Červenec 2005

Byl liberálem i tradicionalistou. A teď?

Jan Jandourek

Plachý muž, který nemá rád konflikty. Pancéřový kardinál a inkvizitor. Takto protikladně býval charakterizován Joseph Ratzinger, který se letos po smrti Jana Pavla II. stal papežem a zvolil si jméno Benedikt XVI. Když se podíváme do jeho života, najdeme k těmto zdánlivě protikladným soudům klíč.

Životopisci Josepha Ratzingera často zmiňují historku z jeho dětství. Jako pětiletý zažil v roce 1932 příjezd mnichovského arcibiskupa Faulhabera. Udělalo to na něj velký dojem. Toho dne večer prohlásil: Chci být kardinálem. V každém případě je pravděpodobné, že katolické prostředí rodného Bavorska přispělo k volbě jeho životní dráhy. Nikdy nechtěl být ničím jiným než knězem.

Válečné intermezzo

Osmý papež německého původu se narodil v Bavorsku v obci Marktl am Inn. Byl třetím a nejmladším dítětem v rodině policisty (bratr Georg se stal také knězem a sestra Marie již zemřela). Matka bývala číšnice. Rodina se později často stěhovala z místa na místo, protože otec se jako odpůrce nacismu dostával často do konfliktů s autoritami. Důvody nechuti k nacismu byly náboženské. Katolíci ho považovali za jakési nové pohanství, které se se svou ideologií a „pravými“ germánskými rituály roztahuje víc, než je zdrávo.

Za kontroverzní část života pokládala média epizodu Ratzingerova členství v Hitlerjugend. Joseph do této organizace vstoupil jako čtrnáctiletý. Důvod byl prostý, kdyby nevstoupil, platil by ve škole více peněz než členové, a to si Ratzingerovi nemohli dovolit. Od roku 1936 bylo navíc členství vynucováno zákonem.

Joseph v Hitlerjugend nepobyl dlouho, protože odešel studovat teologii. Ani tady však režimu neunikl. V šestnácti byl povolán k protileteckým oddílům a u Mnichova střežil podnik BMW vyrábějící letecké motory. V září 1944 zase kladl v Rakousku na maďarské hranici protitankové zátarasy. Sotva dosáhl plnoletosti, byl povolán do armády. Jeho jednotka však už na frontu poslána nebyla. Před koncem války Joseph z armády dezertoval. Měl štěstí. Dezerce se trestala smrtí, ale když byl cestou domů zastaven vojáky, viděli, že má ruku v obvazu. Řekli mu: Kamaráde, jsi zraněný, běž. Přesto ještě nebyl konec. Po příchodu Američanů byl ještě nakrátko jako voják v internačním táboře. Nakonec se však po návratu bratra Georga celá rodina sešla pohromadě, možná jako jedna z mála ve zničeném Německu.

Po válce studoval s bratrem v semináři v Traunsteinu a potom na univerzitě v Mnichově. V této době byl ovlivněn nejen teologickými autory, jako byl svatý Bonaventura a svatý Augustin, ale i spisovateli jako Dostojevský a filozofy jako Karl Jaspers a Martin Heidegger. Knězem se stal ve stejný den jako bratr Georg, 29. června 1951. Pro pochopení Josepha Ratzingera je dobře vědět, že doktorskou práci psal o svatém Augustinovi, církevním učiteli z 5. století, který měl hlubokou nedůvěru k lidské přirozenosti a byl velmi skeptický k tomuto světu. Skepse vůči novinkám mu už zůstala. Poté prošel několika německými univerzitami.

Z liberála tradicionalistou

Do Ratzingerova života významně zasáhl Druhý vatikánský koncil 1963 - 1965, který svolal papež Jan XXIII., aby církev našla cestu, jak působit v moderním světě. Ratzinger tu dělal poradce kolínského kardinála Fringse. Koncil prosadil mnohé reformy (mše v národním jazyce, otevřený vztah k jiným křesťanským vyznáním a jiným náboženstvím), a tak byl Ratzinger považován za liberála.

