Červenec 2005

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 1)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Zamyslil sem sobě tuto pouť aneb vandr do světa: kdež jaké sem potvorné věci buď spatřil, neb se s nimi potkal, vše to v přítomném traktátu sem jako vymaloval. Jak vtipně, nedbám: dejž Bůh, jen aby prospěšně, mně i bližním mým (Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce).

Mé ženě Silvii, bez jejíhož porozumění a shovívavosti bych ani nenapsal tuto knížku, ani neposbíral kamínky do své mozaiky světa. Luděk Frýbort

Předmluva

Procestoval jsem skoro celý svět, aniž jsem vytáhl paty z domu. A nejen to. Mám z toho putování tolik dojmů, nebojím se dokonce napsat zážitků, že bych mohl směle konkurovat řadě profesionálních cestovatelů, vybavených pro své výpravy tučným finančním zázemím a drahou výzbrojí. Nemluvě už o paďourech, kteří sice také téměř všude byli, jejichž pohyb po planetě se ale scvrkává do zkušeností více či méně tuctového turisty, zhýčkaného pohodlím hotelů a všemožnou péčí cestovních kanceláří.

Ptáte se, jak se mi to podařilo? Inu, dostalo se mi cti podílet se na jazykových korekturách knihy, kterou právě držíte v ruce. Knihy, jejíž autor se vymyká všem představám o typickém cestovateli či nedejbože turistovi v běžném významu tohoto slova.Abych se svého úkolu mohl se ctí zhostit, musel jsem si samozřejmě Frýbortův Svět bez růžových brýlí pečlivě přečíst, a to nikoliv pouze jednou a už vůbec ne jen zběžně. A tu se mi přihodilo to, co jsem se pokusil popsat v úvodu: nabyl jsem dojmu, že i kdybych do poznávání světa investoval sebehříšnější peníze, sotva bych za ně získal to, co Luděk Frýbort nabízí českému čtenáři za pár korun. Je totiž něco jiného objíždět zeměkouli jako sběratel plážového bronzu, cizokrajných suvenýrů, štosů k uzoufání jednotvárných fotografií, hotelových jídelníčků či jiných kuriozit, nebo přijmout pozvání světoběžníka, jehož vnímavost k okolí a schopnost s ním splynout třeba i za cenu nepohodlí a nezřídka též přímého osobního rizika je vpravdě unikátní. Připočteme-li k tomu autorův vypravěčský talent, můžeme se vsadit o poslední pětník, že nad stránkami jeho zatím nejobsáhlejšího spisu prožijeme chvíle cestovatelského vzrušení, jež by nám jinak zůstaly odepřeny.

Jelikož si troufám řadit Luďka Frýborta mezi své přátele, snad si mohu dovolit označit ho za cestovatelského výstředníka. Neboť jak jinak charakterizovat muže zralého věku, který si na svých výpravách počíná jako kluk a nikoli jako zámožný německý důchodce, před nímž se uctivě klaní hoteloví pikolíci, majitelé penzionů, kempů a autopůjčoven, případně horští průvodci v chudších zemích planety? Zatímco naprostá většina západních lidí jeho kategorie si na svých toulkách světem počíná takříkajíc důstojně, Frýbort ve své touze po poznání překračuje všechny meze normálnosti. Kde jiní cestují klimatizovanými autokary, on šlape na kole. Tam, kde si ostatní stěžují na úroveň hotelových služeb, on doplňuje svůj proviant v místních krámcích často podezřelé úrovně, usíná pod širákem, dokonce přijímá pozvání k noclehu od nevypočitatelných domorodců. Nebo nocuje společně s harcovnickou mládeží všech světadílů, s níž sdílí její útrapy, sytí se pokrmy, z nichž by se ctihodnému Evropanovi udělalo šoufl už od pohledu, a při tom všem, nadán schopností rychle si osvojit jazyk místních lidí aspoň na nejnezbytnější úrovni, ještě s nimi neúnavně komunikuje. Hádá se s hlasateli protizápadního názoru, naslouchá moudrosti tam, kde ji jiní nehledají, a navazuje cenná přátelství v končinách, o nichž tuší, že je navštívil prvně a naposledy.

Jsou chvíle, kdy Frýbortova notorická zvídavost balancuje na hraně bláznovství. Řekněte sami: kdo z vás by se odvážil podstoupit přátelskou návštěvu respekt budících divochů, jejichž rodovou tradicí je sběratelství lebek? Pro autora této knihy to byla samozřejmost.Luděk Frýbort se českým čtenářům představil již dvakrát. Poprvé v ANNONCI vyšel jeho sborník esejů Češi očima exulanta, jímž se autor prezentoval jako nenapodobitelný glosátor postkomunistických poměrů. Následoval pokus o románovou rekonstrukci Praotcové, jímž znovu prokázal své vypravěčské mistrovství a navíc se uplatnil i jako nadaný kreslíř, schopný převést své vjemy také do výtvarné podoby. Jeho zatím poslední knížka Svět bez růžových brýlí v sobě spojuje výjimečnost obou publikací předešlých. Je to jakýsi autoportrét Frýborta-myslitele, Frýborta-fantasty a Frýborta-cestovatele. Není to cestopis; jednak si autor takovou klasifikaci přímo zakázal, jednak se do škatulky tohoto žánru ani nevejde. Není to fantazie, neboť obsah díla je skutečný až k neuvěření. A není to ani čistě filozofický traktát, jakkoliv se Frýbort místy marně brání pokušení přesvědčovat čtenáře o správnosti svého vidění světa.Svět bez růžových brýlí je nutno číst pomalu a důkladně, věnovat té četbě stejné zaujetí, jako kdybychom vůbec poprvé přelézali plot české posttotalitní zahrádky, za nímž nás čekají netušená překvapení.

Jenom tak - bez ohledu na to, zda se s autorem úplně ve všem ztotožníme - nám bude dopřáno výjimečného cestovatelského prožitku v bezpečí čtyř stěn našeho obýváku. A také poznání, že český knižní trh právě zkrásněl o jedinečné dílo ve všech směrech unikátního literáta.

Petr Zavoral

Sbírání kamínků do obrázku světa

Poprvé jsem se vydal na konec světa, když mi byly čtyři roky. Kde se konec světa nalézá, jsem věděl dost přesně: byla to řada topolů, rýsující se na obzoru, když jsem se podíval z paloučku u nás na Hanspaulce směrem západním. Za topoly už nebylo nic, jen nebe, čímž bylo zřejmé, že tam se tedy nachází ono kritické místo, k němuž se v pohádkách vydávali různí Honzové, princové a jiní dobrodruzi. I přeťapal jsem údolím Šárky, vyškrábal se do protějšího svahu ... nu, bylo to zklamání. Za topoly se prostírala jakási oranice, kdežto konec světa se posunul o hodný kus dál. K němu jsem už nešel, obávaje se, že bych pak doma dostal nasekáno.

O dvaačtyřicet let později jsem svůj pokus zopakoval. Vzal jsem ruksak, pár stovek načerno posháněných dolarů, v něž jsem obrátil veškerý svůj majetek, za ruku ženu a tříletého synka a vydal se s nimi k cíli daleko nejistějšímu, než byla ona řada topolů nad údolím Šárky. Vede se dnes mnoho řečí o tom, odcházel-li český člověk do emigrace z důvodů politických nebo hospodářských, ale to je, řekl bych, nesmysl nepříliš jiný než hledat konec světa u Horoměřic. Byl to sakramentský životní zlom, v mnohém ohledu bolestný, a málokdo by se k němu byl odhodlal, kdyby se pak měl kdesi za mořem starat, zač koupí dětem písanku do školy a z čeho si večer uvaří polívku. V tom smyslu jsme byli všichni hospodářští emigranti. Nikdo z nás by ale také nebyl odcházel jen pro materiální přilepšení; to by zase byla příliš vysoká cena za tu hromadu nejistot, rizik a překážek, jež musel exulant překonat. Dobré nebo aspoň přijatelné bydlo jsme ovšem hledali a kdo by také nehledal; v tom ohledu jsou různé výtky pošetilé a zvlášť dobře se poslouchají od těch, kteří si sami nezapomenou přihrábnout, kdykoliv se jim k tomu naskytne příležitost. Ale ještě víc než to jsme hledali zboží vyšší kvality, jež nám bylo ve staré vlasti upíráno: svobodu. Svoboda je nejen jistota před bezdůvodným pronásledováním a kádrováním, nejen možnost hovořit a psát, co se člověku zachce, nýbrž především právo rozhodovat o sobě samém.

Socialističtí kramáři je vyškrtli ze svého sortimentu, nabízejíce místo toho ovadlou petržel jistot. Mnohý příklad ukázal, že to nefunguje. Buď má člověk blahobyt i svobodu, nebo nemá nic z obojího. Odcházeli jsme za svobodou a nacházeli kromě ní i blahobyt, neboť obojí spolu souvisí, i když to mnohé hlavičce v zemích českých ještě stále nechce jít na rozum. Ale velmi mnohý z nás měl i třetí důvod k odchodu do exilu: své boty z toulavého telete. Touhu po šíři světa, pud tažného ptáka, skrývající se od věků na dně české duše.

Shledávám s podivem, jak málo jej v dnešních Čechách zůstalo, jak se kdysi tak příznačná chuť hledat kus životní zkušenosti za hraničními horami změnila v zápecnické lpění na ušmudlaných jistotách. Patrně proto, domnívám se, bylo lidem s vystěhovaleckými geny, potomkům krajánků a vandrovníků, Honzům s ranečkem na rameni, těsno v kleci socialistických jistot, takže téměř šmahem odešli na Západ.

Přišel jsem do svobodného světa příliš pozdě, než abych si ještě stačil vybudovat kariéru profesionálního cestovatele, jak bych býval bezpochyby učinil, kdyby mě má osudová chvíle potkala o dvacet let dřív. Jenže po čtyřicítce už člověk starého čerta vybuduje, nýbrž musí koukat se uživit tím, co umí a co může na jarmarku práce nabídnout. Nechci si stěžovat, dopadlo nakonec všechno dobře a dostal jsem místo, k jakému by mě, kádrového ztracence, komunističtí drábové nenechali ani z dálky přičichnout. Ale svého cestovatelského koníčka jsem musel živit z vlastní kapsy, jež zejména zpočátku nebyla nijak zvlášť plná. Ještě povážlivější bylo, že jsem na něm mohl vyrajtovat do světa pouze v rámci obyčejné dovolené jako každý jiný zaměstnanec; neměl jsem žádného velkorysého sponzora, který by mě osvobodil od nezbytností obyčejného života. Navíc se tak muselo dít v doprovodu mé rodiny, což koníčkovi bránilo v příliš odvážných skocích; nepovažuji to za zápor, ale přece jen jsem byl nucen pohybovat se světem obtížen železnou koulí školních prázdnin a jiných omezení toho druhu.

Teprve odchodem na údajný odpočinek jsem získal neohraničenou svobodu času a i školních svízelí jsem se zprostil, zato ale se můj příjem snížil na polovinu. Mého toulavého koníčka jsem proto krmit nepřestal, i když někdy senem dosti hubeným. Finanční starost pozorný čtenář z následujících stránek jistě vyčte, ale musím říci, že splasklý míšek má i svou velice dobrou stránku. Neboť cestování na vysoké noze bývá všude stejné a luxus stavívá nepřekonatelnou hráz mezi pocestného a svět kolem. Nocování v laciných herbercích, stravování u tržních stánků a přesunování rachtavými autobusy v tlačenici místních babek, jejich ranců a slepic však dává poutníkovi proniknout do tajů navštívené krajiny bez oklik a rovnou po nose.

Nicméně bych se pro to všechno ještě neodvážil nazvat se cestovatelem, kterýmžto titulem mě nedávno poctila redakce jedněch českých novin. Nevím dokonce ani, není-li to ode mne přílišná smělost, nabízet veřejnosti své zážitky a zkušenosti, jichž koneckonců může při témže vynaložení času a peněz dosáhnout každý. Co ten nám chce vyprávět? otáže se bezpochyby mnohý čtenář. To já znám jednoho, poví mi s oušklebkem, a ten, pane, pět let stavěl tamhle v Indii přehrady. Jiný zase seděl dlouhá léta na obchodním zastoupení v Káhiře, jo, ten by mohl psát...

Inu, jak se to vezme. Cestovatelství není jen příležitost, ale hlavně schopnost; a ta není v tak přímé závislosti na jednotkách času, jak se může zdát. Také totiž znám nejednoho profesionála, jenž pět let v Indii ... aby posléze sdělil užaslému lidstvu poselství o tom, že je tam kamení na přehrady tuhle lepší a tam zas horší a že pivo v té Káhiře stojí za starou belu. A znám naopak překrásné a hluboce pravdivé knížky od jednoho českého spisovatele, hlavy z nejmoudřejších a pozorovatele z nejbystřejších; pobyl v některých nijak zvlášť exotických zemích po pár týdnech, jak už se tak pobývá, ale co ze svých cest získal, jak jasnozřivě pronikl duší těch krajin! Čapkovy Anglické či Italské listy zůstanou navždy úsměvnou a přitom dokonalou analýzou ducha země, jenž zůstává týž, i kdyby se vlády a režimy změnily třeba desetkrát. Nebude k nim co přidávat, lhostejno pobude-li kdo v řečených zemích déle než Čapek, rok, pět let, celý život. Není totiž podstatné jak dlouho, nýbrž jak intenzivně, do jaké hloubky se díváme. S jakou opravdovostí dokážeme nahlédnout pod povrch věcí a dopátrat se ... snad, bude-li nám toho dopřáno, až samého genia loci, ducha plachého a do škatulek předem připravených schémat se nastrkati nedavšího. Může z toho pohledu vyplynout něco zatraceně jiného, než jaká je běžná, z televize vykoukaná představa. Už jen kvůli tomu stojí za to cestovat, třeba i za své.

Se svými bílými vousy a doháněje to, čeho mi v mládí nebylo dopřáno, jsem se patrně stal dost výjimečnou postavou na cestách světa. Téměř všichni tuláci a vandrovníci, jež na nich potkávám, jsou o třicet, o čtyřicet let mladší než já. Někdy mi toho přicházívá líto, když ve všech světadílech sleduji ty kluky a holky s ranci na zádech, Bože, oč mě, oč mou generaci českých lidí bolševik okradl! Ale když už se to stalo, nechci naříkat; snad mě i komunistická zlovůle přivedla k něčemu kladnému. Protože je to jistý rozdíl kvality, cestovat na mladá nebo na stará kolena. Mladý vandrovník hledá zážitek, dobrodružství, chce si vyzkoušet své síly, jít na jejich kraj nebo i přes něj; okolní svět mu je odvíjející se kulisou jeviště, na němž je on sám hlavní postavou. Na starší kolena člověk víc pozoruje, srovnává, analyzuje, spíš divák a kritik než herec. Dění a obraz rozličných zemí mu buď potvrzuje a doplňuje jeho dosavadní zkušenost, nebo jí protiřečí a nutí k opravě. Škoda že téměř všichni ti chytří a bystří mladí lidé, s nimiž se na cestách setkávám, po nemnoha letech vymění svůj vandrovnický ranec za pár domácích papučí a z jejich cestovatelských let jim zůstane jen sbírka pestrých, ale nesourodých vzpomínek na to, jaká to byla legrace, když jsme tenkrát v Nepálu, hahaha...

Jest totiž hlubší, po jistém váhání se rozhoduji napsat, že filozofický smysl našeho potloukání světem. Od zrození jsme nadáni dvojí schopností: svou mírou inteligence, již můžeme naplnit vzděláním, a příslušnou porcí zdravého rozumu, který nás chrání před tím, aby se nám z inteligence stalo střelené, životu vzdálené intelektuálství. Ale obojí, inteligence i rozum, nesplní svůj účel, nejsou-li doplněny hlubokou životní zkušeností. Inteligence bez zkušenosti nedojde dál než k nudnému školometství a ze selského rozumu, zůstaveného samému sobě v neměnném životním běhu, nevyplyne víc než pantátovská rozšafnost. Teprve rozsáhlou a pokud možno mnohostrannou zkušeností se může lidský život blížit k nejvyšší hodnotě ... nazvěme ji moudrostí.

Náš obraz světa se podobá mozaice. Na počátku před sebou máme velkou, prázdnou plochu, o níž přesně nevíme, co se s ní dá počít. Jak život jde, nacházíme tu a tam, spíš náhodou a nechtěně, malé, pestré kamínky zkušeností. Můžeme jich už mít plné kapsy, než teprve začneme překvapeni zjišťovat, že jejich sbírka není nahodilá, nýbrž že se začínají řadit do obrysů stále zřetelnějšího obrazu. Hotová, do posledního kamínku složená, není naše mozaika nikdy. Ale čím déle žijeme a její kamínky skládáme, tím je úplnější a tím jasnější obraz dává. Je to jen náš obraz světa, náš osobní životní názor, neztotožnitelný s žádným jiným, názor, jejž jsme získali vlastní schopností. Může být nedokonalý, ale přesto je nesrovnatelně hodnotnější, než jaký se domnívají mít lidé, kteří pouze něco hotového a jinými vymudrovaného přejali. Jím vlastně dostává život svůj smysl. A také jen pro něj stojí za to stárnout.Ledaže sbíráme-li kamínky stále jen v úzkém prostoru našeho vlastního dvorku, dělej co dělej, mozaika zůstává jednostranná, obrázek v jednom rohu třeba pěkně se rýsující, ale v jiných koutech zející prázdnem. Musíme obsáhnout život ve větší šíři, abychom získali mnohostrannější zkušenosti; a tu je nutno přiznat, že jejich získávání není pokaždé to, co bychom si sami vybrali, kdyby se nás na to někdo ptal. I zlá zkušenost se později v podivuhodné přeměně stane obohacením, ale zatím o ně nijak nestojíme. Potkávají nás zklamání, selhání, bolesti, maléry a zoufalství, čeho chtěl člověk dosáhnout, zvrtlo se mu v opak, udělal špatnost, za niž se stydí, zklamal ho, komu důvěřoval, a nepoznal srdce dobré, které mu leželo na dlani ... z hromady takových zkušeností se skládá život. Sám jsem jich posbíral víc než dost a ani jednu z nich bych nechtěl prožívat znovu, třebaže vím, že teprve ony mě udělaly tím, čím jsem. Člověk netoužívá po malérech a zklamáních, i kdyby byl na jejich konci moudrý jako král Šalomoun. Je jen jeden způsob, jenž nás obohacuje zkušeností bez bolesti a trápení, ba dokonce do jisté míry předvídatelně. Cestování. Jen ono nás obdaří zkušeností, která nebolí, jen ta vede k poctivému kusu životní moudrosti, již není třeba vykoupit utrpením. Kdesi jsem na svých toulkách překročil kořen poznání a tuto souvislost si uvědomil. Od té chvíle se rád vydávám i do nesnadných končin světa a vím, že ať v nich prožiji třeba i leccos nemilého, až se vrátím domů, budu zase o něco lépe vědět, jak a proč funguje svět. Snad dokonce stojí za to o tom i vyprávět.

Tato knížka není a ani nechce být cestopis. Nemíním na následujících stránkách uvádět výčet končin, jimiž jsem se potloukal, ani nechci dopodrobna líčit své zážitky. Popis krajin a cestovních příhod tvoří pouze její rámec, jelikož o krásách se každý může poučit z cestovního průvodce. Vytkl jsem si za cíl aspoň v jednotlivých bodech obsáhnout svět přímou zkušeností a zatím se mi to daří; ale v této knížce se chci dotknout jen těch okamžiků svých cest, které mi poskytly námět k zamyšlení a o nichž doufám, že mohou posloužit k témuž i jiným. Původně jsem svému vyprávění stanovil časovou mez, shodující se zhruba se zlomem roku devětaosmdesátého, před niž jsem nechtěl jít, jelikož čas běží, svět se mění, a co bych o svých zkušenostech ze starších cest napsal, bylo by dnes už pravděpodobně zastaralé. Po jistém zamyšlení jsem si dovolil dvě výjimky: na začátek knížky jsem připsal kapitolu o Japonsku, aby mladší čtenář věděl, jaká komedie plná absurdit bývalo cestování za socialismu, jakož i kapitolu o Jižní Africe, k čemuž mě přiměl jistý můj osobní závazek, o němž se na vhodném místě zmíním. V ostatních případech jsem shora uvedenou časovou hranici ponechal v platnosti.

V té souvislosti si dovolím vyslovit upozornění: kamínky, jež takto nabízím k nahlédnutí, jsou mnohdy nevybroušené, drsné, tak jak se nacházejí v prachu cest. Nemyslím, že se budou každému líbit. Rovněž se nebudou každému hodit do jeho vysněného obrázku, protože vypovídají nikoli o světě, jak bychom jej rádi měli, nýbrž jaký bez příkras a mnohomluvných okolků je. Jako za Komenského, i dnes každý, kdo si usmyslí pouť aneb vandr do světa, potvorné věci v něm spatří; a jako tehdy, i dnes jsou hned po ruce ti, kteří mu doporučují nasadit si brýle mámení, jimž se jeví křivě, co je rovné, a křivoty se zdají být rovnými. Přesněji řečeno, jsou doporučovány a každému mermomocí na nos sázeny brýle dvojí: výstražně černé, jimiž je dlužno hleděti na ty světa kraje, v nichž vládne západní obyčej; brýlemi růžovými je pak kázáno patřiti na počínání civilizací ostatních, méně vyvinutých, jejichž pochybení, pošetilosti a nic dobrého nevěštící obyčeje buď nemáme vidět vůbec, a když už vidět, tedy v ohleduplném, vší odpovědnosti zbavujícím růžovém světle. Co záporného najdeme, máme vhodit do pytle vlastních vin a vložit si jej kajícně na záda. Pakli to na žádný způsob není proveditelné, je vhodno problém aspoň přejmenovat. Vzor můžeme najít například v USA - mívali tam jakési rasové potíže, ale zbavili se jich tím způsobem, že dnes již v té zemi nežijí černoši, nýbrž Afroameričané. Vzhledem k úspěšnosti té metody bych navrhoval stejným způsobem vyřešit podobnou patálii v zemích českých a překřtít jistou rovněž problematickou menšinu na Indočechy. Ale vidím, že mě téma svádí k tropení šprťouchlat, což je nevhodné, neboť věc je proklatě vážná.

