášské posedlosti ukázat pěst, a ona zkrotne. Jestli ano, začínal by světu pádem Bagdádu když ne dobrý, tedy aspoň přijatelnější čas. Nebo nezkrotne a bude nutno přitlačit tvrději, na což, čekal bych, přijde přes všechny řeči časem i evropská osa míru.Ať tak či onak, končí patrně éra nedotknutelnosti různých pochybných suverenit, čas, v němž bandě mizerů stačilo zmocnit se v některé nešťastné končině krví a podvodem vlády, a když stačili své řádění odít do vhodných paragrafů, bylo už navěky zákonné a soudně nepostižitelné, jak můžeme zjišťovat až dodnes v naší drahé vlasti české. To už napříště platit nebude, mizerové se budou muset bát, že si na ně paragraf neparagraf dokročí nejdřív americký kovboj a po něm, kruť se nebo nekruť, i váhavá Evropa. Rovněž rezoluce OSN už napříště sotva budou tak příhodným pískem k schování hlavy před zodpovědností.

To ovšem vypadá na pozvolný návrat různých končin světa když ne pod přímou západní nadvládu, tedy aspoň pod nějakou formu dozoru. I bude pronášeno mnoho hněvivých slov o neokolonialismu, o americké i jiné dobyvačnosti a mnoha ústy bude zlobně proplachován jev zvaný pax americana. Musíme se zeptat, bude-li světu skutečně tak velice na škodu. Západní způsob už beztak dávno ovládl svět, jím se řídí obchod, výroba, spotřební obyčeje, výsledky západní vědy působí až do nejzapadlejších pralesních koutů, jen politickou vládu dosud provozují a v OSN o osudech světa hlasují potentáti, svými představami ustrnulí v dobách, kdy křivé šavle beduínských nájezdníků dobývaly Východ učení Prorokovu. Kdyby je nahradilo něco reálnějšího, potřebám současného světa odpovídajícího, nestalo by se nic zvlášť hrozného. Vláda je věc zodpovědná, ne hřiště k vyřádění mesiášům, ani zdroj rozkošného živobytí pro vyvolené, pro kterýžto příklad rovněž nemusíme chodit až na břeh Tigridu.

Tak by mohla vypadat lepší alternativa jedenadvacátého století. Není ale vyloučeno, že nenastane, protože jí zabrání odpor těch, kteří dávají přednost čekání na příšerný malér, ovšem přísně dle mezinárodního práva a se souhlasem Rady bezpečnosti. V tom případě volám s Komenským ... zůstaniž v síle lučiště tvé, ó Ameriko, a v síle ramena rukou tvých, a nepolevuj, protože jinak to úděsně odskáčeme my i naše děti i děti našich dětí až do pokolení devátého.

(Hannover, 30. 3. 2003, ANNONCE, 19. 4. 2003)

Úvahy a předpovědi předešlých stránek se z větší části buď potvrdily, nebo je aspoň zatím čas nevyvrátil, takže bych si mohl poklepávat na své prognostické rameno, což ale pro jistotu nečiním. Některé z nich byly v různých obměnách vyjádřeny i na jiných místech této knihy, čehož je možná zapotřebí, ale nemusíme to přehánět. K jedné podrobnosti bych se chtěl vrátit: vyjádřil jsem se v posledním oddílu této kapitoly k otázce územní integrity Iráku, a když k ní, tedy i k mnoha jiným stejně pochybným integritám. Světová diplomacie má už od půl století náramnou hrůzu před jejich zpochybněním. Bylo vynaloženo mnoho umu na udržení státních celků s prošlou záruční lhůtou a vyslovena temná proroctví na adresu těch, kteří by je chtěli opustit, případně vytvořit integritu jinou. Ostatně, sami máme s takovými proroctvími svou zkušenost. Převážně stojí za úsilím o nezměnitelnost jednou schválené mapy obyčejná lenost a neochota diplomatů zvykat si na něco nového, ono takové Slovensko, Slovinsko, Československo, čert aby se v tom někde na druhém konci světa vyznal, není-liž pravda.

Irák zatím pohromadě drží, uvidí se dokdy. Jeho jižní část jeví největší chuť posadit si na hlavu černý turban božího státu a spět takto ozdobena k týmž koncům jako sousední Írán. Na druhém konci země Kurdistán ... kupodivu se jaksi nedozvídáme, co se tam peče, třeba nic, třeba mnoho, naše věc je to jen z malé části. Možná zůstane Irák světu zachován, aby si diplomaté nemuseli zvykat na nová jména a filatelisté přeorganizovávat své sbírky, možná že se přes veškeré úsilí o zachování celistvosti rozletí na tři i více kusů.

Nevím, mají-li cenu pokusy tomu bránit. Jsou části světa, jejichž stabilitu si zvnějšku vynutit nelze, jen stát opodál a dávat pozor, aby jejich chaos nezačal ohrožovat naše vlastní zájmy. Snad si jich smíme hledět stejně jako všichni ostatní. Z čehož plyne závěrečné zjištění, jež nelze dost často opakovat: vytýkají mnozí povýšeně Západu, že mu v těch arabských patáliích jde jen o ropu. Nevím, co je na tom tak zavrženíhodného, a jestli ano, proč jsou ty výtky tak jednostranné. O ropu totiž může jít i z druhého konce; režimy, které na ní staví svůj světový vliv a bezpracný blahobyt, vynaloží bezpochyby všechen svůj um i jakékoli peněžní prostředky, aby si tento skvělý prostředek nátlaku zachovaly.

Netřeba dokládat, že zájem Západu je a ještě bude právě opačný: zbavit se ropného chomoutu, jednak otvíráním ložisk v méně problematických koncích světa, jednak, jak již několikrát řečeno, vývojem jiných zdrojů energie. Kdyby se to Západu podařilo, byl by to příspěvek chudým a utlačeným této planety hodnotnější než všechny sbírky a pomoci. Co by pak bylo se syny Alláhovými, uvyklými vysokým příjmům bez vlastního přičinění... Ale i o tom jsem už někde psal.

Pád Bagdádu

Chichichi, milé holubičky míru. Nedá mi to, abych se vám drobet nepoškleboval. Je to možná nedůstojné, ale vaše protiamerická zášť, snoubící se s pokrytectvím a zahalená v roucho ušlechtilých frází, si posměchu přímo žádá, neboť znovu přeslavně padla na nos. Tak co, miláčkové? Jakpak se cítíte, mládenečkové rozsršení, jak vám je kolem žaludku, ctní intelektuálové a rozšafní karatelé amerických špatností? Jak se vám teď budou kreslit karikatury hloupého kovboje Bushe? A kdypak zase vyrazíte na nějakou demonstraci? Opět vám všechno vyšlo naopak, není-liž pravda, znovu vyzněla vaše proroctví do jalova. Nechtěl bych být ve vaší kůži, povím vám, musí to být truchlivé, každou chvíli sbírat střepy svých nepochybných pravd. Toho jsme se my reakcionáři nikdy dočkat nemuseli, nám kupodivu naše předpoklady vycházejí, třebaže nad nimi ohrnujete své narudlé nosy.

Tak Bagdád padl, vida, vida. V prach se obrátila říše hrdiny Saddáma, jejž jste s takovou náruživotí hájili, kušte teď, chvíli a pusťte k slovu druhého, i když vím, že to nenáleží k vašim ctnostem ... nevykládejte mi, že jste iráckého kata svými křiky nepodporovali, že jste jen byli pro mír a proti americké rozpínavosti. Nemám vás za tak hloupé, abych vám to uvěřil. Věděli jste velmi dobře, jak ten Saddámův mír v praxi vypadá, ale bylo vám to jedno. Byli jste ochotni zastávat se jakýchkoli vražd a sadistických zvrhlostí, jen když si zchladíte svou protiamerickou žáhu. Svou nechuť k zemi, která se opovažuje nesdílet vaše levicové recepty, a je proto - kterak se nezachvět odporem, že ano - úspěšná a svobodná. Padlo toho, jak se zdá, víc než jen Bagdád. Různé šlechetné zásady na tom začínají být bledě. Suverenity a nevměšování například, jak již bylo zmíněno a ohodnoceno. Teď, zdá se, jejich nedotknutelná platnost pomíjí, a třebaže mnohými oplakávána, není jí žádná škoda.

Značným pokrytectvím se odívalo i vznešené slovo mír; byloť pravidlem, že lotři Saddámova formátu musí nejdřív nadělat co možná nejvíc hrůz a nebožtíků, ohrožovat kdekoho nalevo napravo, a teprve poté - snad - je světu dovoleno se bránit, kdežto předejít takovým koncům krátkým a účinným útokem jest agrese a opovrženíhodný zločin. Také toto pokrytecké tabu nyní padlo a hle, nedozírné následky, jimiž bylo vyhrožováno, se nedostavují, spíš se naopak dá očekávat, že se neklidný Orient trochu ztiší. Neboť se již nemohou cítit v bezpečí různí Velcí Vůdcové v Sýrii, v Libyi i jinde, jimž zmizela ochranná hradba suverenity a nevměšování.

To bylo řečí, není-liž pravda, když americké tanky projely pouští a zastavily se sto kilometrů před Bagdádem, vzpomínáte si? Že Američanům, kiš kiš, došel dech. Že nemají žádný plán a žádnou strategii, jen tak pitomě střílejí kolem sebe a s gustem bombardují nemocnice. Že se do nich teď ale pustí slavné republikánské gardy a oni se nepostačí divit. Že irácká obrana je silná a odhodlaná, a což teprve až se agresor zamotá do bojů dům od domu a muž proti muži, v němž se mu zle povede, jelikož mu materiální převaha nebude nic platná. A že mu ten pravý tanec ještě nastane, až se do věci vloží sebevražedná komanda a Saddám sáhne k tajným zbraním, na něž je hrůza pomyslet.

Ale opět bylo jen přání otcem myšlenky. Uplynuly tři týdny bojů, a hle, ukázalo se, že nešlo o zmatené pobíhání bezhlavých střelců, nýbrž o snad nejúspěšnější tažení v celých dějinách válek. Dokonalá organizace, vyspělá technika a perfektní výcvik slavily úspěch, na němž bude levicovým kritikům i při nejlepší snaze těžko hledat hnidy. Naproti tomu byla bojová motivace Saddámových vojů silně přeceněna, neboť se nezmohly dohromady na nic kromě frenetického poskakování a střílení do vzduchu, když byl nepřítel ještě z dohledu.

Opět šel šejdrem odhad mudrců, držících palečky orientálnímu tyranovi. Hledíce na ty scény se domnívali, že vidí důkaz životem pohrdající odvahy a bezmeznou oddanost Vůdci, ale ony to zatím byly plné kalhoty strachu. Neboť kdo ví, co by se stalo, kdyby ti chudáci freneticky neskákali, do vzduchu nestříleli a Vůdce v nadšeném chóru nevelebili. A ty strašlivé zbraně, na něž měli Američané zůstat koukat ... zjevně iráčtí vojvodové ovládají nejlépe zbraň značky VNH - Velká Nestydatá Huba. Pomalu by mohlo stačit i toto poučení.

Bylo mnoho škodolibé radosti, když Iráčané hned první den nedávali najevo radost nad svým osvobozením. Kde jsou ty vaše jásající davy, tázali se s potěšením ti, jimž nevonělo tažení proti saddámovské tyranii. Kde jsou američtí vítězové, rozdávající úsměvy a žvýkačku černovlasým chlapečkům? Nuže, už je tu máte, holenkové zlatí, i ty jásající (byť zároveň usilovně plundrující) davy, i vlídné vítěze, obklopené zubatě se smějícími tvářemi. Neradi na to koukáte, že ano, vy, kteří jste si nikdy nedovedli vážit své svobody a byli ochotni ji vyměnit za levicový žvást. Natož abyste si vážili svobody nějakých lidí kdesi v Mezopotámii, jež jste byli hotovi obětovat sadistické tyranii ještě ochotněji. Co kdybyste po tolika nenaplněných proroctvích, po tolika ostudách a selháních konečně uznali, že jste byli vedle v každém předpokladu a v každém soudu, jejž jste se dopustili? Co kdybyste se snad i docela maličko zastyděli a byli opatrnější příště, až vám zase začne škubat hubou povýšená kázavost?

Měl jsem při psaní těchto řádek mohutný dojem, že s vítězstvím amerických zbraní vítězím i já a moje celoživotní zkušenost, a nechal jsem se jím unést o něco víc, než je zdrávo. Pod všechno bych se podepsal i dnes; jen ta svoboda ... co vlastně víme, jak si jí cení ty jásající davy? Ostatně brzy dojásaly, davše se do pilného rabování ... nepředpokládám zase cosi, co je vlastní mně, u lidí nám tak vzdálené kultury? Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, dí básník ... jak zná vážiti svobodu obyvatel Mezopotámie? Košiláč v ulicích Karáčí? Kamenující mladík v Gaze? Jak je jí hoden? Čemu vlastně rozumí pod tím slovem? S odpověďmi je radno být opatrný. No nic, pokračujme.

Padl Bagdád, ale už slyším, že to ještě nic není, že ta pravá svízel amerického kovboje teprve čeká, například až zkusí dobýt město Tikrít, rodiště Saddáma Velikého, plné bojovníků odhodlaných vycedit za Vůdce poslední krůpěj krve. Sám bych sice nečekal, že tajná zbraň VNH bude slavit úspěchy zrovna tam, když všude jinde střílela naslepo, ale pravda, válka je kobylka vrtošivá a skáče všelijak. Nicméně to vypadá, že už brzy doskáče. Lze pak bezpochyby čekat nové krupobití rad, výtek, kritik a odsudků na adresu hloupého kovboje, který dělá všechno opačně, než jak by dle moudrého zdání pokrokových hlav měl. Doufám velice, že kovboj nebude toho pokřiku dbát. Že odmítne námluvy těch, kteří ještě včera zaníceně řečňovali v prospěch věčného Saddámova panství, a postará se sám, aby v tom koutě světa zavládl mír. Ne ten za každou cenu, mír frází a transparentů, ale snesitelný, funkční řád, k dobru lidem Iráku i všech okolních zemí a nakonec i té naší popletené Evropě. Jaká role v tom může připadnout věčným levicovým rádcům ... učit se, učit se, učit se, odpověděl bych slovy klasika. Jenže to je právě to, co nedovedou a nechtějí, nemám pochyb, že jen co se otřepou, už zase budou kázat celému světu, jak šlechetné je ustupovat tyranům a jaký mizera je americký kovboj. Ach jo.

(Hannover, 10. 4. 2003, ANNONCE, 14. 4. 2003)

Tolik tedy k průběhu války, již lze mít za skončenou, i když ne ve všech jejích dlouhodobých následcích. Co se týče věčných rádců a kazatelů, jež nezviklá žádné fiasko a žádná ostuda, ohodnotil jsem budoucnost správně: nenechají svého poučovatelství, ani kdyby se v jezeru svých selhavších žvástů měli utopit. Ale k tomu nebylo zapotřebí velkých darů prorockých, tak tomu jest a bylo a ještě bude, dokud potrvá Západ, z jeho úspěchů se bude odvíjet blahobyt a ze zvyku na něj pošetilost přesycených.

Co se líbí maršálům aneb Otrok ve zbrani

Sloužil jsem na vojně ještě za Čepičky a uznávám, že ten podivínský spolek, jemuž se tenkrát říkalo armáda, může být stěží srovnáván s dnešními ozbrojenými sbory. O imperialistovi, jenž stojí na hranici a celý se jen třese na to, aby přepadl naši vzkvétající socialistickou vlast, nám sice bylo hojně vyprávěno, ale velkou hrůzu z nás imperialista mít nemusel; hlásím, že jsem si za ty dva roky zastřílel celkem čtyřikrát. Jinak mi zbraň sloužila hlavně k nepřetržitému leštění, taktéž knoflíků jsem přemnoho vycídil a popřišíval, centy brambor oloupal, pořadového kroku a kvérgrifů si předlouhé hodiny užil, oficírů se předpisově nazdravil, ale válečného umu pochytil jen pramálo. Co se toho týče, odvážil bych se vyslovit domněnku, že hasičský sbor obce Mokropsy byl na bojový střet připraven lépe.

Možná se budete ptát, proč vás obveseluji tou půlstoletou historií; inu, leží přede mnou noviny z konce března, kdy Američané na pár dní zastavili svůj pochod na Bagdád, aby si srovnali krok. To se ví, hned se vyrojilo mnoho škodolibého jásotu a věšteb, jak je na tom Američan zle, jak špatně si to spočítal a jak teď dostane na frak od hrdinných fiddajínů a jiných výkvětů arabské mužnosti. Též slovanskou Rusí se rozlehl hlas zadostiučinění a jistý maršál Dmitrij Jazov si zaliboval - Iráčané našli účinný recept proti technické přesile protivníka, a hned také věděl proč: v jednání iráckého vedení jsem našel stopy po sovětských vojenských poradcích, kteří kdysi působili v Bagdádu.

Dnes už víme, že za necelé dva týdny po těchto hrdých výrocích padl Bagdád a za dalších pár dní bylo dohromady po všem, irácká armáda se sesypala a slavnému vedení došel um, i když chlubná ústa ještě chvíli fungovala. Aniž bychom přeháněli, můžeme konstatovat, že to byla velmi mizerná armáda, a to především z toho důvodu, jejž si soudruh maršál tak velice cení. Ano, stopy po sovětských poradcích jsou skutečně nepřehlédnutelné. I na březích Tigridu se jim podařilo prosadit čepičkovskou představu vojáka, který nemusí umět ani tolik střílet, zato ale má bedlivě vyleštěné knoflíky, čáka mu sedí na hlavě v předepsaném úhlu, při spatření oficíra mu vyletí pravice k pozdravu přímo automaticky, na přehlídkách je nepřekonatelný v mlácení podrážkami o dlažbu, a především, především vyniká na politických školeních, dává najevo svou neúchylnou oddanost právě panující ideologii, snaživě vylepuje nástěnku a nejeví ani známky vlastní myšlenky, neboť jeho mozek se beze zbytku rozplynul v kasárenských rituálech a poddůstojnickém řevu. V iráckém folkloru k tomu ještě přistupuje obřadný tanec s povyskakováním, vykřikováním oslavných hesel a střelbou do vzduchu.

