Červenec 2005

Nešťastný příběh loajálního občana

Jan Jandourek

Jsou lidé, kteří se snažili vykonat svůj životní úkol nejlépe, jak uměli. A přesto je doba rozdrtila. Bez lítosti, bez úcty, a dokonce bez sebemenšího pochopení. Jednou z takových obětí byl i poslední demokraticky zvolený prezident předválečného Československa Emil Hácha.

Není sporu, že Emil Hácha byl dobrý odborník a člověk loajální vůči státu. Kdyby nezaniklo Rakousko-Uhersko, mohl být možná schopným a cenným úředníkem monarchie. Ale vznikla Československá republika a Hácha se postavil do jejích služeb. A pak přišel Hitler.

Nadaný chlapec

Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech v jižních Čechách jako prvorozený syn v rodině berního úředníka. Otec mu zemřel brzy, když bylo Emilovi dvanáct let. Matka zemřela až roku 1914 v 77 letech. Chlapec se jevil od dětství jako nadaný, měl zájem o literaturu a hudbu, na gymnáziu se naučil německy a anglicky, k tomu později přidal i francouzštinu. Zajímal se také o polštinu, ruštinu a slovinštinu. Po gymnáziu začal studovat na právnické fakultě v Praze a dokončil ji v roce 1895. Během studií se sblížil se svou sestřenicí Marií Klausovou a tu si také v roce 1902 vzal. Toto manželství bylo podle jeho vlastních slov největší štěstí jeho života.

Práce v advokátní kanceláři mladého muže příliš neuspokojovala, takže vstoupil do služeb Zemského výboru království českého, kde pracoval až do roku 1916. Jeho kariéra postupovala, téhož roku se stal členem Nejvyššího správního soudu ve Vídni a dvorním radou. Po vzniku Československa se angažoval při ustanovení Nejvyššího správního soudu a v roce 1925 se stal jeho prezidentem. V předválečné ČSR to byla jedna z nejvýznamnějších právních institucí.

Všechny tyto oficiální tituly jako kdyby zastiňovaly Háchovu lidskou stránku. Tento autor mnoha odborných článků v právních časopisech byl zároveň milovníkem umění. Společně s bratrem Theodorem překládal z angličtiny. Zmiňován bývá jeho překlad Rudyarda Kiplinga a Jeroma Klapky Jeroma. Prý měl také rád rychlou jízdu autem a byl vášnivým kuřákem.

Nechtělo se mu, ale obětoval se

Rok 1938 byl temný nejen pro Československo, které bylo po mnichovské dohodě připraveno o pohraničí a fakticky vydáno napospas Hitlerovi, ale také pro Háchu osobně. Jeho žena Marie toho roku zemřela a jediná dcera Milada se rozvedla. Hácha se právě připravoval k odchodu na odpočinek. O politiku se do té doby příliš nezajímal.

Když 5. října 1938 odstoupil ze svého úřadu prezident Beneš, objevila se otázka, kdo bude po jeho abdikaci novou hlavou okleštěného státu a jeho frustrovaných občanů. Rudolf Beran navrhl do této funkce Emila Háchu.

Háchovi se příliš nechtělo, necítil se pro tento úřad vhodný. Trvalo několik dní, než kandidaturu přijal, nicméně 30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem. Považoval to za oběť, protože se těšil na penzi a tušil, že případnou velkou krizi bude těžko zvládat.

Druhé republice nebylo dopřáno mnoho času. Politický systém se výrazně změnil, na Slovensku se vytvořila autonomní vláda v čele s Josefem Tisem, další vláda vznikla na Podkarpatské Rusi. V půli prosince Národní shromáždění schválilo zákon, podle něhož měla vláda právo nařízeními měnit ústavu. Manévrovací prostor prezidenta nebyl velký. Německo dále vyhrožovalo, spojenecké země zklamaly, čeští fašisté spoléhající na podporu Berlína tlačili na vládu. Koncem roku 1938 byl Hitler rozhodnut, že zbytek Československa zničí. Dne 10. března zbavil Hácha členy slovenské vlády pravomocí a na Slovensku bylo vyhlášeno stanné právo.