Odmítneme-li na cestách světem úlisného průvodce Mámila s jeho brýlemi obojí barvy, zjistíme brzy, jak povrchní i snad záměrně zkreslený bývá obraz, zprostředkovávaný konvenčním zpravodajstvím, jak nesmírně se liší jeho skutečnost od současného názorového schématu. Nicméně se nedočkáme chvály, vyslovíme-li, co jsme vlastníma očima viděli; ceněn je pohled křivý, brýlemi mámení zprostředkovaný, jemuž se dostalo vznešeného titulu korektnosti. Jest zejména korektní kárat se za vlastní špatnosti ve věcech vztahu naší západní civilizace k rozsáhlým oblastem, označovaným zpravidla za tzv. třetí svět. Jistě; že mezi rozvinutým a nerozvinutým světem zeje a každým rokem se dál rozvírá propast, je už dnes dostatečně zjevné a cestovatel potkává příznaky tohoto vývoje na každém kroku. Ale místo aby byly příčiny toho jevu pojmenovány a vystaveny kritice, stalo se intelektuální módou je zastírat a vinit z něj výhradně svou vlastní civilizaci, jejímž hlavním hříchem je funkčnost a zámožnost. Jako by někomu nebo něčemu mohlo být pomoženo tím, že jeho problém nevidíme, na růžovo lakujeme, přejmenujeme jej, případně se z něj sami ochotně obviníme, jako by chudoba byla jakousi zásluhou a kvalifikací.

Ne, dovoluji si namítnout. Existuje cosi jako vlastní zodpovědnost. A není skutečné pomoci, která nevychází z vlastních schopností, vůle a prozíravosti. My, lidé Západu, můžeme lidem jiných kulturních okruhů snad napomoci, ale jejich odpovědnost na sebe vzít nemůžeme. Nacházíme-li leckde mimo území naší civilizace bídu, korupci, rozklad a rozpad všech struktur, zničení zdrojů obživy a příšerné plundrování životního prostředí, nebývá toho příčinou potměšilé vykořisťování ze strany rozvinutých zemí, jak je módou tvrdit, nýbrž vlastní netečnost a neschopnost či neochota zabývat se problémy zítřka, což vše tak či onak souvisí s katastrofálním, stále pokračujícím a patrně už nezvratitelným přelidněním mnoha už tak na kost vyrabovaných krajin. Je silně pochybné, může-li vůbec Západ na tom něco spravit či ovlivnit; ale může-li, tedy určitě ne pokrytectvím, povýšeným na příkaz vší etiky.

Na následujících stránkách jsem se pokusil vložit invazi sebemrskačství do cesty aspoň skromnou překážku, protože zastavit je,k tomu bude zapotřebí více a spojenějších sil. V obavě o příští osud západního světa, jehož se cítím být odpovědným občanem, vyjadřuji naději, že se tak stane dřív, než módní pokrytectví vyústí v neodčinitelnou pohromu.Jelikož však nemám zálibu v škarohlídství a v černých proroctvích, pokusil jsem se zároveň ukázat, že i dnes existují země, v nichž je radost na nějaký čas spočinout. Ne proto, že jsou bohaté; materiální přebytek je jen jedním a nikoli nejpodstatnějším projevem funkčnosti. Jako by byl jakýsi tajemný záměr Boží, jejž některé civilizace naplňují, za což jsou odměněny mimo jiné i příjemností života. Jiné jej naplňují méně a ještě jiné proti němu hřeší nevýslovně. Slitovný člověk může pro to mít vlídná slova omluvy a pochopení, příroda však ne; ta není ani zdaleka tak slitovná a mívá pro přestupky proti svému řádu v zásobě trest, proti němuž není snadné sroubit archu Noemovu.

Předkládám čtenáři tuto knížku s plným vědomím toho, že v něm nevzbudím vždy jen samý souhlas, ba dokonce tak činím v přímém úmyslu vyvolat kritiku a vystavit se námitkám. Velmi bych si blahořečil, kdyby se mi to aspoň v skromné míře povedlo. Očekávám, že mi bude vytknuto reakcionářství, jakož i pesimismus a nedostatek soucitu s chudými tohoto světa. Chtěl bych se proti takovému soudu už předem ohradit: ničí problémy se nevyřeší nasazením růžových brýlí, a problémy světové chudoby už vůbec ne. Naopak; růžové lakování nakonec vede ke zklamání a k posílení už tak dost rozšířené víry, že je tento svět udělán zgruntu špatně a stojí na pokraji záhuby. Nic nešanujícím rozborem ale můžeme dospět k poznání, že na pokraji záhuby nestojí svět, nýbrž jen rozličné pošetilé iluze.

Mozaika, složená z nevybroušených kamínků leckdy drsné skutečnosti, může, jak doufám, pozornému čtenáři přinést radostné poselství o tom, že svět je udělán správně a život na něm že má svůj smysl a účel, jímž je pokračování k stále vyšší dokonalosti. To je víc, než co lze nalézt za klenotnickými výlohami ideologií, jejichž kamínky bývají pěkně vypulírované, avšak jejich obraz světa se zatím pokaždé projevil jako křivý. Je to také víc, než čeho se dobádal nejeden skeptický filozof, po mnohém mudrování došedší pouze k závěru, že svět a naše existence v něm jsou beze smyslu, jelikož se točí po svém a ne tak, jak by mu jeho opravci rádi předepsali.

Hannover, září 2002

Z dob cestování na devizový příslib

JAK SE TO DĚLÁVALO

Jdu takhle nedávno po Praze a poslouchám nějaké dva kluky. »Tak ahoj! Uvidíme se v Amstroši!« Dočista jsem vám zkoprněl. Socialismus na vás, holoto, na brigádu a do průvodů, já vám dám Amstroš! Víte vy vůbec... Ale ne, přeji vám tu samozřejmou lehkost, s níž se vydáváte do Amstroše i leckam jinam, mládenci, a kdyby jen tohle zbylo z nadějí sametového roku devětaosmdesátého, nepřestal bych si toho vážit. Ještě abyste si toho vážili i vy, jelikož mládí snadno zapomíná. Původně jsem sice chtěl započít své vyprávění až časem pozdějším, ale možná že nebude na škodu připomenout těm, kdo tu dobu nezažili, jak se cestovávalo, řekněme, v letech sedmdesátých.

Tak úplně nemožné to nebylo. I socialismus se všelijak měnil, od hranic za Gottwalda neprodyšně zadrátovaných, přes přechodně jakž takž průchodných za času Dubčeka, až k husákovské klícce, jejíž dvířka bylo možno za určitých okolností otevřít, ne však snadno. Ale vždyť my jsme tenkrát byli zvyklí, že máloco jde snadno. Že se běžnosti a samozřejmosti nekupují, nýbrž shánějí, a rozdíl byl jen v obtížnosti toho shánění. A že zlatý klíček k pootevření klícky ... nu? Znáte socialistickou gramatiku? Osmý pád - koruptiv: komu kolik.

Ostatně se dodnes podle něj skloňuje v království českém, a to nikoli nepatrně. Dokonce v tom směru došlo k pozoruhodnému vývoji: kde za těch starých, jednoduchých časů stačilo postavit na stůl lahvičku nějaké lepší kořalky, tam se dnes počítá na statisíce, ne-li víc. Ale promiňte, nechci se zabývat kritikou současných poměrů; spíš pro ilustraci uvedu, že jsem si, puzen svými botami z toulavého telete, osmým pádem zaskloňoval třikrát: v roce 1975 mě gramatika stála tři lahvičky tuzexové lihoviny (jestli zase víte, co to byl Tuzex), v roce 1977 pět set kaček československých neboli takzvaného partyzána, v roce 1979 to už byly dvě tisícovky. Jak se ceny vyvíjely dál, o tom nemohu podat zprávu, jelikož jsem při třetím pokusu emigroval.

Nechám si líbit výtku, že tedy i já, vida, jsem docházel svých cílů korupcí. Vyznávám se poctivě z toho hříchu. Jen bych podotkl, že existují tři stupně té viny. Na stupni nejnižším stojí lidičkové obyčejní, něco shánějící a po něčem úpěnlivě toužící, a nevidouce jiné možnosti, přistrčí komusi vlivnému obálčičku. Půjdelito, nazýval se takový akt. Na stupeň viny už o dost vyšší lze postavit ty vlivné, o žádostech rozhodující a půjdelita chtivě přijímající. Ale vinu nejhlavnější nesli a dodnes nesou ti, kteří vytvářejí prostředí, v němž je půjdelit třeba. Ti, kteří za husákismu pro nakrmení ideologického šimla dělali věci zcela jednoduché obtížnými, a za časů dnešních ti, kdož si pečlivě pěstují džungli gumovitých zákonů, jejímiž temnými průchody a skulinami půjdelita plynou. Tolik tedy pro vlastní ospravedlnění. Dál už se budu zabývat jen čistým cestovatelstvím.

Vzal-li si člověk do hlavy cestu na imperialistický Západ a neměl zcela vlivných strýčků, bylo nutno se věnovat shánění už dobrý rok předem. Sháněno bylo lejstro, nesoucí název devizový příslib. Komunista, aby nemohl být agenty kapitalismu osočen z uzavírání poddaných za dráty železné opony, stanovil, že každý může svobodně vycestovat kamkoli chce, musí ovšem mít v kapse příslušnou měnu. Nehodilo se přece, aby socialistický občan, jedva překročil hranici tábora míru a pokroku, se postavil s čepicí ke kostelu. Západní měny sice nabízeli po rozích a zákoutích četní veksláci, ale tím nebylo zájemci o vycestování pomoženo; orgány státní moci přikázaly, že potřebné devizy musí pocházet z legálního zdroje, jímž byla Státní banka československá a nikdo jiný. To ovšem byl ouraz.

Státní banka měla deviz potenku a uspokojen mohl být z žadatelů tak právě každý dvacátý, a kdoví jestli. Lze tudíž pochopit, že to bez půjdelita nešlo. Pročež každý rozhovor, se známými i neznámými, začínal zpravidla slovy: nevíte náhodou... Ale jelikož se týmž způsobem sháněly i stěrače k trabantu nebo obkládačky do koupelny, nepřicházelo to nikomu zvlášť podivné. Záleželo prostě na tom, co kdo postavil na přední místo svých chtíčů. Někdo ty obkládačky. Někdo zas cestu ... dejme tomu do Japonska, jak se k tomu hnedle dostanu. Nutno ještě dodat, že vydání devizového příslibu bylo povoleno pouze jednou za tři roky; komu se zachtělo cestování častějšího, musel se snažit o zařazení do třídy stranických a jiných prominentů, u nichž se na taková ustanovení nekoukalo. Pochopitelně že to vyžadovalo půjdelita nejméně zdvojeného. Šlo-li vše dobře, zkorumpovatelný pumprdent byl nalezen a půjdelito zapraveno, objevila se někdy koncem ledna ve schránce obálka se sdělením Státní banky, že devizový příslib byl slavně udělen. Poskytoval se nejdéle na třítýdenní cestu a za mého posledního pokusu obnášel 130 dolarů. Kdo si myslí, že šest dolarů na den není tak zvlášť moc, se ovšem nemýlí, ale jednak jsme byli skromní, jednak se k doplnění devizových zásob nabízeli zmínění již veksláci.

Tím byla zakončena etapa shánění a nastala etapa obíhání. Trvala od čtyř do šesti měsíců, z čehož vyplývá, že bylo vyloučeno jet se například podívat do Španěl, jak tam v dubnu kvetou mandle; kdo to stihl do června, měl důvod k spokojenosti. Neboť s devizovým příslibem v ruce bylo nutno si vyběhat, ve frontách vystát a formuláři nesčetných žádostí si vydobýt ještě následující lejstra: Svolení ředitele podniku. Svolení závodní rady. Potvrzení zvláštního oddělení o odevzdání vojenské knížky. Svolení vojenského velitelství a potvrzení, že žadatele zrovna tím časem nehodlá povolat na manévry. Potvrzení banky, že žadatel není nikde nic dlužen; platiči alimentů byli z cestovatelských rozkoší vyloučeni absolutně, i bylo nutno se chovat mravně. Výpis z trestního rejstříku - pochopitelně v něm nesměl být žádný záznam, pročež kdo chtěl cestovat, musel být opatrný. Kdo neklopýtl o žádný z těchto prahů, mohl si jít zažádat o vydání výjezdní doložky: znamenalo to jednou běžet na oddělení pasů a víz pro formulář, podruhé tamtéž s vyplněným formulářem, potřetí s bušícím srdcem pro ten cancourek papíru, jenž otvíral svět. Teprve s ním bylo lze běhat po vyslanectvích a orodovat o víza; k hanbě západních imperialistů je nutno říci, že je až na Finsko vyžadovali všichni.

Jelikož se veškeré zastupitelské úřady nalézají v Praze, měli to zájemci dejme tomu z Humenného poměrně těžké; sám jsem na německém vyslanectví potkal strejce odkudsi od Nových Zámků, který nemaje všechna potřebná lejstra pohromadě, byl vyzván, aby přijel ještě jednou a předložil je. Málokdy mi někoho bylo tak líto. Kdo jel do Švédska nebo do jiné relativně méně žádané země, měl ještě štěstí; vízum rakouské nebo, ó hrůzo, západoněmecké, znamenalo mnohahodinové a takhle před prázdninami i mnohadenní táboření před bránou vyslanectví. Tím se přiživovali četní důchodci, kteří to, vybaveni spacím pytlem a termoskou s kafem, za poplatek vyřídili. Konečnou, ne však nejsnadnější zastávkou této kalvárie bylo získání jízdenek či letenek. Jelikož se tím úkonem zabývala v Praze jedna jediná kancelář Čedoku, odehrávaly se v ní scény, připomínající poslední minuty Titaniku.

Lejstra další, hraniční průvodka a celní prohlášení, už nestála celkem za řeč. Samo sebou se rozumí, že během celé té doby se nesměl žadatel nikde poprat, namazat, zlořečit straně a vládě, ani se dopouštět jiných nepředložeností, neboť výjezdní doložka byla mnohem rychleji odebrána než udělena. Ani pak ale nebylo zcela vyhráno, jelikož vteřina pravdy udeřila na samé hranici. Na koho přišlo křivými cestičkami udáníčko, či jen u koho se v ranci našlo podezřelé množství prádla nebo dokonce maturitní vysvědčení, byl zadržen, perlustrován a poslán šupem zpátky jakožto podezřelý z pokusu o nezákonné opuštění republiky. Nebylo málo těch, kteří takový úmysl skutečně chovali a vraceli se pak do prázdných bytů, z nichž prodali i vodovodní kohoutky.

Laskavý čtenář mi po přečtení předchozích řádků patrně vyčte, že bylo dost únavné se tou litanií prokousat. Rád věřím, že bylo; budiž mu to slabou a nedokonalou ukázkou toho, jaké to prokousávání bývalo ve skutečnosti. Ale zato ... té radosti, toho štěstí, když se všechno povedlo a hraniční šraňka se zvedla! Té pýchy a chlouby, když se cestovatel vrátil a ukazoval užaslému publiku svůj cizokrajnými razítky vyzdobený pas, své fotografie ... z Vídně! Z Londýna! Z Amsterdamu! Ó, ó! Nebo, Pámbu mě za tu pejchu netrestej, až někde z Kanady! A dneska ... tak ahoj, uvidíme se v Amstroši. Ani nevíte, zhýčkaná mládeži, oč přicházíte.

Květen 2002

V ŘÍŠI VELKÉHO ČERNOKNĚŽNÍKA

Toho wšak popřjti nemůžeme, že Rus duši gakausi otrockau má... (Balbi: Zeměpis aneb Auplné popsánj okrsku zemského, 1846)

Plavil jsem se ... moment, hned to spočítám ... už před nějakými sedmadvaceti lety s partou Poláků z Lofot na norskou pevninu. Poláci to tehdy měli s cestováním ... nu, jak se to vezme. Těžší proto, že jim žádná banka neposkytla příslib, ale museli si poshánět dolary, marky, libry a kdeco jiného, jak se dalo. Lehčí naopak proto, že se jich nikdo neptal, jak k těm penězům přišli; ukázali obnos, a byl-li uznán za dostatečný, mohli jet, jak, kdy a kam kdo chtěl. Bylo jich všude plno a cestovatelé to byli o dost zkušenější než my Češi. »Swietnie sie wedruje w Japoniu,« povídá mi jistý Jaszek. Bylo mi to divné. Na druhý konec světa, až do Japonska? Od nás? Takhle do Rakous nebo do Francie, to ještě, ale... Znělo to jako pohádka. Ale Jaszek, že ano a že je to úplně snadné; bylo totiž možné urazit celou cestu přes Sovětský svaz, vysvětlil mi, a tudíž za rublíky, jichž si každý mohl vyměnit třeba pytel. Poslední úsek z přístavu Nachodka do Jokohamy že se počítá v trojnásobném kurzu, ale také jen v rublících a ne v dolarech nebo v jiné vzácné měně. Začal jsem o tom intenzivně přemýšlet, poté shánět, pak obíhat, a než uplynuly dva roky, pohádka se uskutečnila. Že pomocí půjdelita, je zbytečno vyprávět.

Pohádka? Věru, jakási podoba by tu byla. Udatný princ dojde k zámku na skleněné hoře přes mnohé nástrahy, dračí sluje, začarované lesy, leckterý netvor mu baží po životě i po nesmrtelné duši ... stejně tak i Husákův poddaný, třebaže již mnoha kouzly bílé i černé magie dosáhl čarovného lejstra, nemohl se na cestě do země japonské vyhnout Království Velkého Černokněžníka. Neměl to v něm lehké.

Začalo to hned v Ruzyni. Letadlo se ještě nerozjelo, a hle, první neblahá předzvěst: tři uhrovití komsomolci - sám Belzebub je posadil rovnou za nás - počali gerojskými hlasy pět častušky a sovětské masové písně. Já si na častušky nijak zvlášť nepotrpím, ale zavři hubu komsomolci; a tak nezbývalo než trpět a vyhlížet z okénka, brzy-li již se objeví matička Moskva bělokamenná, pak ať si komsomolci krákorají do ucha třeba čertově prabábě. A vskutku, po nějaké hodině se pod námi objevila hnízda jakýchsi šedivých boudiček. »Koukej,« povídám své ženě, »to už asi přijde Moskva, tady začínají nějaké zahrádkářské kolonie.« Ale má choť není prvně na Rusi a lépe se vyzná. »Haha,« zachechtala se potměšile, »to nejsou boudičky, to už je Moskva.« A byla. Nu, řekneš, cožpak je to, přestoupit z jednoho letadla do druhého. Samoljot do Chabarovska sice startuje z jiného letiště - matička Moskva, samyj bolšij gorod, nemá jen jedno jako mnohá zaostalá imperialistická metropole, ale hned čtyři. Nu, ničevo, to stihneme, do odletu zbývá dobrých pět hodin. Hromada času.

Tak jsem si to aspoň zprvu myslel. Ale hezká dívka za okénkem v pražském Čedoku, když jsem u ní objednával letenky a takto se vyjádřil, pohlédla nepřítomně kamsi přes mou hlavu. »No, víte...« děla, »ono se třeba může něco stát, že. A v Moskvě je taky co vidět, uděláte lépe, když tam přespíte a poletíte až příští den.« A tak. Chytrému napověz, zajisté. Díky, krásná princezno. Nevěděla's, kdo jsem, a ne každý by se odvážil poradit poutníku, jak na zlého černokněžníka. Pochopitelně; co jinde trvává hodinku dvě, na to v Půlnočním království potřebuješ den, a kdoví jestli den. Díky, díky, bez tvé rady, dívko, bych se možná nikdy nedostal do říše vycházejícího slunce, nepřekonal bych zlé kouzlo.

Leč ani tak není všechno jen samá radost. Pospat, řekneš, je třeba v matičce Moskvě. Dokonce i právo máš, věru; jest takové právo - tranzitní cestující má právo přespat. I rozhlížím se v hale letiště Šeremetěvo, hala veliká, a nesestává jako jiné sovětské stavby z věžiček, cimbuříček, balustrádiček a sádrových cingrliček, nýbrž sám kov, mramor a sklo, hle, i sem již zasáhl vliv dekadentního Západu. Vpředu, pod mapou veliké sovětské vlasti, ceduli vidět; a není cedule pouze azbukou psána, nýbrž i písmem kapitalistů. Tranzit, stojí na ní. A za cedulí, vot, krasávica. Kouká napůl znuděně, napůl důležitě, ba, není jen tak někdo. Krasávica s cizinci si hovořívá, ne jako zahnojený kolchozník, co jen s bábami na řípě hovořit může. Oblak vznešenosti se jen tak nad ní třepotá. Žádost o tranzitní nocleh vyslechla a na půl huby praví: »Něintěresůjet.«

Nuže, nejsem zajíc a vím jak na to, aby intěresovalo; pár balíčků žvejkaček, pravých, západních, za tím účelem vezu. Punčocháče by ovšem byly ještě lepší, ale netřeba hned každou káču punčocháči zhýčkávat. Ale přece jen nejsem sovětský člověk, k pokoře před vrchností vychovaný, a na něintěresůjet jsem zvlášť háklivý; všechno se ve mně vaří vzteky. Však jsou i jiné způsoby, jak na sovětského člověka, to tak, žvejkačky by se ti zachtělo, svoloči. Otevřu chřtán a začnu řvát jak prajský feldvébl. Nu vida, a pomohlo to; krasávicu hned intěresůjet. Chvíli se štrachá v lejstrech a pak ceduličku vypíše - motěl, Minskoje šose.»I kdě Minskoje šose?« Krčí povýšeně rameny, už ji zase něintěresůjet, zase nejspíš seřvat náda, aby se rozpomněla, ale vlez mi na záda, náno tlustá. Všude jsem se nějak protloukl, i teď se protluču. Je říjen, na Rusi už pomalu okna mechem ucpávají, zima je a se zimou tma. Nevíš-li kudy kam v Moskvě bělokamenné, v metro zalez; teplo je v metru, a za pěťáček celou matičku Moskvu třeba desetkrát objedeš; a nežli objedeš, třeba nápad dostaneš, snad i radu. Ještě povědět dlužno, že k metru nás dobrý člověk zavezl, autobusák; jel ze šichty a nemusel, ale vzal. Tak tomu je na Rusi: pohlédneš nalevo a člověka sovětského pasmatríš, přepokorného či zas veledůležitého; pohlédneš doprava a člověka ruského vidíš, duši dobrou. Kopějek netřeba platit, beztak prý do garáže jede; ale tady máš aspoň ty žvejkačky, co jsem káče nedal, rozděl doma dětem. Vděčně vzal - vzácné zboží je žvejkačka, zvlášť amerikánskými nápisy popsaná; rádi za jediný plátek Moskviči i celý rublík zaplatí.