Před takovým vojákem prchá nepřítel v děsu, jak věděl již Josef Švejk. Proč jsou v tomto ideálu zakochaní maršálové totalitních armád, jest nasnadě. S vojákem bez myšlenky a vlastní iniciativy, s vojákem bezvýhradně poslušným a bojícím se svého kaprála víc než nepřátelského útoku je snadno manipulovat. Vykřikneš povel a on se otočí vpravo nebo vlevo jako panáček na péro. Vykřikneš jiný a on se začne rozpočítávat, první druhý, první druhý, jak to už miloval ten senilní generál ve svrchu zmíněném Švejkovi. Nevzpouzí se a mašíruje, neví kam, ale je mu to jedno, a i když mu to jedno není, nechá si to pro sebe. Nic vlastního si nevymýšlí, ale vyčká příkazu, i kdyby měl vmašírovat do hlubin mořských jako ty voje faraonovy v knize Mojžíšově ... napadá mě, jestlipak neměl farao taky nějaké sovětské poradce?

Totalitní voják je otrok ve zbrani. Je jen logické, že otroctví plodící a otroctvím žijící režimy mají i otrocká vojska. Je to jejich přirozenost, nic jiného nedovedou ani nechtějí. Tak vznikají armády, jimž stačí odstranit silniční směrovky a ony propadnou bezradnosti. Proto se jel za oněch srpnových časů celý tankový svaz zahrabat do povrchového dolu, aniž se některý z důstojníků a tím méně jejich podřízených odvážil vykřiknout - kam to jedete, v té blátivé díře přece Praha neleží! A proto také dopadla ta irácká patálie tak, jak dopadla, třebaže se sovětský maršál tolik radoval z práce poraděnků, proto totalitní vojska, ač nepřekonatelná v slavení Otců Vlasti, nejsou v boji platná ani tolik jako sbor dobrovolných hasičů. Vypukne-li ještě někdy vojna podobná irácké, dejž Alláh, aby se v ní západní jednotky nestřetly s horším protivníkem, než je voják bez vůle a bez iniciativy, voják, jenž bez příkazu nepohne prstem, otrok ve zbrani, jenž se tolik líbí totalitním maršálům.

(Hannover, 11. 4. 2003, ANNONCE, 25. 4. 2003)

A je po všem

Nebo abych byl přesnější, po všem asi v tom Iráku ještě není a jen tak nebude, pere se to, mele a řeže mezi Eufratem a Tigridem už nějakých pět tisíc let, proč bychom měli očekávat, že zrovna teď ty legrace skončí. Ale aspoň už víceméně skončil ozbrojený americký zásah, kolem nějž bylo tolik rozruchu. V posledních týdnech jsem málem o ničem jiném nepsal a už bych sám rád přešel na jiné téma, ale ještě cítím, že by celé záležitosti slušelo nějaké shrnutí. Pokusím se o ně následujícími řádky.

Ani to nebude tak těžký úkol. Listoval jsem tuhle svými staršími články a našel mezi nimi jeden, jímž jsem před půldruha rokem reagoval na ukončení války v Afghánistánu. Je až úděsné, jak se postoje a reakce některých mudrců opakují; kdybych vyměnil jména osob a lokalit, mohl bych své komentáře k afghánským pranicím bez dalších úprav použít zase. Výtky a výsměch na adresu Ameriky, posvátné fráze o míru, vzpěněné demonstrace, blíže nerozvedené návrhy diplomatického řešení, povýšené odsudky ze strany těch vždy moudřejších, usilovné vypichování hnid na americké operaci, to vše se tehdy dočkalo dokonalého fiaska, vývoj věcí kritikům protiteroristického tažení za pravdu nedal. Nezkušený pozorovatel by si mohl myslet, že se levičáčtí prognostici poučí a dají si napříště pozor, co pouštějí ze zobáku, ale to by pozorovatel nesměl znát majitele vznešených pravd. Pošklebovat se někomu pro jeho omyl je, pravda, nehezké a také nerozumné; vždyť příště se mohu zase mýlit já. Ale když se prognostik mýlí už potolikáté, a k poučení přesto není ochoten, když rozdává při každé další příležitosti na všechny strany tatáž záštiplná poučení, tu mu nelze než jeho selhání omazat o nos, byť to i není způsob pravého gentlemana. Neboť se nenacházíme mezi gentlemany, nýbrž mezi pokrytci. O krvi se vedlo mnoho řečí, co nemá být prolévána kvůli ropě, o mnohatisícových ztrátách, o proudech uprchlíků, o humanitárních katastrofách ... ale když se všechno sečetlo, ukázalo se, že uprchlíků dohromady nebylo a krve vycedila ta zvláštní válka kupodivu málo.

Několik desítek padlých na straně spojenců, vyšší, ale též celkem nezávratný počet nebožtíků mezi Saddámovými voji, podobně nevysoké byly ztráty mezi civilním obyvatelstvem, to vše navzdory hrůzám, co jich světu předkládala irácká propaganda a západní televize ochotně přejímaly. Vcelku lze kapitolu ztrát uzavřít konstatováním, že kdyby se v Bagdádu místo války pořádal rockový koncert o témže počtu účastníků, nemusel být počet obětí o mnoho nižší.

Svého času pochodovávali zastánci sovětského míru do svých demonstrací pod heslem: představ si - je válka, a nikdo do ní nejde. To je scénář asi nereálný, ale jako by se vývoj ubíral k jeho obdobě: představ si - je válka, a nikdo v ní nezahynul. Současný stav, kdy se jméno každého padlého jednotlivě uvádí v novinách, se zdá být k něčemu takovému úvod.

Ale to se samozřejmě týká jen válek vedených americkou armádou. Pustí-li se do sebe v povodí Konga dva africké kmeny, dopadá to mnohem krvavěji, až by se mohlo zdát, že oštěpy a mačety jsou zbraně daleko vražednější než laserem naváděné rakety. Zajisté. Američané si mohou dovolit boj, jehož cílem není fyzické zničení nepřítele s horami mrtvých, jelikož dovedou dosáhnout téhož efektu rozvrácením jeho spojovacích a velitelských struktur pomocí několika přesně mířených střel. Následný neorganizovaný zmatek lze už pak ovládnout poměrně snadno. Africké kmeny takovou možnost nemají, pročež si musí řezat hlavy ve velkém. Nemají ji navzdory velkým řečem a malebnému vyhrožování ani orientální vládci, takže jejich vzájemné střety končívají - nebo ani nekončívají - miliony padlých, jak předvedla nepříliš dávná válka mezi Saddámem Husajnem a íránskými ajatolláhy. A nemají ji ani vojska vyspělých a bohatých států Evropy, i ta by stačila, a kdoví jestli, jen na válku typu druhé světové, zdlouhavé a oběti nepočítající. O ruské velevelmoci škoda slov a o milionových armádách čínských ani nemluvě. I ony by byly schopny dosáhnout za cenu nesmírné zkázy jen velmi nejistých výsledků.

Z toho se zdá vyplývat určitý závěr. Když se nad Irákem stahovala mračna válečná ... nu, kdopak byl tenkrát tak nesmlouvavě pro mír, že: byl to německý pan kancléř a francouzský prezident, jakož i zástupci obou východních velmocí. Shoda s údaji předešlého odstavce je nepřehlédnutelná. Možná že kancléř Schröder nezamýšlel víc než si v právě probíhajících volbách zajistit hlasy Němců, jimž slovo válka z pochopitelných důvodů nahání pupínky děsu na pokožku. Prezident Chirac pak neodolal vábení načechrat trochu velmocenské peří galskému kohoutu, jehož bojová sláva odešla do dějin již s vojsky Napoleonovými. Také ale nebude od věci odhad, že oba pánové hleděli s nevolí na možnost, že by se na pláních iráckých odvíjel scénář jim nedosažitelné efektivity, síly a průraznosti, jíž stačí nevelký počet bojovníků a nedlouhý čas k dosažení cíle, na nějž zbytek světa nemůže ani pomyslet; i hleděli stůj co stůj zabránit takové exhibici. Na holou kůži opelichaný Bundeswehr a pyšné pluky francouzské, vhodné tak k přehlídkám na Champs Elysée ... nu, nedivme se, neplnila-li někoho nadšením představa, že by mohly být srovnávány s US Army. Pluky pak, ba divize a celé armádní sbory ruské a čínské ... ovšem, ovšem. Největší, nejpočetnější armáda světa. Druhá největší, třetí největší. Pokud si ještě někdo vzpomene, Saddám Husajn míval čtvrtou největší armádu světa.

Ukázalo se definitivně, co mohlo být zjevné už před tažením na Bagdád: že milionové sbory podvyživených halapartníků mohly snad vítězit ve válkách třicetiletých, v dnešních však nikoho zvlášť neohromí. Předstih americké techniky je takový, že už ani nepokládá za nutné zachovávání vojenských tajemství; německá televize uvedla nedávno pořad, v němž byly detailně a zasvěceně představeny zbrojní systémy, zdající se náležet spíš do říše science fiction, nicméně vyvinuté a připravené k nasazení. Jen se podívejte, miláčkové, zdál se znít podtón vysílání, v němž chyběl jakýkoli náznak obvyklého tajnůstkářství. Inu ano. I kdyby kdokoli dostal do ruky přesné nákresy a návody těch zázraků, nebudou mu nic platné, chybí-li mu vývojové kapacity a finanční možnosti, jimiž disponuje Amerika. Chápu, že leckterého adepta světové slávy může při té podívané trefit šlak. Velmocenské nároky založené na obrovských, ale nevýkonných armádách, na zbroji, hodící se tak právě do té druhé světové a dnes už leda do válek v povodí Konga ... lze rozumět, že se nerady vystavují srovnání. Být pařížským či moskevským vládcem, asi bych taky dul do trub míru, až by mi žíly nabíhaly.

Nedlouhá budoucnost ukáže, zda Saddám Husajn nebyl poslední z diktátorů, který se ještě odvážil vzdorovat moci USA. Poselství války v Iráku je čitelné: s Amerikou nelze bojovat, nejvýš spáchat sebevraždu. Neméně čitelné je i poselství na jinou adresu: můžete se s námi spojit v boji proti hnízdům teroru, drazí Evropané, nebo zůstat uraženě stranou a spolu s Ruskem dout do trub pokrytectví. Vytváření bezmocných koalic, které nejen že vyčišťování světa od zchátralých diktatur nezabrání, ale samy se obrátí v směšnost, až bude po všem, je hloupé a nehodí se ani k přechodnému zchlazení žáhy. Americký monopol světové moci se nemusí každému líbit, pravda. Ale svět není koláč, jejž je třeba spravedlivě rozkrájet, aby se dostalo na každého kandidáta slávy; péči o jeho zdar a bezpečnost, ba i o ten mír, co kolem něj bylo tolik křiku, je nejlépe svěřit tomu, kdo k tomu má schopnost. Vidí-li kdo za současných okolností nějakou alternativu ke kovboji jménem USA, nechť se přihlásí.

A to už zbývá jen poznámka závěrečná, o tom, jak by si v té věci měla počínat naše drahá vlast česká. Ani jí nekyne jiná možnost, než se buď spojit s americkým kovbojem proti silám středověku, nebo zpoza plotu uraženě a bezmocně remcat. Jak je libo, kovboj je demokrat a kvůli prostému nesouhlasu prapor džihádu nepozvedne. Jinak je ovšem obojetnické remcání věc spíš nevýhodná; pohleďme na ty, kdož se k USA bez výhrad připojili, a poznáme, kterým směrem nám právě uplouvá prádlo.

(Hannover, 7. 5. 2003, ANNONCE, 21. 5. 2003)

Uplynulo několik měsíců a vývoj se ubírá dál. Někdejší protiamerická osa se rozplývá, komunistická Čína se stáhla do sebe v dávném přesvědčení, že čas je nekonečný a co není teď, může přijít za deset a třeba i za deset tisíc let. Rusko na tak dlouhé časové úseky nepočítá, ale mnoha nezdary si vytvořilo schopnost vyzkoušet nejdřív, čeho by se dalo dosáhnout hrozbami a velmocenským nadýmáním, a když z toho nic není, spokojit se s možným. Německo pana kancléře Schrödera pak má současně jiné starosti a rovněž dost zkrotlo; ostatně velmocenské nároky, ač mu jsou v Čechách mnohými přičítány, už dávno žádné nechová. Zbývá už jen samotná Francie, z níž ještě tu a tam zazní žárlivý protiamerický tón. Nepřehlédnutelná je její snaha vybudovat z Evropské unie cosi na způsob Velké Francie, rivala, který by mohl vyhodit ze sedla Ameriku, když vlastní síla nestačí. Jakým směrem se bude ta snaha ubírat dál a k čemu povede, je zatím předčasné hodnotit; zaznamenejme však s uznáním, že po Havlově jednoznačné přihlášce k spojenectví s Amerikou se teď v Čechách našel druhý statečný, tolik vysmívaný premiér Špidla. Zavzdoroval francouzskému povelu k posílení protiizraelské, a tím i protiamerické fronty, a s úspěchem.

Nechci teď příliš setrvávat u této události podružného významu, jen že pan Špidla u mne má jeden velmi pozitivní vroubek. Ničeho totiž není Čechům zapotřebí tolik, jako zbavit se zahnízděné uhýbavosti v poměru k Západu. Je-li řeč o stabilitě současného světa ... nemohu se zbavit dojmu, že problém se jmenuje především Francie. Nebo ještě přesněji její v dávno zašlých dobách zakořeněný, do století jedenadvacátého se nehodící a rozumnému vývoji překážející velmocenský nárok. Je něco skutečného na výrocích o staré a nové Evropě. Staré a překonané je, co se obrací hlavou nazpátek, k představám, jejichž aktuálost dávno vyčichla. V tom si francouzské vedení - zdá se, že lhostejno, zda pravicové či levicové - vskutku může podat ruku s putinským Ruskem. Nová a vývoje schopná je Evropa neutápějící se v bonapartských vidinách, ale ochotná spojit se bez žárlivého vyskakování se zámořským partnerem v jednotu zvanou Západ. Jen ona má schopnost se uplatnit ve střetu s rozvratnými silami nastávajícího času, být dobrým domovem zemím českým a nakonec přežít i samu Evropskou unii, s níž kdoví, jak to ještě dopadne.

O vajíčku a ptáčku aneb Zamyšlení nad vyhlídkami irácké demokracie

Přihodilo se v kterémsi jihoiráckém městě, že jeho mužové vyšli rozhořčeně do ulic, aby demonstrovali proti americkému velení, jelikož jim dosud neobstaralo dostačující přísun pitné vody. Byli to pravděpodobně titíž mužové, kteří jedva dozněla střelba, horempádem spěchali vykrást a zničit zařízení vodárny až do posledního hřebíku. To není bizarní příběh ze země, jež dala světu knihu Tisíce a jedné noci, nýbrž velmi alarmující předzvěst toho, jak se mohou věci vyvíjet dál. Válka se silami saddámovského zla byla rychlá, krátká, s minimálními ztrátami; v tom se Americe navzdory černým proroctvím a hlasům vznešeného karatelství podařilo její dílo skvěle. Jestli bude probíhat právě tak zdařile všechno další, je však nejisté. Věřme, že americké vedení má stejně reálnou představu o nastolení civilní správy v poválečném Iráku jako o postupu válečných akcí; přesto bych se osmělil poukázat na těžkosti, jimž se nejspíš nevyhne.

I když se podaří sladit protichůdné zájmy a přivést k jednání rozhašteřené politické skupiny: co z nich vzejde, bude jiná správa, než jaká je obyčejem na obou březích Atlantiku. Bude provozovat jinou politiku, jejímž vyjádřením budou jiné instituce, jiný stát. Nechci hned předpovídat, že špatný; to ponechme budoucnosti. Ale jiný bude dozajista. Rád bych doufal, že ve Washingtonu o té jinakosti vědí a počítají s ní, protože bez toho by se po všech válečných úspěších dočkali leda trapností a ostudy; a kdo má rád vyšklebování americké prostomyslnosti, mohl by si opět přijít na své. Vyhnout se tomu ale může být těžké, jelikož v Americe, podobně jako v jiných zemích Západu, je na pováženou o jinakosti mluvit, i když sám pro sebe si pochopitelně každý myslí leccos. Z jinakosti životních a myšlenkových způsobů totiž mohou neuctivé huby snadno přejít k úvahám o rozdílnosti jejich kvalit, z nich k řečem o nadřazenosti či nedostatečnosti ... ó, ó. Malér. Rasismus a diskriminace. Porušení posvátné zásady political correctness neboli příkazu kulturní rozdíly nevidět, a nedají-li se přehlédnout, tedy je nebrat na vědomí, do politického plánování nezahrnovat. Byl vysloven smělý záměr vytvořit z Iráku demokratický stát, a věru, přál bych zdar tomu projektu, když už ne kvůli Iráčanům samým - kdoví, jestli o něco takového stojí - tedy abychom my tady v Evropě byli ušetřeni dalších projevů arabsko-islámské jinakosti.

Ale nevím. Každý ptáček se musí vylíhnout z nějakého vajíčka; není-li vajíčka, není ani ptáčka. Země mezi mořem Středozemním a Perským zálivem jsou kolébkou nejstarších civilizací; přesto se zdá, že vajíčko demokracie do jejich půdy sneseno nebylo, protože to by se snad za ty tisíce let vylíhl i odpovídající ptáček. Jenže jediný demokratický stát, povstavší v těch končinách od dob sumerských králů až po dnešek, se nazývá Izrael. Zároveň je to stát veškerým svým okolím srdečně nenáviděný, jehož zničení stojí v absolutním popředí tužeb arabského světa. Možná že v důsledku všelijakých územních, majetkových a jiných rozporů; ještě spíš však proto, že demokratické peří izraelského ptáčka tak velice dráždí arabskou rozčepejřenou jinakost. I nevsázel bych vysoké sumy na úspěch amerického plánu.

Bývá ovšem poukazováno na dějinnou skutečnost, že koncem druhé světové války také nikdo nevěřil v možnost, že by se v Německu mohla uchytit demokracie, a vida: uchytila se. Skeptik možná namítne, že Německo je zemí západního životního způsobu, v němž je demokracie doma, takže ji nebylo nutno zbrusu nově zavádět, nýbrž jenom očistit; námitku však lze odbýt poukazem: a co Japonsko? I v něm byla po válce úspěšně zavedena demokracie, třebaže nenáleží do okruhu západního životního způsobu! Jistě. Kdo stane mezi chrámy a zahradami takového Kjóta, hned pozná, že není v Berlíně. Přesto má obojí kultura cosi společného, jakýsi důvod, pro nějž mohlo být oplodněno vajíčko demokracie.

