Červenec 2005

Skončila doba temna?

Eugen Hubacz

Mám za to, že každý zná onu dobu, která se v českých dějinách označuje jako období temna. Pokud vám výraz „temno“ něco připomíná, tak je to pouze náhodná shoda s tím, v kterém se český národ v současnosti nachází. Je až neuvěřitelné, že obyvatelé svobodné země, za kterou se ČR pokládá, jsou stále vystaveni lžím, o kterých si myslí, že jsou pravdou.

Amerika, tedy USA, je bezpochyby svobodnou zemí, proto je nám dokonale známa skutečná pravda o naší historii, i když na některé události nemůžeme být hrdi. Jenže, jsouce stát se všemi vymoženostmi, které nám svoboda zaručuje, o těchto nedostatcích víme a nesnažíme se je překrucovat, nebo zatajovat. Naše vlastenectví je tedy založeno na přesných informacích o naší historii, ať už nepříjemných, nebo kladných. Nepříjemné informace nám rozhodně neubírají na míře našeho vlastenectví, ba naopak. V tom, že známe pravdu právě tkví síla našeho vlastenectví.

Nedokáži pochopit, proč si mnozí Češi myslí, že když budou utajovat pravdu o své minulosti, posílí své vlastenectví. Jinými slovy, Češi se ponořují to jakéhosi temna, kde vidí jenom to na co si posvítí kapesní svítilnou, a na nedostatcích, které by „pošpinily“ národní charakter, světlo zkrátka nespočine. Otázkou je, jak Čechy-selektivní „slepce“ (vlastně nejsou slepí ale tím, že žijí v temnu, jim pomalu slábne zrak) přimějete k tomu, aby odložili své růžové brýle (ve tmě jsou stejně zbytečné) při pohledu na české dějiny, dávné i ne tak dávné. To je otázka, kterou si všichni, co známe holou pravdu, která nám otevřela oči, neustále pokládáme.

Vzpomínám si na jeden sci-fi film, kde lidé, kteří žili po nukleární válce pod zemí ve stálém temnu, projevovali nevraživost k těm, co měli štěstí a nemuseli žít pod zemí. Tito „šťastlivci“ ovšem vůči těm v podzemí nevraživost neprojevovali, naopak je přesvědčili, že žít na povrchu, kde je světlo, je bezpečné, jelikož se radioaktivita rozptýlila. Samozřejmě, mezi těmi, co žili pod zemí, bylo mnoho těch, kteří nabádali ostatní, aby na světlo nevycházeli, protože by oslepli. Myslíte si, že se všichni rozhodli zůstat v tom temnu? Ne, někteří se pomalu vykrádali na povrch a když zjistili, že jim zrak slouží dál, tak ostatní je pak houfně následovali.

Jenže to byl film, ve skutečnosti se Češi žijící v temnu neodváží vyjít na světlo, zvláště když si na temno tak zvykli. Už úplně slepí, nebo poloslepí si nakonec zvolí i svého vůdce (nebo jak se teď módně říká „lídra“), protože má jedno oko. Takovému vůdcovi se to mezi slepými a poloslepými dobře panuje. Pro lid používá výroky, které překypují přesvědčováním a utužováním názoru, že temno vlastně není tma. Vzdělavatelé národa používají baterky a osvětlují jen ta místa historie, kde to neohrozí dogmatické bludy o velikosti českého národa.

Ženy už od dávných dob používali kosmetiku pro zkrášlení svého zjevu, což je předmětem historie kosmetiky. Mnozí vzdělavatelé si řekli, že když kosmetika dokáže z méně pohledné ženy učinit oslňující krásku, mohl by se stejný princip dát taktéž použít na kosmetické zkrášlení dějin - a ejhle, ono to funguje!

Takže postavme Benešovi pomník za jeho „záslužné“ činy pro český národ, nezrušme jeho dekrety (byly spravedlivé, protože mimo jiné otevřeli cestu komunistům k moci), nepotrestejme bývalé komunisty (vždyť to byli vlastně Češi). Že komunisté mučili, mlátili a vraždili (také i svoje lidi), se jim jaksi prominulo. Kdo však jim to prominul? Havel a Klaus podle staré osvědčené metody: „Já na bráchu, brácha na mne“. Teď mi řekněte, zda Češi nežijí stále v době temna, když si nedokázali posvítit na svůj vlastní dosud nevykydaný hnůj.

Posvítit? To přece nejde! Světlo je strašně nebezpečné pro lidi žijící v temnu. To by náramně ublížilo jejich sebevědomí a mohli by pak i zcela oslepnout.

Ke své úvaze však musím připustit skutečnost, že v Česku je spousta vzdělaných lidí (což ovšem neznamená, že mají dostatečný přehled), kteří i přes dosažený stupeň vzdělanosti jsou nepřístupní jakékoliv kritice, zejména té, která nestranně poukazuje na to, co se nerado slyší.

Je nepochopitelné, že vzdělaný člověk může podlehnout představě, že toho hodně ví, o čem mluví. Těm bych chtěl připomenout slavný výrok jednoho vzdělance, který prohlásil: „Vím, že nic nevím“. Kdo to byl, nemusím vzdělanému člověku připomínat.

Někdy mě jímá hrůza, když si pomyslím, že takový „vzdělaný“ člověk bude se po přečtení mé úvahy snažit dokazovat, jak se mýlím. Všem „vzdělaným“ vzkazuji: Než se uchýlíte k osočování kritiků českého svědomí, uvědomte si, že opravdový vzdělanec se nepouští do diskuse o tom, o čem nemá dokonalý přehled. Těm, kteří u půllitru piva rokují o české velikosti, vzkazuji, aby nevěřili všemu, co jim bylo vštěpováno po mnoho generaci o českých dějinách. Na druhé straně tam možná najdou nějakou malou zmínku, která jim pomůže pochopit, že doba temna vlastně ještě neskončila.