A v metru rada přišla, sláva Hospodinu; vystoupím, hotel jakýsi hned u stanice stojí, mnoho cizáků teď do Moskvy jezdí a parádních hotelů jim je třeba, ne tak jako sovětskému člověku, který na cestách, nu vot, i v koutku na nádraží přespí. V hotelu krásné skleněné dveře a za nimi děžurnyj, jiná duše dobrá, poradí a za rublík i mapu Moskvy prodá. Řekneš mapa; ale sežeň na Rusi mapu, ani za carský červoněc ji nedostat. Mnozí pak cestou naši mapu obdivovali, i portmonky vytahovali, odkoupit chtěli, ale sami si, čerti, mapy sežeňte.A pak už je všechno snadné. Nějakou hodinku ještě pěšky po ulicích, mráz zalézá - poutník si toho obvykle nebere moc na sebe, jede-li v Japoniu - ještě nějakou verstu autobusem, řidič za stěnou z neprůstřelného skla sedí a dobře ví, proč za ní sedí. Tu se rozjede, tu zabrzdí, pěkně po junácku, až všechny ťotky, co v autobusu stojí, na zem upadnou, jedna docela ani nevstává - nu což, babo, líp přidržet ses měla. A tam, kde už pomalu přestává matička Moskva, nízké stavení, hle, motěl Minskoje šose. Komnaty jest, děžurnaja na bumážku klíč vydala, ale netřeba klíče; jak za kliku vezmu, dveře samy z pantu vypadnou. Žena hned chtěla k děžurné běžet, reklamovat; i povídám - ech, ženo, co záleží na vypadlých dveřích duši bohatýrské, dveře zpátky nastrčíš, židlí podepřeš, netřeba hned za děžurnou běhat. Jsi na Rusi.

Jinak dobrá je komnatka, i postelí jest, i toaletky. V rohu tam koš stojí a v něm papíry, ale jen hlupák do koše pro papír sáhne - k prstu by se mu přilepil. Nu vida, dobře je v matičce Moskvě; a rublíků jsem letos dost nakoupil, ne jako předloni, kdy jsem málem žebrotou musel jít. Pohýřit možno. Pojedli jsme, vína arménského popili, rublíky se jen kutálí, ale nešť; do Japonie-li dojecháme, jinak bude. Ráno vstaneme, sejdeme do jídelny. V jídelně lidu plno: molodci, každý v bundě kožené, snídají. Kdo na Rusi v kožené bundě chodí, nebývá ledakdo; nevydělá na ni Moskvič, rabočij. Přiletěli, molodci, od Archangelska, děrevo v tajze rubali, v tundře petrolej vrtali, ech, perná je robota v archangelských bažinách, ať zamrzlých nebo nezamrzlých; ale děněg vyděláš, děněg nepočítaných. Ať kouká, svoloč moskevská: hospodo, všechno co máš, na stůl nos - posnídat zachtělo se bohatýrům!

A snídají. Na stolech, olámaným umakartem pobitých, louže vystydlého kafe, v nich popel přemnoha papiros, i slupky z párků v tom plavou, skořápky vaječné, s drobty chlebovými vše v podivnou kaši zadělané, a v tom se babrají prsty bohatýrské. Žena moje, duše změkčilá, až mdlo se jí dělá při pohledu na junácké hody, ale pravím jí - nu, što ty smatriš, folklóra něznáješ? Tak jsme posnídali, a co teď: do Moskvy zajet třeba, její slávě se poklonit. Ale kdo by se s ranci po celé Moskvě tahal - na vakzal zajdeme, do úschovny. Mnoho vakzalů veliká Moskva má, ale Kijevskij snad ze všech největší: pořád někam chodbami jdeš, po schodech, tu nahoru, tam zas dolů ... a hle: tatíček jakýsi šedivý na schodech zpola sedí, zpola leží, hlavu rozseknutou, krev mu po vlasech sivých, po ramenou stéká. Lidstva proud jako řeka kolem plyne, jako bystřina kolem skály se rozděluje a opět splývá ... řekl bys, pomozte někdo, pro milici doběhněte! Bodejť, pro milici; není na Rusi hlupáka, který by něco takového vyvedl. Přijde milicioněr, pasmatrí, pravého zlosyna není a nějakého potřebuje; tebe k výslechu odvleče. A pak se kruť, nevykroutíš se; a nakonec i přiznání ještě rád podepíšeš.

Nu, a tady úschovna. Celé řady plechových skříněk, ne na petlici, ale na čertovské jakési zařízení: patnáctikopějku vhodíš, a ono se to samo zamkne. Patnáctikopějka - vzácná mince, zřídka se do kapsy dostane; ale tamhle budka stojí a v budce za sklem mátuška peníze mění. Či spíš měnit by měla, ale nemění; zády ke sklu sedí a s jinou mátuškou o vaření rozmlouvá, a co kde nakoupit možno. A u okénka fronta jako před masnou o pátku; nehýbe se, lidé sovětští pokorně stojí a čekají, až se mátuška vypovídá - i kdo kopějky mění, úřad má, neradno ho rozčílit. Ale já, mravům sovětským nezvyklý, přijdu a zhurta na okénko zabouchám: »Tak co je, doprdele!« - zaburácím hlasem husitským. A mátuška, vida: hned se otočí a kopějky měnit počne. Tak, zařvat třeba. Jistě činovník, řekne si sovětský člověk; zlý činovník, mocně řve. Pokořit se třeba.

Nu, jako pták je člověk bez ruksaku; a teď již Kreml staroslavný pasmatriť možno. Ale čemu čert nechce: rudoarmějčíci, molodci, bránu uzavírají, a kdyby jen bránu; na celý Rudý ploščaď vstoupit - zapreščeno. Sjeli se tatíčkové načálníci do kamenného Kremlu, posněmovat, vodky popít, a nemá se jim chátra co pod nohy plést. Jen mauzolej jak škatule od bot u zdi kremelské stojí a před ním lid sovětský v předlouhé frontě, vycpanému Iljiči se poklonit. Ale já nemusím hned všechno vidět, i bez vycpaného Iljiče dobře se obejdu. Na dolním konci ploščadi chrám Vasilije Blaženého, pěkný, báně barvičkami omalované, vida, pak že sověty kostely boří: mohly zbořit, ale nechaly. Zblízka - nu, báně jako bych snad já sám natíral, třeba bych to i líp svedl; kostel ze zvětralých cihel, a uvnitř - nic. Jak vlezeš, tak vylezeš, jako bys do kanálu lezl.

Ale aby si nemysleli imperialisti, psi, že jen oni supermarkety mají - i my máme. Pěkný, ještě za cara stavěný, GUM mu říkají. Vejdeme, v Gumu pavlače jedna nad druhou, a všude stánky, krámky, kotce, velké i malé, někde lidstva jako včel, někde ani noha. Je na co se dívat: tu pěkné tepláčky mají, zeleným lampasem zdobené, i do divadla v takových můžeš. Pětaosmdesát rublíků - a pak se říká, že na Rusi lid bídu trpí: za necelý měsíc sovětský člověk na tepláčky vydělá. Tamhle se zas bábušky o šperky z jantaru perou, špendlík bys neprostrčil, leda bys boule utržil; čert ví, nač bábám jantaru třeba. A což teprve tady: za sklem láhve s koňakem, pravým, gruzínským. Dvanáct a půl ruble, inu, dost je to, když za měsíc stovku vyděláš - ale netřeba si hned hubu koňakem ožírat; droždí-li a cukr seženeš, sám si samohonky navaříš. I tak radosti dost. A lecjakou ještě věc vzácnou a slavnou by vidět bylo možno, ale člověk z té podívané hlad dostane. Po Moskvě chodíš a co pozřít hledáš - ale zrovna tak bys v mořském písku zlatý prsten hledat mohl. Ulicemi bloumáš, domy ještě cara pamatují, jistě je také od těch dob nikdo neopravil, dveří nenatřel; tam, hle, báň jakési cerekve, ale z cerekve vlast sovětská kancelář udělala, zrovna z ní otepi lejster vynášejí. I dvůr kupecký starodávný vidět, jinde by takový za památku vyhlásili, ale nač sovětskému lidu památek na kupce, buržuje: jistě už mnoho zim kupecký dvůr nepřečká.A sláva, pak že se v Moskvě nenajíš: tam, hle, veliký štít a na něm písmem kudrnatým, staroruským: Kulinarskaja. Vida, jinde by třeba jen hospodu měli, restaurant, ale tady hned...

I otevřu dveře, ale rychle je zas přibouchnu: veliký smrad a ještě větší řev mi vyšel v ústrety, jídla jsem dveřmi sice žádného nezahlédl, zato ale molodce, jak se o cosi řežou, jen z nich krev stříká. Nu, hloupé je dostat po papule, když ani nevíš, oč je hádka; raději pojďme dál. Až zase přijdeme na nějakou ploščaď a dobrá babka nám malá dvířka ukázala, schody kamsi pod zem, a opravdu: pelmeně tu pečou.Pravda, jsme na Rusi: pelmeně pečou, ale nejdřív se pěkně do fronty postav. A fronta veliká, převeliká, a nehýbe se. Našinec neví: lepší bude večer letadlo zmeškat, nebo hlady zahynout? Moskviči si takové starosti nedělají, už veliký Lenin je frontám přivykl. Knížky nosí po kapsách, a jak ve frontě postát třeba, hned knížku rozevřou a čtou. Ukažte mi, holoubkové, jiný národ, co by tolik knížek přečetl!

Co tak ještě je k vidění: s grupou-li turista přijede, hned ho vlečou, Balšoj těatr pakazat, balet posmotrit. Nu, nebude snad Balšoj těatr teď extra kvůli mně tancovat. Po ulicích dál chodit - takové jsou to ulice, že i po Karlíně bys chodit mohl. Mnoha slavnými sídlišti se Moskva pyšní, paneláků se nedopočítáš, ale já mám i doma paneláků dost. Snad ještě metrem popojet, slavný Novoděvičí monastýr navštívit, zlaté báně už zdaleka září, krásná stavba, věru. Sovětská vláda už, toť se ví, dávno bradaté mnichy vyhnala - tmářství šířit by se jim chtělo, to tak! V klášteře o moc víc nezůstalo než v chrámu Vasilije Blaženého, marně chodbami chodíme. Ještě je přeslavný hřbitov vedle Novoděvičího, mnohý velký syn Rusi tu pohřben leží, leč leží tu také tatíček Chruščov, Nikita; a tu se rudoarmějec před brankou rozkročil, nikoho nepustí. Bojí se tavárišči v kamenném Kremlu, že by je Nikita třeba strašit přišel.

Tak jsme už dost z matičky Moskvy viděli, snad se ani o moc víc vidět nedá; a neveselo je v ulicích, větrno. Do večera ještě daleko; ale popojedeme na letiště, snad tam veseleji bude.

Předaleko je letiště Domodědovo, už hodinu jede autobus, sovětským benzinem smrdí - povězte mi, lidé dobří, co to na Rusi do benzinu míchají, že z něj pojde takového smradu? Už dávno jsme poslední moskevská předměstí projeli, já hlupák jsem je včera z letadla za boudičky pro hrábě měl. Křižujeme rozblácené cesty, po nich lid přibíhá, také až po uši ublácený, kus cesty se povézt; ale mnoho vás je, holoubci, mnoho: třeba mocně lokty se ohánět, druhého ze schůdků srazit ... takhle ještě zařvat kdybyste se odvážili; ale to smí jen tavárišč činovník, hloupý lid ať se strká. Teď se nějaké děrevni ukazují, neradostno pohledět: chaloupky zchátralé, střechy propadlé, snad chaloupky bývaly červené či zelené, ale nyní už jen šeď šedivá ze všeho zbyla. Kolem chaloupek ploty rozvalené, a co před plotem, to za plotem: lebeda, kopřivy a pýr. Což takhle, sovětští lidé, plot si povyspravit, mrkve či řípy zasít, jablůňku vysadit, abyste ve frontách stát nemuseli a od Gruzínců, čertů, draho oschlou zeleninu neloudili? To tak, řekne sovětský člověk; řípy zaseješ, a v tu ránu je tu tavárišč z Moskvy, čubčí syn, a daní ti napaří, až hekneš: já ti dám, psoto, obohacovat se, po buržoazním způsobu života šilhat. Ke všemu pak ještě v noci sousedi přes plot vlezou a řípu vydloubou ... nic; a kdyby před chaloupkou po dědovi jablůňka zbyla - podříznout třeba.

A tady už letiště; a času ... ech, hromady. K nepřečkání času. Třeba jen se poohlédnout, kam se k odletu postavit, letenky ukázat. Chodíme chodbami, hledáme, všude sovětského lidu plno, někteří stojí, jiní se procházejí, ale ponejvíc leží. Na novinách leží, na kožiších i na papírových krabicích, i jen tak, na siré zemi. Louže čehosi překračujeme, snad že komusi na toaletku daleko bylo, či snad že piva rozlil, nepoznáš dobře, smradu všelikého beztoho všude dost. Zato dobře vidět, že z Domodědova samoljoty na východ, na Sibiř lítají: samé tváře kostnaté, oči šikmé, snad Tataři, snad Kirgizové, tu zas tubetějky uzbecké ... zajímavých věcí dost, ale ještě zajímavější by bylo zvědět, odkud se do Chabarovska odlétá. Bloudíš a bloudíš, nikde nic, a čas běží ... ale tady, hle: dlouhá řada okýnek, nad každým jméno gorodu, a na samém konci - Chabarovsk. Bohorodici budiž chvála. Okénka jsou zavřená, kolem molodci stojí, leží, snad na samoljot čekají, ale spíš jako by na soudný den čekali. Čekám také, na okénko tluču, ale nehýbe se nic. Stařík jakýsi cosi nám povídá, řeč křesťanská to není, ale jako by říkal - nečekejte, nedočkáte se.

A to už času tolika není, jak se zprvu zdálo. I jiní cizáci po chodbách splašeně běhají, jako by cosi sháněli; vyptávám se tu i onde, kanceláří rozličných všude síla, i sám Inturist je tu, ale odpověď pořád stejná. Něznáju. Něintěresůjet. Až pojednou - a snad to ani dědoušek sivý není, ale skřítek dobroděj: »Vy inostránci?« povídá. A to že prý darmo chodbami běháme: inostráněc že na samoljot čekat nepotřebuje, ani před okénky v louži piva polehávat. Stačí do Inturistu zajít, ale je to jiný Inturist než ten, kde nikoho nic něintěresůjet - a tam že už inostránce sami k samoljotu dovedou. A ještě cestu dědoušek ukáže, a věru, dost složitá cesta a cedulka žádná, nápis žádný, čmuchejte, prokletí inostránci; kdyby dědouška-dobroděje nebylo, snad bych podnes čmuchal.

A v Inturistu, jen jak dveře otevřeš - jako bys na samém Vólstrítu byl. Všude lustry, klubovky z červené kůže, v každé klubovce kapitalista sedí a drahé papirosy kouří: Amerikáni, Japončíci, i Germáněc se najde, i Čech, a ne jeden. Hleďme: víc Čechů zřejmě osmý pád ovládá. Hned posluha přiběhne, ranec vezme a kamsi odnese, a div se nebo nediv: i ten posluha je oděn ne ve vatovanou kazajku šedivou, nýbrž jako by byl příslušníkem zaniklé vykořisťovatelské třídy. I usednu také do červené klubovky, a koho vidím: přítele z Prahy, právě se přes Stalinabád ... ech, aby mi huba upadla: přes Dušanbe domů vrací. V Kašmíru byl a v Afghánistánu, paguljat, po horách polézt. To ještě špioni po Afghánistánu volně chodit směli; až teprv po dvou letech sovětští junáci lid osvobodili. Teď také tlampač cosi hlásí: samoljot v Chabarovsk už je tady a zvedáme se z červených klubovek. Jdeme k samoljotu a je nás pár: nějaký Germáněc, Japončíci, i Čech nějaký - nač nám bude tak velký samoljot?

Vstoupíme, ve dveřích stojí letušky, a velí jim baba-semetrika. Semetrika koukne a ptá se: »Vy otkuda?« Když se dozví, že z Čech (durak jsem, za Amerikánce se prohlásit je třeba), praví: »Padaždítě.« Nejdřív se kapitalisté posadí, pěkná místa vyhledají, Germánci, Amerikánci i ti Japončíci; ostatní, holota socialistická, až po nich. Ale i tak místa dost a dost, vybrat možno.

A jak tak sedíme, slyš: jako by bouře se blížila, jako když tatarská jízda se řítí, tak země se otřásá ... snad někde stavidla vytáhli a sovětský lid jak povodeň valí se k samoljotu, lokty se strká, pěstí ohání, po slabých šlape. Už do samoljotu vtrhli: hrozno pohledět. Kdo místa ukořistí, letí; ostatní vyhodí baba-semetrika. Proto tak mnozí tolik dnů na letišti v loužích smrdutých líhají, třebaže samoljot v Chabarovsk skoro každou půlhodinu startuje. Slavná je sovětská věda, sputniky do kosmu vysílá, ale místenky do letadel ještě nevynalezla. Hoj, co všechno molodci s sebou vlekou, jaké poklady! Tu jeden okapovou rouru před sebou postrkuje, jiný zas celou okenní zárubeň do zavazadlové sítě nacpat se hotoví... Divíte se, holoubci; ale divit byste se přestali, kdybyste v děrevni na Tunguzce přebývali, tajga vlevo, tajga vpravo, nic než mech a komáři; hlupák, kdo by si pokladů nepřivezl, když už jednou do Moskvy přijde.

A i tomu se divíte, proč sovětský lid těžké rance do kabiny strká, místo aby je podal jako zavazadla? Je znát, že jste zhýčkanci, sovětských obyčejů neznalí: už hned tavárišč pilot by rance vykradl, po něm baba semetrika a všechny letušky, a stůj pak u pásu a čekej, splasklého rance se dočkáš.

Osm hodin trvá let, napříč Sibiří, napříč nocí. Sovětský lid semjočka louská, že slupky jenom tak kolem nosu lítají; co jiného činit není. Když se rozední, jsou dole vidět zasněžené hory, věru, nikdy bych nevěřil, že jsou tak krásné hory na Sibiři; a nikde ani cestička, ani vesnička, nic než hory, les a řeky ... stálo by za to, s rancem na zádech tudy projít, prozkoumat. Ale nic platno, mnozí už to zkoušeli, o bumážku žádali, známých i strýčků měli, že by to na přijetí do politbyra stačilo, ale takový strýček se ještě nenarodil, aby bumážku k prozkoumání sibiřských hor vymohl. Zkoumali by, holoubci, čmuchali, a třeba by lecjaký lágr vyčmuchali; a nemusí každý proklatec vědět, kde na Sibiři lágry leží. Ale tady už přece jen začínají cestičky, pořád houšť, z cestiček silnice, i řeka jakás mohutná, a kolem řeky dráha, a v tom si už oficíři v letadle - snad každý druhý - brigadýrky nasazují, Chabarovsk je tady.

Starám se, jak teď dál bude, ale netřeba se starat: hned u letadla jakýs chlapík stojí - cestující v Japoniu sem, a kdyby některý cizák jinudy, se sovětským lidem jít chtěl, hned běží, za šos ho zpátky tahá. A že všechno už pro nás připravili, vot v gastinícu na aběd, a po obědě dokonce projížďka po městě, jako bychom si extra zájezd zaplatili, vida, jak pohostinné je sovětské načálstvo. Ale než začne prohlídka, zbývá nějaký čas; a kdo chce, může se sám po Chabarovsku poohlédnout. Není dvakrát po čem; leda že tadyhle jeden Iljič na podstavci stojí, tamhle druhý ... ale neradno si v sovětské zemi z Iljiče šprťouchlata tropit, radši říkejme ... třeba Hugo. Takže jeden Hugo do nebe prstem ukazuje, druhý zadumán stojí, jiný sedí, hlavu podepřenou, ten zas někam běží, s čepicí i bez čepice, žádná nouze není o Huga. Jinak dvě ulice, pravda, dlouhé, a když stranou zajdeš ... baráky dřevěné, nachýlené, snad největší dřevěné baráky, co jich na světě stojí, Pámbu ví, nač za cara tak hromských dřevěných baráků potřebovali. Chabarovské krasavice taky stojí za pohled: sukničky široké a pod nimi, aby na nožky netáhlo, ještě tepláky; a střevíčky na podpatku. Když se tak za střevíčky ještě utržená, pošlapaná gumička od tepláků vleče, to už je vrchol chabarovské elegance.

Ale ze všeho nejdřív ... chabarovští kluci, haranti, banda nemytá. Přijde jeden, jestli bych prý měnit nechtěl. »Čenž,« říká americkým jazykem; a co všechno by nechtěl. Žvejkačky, známky, taktéž penízem by nepohrdl, ani tužkou propiskou, a což teprv tričko s nápisem; rovněž plastikových sáčků snadno se zbavíš, mají-li na sobě napsané něco kapitalistického. K výměně nabízí ... inu, čeho tak je na Rusi hojnost: smaltované odznáčky a na nich - kdo jiný než Hugo. Nejsem Huga žádostiv, i bez něj se nějak životem protluču; ale kluk je to hezký, černooký, a ještě mi zbylo pár žvejkaček, tumáš.

To jsem si dal! V tu ránu se ze všech koutů vyrojí stovky kluků a všichni hulákají - čenž! Nastrkují mi své odznáčky s Hugem, horší než kobylky sedmera ran egyptských, nezbývá než se spasit útěkem. A pak už, ať přijde kdokoli, česky k němu zahovořím, a to tak, že otisknout to nikterak nelze. Táhnou za námi kluci jako smrad; a nezabíráme-li na slůvko »čenž«, jinak to zkoušejí, německy, francouzsky, v mnoha jazycích své slovo znají, jen co »na...t« znamená, nerozumějí. »Kakój to naród,« slyším je mumlat.

Pod Chabarovskem ale řeka teče, a ne jen tak nějaká; sám tatíček Amur se tam mocným proudem ubírá. Všudy už nás povozili: dom óddycha pakazali, i dom pianěrov - nu, snad Jakut se podiví, když ze zemljanky vyleze a dom óddycha uzří, nás věru za srdce nechytí. Amur - to je jiná; kvůli němu samému stojí za to se v Chabarovsku zastavit. Není snad na Rusi řeky širší, mohutnější, jako by se moře proudem valilo; a v dáli za ním se zvedají hory. Co tak z mapy vím, není už tím směrem daleko do Číny; a tak běhám za průvodcem a vyptávám se - »I kdě Kitaj?« Ale moloděc jaksi o Kitaji slyšet nechce, utíká a uhýbá, až už uhnout nemůže; i hodí rukou k těm horám. »Vot, vot tam Kitaj.« Ně zdraróvo na Rusi moc nahlas o Kitaji hovořit. A ještě není konec pouti přes Půlnoční království. Dál už to samoljotem nejde, leda do Vladivostoku; ale Vladivostok - ze všech sibiřských tajností ta nejtajnější. Posledních tisíc kilometrů - což je to v širé Sibiři - vlakem jet třeba. A vlak už na vakzale čeká, Tichaokeanskaja, stojí na plechovém štítku. Před vagony postávají zase ti Germánci, Japončíci i jiní imperialisté, i Čech nějaký, tamhle i bábuška s rancem přes rameno kvapem se přihnala, do vagonu leze, ale už ji dolů tahá bdělý milicianěr. Jenom pro kapitalisty je vlak, koukej mazat, nuzoto sovětská.