Bylo by to trochu složitější vysvětlování, ale v zásadě platí totéž, co čem už byla kdesi řeč: obě civilizace, jak euro-americká, tak i východoasijská, vyrůstají z téže půdy, ze způsobu člověka zemědělského, nuceného organizovat své živobytí s ohledem na blízkou i vzdálenější budoucnost. To nelze na komando, to musí každý sedlák sám či ve společnosti sobě rovných; a proto je v genetickém založení společností původně zemědělských demokracie. Ostatně nejen ona; i obrovská hospodářská dynamika a objevitelská invence jsou charakteristickými znaky obojí civilizace, jež je právě tak nesnadné přenášet do neúživných půd jako demokracii. Berlín a Kjóto mají společného víc, než by se v povrchním pohledu zdálo. Tak se například na rozdíl od Bagdádu jejich obyvatelé po ukončení válečných akcí nerozběhli k plundrování vodáren, nemocnic a muzeí, nýbrž se jali otloukat cihly a odstraňovat trosky. K zlepšení stavu svého živobytí nepořádali bouřlivé demonstrace proti okupačním vojskům, nýbrž se té věci chopili s velkou trpělivostí a prozíravou pílí sami. I to bylo jakési vajíčko, z nějž se později vylíhl ptáček nejen blahobytu a hospodářského úspěchu, ale i demokracie; a to shodně jak na březích Rýna, tak i Japonského moře.

K vysvětlení civilizačních rozdílů nepostačí obvyklé politicky korektní švitoření, ale hluboký pohled až k samým základům společnosti. V případě zemí islámsko-arabského okruhu je to společnost původně pastevecká, se všemi znaky toho způsobu. Alláh dal pastvu pro kozy a ovce letos, Alláh ji dá i napřesrok, jméno jeho budiž pochváleno. Netřeba se starat, o budoucnosti přemýšlet. Zničil jsem zařízení vodárny - nu což. Alláh se postará, aby voda tekla, a když neteče, je v tom jistě nějaká podlost nevěřících. Ostatně vodárny ani muzea nikomu nepatří, nanejvýš státu. Sultánovi. Rozkrádat sultánovy věci se nedoporučuje, jelikož se za to sekají ruce. Když ale nevěřící sultána svrhli - proč ne? Kdyby ovšem muzeum patřilo bratrovi, věrný muslim by se jej ani netkl. Bratranci ... no, možná také ne. Sousedovi ... to už by přišlo na to.

Takové je odvěké vrstvení pastevecké společnosti: nejdřív přijde rodina. V ní se mladší podřizují starším, ženy mužům, a vůbec vládne řád. Poté následuje širší rod a po něm kmen. Až po tuto hranici je uznávána autorita a zachovávána solidarita, i když stupeň od stupně volnější. Se státem se lze identifikovat až nakonec, zejména je-li mu možno stranit proti někomu ještě vzdálenějšímu, proti cizákům či nevěřícím.

Demokracie vyžaduje identifikaci s celou společností, bez ohledu na stupeň spříznění, ale tomu potomek pouštních pastevců nerozumí. Každá vláda, tedy i demokratická, je přece prostředkem k získání moci. A moc neznamená službu veřejnosti, jak to platí o několik poledníků západněji, nýbrž podíl na kořisti pro sebe a pro svůj klan. Čím vyšší postavení, tím bohatší kořist. Jako když beduínská rodina zasedne k jídlu. Nejlepší kousek si vybere náčelník. Po něm hosté a všichni mužští příslušníci rodu. Po nich děti, nebo přesněji chlapci. Když se všichni najedí, přijdou ženské ohlodávat kosti. Tak tomu je a má být, všechno ostatní je nepochopitelný cizácký rozmar.

Orientální společnost už dávno změstštěla ode dnů Prorokových, ale pastýřský způsob myšlení je jí stále vlastní a nevymění jej za jiný ani za dalších tisíc let. Ale z takových kamenů je těžké poskládat nejen demokracii, nýbrž i jakýkoli stát, v němž by řád a poslušnost nevymáhal sultánův kat, džalád. Dohody budou v jeho parlamentu uzavírány vždy jen za účelem dosažení výhod, ne z ohledu na obecný zájem (ne že by takoví beduínové nebyli k nalezení i jinde, není-liž pravda). A vším bude pronikat snaha o prestiž, neboť k čemu je určen Muž, než aby předváděl své bohatství a svou moc. Demokrat se snaží srovnat se svým okolím. Pastevecký předák se potřebuje odlišit. Aby každý viděl, kdo před ním stojí.

Arabský člověk má svůj řád, jejž si vytvořil, jejž uznává, a je mu v něm dobře. Každý jiný mu může být vnucen jen nátlakem a za stálé hrozby trestem. Jediné, co je dítko Prorokovo ochotno převzít ze světa nevěřících, jsou hodnoty materiální; jest zjevno, že ti lidé kdesi za mořem mají krásná auta, skvělé zbraně a mnoho jiných věcí, jichž Alláh ve svém nezbadatelném úradku věřícím nenadělil. Ty chceme, všechno ostatní si mohou ďaurové nechat, leda by to pozvedlo váženost mezi muži kmene, a to ještě jen na čas, neboť bezpochyby se blíží den, kdy pravda islámu zvítězí a rozšíří se na všechny země světa, jak bylo předpovězeno.

Proto nečekám, že by se Irák aniž jiná končina té oblasti kdy stala zemí demokratickou, zakloubenou do systému západního světa a ctící jeho hodnoty. Nikdo nemůže ctít něco, čím pohrdá. Může být pouze na čas přiveden k neochotné spolupráci, a ještě lépe k poslušnosti, kdyby takhle stál nablízku džalád s mečem k sekání rukou. Nepřenese-li americký četník takovou představu přes srdce, ani se nemusí o zavádění svých pořádků pokoušet. Obávám se, že ještě uplyne mnoho času a s ním i marných pokusů o import hodnot, jichž si cení západní svět, ale jejichž vajíčko v pouštním písku neleží, a přenese-li se tam odjinud, nic kloudného se z něj nevylíhne.

Čím dřív se Amerika a s ní i celý Západ omezí na prospěch a ochranu vlastní civilizační oblasti, tím lépe. Jiným oblastem může vypomoci ze zdrojů svého blahobytu, aby nestrádaly bídou, i když nevím. Oblast arabsko-islámského Východu ... ze všech kultur světa se pod západní peřinu vejde nejhůř. Asi postačí udržovat vzájemně výhodné styky s rozumnějšími z jejích vlád, případně tu a tam vojenskou základnu. Snášet všelijaké poskakování a vyhrožování a hlídat, aby zase některý moci a prestiže bažný sultán nezačal laškovat se silami teroru, nehrál si s jadernými či jinými toho druhu zbraněmi, případně aby se jeho džalád nerozháněl mečem příliš náruživě. Kdyby ano, bez velkého upejpání udeřit, bratrstva teroru zničit, zbraně zabavit a slavného sultána poslat k čertu. To postačí, ve víc není možno doufat, leda postupem tisíců let, během nichž bude pouštně-pastevecká mentalita vystřídána něčím jiným, těžko vědět čím. Genetika je proklatě zdlouhavá záležitost.Vajíčko demokracie si raději hlídejme sami, aby nám nezasmrádlo v pukavec. Nic totiž není zadarmo a nic navěky, ani studna západních hodnot není nevyčerpatelná, kdo přes míru rozdává, nemívá nakonec nic, všechno se dá při jisté bláhovosti pokazit a ztratit.

(Hannover, 8. 5. 2003, ANNONCE, 12. 6. 2003)

Připouštím výtku, že tato kapitola vyzněla místy až příliš vítězně a optimisticky; že se více věnovala průběhu onoho krátkého úseku iráckého konfliktu, jejž lze nazvat válkou, a méně nekonečným chvostem potíží, jenž se vleče a ještě povleče za ním. Skoro každý den slyšíme o atentátech na americké vojáky, zprávy hovoří tu o jedné, tu o dvou obětech, čísla jsou to samozřejmě ve válečném střetnutí nevelká, ale jak dlouho bude americká veřejnost ochotná je nést? Přitom se to dalo čekat. Systém, který zplodil od půl do tři čtvrtě milionu privilegovaných, dobře ozbrojených a proorganizovaných spolupachatelů, nelze povalit na záda tak snadno. Je nezbytné privilegovanou vrstvu saddámovských oficírů, partajních funkcionářů a fízlů zničit - s islámem, zdůrazňuji, to nemá nic společného - protože sami se svých výsad nevzdají. To ovšem může být obtížné a nepůjde to vychytáváním po jednom, po třech; a zejména ne až tehdy, když už k útoku a k obětem došlo.

Okupační vojska evropských mocností ještě před stoletím by si dobře věděla rady: vyhlásila by stanné právo, dala by shromáždění nad čtyři účastníky rozehnat střelbou, provedla by bezohledné domovní prohlídky a každého, kdo by byl dopaden se zbraní nebo se u něj našla pod postelí, by dala bez velkých soudů zastřelit. Nezachvívejme se hrůzou; tak to dělávaly armády i právních, dokonce demokratických států, a není tomu ani příliš dávno. Dovolil bych si odhad, že arabské obyvatelstvo by takovému způsobu rozumělo a honorovalo by jej spíš než humánní špičkový tanec.

Jenže by byl naprosto nepřijatelný na vlastní západní půdě a vedl by pravděpodobně k nezdaru celého záměru. Nic naplat, co mohl uplatnit rakouský oficír v Bosně roku 1874, to nesmí ani stínem napadnout vojáka moderní armády západního státu. Neříkám, že bych se přimlouval za okupační brutalitu. Ale v tomto i v následujících případech stejného druhu se bude Západ setkávat stále s týmž problémem. Nepřítele porazit bude poměrně snadné. Vypořádat se s těžkostmi, vyplývajícími z vlastní ohleduplnosti, bude podstatně obtížnější, a ví Bůh, zda vůbec proveditelné. Jak už mnohokrát řečeno, došlo v posledních dvou letech k radikálnímu dějinnému zlomu. Západ má dost sil i prostředků, aby z civilizačního střetu nakonec vyšel ne jako vítěz, tuto omšelou kategorii opusťme, ale očištěn a připraven k dalšímu vývojovému kroku. Na překážku může být v tom úkolu jen sám sobě.

Možná že jsem předcházejícími řádky vzbudil dojem přílišné tvrdosti; chci tedy znovu zdůraznit, že nepokládám za přijatelné se vracet k metodám devatenáctého století; ale zbavit se svých pověr, svého sebeobviňování a své zdráhavosti by se Západ mohl a měl. Jinak nesplní svůj úkol, nestane se zelenou větví lidského rodu, až se ostatní odkloní od věčného kmene vývoje a uschnou. A jestli je některá jiná z civilizací tohoto světa schopná převzít úkol za něj ... nu, rozhlédněme se. Ale vypadá to, že obzor je prázdný.

XV. Kurs prognostiky pro začátečníky a pokročilé v pěti částech

Ve čtrnácti kapitolách této knížky jsme si popovídali o myšlenkách a dějích, co jich hýbe zemí českou i širým světem, a pomalu je na čase všechno shrnout do nějakého závěru. Vzhledem k titulku to ovšemže nemůže být závěr jiný než prognostický: co nás čeká v blízké i vzdálenější budoucnosti? V co se vyvinou současné události? Přijdou chvíle dobré i zlé, a zatímco dobré stačí přivítat, na zlé by bylo dobře být připraveni, abychom jim dokázali čelit, až nadejdou. Začněme tedy.

Třetí rok nového století ubíhá a už tušíme, že bude dost jiné, než jak jsme si je představovali, bujně slavíce jeho příchod. Jaké asi? Čímsi nám je cítit současný svět a není to právě, přiznejme si, van růžového sadu. Můžeme už teď soudit na další průběh jeho vývoje?

Snad zčásti ano, vezmeme-li za základ předpovědi svou dosavadní zkušenost, oproštěnou od iluzí a zbožných přání. Jsme-li totiž upřímní v pohledu na nedávnou i o něco dávnější minulost, jak jsme ji prožili nebo o ní slyšeli vyprávět svědky, musíme uznat, že značná, ba převážná část všeho, co bylo během posledního sta let s velkými nadějemi a sebedůvěrou započato, se nepovedlo, selhalo, zvrhlo se v opak, nezřídka i v orgii člověkem pohrdajícího zločinu. Země česká si selhání slavných úmyslů užila nad jiné bohatě; lze říci, že se v ní nepovedlo za zmíněné údobí skoro nic, a co se povedlo, nemělo dlouhého trvání. Neplatí přitom omluva, že to tvůrci dějinných skutků nemohli vědět. Kdyby se bývali snížili k vyposlechnutí toho, co si tak mezi sebou říkali sedláci na poli, ševci u verpánku, důchodci na lavičkách a jiní takoví lidé, slyšeli by je často vyslovit větu ... pamatujte si, sousede, tohle nedopadne dobře. To ovšem byli směšní zpátečníci. Potrhlí, pokroku lidstva nedůvěřující bázlivci. Nicméně měli téměř vždy pravdu. Proč?

Snad proto, že existuje jakási logika dějin, do níž se strefí spíš ten, kdo je jimi vláčen, nežli kdo získal moc do běhu světa zasahovat a měnit jej. Abychom však nebyli nespravedliví, uznejme, že navzdory všemu je svět začátkem tohoto století zase o něco lepší místo k životu, a ne-li celý svět, tedy aspoň ta jeho část, v níž jsou domovem principy západní civilizace. Ostatní části, pravda, na tom tak skvěle nejsou, ale o tom si ještě povíme. Především však: cokoliv se za posledních sto let změnilo k lepšímu, nestalo se vůlí a skutky nadšených reformátorů ani moudrými činy státníků, ale jen tak, mimoděk. Že to tak přišlo, z předešlého dění vyplynulo. Shrneme-li obojí poznatek, můžeme z výsledku vytušit důvod reformátorského nezdaru: ti, kteří se pouštěli do smělých skutků pro blaho, ba spásu lidstva, národa či státu, měli před očima obrázek světa, jak by dle jejich zdání měl správně vypadat. Nezatěžovali se úvahami o tom, proč je takový, jaký je, ke kterémužto poznání měli o hodně blíž řečení již sedláci a důchodci na lavičkách.

Opravci dějin začínali hned tím, co mělo přijít až nakonec: vizí budoucnosti. Je totiž jistá posloupnost, jíž je nutno postupovat, chceme-li poznat, kudy a kam běží dějiny. Na prvním místě stojí zkušenost, pokud možno vlastní. Leží takových dost všude kolem, jen se sehnout a sebrat je. Hovoří k nám z každého kamínku u cesty, z každého lístku v křoví, z každého sebedrobnějšího kousíčku lidského konání. Je ovšem radno být při jejich sběru skromný a trpělivý, Ameriky se neobjevují každý den. Teprve máme-li už zkušeností nasbíranou poctivou hromádku, můžeme pokročit dál a započít s jejich skládáním v obrázek, s přemýšlením o tom, proč je ten boží svět takový, jaký je, a ne jiný. Pomůže nám v tom jeho minulost: už miliardy let se točí podle týchž přírodních pravidel a můžeme předpokládat, že se zrovna teď nezačal točit jinak.

Nehledejme v jeho dění Dobro a Zlo, což je labyrint, do nějž se zamotávají jeho opravci, nýbrž zákonitost. Najdeme-li ji, netažme se příliš, líbí-li se nám nebo nelíbí, protože Bůh neudělal svět proto, aby se nám líbil, zrovna tak jako jej neudělal k líbení dinosaurům. Dokážeme-li se ve své analýze vystříhat pokušení nastrkat ji do škatulek vlastního líbení a opravárenských choutek, nestaneme se asi proroky, za nimiž se pohrnou davy. Ale můžeme přikročit, opět jen sami v sobě a sami pro sebe, k stupni třetímu, jímž je odhad toho, jaký svět asi tak v důsledku a pokračování všeho bude. Pochopitelně se budeme dopouštět omylů, protože můžeme svými lidskými smysly postihnout jen část toho, co je; ta druhá a možná větší část se nalézá v dimenzích, pro jejichž vnímání nám nenarostla tykadla. Ale nechme předběžných úvah a pokusme se odhadnout, jak může vypadat první z kamenů, z nichž se bude skládat stavba budoucnosti.

1. Náš rozštěpený svět

Nic naplat, představa světa jakožto společného dědictví veškerého lidstva, jednoho člunu, v němž všichni sedíme, máme za něj touž zodpovědnost a přičiňujeme se o jeho zdar touž mírou snahy, je stále vzdálenější skutečnosti. Ještě před tuctem let jsme si mohli myslet, že jeho rozštěpení je umělé a že pádem nesmyslné ideologické diktatury opět sroste v jeden celek, ale nestalo se to, naopak, náš milý svět se štěpí dál a stále beznadějněji.

Bývalé rozdělení na demokratický Západ a komunistický Východ bylo ještě přehledné; teď... Východ se zbavil komunismu, ale Východem být nepřestal, jen se komunismus přerodil v postkomunismus a je třeba značné přístupnosti iluzím, aby si někdo představoval, že na Volze a Dněpru mohou panovat tytéž poměry jako nad Rýnem a Temží. Velmi hlasitě a radikálně se odštěpil svět arabsko-islámský, narůstá v něm ukřivděně konfrontační atmosféra a čas spěje spíš ke konfliktům než k uklidnění; kdo by věřil, že rozpory mezi západním a islámským světem lze vyřešit zposvátnělou, ale nikdy neosvědčenou metodou věčných vyjednávání, ústupků a kompromisů ... i bez křišťálové koule můžeme předpovědět, že se zklame. A máme zde konečně onen těžko ohraničitelný okruh zemí, jimž se někdy kdoví proč říká rozvojové, svět bezmocný a bezvládný, jejž se vší mocí snažíme uchránit před odštěpením a odplachtěním kamsi k propastem bídy a zániku, ale nedaří se to, až se někdy zdá, že čím větší porozumění a pomoc ze strany Západu, tím větší sklon k úpadku v nerozvinutém světě. Stupeň rozkladu je různý, ale lze už s určitostí říci, že jeho vrcholu dosahuje Afrika. Půjde-li to s ní tak dál - a těžko se shledávají důvody k naději, že by nešlo - můžeme za čas ten kontinent (ale nejen jej) vymazat z mapy, neboť bude představovat neovládnutelnou oblast chaosu, bezvládí, hladu, násilí, rozvratu, zničení všech struktur i životních zdrojů a nakonec nějaké těžko předem odhadnutelné katastrofy.