Osudná noc

Hácha doufal, že se podaří sporné věci vyřešit přímo s Hitlerem. V poledne 14. března 1939 odjel vlakem do Berlína. Když kolem desáté večer československá delegace dorazila na Anhaltské nádraží, ještě je vítali jako představitele státu. Když z Berlína odjížděli, tento stát už neexistoval. Co se během několika hodin v noci ze 14. na 15. března vlastně stalo?

Hácha o tom podal zprávu, která podrobnosti rozhodně nepostrádá. Začalo to nevinně: „Po vojenské poctě před nádražím… doprovodil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji družinu reservovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbonů od ministra Meissnera. Kytice měla být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu.“

Po půlnoci se pak Hácha setkal s Hitlerem. Hácha vzpomíná, jak ho kancléř ujistil, že vskutku chce, aby český národ klidně žil. Pak však přišlo to hlavní. „Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. hodině ranní překročí říšské vojsko naše hranice, a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí.“ Během jednání přispěl ke stísněné atmosféře svými poznámkami o případné zkáze Prahy i maršál Göring: „Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje luftwaffe je vždy na 100 procent připravena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil.“

Hácha nakonec dokument předložený kancléřem, kde se říkalo, že osud českého národa je vložen do rukou Adolfa Hitlera, podepsal. Učinil tak pouze svým jménem a odmítl podepsat i jménem vlády, protože soudil, že na to podle ústavy nemá právo. Vzal tak vlastně odpovědnost na sebe.

Zachránit, co se dá

Dne 16. března byl vyhlášen protektorát, kterému nacisté přislíbili „autonomii“. Hácha požíval titulu státní prezident, což je poněkud paradoxní, protože protektorát žádným státem ve smyslu subjektu mezinárodního práva nebyl.

V prvních dnech okupace přicházely do prezidentské kanceláře různé dopisy, často anonymní. Hácha je nejspíše nečetl, ale kdyby tak učinil, byl by to zdrcující obraz. „Vaše jediná práce za celého působení - zrada národa.“ Přisadili si však i čeští fašisté: „Uniká vám živelná síla národního fašismu a to je jediná naděje vykradeného a vydrancovaného národa.“

Aspoň zpočátku se Hácha a jeho okolí snažili zachránit, co se dalo. Byli ve spojení s londýnským exilem a prezidentem Benešem i složkami domácího odporu. Zvolili taktiku zdržování německých opatření. Situace se však stále zhoršovala a okupační režim přitvrdil především po vypuknutí války.

Dalším tvrdým zlomem byl příjezd Reinharda Heydricha do Prahy. Heydrich nechal zatknout předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše (později byl popraven), vyhlásil stanné právo a začaly popravy. Atentát na Heydricha a následné běsnění vedly k naprosté kapitulaci českého vedení protektorátu. Ještě v lednu 1943 stačil Hácha zmařit vyslání vládního vojska na frontu, ale od poloviny tohoto roku se stále silněji projevovala jeho nemoc a prezident trávil většinu času na zámku v Lánech.

Apatická figurka

O jeho vnitřním rozpoložení vypovídá fakt, že několikrát žádal svého lékaře doktora Maixnera o jed, aby mohl spáchat sebevraždu. Maixner mu nikdy nevyhověl. Poslední měsíce před koncem okupace už Hácha nemohl mluvit, selhávala mu paměť a nepoznával lidi. Pro okupanty však byl jako figurka výhodný a jeho jménem mohli krýt své pochybné akce.

Konec protektorátu Emil Hácha dlouho nepřežil, 3. května 1945 byl zatčen a odvezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Je pravděpodobné, že už přesně nevěděl, co se s ním děje. Byl apatický a neodpovídal na otázky. Další lékařské vyšetření potvrdilo, že trpí arteriosklerózou mozku a mozkových cév.

Dne 24. června se jeho stav zhoršil natolik, že jeho smrt mohla přijít kdykoli. K Háchovi byl povolán kněz, aby mu udělil poslední pomazání, a bývalý prezident zemřel 27. června večer. Ministerstvo vnitra jeho pohřeb, který proběhl o tři dny později na Vinohradském hřbitově, drželo v tajnosti. Obřad sám trval asi jen čtvrt hodiny. A to byl konec tragické životní cesty muže, který o pocty nikdy nestál. Ironií osudu se jich nakonec skutečně nedočkal.

(MFDNES)