Pěkný vlak, věru, jako by ještě prevaschaditělstvo gubernátora vozil. K tomu jsem ještě z rozmařilosti lístky pro žosťkyj klas koupil, a to je teprv přepychu, ne jako ta žebrota, co tvjordyj klas má. Samé zrcadlo, drahé dřevo, i lože široká, a u vchodu děžúrnaja sedí, čaj vaří a do kotlíku uhlí přikládá; zatopit třeba cizákům. A zatápí. I jeden Fin se s námi vlakem veze, a ten se jako doma v sauně cítí; ale my ostatní, sauně nezvyklí, spíš nadáváme a zkoušíme nějak topení obelstít či okno otevřít, ale nelze. Pevně okno přišroubovali; na dosah od hranice kitajské dráha vede, hle, tu dráty ostnaté a věžičky pro bdělé pohraničníky, a za dráty jako by se hladina zaleskla, to sám široký Usuri. Jistě by některý čubčí syn okno otevřel, kdyby mohl, na Kitajčíky písknul, špionské zprávy jim pošeptal.

A les všude kolem, nu, spíš roští nežli les. Tu a tam chaloupka, kousek pole, ale hlavně pýr a trní, plevel a úhor. Jinde zas tři čtyři paneláky z mokré půdy k šedivému nebi trčí, ještě je nedostavěli a už jsou na spadnutí, ale dělej něco; bytovek nastavět třeba pro sokoly naše, co Kitajce na hranicích hlídají. Ani cestu ještě sokolům k paneláku nepostavili, a tak se tamhle náklaďáky natřásají a polovyschlým řečištěm prodírají. Přejde noc a pójezd k horám stoupá: samy přeslavné hory Sichote Aliň. Tady ještě sibiřský tygr přebývá, říká se; dost tygrů už sovětská vlast za dolary do světa rozprodala, ale snad ještě nějaký zbyl a z křoví na vlak kouká. K odpolednímu vlak zastaví a je tu přístav, Nachodka. Ještě před pár lety tu jen rybářská vesnice stála, v blátě hrstka chalup shnilých, ale přístav postavit bylo třeba, aby špioni do Vladivostoku nos nestrkali, ponorky a křižníky nefotografovali. Japonec plány vyhotovil, mukli z lágrů základy vyhloubili, nemnoho práce zbylo na sovětského člověka, jiné starosti má. Někoho-li vůbec na Rusi robit uzříš, pak spíš bábušku v gumových holínkách, v šátek zachumlanou: krumpáčem se ohání, ulice asfaltuje, betonové tvárnice vleče, pytle tahá. Takovou, holenku, máme na Rusi rovnoprávnost: jinde ženská jen v kuchyni se motat smí, kolem dětí, ale u nás - pytle tahat možno! Chlapa není, aby psovskou práci robil, buď v mundúru vězí a výdobytky střeží, nebo po kancelářích jasné zítřky plánuje.

Ale nějaké špatné plány dodal Japonec, nebo snad mukli, psí syni, naschvál špatné základy vykopali: i ta Nachodka jako by zejtra spadnout měla, nic než bláto a marast a mokrý beton. Nu, ničevó; náš průvodce pravicí ukazuje a takto pyšně praví: »Vaš těplachód vas ožidájet.« Vskutku, cosi stojí u přístavního mola, ale myslel jsem si, že to snad parníček kdovíco z jednoho konce zátoky na druhou vozí, věru že jinak jsem si zaoceánský koráb představoval, snad by se i stařičký Primátor Dittrich směle vedle našeho těplochodu postavit směl. S tím že máme plout přes oceán? Ještě bdělý pohraničník po palubě brousí a špiony hledá, a na něj zas jiný pohraničník s vintovkou pozor dává, aby kamsi nezalezl, tajně se do prohnilého kapitalismu zavézt nenechal...

A to už by mohl být konec povídání o cestě přes říši Velkého Černokněžníka. Těplochod, i když na to nevypadal, nás při dobrém zdraví do Japonie dovezl a mořskou nemoc ... nu vot, i jinde dostat můžeš. Jenže tak je tomu jen v ruských pohádkách, aby bohatýr překážky překonal, princeznu popadl, na kůň vsadil, a za chvíli už se slavná svatba strojí. Nežijeme v pohádce, nýbrž v socialistické skutečnosti; a ta po nás vyžaduje, abychom celou tu pouť ještě také pozpátku vykonali. Ale o tom později.

Psáno pro Našinec, měsíčník jihoafrických Čechů - Září 1987

Prosím o prominutí, že jsem se tak po sovětsku vyhovořil, ale ono to člověku nedá. Když jsem před pětadvaceti lety ty řádky spisoval, náramně jsem se u toho bavil, tak mi přicházela k smíchu mluva Ilji Muromce a Čurily Plenkoviče. Teď ... ani vám nevím. Dívám se, co se zrovna v Čechách mele, a jako bych pravici bohatýrskou v tom viděl. Cosi mi říká ... ještě může přijít čas, že nám do smíchu nebude.

Květen 2002

PŘISTÁNÍ V JOKOHAMĚ

Psal se říjen roku sedmasedmdesátého, když jsem poprvé vystoupil na japonskou půdu. Od těch dob jsem pochodil a pojezdil nějakých sedmdesát zemí toho božího světa, a přesto mi Japonsko zůstává ve vzpomínce i v duši jako cestovatelská zkušenost číslo jedna: nejzajímavější, nejsympatičtější ... a nejcizejší. Shodnu se v tom soudu i se svou chotí, takto věrnou a otužilou průvodkyní na většině mých cest. Změnili bychom svůj názor, kdybychom Japonsko navštívili znovu, za současných podmínek? To se totiž stává. Nezkušený poutník se snadno zamiluje do končiny, která ho první okouzlí, načež kudy chodí, tudy hlásá, že nad ni není a kdo ji neviděl, neviděl nic. Možná bych dnes byl kritičtější, nehleděl kolem sebe v takovém očarování. Jaké vůbec mohou být ty současné podmínky? Za čtvrt století se ledaco přihodí, je pravděpodobné, že náš obrázek Japonska, jak jej nosíme v duši, už také patří minulosti. I když bych zase skoro řekl, že možná ne tolik a ne ve všem. Jsou věci, které se v Japonsku nemění, nebo se přinejmenším mění daleko pomaleji než jinde.

I tím je obdivuhodná země Nippon, jak dovede oddělit minulost od přítomnosti, tisíciletou tradici od moderního, technicko-obchodního života, jak nepotřebuje zavrhnout jedno, aby se rozvinulo druhé. Co tradic jsme opustili my Češi, co starobylého vývoje s pýchou přerušili, jen abychom pokaždé zjistili, že to staré a osvědčené je pryč, a co přišlo nového, nestojí za moc! Proto se domnívám, že přece jen stojí za to vyprávět na těchto stránkách o Japonsku, i když je má zkušenost ne zrovna čerstvá. Můžeme si z něj v ledačem vzít příklad: z jeho cílevědomé pracovitosti, ale také z úcty k hodnotám minulosti. Tiché a krásné zahrady, tajemné kouzlo chrámů, duchové dávných šógunů a samurajů, to vše zůstává jako ostrov klidu ve shonu moderního času, a třebaže nejsem prorok ani prognostik, řekl bych, že tak zůstane i po tisíc příštích let. Japonsko je jediná země, která něco takového dovede. To je důvod, proč je cestovatelská zkušenost s ním výjimečná, proto mi Japonsko je a patrně už zůstane zemí číslo jedna.

Přístavní zřízenci přisunuli lávku a cestující se počali trousit z lodi. Po boku mi kráčela má žena v neochvějné důvěře, že dokáži všechno nějak zařídit, ale mně se maličko chvěla kolena. Protože tohle, ta země před námi, město Jokohama, jeho ulice, spěchající lidé ... to tedy byla cizina. První hodná toho názvu, do níž jsem se až dotud dostal. Neboť Bulharsko, Maďarsko či Endéer, kam se s menšími či většími problémy dalo z odrátovaného Československa cestovat, ba i Švédsko či Finsko, kam jsem se za daleko podstatnějších problémů také už dostal, to všechno ještě cizina nebyla. Lidé tam vypadali, chodili a koukali podobně jako v Praze, a dokud jsem neotevřel zobák, nikdo nepoznal, že nejsem zdejší. Různými obyčeji a móresy jsem se od takových Švédů odlišoval už víc, ale to jen proto, že jsem si stačil osvojit nejeden móres socialistický, jejž jsem se později v exilu jen zvolna zbavoval. Zde, na jokohamském břehu...

Lidé vystoupili a šli po svém, malá skupinka Čechů se rozpadla, byli to pracovníci různých zastupitelstev, pro něž všechny přijeli známí s autem a odvezli si je, jen my dva jsme zůstali v osamění opuštěnějším než Jeníček s Mařenkou. Kam teď? Cíl byl jasný: hotel Tokyo Prince v hlavním městě - proč to musel být zrovna tak třeskutě božíhodový ložument, o tom se zmíním za chvíli. Tokio neleží od Jokohamy zvlášť daleko, ovšem ... Kolem nás jezdí autobusy, nápisy na nich jsou ale vyvedeny pouze v japonských znacích; a ještě si povíme o tom, jak ďábelské písmo si na Japonce vymysleli jejich bozi. Zkušenost naprostého analfabeta jsem od těch dob udělal ve světě častěji, ale tahle byla první a nejotřesnější. Kdo neumí číst, musí se vyptávat; i zastavím pána s brýlemi a aktovkou (což se mi zdálo být zárukou jisté vzdělanosti) a oslovím ho. »Please, where is the...« Pán se zarazil, zavrtěl sebou zmateně a poté utekl. Svítalo mi, že s angličtinou asi moc nepořídím. I sestavím ze svých znalostí japonštiny (věnoval jsem půl roku soustředěného úsilí studiu té řeči) větu a přednesu ji jinému kvačícímu pánovi: »Sumimasen, eki-wa doko des ka?« Promiňte, kde je nádraží? Pán dal aktovku mezi kolena, jal se rozkládat rukama na všechny strany a z úst mu vycházelo cosi kulometného, z čeho jsem zase nebyl chytrý. Až později jsem pochopil, že pocestný se nemá vyptávat příliš perfektně; správný dotaz má znít: »He ... nádraží ... ééé ... kde?« Tak aspoň každý pozná, koho má před sebou. »Arigató,« zmohl jsem se ještě na poděkování a zvolna propadal zoufalství.

Ale nic, když to nejde takhle, musím si počínat, jako by nás sovětský parník nevyložil v milionovém městě, ale na břehu pustého ostrova. Světové strany fungují i tam; z mapy pak vyplývá, že dráha z Jokohamy do Tokia probíhá paralelně s pobřežím. Lze tedy očekávat, že půjdeme-li kolmo od něj do vnitrozemí, musíme dřív nebo později narazit na koleje. Budeme-li pak sledovat koleje směrem východním, najdeme na nich bezpochyby někde nádraží; a z nádraží pojede nějaký vlak do Tokia. Možná mi někdo poví, že jsme si tedy měli vzít taxík, ale pro takový návrh mohu mít jen pohrdavou odpověď - prosím vás, se sto třiceti dolary devizového příslibu v kapse... Neboť jedno se musí Japonsku nechat: je to zrovna tak vhodná země pro žebrácké cestovatele z vlasti socialismu. Později jsme se v Ósace setkali s výpravou rakouských architektů; projevili družný zájem o cestující z tak nezvyklé země, pobavil je systém devizových příslibů a chtěli vědět, kolik že takový příslib činí. Když jsem vyslovil cifru, zalomil jeden ten muž rukama. »Jesusmaria! Tolik jsem včera dal za večeři!«

Japonské vyslanectví v Praze mě obdařilo docela slušným plánem Tokia, takže dostat se k hotelu už bylo celkem snadné. Neoddával jsem se však představám božíhodového noclehu, nýbrž přemítal, jak se z něj vykroutit. Půjdu, uvažoval jsem, do recepce a povím, že jsem si to rozmyslel, jelikož jsem našel kamaráda, který mě vezme na byt, a vy mi vraťte peníze. Neboť volba božíhodového hotelu nikterak nebyla dobrovolná. Věc se měla takto: cestovatel ze socialistického Československa nejen že byl žebrák, ale navíc i žebrák nepojištěný. Jakožto takovému by mu vyslanectví neudělilo vízum; ale byla zde jistá cestička. Spočívala v tom, že se za cestovatele zaručila japonská cestovní kancelář, ale požadovala od něj za tu službu, aby si u ní zaplatil tři noclehy v hotelích. Musím říci, že když jsem se v Čedoku dozvěděl cenu nocležného, chtěl jsem v prvním rozhořčení celou cestu zrušit, ale rozmyslel jsem si to. Naštěstí měla socialistická vlast svou neocenitelnou instituci veksláků; a s dolary načerno, pečlivě zašitými do vložky v botě, už jsme si mohli dovolit nejen ty tři noclehy, ale kolikrát i misku nudlové polívky. Jinak naši stravu tvořily především banány; byly laciné, a takové ty černější, flekaté, jsme dostávali i zadarmo. Dodnes moje žena o banány nestojí, prosím vás, já nevím, že jsou ti mladí lidé tak vybíraví. Pro zajímavost uvádím, že čtyřtýdenní cesta, z toho tři týdny v Japonsku a týden tranzitu napříč vlastí Sovětů, mě přišla na něco víc, než kolik obnášel můj celoroční příjem.

Musím nyní sdělit, že recepční v hotelu Tokyo Prince mě zklamal. Vyslechl mou povídku o příteli, co nás vezme na byt, a usmíval se při tom tak radostně, až jsem čekal, že teď sáhne do šuplete pro prachy. Avšak nesáhl, nýbrž stále se vesele usmívaje, říkal: »No possible, mister, no possible!« Nejde to, pane, nejde to! Pomalu jsem si vštěpoval první poznatek o japonské nátuře: ať se děje co se děje, Japonec se směje. Půjde vám s úsměvem od ucha k uchu zvěstovat, že vám tramvaj přejela tetičku. V našem společenském slovníku je pro takové případy obsaženo slůvko »lituji,« jež pronášíme se soustrastně zachmuřenou tváří, i když třeba vůbec ničeho nelitujeme, ale patří se to tak. Japonská etiketa naopak přikazuje, že zármutek nebo starost je soukromá věc, již si má člověk nechat pro sebe a neotravovat okolí zakaboněným ksichtem. Má se usmívat a šířit kolem sebe příjemnou atmosféru, ať mu tíží duši co chce.

Musím říci, že na tom něco je. Pravda, je těžké odhadnout, co se skrývá za Japoncovými radostně zářícími brejlemi. Ale zato kolem sebe poutník neuvidí tváře nerudné, zakaboněné, neurvalé a netýkavé, neuslyší slova hádek a zoologické výrazivo, a třebaže se stokrát denně zachová nevhodně - japonské tradiční zvyklosti se podstatně liší od evropských -, setká se i v nejzávažnějších případech s nevzrušenou, taktní zdvořilostí. Jest si jen přáti, aby se aspoň něco z té milé, ohleduplné atmosféry přeneslo i na břeh vltavský.A jde ta neprůstřelná taktnost ještě dál, až nabývá forem ... nu, posuďte sami. Tvrdívá se o japonských příměstských vlacích, že jsou přeplněné, a televize přináší obrazy nacpávačů z povolání; chci říci, že to není tak hrozné, až by se stěny vagonů vyboulovaly, ale občas bývají vlaky plné dosti značně. Jsem i na evropské poměry význačný čahoun a tyhle šikmooké lidičky přesahuji o dvě hlavy; a tu vidím nešvar. Desítiletý kluk jede ze školy, harant nevycválaná, dřepí si na sedadle a nic nedbá toho, že se nad ním klátí stará, vetchá babička. Kdyby to bylo u nás, řekl bych - koukej vstát, smrade, nevidíš, že si ta paní potřebuje sednout? Sám v takových případech úslužně vyskočím, prosím, račte se posadit ... ale jako bych tím vzbudil jakési rozpaky. Do jaké louže japonské etikety jsem to zase šlápl? Nu, do takovéto: jest nejen nepřípustno otravovat lidi truchlivými obličeji, nýbrž i dávat najevo, že vidíme jejich stáří, vetchost, nemoc. Tím, že jsem vyskočil a nabídl místo seschlé babičce, jsem dal najevo, že jsem si všiml jejího žalostného vzezření, a to je ovšem nezdvořilé. A tak desítiletý kluk dřepí, vetchá babička povyskakuje za držadlem, a jen já u toho stojím, pomalu začínám všechno chápat, ale už vidím, že si na jisté typy zdvořilosti asi nezvyknu.

Tokio (přesněji: Tó Kyó = Východní hlavní město) je na japonské poměry ještě dost mladé, založili je šógunové rodu Tokugawa teprve někdy v sedmnáctém století, aby se jim do vládnutí příliš nepletli císařové, sídlící v jižnějším a mnohem starobylejším Kjótu. Abychom si v krátkosti odbyli japonskou historii: až na malé výjimky panovalo vždy v zemi jisté dvojvládí, v němž se šógunové (šó gun = velký voják) starali o věci správní a vojenské, řezali se s konkurenčními zájemci o šogunát a s odpadlými princi, kdežto císaři (tennó) si brali na starost poezii, divadlo, obdiv nad zrcadlením pagody v lotosovém jezírku za svitu luny a podobné ušlechtilé věci. Tak to šlo ve vzájemné shodě až do roku 1868, kdy vzmuživší se císař Mucuhito posledního tokugawského šóguna vyhnal, sám se chopil moci a vedl Japonsko k modernizaci a k velmocenskému postavení, čímž byla zahájena éra Meidži. Pozoruhodné na tom je, že si císař tak velkorysý cíl nejen vytkl, ale také jej s bravurním úspěchem dosáhl. Dějiny takových příkladů neskýtají mnoho.

Z toho důvodu jsou všechny chrámy a paláce v Tokiu relativně nestaré, ale to necvičené oko ani nepozná. Jsme zvyklí z Evropy rozpoznávat stáří budov podle stavebního slohu, od románských rotund až do betonovo-skleněných výdobytků avantgardní moderny, avšak s každou betonovou modernou by Japonec avantgardního umělce vyhodil, případně by mu poradil, aby si tak stavěl banky a pojišťovny, ale bohům aby s tím dal laskavě pokoj. Je-li chrám starý deset nebo tisíc let, si musíte nejdřív přečíst na nějaké tabuli (je-li ovšem připojen text v latince, což nebývá obvyklé). Ostatně každý chrám, i ten nejstarší a nejposvátnější, nejméně desetkrát srovnalo se zemí zemětřesení a strávily požáry, avšak Japonci vždy znovu přijdou s původními plány a všechno až do posledního dřevěného čepu obnoví. To se ví, že do dřevěného čepu a ne hřebíku - něco tak bezbožného si nikdo ani neumí představit. I ubíhá nám čas v obíhání chrámů, krásných a stinných parků, také si ještě musíme koupit stan, což dá trochu shánění, jelikož už je po sezóně a v sportovních krámech se prodávají lyže. Ještě si ukážeme, jakou moc má v Japonsku pojem sezóna. V socialistické vlasti se tou dobou prodávaly stany přetěžké, z tlustého plátna, jež bylo nesnadno vláčet na hřbetě, i kojili jsme se nadějí, že v Tokiu dostaneme za přístupný peníz něco onačejšího. Nezklamali jsme se. Příštího odpoledne již opouštíme město šógunů a míříme na venkov. Je nám poněkud šišatě. Až dosud jsme nacházeli jistotu a důvěrné bezpečí v hotelu, american style se takovým říká, což značí, že jsou v nich postele a jiné neobvyklosti. Teď ... večer se pomalu blíží, kde a jak budeme nocovat? Máme svůj nový a krásný stan, ale kde jej budeme moci postavit? Jak to vlastně v Japonsku s takovými věcmi chodí? Sedíme v autobusu do městečka Irako, a jako obvykle, když člověk neví kudy kam, seslala nám japonská božstva pomocného ducha. Nebo aspoň staršího a sdílného pána, který dokonce mluví anglicky, protože prý pracoval dlouhá léta na Havaji.

Musím říci, že takový dar nebes není v Japonsku obvyklý. Každý Japonec, od šestiletých špuntů až po kmety nad hrobem, se sice pilně anglicky učí, ale málokterý něco použitelně umí. Mohl bych takové ještě dnes spočítat: tenhle děda v autobusu do Irako, jeden mnich v horském klášteře, jeden řidič náklaďáku, co nás vzal autostopem ... a snad ještě jeden nebo dva další. Rozpor mezi pilným učením a praktickým výsledkem jsem zaznamenal i jinde, ale nikde tak zjevný jako v Japonsku. Snad proto, že bylo po tři sta let tokugawského šogunátu odděleno od zbytku světa nejželeznější ze všech železných opon, co jich svět kdy nosil; i všechny lodi a bárky, schopné plavby po moři, dali šógunové spálit, aby zabránili styku s cizinou. Tak se vyvinulo dosud přetrvávající přesvědčení, že svět jest rozdělen na dvě rovnocenné poloviny: tou jednou je Japonsko, druhou vše ostatní. V dílu prvním se hovoří japonsky, kdežto v druhém anglicky. Existence jiných jazyků a hatmatilek je brána na vědomí asi tak, jako horských obrů a strašidel japonských pohádek. Mohu říci, že bez jisté znalosti japonštiny bych byl ztracen dokonaleji než v jiných končinách světa. Ze stejného důvodu do Japonska ani mnoho samostatných cestovatelů nejezdí, ani samostatně cestujících Japonců ven. Nebo aspoň tehdy tomu tak bylo; stačil jsem si od té doby všimnout, že přece jen tu a tam mladé japonské cestovatele s ranečkem na zádech potkávám, takže se zřejmě i v říši Nippon (přesněji Ni-hon) něco mění.