Co se to děje? Staly se chyby, jež je možno pozornou analýzou určit a správnými zásahy napravit? Nebo probíhá nevyhnutelný proces, předurčený přírodními, klimatickými, demografickými i jinými podmínkami v té které části světa? Mají pravdu ti, kteří obviňují prosperující země Západu (pomiňme pro jednou někdy dost problematický charakter té prosperity) ze skrblické neužilosti vůči oblastem světové bídy? Byly by jejich problémy opravdu vyřešeny, kdybychom my sytí a bohatí zdvojnásobili, zpětinásobili nebo, ať to stojí za to, zestonásobili svou materiální pomoc? Nebo by navzdory vší pomoci klesaly dál do hlubin úpadku, kterýžto proces svým milosrdenstvím spíš urychlujeme, než abychom mu čelili?

Nezaměňujme přání za skutečnost; zhruba půl století uplynulo ode dnů, kdy se v celistvosti světa objevily první trhliny, a za ten čas se stačilo prokázat pravidlo: není skutečné pomoci a není skutečného rozvoje, který by nevycházel z vlastních schopností a sil. Jsou na světě země, které se pozvedly z primitivní úrovně na úroveň vyspělých průmyslových států nebo se jí aspoň blíží, aniž jim kdokoliv pomáhá; jmenujme si pro názornost Koreu, Singapur, Tchaj-wan, v menší míře některé ostatní asijské tygry. A jsou jiné, které se navzdory rozsáhlému systému rozličných pomocí z ní nejen že nepozvedly, nýbrž právě naopak: kdyby se aspoň chtěla vrátit ta někdejší primitivní úroveň. Vzpomínka na ni mizí v nedosažitelnu jako ztracený ráj. Taková je - zatím - skutečnost, jíž nijak nepomůžeme, budeme-li ji rozličně omlouvat a lakovat na růžovo. Postupme tedy o krok a pusťme se na ošidnou cestu prognostiky: jak to může jít dál? Buď má pravdu teorie, podle níž všichni sedíme v jednom člunu; v tom případě je nutno se obávat, že je to člun velmi přetížený, s nákladem nerovnoměrně a nebezpečně rozmístěným, který se tak či onak, dřív nebo později, s náramným rachotem potopí.

Nebo budeme tak neetičtí a uznáme, že se po mořích času plaví člunků víc a všelijakých, plavby schopných i beznadějně děravých, jimž sice můžeme pro dobré svědomí házet záchranné pásy, ale ony přesto budou pod tíhou svého nákladu a svou vlastní zchátralostí jeden po druhém klesat pod čáru, na níž je ještě možná záchrana. Jsme jaksi schizofreničtí, my lidé dosud jakž takž fungujícího Západu, nebo jak se čím dál častěji říká, Severu. Na jedné straně si zakazujeme vyslovit byť i cípkem myšlenku o vlastní nadřazenosti, na straně druhé se tváříme, jako bychom měli v rukou veškeré nástroje k záchraně nerozvinutých částí světa a jen z jakési sobecké zpozdilosti se zdráháme jich užít. Kdo hodlá nahlížet do budoucnosti, měl by znát minulost. Ohlédněme se tedy maličko. Co rozštěpilo svět, který ještě před stoletím vypadal tak celistvě? Výstřel z Aurory a vznik ideologických režimů? Dobrovolný ústup Západu z přímého ovládání světa? Rozpad imperiálně-koloniálního systému? Nebo leží příčina všeho v dobách tak dávných, že o nich nemáme doklady ani ryté klínovým písmem do hliněných tabulek?

Zamysleme se. Životní podmínky lidských skupin nejsou dnes a nebyly ani nikdy v minulosti totožné. Z jejich mnohosti vyplynul rozličný životní způsob jednotlivých oblastí, uvnitř jejich hranic se vyvíjel a měnil, ale k vzájemnému ovlivnění docházelo jen zřídka. Tak všechno po dlouhá tisíciletí fungovalo, třebaže na úrovni, s níž bychom se dnes asi těžko smiřovali. Až nadešel čas, kdy jeden ze způsobů našel svou neuvěřitelnou dynamiku a smazal to, co ostatní oblasti světa chránilo před ovlivněním: jejich izolovanost. Můžeme se pro vlastní potěšení hádat o to, zda byly etické, správné a spravedlivé skutky Kolumbovy, Cortézovy, da Gamovy i jiných, měl-li nebo neměl si Západ nechat vynález parního stroje, antibiotik a výpočetních systémů. Neodstraníme tím výsledek; a jím je, že až donedávna odděleně existující skupiny se octly ve stavu vzájemné konkurence. V konkurenci nabývá schopnější převahy i tehdy, vezme-li si do hlavy jí nenabývat.

Pohleďme tedy, jak kompletně, i když většinou jen povrchně už převzal nezápadní svět materiální výdobytky Západu, od čepic a triček až po ty kalašnikovy. Pohlédněme také, jakou potíž má s převzetím hodnot nemateriálních; a pohlédněme zatřetí, jak málo nebo nic zbylo z jeho vlastního a původního způsobu. Co nastalo, nenastalo bez důvodu a bude pokračovat. Můžeme se tedy těšit na svět, v němž jeho jedna část bude dál rozvíjet svůj vlastní přirozený způsob, kdežto části jiné budou pokračovat v povrchním přejímání cizích vynálezů a mravů za současného odvržení svých vlastních. To nejde a nemůže jít dobře.

Je pomalu čas přemýšlet o tom, máme-li do své loďky dál nakládat všechny starosti a bídu méně vyvinutých oblastí světa a potopit se spolu s nimi, nebo si má Západ svou lodičku začít chránit. Pro začátek třeba tím, že si přestane sypat na hlavu popel za svou vlastní úspěšnost a pošetile se vinit ze všeho, co zlého se na světě děje. Je-li něčím vinen, tedy že se naivně pokoušel a dosud pokouší přesadit stromek svého vlastního způsobu do neúživné půdy cizorodých kultur. Nemůže na něm narůst jiné ovoce než trpké, k požívání nevhodné.*Zajisté: všechno, co jsme si pověděli, není v této době ani obvyklé, ani snadno obhajitelné. Ani opatřené puncem politické korektnosti, jejž vlastnit je téměř povinností pro každého, kdo se chce vyjadřovat k dějům přítomným i budoucím. Dejme si však pozor na názory, jež jsou vyhlašovány za povinné. Historie je nejspolehlivější věštec; a ukazuje, že povinné názory ztroskotávají nejpravidelněji.

2. Jedenadvacáté století: zápas o přežití Západu

Tuším, čím asi zaznívá uchu čtenářovu tento titulek: předzvěstí dalších jednání střetu Západu se silami islámského terorismu. Nuže, kdybych se směl odvážit předpovědi, hádal bych, že je to záležitost spíš podružná; islámský teror může Západ rozčilovat, ne však ohrozit jeho existenci. V přemrštěné důvěře v pomoc svého ideologického boha si patrně ukousl větší kousek, než stačí strávit, když se rozhodl vyřešit soutěž obou kultur násilím a zbraněmi. V tom jednoznačně zaostává, je směšný bojovník, který si nejdřív musí koupit od nepřítele flintu, aby pak s ní na něj mohl slavně zaútočit. Co je důležitějšího, kromě Alláha spočívá sebedůvěra militantního islámu ve vědomí zdánlivě nevyčerpatelných finančních zdrojů; ale čas patrně ukáže, že řečené zdroje nebudou ani tak vyčerpány, jako se promění v hromádku málo potřebného materiálu, jehož cena se zhroutí. Stane se tak, odhadněme, v průběhu dvaceti nebo třiceti let - ale možná i dříve - až západní technika vyřeší otázku získávání laciné energie nevycházející z ropy.

To bude konec nejen arabské pýchy, nýbrž i pýchy mnoha jiných zemí včetně například Ruska, nedokáží-li do té doby místo bezmyšlenkovitého spotřebovávání ropných dolarů jich užít k vybudování trvalejších zdrojů prosperity. Nebezpečnější, s výsledkem daleko nejistějším se zdá být střet jiný, méně halasný, jejž ale nelze vyřešit tak snadno, pouhými zbraněmi.

Musíme si položit otázku, lze-li v rozporu Západu s beznadějí nerozvinutých oblastí světa vůbec dosáhnout pozitivního výsledku. Jak si máme počínat, aby k nám nepřesáhly důsledky jejich rozkladu? Starší recept doporučoval nevyvinuté země mocensky ovládnout a přímo řídit jejich vývoj. Ten způsob byl nazván kolonialismem a v návalu rozhořčené sebekritiky odsouzen, ale je otázka, nebude-li se k němu Západ volky nevolky muset aspoň zčásti a postupně vracet. Už dnešní stav v Kosovu, v Afghánistánu i jinde naznačuje, že jsou iluzorní představy o brzkém urovnání poměrů, po němž bude správa těch končin předána demokraticky zvoleným domácím orgánům. A na obzoru vyvstávají další země, jež by též bylo naléhavě potřeba vzít pod nucenou správu a vytrhnout je tak z krvavého chaosu. Ale je to drahé a nepopulární a představa, že by Západ měl vychytávat blechy ze všech kožichů světa, je šílená.

Spíš bude nucen ... co vlastně, aby se nám z úvah nestalo nereálné fantazírování? Snad jen sledovat, nehraje-li si některý nezodpovědný potentát se zbraněmi hromadného ničení, a v případě nutnosti zasáhnout. Jinak se spíš od okolního zmatku oddělit, obejít se bez něj. Nebude to snadné. Západní civilizace je v početní menšině a ten nepoměr se bude s postupujícím časem ještě zvyšovat. Počty západního obyvatelstva se drží na ustálené úrovni a mnohde dokonce klesají, zatímco zalidnění třetího světa roste geometrickou řadou, zdvojnásobujíc se zhruba jednou za pětadvacet let. Nepotrvá dlouho a někdejší vševládný sáhib se octne v situaci dnešní bílé menšiny v Jižní Africe: je zámožná, vzdělaná, cílevědomě podnikavá, všechno hospodářské dění závisí na jejích schopnostech, ale prosazením většinového principu politicky upadla do bezmoci a bezvýznamu. Je ve své existenci vydaná dobré vůli černé většiny; kdyby se jihoafričtí vůdci jednou rozhodli upustit od dosavadní tolerance a řešit narůstající problémy po vzoru svého kolegy Mugabeho ze sousedního Zimbabwe, je odsouzena k záhubě.

Je otázka, má-li tento recept přejímat celý ostatní Západ, aby si přišel na své abstraktní ideál všelidské rovnosti, nebo má-li si spíš hledět svého přežití. Oficiální názor určující politické i kulturní elity Západu jsou zatím z velké většiny nakloněny věřit, že vlastní zájem je nejen druhořadý, nýbrž i jaksi nečestný či nespravedlivý; a že je proto nutné a humánní se podřizovat nerozvinuté nebo dokonce upadající většině světové populace. Je to velmi zajímavý úkaz, protože prozkoumáme-li názor občanský, k elitám nepříslušný, snadno zjistíme, že je přesně opačný. Člověk z ulice nebývá tolik nakloněn ideji rozplynout se v světovém průměru či dokonce podprůměru, nýbrž je hotov hájit své vlastní hodnoty. Je vlastně s podivem, proč vedoucí vrstvy, jindy tolik oddané většinovému principu demokracie, jej v tomto případě nepokládají za relevantní a stanovují místo toho morální závaznost mínění elitárního, hluboce menšinového. Člověk občanský, mající se co ohánět, mívá větší sklon prosazovat vlastní zájem než dobře zajištěný elitář. Také je jeho obzor užší; nelomcuje mu osrdím budoucnost veškerenstva jako spíš jeho vlastní ulice, jeho města, jeho země. Pozoruje s obavami, jak se zvolna, ale nepřetržitě plní živlem cizím, divných a velmi často nepříjemných mravů. Dává přednost pořádku, klidu a přehlednosti, ale v stále větší míře se jich musí vzdávat nebo se s nimi uzavírat do svých čtyř stěn. Kdepak, už to není moje město, moje země, říká roztrpčen, už se tady rozlilo něco, čemu nerozumím a nemám příliš chuti to snášet.

Můžeme předpokládat, že ze střetu těchto dvou přístupů, občanského a elitárního, vyplyne i budoucí vývoj Západu. Zkusme odhadnout, kudy se bude ubírat. Typický představitel občanské většiny v západních zemích (k nimž přes jisté výhrady přiřaďme i země české) nebývá ani xenofobní, ani rasistický či libující si ve výstřelcích diskriminace, jak mu je paušálně předhazováno. Neplane proti nikomu záští pro jeho barvu pleti nebo pro odlišný jazyk. Má ale svou hranici, po niž je ochoten infiltraci z cizích kulturních okruhů tolerovat.

Zdůrazněme, že z cizích kulturních okruhů; přistěhovalců ze Švédska, z Austrálie, ba i z Japonska může přijít, kolik chce, a nikdo na ně nebude hledět úkosem. Rozhodující není rasová příslušnost - i to je takové paušální, ale velmi povrchní tvrzení - nýbrž způsob chování. Domácí člověk pozitivně hodnotí a od imigrantů vyžaduje přizpůsobení se normám hostitelské země. Nejsou-li ani v druhé a třetí generaci k tomu ochotní, neprojeví-li snahu se naučit slůvko místního jazyka, shromažďují-li se v korporacích, jejichž náplní je pyšná odmítavost až nepřátelství k hodnotám, vyznávaným domácí populací, vynášejí-li na veřejnost a do ulic všelijaké politické řevnivosti svých domovských zemí, do nichž občanstvu nic není, vynucují-li si nekonečný ohled k různým svým podivnůstkám ... ano, následkem toho všeho je odstup a nedůvěra.

Vinu za ni ale nelze připisovat netoleranci domácích lidí, nýbrž naopak netoleranci imigrantů. Na nich je, aby se přizpůsobili, stejně tak jako se svého času přizpůsoboval český i jiný exil. Nejcitlivější pak bývá domácí živel na ty, kteří přišli, aby se po všechny časy nechali i se svými rozsáhlými rodinami vydržovat z veřejných fondů, pevně rozhodnuti, že co živi budou, na práci nesáhnou. Obvinění z rasismu jsou v takových případech zvlášť nesmyslná; nejde o rasismus, jde o bezohledné příživnictví.

Nejzazší hranice, po niž je imigrace s větší či menší blahovůlí přijímána, se pohybuje kolem dvaceti procent. Je-li překročena, cítí se domácí živel ohrožen a obává se ztráty svého navyklého způsobu a vlastních kulturních hodnot. Je ochoten přijmout poctivého a pracovitého Afričana, ale nestojí o to, aby se z jeho města stal kus Afriky se vším, co k tomu náleží. V Evropě se množí místa, kde tato hranice už překročena byla, a dostavil se následek v podobě změny politických priorit. V několika posledních volbách už se leckde občanstvo neohlíželo na principy pravicovosti či levicovosti, nedalo na sliby vyšší zaměstnanosti, sociálního zabezpečení či čím tak ještě se dosud vyhrávaly volby, nýbrž požadovalo od politiků ochranu svého životního způsobu, aby neutonul v záplavě cizoty.

Nezmýlíme se asi, předpovíme-li, že tento trend v postupu století ještě zesílí a stane se hlavním politickým tématem. Zejména Evropa bude hledat cesty, jak účinněji zamezit přívalu ilegálních přistěhovalců. Občanstvo bude volat po zpřísnění kontrol a zrychlení azylových procedur, případně po zrušení zneužívané a dávno vyčpělé instituce azylu vůbec. Měřítkem vztahu k africkým i některým asijským zemím se stane ochota, s níž budou přijímat vyhoštěné imigranty. Kromě boje s drogami se úřady zaměří na potírání neméně odporného kšeftu převaděčských band, jenž dosud bývá omlouván bídou v zemích původu.

Ne. Kdo má deset tisíc dolarů na poplatek převáděčům, není obětí bídy. Kdo dle jejich návodu záměrně zničil svůj doklad, aby se mohl vydávat za Iráčana, Afghánce, Kurda či jinou momentálně výhodnou národnost, je podvodník a ze zásady nebudiž vpuštěn do země.

Není ani vyloučeno, že po desítiletích vlídné ohleduplnosti se karta obrátí a v Evropě přijdou opět ke slovu síly vyznávající pořádek a kázeň víc, než je vhodné a milé. To neříkám proto, že bych si to přál, ale protože se pokouším o prognózu; a z ní takový vývoj nelze vyloučit.

Je těžké předpovědět, do jaké míry může být Západ v obraně svých hodnot proti rozplynutí se v chaosu upadajícího světa úspěšný. Rozklad všech funkcí a ničení existenčních základů v zaostalých zemích bude pokračovat, až skončí v neobyvatelnosti; to není extrémně pesimistický dohad, nýbrž jistota. Hnány zoufalstvím se budou pokoušet další a další vlny uprchlíků o průnik do dosud obyvatelného světa, a se stejně stoupající rozhodností jim v tom bude západní veřejnost bránit. Mnohé pojmy, v minulosti téměř posvátné, se už dnes stačily odít nádechem nedůvěryhodnosti; není nemožné, že k nim časem přistoupí i humanita.

Zní taková představa nelidskostí, uznávám. Nikdo s trochou citu v duši si nepřeje takové konce. Ale vývoj lidských dějin ukazuje, že celkem houby záleží na tom, co si kdo přeje, dějiny si skotačí po svém a zřejmě v souzvuku s jakýmisi vyššími zákonitostmi, na něž nemáme vliv. Až bude toto století u konce, ukáže se, zda západní civilizace svůj okamžik pravdy přežila. Jestli ano, bude zde základ, z nějž se bude moci dál vyvíjet živočišný druh zvaný člověk. Jestli ne, pak se asi opravdu po světě rozprostře zničená, do posledního stébla spotřebovaná poušť bez života. Během tohoto století pravděpodobně padne rozhodnutí v konkurenčním zápase mezi životním způsobem, vytvářejícím hodnoty, a způsobem odlišným, hodnoty pouze spotřebovávajícím. A z podstatné části bude výsledek zápasu záležet ve schopnosti západní civilizace oprostit se od iluzí a naivit, na něž upozornit si dovoluje brát za účel tento článek.