V roce 1968 se světem převalila vlna studentských bouří a Ratzinger, introvertní muž, jenž nesnáší konflikt, byl svědkem scén, které jím otřásly. Na jeho přednášku například vtrhli studenti a dožadovali se, aby se diskutovalo o válce ve Vietnamu.

Ratzingerovi životopisci soudí, že na jeho pozdějších tradicionalističtějších postojích se podepsala dvojí zkušenost: zážitek nacistického režimu a vlna marxistického myšlení mezi revolučními studenty v roce 1968. Tehdejší studentské hnutí považoval za „terorismus v ulicích“.

Další akademická dráha mu však už nebyla přána. V březnu 1977 byl papežem Pavlem VI. jmenován mnichovským arcibiskupem a o několik měsíců později kardinálem. Od roku 1981 až do letoška vedl Kongregaci pro nauku víry, což je nástupce někdejší inkvizice a úřad sledující čistotu víry v církvi po celém světě. Světová veřejnost ho nejvíce zaregistrovala právě v této funkci, protože se stal obráncem tradiční katolické nauky v takových tématech, jako je kontrola porodnosti, homosexualita a mezináboženský dialog. O buddhismu například prohlásil, že je to „autoerotická spiritualita“ (protože nabízí transcendenci, aniž ukládá konkrétní náboženské povinnosti), která v budoucnu nahradí marxismus jako soupeře církve. V dokumentu Dominus Jesus odsoudil relativismus, podle kterého jsou všechna náboženství stejně dobrá, a pozici lidí mimo církev nazval situací lidí, kteří jsou ve stavu „mimořádného nedostatku“.

Člověk vnitřní svobody

Po smrti Jana Pavla II. byl jedním z nejviditelnějších církevních hodnostářů. Právě když o posledních Velikonocích zastupoval papeže při významných obřadech a jeho vystupování v době před novou papežskou volbou mohlo zapůsobit na členy kardinálského sboru. Na jeho volbu pak potřebovali jen jeden den.

Jaká bude jeho vláda? Benedikt XVI. je postaven do jiné role než dosud. Nemá už za úkol hlídat pravověrnost, ale udržet církev pohromadě a učinit ji akceschopnou v současném světě. Nikdo nemůže čekat, že jakýkoli papež zásadně změní postoj církve například k potratům nebo zruší některé z dogmat. Není však vyloučeno, že v praxi bude církev shovívavější a pružnější, než by odpovídalo obsahu učebnic dogmatické a morální teologie.

Projeví se nyní více druhá stránka jeho lidské povahy, o níž někdy hovoří lidé, kteří ho znají? Jaký vůbec je nový papež? „Býval šťastný, když ho lidé nechávali o samotě,“ říká pan Hofbauer, který se u Regensburgu čtvrt století staral o jeho dům a zahradu. „Je to člověk velké vnitřní svobody,“ míní profesor Seckler z Tübingenu. „Žije mlčenlivým životem,“ potvrzuje kardinál Walter Kasper. „Nechci o něm mluvit špatně jako o člověku, vždycky se na mě díval jako na křesťana,“ říká jeho letitý teologický oponent a bývalý kolega Hans Küng.

A ještě má jednu zálibu, jíž už se asi nemůže tolik věnovat. Papež byl vždy milovníkem koček. Kardinál Bertone říká, že když Ratzinger potkal nějakou kočku, oslovil ji a dlouze s ní mluvil. Ohromené kočky ho pak někdy na další cestě následovaly.

Jak dlouho ještě Benedikt XVI. povede církev? Ve srovnání s posledními lety Jana Pavla II. se vzdor svým 78 létům jeví jako svěží muž, přesto je známo, že má za sebou i vážné zdravotní problémy. Několikrát například utrpěl lehkou mrtvici a trpěl i srdečními potížemi. Potvrdí se historická tradice, že němečtí papežové nikdy nevládli dlouho? Benedikt XVI. naznačil, že si to sám myslí také. Právě proto však není vyloučeno, že toho bude chtít stihnout co nejvíc.

(MFDNES)