V PŘÍZNI BOŽSTEV DO JOŠINA

»Jistě, ukáži vám, kde můžete stanovat,« ujišťuje nás anglicky mluvící pán v autobusu. Tím upokojeni hledíme do tmy, Irako už nemůže být daleko, teď ještě kde je nějaký kempink nebo aspoň kus lesa či louky ... autobus vjíždí do ulic a posléze zastavuje. »Tady,« ukazuje ten člověk na malý čtvereček trávy, tak dvacet krát dvacet metrů, uprostřed pomníček s kotvou, to asi že jsme v přístavu. »Tady?« divíme se. »Tady; proč ne?«Nezbývá než to zkusit. Rozbalím tedy stan a pořád se ohlížím, odkud se přiřítí policajt a vyžene nás, ale nepřibíhá nikdo; a ty tisíce chodců, proudící po všech čtyřech stranách náměstíčka, nás klidně míjejí, nezastaví se, neohlédnou. Dochází mi další z japonských zvyklostí: ničemu se nápadně nedivit. Nečumět. Gajdžinové (gai = cizí, džin = člověk) dělávají divné věci, tak už to je, a bylo by neslušné na jejich počínání civět. Teprve později jsem si uvědomil symboliku takové té sošky s třemi opičkami, snad ji také znáte: jedna opička si dlaněmi zakrývá pusu, druhá uši, třetí oči. Nic trapného neříkat, nic trapného neslyšet, nic nevidět, zní jejich poselství.

Pro gajdžina z daleké Evropy z toho plyne podivný, téměř znepokojivý pocit svobody. Může vyvádět, co chce, a je mu to trpěno. Snad proto, že vzhledem k jazykovým i jiným obtížnostem zatím do Japonska nedospěli ti, kteří by té úžasné tolerance zneužili a postarali se tak svým následovníkům o špatné jméno se všemi z toho plynoucími důsledky. Tak totiž vzniká xenofobie, rasismus i jiné se zálibou kárané jevy: nelíhnou se z ničeho, nýbrž na jejich počátku vždy stál někdo bezohledný, kazisvět či vyžírka, který všem, kdo přišli po něm, zkazil pověst.Neciví nikdo ani ráno, když se uprostřed proudící dopravy sbíráme a balíme, necháme se převézt přes úžinu Ise a ocitáme se na poloostrově téhož jména. Následuje krátká porada: kam teď dál? Celkový směr je jasný, míříme k slavným centrům japonské kultury, Kjótu a Naře (protože české skloňování může být zavádějící, uvádím první pád: Nara). Podrobnější cestovní plán ... už tušíme, že je to celkem jedno. Kamkoli se v Japonsku poutník zatoulá, všude je to nějak zajímavé, nezvyklé a často i krásné.

Stojíme na nádraží městečka Toba a necháváme věc v rukou osudu: vydáme se tam, kam pojede první vlak. Může to být na sever, k pobřežním místům Ise a Futami, mají tam prý být nějaké pozoruhodné chrámy. Nebo také na jih, do Kašikodžimy, což je zase centrum chovu perlorodek. Uvidí se, kam nás japonští bozi pošlou. Vyjde z toho Kašikodžima a hned zjišťujeme, že jsme neprohloupili: v podkově skalnatých břehů uzavřená zátoka je krásná, na její klidné hladině jsou stovky vorů, od nichž pod hladinu visí klece s perlorodkami. Prostoupáme kolem malého vesnického chrámku s červeným tori (obřadní brána) a za úzkou pevninskou šíjí se objeví malá, ve skálách sevřená pláž, teď mimo sezónu úplně prázdná, nicméně s fungujícími sprchami se sladkou vodou. Je to tak líbezné, že pod skálou rozdělám z naplaveného bambusu malý ohníček, uvaříme si polévku a uložíme se k spánku jen tak, mimo dosah přílivu, na písek. Má milá choť nocuje poprvé v životě pod širákem a musím ji chvíli ubezpečovat, že stan před bubáky a loupežníky beztak dokonale nechrání. Ale loupežníků v Japonsku není. Bubáků ... to už není tak jisté.

Koukám, že už jsem se podruhé zmínil o sezónách; je tomu tak, že Japonec prostě dělá to, co se v daném čase sluší dělat. Nacházíme se na čtyřiatřicáté rovnoběžce, což zhruba odpovídá poloze někde mezi Krétou a Egyptem. Moře je pro všechny druhy vodních radovánek teplé až dost, avšak koupací sezóna trvá od začátku července do konce srpna, a basta.

Jedenatřicátého srpna se ještě pláže jen tak vlní tisíci těl, prvního září už ani noha. Ne že by se nesmělo vlézt do moře. Ale nedělá se to, leda nějaký gajdžin, který beztak neví, co káže mrav. Přeplavíme se přes zátoku Ago, plnou perlorodkových sádek, do městečka Hamadžima, a jsme trochu na rozpacích, co teď. Pobřeží mezi poloostrovem Isešima a městem Kumano náleží v Japonsku snad k nejopuštěnějším, třebaže jsou nablízku čtyři milionové metropole, Nagoya, Ósaka, Kjótó a Kobe. Doprava, jak se zdá, žádná.

Ono, víte, objevit krásnou a přitom zastrčenou a turistickému davu neznámou končinu, to už je triumf cestování na vlastní pěst; ale nese to s sebou i jisté nevýhody. Dál to nejspíš nepůjde; máme se vrátit zpátky do Toba a jet do Kjóta civilizovanějšími krajinami? Toho bohdá nebude! Na tak hanebný ústup se pravý vandrák nedá. Nic; a když to nejde jinak, zkusíme to autostopem, jako zamlada. Po drobné silničce, vinoucí se mezi lesnatými hřbety a rýžovými políčky, sice, jak koukám, nic nejede, ale jest znám způsob, jak dopravu přivolat. Jsou totiž, abyste věděli, božstva autostopu, nesoucí jméno Čučkové. Chceme-li je milostivě naladit, postupujeme takto: sedneme si na vozovku a třikrát po sobě zvedneme nohy do výše ve směru předpokládané jízdy, vyvolávajíce přitom jména postupných cílů: Kumano! Nara! Kjótó! Poté už zbývá jen plivnout na druhou stranu silnice (v Japonsku je to pravá), protože by jinak všechna vozidla jezdila v protisměru.

Možná si při četbě těchto řádků činíte kroužek na čele, ale neuplynula ani minuta od provedení obřadu a v zatáčce se vynořil malý náklaďáček, na jehož korbě jsme popojeli pár kilometrů, a pak dál a ještě dál, s vlahým větrem ve vlasech a oči plné půvabu té odlehlé krajiny, nebo zase ponaskládaní do těsné kabiny v družném hovoru s řidičem. Až jsem se divil, jak se má japonština po pár dnech takového cestování zdokonalila. Jistě i o to se zasloužili Čučkové.

Japonci autostopem nejezdí. Není obsažen v jejich tradicích; za tokugawského šogunátu žádného autostopu nebylo, a tak se nepraktikuje ani dnes. Ale gajdžin má své výsadní postavení. Smí dělat, co jiní nedělají, smí nedbat japonských zvyklostí, a smí se třeba stavět na hlavu a bude to pokládáno nejspíš za nějaký tradiční úkon jeho domoviny, jejž je třeba respektovat. Krom toho je i zajímavé užít takové příležitosti a poznat blíž některého z těch pracizích tvorů, jichž sice běžný Japonec vídá spousty v televizi, ale v životní velikosti je spatří sotva kdy, zejména žije-li na trochu odlehlejším venkově. Mimoto ale, a hlavně: je třeba reprezentovat svou vlast. Ukázat ji cizinci v tom nejlepším světle. O dělání ostudy už vůbec nesmí být řeči.

Od jiných národů Asie i jiných dílů světa se Japonec liší tím, že je skutečný vlastenec. Identifikuje se nikoli se svým kmenem, klanem, vesnicí, rodem jako jiní, ale se svou zemí. Když se vás za mnoha úklon zeptá, jak se vám Japonsko líbí, a vy po pravdě odpovíte, že převelice, rozzáří se nepředstíraným potěšením: když jste pochválili jeho vlast, i jeho samého jste pochválili.

Cizinec jako veřejná atrakce je ovšem jev, příznačný pro všechny méně frekventované končiny světa; obvykle se projevuje sběhem stohlavých čumilských shromáždění, jejichž zájem po krátké chvíli přerůstá v drzost, vlezlost a neodbytnost. Ne tak v Japonsku. Ohleduplná zdvořilost káže Japonci, aby si svůj zájem nechal pro sebe až do chvíle, kdy ho gajdžin o něco požádá. Pak ovšem se může přetrhnout samou nápomocnou ochotou. Pro autostop to vede k poměrům přímo rajským. Něco přijíždí, zvednu palec ... a je-li ve vozidle jen trochu místa, už se jede. Někdy i když vůbec žádné není. A to nejen k bodu, v němž se naše a řidičova cesta rozcházejí; velmi často si řidič nenechá vzít tu čest, aby nás zavezl až k cíli, cestou pozval na oběd a vůbec zahrnul tou nejpřátelštější, i když nevtíravou pozorností.

Je pravděpodobné, že jen díky této ohromující pohostinnosti jsme nakonec vyšli se svým žebráckým příslibem a dokonce si mohli přivézt domů i pár hezkých japonských titěrností. Jen trochu rozpaků ve mně to všechno zanechává ... nerad mám otevřený jednostranný účet, ale zatím jsem neměl příležitost se nějak odvděčit. Snad tedy aspoň užiji této příležitosti, abych popřel všelijaké vžité pověry a představy, pramenící vesměs z četby válečných románů. Nikoliv, milí gajdžinové doma i v zahraničí, Japonec není záludná bestie, usmívající se křivě za brejličkami a přitom se hotovící vás zničit a zradit. Je to člověk velmi čestný, jehož způsob myšlení nás sice může ledačím překvapit, ale nikdy něčím nepříjemným. Je přátelský a usměvavý ... což o to; úsměvů od ucha k uchu si můžeme i jinde ve světě užít dost, ale nadto ve svém přátelství i obětavý až k nevíře. Aspoň malou skývičku bychom si z toho bochníčku lidských vztahů mohli v Japonsku ukrojit, lidé čeští.

Tak to pěkně zčerstva, drobnými silničkami přímoří i hornatého vnitrozemí šlo dál, až o pár dní později staneme na jednom z nejpůvabnějších míst Japonska, v městečku Jošino na strmé skále uprostřed horského panoramatu pohoří Kii. V Jošinu za dávných časů žil mladý císař, který se jako jeden z mála vzepřel nadvládě šógunů a dokázal jim z této nepřístupné polohy několik let vzdorovat; během té doby stačil na tom poměrně úzkém prostoru zřídit mnoho spanilých chrámů, pagod, klášterů a zahrad, což by spolu s kouzlem místa vydalo na překrásný cestovní cíl v kterékoli roční době. Avšak i tradice má své sezóny a káže obdivovat v Jošinu květy sakur. Když přijde jejich čas, netrhne se proud návštěvníků a uchvácení básníci si šlapou po nohou. V čase zvaném momidži jest naopak zvykem být unesen barvami podzimu, ale za tím účelem se nejezdí do Jošina, nýbrž do Nikkó severně od Tokia. Panuje prostě přesvědčení, že jen tam lze být příslušně uchvácen a nikde jinde. Přitom sakury kvetou v Nikkó zrovna tak, jako je barevné listí v Jošinu, ale nikdo si té krásy nevšímá; kochat se jí je stejně nemístné jako lézt do moře v říjnu.

Jelikož jsme do Jošina přišli v této nepatřičné době ... nenacházím slov, abych popsal svůj úžas. Nádhera krajiny v prvních odstínech podzimu, tajemné kouzlo chrámů a zadumaných zahrad se dá zrovna krájet, a nikde ani noha. Snad jsme my gajdžinové přece jen o dost jiní než Japonec; on se cítí v tisícihlavém zástupu jak ryba ve vodě a dokáže v tom tartasu ještě obdivovat půvab něžného sakurového květu; my za takových podmínek dostáváme vztek a žízeň. Poetické nálady na nás chodí spíš v tichém osamění, v němž se Japonec, jak se zdá, cítí nesvůj. A nocleh jsme našli v ubytovně pro mládež, rovněž úplně prázdné, ani nejluxusnější hotel bychom neměli tak sami pro sebe. Poprvé jsem se setkal s japonským způsobem nocování, a abych to řekl rovnou, úplně jsem mu propadl. Až jsem po návratu přemítal, nemám-li vyhodit postel i jiný nábytek a vyložit si pokoj rohožemi tatami, ale asi že jsou věci, jež nelze přenášet; člověk si nemůže zřídit soukromé Japonsko u sebe doma.

Vypadá to takhle: otevřete dveře a octnete se ... měl bych povědět, že v prázdné místnosti. Ale ona není prázdná, nýbrž je vyplněná do posledního koutku tou nevypověditelnou atmosférou, o níž byla řeč. Okny vniká světlo z krásné zahrady a maluje stíny na podlaze, vyložené zmíněnými již tatami; jsou to poloměkké rohože z rýžové slámy, po nichž se překrásně chodí boso. Ostatně se jinak ani chodit nemá a nesmí, hamtat po domě po evropsku v botách, to by snad i tolerantní a přívětiví Japonci vyletěli stropem. Boty se přitom musí položit tak, aby neukazovaly špičkami do příbytku, protože by podle nich našli cestu démoni a jiná havěť. Člověk se musí až divit, jaký vůl je takový démon; stačí mu otočit boty špičkami ven, a on už netrefí.

Tatami mají rozměr, jejž si zcela přesně nepamatuji, ale jsou zdélí zhruba těla (japonského) a zšíří kolem třičtvrtě metru. Je to míra tak tradiční a ustálená, že se ani v inzerátech neuvádějí rozměry bytu v čtverečních metrech, nýbrž údajem - tolik a tolik tatami. Kromě nich už je v místnosti jen malý výklenek, v něm na stěně závěsný obraz (kakemono), obvykle s vyobrazením romantické krajiny v neměnně tradičním malířském stylu, a jedna květina. Není to skoro nic, ale nic plné nevýslovného vkusu. Snad je to tou absolutní čistotou a úpravností. Snad ... inu, dům je plný duchů a drobných božstev, která se starají o příslušnou atmosféru.

Z toho též plyne zmíněná již nenapodobitelnost, protože ducha v ranci nepřevezeš, a ti naši evropští patrně nemají ten vkus. Veškerý nábytek je uskladněn ve vestavěných skříních a umísťuje se teprve podle potřeby: když nadejde čas jídla, přinese hostitel nízký stůl a po jídle jej zas odnese. U stolu se sedí ... vlastně klečí zadkem na vlastních patách, a musím říci, že všechno bych byl schopen od Japonců převzít, jen tuto jídelní pozici ne; nedovedu se tak naskládat, a sednu-li si na zem, nevím zase, kam nastrkat nohy.

Večer pak, když se jde spát, přinesou se dvě pokrývky, silnější pod sebe, tenčí k přikrytí, a pod hlavu přijde buchtovitý polštářek, naplněný jakýmisi zrníčky. Všechno to přinášení a odnášení má praktický důvod: zemětřesení jsou v Japonsku málem ob týden a v prázdné místnosti nemá člověku co spadnout na hlavu. Ale dlouhá staletí toho ničím nenarušeného způsobu dovedou udělat i z prázdnoty krásu.

SRDCE JAPONSKA

Praví se, že Nara je z japonských měst to zcela nejstarší. Před ní sice japonští vládci, potomci bohyně Amaterasu, od níž v přímé linii pochází i současná císařská rodina, také někde sídlili, ale stěhovali se velice často, takže ani nestačilo vzniknout nějaké hlavní město. Zemřel-li totiž vládce, musel se jeho následník přestěhovat jinam, aby ho pantatínek nechodil strašit. Teprve počátkem osmého století si buď umrlí císařové odvykli strašení, nebo si ti živí na ně zvykli, takže bylo možno založit stálejší sídlo. Kdo by si ale představoval, že najde v Naře něco jako Český Krumlov, velmi by se zklamal; je jako jiná japonská města, moderní a výstavná, ale bez historické čtvrti, křivolakých uliček a co tak ještě v Evropě patří k pojmu starobylosti.

O veškerou starobylost se v Japonsku starají chrámy, a v Naře jsou ty ze všech nejstarší, třebaže to bez hlubších znalostí nepoznáme. Jsou dvojího druhu: jedny buddhistické - těch je víc a větších - nebo náleží starojaponskému kultu šintó. Buddhismu si blíže všimnu v kapitole o Barmě, takže se jím nyní nebudu zabývat. Kult šintó je pradávný, starojaponský, pochází z předhistorických dob a sestává hlavně z uctívání předků, velkého množství božstev - prý jich je několik milionů, bezmála tolik, co Japonců samých - jakož i císařské rodiny. Toho bylo za poslední války využito k pokusu vyhlásit šintoismus za státní náboženství, ale nic z toho nebylo; oni si Japonci přece jen nenechají Buddhu vzít. Počítá se, že k buddhismu se v Japonsku přiznává kolem osmdesáti milionů lidí, a k šintoismu přibližně toliktéž. Jelikož celkový počet obyvatelstva činí něco přes sto dvacet milionů, jaksi ta nábožná matematika nevychází. Je to tím, že Japonci ve své toleranci naprosto necítí potřebu mít své náboženství za jediné a všechna ostatní vylučující, natož aby někoho vyhlašovali za kacíře či nevěřící psy. Lze být buddhistou ve středu, když je v chrámu nějaký zajímavý obřad, a na sobotu se stát šintoistou. Nebo si z obojího vybrat, co kdo pokládá za vhodné. Na západním pobřeží ostrova Kjúšú zůstalo z dob portugalských misií kolem jednoho milionu křesťanů a jistě by jich mohlo být víc; ale když on křesťanský Pánbíček nemá rád, když si člověk ještě navíc zajde pomodlit se před sochou Buddhy nebo si porozprávět s duchem pradědečka u šintoistů. Taková výlučnická úzkoprsost je Japoncům zcela nepochopitelná, pročež se křesťanství ze své omezené oblasti nešíří.

Ještě abychom si pověděli, jak vypadá takový chrám. To najdeme v pouliční a obchodní vřavě malou branku, projdeme jí a ocitneme se rázem v jiném světě, jímž je rozlehlá zahrada nebo spíš park. Prastaré stromy, pečlivě, ale nevtíravě pěstěné trávníky a křoviny, tu a tam půvabná kamenná lucerna, týmiž lucernami vroubená kamenná schodiště, červeně natřený obloukovitý můstek přes umělý potůček. Všechny pěšinky se posléze soustředí k jednomu bodu, jímž je veliké tori neboli brána, jak už o ní byla řeč. Sestává ze dvou mohutných sloupů, obvykle rovněž červených, spojených hřadovitým břevnem, a je překryté půvabně lomenou stříškou, často z mnoha vrstev kůry. Tori znamená v japonštině i pták, z čehož vysvítá původ toho zařízení; za prastarých časů se v chrámech chovali kohouti za účelem dělání rána - každý přece musí pochopit, že k svítání dochází tím, že kokrhají kohouti. Z jejich hřadoviště vznikla postupem času dnešní ozdobná brána.

Chrám bývá velká budova z tmavého dřeva s ozdobnou střechou se zdviženými rohy, krytou buď těžkými keramickými prejzy, nebo rovněž vrstvami kůry. U vchodu se nachází různé nábožné nářadí - nádoba s pískem k zastrkávání vonných tyčinek, různé obrázky a destičky se zbožnými průpovídkami, kolem celé budovy sloupořadí, a uvnitř někdy pozlacený Buddha, jindy sošky nejrůznějších bohů, démonů a bájeslovných postav ... a především jakési tiše zvonivé, zcela maličko úzkostné, duši svírající ovzduší. To samozřejmě nemohl do chrámu nikdo umístit; téměř hmatatelně je cítit, že ze všech temných koutů vyhlédají čísi zkoumavé zraky a podrobují cizího návštěvníka prohlídce. Zatím mu nijak nepřekáží; ale možná kdyby...

Vzpomínám-li si důkladněji, zjistím, že jsem tohle tiché, maličko svíravé zvonění slyšel i z japonských zahrad a vlastně odevšud z volné krajiny. Je to hlas Japonska, hlas jeho božstev a duchů, nenapodobitelný a jen zčásti pochopitelný.Ale ovšem, kdo se chce chrámů a jejich kouzla zcela nasytit, odebere se do Kjóta. To je skutečné srdce Japonska, ne pozdní Tokio, v jehož rozbujelé modernosti kdoví jestli nějaká božstva a duchové vůbec jsou. Dlouhé generace císařů dvoutisícileté japonské dynastie, zbavené vojenskými předáky starostí o světskou vládu, se staraly o stavbu svatostánků a tříbení přejemného vkusu, jemuž patrně není na světě rovno. Praví se, že Kjótó má kolem pěti tisíc buddhistických chrámů a patnáct set šintoistických svatostánků, nehledě k mnoha pavilonům, letohrádkům a k rozlehlému paláci, jejž si nechal postavit jeden ze šógunů, aby měl kde pobývat, když se šel poklonit císaři. Šest a půl tisíce posvátných stavení ovšem poutník neoběhne za den, ba ani za týden, a kdyby obíhal ještě déle, dostaví se mu i při nejupřímnějším zájmu stav naprosté přechrámovanosti,s nímž je nutno počítat. Je tudíž nutno si vybrat. Zcela jedinečný je například chrám Kinkakudži, celý pozlacený, uprostřed převkusné zahrady s jezírky a lucerničkami, zarámovaný v pozadí temných sosen a zvedajících se hor, člověk by neřekl, že se nachází uprostřed milionového města. Ledaže má poutník zřídkakdy možnost se zde pohroužit do zadumané osamělosti; navíc nelze využít ani mezery mezi sezónami jako jinde, jelikož, jak se zdá podle těch tisícihlavých houfů, má Kinkakudži sezónu nejspíš pořád. Už klidnější je chrám Niši Hongandži ... ale nechám výčtů, nebylo by jim žádného konce. Nejlepší ze všeho je v Kjótu zabloudit.

Podaří se to jedna dvě. »Jé, koukej, tady mají hezké hrníčky,« láká mě choť k nějakému výkladu. Jdu se tedy podívat na ty hrníčky, a když se zase obrátím ... odkud jsme to přišli? Byla to tahle ulice? Nebo ta za tím rohem? Všechno je najednou nějaké cizí, tudy jsme určitě nešli, ale tamtudy také ne ... nic naplat, už jsme v tom, už jsme zabloudili. Není to nic tak hrozného. Určitý orientační smysl mám v podvědomí, přinejmenším poznám podle slunce světové strany. Japonské město není uspořádané podle ulic jako naše evropská; dělí se na čtvrti, ty dál na podčtvrti, ještě dál na bloky a nakonec přijdou domy. To možná odpovídá japonskému smyslu pro organizaci a pořádek, ale poutník se nemá čeho chytit; nevidí žádná jména ulic, jen čísla a čísla. Nu, nespěcháme-li nikam, může to být zajímavé, jako je každý krok v Japonsku vůbec nějak zajímavý a cize podivný. A když tak jdeme, hle: tady nějaká vrátka, za nimi krásná zahrada a uprostřed ní chrám. Zeptám se mladé japonské maminky, který chrám to je, ale ze jména si zase nic nevyberu; dá rozum, že je-li takových jmen šest nebo kolik tisíc, ani se všechna nevejdou na mapu. Nějaký ... ach, to je jedno. Je půvabný, zadumaný, japonským kouzlem zvonící, a objevili jsme si jej sami, je náš. K ostatním krásám se také nějak dostaneme, a když i nedostaneme, objevíme místo nich něco jiného.