3. Stav a další vývoj demokracie

Zkusme nyní odhadnout, jak se může do budoucna vyvíjet ne svět, nýbrž západní civilizace, jejíž přinejmenším materiální způsob už se stačil rozšířit do všech koutů planety, třebaže leckdy spíš jako karikatura sebe samého. A nepředstírejme, že nám na vlastní civilizaci nezáleží o nic víc než na všech ostatních; tvrdit takové věci je teď sice zrovna móda, ale také pěkné pokrytectví. Buďme upřímní a povězme, že nám na osudu západní civilizace po čertech záleží, jednak že v ní žijeme a s ní hyneme, jednak že nevzejde-li příští vývoj z ní, nevzejde z ničeho, v tom směru si nečiňme darmých iluzí. Není toho málo, co bude muset Západ překousnout, a to už poměrně brzy. Způsoby a instituce, které v posledním zhruba půldruhém století určovaly jeho způsob, se v mnoha případech octly na konci svých vývojových možností, což neznamená nic jiného, že buď se dle zákonů evoluce přerodí ve způsob vyšší, nebo zdegenerují a odumřou. V jejich výčtu začněme substantivem, jež bývá v politických argumentacích nejčastěji skloňováno, jeho obsah už však tolik zkoumáván nebývá: s demokracií. Ano, Západ, toť demokracie; máloco jej v tak velké míře určuje jako jeho vládní a správní systém. Zcela zázračný ovšem není; jistý moudrý muž pravil, že demokracie má mnoho nedostatků, zatím že však nikdo nevynalezl nic lepšího.

Dovolil bych si moudrému muži zčásti odporovat. Demokracii nikdo nevynalezl, nýbrž vzešla z tisíciletého vývoje západní společnosti jako jeho zatím nejvyšší, nic- méně přechodný stupeň. Není totiž jiných vývojových stupňů než přechodných, a jen ty mohou fungovat, dokud trvá jejich čas. Cokoliv pak kdo z hlubin svého osvíceného ducha vynalezl, systémy syntetické, pro věčné časy za konečný cíl dějin vyhlášené (o něž nebyla v předcházejícím století nouze), neosvědčilo se, jen se rakovinným způsobem rozbujelo a poté zaniklo. To musíme vědět, chceme-li hádat na příští vývoj našeho společenského způsobu.

Proberme si tudíž nedostatky demokracie, o nichž se zmínil onen moudrý muž. Sejmeme-li z nosu růžové brýle mámení, neunikne nám především, že se v současném stadiu vývoje už smrskla na málo víc než pouhý rituál. Snad je přirozenou tendencí státu, aby na jedné straně tlačil občana do pozice poddaného, na straně druhé pak vytvářel vládnoucí elity; ten úkaz nedokázala vyřadit z provozu ani demokracie (a nemluvím jen o demokracii české). I v ní se vytvořila elita politických vůdců, ledaže na rozdíl od elit předdemokratických volitelná, a v protivě k ní obecný lid, jehož poddanost je oproti dřívějším staletím jen o málo vylepšena možností vsunout jednou za čas do urny volební lístek.

Obvyklý údaj všech ústav, podle nějž veškerá moc vychází z lidu, je velice nadnesený; ve skutečnosti vychází moc z úzké vrstvy profesionálů, pro něž je služba veřejnosti zajímavá pouze tehdy, shoduje-li s jejich osobními potřebami, případně s potřebami jejich partaje. Neshoduje-li se, nic nepřiměje demokrata z povolání, aby ve veřejném zájmu jednal proti svému vlastnímu. Buďme tedy přesnější: zdrojem vší moci není ani lid, ani občanská společnost, nýbrž partaj. Partaji všechno slouží, k ní všechno směřuje, v ní padají skutečná rozhodnutí, v jejím zájmu se všechno děje. Zájmem partaje jest, aby setrvala u své moci, případně aby jí nabyla. Jelikož je stále ještě dodržován demokratický rituál, děje se tak pomocí voleb; i soustřeďují partaje veškerou svou energii k tomu, aby se u vlády buď udržely, nebo ji převzaly, nebo se na ní aspoň v příštím volebním období podílely.

Svět trvá miliardy let, lidský rod miliony a národní společenství tisíce, avšak partaj žije jepičím způsobem pro pouhé čtyři roky; co přijde po nich, tím se odmítá zabývat, delší časové úseky nejsou v dosahu jejího zájmu. A nejsou v něm ani potřeby či názory občana, jímž zprofesionalizované partajnictvo téměř celé čtyři roky pohrdá, aby se pak závěrem volebního období mohlo přetrhnout frenetickou péčí o jeho souhlas. Čtyř let jednoho volebního období je ale velmi málo k uskutečnění kroků nezbytných k udržení tempa s vývojem, jejž partajní demokracie obvykle jen pozdě a nerada dohání hektickými rozhodnutími, jež měla být učiněna už dávno. Jsou-li však navzdory všemu učiněna rozhodnutí správná, problémy společnosti skutečně řešící, nebývají voličstvem přijímána s nadšením a partaji, jež je prosadila, nepřinášejí užitek, jelikož se zpravidla pro první čas projevují spíš nepříjemnostmi, utahováním opasků a nutností oželet všelijaká navyklá pohodlíčka.

Jejich užitečnost se projeví až za čas, což ale demokratický volič nehonoruje, neboť se od svých partají naučil nemyslet o mnoho dál než k přítomnému okamžiku. Nutnost změn sice uznává, jest ale názoru, že by se s nimi mělo začít u jiných. Tak vývoj běží, nastávají nové okolnosti a je nezbytné na ně reagovat, avšak partajní politika stejně jako voličstvo dává přednost nehybnosti. Musí už nastat tvrdý úder osudu, aby vzbudil demokracii z jejího líbezného snění.

K tomu politika v posledním tuctu let ztratila svou bývalou přitažlivost. Přestala být tržištěm názorové nabídky, jelikož se veškeré ideologické recepty stačily během posledního století zesměšnit, a co z ní zůstalo, je nuda sama. V podstatě nenabízí politické divadlo víc než podívanou na klopotné přesouvání nikdy nedostačujících daňových příjmů z jedné ministerské hromádky na druhou. Až na ty řeči se v tom partaje mezi sebou neliší, protože ani jedna není majitelem kamene mudrců, s jehož pomocí by ze slov vyráběla peníze. Ideologické partaje sice dosud také existují a ohánějí se pravdami jednak věrouk starých a už vyčpělých, jednak nových a módních, ale nezasahují jimi víc než okraj občanského zájmu, nepřevyšujícího v zaběhlých demokraciích mez desíti, v nevykvašeném prostředí postkomunismu nanejvýš dvojnásobného počtu procent.

Klesající procenta volební účasti jsou příznačným úkazem současného vývojového stadia demokracie a svědčí o deziluzi občana, spatřujícího čím dál zřetelněji svůj bezvýznam v reji, jehož pravidla neurčuje on, nýbrž neotřesitelný sbor politických machrů. Půjde-li tento vývoj dál - a není důvodu, proč by nešel - může snadno přijít den, kdy se demokratický rituál octne na svém konci, podobně jako světaspásné ideologie dvacátého století. Zkusme na zbývajícím místě odhadnout, co se pak může dít dál. Naskýtá se dvojí scénář. Je představitelné, že rituál, o nějž zájem poklesne k nule, bude opuštěn. Partajní systém, pozbyv jeviště, na němž se dosud předváděl, se postupně, ač nerad, rozplyne. Můžeme si položit otázku, kdo se ujme vlády nad společností poté. Je nepravděpodobné, že by se k ní navrátili někdejší absolutističtí monarchové ani o něco modernější totalitní samovládci, ani plukovníci a maršálové, ba ani politbyra a generální tajemníci, neboť vývoj nemá ve zvyku oživovat vyhynulé dinosaury. Spíš, soudil bych, se můžeme nadít přímé vlády byrokracie. Vládne nám z největší části už nyní, opuštěním rituálu by se jen zbavila lesklých demokratických třásniček. Nestalo by se vlastně ani tak mnoho.

Nebo se uskuteční scénář druhý, pozitivnější, a demokracie se vyvine. Ukáže se, byla-li dinosaurem, nebo nositelem genů vyššího vývojového stupně. Jestli ano, projeví se to postupným růstem přímého občanského vlivu a roztáváním vlivu partajního. Prostředkem k tomu může být informační a výpočetní technika, která se také jistě ve vývoji nezastaví. Je vskutku nepochopitelné, proč ještě dnes musí občan vyjadřovat svou vůli tak archaickými způsoby, jakými je pouť do volební místnosti a zakřížkovávání chlívečků v obsáhlých lejstrech, čímž se řečená vůle beztak vyjádří jen velmi povrchně. Čeho se už nyní užívá v různých televizních anketách, lze bez problémů uplatnit i v této záležitosti: stisku tlačítka, vytočení telefonního čísla. A jelikož ani technický vývoj není ukončen, jistě i metod rozvinutějších.

Občan se tak bude moci vyjádřit nejen k sestavení parlamentu, na jehož počínání už pak nemá žádný vliv, ale ke všem otázkám všedního dne, dotýkajícím se jeho zájmu. Bránit tomu nebude nevýkonnost či scestnost takového projektu, jako spíš skutečnost, že tím ztratí na významu nejen partaje, nýbrž i veškeré parlamenty a vlády, jež se tak přemění v technické orgány, převádějící vyjádřenou občanskou vůli do praxe. Z obou zmíněných možností se prosadí ta, která leží na linii přirozeného vývoje.

Věřme, že to nebude byrokratická samovláda, nýbrž vyšší stupeň demokracie. Je v naší občanské moci už dnes v tom smyslu působit a krotit partajní profesionály v jejich elitárním, leč bezvýchodném tanci.

4. Stát a jeho cesta k černé díře

Podobný proces proměny čeká i sám stát. Míváme tendenci nahlížet na jeho současnou formu jako na cosi téměř božsky posvátného; ale pohlédneme-li do minulosti, uzříme, že se v ní úloha a podoba státu měnila, jakkoli se v dané chvíli zdála být nedotknutelnou. Můžeme si promítnout celý jeho vývoj v našich zeměpisných souřadnicích: od lesních tlup, spravujících své záležitosti dohodou a vzájemnými pranicemi, přes zárodek státního uspořádání, provozovaný kořistnickými knížecími družinami raného středověku, přes monarchickou autokracii až po současný vládní způsob, jímž je zastupitelská demokracie. Navzdory různým převratům a jiným křečím dějin můžeme v celém tom tisíciletém průběhu sledovat jistou setrvalou tendenci: sílení moci a vlivu státu. Kamennými mlaty mávající divoši nepotřebovali ke své existenci žádný; společnosti středověku si zažívaly dost útlaku a svévole, nicméně jim stát nestrkal prsty do všeho, a ještě předminulé století mívalo své koutky, kam jeho všetečnost nezasahovala.

Dnes bychom navzdory vší demokracii už sotva našli prostor, v němž by občan mohl konat po svém, nepodřízen státnímu dohledu. V utužování poddanské závislosti vyniká především stát zvaný sociální, stanovivší si za úkol všeobsáhlou, z daní financovanou péči o občana od prvního do posledního dechu. Můžeme vyslovit prognózu, že přirozená tendence k státní všemoci bude pokračovat i nadále. Stále těsnější bude stisk státních kleští, v nichž se bude zmítat občan, ovšemže občan všemi demokratickými právy nadaný. A stále širší bude rozpětí působnosti, již si stát bude osobovat. Budiž na tomto místě vyřčeno, že ve skutečnosti je jen velmi úzká oblast, kde je působení státu skutečně nezbytné: víceméně jen ochrana občana před zločinem (soudnictví, policie atd.), trocha mezinárodní diplomacie a reprezentace, jakož i obrana proti vnějšímu nebezpečí, v kterémžto oboru už ale aspoň mezi zeměmi Západu došlo k jistému pokroku od časů kamenných palic. Všechno ostatní může a dovede řešit občan sám, a ne-li on, tedy obce a nižší správní celky.

Jelikož bývá státní péče navíc neefektivní a rozmařilá, vzbuzuje v občanovi čím dál silnější dojem, že stát je nepřítel, s nímž musí svádět neustálý lítý boj; a protože je stát proti němu v převaze, vynalézat tisíce drobných lstí, jimiž dosáhne vytvoření tajných koutků, v nichž o sobě rozhoduje sám. Ale každý vývoj plyne tak dlouho ve zdánlivém klidu, až narazí na hranice svých možností a dojde k vývojovému zlomu. Není vyloučeno, že už se v něm nalézáme a budoucnost má připraven pro současné pojetí státu otřes, z nějž nevyjde takový, jaký byl předtím. Zkusme si to představit.

Setrvale se rozpínající stát pochopitelně potřebuje k výkonu funkce neustále se rozmnožující armádu těch, kteří jeho dozor a péči vykonávají. Nač stačila v dřevních časech zmíněná již kamenná palice, za Boleslava Ukrutého několik desítek mečů knížecí družiny a za rozvinutějšího feudalismu sbor dvořenínů v paruce a s kordem po boku, na to si dnešní stát vydržuje rozsáhlou byrokracii, počet jejíchž služebníků jde v lidnatějších zemích do milionů. Ti všichni běhajíce s lejstry v podpaží chodbami svého úřadu přísahají, že mají strašně moc práce, že na ni nestačí a že nutně potřebují posily.

Až donedávna se stát prostřednictvím svého úřednictva rozpínal celkem bez překážek. Jeho potřeby byly kryty daněmi, a kde daně nestačily nebo bylo eráru žinantní je zvyšovat, tam nastoupilo zadlužení. Pamatuji se na slova, jimiž se ještě před dvaceti lety obhajoval německý kancléř Schmidt, nařčený opozicí z lehkovážného dělání dluhů: »Ale vždyť my si to přece můžeme dovolit! Vždyť my na to máme!« Dnes už by se žádný politik takto nevyjádřil, do módy přišla slova o železném šetření a o snižování deficitů. Poněkud pozdě, řekl bych. Za císaře pána si stát vystačil s deseti procenty občanova příjmu, jež mu v podobě daní vytáhl z kapsy. Jaký to rajský stav! Dnešní erární zátěž obnáší kolem třiceti procent ve Švýcarsku a v USA, kde buď vládnou obyčeje přímé demokracie tak početných regimentů úřednictva nevyžadující, nebo systém zásad liberálních, do občanových záležitostí ani kapes nos tolik nestrkající.

Stát sociální, jehož chvalitebný model mnozí nacházejí ve skandinávských zemích, je mnohem žravější a vyžaduje si oběti často až vysoko přes padesát procent. To už je hranice, na níž se ukazuje, že to tak dál ne a nejde. Za ní se už hroutí hospodářský život, takže dalším přitahováním daňového šroubu přítok grošů do erárních kasiček nesílí, nýbrž naopak slábne. Užít věčného způsobu rozmařilců a obrátit se o výpomoc k lichvářům, to už také začíná nejít; množí se případy, v nichž lichvář pokrčí rameny a dí, lituji, milý státe, nepůjčuji bankrotářům, od nichž bych své penízky nejspíš nikdy neviděl zpátky.

Tuto zkušenost už učinila kdysi převelice sociální Argentina, a její příklad, ač se zatím nezdá nikoho odstrašovat, zajisté není poslední. Nic naplat, už můžeme odhadnout, že rozmařilec stát bude muset dřív nebo později začít ... ne šetřit, to on dělá v jednom kuse. Ostatně ukažte mi zhýralce, který by si vstávaje lehaje neumiňoval, že začne šetřit. Ale bude muset omezovat rozsah své péče a moci. Bude se muset rozpomenout, v čem je jeho působení nezbytné a kde by se bez něj společnost mohla klidně obejít. Bude muset, ouvej ouvej, sáhnout na svou milovanou byrokracii, a to tak, že omezí rozsah její agendy, proškrtá směrnice a nařízení, vyřadiv z nich ty, jež neslouží ničemu víc než rozptýlení zodpovědnosti.

Zbytečno podotýkat, že tak stát ani neučiní lehko, ani že se byrokracie bude všemi způsoby pokoušet omezení svého vlivu odvrátit. Můžeme dokonce předpovědět, že souboj občanské společnosti s diktátem byrokracie bude z velké části poznamenávat dějiny nastávajícího století a jeho výsledek že není nikterak jistý.

Mohu předcházející řádky ilustrovat příkladem. Mně blízká osoba pracuje v Zemědělské komoře německé země Dolní Sasko, zabývajíc se tam kontrolou osiva. Pro touž činnost je v řečené zemi příslušný i úřad druhý, zvaný Šlechtitelský. I otázal jsem se oné osoby, co by se stalo, kdyby se otevřel jícen pekelný a oba slavné úřady pohltil. Pochopitelně první, co jí přišlo na mysl, bylo, že by tím přišla o chleba; ale zamyslivši se hlouběji mi sdělila, že vlastně nic. Jen by se sedláci museli sami starat, aby měli své osivo čisté a aby jim vyrostlo obilíčko, za něž by stržili slušnou cenu. Jelikož by na sebe takové břímě rádi vzali a ušetřili si tak lejstrování a výdaje, jest otázkou, k čemu vlastně oba úřady se svými stovkami pilných zaměstnanců jsou. Lze mít za to, že kdybychom takto šli na kořen užitečnosti jednoho úřadu za druhým, zjistili bychom v převážné části případů, že jsou snadno nahraditelné vlastní zodpovědností těch, o něž si troufají mít otcovskou, leč nevyžádanou péči.

Jako v případě demokracie, i prognóza příštího vývoje státu může být dvojí. Buď je instituce státu dalšího vývoje schopná, překoná svou zbytněním byrokracie způsobenou krizi a od hlídání každého občanova pšouku se vrátí k principu vlastní zodpovědnosti. Bude to stát levný, výkonný a jeho prospěšnost bude zjevná, čímž občanu jednak zůstane víc grošů v kapse, jichž bude moci použít k investicím do hospodářství, jednak mu ubude nutnost bránit se státu jako lítému nepříteli a vymýšlet lsti k odvrácení jeho spádů. Je to, přiznám se, až jaksi příliš krásný scénář, jenž mi připomíná různé zářné zítřky, co nám bývaly slibovány, takže bych byl s jeho vyhlašováním raději opatrný.

Nebo bude všechno jinak. V tom případě je stát západního typu na konci svých možností a nečeká jej další pozitivní vývoj, nýbrž degenerace. Nenajde sílu k odvržení svého bumbrlíčkovství, a protože už nebude možné si opatřovat prostředky k dalšímu rozpínání po demokraticku a tržně, sáhne k destruktivnímu řešení, s nímž už také máme svou zkušenost. Nebude se spoléhat na berní úřad, nýbrž se sám rázně zmocní všech hospodářských zdrojů země, postaví je pod svou kontrolu, bude z nich nějaký čas čerpat a pokoušet se regulovat umělými zásahy to, nač nestačil způsob přirozený. To ovšem by v krátké době vedlo k rozpadu všech společenských a hospodářských funkcí, k všeobecnému zchudnutí a morálnímu zhrubnutí, což rovněž není nutno dokumentovat na příkladech. Dál ale podobenství nesahá; ožebračené země sovětského bloku měly svou naději ve funkčním Západu, kterážto možnost v popsaném scénáři odpadá. Představitelný je pak už jen pád na samé dno, černá díra, jež pohltí stát i s jeho daněmi, deficity a dluhy, a nakonec temné období naprostého chaosu.

