Červenec 2005

Oslavované britské prohry

Radek Honzák

V polovině ledna 1991, tedy krátce před první válkou v Perském zálivu, začaly v Iráku operovat britské speciální jednotky SAS. Mezi nimi byla i osmičlenná hlídka s kódovým označením Bravo Two Zero. Vrtulník ji 22. ledna vysadil hluboko za iráckými liniemi. Za úkol měla narušit komunikační trasu mezi vojenskými základnami a navést bombardéry na odpalovací rampy raket Scud.

Až na místě hlídka zjistila, že britské mapy neodpovídají skutečnosti. Nefungovala jim jediná vysílačka, takže si nemohli přivolat pomoc - později se ukázalo, že dostali špatný seznam rádiových frekvencí. Ocitli se poblíž irácké protiletecké baterie, která tam neměla podle zpravodajců být. Po několika dnech je v úkrytu objevil malý pasák koz. Nouzová ústupová cesta je vedla k několik set kilometrů vzdáleným hranicím se Sýrií.

Irák v té době sužovala nejtužší zima za několik desítek let. Britové museli snášet sněhové bouře i teploty hluboko pod bodem mrazu. Nikdo z nich už neměl zásoby jídla, vody ani oblečení. Několikrát se dostali do přestřelek s Iráčany. Přesto se dostali k hranicím, kde na ně ale čekaly posílené irácké jednotky. Tři britští vojáci zemřeli podchlazením nebo při střetech s Iráčany. Čtyři další zajali a dlouhé týdny vyslýchali (a mučili) Iráčané. Na svobodu se zadržení Britové s podlomeným zdravím dostali až na konci války. Jen jediný unikl všem nástrahám a přešel syrskou hranici.

Příběh Bravo Two Zero už vstoupil do dějin. Bez nadsázky lze říci, že jde o nejznámější misi SAS. O misi vyšly už tři knihy (tři bývalí členové jednotky zahájili vzpomínkami na působení v Iráku úspěšné literární kariéry). Velkou pozornost jí ve svých memoárech věnoval i tehdejší velitel SAS, generál de la Billiere. Na světě je i film.

Jak je ale možné, že se taková pozornost věnuje misi sice zajímavé, ale především neúspěšné? Proč mají Britové tendenci se donekonečna pitvat nejen ve vítězstvích, ale i prohrách? To se týká třeba i sportovních tragédií. Britské televize často vysílají pořady, v nichž se donekonečna jitří staré rány v podobě prohry s Německem v semifinále mistrovství světa ve fotbale v roce 1990 nebo třeba i loňské penaltové fiasko ve čtvrtfinále EURO v Portugalsku.

Nedávno jsem se o tomto rysu britské povahy bavil s bývalým velitelem Bravo Two Zero, který píše knihy pod pseudonymem Andy McNab. "Jako národ oslavujeme neúspěch víc než vítězství," řekl mi. "Stačí se podívat na boje v Arnhemu, búrskou válku nebo útok lehké jízdy během krymské války. Všechno jsou to slavné prohry. Ale je to především o lidech. Sledujeme osudy lidí, kteří překonávají těžkosti a nevzdávají se. Možná nakonec prohrají, ale bojují."

Na slavné okamžiky minulosti -třeba vítězství ve druhé světové válce - se v Británii vzpomíná pořád. Britům ale nechybí ani schopnost bez ideologického balastu rozebírat vlastní prohry. Není to masochistické hnípání se v neúspěších, ale realistický pohled na minulost. Britové jsou hrdí na svá vítězství, ale dokážou přijmout i porážku. Hlavně, že se nevzdali bez boje.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)