Třeba jednu z kjótských zahrad. V Kjótu jsou ty nejslavnější a nejkrásnější, a to je co říci, protože dosáhlo-li některé z umění lidských stoprocentní, dál už nezlepšitelné dokonalosti, je to japonské zahradnictví. Musíte vědět, že Japonec má sice rád přírodu, obdivuje ji a skládá básně k její oslavě, ale jinak o ní má poněkud omezené mínění. Jen málokdy totiž umí příroda vyrobit dokonalou krásu sama od sebe; mistři japonské estetiky bádali nad tím jevem, až se usnesli, že v celé ostrovní říši jsou pouhá tři místa, jimž lze přisoudit titul krajinné dokonalosti. Můžeme si je vyjmenovat: je to ostrov Mijadžima poblíž Hirošimy, ten, před nímž se z mořské hladiny zvedá červené tori, častý to motiv obrázkových kalendářů. Dále úzká převlaka Amanohašidate v zátoce Wakasawan, vytvářející prý iluzi mostu mezi mořem a nebem, jakož i zátoka Macušima daleko na severu, plná romantických skalnatých ostrůvků. To je všechno. Cokoliv dokonale krásného jinak chce člověk mít, nesmí svěřit lajdácké přírodě, nýbrž japonskému zahradníkovi. I když je to titul nevýstižný: spíš by mělo být mluveno o tvůrci umělých krajin.

Při prvním pohledu na nich nic zvlášť umělého neshledáme: před naším zrakem se odvíjí obrázek drobné, hezounké krajinky, jezírka, mezi nimi oblá, nízkými, pokroucenými borovicemi posázená návršíčka, tu a tam kamenná lucerna, můstek, velké i menší stojící i ležící kameny, o nějaký kus dál se loučky a nízký porost zvedají do lemu vyššího lesíka, až je nakonec celý obzor orámovaný starými, mohutnými, malebně pokřivenými stromy. Jenom... »Koukej,« povídám, »tamhle jim tři stromy uschly.« Ale ony neuschly, to je tam zahradník v tom stavu vsadil, protože právě suché a ne jiné je potřeboval k dotvoření svého díla. Zkusím si představit ten pohled bez nich, a opravdu, nebylo by to ono. Právě tak potřeboval tento a ne jiný kámen, vztyčený právě v této poloze a na tomto jediném místě, a i všecičko ostatní je výsledkem hlubokých estetických úvah a staletých zkušeností. Přesto je výsledek ve své naprosté dokonalosti přirozený a budí v člověku ... co vlastně. Snad pocit jakéhosi spokojeného souhlasu, libosti, svého vlastního souznění s tím vším. Neboť skutečná a nejvyšší krása neohromuje, nesráží člověka svým majestátem, nehřmí mu do duše, že je jen mrva v nesmírnosti světa, ale dává mu okusit vlídné harmonie, jíž i on je součástí.

A ještě bych chtěl zdůraznit, že když umění japonských zahrad dosáhlo vrcholu dokonalosti, spokojilo se s tím. To na rozdíl od umění evropského, které se například v hudbě či v malířství rovněž svého času blížilo dokonalosti, ale zapomnělo, že jeho smyslem je zvěstovat krásu. Jalo se o sobě domýšlet, že je smyslem samo sobě a že jeho účelem je spět stále do nových výšin, ať již byl jejich vrchol dosažen nebo nebyl. Jenže ono se nedá stoupat přes vrchol hory. Kdo to zkusí, zákonitě spadne do hlubiny, v níž už není ani krásy ani smyslu. Věřím ... ne, vím, vím, že dokonalá krása japonských zahrad už se nebude dál měnit. Že jestli mi bohové opět jednou dopřejí vstoupit brankou japonské zahrady, nenajdu na místě jejích jezírek a kamenných lucerniček hromadu rezavého harampádí, dotaženého ze šrotiště a nastříkaného pro lepší efekt na fialovo, jaký by patrně byl její osud v Evropě.

ŠIKOKU A KJÚŠÚ

K večeru jsem to spočítal - naběhal jsem po Kjótu od chrámu ke chrámu a od zahrady k zahradě třicet kilometrů, a ještě k tomu ve vietnamkách. Když jsme odlétali z Prahy, byla už zima, a opomněli jsme se zaopatřit nějakými sandály; manželka to při své velikosti nohou v Japonsku vyřešila koupí pánských, ale na moji tlapu šestačtyřicítku nikde nic neměli. To je dost vážná věc v zemích malých lidí: poutníku se nesmějí roztrhat boty. Večerním vlakem jsme ještě stačili dojet do Ósaky, k třetímu a absolutně nejbožíhodovějšímu z našich čedokových hotelů, a pak už jen zbývalo popojet kousek metrem k přístavu, odkud odplouvají osobní lodi na Šikoku, nejmenší ze čtyř hlavních japonských ostrovů.Ovšem ... to se tak řekne, jít do přístavu a nasednout na loď. Kde, když se ósacký přístav rozkládá přinejmenším na pěti kilometrech pobřeží? A tak nastává běhání, vyptávání, ochotní policajti nás kamsi posílají, ale než tam dojdeme, zase se nějak zamotáme a zaběhneme ... až tady, podívejme se; nějaká rejdařská firma. Nevěda už, co a kudy dál, vstoupím dovnitř, kancelář je plná písařek a jiného personálu, ale nikdo mi nepoví, tady jste špatně, pane, my nejsme informační středisko. Jedna z dívek doběhne pro pana šéfa, pan šéf si vzal sako, odvedl nás k autu, nelituje svého manažerského času s námi k přístavišti osobních lodí dojel a s mnoha uctivými úklonami se rozloučil. Bylo to pěkně daleko, malá budova uprostřed jeřábů, kolejí a jiného zmatku, býval bych ji asi dost těžko hledal.

Takoví dovedou být Japonci, když je host z ciziny o něco požádá. Tady má slovo host ještě svůj původní smysl: rozumí se jím osoba, jež je nám vítaná i bez jakékoli výdělečné souvislosti.

Tím ale ještě není všechno vyřešeno. Chceme se dopravit do města Takamacu, kde se má nalézat proslulý park Ricurin, prý jeden z nejskvělejších v celém Japonsku. Lodi ale odplouvají i do přístavu Macujama a leckam jinam. Která je ta pravá? Plavební řády sice jsou k dispozici, jenže ... ach, to japonské písmo!

Cítím, že přišel okamžik, abych se tímto fenoménem chvíli zabýval. Neboť třebaže jsem studiu japonštiny věnoval půl roku před naší cestou a dva roky po ní (další studium přerušil odchod do exilu, v němž jsem měl naléhavější filologické potřeby, takže má znalost japonštiny do dneška žalostně upadla), stačil jsem během celé té doby povystoupit pouze nepatrně nad úroveň analfabeta. Je vám to děsné. Kdo si myslí, že čínské písmo je obtížné, musím ho z toho omylu vyvést: systém jedno slovo = jeden klikyhák, je ještě vcelku lidský a při nějaké snaze naučitelný. Japonština naproti tomu... Její klikyháky (přesněji řečeno znaky kandži) jsou převzaté z čínštiny, a tedy identické; Japonec může číst čínské texty, třebaže výslovnost nezná. Navíc ale je japonština jazyk gramatický, jehož slova se všelijak časují a jinak ohýbají, čehož v čínštině není; potřebuje tedy nějaká dodatečná písmenka k vypsání koncovek. Tomu účelu slouží slabičná abeceda, zvaná hiragana, čítající něco přes šedesát písmen; to má tedy člověk studující navíc.

Aby toho nebylo málo, jsou Japonci postiženi ještě druhou slabičnou abecedou, zvanou katakana, jíž se vypisují cizí slova. Ale ani tím ještě není všem slastem konec, nestačí se jen učit jednotlivé znaky, nýbrž si cpát do hlavy jejich složeniny. Poutník například často uzří znaky iri = vstoupit + guči = otvor, ústa. Že obojí dohromady dává význam vchod, musí se prostě naučit, jakož i stovkám jiných spojení. Ale ani to ještě pořád není všechno, nejobludnější složitost teprve nastává.

Každičké japonské slůvko totiž má dvě výslovnosti: jednu původně japonskou, druhou převzatou z archaické čínštiny. Japonské se obvykle užívá, stojí-li slovo o samotě, kdežto staročínské ve složeninách. Je-li tento výklad poněkud nejasný, lze si jej ozřejmit na příkladu: vysoký se řekne takai, ale také kó, podle toho, jaké výslovnosti použijeme. Hora může být dle stejného vzoru jama, ale také san. Spatříme-li tedy někde místní jméno toho znění, ještě pořád nevíme, jak se čte; může to být Takajama, ale také Kósan.

Jelikož se k vyjádření jak japonského, tak staročínského znění užívá téhož znaku, vede to zejména při čtení mapy k pěknému zmatku. Sám jsem na vrcholu své kariéry ovládal kolem pěti set znaků. K nejjednoduššímu čtení je jich zapotřebí dvou tisíc. Chce-li však Japonec číst i poezii, romány a vůbec něco nad úroveň novin a vyhlášek, nebo zabrousí-li dokonce do oblasti literatury historické, valí se na něj další a další tisíce znaků, jimž se učívá ve večerních kurzech a nikdy s tím není hotov. Všech znaků má být kolem třiceti tisíc, takže lze říci, že dokonale číst neumí ani při nejlepší snaze v Japonsku snad nikdo.

A jak sám nejlíp vím, jedna věc je znakům se naučit, druhá podržet si je v paměti - jestli bych jich z ní dnes vydoloval dvacet, je to hodně. Lze jen spekulovat nad tím, čeho by Japonci mohli dosáhnout, kdyby čas a energii, utracenou neustávajícím učením a procvičováním kandži (kdo neprocvičuje, zapomene), užili k praktičtějším účelům.

Naskýtá se otázka, proč Japonci u takové děsné, síly ducha spotřebovávající složitosti zůstávají. Proč nepřejdou na latinku, což by jim přinejmenším v technických oborech nesmírně usnadnilo život. Říkává se, že to nejde, protože při staročínském způsobu výslovnosti může být i padesát významů jediné slabiky, jež od sebe lze rozeznat právě jen písmem. Ale vždyť japonsky se nejen píše, ale i mluví, přičemž se význam homonymických slabik rozlišuje podle souvislosti; totéž by muselo fungovat i písemně. Je toho ostatně důkaz: vietnamština je jazyk rovněž jednoslabičný a k tomu navíc tónový, a přes- to s úspěchem užívá latinky. Po uvážení všeho zbývá podezření, že Japonci nelpí na svém písmu z žádného praktického důvodu, nýbrž že je tak složité chtějí mít záměrně. Aby měli cosi, co je odděluje od zbytku světa, hájemství, do nějž se gajdžin ani při klopotné snaze nedokáže vetřít. Snad je to pozůstatek třísetleté izolace za vlády Tokugawů. Snad výraz japonské duše, na jejímž dně dlí přece jen jistá neproniknutelnost.

Loď přistála v pět hodin ráno, takže jsme do parku Ricurin dospěli těsně před svítáním - bylo to úchvatné. Zdálo se, že byl park založen právě za účelem syntézy prvních slunečních paprsků a této umělé krajiny. Ještě v něm bylo krásně prázdno, až na skupinku příslušníků jakési sekty, vítajících vycházející slunce slavnostním tancem, a i to zdařile doplnilo ranní náladu těch tichých jezírek, můstků, borovicemi porostlých ostrůvků a půvabných pavilonů. Dosud se při té vzpomínce nestačím divit, jak vše dokonale spolu ladilo, ba, jestli je někde na světě království vkusu, je to Japonsko. Čím dál vzácnější oáza v současném světě, z nějž vkus stále víc mizí pod náporem jednak bezduché, dryáčnické tuctovosti, jednak snobsko-naschválnického výlučnictví, přisvojivšího si titul moderního, ba avantgardního Umění. Jak přimět dnešní západní svět k zjištění, že jako dřív, i dnes navzdory všem uměleckým módám a směrům potřebuje člověk krásu, soulad, harmonii, onu uklidňující i povzbuzující náplň duše, pomáhající mu nalézt sebe samého i své místo ve světě? Snad abyste se šli podívat do Ricurinu, umělčíci. Našli byste tam příklad toho, co by mělo být i vaším úkolem, jenže vy jste se rozhodli mu nedostát. Malý vláček nás veze do vnitrozemí ostrova Šikoku, míjíme drobná rýžová políčka, bambusové hájky, drobné vesničky na úpatí strmých a kosmatých hor, pěkné je to, pěkné až krásné, možná že japonští bozi, vytvářejíce přírodu své země, nedosáhli dokonalosti mistrů zahradníků, ale nejsou jí daleko. Naším prvním cílem je Kotohira, místo proslulé svými horskými chrámy.

O půvabu japonských chrámů jsem se už napsal dost, takže ten chvalozpěv nebudu rozšiřovat; uvedu jen, že ke kotohirským svatostánkům vede třináct set schodů, což dá i relativně mladému junákovi dost zabrat. Lze si ovšem najmout bambusová nosítka, ale jednak pro majetníka devizového příslibu takový luxus nepřipadá v úvahu, jednak bych si připadal jako trouba. Ostatně se domnívám, že bych tím porušil jisté kouzlo: patrně se poutník musí vyškrábat do nekonečných schodišť Kotohiry, aby měl nárok na zázrak. Konání zázraků jest totiž účelem tohoto místa: cokoli si přejete, stačí místní bohyni buď napsat na cedulku nebo nakreslit, a ona to splní. Velký pavilon je celičký ověšený cedulkami, a kdyby jen jimi. I plány domů a pozemků zde můžeme zřít, podélné i příčné nákresy lodí, modrotisky a kopie strojních i jiných zařízení. Zdejší bohyně sice ochotně plní i velmi složitá přání, je ale nutno jí všechno náležitě objasnit, nejlépe detailním nákresem; nelze předpokládat, že by se vyznala například v tom, jak má vypadat lodní motor, pro nějž si žadatel vyprosil zdar. Je známo, že když se bohům něco nevysvětlí dočista polopatě, snadno to popletou. Přemýšlím, jaké přání bych mohl napsat na cedulku já, ale nenapadá mě nic jiného, než abych se ještě jednou do Japonska podíval. Zatím se to nestalo, asi že bohyně neuměla přečíst česky psanou cedulku. Nebo aby mi pomohla se vyvléci ze socialistického chomoutu, bránícího člověku i ve věcech tak přirozených, jako je rozjet se za úzký obzor domácího zápecí? Vida, tomu už bohyně porozuměla líp, sláva jí.

A jde to ještě dál a výš do hornatého, lesnatého vnitrozemí ostrova Šikoku. Až dosud jsme jen putovali japonskými městy, obdivovali se chrámům, zahradám a jiným divům lidského vkusu a dovednosti. Teď poprvé opouštíme oblast lidského snažení a dostáváme se do panenské, nepolidštěné přírody. Asi jen v málokteré zemi je obojí od sebe tak ostře odlišeno. Po úzké pěšince vnikáme do hor jediným možným dopravním prostředkem, totiž po svých dvou vlastních nohou. Hory jsou to velmi srázné, spíš úzké hřbety, korunované skalním břitem jako nůž. Porostlé je to všechno hustou, huňatou zelení borovic a cypřišů, les se v ideálních podmínkách zdejšího tepla a vlhkosti uchytí i tam, kde by jinde byla holá skála. Nic z mírné oblosti takové Šumavy nebo Krkonoš, jen strmina a divočina, a hluboko na dně úzce zaříznutého údolí burácí horská řeka.

Jdeme tak už nějakou hodinku a chtělo by se někde si sednout, ale není kde. Leda doprostřed pěšinky, protože okolní sráz nenechává ani na dlaň nějaké plošinky, trávníčku, ničeho. Začíná mi vrtat hlavou, jak strávíme noc, nemáme-li se zavěsit na lanech nad skálou, jako to dělají alpinisté, ale bohužel nemáme takové zařízení s sebou. Potkáváme i nějaké lidi a vyptávám se, jestli někde neviděli místečko, kde by se dal postavit stan; chvíli se mezi sebou dohadují, načež se zářivým úsměvem dělají dlaní před nosem znamení záporu - ne, nic takového zde nikde není. Nakonec nezbude než se krkolomně spustit na dno údolí a mezi proudící vodou a balvany najít dvě malé písčité plošky. Vím, že je to nebezpečné, kdyby v noci přišel liják, spláchlo by nás to až do Tichého oceánu. Ale nedá se nic jiného dělat. Měli jsme vědět dřív, zač je vandrování v japonských horách loket.

Lidského osídlení je v horách pramaličko, vlastně skoro žádné s výjimkou několika ke srázu přivěšených turistických hostinců a malých lázniček. Začíná mi docházet, že tady jsem u kořene toho, z čeho pramení hlavní rysy japonské povahy i společenských způsobů. Je to stísněnost, omezenost místa v zemi, ostře přírodou rozdělené na strmé, neobyvatelné hory a plošší, k osídlení vhodnou krajinu. Setkávám se občas s představou Japonska jakožto jediného řetězce fabrik, dálnic, expresních železničních tratí, bank, statisícových měst a jiného hemžení lidského; ale to je dokonalý omyl. Jen málokterá země má vyšší podíl čisté přírody; a která jej má, ta zpravidla nemusívá na svém území hostit stamilionové obyvatelstvo. Poměr přírody k polidštěnému kraji má prý v Japonsku být zhruba 85 : 15. Celková plocha japonských ostrovů činí 378 tisíc čtverečních kilometrů, neboli o něco víc, nežli čítá Finsko. Na rozdíl od jeho pětimilionového osídlení ale žije v Japonsku 125 milionů lidí; a odečteme-li od celkové plochy 85 procent divokých, pro svou strmost nepoužitelných hor, zbývá území o málo větší než Slovensko, na něž se musí vměstnat všechno to lidstvo i s jeho fabrikami, dálnicemi, jakož i - nezapomínejme - dosti výkonným zemědělstvím. Jestli má nějaký národ světa nárok vykládat něco o životním prostoru, jsou to Japonci. Ale nevykládají, protože jsou na tu tlačenici zvyklí a jejich životní způsob i tradice se jí přizpůsobily. Není místečka velkého na rozpažení, aby nebylo nějak využito, buď k zástavbě, nebo jako zemědělská plocha; i drobný trojúhelníček půdy, jenž zbyl v cípu nějaké křižovatky, je dost dobrý k tomu, aby byl přeměněn v rýžové políčko. Pro vandrovníka se stanem vyplývá z té stísněnosti problém, kde si má svou střechu nad hlavou postavit; nakonec obvykle nezbude nic jiného než písek nějaké pláže.

Japonskému domorodci z ní vyplývá důsledek mnohem tíživější: absolutní nedostatek soukromí. Společnost, odsouzená k takové namačkanosti, musí umět žít podle do nejmenších podrobností propracovaných pravidel vzájemného ohledu, protože jinak by se musela zbláznit nebo se navzájem povraždit. Poutník, zavítavší do Japonska na několik krátkých týdnů, se setká s příjemnějšími stránkami toho jevu: s úsměvy a nevzrušeností, s nápomocnou ochotou, s ohleduplností, a zachová-li se kde nevhodně nebo rušivě, není to prostě viděno. Japonec, spoutaný pavučinou tradičních příkazů, se jim podvoluje, protože ví, že jen tak se může uchránit konfliktů; ale v hloubi duše si v nich nelibuje. Zejména japonská děvčata se velmi ráda vdávají do ciziny, dokonce i do tak pochybné, jakou bylo za popisovaných časů Československo; možná z lásky, ale ještě spíš aby dosáhla onoho druhu svobody, jímž je kousek soukromí a možnost osobního rozvoje, nevázaného ohledy na souhlas rodiny, příbuzenstva, sousedů a vůbec kdekoho.

Přes hlubokou strž vede pochyby vzbuzující lávka jménem Kazurahaši. Je spletena z lián (kazura = liána, haši = most), a to už někdy v hlubokém, samurajském středověku. Je s podivem, jak trvanlivý materiál je taková liána; ještě dnes se lávky užívá, i když je to dost dobrodružná záležitost: celá konstrukce se povážlivě houpe a podlahou, za niž slouží štěpiny bambusu, je pod nohama v úděsné hlubině vidět divoká peřej horské řeky. Seznámili jsme se při tom závrať vzbuzujícím přechodu s mladším mužem, s nímž jsme pak společně urazili kousek cesty. To už jsem se v japonštině vycvičil natolik, že jsem s ním mohl diskutovat o politických a historických věcech.

Bylo to poučné. Má druhá vlast, Německo, má s Japonskem společný kus neslavných dějin včetně porážky v druhé světové válce a jejích vesměs neradostných důsledků. »Prohráli jsme válku,« uvažoval nevzrušeně ten muž. »To proto, že jsme měli málo nafty a jiných surovin. Kdybychom jich někdy měli dost, třeba bychom zase vyhráli.«To je ovšem postoj značně odlišný od toho, jaký znám z Německa. Tam po hrůzách války a zrůdnostech nacismu nastalo sypání popele na národní hlavu tak intenzivní, až to u sousedů někdy budí podezření: nedělají se ti Němci jen tak? Nepředstírají něco? Ale nepředstírají, protože to bych si toho musel za ta léta už všimnout. Ne; německé převzetí viny a odpovědnosti za hrůzy minulosti je nelíčené a víc než stoprocentní. Také jen ono umožnilo přerod militaristického, autokraticky ideologického státu v upřímnou, fungující demokracii. O máloco bych tak s jistotou vsadil svou nesmrtelnou duši, jako že z Německa už nevyjde žádná dobyvačná rozpínavost, ať si o tom český pan premiér myslí cokoliv.