Snad by z něj mohla vzejít nová organizace společnosti, začínající ... bohdá ne až od kamenného mlatu. A to ještě jen za předpokladu, že se nezápadní civilizace dočkají své černé díry ještě dřív, protože nelze čekat, že by předmětu své někdejší závisti a zášti odpustily. Napadá mě ale zrovna, není-li možný i scénář třetí, že by totiž vládu z rukou nemohoucího a rozhazovačného státu jednou převzali ti, jimž je hospodářské myšlení vlastní, šéfové koncernů a bank, a spravovali stát jako hospodářskou jednotku, jejímž účelem je přinášet zisk.

Něco podobného se už rýsuje; hranice mezi zeměmi Západu se stírají a význam vzájemného obchodu čím dál víc zastiňuje nedůvěryhodnou politiku. Zajisté; je to pomyšlení, při němž se vzbouří srdce nejen zaníceného protivníka globalizace, nýbrž i opravdového, rozvážného demokrata. Ale nebude-li mít Západ k výběru víc než pád do černé díry ... kdoví. Čítáme mnoho o koncích, k nimž západní svět dospěje v důsledku svého konzumního myšlení a necitlivého nakládání s životním prostředím. Nechci tvrdit, že na tom vůbec nic není; za mnohem pravděpodobnější však pokládám úpadek Západu v důsledku rakovinného bujení státu a jeho byrokratického aparátu.

Mezi vyjádřeními tohoto a předchozího oddílu kapitoly je rozpor: namalovali jsme si pozitivní prognózu vyššího stupně demokracie, v níž nebude rozhodující vůle partajních machrů, nýbrž občanova. Naproti tomu zjišťujeme sklon státu k rozšiřování své moci a zabírání stále širších oblastí občanovy vůle pod své komando. Jde-li v obojím případě, jak se zdá, o přirozenou tendenci, vychází z nich jako nevyhnutelný výsledek věčný střet občana s jeho státem. Leda by tak velice věčný nebyl, jakož už vůbec příroda neobsahuje věčností, nýbrž jen různě dlouhých období. Jelikož těžko lze vyslovit prognózu, že by člověk ze světa zmizel, avšak jeho stát zůstal, musíme to zkusit obráceně.

Je dost možné, že státu bude čím dál méně zapotřebí, až jeho funkce vyhasne úplně, ostatně jsme si jeden z takových scénářů naznačili. Ale to je otázka velmi dlouhých věků, jichž je těžko dohlédnout, takže by se rozumný prognostik o to neměl ani pokoušet.

5. Kudy se může ubírat vývoj politiky

V pokračování předchozích úvah se pokusme odhadnout, jak a v co se může vyvinout pole, na němž demokracie působí, totiž politika. Pomiňme různé politické jevy v cizích civilizačních oblastech, jež nás sice mohou znepokojovat, ale nemůžeme na ně mít podstatnější vliv, a zůstaňme tím, čím jsme a měli bychom především být, hospodáři na vlastním, západním políčku. Před zhruba dvěma sty lety se v zemích Západu účast na veřejném dění, původně záležitost aristokraticko-monarchické elity, rozšířila na všechny společenské vrstvy. Jakmile k tomu došlo, vyvstalo zřejmě zákonité a do dneška platné rozštěpení politického názoru na levici a pravici.

Je pozoruhodný ten úkaz, že ať se kdekoli konají volby a ať je jakákoli jejich předehra, nevzdaluje se poměr hlasů obojí části názorového spektra přibližné vyváženosti: půl je občanů v podstatě levicově, půl pravicově smýšlejících. Dospěje-li levice, příliš lehkovážně zacházející se zdroji země, k hospodářskému úpadku, pozvedne se k přechodnému triumfu pravice; dojde-li k stabilizaci a vzestupu konjunktury, posune se občanská přízeň zpět k levicovým principům, slibujícím při malé vlastní námaze rozličná modrá z nebe. Ale ať tak nebo tak, ani největší úspěch či propad se příliš neodchyluje od padesáti procent, rozdělení občanské přízně odpovídá myšlenkovému založení obou částí společnosti. Jsou v ní na jedné straně lidé důvěřující ve vlastní schopnosti a hodlající si svůj blahobyt vlastním úsilím vytvořit; a tisíce drobných blahobytů pak vytvářejí blahobytnou, prosperující společnost. Na straně druhé stojí ti, kteří žádají, aby blahobyt i četné jiné výhody pro ně vytvořil stát. Třetím do počtu a často jazýčkem na volební váze je pak početný sbor lidiček prostého ducha, kteří nemajíce názoru ani postoje žádného, se rozhodují podle toho, který z usmívajících se plakátových strýčků má krásnější kravatu a lepšího kadeřníka. V poměrné vyváženosti všech uvedených prvků a jejich zaběhlosti by demokratické společnosti Západu mohly prokráčet všemi otřesy času a v nezměněném stavu vplynout i do století dvaadvacátého. Jestli ale vplynou, je sporné, neboť na vývoj působí i jiný mocný faktor, jímž je pud jakkoli demokratického politika k moci.

Člověk může potlačit své špatné sklony, ví-li o nich, ale pudy, zděděné už od našich chlupatých prapředků, jsou zřejmě nepotlačitelné. Takový je zaprvé pud schraňovací, vedoucí původně k shromažďování kořisti a zásob a v modernějším podání peněz, za druhé snaha o získání privilegovaného místa v tlupě, vznikem státu změněná v touhu vládnoucích po ještě a ještě větší moci. Můžeme tu obojí posedlost kárat a doporučovat příklon k vyšším duchovním hodnotám, ale na principu samém nic nezměníme, peněz ani moci nebude nikdy dost.

I ten nejbohatší člověk, ač tisícinásobně zaopatřen, nenechá dalšího schraňování majetku, a i ten nejmocnější vladař se bude vždy ohlížet, kde by urval další kus své osobní moci. V té skutečnosti může spočívat kámen úrazu budoucího vývoje a nebezpečí pro demokratickou vyváženost. Neboť příležitosti k moci - a tím druhotně i k získání hmotných statků - skýtá nepoměrně víc princip levicový.

Jeho pracovní metoda, odebrat občanům co největší část jimi vytvořených prostředků a poté je dle vlastního uvážení znovu rozdělit, pochopitelně velmi vyhovuje vládychtivcům, protože kdo drží v rukou opratě přerozdělovacího aparátu, vykonává velmi podstatnou moc. Tak se společnost může znovu snadno octnout tam, kde už jednou byla, v rozdělení na pány a kmány. Všimněme si, co velkomožných vrchností znají dějiny, co dobrotivého panstva, rozhazujícího z kočáru krejcárky mezi chudou holotu; to není protimluv, okázalá štědrost je potěšením vládce, nezvratně upevněného ve své moci. Je možno očekávat, že upevní-li nezvratně svou moc levicový politik, bude velice dobrotivý k holotě, jak k tomu ostatně už dnes směřuje. Možná dokonce, že na rozdíl od dřevních feudálů ponechá v platnosti i některé ozdobnější části demokratického rituálu.

Určitou brzdou v tom dění patrně bude tendence k úpadku, zákonitě provázející levicové hospodaření, třebaže je ovšem nejisté, dá-li se vrchnost budoucnosti takovou malicherností ovlivnit. Ale to všechno platí pouze za předpokladu, že i nadále bude hlavní občanovou pohnutkou blahobyt. Může tomu totiž být i jinak; ohrožení holé existence odsunuje otázku materiálního nadbytku do pozadí, kdo prchá z hořícího domu, nestará se příliš, jak bohatá bude večeře. Jevů, jimiž by se občan západní země mohl cítit ohrožen ve své existenci, je celá řádka a už dnes dobře patrných. Snadno se může stát, že jejich naléhavost ještě vzroste a převáží nad dosavadním pravo-levým politickým schématem. Prvním v pořadí obecného zájmu se může stát problém bezpečnosti; a bezpečnost, povězme si hned, činí nemalý díl občanské svobody. Málo platná jsou všechna ústavně zaručená práva, musí-li se občan uzavírat ve svém přímo pevnostně zabezpečeném příbytku, zatímco venku svobodně řádí zločinná zvůle.

Tak daleko to zatím většinou nedošlo, ale už nyní se občan cítí být stále méně bezpečný mimo své čtyři stěny, stále víc je míst, kam se pro jistotu nepouští, stále hrozivější je noc, stále podstatněji je jeho svoboda omezována v prospěch těch, jejichž jediná svoboda by neměla přesahovat bezpečně zamřížovaný areál. Tento stav bývá odůvodňován mnoha právně-etickými zásadami, ale jako všechno ostatní, i ony mají svou mez, po niž je občan ochoten se jim podřizovat. Bude-li překonána, může se bezpečnost stát tématem rozhodujícím o výsledcích voleb a sestavení vlád. Spolu s projevy rozkladu, infiltrujícími z oblastí světové bídy, může obojí vyústit a pravděpodobně také vyústí do pocitu akutního ohrožení, z nějž vyplynou zcela jiné priority, než jaké jsou ceněny v časech vyrovnanějších. Vzpomínka na časy, kdy se stávkovalo za zvýšení platů o půldruhého procenta, bude pak vyvolávat útrpný úsměv, stejně jako četné jiné současné posvátnosti. Lze hádat, že západní politiku očekává ještě další vystřízlivění.

Až dosud totiž političtí předáci obojího zabarvení předstírají, že jsou v jejich moci záležitosti hospodářské, růst produkce, míra zaměstnanosti a jiné podobné. Má-li vládní partaj to štěstí a její působnost spadá do období konjunktury, připne si zásluhu za to hrdě na svou hruď; má-li smůlu a vládne v časech hospodářské recese, ozdobí se metálem stejně zázračné schopnosti opozice. Zatím to divadlo jakž takž funguje, ale přibývá těch, kteří přestali věřit, že politický kouzelník má schopnost tahat z klobouku králíky konjunktury, a dospěli k poznání, že to nejlepší, čím se politika může přičinit o hospodářství své země, je plést se do jeho záležitostí co nejméně. Nakonec ještě zbývá zmínit se o tématu, jež v posledních desítiletích mimořádně ovlivnilo politický zápas: je to otázka životního prostředí. A jestliže se politika dokázala zmocnit témat ekonomických, aby z nich udělala králíka k předvádění kouzelnických triků prosťáčkům, dopadla ekologie co možná ještě hůř.

Vážnost problémů, jimiž se zabývá, by si zasloužila přísné nestranickosti a co nejpečlivějšího odborného vážení, ale místo toho z ní byly odlity kule do partajních mušket, stala se zástupnou levicovou ideologií poté, kdy se ukázal jako nepoužitelný marxismus, osvědčila se jako žebříček k vystoupání do politických kariér. Kromě toho už zpolitizovaná ekologie, jak lze po dobrých třiceti letech jejího působení sečíst, nedosáhla jiných výsledků než bujného zdaňování, kladení samoúčelných překážek, zbytečných výdajů, zdržování projektů, které byly nakonec vzhledem ke své nezbytnosti přesto provedeny, ale s mnohaletým zpožděním a za mnohonásobných nákladů, jakož i rozličného iracionálního povykování. V neposlední řadě zpomalila zelená obstrukce vývoj energetických principů vyšší generace, jejichž zavedení do praxe může jednou rozhodnout o dalším trvání západní civilizace. Ekologie, citlivá, jemného a odborného zacházení vyžadující věda o souladu lidských potřeb s přírodou, se tak do značné míry zdiskreditovala a je nebezpečí, že dostane-li se Západ do podstatnějších potíží, bude odvržena jako druhořadý krám.

Je totiž třeba vědět, že ekologická vyváženost je drahý špás a je nutno na něj mít. Ekologická katastrofa ve všech částech třetího světa usvědčuje z omylu každého, kdo si představuje, že recept na trvale udržitelný vývoj je prostota a chudoba. Nikoli. Ekologický stav zemí západní civilizace odpovídá a bude i nadále odpovídat jejich stavu hospodářskému a vycházet z jeho rozvoje, ne z popření. Tím už se dostáváme ke konečnému souhrnu.

Cokoliv pozitivního přinese budoucnost, bude pokračováním a dalším rozvinutím dosavadního vývoje. Tak tomu je už od prahor, tak tomu bude i nadále, veškeré pokusy o umělé zavedení nových, šťastnějších světů nemohou než skončit debaklem a retardací. Tím spíš pokusy o návrat k idylám, které nikdy neexistovaly a ani existovat nemohly. Nastávající století s sebou možná přinese dramata, ve srovnání s nimiž bylo to, s čím jsme se rozloučili v roce devětaosmdesátém, ještě bukolická selanka. Aby v nich náš životní způsob obstál, bude se muset rozpomenout na kořeny, z nichž vyrostl, na prozíravost, zodpovědnost, cílevědomou práci a smysl pro realitu, v nichž spočívá jeho převaha nad ostatními civilizačními oblastmi.

Dokonce, odvažuji se na tak metafyzické pole, ve střetnutích století obstát musí, neboť nevzejde-li svět budoucnosti z dnešní západní civilizace, nevznikne z ničeho, nepředstírejme si nic o nezkažených přírodních národech. Leda by vývoj živočicha jménem člověk byl ukončen a tuto planetu měli ovládnout mravenci či jiní níže organizovaní tvorové, jak už také bylo vysloveno, ale v to se zdráhám věřit. To se v dějinách přírody ještě nestalo, to není v jejích zákonitostech.

(Hannover, 14. 8. 2003, ANNONCE, 3. 9. - 1. 10. 2003)

Ještě jsem asi čtenáři dlužen omluvu: myšlenky a leckdy i formulace v této kapitole už možná nalezl na jiných místech knížky. Ale jedná se o shrnutí, v němž se takovému opakování nedá vždy vyhnout. Kromě toho se domnívám, že jsou určitá témata, jež se vyplatí opakovat, když pro nic jiného, tedy aby si je jistý druh lidí zapsal za uši. Leč obávám se, že právě on se mezi čtenáři této knížky bude stěží vyskytovat.

XVI. Prognostika jakožto literární obor

Vlastně měla být předchozí kapitola shrnutím, završením a tím i ukončením celé knížky. Když jsem se ale probíral jednotlivými články, jak jsem jimi v průběhu posledních tří let komentoval děje toho převratného času, nedávala mi pokoj jistá otázka: nevyskakuji si příliš vysoko, chtěje nahlédnout pod fěrtoch budoucnosti? Prognostické pokusy, zejména v oboru politiky, nejsou ovšem v publicistice nikterak vzácné; tím vzácnější jsou však případy, kdy se předpovězená budoucnost opravdu a v plné míře dostaví. Spíš jsou pravidlem větší či menší odchylky a omyly, ba dokonce se už nejeden smělý prognostik zesměšnil, prorokovav budoucnost, která se pak, potvora, vyvinula v přesný opak. Ne nadarmo zná lidová moudrost pořekadlo o Sibyle, která chybila.

Jeť prognostika ošidné řemeslo. Má vůbec smysl se jí oddávat? Nebylo by rozumnější stanovit, tak a tak se věci mají, a co se z nich vyvine, přenechme Pánubohu? Jenže to by zase publicistika přišla o kus svého půvabu. Jsou tedy aspoň nějaká pravidla, jichž by se člověk při předvídání mohl přidržet, aby si nekoledoval o posměch? Jedno jsem už někde vyslovil: neplést do odhadu svá přání. Naléhavě ale cítím, že to ještě není všechno. Snad je zdařilá předpověď cosi jako jablko ze stromu poznání, které člověku spadne do klína leda náhodou; snad je kdesi v neznámu namalována čára, již já ani nikdo jiný nedokáže svými smysly a svým rozumem překročit, a odhad věcí budoucích leží z určité - patrně značné - části za ní.Na stopu odpovědi mě nakonec přivedl odrbaný sešit fantastických povídek, jakým se říká »science fiction«. Povídky to byly stařičké, ze samých začátků toho žánru někdy ve dvacátých letech, a bylo dosti zábavné se dočítat, jak si autor toho věku představoval naši současnost.

Nicméně - hle; tak moderně zní slovo »prognostika«, a ona už vlastně dávno kvete v rouše literárním. I napadlo mě, že když jiní vytvářejí takováto díla, proč bych to nemohl zkusit já? Proč bych nemohl na smyšleném příběhu ozkoušet svou prognostickou dovednost? Tak vznikl příběh, jejž se pro změnu a osvěžení osměluji na následujících stránkách předložit shovívavému čtenáři. Vyšel mi trochu jiný, než jak obvykle příběhy science fiction bývají, ale zato - jak doufám - dává aspoň částečnou odpověď na otázku, jak a do jaké míry je člověk ustrojen k předpovídání budoucnosti. Vůbec si myslím, že by každý adept prognostického řemesla měl nejdřív sepsat povídku science fiction a počkat dvacet třicet let, jak se jeho předpovědi splní. Možná že by se pak raději vyučil něčím jiným.

Soukromá zpráva o rukopisném nálezu

Starý, nevrlý kostelník mi odemkl dveře kampanily a s nesrozumitelným brumláním se vzdálil. Dveře se vrzavě pootevřely a jejich štěrbinou vnikl do zatuchlého přítmí dlouhý pruh světla, v jehož paprscích tančil prach. Vyplašený netopýr vypískl a chvatně zalétl hlouběji do nitra věže. Na kamenném prahu jsem zaváhal; bylo mi jako někomu, kdo tuší, že příštím krokem přesáhne mez, která ohraničovala jeho dosavadní život a nic už v něm nebude, jak bývalo. Ale překonal jsem úzkost z nepředstavitelného a vstoupil. V přízemí nebylo nic, jen viklavé cihlové dlaždice a hromádky nedefinovatelného smetí v koutech, jako by zde kdysi dávno někdo zametal, ale svou práci nedokončil. Strmé schodiště s nedůvěru vzbuzujícím zábradlím vedlo do vyšších pater. Dech se mi zúžil podivnou předtuchou. Každým krokem jako bych byl blíž ... čemu? Tajemství?

