Červenec 2005

Zdobení řetězu

Jaroslav Hutka

Bylo to asi tak v půli ledna. Brzo tma, vlezlé chladno, ale žádná skutečná zima. Vracel jsem se z pošty. Přes Karlovo náměstí proudila poslední záplava lidí, krámy pomalu zavíraly a pro mne začínal den. Tak jsem o tom snil v pubertě. Den přece nemůže začínat ranní tramvají plnou dělníků „smrdících solvinou a meltou“. Musel jsem se tomu usmát.

Vlezl jsem do Delvity. Chvíli jsem po očku pozoroval hubenou pekařku, jak nadávala pekařskému učni. Oba byli od mouky, ale nebyli to pekaři, jen zaměstnanci superkrámu, který si své housky pekl v supermašině v místnůstce za regálem se zeleninou. Připadal jsem si zase jako v Holandsku. Jak to šlo rychle! Došel jsem k regálu se sýry, ohnul se, vzal syrečky a pečlivě si je prohlížel.

„Abys nepřebral,“ ozvalo se u mé hlavy. Ohlédl jsem se. Vedle mne byl stejně jako já ohnutý Pavel Bém se svou pěšinkou uprostřed hlavy a smál se. Narovnali jsme se.

„Mě s tím štvou, jak je to nespolehlivé. Jednou je to přezrálé, jindy zase ještě napůl tvaroh… vlastně ahoj,“ usmál jsem se taky.

„Já jsem si říkal, že jsi nějak pečlivej,“ smál se dál. Vedle nás se objevila Pavlova žena a podívala se na syrečky, které jsem držel v ruce.

„Tak tohle k nám nesmí, to Pavel zakázal, že to smrdí,“ řekla s úsměvem.

„A to jsem vlastně rád, že tě vidím. Chtěl jsem ti zrovna psát dopis,“ promluvil jsem.

„Dopis o čem?“

„O těch řetězech.“

„O jakých řetězech?“

„No o těch řetězech kolem svatého Václava. Měli byste to sundat, je to už velká ostuda. Zůstalo to tam po tý ruský okupaci.“

„Jo jasně. Já už vím. Já na to vždycky zapomenu, mám toho moc. Je to taková drobnost, ale já vím, má to velký symbolický význam.“ Pokýval vážně hlavou, podíval se na podlahu, pak zvedl hlavu a začal se zase tvářit normálně.

„Tak mám ti teda psát?“ ještě jsem se k tomu vrátil.

„Ne, nepiš. To se vyřídí snadno,“ usmál se.

„Na soupisu památek Prahy 1 ten řetěz není, tak ho můžete bez problémů sundat. Žádnou památkářskou ochranu nemá.“

„Já vím. To by neměl být problém, akorát na to nesmím zapomenout. Dobře, že mi to připomínáš.“ A rozešli jsme se uličkami mezi regály. Koupil jsem ještě džusy a hledal okurky. U nich jsem zase narazil na Bémovy.

„Aha, tady jsou ty okurky,“ říkal jsem omluvně paní Bémové, které jsem překážel v cestě. Pavel akorát dotelefonoval.

„Tak jsem to hned vyřídil, abych na to zase nezapomněl. Je to drobnost, ale má to velkou symbolickou důležitost,“ a zase jsme se rozešli. Sešli jsme se u pokladny.

„A co tady vlastně děláte? Bydlíte tu?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že bydleli někde v Dejvicích. Kdysi jsme tam k jedněm známým chodili na Mikuláše. Pavel se vždycky načernil jako čert a pošťuchoval děti k nepravostem.

„Chodíme tady na němčinu,“ řekla paní a ukázala palcem ke stropu.

„To je ten nejlepší způsob, jak přijít o sebevědomí,“ doplnil Pavel.

„Když on se Pavel neučí, tak pak nic neví,“ smála se jeho žena.

„A ty tu bydlíš, Jardo?“

„Jo, za rohem. Jsme tu moc spokojeni.“

„Ale to tady musí být šílené s parkováním.“

„V naší uličce to ještě jde. Ale s parkováním je to strašné přece všude v Praze,“ řekl jsem a Pavel zakýval tak přehnaně vážně hlavou, že mi zase došlo, že je pražským primátorem. Ale to už jsem platil, řekl jsem ahoj a nashledanou, popadl dvě své hadrové batikované tašky, které nosím neustále po kapsách, abych ušetřil igelitky, a bral to k domovu.

To jsem nezažil poprvé, že politik je zblízka normálně fajn. Ale fakticky jsem narazil na politického hada, který mě uštknul svou přátelskostí a pak se vysmekl. Už před dvěma lety slíbil Pavel Bém Jiřímu Hrdinovi při podobné příležitosti, že ten komunistický řetěz kolem sochy svatého Václava sundá. To bylo potom, co jsme ho celý zamotali do rudých hadrů, většinou starých sovětských vlajek.

Když to nepomohlo, tak jsme zavyhrožovali pod heslem „Do Evropy bez řetězu“, že ten řetěz uřízneme. Pavlu Bémovi jsme poslali o tom dopis. Neodpověděl, ale jako zastara na nás poslal policii. Ta nám zabavila šest šroubováků.

Řetěz totiž není ani skován, ani svařen, ale jen sešroubován článek po článku. Když se ještě předtím televize Béma ptala, proč nám na dopis neodpovídá, zalhal, že odpověděl a nebude to probírat před kamerou dřív, než my ten dopis dostaneme. My samozřejmě nic nedostali, ale už se to odložilo, známě rozmlžilo a rozplynulo. A jelikož ten řetěz nikoho nezajímá, tak primátor také velmi dobře pochopil, že se tím zabývat vůbec nemusí.

Wlastenec Ludvík Vaculík nazval mé snahy prdnutím v rybníce a myslím, že tím vyjádřil mínění mnohých. Vaculík se chce zabývat podstatnějšími věcmi. Zrušit Evropu, viagru, mobily, počítače a nevychovanou mládež. Ale co vlastně Čechy zajímá? Říjen 1918 i Listopad 1989 spadl Čechům do klína odněkud shůry, takže si tím pádem vůbec nemyslí, že by svoboda nebo demokracie mohla také znamenat nějaký boj. A útisk za nacistů nebo komunistů se dal docela dobře přežít, když měl člověk páteř na maděru a charakter nadranc, tak co?

Možná by ten řetěz měl být přece jen vyhlášen českou národní památkou. Připomínkou tuposti, otrockosti a skutečné národní nesamostatnosti, tak jak ji miluje ten další wlastenec z hradčanského vršku…

Ovšem my s Balbíny 8. června ve čtyři odpoledne u Václava budeme. A řetěz tentokrát ozdobíme. Já na něj pověsím staré boty, ať už jde do háje. Dá se také ověnčit starými hrnci a vůbec všelijakým harampádím, ke kterému ten řetěz patří. Ale nikoho tam nehoním. Ať přijde jen ten, komu ty zdechliny po komunismu vadí. Ostatní ať čekají, co se jim zase shora nadělí, a pěstují si svoji páteř na maděru a charakter nadranc.