Někdy ale jde to věčné kajícnictví už pomalu na nervy a ledačemu překáží, například německé účasti na obraně západního světa proti terorismu. Zbraně! Vojáci! Válka! Fuj, fuj! Ještě tak polní lazaret vyslat, nebo nějakého toho diplomata, který by se pokusil znovu rozehrát už nudnou a dosud nikdy úspěšnou hru o ukecání bezskrupulózních útočníků, jíž se říká uvolňování napětí. Jako obvykle, pohybuje se Německo od extrému k extrému, což zvenčí nemusí vypadat právě věrohodně.

Japonsko sice také přijalo odpovědnost za válku, ale k velkému sypání popele je to nevede. Prohráli jsme, ale kdyby něco, můžeme zase vyhrát. To něco ... v přítomné době to asi už nebude výboj až někam po Havaj a břehy Austrálie. Spíš schopnost se účinně postavit pokusům o rozvrácení světa i vlastní civilizace, kdyby toho bylo zapotřebí. Kdyby bylo, patrně by v ulicích japonských měst netřeštili a kůlničku na dříví z nich nedělali fanatičtí zastánci absolutního míru i za cenu vlastního zničení. Srovnám-li obojí, je mi japonský postoj spíš sympatický.

Krajinou hlubokých, romantických roklin se dostáváme na jižní břeh Šikoku, asi jednoho z nejméně navštěvovaných koutů Japonska. Budíme zde pozornost sice zdvořilou a nevtíravou, ale přece jen znatelnější než jinde. »Sumimasen,« s dovolením, špitne drobná babička a postaví se k mé choti zády, aby se poměřila s postavou tak nevídaně vysokého tvora. Sahá jí tak sotva pod lopatky. Hejno školaček se vrací vlakem domů, chvíli nás ze všech stran okukují, stydlivě se hihňají, načež ta nejzmužilejší přistoupí a něco napíše na papírek. »Where are you from? Where are you going? What is your name?« Odkud jste? Kam jdete? Jak se jmenujete? A ještě hromádku dalších dotazů v jazyce anglickém, všechno je to napsáno velice správně, bez chybičky, dokonce i ta latinka vypadá pěkně a vypsaně, ale hlásku ze sebe způsobná holčička nevydá. Nasadím svůj nejšarmantnější úsměv a zkouším na otázky odpovědět ústně, ale kdepak. Jen způsobím v houfku studentek pištivý zmatek. Nejsou prostě zvyklé na mluvenou řeč. Jejich veškeré studium se soustřeďuje na písemný projev; lze mít za to, že jím ovládají angličtinu velmi dobře a že dovedou sypat z rukávu dlouhé citáty z Shakespeara i jiných velikánů zámořské literatury. Optat se cizího poutníka čtyřmi slůvky prostinkého dotazu ale nesvedou.

Snad je to nezvykem, protože ani v tomto zglobalizovaném čase se běžnému Japonci nepřihodí často, aby měl příležitost konverzovat s doopravdickým cizincem. Snad japonským sklonem k perfekci, s nímž se prostě nepustí do něčeho, co neumí naprosto dokonale. Buď máte před sebou filologického experta, ovládajícího angličtinu dokonaleji než sám jmenovaný Shakespeare. Nebo skromnou osůbku nechávající si svou pasivní znalost pro sebe. Mezistupeň nedokonalé, ale prakticky využitelné znalosti se najde jen velmi, velmi ojediněle.

Ale i s japonštinou mohou být potíže. Vkročím do vesnického krámku - nu, věřím, že ve svých stěnách ještě neviděl mnoho gajdžinů. »Irašááái,« vítá mě postarší krámská v přehluboké úkloně, vystrkujíc kostnatý zadeček k nebesům. Načež mě zaplaví přívalem naprosto nesrozumitelného jazyka, v němž jen s potížemi rozpoznám japonštinu. Nu ano, jsem cizinec, tedy osoba dle japonského bontonu vážená; jsem již nemladý, což váženost ještě stupňuje; a cestuji po světě, z čehož lze usoudit, že nenáležím právě k proletariátu, kteréžto postavení bývalo kladně hodnoceno ve vlasti Leninově, ale Japonsko se drží jiných měřítek. Ve městech se už rozneslo, že k cizinci je nutno hovořit prostým, nesložitým jazykem, aby rozuměl. Ale starší tetka na jižním Šikoku před sebou vidí osobu vysoce váženou, i zahovoří k ní tak, jak se podle tradice náleží.

Víte, ony i jiné jazyky mají své zdvořilosti a zdvořilůstky. Ale japonština si vytvořila spletitý systém vyjadřování podle společenského postavení: jinak, jiným slovníkem a jinou gramatikou hovoří podřízený s nadřízeným, jinak starší s mladším, jinak promlouvá venkovská babka k zámořskému cizinci. Dvěma lety studia jsem dospěl právě tak k začátkům uctivé mluvy, pročež aspoň vím, že nejde jen o nějaké odchylky a libozvučné frázičky; vysokým stupňům zdvořilostní japonštiny je nutno se učit jako zcela odlišnému jazyku. Tak se k obtížnostem písma ještě řadí tato sice přeuctivá, ale dost nesrozumitelná okolnost.

Toho večera jsme se dostali až k mysu Ašizuri, krásné, skalnatými ostrůvky a mysy prostoupené mořské krajině. K postavení stanu se naskýtá opět kousek pláže, což sice umí být pěkné a romantické, ale někdy poněkud znepokojivé: Japonsko je kout světa tektonicky snad nejneklidnější a menší i větší zemětřesení náleží k pořadu dne. Nu, zhroutí-li se stan na písku, není to žádná katastrofa; ale poslouchej ... slyšíš? Z dálky se ozývá něco jako poplašná siréna ... co to může být? Človíčka nikde, abychom se mohli přidržet osvědčeného pravidla: dívat se, jak si počínají lidé, a dělat to po nich. Co když jde z oceánu vlna cunami? Podmořským zemětřesením vzbuzená, dvacet metrů vysoká vodní stěna, řítící se k pobřeží rychlostí několika set kilometrů za hodinu? Spláchla by nás jak hromádku smetí. Takové věci se tu ne právě zřídka stávají a už ve škole se děti učí, jak si při tom mají rychle a účinně počínat.

Ale nic, přece jen asi nehrozí z moře záhuba: zpoza skalního výběžku přichází po pláži hejnko dětí a vážně, mlčenlivě se shromažďují kolem nás. Zvědavé jsou nelíčeně, ale dobrý mrav káže neobtěžovat. Když zjistí, že má choť sbírá vyplavené mušličky, hned se rozběhnou a za chvíli máme před sebou těch suvenýrů pěknou hromadu, takže z nich musím vytřídit ty nejpěknější a zbytek někde potají vyhodit, aby děti neviděly. Rozdělám ohníček a hned je tu kupka dříví, děti dělají, co mohou, aby byly nějak nápomocné. I hovor se nakonec rozpřede, klidně a bez obvyklého dětského jeku a střečkování, opravdu, nikde jsem ještě nepotkal tak milá, nevtíravě přátelská děcka. Pak se setmí, nad mořem vyjde měsíc, dostaví se i pár dospělých, babička některého z těch capartů přinese košík rybek, opékáme je, napíchnuté na bambusovém proutku nad ohníčkem a polité sójovou omáčkou chutnají skvostně. Kdosi se dává do zpěvu, při čemž ovšem nemohu asistovat, ale že se nám to udělal pěkný, srdečný večer, ba ne, něco takového nepoznají autokaroví turisté, vláčení od chrámu ke chrámu a od hotelu k hotelu. A ráno přijdou děti znovu a provázejí nás hodný kus cesty k autobusu do přístavu Sukumo, snažíce se být co nejprospěšnější. Netušil jsem tou dobou, že se s tak milým, příjemným chováním dětí i dospělých už nikde ve světě nesetkám.

To by tedy byl konec putování po ostrovu Šikoku, protože ze Sukumo odplouvá loď na vedlejší, už velmi subtropický, hornatý a vulkanický ostrov Kjúšú. Praví se, že na něm, v provincii Sacuma, se nejdéle a nejurputněji zachovalo pravé japonské samurajství, spojující vysoké vojenské umění s bezvýhradnou oddaností lennímu pánu a tvrdou bezohledností k nepříteli i k sobě samému, onen kodex válečnické cti, kážící spáchat po selhání harakiri (za použití jiného čtení těch slabik seppuko). Ve zbytku Japonska nadešel po polovině devatenáctého století okamžik zvratu, jímž skončil samurajský středověk, tradicím oddaný, avšak už dávno nemohoucí, šogunát byl smeten a započala japonská modernizace. V kraji Sacuma ale ještě nějaký čas trvalo, než ozbrojený odpor proti novým pořádkům skončil. Z toho už dnes není znát nic, ledaže se do světa rozšířila zdejší odrůda mandarinek, nazvaná jménem provincie. Koncem října zrovna probíhala sklizeň, a pytle, bedny a koše mandarinek vroubily ulice městeček i venkovské silničky. »Moment,« vyskočil z vozu řidič, vezoucí nás právě autostopem, a vrátil se s objemným pytlem toho ovoce. »Dárek pro vás,« pravil.

Tady, prosím, se mi mohl splnit životní sen. Mohl, říkám, protože životní sny mají tu vlastnost, že když se přiblíží, stává se z nich obyčejnost. Byla válka, když jsem jako malý kluk chodil kolem zelinářství, na jehož štítu ještě ze starých dob zůstával nápis - »Jižní ovoce, banány, pomeranče.« Jo, pomeranče, říkal jsem si truchlivě. Věděl jsem, že taková dobrota existuje, ale v těch časech byla naprosto nedostupná. Po válce se tu a tam pomeranče vyskytly, ale postavení naprosté vzácnosti si uchovaly. Moci se jimi tak jednou nacpat, až už bych nemohl! Když se nám narodil klouček, kupovali jsme po jednom, po dvou těch plodech, manželka z nich vylisovala šťávku pro děcko a vláknitou dužinu (byly to pomeranče kubánské, k jídlu nepříliš způsobilé) jsme zbožně pozřeli my dospělí. Až teď ... mandarinek na pytle. Když ne úplně zadarmo, tedy skoro. Nacpat bych se jimi mohl až po uši, jen se do toho pustit. A hle, snědl jsem dvě mandarinky, třetí ... nějak nejsem při chuti, schovejme si to na jindy. Ale jindy se protáhlo, ještě v Praze jsme dojídali poslední scvrklé mandarinky, jež vyhodit ovšem byl ještě stále hřích.

Snad je škoda, když se sny beze zbytku vyplní, protože člověk potřebuje aspoň v kousku své duše po něčem toužit, ne se cpát ze samozřejmé hojnosti. Ne že bych oslavoval nacisty a komunisty, kteří mě do pokročilého věku udržovali v nejrozličnějším nedostatku. Ale na druhou stranu si zase dovedu ledačeho vážit. To se ví, přijít dnes někam na návštěvu a přinést děckám mandarinku... Socialismus na vás, haranti jedni zpovykaní!

Na lodi do města Beppu jsme udělali hezkou známost: mladý Japonec užíval prázdnin k tomu, aby přejel svou vlast na kole od severu k jihu. Vypadal zajímavě: jakožto sportovci se slušelo mít na sobě cyklistické šortky. Jelikož ale ukazovat holá kolena se patří pouze dětem tak do dvanácti let, navlékl si pod ně tlusté tepláky. Jinak to byl mládenec světu otevřený, učící se pilně cizím jazykům, a to dokonce nejen angličtině. Koukal jsem mu chvíli přes rameno, jak to dělá: měl knížku, v níž byly rozličné věty a fráze převedeny do šesti evropských řečí včetně němčiny. Že ovšem jde o němčinu, musel jsem s velkou dávkou fantazie vydedukovat: výslovnost byla, jak jinak v latinky neznalém Japonsku, vyznačena hiraganou. Což při své slabičnosti není zrovna písmo, vhodné k přepisu evropských řečí. »Isutu hia jemanodo dea japaniši šipirihuto?« Kdybyste náhodou neuměli německy, zamená to - »Rozumí tady někdo japonsky?« Docela rád bych byl při tom, až ten mládenec přijede do Evropy a na někoho rozbalí své znalosti.

»Ale že by po tom dni bylo příjemné si zajít do lázní,« navrhl nám, když jsme přistáli. Nu, ještě jsem tu zkušenost neudělal, proč ne. Japonské lázně se nazývají o-furo, z kteréhožto názvu je hned znát, že jde o věc ctihodnou. Je totiž v japonštině určitý výběr výrazů požívajících úcty, takže je nutno před ně předsunout částici o nebo též go, přeložitelnou jako ctihodný. Takže žádné lázně, nýbrž ctihodné lázně, zrovna jako o-ča, ctihodný čaj, go-han, ctihodná rýže, o-haši, ctihodné jídelní hůlky, a dokonce o-kane, ctihodné peníze, což značně odporuje evropskému pokrytectví, v němž sice o peníze náramně stojíme, ale navenek předstíráme pohrdání touto nízkou věcí. A přinese-li japonský pošťák dopis, oznámí to slovy - o-tegami, kudasai! Váš ctihodný dopis, prosím! Jo, uctivá země, tohle Japonsko. To my...

Rád si představuji, jak by to mohlo fungovat u nás. Šéfe, ještě jedno ctihodné pivo! Ale pravda, pivo, po japonsku biru, je už podle názvu věc cizí, netradiční, a tudíž nároku na ctihodnost postrádající. Nu nic, promiňte, že jsem poněkud poodkročil od japonských lázní. Vypadají takto: vstoupíte, odebéřete se do příslušných místností podle pohlaví a uzříte řady kohoutků ve výši kolen, před nimiž sedí na štokrlátkách návštěvníci a usilovně se mydlí. Dostatečně promydlení se osprchují a vše ještě jednou nebo dvakrát opakují, až dojdou k úsudku, že na nich nelpí ani molekula nějaké nečistoty. Načež vlezou do malých bazénků, v nichž s výrazem nebeské slasti leží, ano, i si prozpěvují. Kdo to zkusí po nich, vyskočí v tom okamžení zděšeně ven, neboť ta čisťoučká, příjemně vypadající vodička vykazuje teplotu, za níž se nám Evropanům snad musí oloupat kůže; sami Japonci tvrdí, že správné o-furo je takové, v němž se už začínají vařit krabi. Hlásím ale, že nedbaje nebezpečí spálenin jsem do bazénku také vlezl a několik vteřin v něm setrval. Ve spojení s beztak subtropickým teplem toho kraje měla celá akce za následek, že jsem se pak několik hodin usilovně potil, cítě se tak upatlanější, než kdybych do žádných lázní nikdy nevstoupil.

O čásek později jsme dospěli až do města Kagošima, ležícího na samém nejjižnějším cípu Kjúšú, a tedy čtyř hlavních ostrovů vlastního Japonska, čímž byl splněn ctižádostivý cíl, jejž jsem si předsevzal. Kagošima je město ... no dobře, v docela pěkné poloze u zálivu, sevřeného v horách, z jehož vod se zvedá krásný pravidelný kužel sopky Sakuradžima. Sopka dokonce vyfukuje obláčky dýmu, což celý obraz romanticky dokresluje. Jenže ovšem také vyfukuje dosti hustá oblaka vulkanického popele, který pak leží nad městem jako deka a stará se o dusné skleníkové klima. Chtělo by to někde se vykoupat, i vlezu do moře, ale v blízkosti města a přístavu to jaksi nechce být ono. Pomalu mi v hlavě uzrává riskantní záměr.

KOUZLO TROPICKÉHO OSTROVA A NEVESELÁ NUTNOST NÁVRATU

Riskantní záměr vyplýval ze skutečnosti, že od Kagošimy až na dohled k samotnému Tchaj-wanu se dlouhým obloukem táhne souostroví Rjú Kjú. Je to svět sám pro sebe, jenž dlouho k Japonsku nenáležel a i dnes se od něj značně liší dialektem, jejž by bylo možno prohlásit za zvláštní jazyk, i mnoha poněkud nejaponskými tradicemi. Sahá od jedenatřicátého až k pětadvacátému stupni severní šířky, z čehož vyplývá, že zde by tedy už mohl poutník přistrčit nos ke skutečným tropům, ba užít si onoho proslulého kouzla jižních moří, jak o něm pojednávaly romány Jacka Londona i jiná literatura mého klukovského věku. Vrhal jsem k obrysům Rjú Kjú na mapě mnohé zamilované pohledy, ale krotil jsem svůj chtíč pomyšlením - ne, tak daleko na jih se nesmíme pouštět, je třeba se také zase vrátit do Jokohamy k lodi, a kdyby nám někde v té tramtárii došly peníze...

Ale když už jsme tady ... aspoň si zajít do přístavu. Podívat se, kolik by stál lístek na některý z bližších ostrovů. Největší a nejslavnější je Okinawa, ale třeba by se našel i nějaký méně proslulý a lacinější. Ne že bych tam chtěl hned jet; jen se podívat. A to se ví, jak se podívám, už se chytím drápkem, už se mé opatrné předsevzetí rozplývá. Ukáže se, že téhož odpoledne vyplouvá koráb k ostrovu Amami Óšima. Probírám v peněžence tenčící se štůsek jenů, což, na nejlevnější třídu by nám ještě možná zbývalo. Amami Óšima ... zmocnilo se mě to jméno, zrovna mě fascinuje. První ze čtyř znaků toho jména nepřečtu, ale mi = překrásný, Ó = velký a šima = ostrov, to už by mohlo stát za to. A co. Ať se to zavalí, jak se říkávalo za mých hornických časů.

Uniformovaný mořeplavec kontrolující lístky se sice dívá trochu nesouhlasně, ctihodní cizinci, a hrnou se do nejlevnější třídy jako nějací šupáci, asi jste se zmýlil, sir, první třída je tamhle ... ale slovně svůj nesouhlas nevyjadřuje, je ostatně známo, že gajdžinové jsou podivíni. Ukáže se, že třída pro nemajetnou chudobu sestává ze sálu zvícího tělocvičny, rozděleného uličkami na čtvercovitá, koženými matracemi vyložená nocležiště. Jsou dosti pěkně obsazená a jak se zdá, nejeden cestující se už docela úspěšně stačil namazat, ani loď ještě nezvedla kotvy.

Alkoholismus sice není zrovna japonský národní problém, v tom ohledu bych dovedl vyjmenovat daleko zdatnější etnika, ale jeden úkaz je na všech polednících shodný - když se obyčejný, nezkušený človíček vydá na cesty, potřebuje si obvykle něčím podpořit kuráž. Tak se stává, že na nádražích a v přístavech potkáváme tolik motajících se a nesmyslně pobublávajících postav, třebaže jinak může jít o počestné a prostopášnostem nijak neholdující občany.

Na stěnách kabiny visí a divoce bliká aspoň deset televizních přístrojů, z některých koutů se ozývá hlasitá muzika, z jiných opět křik a neladný zpěv, už to vypadá, že nás asi čeká poněkud neklidná noc. Také už nás četní rozjařenci zočili a lákají nás k sobě, mávajíce v povětří flaškami ... džapaníz wiskíí! radují se. To je věc, již si musí každý cestovatel náramně rozmyslet, než domorodcům, zejména asijským, přikývne k společným alkoholickým radovánkám.

Jsme totiž, my bledé tváře, proti démonu alkoholu mnohem odolnější než oni. Nabízím lidstvu teoretické vysvětlení záhady, jak se nemnoha evropským mořeplavcům podařilo ovládnout rozsáhlé kraje potomních afrických či asijských kolonií: ve chvíli, kdy se domorodý král nacházel už v naprostém zatmění ducha, váleje se pod stolem s bublinou u nosu, byl milý mořeplavec ještě střízlivý jak berní úřad a dokázal od nalitého krále odkoupit jeho říši za soudek rumu.

Modernímu mořeplavci se však už nenabízejí domorodé říše, spíš nějaký malér; a ne-li malér, tedy různé trapnosti. Dívat se, jak se spolustolovníci potácejí, padají si přes vlastní nohy, blábolí, dávají se do opileckého pláče nebo se naopak chtějí prát ... snad to někoho může chvíli bavit. Ale lepší je si to odpustit, z nastávající pijatiky se vymluvit třeba poukazem na náchylnost k mořské nemoci a hledět si svého. Vyhlídka na utěšený nocleh se mi jevila velmi černě, avšak hle: úderem desáté hodiny se z amplionu ozvalo melodické zaklinkání, dívčí hlásek oznámil, že tou chvílí nastává noční klid a vážení cestující se mají odebrat na kutě. Na ten povel odtrhli všichni vážení cestující láhve od úst, přestali jásat a halekat, světla zhasla, televize zmlkla, každý si přitáhl deku k nosu a za minutu už nebylo slyšet nic než tiché pochrupování. Byl jsem vám z toho úplně vyveden z míry.

Dovedl jsem si živě představit, jaký výsledek by asi mělo melodické zaklinkání a k nočnímu klidu vyzývající hlásek u nás. Ha! Ryk by se naopak ještě znásobil, podmalován ďábelským chechtotem nad žertovností těch výzev; ozývalo by se bouchání špuntů, výkřiky jako - Franto, dej sem eště jednu flašku, ochránci pořádku by byli s výsměchem vyštváni a noční klid by se dostavil teprve kolem páté ráno, až by poslední vážený cestující ležel nosem v louži vylitého alkoholu, pomlčím-li již o jiných substancích.

Japonská kázeň, japonská schopnost i vůle podřídit se ... jistě, to všechno pramení ze společenských pravidel daných nahloučením na těsném prostoru, jak už o tom byla řeč. Stěží bych je uměl přijmout, ostatně je pozoruhodné, jak snad všude se uchytila nějaká snítka českého exilu, i v končinách beznadějných a ztracených, jen v blahobytném, dokonale funkčním Japonsku nenašel nový domov nikdo. Nedivím se. Taky bych to nedokázal. Na noční lodi ale, v sále poslední třídy, ve společnosti nadmíru rozjařených cestujících, je to okolnost velmi příjemná a uznání vyžadující.

Ostrov Amami Óšima se projevil jako velmi horký, inu, opravdu už jsme dosáhli tropů. Pro toho, kdo ještě v tom prostředí nikdy nebyl, je každý krok provázen nějakým údivem. Koukej, koukej, tamhle rostou filodendrony ... a tamhle tchynin jazyk ... to vysoké, to jsou gumovníky ... ibišky s červenými květy jako dlaň ... samá vegetace, prodávající se u nás za drahé peníze jako pokojové rostliny, a tady to trčí mezi jiným bejlím z příkopu. Také ovšem ... fuj tajbl, tady leží přes cestu něco přejetého, tlustý, půldruhametrový had. Je mi znám; vím, že se japonsky nazývá habu a je pěkně jedovatý, ale zatajil jsem manželce jeho existenci, abych ji sem vůbec dostal.