Ne tak zcela. Věděl jsem už víc, než aby stará kampanila mohla přede mnou skrývat něco, čemu by se tak dalo říkat. Ještě přesněji řečeno, bylo to tajemství, snad jedno z největších, jež ještě zbývalo literární vědě odhalit, ale zachytil jsem jeho cípek už před dvěma desítiletími a šel jsem po jeho stopě až do dneška. Až do této chvíle. Tím prvním cípkem byl útržek listiny, již jsem shodou náhod našel v archivu jednoho apulijského kláštera a která obsahovala zlostnou polemiku proti jistému kacířskému novotáři z Milána, jehož jméno je Leonardo da Vinci. Listu chyběl začátek i konec a leccos bylo nečitelné nebo ohlodáno myšmi, přesto jsem však vyrozuměl, že géniu renesance jsou vytýkány jakési blíže neurčené spisy, v nichž se měl dopustit neslýchaného rouhání. Řečené spisy totiž vyprávěly o světě dalekých budoucích staletí, o jejich způsobech, řádu a dějích. Tím se proslulý umělec ale chtěl rovnat samotnému Bohu, který jediný zná budoucnost; kdokoli jiný - s výjimkou několika paprskem nebeské inspirace osvícených proroků - by se pokoušel prohlédat do budoucna, hřeší nevýslovně. Neboť se nezdálo podobné pravdě, že by milánský Leonardo, novotář a člověk podezřelého života, mohl patřit mezi vyvolené proroky.

Cosi už jsem o té věci slyšel. Mezi badateli se odedávna proslýchá domněnka, že renesanční génius po sobě zanechal kromě obrazů a technických nákresů i listy příběhů, jimž sám říkal ficcione scientica, ale nezachovalo se z nich nic, buď že je stárnoucí Mistr sám zničil v obavě před inkvizicí, buď že je inkvizice vypátrala a odevzdala plamenům a zapomnění. Až nedávno mě upozornil jistý antikvář v Urbinu, že by se díl Mistrovy pozůstalosti ještě mohl skrývat neobjeven v odlehlém umbrijském koutě, kam byly podle některých náznaků přeneseny části milánského archivu, když městu hrozilo španělské plenění. Sledoval jsem tu stopu dál, až se mé pátrání zúžilo na městečko Monfalcone s jeho nemnoha farami a kostely. Prohledal jsem je bez výsledku. Zbývala už jen tahle polozřícená zvonice.

Schody ještě víc zestrměly, vedly stále výš, z jedné plošiny k druhé, až na poslední z nich je nahradil rozeschlý žebřík. Po něm už jsem se nepustil, neboť mě upoutala nevelká skříň. Byla zamčená, ale stačilo krátké zapáčení a křídla jejích ztrouchnivělých dveří se uvolnila. Jak jsem doufal, obsahovala hromádky listin na papíře i na pergamenu, převázaných motouzem i volně ležících. Už na první pohled byly některé z nich značně staré. Chvatně jsem je začal třídit. Matriky a urbáře, zápisy dědictví, darovací listiny zaniklého kláštera ... papežská encyklika proti jansenistickému bludařství ... jako bych odkrýváním vrchních vrstev pronikal stále hlouběji do minulosti ... jakési nedatované poznámky týkající se vladařského domu Sforzů, to by už ukazovalo na Miláno, takže na domněnce urbinského antikváře možná něco bude, ale stále ještě ... až tady. Ano. Ofoukl jsem prach z prvního listu nepořádně srovnané hromádky a okamžitě jsem poznal proslulé Mistrovo zrcadlové písmo. Byl jsem u cíle.Tohle, napadlo mě, tak nabídnout u Sothebyho nebo na jiné starožitnické aukci, by mohlo vynést pěkných pár milionů. Liber, ne lir. Ale chvatně jsem tu hamižnou představu zapudil. Jsem badatel, a ne spekulant. Přede mnou leží dosud neznámé myšlenky jednoho z největších mozků lidstva, ještě jsem se nedokázal orientovat v stránkách popsaných vybledlým inkoustem, ale třeba to opravdu jsou ty záhadné ficcioni scientica. Může v nich být něco, v porovnání s čím jsou všechny Sothebyho miliony směšné. Vrcholná moudrost. Konečné, nejvyšší Poznání. Kámen mudrců, klíč k lepší budoucnosti lidstva. Hlas z hloubi minula, jenž se oplodní budoucností v syntéze dosud neznámé, vyústivší do cesty vysvobození z pradávných lidských úzkostí.

Náhle se mě zmocnila zběsilá netrpělivost, chtěl jsem už být ve své pracovně a luštit ty zažloutle šedavé listy. Měl jsem si vzít aktovku, k čertu, to jsem celý já se svou roztržitostí ... nacpal jsem svazek do náprsní kapsy pláště, doufaje, že se zteřelé listy nerozlámou. Věděl jsem, že se chovám nezodpovědně; že bych měl skříň pečlivě zavřít, ničeho se už nedotýkat a povolat na místo štáb restaurátorů, aby vzácnou památku odborně vyjmuli a provedli první konzervační práce. Ale vědecká chtivost mě ovládla silou, jíž jsem nedokázal vzdorovat. Nepříliš opatrně jsem seběhl práchnivými schody k patě kampanily.

Francesco Todi, příslušník dóžecí stráže, letmo zahlédl podezřelý stín vyklouznout z tajných dvířek paláce. Strnul. O dvířkách, skrytých pod klenutím můstku, věděli jen nemnozí a Francesco je všechny znal. Ten člověk, zahalený v temném plášti s kápí, určitě nebyl z nich. »Stůj,« zvolal do zesilovací mušle. »Stůj, nebo střelím!«Neznámý se jen přikrčil a zaběhl za roh nábřežní zdi. Francesco se hnal za ním, ale spatřil ho už jen skočit do gondoly, a než stačil napnout svou rychlopalnou kuši, rozlehl se kašlavý zvuk a člun s podezřelou postavou se úžasnou rychlostí rozjel někam k Lidu. Samočinný mechanismus Francescovy kuše za ním poslal spršku dalekonosných střel, ale nadarmo, střely neškodně zapadly do vod laguny nemnoho sáhů za vzdalující se zádí. »Diavolo,« ulevil si strážný napůl v bezmocném rozhořčení, napůl obdivně. Ještě stále si nezvykl na tyhle novomódní gondoly, nepoháněné poctivě veslem, nýbrž jakýmsi čertovským zařízením, skrytým v schráně pod kormidelnickou lavicí. Franceskův kapitán se už několikrát snažil vysvětlit mu princip té věci, ale starý strážný z toho nezmoudřel. Že prý střelný prach, jehož sílu se benátským učencům podařilo spoutat, takže nyní, rozložená a zpomalená, slouží k pohonu gondol. Brzy prý, půjdou-li výzkumy dobře, bude síla střelného prachu pohánět i velké kupecké koráby, které se tak už obejdou bez plachet, a námořní plavba se vysvobodí z diktátu větru. Nikdo netuší, kázal mu nadšeně kapitán, jak obrovský význam bude mít ten vynález pro benátský obchod a bohatství. Francesco se s ním o to nepřel. Kapitán může mít pravdu. Ale on sám o ty novoty nestál. Střelný prach dělá randál a ruší klid města na laguně; ze všech koutů se teď ozývá to kašlavé rachtání, už i hejsci, plující z karnevalu, se nemohou objevit na staré lodici s veslem, chtějí-li se vyhnout posměchu svých dam. Francesco však byl stárnoucí člověk a rámus neměl rád.

S nechutí se obrátil a šel, aby o příhodě pověděl kapitánovi. Od chrámu San Giorgio Maggiore se přes vodu neslo nešporní zvonění, do šedavého zimního dne si zvolna lehal večer, bylo dvanáctého ledna 1999, krátce před skonem tisíciletí.

Sto čtyřicátý šestý dóže benátský Frederico z mocného a bohatého rodu degli Fiori se natáhl v křesle. Byl to statný padesátník atletické postavy a dosud v plné síle těla i ducha, jako téměř všichni muži 20. století, kteří se nezřídka dožívali až šedesátého roku. Oděn byl podle současné módy v splývavé roucho s širokou, vzdušnou suknicí trávové barvy, naštěstí už byly pryč ty doby, kdy se muži upínali v těsné a nepohodlné nohavice. To zůstalo výsadou dam, vždy ochotných povýšit zdobnou marnivost nad volnost a zdraví. Měl proč být spokojen. Benátky se za jeho vlády znovu staly mocnou a rozlehlou říší, ačkoliv ještě před nemnoha desítiletími upadly až k podobě zchátralého, chudobného přístavu, do nějž málokdy zavítal kupecký koráb. Avšak lidský důvtip a vynalézavost přinesly nový rozkvět. 20. století se hemžilo převratnými vynálezy, dobývajícími zemi i moře. Ba i samotný vzduch; ale tomuto objevu dosud chybělo dohotovit několik maličkostí, aby mohl být uveden v praktické použití. Dobrý díl těchto novinek pocházel od benátských vědců a přinášel do města ruch, slávu a peníze.

A jeho síla rostla i nadále. Na východě Serenissima znovu ovládla moře i ostrovy. Do cesty se jí mohl stavět jen Cařihrad, již před stoletím osvobozený spojenými silami evropských knížat zpod tureckého jařma; avšak cařihradští císaři uznali benátskou převahu a šířili svou moc raději do pustých stepí ruských, o něž se střetali v stálých bojích s tatarskými hordami. Na severu tvořila benátskou hranici odvěká hradba alpských hor; ale severní italská města, Florencie, Siena, ba i pyšné Miláno, se sjednotila s Benátkami v jedinou moc, jíž v té době nebylo na světě rovné. Dokonce i švýcarské kantony požádaly o připojení k spolku a byly přijaty, ačkoliv se proti tomu silně stavěly vlivné kruhy milánských i benátských bankéřů; jim nemohli chudobní horalé nabídnout víc než své ledovce a trochu špatného sýra. Na sever od Alp to vypadalo jinak. Německé císařství chřadlo, až zaniklo docela, a porýnská knížectví se zmítala v nepokojích a bídě. Také vzdálenější západní země, Anglie s Francií, vysílené staletými zápasy, se ponořily v jediný ponurý chaos; a nesvorní španělští velmoži po krátkém triumfu znovu ztratili svou říši i svobodu v prospěch afrických nevěřících. A třebaže benátské lodi vyplouvaly za obchodem i výboji daleko na jih a na východ, až k bohatstvím slynoucím břehům indickým a kitajským, na západní oceán se nepouštěly. Nebylo proč; po mnoha marných výzkumech věda nezvratně prokázala, že tím směrem neleží nic než mořská pláň bez konce.

Nelze ovšem pominout mlčením, že na východě narážela benátská moc ještě stále na překážku v podobě rozlehlých území, ovládaných kalifátem Damašským a sultanátem Bagdádským; avšak kdysi strašlivá síla islámu zemdlela ztrátou Cařihradu a nedokázala překážet Benátkám ničím víc než úskoky a záludy, leckdy ovšem značně nebezpečnými.

Ale největší zvrat nastal na jižní benátské hranici, již Serenissima nyní sdílela s Římskou republikou. Naplnil se dávný sen vzdělanců a v obtížném, léta trvajícím koncilu aquilejském se papež zřekl světské vlády, ponechav si pouze nezvratnou moc duchovní hlavy křesťanstva. Římský lid pak uskutečnil ušlechtilé zásady republikánské vlády, veden duchem Catonovým. Na témže koncilu byl společným úsilím rovněž ukončen dávný a zbytečný spor křesťanských církví; řecký Východ se spojil s římským Západem a té síle už nedokázaly odporovat odštěpenecké skupiny kacířů, takže mimo lůno církve setrvávaly koncem dvacátého století už jen rozptýlené zbytky nestoriánů v tatarských stepích a husitů v pralesích Čech.

Dóže se zahloubal, vidina skvělé budoucnosti se zdála k uchopení blízká. Jen ještě...»Jeho excelence Mahmud ibn Usmán, vyslanec sultána toledského!« Dutý hlas se ozval z nitra síně, až sebou dóže trhl; teprve nedávno zavedli v jeho paláci tyhle skryté trouby, takže již nebylo třeba dveřníků, s nimiž byly vždy jen potíže. Hlásnou troubu nikdo neuplatí, aby tajně poslouchala za závěsem jako nespolehliví sluhové. Ale také ... ta prázdnota dóžete až děsila. Snad si zvykne. »Uveďte ho!« Mnohohlasá ozvěna četných trub naplnila sál. O okamžik později se dveře samočinně rozevřely, vstoupil jimi muž v bohatě vyšívaném kaftanu a obřadně se uklonil. »Můj pán a vládce, sultán Šarífuddín, zvaný Vznešený, meč islámu a záštita věřících, ti posílá tento vzkaz, ó pane korábů!« S těmi slovy podal dóžeti srolovanou a těžkou pečetí opatřenou listinu. Frederico degli Fiori pečeť rozlomil a pohroužil se do četby. Na tváři se mu usadil pobavený úsměv, ale brzy zmizel, byv vystřídán výrazem úžasu a poté hněvu. »Kdybych osobně neznal sultána Šarífuddína, řekl bych, že se zbláznil, nebo že si ze mě tropí žerty. Jakým právem vznáší tyto požadavky?«»Právem moci,« odvětil vyslanec s dvornou úklonou. »A ani trochu nežertuje.«»Musí to být nějaká zcela nová moc, o níž jsem dosud nevěděl. Jinak bych řekl, že má tvůj pán dost starostí s křesťanskými povstalci v Asturii, než aby... Odevzdat Sardinii, Sicílii a řecké ostrovy, píše. Základny na jaderském pobřeží, Anconu a Bari ... Lido, Burano a Mestre by nechtěl?«»Zatím ne, leda až později. Snad mohu Vaší Milosti prozradit jeden ze sultánových úmyslů. Není proč jej dál držet v tajnosti, v této chvíli už lodi vyplouvají. Slyšte: nežli dojde na Benátky, hodlá sultán znovu pro islám získat Cařihrad, jejž jste se vy křesťané zmocnili lstí. Ostrovy, jež žádá, leží na cestě k němu. Lido a Burano ne. Není ovšem vyloučeno, že...«»Podivuhodné sebevědomí. Než dám napsat odpověď - každý si může domyslet jakou - smím se dozvědět, v čem spočívá ta náhlá moc? Čím hodlá Šarífuddín dobýt Cařihrad a snad i Benátky? Dosud z něj velký strach nešel, jestli si dobře vzpomínám.«»Ale půjde a nejen vaše město jej pocítí. Až naše létací stroje začnou chrlit ne-uhasitelný oheň na benátské lodi a možná i na tento palác, pak... Můj pán však doufá, že k tomu nedojde. Nerad by zničil tak krásnou stavbu. Očekává odpověď do tří dnů; a doufá, že bude rozumná.« Znovu se hluboce uklonil a všechna diplomatická uhlazenost nedokázala ukrýt zlomyslný tón jeho hlasu.

Dóžetem otřásl hluboký vnitřní úlek. To nevypadalo na planou hrozbu. A přece ... doposud dokázali hispánští nevěřící stěží stlouci kloudnou plachetnici, ani na výbušný pohon se zatím nezmohli. Teď... Jakýsi stín podezření se mu proklubával k vědomí.»Odkud vzal sultán Šarifuddín létací stroje?«»Ještě si Vaše Milost nevšimla jisté ztráty? Mohu obrazně říci, že mému pánu sultánovi dodaly, ehm, ehm, plány létacích strojů Benátky samy. Vaše stráže, Milosti, nejsou zvlášť bdělé. Plány ovšem byly nedokonalé, ještě zbývalo dořešit několik podrobností, aby se křídla strojů pohybovala co nejúčinněji, ale to už toledští mudrci dokázali. Dovedou víc než jen bádat v koránu, což je asi omyl, jemuž Vaše Milost propadla.«Dóže se vší mocí vůle přiměl k soustředění. Ano, podezření nabylo pevné podoby, před nějakým časem mu sdělili, že z tajného archivu zmizely jisté podklady. Strážný prý spatřil zloděje, ale nedokázal ho polapit. Že se však nestalo nic zvlášť nebezpečného, protože plány byly nepoužitelné, chyběly v nich určité důležité podrobnosti. Hm. Tak už si ty podrobnosti někdo domyslel. Bude muset své vědce popohnat k bystřejšímu úsilí ... ale Šarifuddínův náskok tím nevyrovná, nejvýš se mu přiblíží. Mezitím mohou hořet italská města. Leda by ... ano. Leda by Benátky postavily proti létacím strojům něco ještě úžasnějšího. Strašlivou sílu, která předčí i nejčistší střelný prach.

Oč bezvýsledně usilovaly generace alchymistů, tomu se přiblížili badatelé muranských tajných laboratoří už na dosah, ještě několik týdnů práce, a kámen mudrců bude nalezen. S ním celá jeho nepředstavitelná moc, již je možno obrátit k cíli tvořivému, ale také k ničivému. Několik týdnů? Ne. Experimenty se musí zkrátit.»Sděl svému pánu, že jsem ochotný k rozumné ... eh, k velmi rozumné odpovědi. Že k ní však potřebuji ne tři dny, ale týden. To je má jediná podmínka. Můžeš jít.«»To nelze, Milosti. Nezpravím sultána v tak krátké době. Za tři dny stroje vzlétnou.«»Ještě v tuto hodinu vyšlu svou nejrychlejší poštovní loď, opatřenou výbušným motorem. Pozítří bude v Malaze. Ještě máme prostředky, vidíš, celý archiv vaši zloději nevykradli. Tvůj pán se možná podiví.« Ulekl se, nevyzradil-li vyslanci touto větou příliš mnoho. Zatahal za hedvábnou šňůru, rozezněl se skrytý zvonec a téměř vzápětí vešli strážní.»Odveďte tohoto pána do vládního hostince. Opatřte ho tam vším pohodlím, ale hlídejte ho a nenechte ho vycházet. Sedm dní. Pak se uvidí.«Dóže osaměl se svými znepokojivými myšlenkami. Dá potrestat strážného, který ... ach, tím už také nic nespraví. On sám udělal chybu; domníval se, že génius Benátek je jedinečný a nikde jinde nenapodobitelný, zvlášť ne v zaostalých saracénských zemích. A ono zatím ... snad ještě nikdy nestálo křesťanstvo před hrozbou tak strašlivou. Jestli muranští badatelé nedodají kámen mudrců do týdne, může být zle, třebaže se nedá

Vyloučit, domyslel jsem si nedopsané slovo. Co vyloučit? Dál už nebylo nic, jen prázdný, zašedlý list. Proč je Mistr neukončil? Co to má znamenat? Ze zvyku jsem zapátral po stopách vyškrábání, ale ne, Mistr psal na papír, ne na pergamen. Kde může být pokračování? Znovu jsem nervózně přehrabal práchnivou hromádku, pokračování jsem však nenalezl, listů Mistrovy fantazie bylo všeho všudy šest a sedmý byl od půle čistý, nepopsaný. Všechno ostatní byla jakási stará lejstra, možná že rovněž vzácné a objevné spisy, ale v této chvíli mě nezajímaly. Že by božský Leonardo začal psát na jiný papír, ale ten se ztratil? Proč by to ale, k čertu, dělal? Nebo že by už neměl kdy své vyprávění dokončit? Že by ho mezitím zaujalo něco jiného? Asi stěží; Mistr nemíval ve zvyku nechávat své dílo nehotové nebo po způsobu nestálých pošetilců přeskakovat z jednoho nedomyšleného nápadu k druhému. Také by snad aspoň větu dopsal, neuťal by ji uprostřed slova. Cosi se muselo stát. Cosi podobného úderu blesku, co autora ne odradilo od dalšího psaní, ale ohromilo, v jediném okamžiku zdrcujícího poznání mu vyrazilo pero z ruky. Bylo to možná poznání ... nemožnosti dokončit takové vyprávění? Ale vždyť desítky autorů našeho věku spisují lehkým perem smělé obrazy budoucnosti, plné nejfantastičtějších vynálezů, a dobře na tom vydělávají. Že by génius renesance, zajisté je duchem převyšující, nedokázal totéž? Ještě jednou jsem se zahloubal do vybledlého Mistrova písma.