Je pozoruhodné, jak přes všechna tisícinásobně závažnější nebezpečí, pocházející z moderní dopravy a jiných stránek současného života, se člověk na cestách stále ještě nejvíc bojí téhož, čeho se bával už jeho chlupatý prapředek: medvědů, šelem obcházejících a řvoucích, krokodýlů, hadů jedovatých i nejedovatých. Patrně proto, že nabourávající se auta, nouzově přistávající letadla a srocení násilnických tlup se nám ještě nestačila obtisknout do genů.

Popojedeme pár desítek kilometrů autostopem, až se ostrov zúží k samému konci, je tu vesnička v stínu kokosových palem - také takový úžas vzbuzující jev - a nízké stavby jakéhosi koupacího zařízení, v tento hluboce nesezónní čas zavřeného. Na tropickém ostrově, kde se teplota vody celoročně pohybuje kolem pětadvaceti stupňů, to dává zvlášť těžko postižitelný smysl, ale takové je Japonsko. Místa na stan je tu dost, dokonce ve stínu. Dávám se do sbírání naplaveného dříví pro oheň, načež si to zátiší zálibně fotografuji: můj učouzený ešus na korálovém bloku a pod ním ohníček z rozcupované kokosové vlákniny. Starý čundrák jsem, ale takhle jsem ještě nevařil. Avšak nedovařil, protože se objevil mladý muž, představil se jako šéf zdejší potápěčské stanice a pozval nás do svého zařízení. Jako všechno v těchto místech, i to bylo poprvé v životě: potápět se ke korálovým útesům a plošinám s maskou na obličeji a se šnorchlem v puse. Já vím, zkušenější čtenář se nad tím třeba ošklíbne, ale musel jsem čekat až do svých čtyřiačtyřiceti let, než se mi nádhera podmořského světa otevřela, i o to mě připravila domýšlivá ideologie, troufající si pro člověka, ať se mu to líbí nebo ne, vyrábět jeho jasné zítřky. Ale aspoň mi ta podívaná dodnes nezevšedněla, ještě stále ji pokládám na korunu přírodních krás a vždy znovu se zatajeným dechem prožívám.

Poté se potápěč vyjádřil v tom smyslu, že jeho přítel, proslulý zápasník sumo, provozuje v přístavním městě Naze exkluzivní restauraci, do níž jsme tímto zdvořile zváni. I přenecháme dozor nad stanem bohům a jedeme se podívat na tu restauraci, a ještě spíš na zápasníka. Ukáže se, že jím je dosud mladý a na tu živnost ještě poměrně málo vypasený muž; jeho tělesná váha obnáší teprve k sto třiceti kilům, což je pro skutečné sportovní úspěchy málo, ty se prý dostavují až teprve tak při sto osmdesáti. Jeho jméno - nebo spíš umělecký pseudonym - je Asanoumi neboli Ranní moře, chová se přátelsky a pozorně, ale s jistou dvornou obřadností, vyplývající ze zvláštnosti tohoto sportu: spíš je to rytířský řád nežli sport, jehož členové jsou zavázáni k způsobu chování, plynoucího z mravního kodexu někdejších samurajů.

Specialitou jeho restaurantu je mísa sumo: nad plynovým hořákem uprostřed nízkého stolku stojí něco jako plošší prádelní kotel, a do něj se postupně nahází obrovský kopec zeleniny, masa, ryb, sójového tvarohu a mnoha jiných věcí. Tolik prý toho musí zápasník, původně malý a křehký Japoneček, denně spořádat, aby se vypásl na požadovanou váhu. Poté ještě následuje ryba, a ještě jiná ryba, všechno hrozně dobré, ale ... ó bohové, již vidím, že se zápasníkem sumo nestanu, protože ač nad těmi hromadami sedíme tři, nedokážeme je podstatně odbourat. V tom má drahá choť zkoprní - jéžišmarjá, já jsem ve stanu nechala kabelku! Pěkné nadělení. V kabelce jsou všechny naše peníze i jiné věci - co teď? Honem se vrátit? Stan na opuštěném břehu a v něm kabelka s penězi ... už se vidím, jak volám na vyslanectví, toto poslední útočiště ztroskotavších zoufalců, ostatně útočiště nijak ochotně nápomocné ani přívětivé... Ale naši japonští přátelé nás uklidňují, nebojte se, nechte tu starost na zítřek, dnes přenocujeme tady, však ono se vám nic neztratí.

A neztratilo. Když jsme plni zděšeného trnutí otevřeli stan, ležela v něm kabelka jak na talíři, nedotčená. Leda že jsem si posílil svou beztak značnou nedůvěru k tomuto kusu dámského vybavení: ten, kdo je vynalezl, musel asi být obzvláštní přítel zlodějů. Naštěstí v Japonsku zlodějů není. Nekrade se ani ve velkém, ani v malém, a nelze dostatečně zdůraznit tu pro poutníka tak úlevnou okolnost. I ona je následkem tradiční struktury japonské společnosti, v níž člověk není za své skutky odpověden jen sám sobě podle zásady - sám sis spískal, sám si odskáčeš. Už odmalička je Japonci vštěpováno, že za vše, co činí, za úspěchy, ale i neúspěchy a selhání, je zodpověděn své zemi, svému okolí, ale především své široce rozvětvené rodině. Když vychodí školu, v níž si ostatně také nemůže počínat lajdácky jako jeho evropský protějšek - studentské sebevraždy z pocitu selhání jsou v Japonsku dost časté -, sejde se rodinná rada a určí, co by se se synkem dalo počít. Je nalezen nějaký výše postavený strýček, který adepta vezme za ruku, představí ho ve svém podniku a zaručí se za něj. Tak je vytvořen systém, pravda, poněkud nehybný, jenž už pomalu začíná Japonsku bránit v rozvoji: adept zůstává v podniku, nehledá si výhodnější zaměstnání, nemění místa, až se dočká penze tam, kde v mládí nastoupil. Po celou tu dobu, nebo aspoň dokud je strýček naživu, je mu zavázán vděčností; a strýček za něj na oplátku nese odpovědnost. Kdyby synoveček selhal, něco zlaj- dačil nebo ukradl - ale to se v Japonsku nestává - jeho je ostuda, on je ne soudně, ale společensky postižen a znemožněn. A kdyby někdo například ukradl z nehlídaného stanu kabelku, je z toho pohroma pro celý jeho rod a vzdálení bratranci se budou vrhat z oken.

To prostě v Japonsku nejde, to je nemyslitelné, leda by takový vyvrhel pohrdl příslušností k rodu, ale to se neděje. Nebo se to aspoň nedělo tím časem, kdy jsem Japonskem cestoval. Je možné, že v tomto čase, kdy se svět globalizuje a staré tradice se uvolňují, se něco pohnulo i tam. Ale neumím si to dost dobře představit.

Záviděníhodná přednost - nekrade se a nepodvádí - je vyvážena obtížností až nemožností vystupovat jako nezávislý, dle vlastního uvážení konající jedinec. Nevím, co bych si z obojího vybral, kdyby to muselo být: Evropu s jejím ideálem svobodného jednotlivce a zároveň i s různými neplechami, plynoucími z existence těch, kteří nejsouce svobody hodni, jí zneužívají? Nebo Japonsko, čisté, pořádné a bezpečné, v jehož systému ohledů a podřízeností však je poněkud těsno duši svobodného člověka? Naštěstí si nic vybírat nemusím, jsem nejen zvykem, ale i svým genetickým vkladem člen společnosti, v níž se jedinec chová sice samostatně a na vlastní odpovědnost, ale dodržuje morální příkazy, platné v lidské smečce už od konce třetihor. Kdo je nedodržuje, na toho máme soudy, policajty a kriminály. Je naším úkolem a odpovědností, aby také fungovaly, aby se nezpronevěřovaly svému úkolu odfiltrovávat od společnosti její sedlinu.

Do Japonska si můžeme zajet, abychom si užili země, v níž se nekrade. Ale cenu za to bych nerad platil. Jako vždy a všude, principy fungují tam, kde vznikly. Ještě musím říci, že jsem na ostrově Amami Óšima konečně zažil docela slušné zemětřesení, vlastně ani nezažil, nýbrž zaspal. Byl jsem poněkud zmožen vším tím pivem, co jej vyteklo k naší poctě v restauraci našeho hostitele a poté i v jeho domácnosti, takže jsem usnul jako špalek a nevěděl, že se útroby zemské obracejí naruby. »To bylo hrozné dneska v noci,« povídá mi žena ráno. Nejsem ochoten tomu uvěřit, možná se jí něco zdálo, ale vstoupivší japonský přítel její informaci potvrzuje. »Džišin dešita« praví s úsměvem od ucha k uchu, bylo zemětřesení. Nedělo se tak moc. Japonské domy jsou stavěny buď tradičním způsobem ze dřeva, přičemž je každý trámek opatřen čepem, volně se pohybujícím ve vyhloubené drážce; když přijde zemětřesení, celý dům se všelijak třese a klepe, čepy jezdí ve drážkách, ale víc se nestane. Nebo jsou naopak stavěny moderně: pevné kostky betonu se zdmi jako na Karlštejně, které se otřesy spíš převrátí než zhroutí, s dveřmi ze sedm centimetrů tlusté oceli, aby se nezkřížily a nezahradily únikovou cestu. Příliš idylicky mi ale takové bydlení nepřipadá, spíš jako bych se octl v protileteckém bunkru.

Tím naše japonské dobrodružství pomalu končí. Ještě nás přátelé vyprovodí k přístavu, zamávají ... je to poněkud smutné, mávat na rozloučenou přátelům, o nichž lze s jistotou tušit, že už je nikdy nespatřím. Ještě objedeme ostrov Kjúšú podél západního pobřeží až do Fukuoky, dál přes úžinu na hlavní ostrov Honšú, ještě se vydáme na jeden z uznaných krajinných zázraků, ostrůvek Mijadžima, jehož chrámy a pagody se utápějí v syté barevnosti vrcholícího podzimu, do památné, ale dost nejaponsky šedivě jednotvárné Hirošimy, a odtud, jelikož času už je namále, rychlíkem do Jokohamy. Ještě pořád to není legendární superexpres Šinkansen, ale řítí se tmou také dost rychle a na vteřinku dochvilně, inu, ještě jsme v Japonsku.

Až v jokohamském přístavu koukáme trochu rozpačitě, vida, náš starý známý, sovětský těplochod Bajkal, se už nás zase chystá pohltit. Říkám pohltit, protože z něj cítíme hrozbu. Uvědomili jsme si tím určitěji, do čeho se to vracíme a jaká klec za námi opět zapadne, jestli se jí nevzepřeme. Dosud jsme možnost odchodu do exilu zvažovali spíš teoreticky; tímto okamžikem zurčitěla. Nejsme, nejsme dělaní na ten váš utahaný, směšný socialismus, soudruzi, na tu vaši rezavou klec, na ty vaše žebrácké jistoty, co je pořád každému vnucujete, nadýchali jsme se vzduchu svobodného světa a už se s jiným nespokojíme.

Čtvrt století uběhlo od těch chvil a ještě pořád jsem si zcela nepřebral, čím se mi Japonsko stalo. Kamínkem mozaiky, aspoň podle mého vkusu barevnějším, zářivějším než jiné? Nebo i zkušeností, dávající nahlédnout do možného budoucího vývoje světa? Nehledě ke všem zajímavostem a k vanu exotiky, nejspíš silnějšímu než kdekoliv jinde, si uvědomuji výjimečnost té země. Spolu ještě s některými kraji okolními, s oněmi částmi Koreje a Číny, jichž se nestačila zmocnit a podrobit materiální i morální destrukci komunistická moc, je to jediný kus planety, svou tvořivou funkčností srovnatelný se zeměmi Západu. Mimo tyto dva póly, nemalujme si nic na růžovo, se na ní nic srovnatelného nevyskytuje. Proč? Neplyne dost investic a jiných prostředků do spousty rozvojových zemí, aby se také pozvedly? Jenže ony zůstávají pořád stejně rozvojové.

Jsou také země, jako třeba Tchaj-wan a Singapur, do nichž nikdo žádnou pomoc nepumpuje, a ony se přesto v několika krátkých desítiletích změnily ze zaostalých končin, v nichž nebylo nic než bambus a opice, ve vysoce rozvinuté hospodářské giganty. Jiným nepomohou ani všichni svatí ze zaostalosti a bídy. Kde se bere životní energie toho pásu zemí a ostrovů mezi Japonskem a Singapurem? Je jejich schopnost držet krok se Západem náhodná? Když ne, z čeho pramení? Z věky vynucené předvídavé starostlivosti člověka zemědělského, odsouzeného do věčného střídání let a zim? V Koreji a v severnějším Japonsku dovedou být zimy sice krátké, ale dost kruté, takže ... ale nic, obírám se tímto tématem na jiném místě knížky, takže je nechci šířeji rozebírat. Ale že je to shoda nápadná. Tak extrémně rozdílné kultury - a tak sobě podobné v dynamice úspěšného rozvoje.

Ledaže ... nu, uvidíme, kam to povede dál. Japonsko zažilo před půldruha stoletím úžasný vývojový skok: ze zaostalé, v umělé izolaci držené země se vyšvihlo na první místa světového hospodářského žebříčku, aniž by tím cokoli ztratilo ze svého tradičního svérázu. Nelze to dostatečně zdůraznit při srovnání se zeměmi jinými, které ani zdaleka takový skok neučinily, a přesto ztratily jakýkoli svéráz téměř dokonale. Vývoj ale pokračuje a není vyloučené, že dynamické společnosti Východu v něm časem ztratí krok. On se i západní svět začíná štěpit: na razantně se rozvíjející Ameriku a všelijak se kroutící, kdeco kritizující, ale zřetelně už zaostávající Evropu.

Evropa si svou kaši navařila tvrdošíjným setrváváním na sociálních, státně opatrovnických představách devatenáctého století; konfuciánský Východ svou společenskou svázaností, nedovolující jednotlivci se svobodně, dle vlastního uvážení rozvinout. Ještě nedávno se asijští tygři zdáli být nepředstižitelní; v posledních letech ale jaksi zchromli. Je to jen dočasný konjunkturální výkyv, nebo se nám už začíná rýsovat obraz budoucího světa? Nebude to nějaký divný svět, do nějž, jak se zdá, směřujeme? Vedený jedinou mocností, za níž budou v různých odstupech popajdávat ti ostatní? Lze ještě nějak odstup Evropy a japonsko-korejského Východu vůči Americe vyrovnat, nebo aspoň zmenšit?

Snad ano, ale bude to nesnadné. Evropa by se musela vyprostit z pout, jež sama sobě navlékla přehnanou starostí sociální, postavením znevýhodněných vrstev obyvatelstva na první místo veřejného zájmu. Východ to bude mít ještě těžší: bude muset svléknout svěrací kazajku konfuciánské představy nadřazenosti a podřízenosti, neměnných společenských vztahů, v nichž je málo místa pro samostatně jednajícího jednotlivce. Je to neveselé, protože stane-li se to, ztratí asi Japonsko mnoho ze svého ojedinělého kouzla. Nestane-li se to však, neudrží--li krok s čelem světového vývoje, může přijít ještě o mnohem víc. Ale snad jsem se ve svém odhadu zmýlil; a dovolí-li mi japonští bozi spatřit ještě někdy jejich zem, najdu ji stejnou jako v ten den, kdy jsem hodil měďáček do vod jokohamského přístavu za účelem návratu. Velice bych si to přál.

Květen 2002

PROČ NESNÁŠÍM UZENÉHO LOSOSA

A když už jsem nakousl tu věc s těplochodem, abych také hned řekl, čím nás uvítal: delegací japonských komunistů, bratří rodných. Bylo zrovna šestého listopadu, když jsme zase na půdu sovětské vlasti vkročili, a jak nevědět: zítřejšího dne největší ze svátků vypukne, a světový proletariát už se těší, dočkat se nemůže, také rudoarmějci už si holínky špekem leští a ocelově smělé pohledy zkoušejí, jaké je třeba mít, když se těmi holínkami o dlažbu tříská.

Divní patroni, tihle rodní bratři z Japonie: zvykli už jsme si na Japončíky, lidičky usměvavé, hovorné, přátelské, ochotné až k nevíře ... a tihle tady - mordy dozelena uvědomělé, snad i holínky si za chvíli špekem natírat začnou. A jak loď v Nachodce přistane a sovětský lid zase uzřím ... ach, jak je tomu dlouho, co jsme z Jokohamy odplouvali, a proč to neříci, naměkko jsme byli, však jsem dobře viděl, jak se ženě slzička v oku zaleskla. A každý nám mával, každý se na nás smál, na rozloučenou nám, neznámým cizincům, papírové girlandy házeli...

I v Nachodce je lidí dost, ale ... nu, aspoň že nevidět, jaké tváře strojí; jen se nepodívat na cizáka, hned by někdo ke kádrovákovi běžel, žaloval: na kapitalistu se podíval, čert, a nedej Pámbu i usmál, jistě potají dekadentní Západ obdivuje. Jen tlamy kyselé kolem, a nad námi na stěžni už zase rudý prapor s vercajkem.A jedva pravou nohou na půdu sovětské vlasti vstoupíme, už je tu první zloba: molodci nám rance rozervali. Je třeba dobrých ranců, nejlíp snad železných, když po Rusi chodíš; jinak moloděc ranec natrhne, zkušenou rukou hmátne, a když třeba jen špinavou fusekli uloví, i ta je dobrá Rusu pravoslavnému. Ty se pak s rozervaným rancem sám zlob.Po jednom nás pouštěli do celní komůrky, snad aby se psi cizáčtí mezi sebou domluvit nemohli, však se to při výsleších v Lubjance také jinak nedělá. Kdyby dva chtěli vejít, stojí ve dveřích ježibaba a rukou je zatarasí: zapreščeno. Vtom ale ženu slyším, jak za stěnou úpí ... pojď sem, roztrhali nám ruksaky! Ježibaba, toť se ví, zle kouká a ve dveřích se rozkročí, ale já teď koukám ještě zlejc, praštím ji přes ruku a zařvu ... ech, raději nenapsat, co zařvu. A hned za dveřmi jiný orgán; i jeho s řevem kaprálským odstrčím stranou, až klopýtne. A pak už se ženou jehlu vylovíme a rozsápané ruksaky látáme, kolem orgány stojí a vyhodit se neodváží: zase by zařval, prokletý cizák.

Při šití hlava zvolna vychládá a začínám si říkat: no těbůh, celní prohlídka ještě před námi, pěkně nám ji asi osladí, orgánové. Přes ruce jsem je mlátil, kdovíkam posílal, očima koulel a řval až strašno. Ale viz: nikoho tak hladce neodbavili, na nikoho jemněji nehleděli, i sama baba Jaga, co jsem ji od dveří odstrčil a která teď rublíky vrací - zakázáno rublíky do Japonie vyvážet - teď v tašce ty nejčistší, nejrovnější hledá. Taková je sovětská duše: jen zařvat, odstrčit, očima zakoulet, a snad by ses přes všechny napřažené ruce a všechno »zapreščeno« až k tatíčku Brežněvovi do kamenného Kremlu dostal.

A to už zase kolem Usuri jedeme, pojezd tu a tam zastaví, buď že nádraží oprýskané, buď že panelák ze rmutné slatiny trčí - a rodní bratři Japončíci hned z vlaku vyskakují, nepřestávají se obdivovat sovětským zázrakům, teprve teď na tváři úsměv a třídní horlivost. Nikony a minolty o sto šest cvakají, jinému by to neprošlo, zapreščeno vakzal fotografovat; ale nelze teď rodné bratry do ťurmy strčit, zítra už na ně místo na tribuně čeká.

Z vlaku pak do letadla, a že je nazítří ta veliká sláva, i slavné krmě podali: uzeného lososa, a ne pláteček, jako když si v kapitalistické cizině lososa dáš. Krajíc mocný, jako když drvoštěp na pařezy jde. Ženě je lososa moc; nu, dej sem, sám pozřu. A po chvíli ... nějak těžko je mi v samoljotu, snad že všichni oficíři hodinu za hodinou papirosy kouří, těžko je, až mdlo. Už jsme Ural přeletěli, samoljot už nízko pod mraky letí, málem že se vrcholu sosen nedotýká, a to je teprve člověku mdlo; však nám kdosi v Chabarovsku pošeptal, že v Alma Atě zrovna dnes jeden samoljot spadl, žádná vzácnost na Rusi. Ale přistáli jsme - a co bych vyprávěl dál, nechutno je vyprávět. Ještě dnes se na uzeného lososa podívat nemohu. Celou noc jsem se v Moskvě na loži úpěnlivě k Hospodinu modlil - pokud jsem zrovna v přilehlé komůrce nedlel - aby mi do Prahy dojet dovolil, abych do moskevského špitálu nemusel. Veliká jest ostatně v komůrce tlačenice, i žena moje lososa pojedla, i když ne tolik, i krajan jeden, co kvůli úspoře s námi komnatku sdílí. Jen to nás v duši hřeje, že i bratři rodní, straníci z Japonie, lososa pojedli; jistě i nyní nadšeně minoltami cvakají, však je na co. A chvála Bohu, vydržel jsem, lehké to nebylo, ale na letiště jsem se dopotácel, i žena moje, i ten krajan. Už pod okénkem Ještěd spatřím, za chvíli Říp a Hradčany ... říše zlého černokněžníka je za námi. A slavná svatba se neslavila, přece jen nejsme v pohádce, ostatně princeznu jsem si dávno a jinde vydobyl. Říši Velkého Černokněžníka už jsem pak okem nespatřil a nijak zvlášť toho nelituji. Snad až by na něm jednou poslední obruč pukla.

Září 1977

A vida, dvanáct zim minulo, a je to tady: obruč pukla. Do osvobozené říše jsem se ale přesto nerozjel, ba, jednoduché to mají bohatýři v pohádkách, ale skutečné obruče nepukají tak snadno, vždycky z nich něco zbyde. Obruč komunismu nebo obruč postkomunismu ... stále méně se mi zdá, že je mezi nimi nějaký mimořádný rozdíl, jedna tak, druhá onak člověka rdousí. To jen černokněžníci čekistický plášť za tržně kapitalistický vyměnili, demokratickou kozičku nakrmili a vlček bolševický, žravý, to ve zdraví přestál. I na mé staré vlasti rezivá obruč postkomunismu ulpěla, líto je mi té země české, ale desetijenový měďáček, jejž jsem do vod jokohamského přístavu hodil, ještě zpátky nevyskočil, ještě nenastala chvíle návratu. Aspoň že zatím mohu sbírat kamínky do své mozaiky, ale naděje se vzdaluje, domů, nad Vltavu, se s nimi nejspíš už nevrátím.

Květen 2002

(pokračování)

Zpátky