Jistě, je to všechno jakési ... při vší úctě k velikánovi z Vinci jsem nedokázal odehnat ze rtů úsměv. Mohutný mozek, obrovská, geniální fantazie, ale představu našeho času nám zanechala věru poněkud legrační. Kdežpak nejvyšší Poznání, kdežpak vysvobození lidstva z jeho úzkostí. Všechny ty rychlopalné kuše, křídly mávající létací stroje, nalezený kámen mudrců, toledský sultanát ... představy ve věku patnáctém možná smělé, neslýchané a úžas vzbuzující, ale terči budoucnosti se do černého zrovna nestrefily. Jakpak se ... znovu mi zatanulo na mysli srovnání ... jakpak se asi strefují do černého fantazie současných autorů? Budou za pět set let také vzbuzovat pobavený úsměv? Nebo jsou k smíchu už teď, v okamžiku sepsání, ale zatím to nikdo nepostřehl? Jaká je vlastně, opravdu a střízlivě, lidská schopnost vyvodit ze současnosti i ze zkušenosti dějin představu budoucnosti? Zač stojí všechna proroctví minulá i současná? Není možná prorok nejkomičtější figurka na divadle světa? A to, nebuďme jednostranní, prorok obojího typu: jak důvěřivec jásající vstříc všech těžkostí zbavenému zítřku, tak pochmurný zvěstovatel apokalypsy, věštící plameny, zhoubu a strašlivý hněv Hospodinův? Může být, že právě ten druhý je z obojího směšnější, protože bývá jak v době Leonardově, tak v té naší bráván tak ukrutně, s posvátnou hrůzou vážně. To spíš proroctví dobrých konců bývá přijímáno opravdovějšími mysliteli s nedůvěrou; je pozoruhodné, jak člověk umí být zamilován do představy vlastní zkázy.

Pokud se pamatuji na futuristické romány mého mládí, bývaly zaplněny ... nu, ne právě rychlopalnými kušemi. Ale čímsi dost podobným. Hlavně fantastickými dopravními prostředky; lidstvo budoucnosti prostě v jednom kuse odněkud někam lítalo. Třeba na různé vzdálené galaxie, prožívajíc přitom roztodivná dobrodružství. Proč si dávalo tu námahu, nebývá z textu příliš patrno. A opravdu, čas přinesl létání do vesmíru, ale živobytí na této planetě se tím zvlášť nezměnilo. Zato se udály objevy jiné, změnivši svět velmi podstatně; je však autoři science fiction jaksi nepředpokládali. Nikdo nepředpověděl lavinovitý rozvoj informatiky a nekonečné množství možností i obav s tím spojených. Aniž by někdo vytvořil science fiction z úžasných mechanismů genetiky, třebaže mohl; tento princip nabídl lidstvu už Mendel v těch českých pralesích. To teprve nyní, když už k rozvinutí došlo, domýšlejí jej chmurní věštci ke katastrofálním koncům.

Lze tedy z toho odvodit jisté zákonitosti? Že člověk, pokoušející se o odhad budoucnosti, nebývá schopen ničeho víc než rozvést ve fantazii svou přítomnost? Má-li po ruce létací stroje do Ameriky, vymyslí si ještě náramnější stroje k létání na galaxie. Má-li starosti z válek, z aids či z nezaměstnanosti, vybájí si budoucí svět buď těchto metel zbavený, nebo na ně naopak zahynuvší, což obojí vyplývá z téhož druhu fantazie. Je-li nejdramatičtějším kusem na divadle světa střet islámu s Benátkami, nasměruje své očekávání dle toho; je-li právě hrán kus o střetu sovětsko-americkém, vidí jej v budoucnu buď dohrán k dojemnému sbratření, nebo naopak k atomové katastrofě. Má prostě své problémy, starosti a naděje a předpokládá, že budou i nadějemi věku příštího, neboť si nedokáže nad ně nic podstatnějšího představit. Je neobyčejně snadné vymýšlet si skvělou budoucnost. Stejně snadné je vynalézat záhuby a katastrofy, mající se přivalit na hloupé lidstvo. Dějiny ale píší svou science fiction samy a jedno ani druhé se v ní nenaplňuje. Pakli se přece jen naplní, nebývá už důležité. Neboť zatímco člověk takto dětinsky mudruje, kdesi hluboko v puklinách dějin už vře magma budoucnosti, které se časem vylije a změní život na zemi tak, jak nikdo nečekal. Miliony drobných souvislostí ze sebe vydají příští stav světa i lidské společnosti, ale kdo by jej chtěl odhadnout, musel by ty miliony drobných příčin znát, jejich souvislosti poshledávat a uspořádat je ve vše obsahující vzorec.

Nestačí jen vyhlédnout si jednu příčinu, byť i závažnou a myslemi dnešních lidí hýbající, a z ní vyvodit jednostranný závěr; tak se dojde leda k rychlopalným kuším. Ale analýzy tak mikroskopické, nekonečné množství příčin zahrnující, není ani nejgeniálnější lidský duch schopen, takže proroctví nevycházejí, ať optimistická nebo apokalyptická. Jisté se zdá být jen jedno: ať bude zítřek jaký bude, našim představám se vysměje. Postaví nás před zapeklitosti, na něž nebudeme připraveni, a z toho, čím se těšíme nebo čeho se bojíme dnes, udělá staré a směšné haraburdí.Nebo snad přece jen můžeme něco předpovědět bez obav, že budeme příštímu času pro smích? Už někdy od prvohor a možná ještě ode dřív podléhá veškeré dění na světě zákonu vývoje.

Lze tedy snad předpokládat, že tomu tak bude i nadále. A že nenastal-li konec světa v důsledku jeho špatného naplánování dosud, nestane se to bohdá ani dnes či zítra. Právě tak jako nenastal ani nenastane stav rajský, v němž by už byly všechny bolesti světa vyléčeny. A dost, tím je našim věšteckým schopnostem konec. Je snad toto, čeho se domyslel Mistr Leonardo, spřádaje svou fikci budoucnosti? Zjistil, že k ničemu víc než k směšným vynálezům a k trochu rozvinutému, ale stále ještě současnému stavu světa se nedomyslí? Domyslet nemůže? A přerušil proto své psaní uprostřed slova, shledav je pošetilým? To tedy ... ano, byl to přece jen velký myslitel.Veden nejasným instinktem jsem se rozhodl neukázat Leonardův neukončený spis pranikomu, ani Sothebymu, ani světové vědecké veřejnosti. Zůstane ležet v mém pracovním stole. Ne abych si jej přivlastnil; ale nejskvělejší rozum i pošetilost mohou někdy být od sebe obtížně rozlišitelné. Nerad bych, aby vědecký svět měl mého milovaného Mistra za blázna.

(Hannover, 12. 1. 1999 - nepublikováno)

Autor o sobě a o knížkách

Vida! Už čtvrtá knížka se v poměrně krátkém čase řadí do mé autorské poličky, inu, úspěch, úspěch. Až si začínám říkat, jestli bych se neměl povýšit na spisovatele, protože autor je nakonec každý, kdo sepíše reklamu na zubní pastu, avšak spisovatel...

Zajisté sami cítíte tu mimořádnost, ono vlání vznešenosti, prýštící z toho slova. Být spisovatel, to už není řemeslo, nýbrž přímo poslání, a koho jím osud pověřil, může si činit i jiné nároky, například být svědomím národa. Příslušníkem duchovní elity. Ledaže ... nu ano. Když se tak ohlédneme o pár desítiletí zpět, můžeme zřít téměř veškerou duchovní elitu této země, hrnuvší se v tuposti hovězího stáda pod rudé prapory, nejedno svědomí národa, jež se v hodině pravdy jalo skládat obdivné dumky na Stalina, spílajíc týmž dechem kulakům, revanšistům a mandelince bramborové. Z čehož lze usoudit, že ani nejvyšší poslání a nejslavnější titul nechrání před hloupostí, o zbabělosti a přihřívání kariéristické polívečky ani nemluvě.

Pročež odolám lákání slávy, a jsem-li spisovatel, o tom přenechávám soud jiným. Beztak je to divné řemeslo, tohle spisovatelství. Jediné mezi všemi, jemuž se nelze vyučit a získat úřední licenci k jeho provozu. Můžete si odsedět několik let v příslušné škole a stát se tak hercem, malířem, muzikantem či kýmkoli jiným z širokého cechu kumštýřského; pouze pro dráhu spisovatelskou není jiné kvalifikace než ve škole života. Prožij si pár desítek let života krušného a proměnlivého, člověče, a baví-li tě k tomu ještě hrát si se slovíčky, můžeš zkusit napsat svůj první text; pak už se ukáže, čemu ses ve škole života naučil. Rovněž je pozoruhodné, že se spisovatelství dostavuje spíš jaksi bokem, mimoděk; není slýcháno, aby dítko, nabravše rozumu, prohlásilo: »Až budu velký, stanu se spisovatelem!« Ani mně, to se ví, taková idea nikdy na mysl nepřipadla.

První životní plán, jejž jsem pojal, byl stát se lesníkem. Dokonce jsem i poslal přihlášku do píseckého učiliště, ale byl jsem odmrštěn: lesnictví je povolání venkovské, sdělili mi brutálně, kluci z Prahy u nás nemají šanci. Nu dobře. Přešlo pár let a zájem se mi od lesa a zvířátek pootočil k záhadám minulosti, i hotovil jsem se k studiu historie. Na příslušné fakultě sice proti klukům z Prahy nic nenamítali, ale lépe se mi také nevedlo. Ukázalo se, že dějepisectví je obor velmi, převelice výběrový, a kdo k němu chtěl být připuštěn, nestačil mu pouze neposkvrněný kádrový profil a občasné předstírání svazáckého nadšení, nýbrž musel ... nevím co. Snad udat svou vlastní babičku pro poslech Svobodné Evropy. Snad vlastnoručně chytit diverzanta a přinést ho na rameni na ÚV KSČ jako Bivoj toho kance. Dodnes nevím, jak se to tenkrát, na sklonku stalinské éry dělalo, aby se člověk stal historikem. Jenom mi tak někdy napadá, vida v novinách tento údaj pod jménem mého vrstevníka ... musels to být pěkná sviňka, chlapče, být tebou, ani bych se tou profesí moc nechlubil.

Jelikož jsem si nedokázal nahonem vymyslet nic náhradního a kádrovými ploty méně obehnaného, vztáhla po mně ruku Čepičkova armáda. Aspoň jsem měl pro další dva roky pokoj od lámání hlavy, čím bych se měl stát. Zmoudřev poněkud během toho času, usoudil jsem, že nejlepší bude hledat obživu v nějakém povolání, jejž by socialistické vlasti bylo víc zapotřebí než historiků. Náhoda mi přivála podřadné technické místo v geologickém ústavu, a už jsem viděl, že jsem to tentokrát trefil: budu geolog. Vystudovat mohu dodatečně, když mi v ústavu dají doporučení... Jenže Osud nechtěl, abych se stal vědátorem na poli věd geologických, a nastražil mi dvě kádrové pasti, do nichž jsem ochotně a zručně upadl. Činnost v zakázaném skautském hnutí si pochopitelně říkala přinejmenším o vyhazov, když ne o kriminál; a aby toho nebylo málo, přispěl jsem drobnou pomocí kamarádovi, jenž se rozhodl uprchnout za kopečky. Kamaráda chytili, zmáčkli ... no, nic mu nezazlívám, sám nevím, jak a kam až jsem zmáčknutelný. Kdo to o sobě ví, ať odsuzuje. Jenom že mě po skautském průšvihu vyhodili z geologického ústavu, takže jsem místo vytouženého studia zaujal mnohem neslavnější postavení jakožto pomocný dělník na vrtech.

Po druhém průšvihu jsem byl uznán za nehodna i běhání v gumovkách blátem kolem soupravy a octl se na samém kádrovém dně, jímž tehdy byla uhelná šachta. Již jsem na jiném místě vyjádřil svůj podiv nad skutečností, že dělnická strana, chtíc někoho potrestat, učinila ho dělníkem; a chtíc ho smést do propadliště nejhlubšího, pověřila ho povoláním vyhlášeně nejčestnějším, jímž tehdy byla horničina.

Tak se mi, aniž jsem o to zvlášť usiloval, na plné obrátky rozběhla škola života. Bylo u vrtů všelijakých lidských typů, od rozkulačených sedláků, povyházených profesorů a z kriminálů propuštěných velezrádců až po bývalé estébáky, uváznuvší v sítích jakýchsi interních pletich; a každý se mi představil životním románem, jen jej napsat. Šachta se projevila být fakultou ještě intenzivnější: fáral jsem na společné šichty s trestanci ... ale ne, žádnými politickými, spíš to byla sbírka zlodějů, podvodníků, sem tam vrah, ale především radikální odpírači jakékoli práce, což se tehdy neodměňovalo sociální podporou, nýbrž dvěma lety kriminálu.

S plány na studium a vědeckou kariéru byl ovšemže definitivně konec. Což bylo truchlivé, ale zároveň se mi tím dostalo výhody, již si zplna uvědomuji až teď na stará kolena: jelikož si člověk u lopaty zrovna nestrhne mozkové závity, zůstala mi spousta kapacity na přemýšlení, srovnávání zkušeností, a když jsem přemohl jistý vnitřní ostych, i na psaní.

Zahájil jsem hned románem, a to historickým. Sám už ten letitý rukopis dnes nerad beru do ruky, nelíbí se mi, musel jsem tehdy asi být divný pták, ale nakladatelství Vyšehrad se líbil, i byl zařazen do edičního plánu na rok 1973. I zdálo se být všechno dobré. Ale nebylo. Z mladické bujnosti jsem vtrousil do textu hojnost úvah o svobodě a podobných tehdy podezřelých jevech, takže když v něm zalistoval odpovědný činitel, zajektaly mu zuby a kázal okamžitě román z plánu vyškrtnout. Mezitím jsem si ale stačil vydobýt jistou pozici v některých novinách a časopisech, takže nestav se hvězdou na nebi spisovatelském, učinil jsem první krůčky na stezkách publicistiky, ovšem krůčky opatrné, svobodě a jiným hříšnostem se raději vyhýbající.

Což mě spolu s jinými úskalími života v reálném socialismu začalo časem mrzet, takže jsem jednoho zářijového dne roku 1979 vzal ranec, rodinu za ruce a odebral se do exilu. Bylo mi zřejmo, že se po kariéře vědce takto loučím i se slávou literární, protože kdo by byl v širém světě zvědav na česky píšícího autora. A zase bylo všechno jinak. V kapitalistické cizině vycházela řádka exilových časopisů, do jednoho z nich - kolínského Hlasu Bohemie - jsem napsal, byla mi nabídnuta spolupráce (pochopitelně bezplatná), poté následoval švýcarský Zpravodaj a jihoafrický Našinec, i měl jsem zase co dělat.

S obzvláštním potěšením jsem vzal na vědomí, že k mým pilným čtenářům náleží i příslušné oddělení StB, dobře vědoucí, kdo je to ten Josef Kratochvíl, kterýmžto jménem jsem své kontrarevoluční úvahy podepisoval.

Posléze nadešel rok devětaosmdesátý, rok sametový. Můžeme si o něm myslet co chceme, ale pro mě znamenal návrat na domácí publicistickou scénu: pan Josef Kudláček, tehdy vydavatel listu Český deník, mi poskytl prostor ve formě stálé týdenní rubriky, zvané Pohled zvenku. Vychází v téže podobě a rozsahu dodnes v listu ANNONCE. Výběr z článků této rubriky se stal základem první knížky, nazvané Češi očima exulanta. Dnem, kdy vyšla, se mi prolomila spisovatelská smůla a s knížkami se roztrhl pytel: hned příštího roku to byl historicko-nehistorický román Praotcové, za další rok sbírka cestovatelských úvah Svět bez růžových brýlí, za ještě další rok knížka, již vážený čtenář právě drží v ruce.

I je tedy konečně všechno dobré. Ledaže si pytel dal s protržením poněkud na čas; sedmdesátka na krku ... kdoví, kolik knížek z něj ještě stačí vypadnout. Ale ne, nechci být osudu nevděčný.Ani nikomu jinému. Posledními řádky tohoto spisu chci vzdát hold a dík všem dobrým duchům, žijícím i již v Pánu zesnulým, co mě jich na mé autorské dráze provázelo. Panu Ladislavu Jehličkovi, redaktoru mé prvotiny, jenž o mých protistátních úletech dobře věděl, kryl mě však s odvahou člověka, jemuž osud už nemůže nic horšího připravit - žádný div po dvanácti letech v komunistickém kriminále. Paní Ludmile Konopíkové, mé neúnavné příznivkyni v čase před- i posametovém. Panu Antonínu Šulcovi, obětavému redaktoru Hlasu Bohemie, jenž mě uvedl do exilového tisku. Pánům Jaroslavu Strnadovi, Ladislavu Křivánkovi a Rudolfu Němečkovi, vystřídavším se za ten dlouhý čas u kormidla měsíčníku Zpravodaj. Panu Jiřímu Trojákovi, duši mně nejmilejšího Našince v těžké době, kdy na jeho druhou vlast, Jihoafrickou republiku, byla uvalena mezinárodní klatba. Panu Ludvíku Friedemu, vydavateli výborného časopisu Polygon, a panu Pavlu Primusovi, pokračovateli jeho díla. A přede všemi jmenovanými ovšem Josefu Kudláčkovi, vydavateli ANNONCE, na jehož hlavu však nechci dštít chválu a slávu, neboť toho mezi přáteli není třeba.

Hannover, listopad 2003

(konec)

Zpátky