Červenec 2005

Tatíček prezident Klaus se snížil

Tatíček prezident Klaus se snížil a vyrazil do boje proti Emanuelovi Mandlerovi článkem v Mladé frontě Dnes, který nazval: Už je třeba říci rozhodné ne! Zde je:

Už je třeba říci rozhodné ne!

Už 15 let si ukládám bobříka mlčení nad články Emanuela Mandlera, tohoto nesmírně publikujícího i publikovaného autora. Bylo to asi hlavně proto, že jsem nechtěl oslabovat jeho zásluhy ze šedesátých let o časopisy Dějiny a současnost a Tvář, tedy o časopisy, které tak zásadním způsobem v mnoha oborech pozměnily naše domácí diskuse - od literární kritiky až po historii či další společenskovědní obory.

I tehdy jsem s ním sice v řadě věcí nesouhlasil, ale jeho kritika pražského jara a některých jeho hrdinů zprava mi byla nesmírně blízká, a proto jsem se s ním do veřejné polemiky nepouštěl. Navíc velmi brzy přestalo být možné jakoukoli rozumnou polemiku vést.

Kdo bojuje s mýty

I teď bojuje Emanuel Mandler s různými mýty, resp. i teď chce být ikonoklastem, který útočí i na ty nejposvátnější věci. Do této kategorie musím zařadit jeho současný boj o reinterpretaci druhé světové války a událostí s ní spojených. Ve svém nedávném článku v MFD (20. 5.) (jedná se o článek Zabrání Schöder válce? v tomto čísle CS-magazínu – poznámka redakce CS-magazínu) se znovu pustil do debaty o poválečném transferu (záměrně používám toto, snad ničím příliš nezatížené slovo) Němců z tehdejšího Československa.

Nejde mi o spor týkající se popisu historické skutečnosti, nemám sebemenší ambice ani přikrášlovat, ani obhajovat celý ten konglomerát v mnohém tragických a lidsky velmi bolestných událostí. To už bylo uděláno mnohokrát a já žádná nová fakta neznám. Podle Mandlera je uměle vytvářeným českým mýtem, že to, co se stalo po válce, zavinil Hitler a nacismus. Podle něho šlo o dlouhodobý český pokus zbavit se Němců. Doslova říká: „Poválečná etnická čistka, to je dnes zřejmé, byla prvním krokem na cestě české politiky k národnímu (slovanskému) státu, zbavenému Němců a Maďarů.“ To považuji za formulaci tak neuvěřitelnou, že nemohu mlčet. Nemohu mlčet také proto, že jsem dalek toho, abych přistoupil na hloupé argumenty některých lidí u nás, že pan Mandler píše na objednávku německých majitelů českých novin. To by jistě bylo pod úrovní jak E. Mandlera tak i majitelů těchto novin.

Vím, že u nás v poválečné chvíli docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů, na což nikdo neměl žádné oprávnění ani ospravedlnění. A to ani podle tehdejšího pohledu na věc.

Vím, že bylo - v souladu s tehdejším, všeobecně přijatým pojetím „kolektivní viny“ - zvoleno řešení paušální, které téměř nerozlišovalo. Vím, že to byla pro mnohé příležitost opožděně prokazovat své „hrdinství“. Vím také, na co to reagovalo, co všechno tomu předcházelo, a nově jsem si to uvědomil v posledních dnech letošního dubna při návštěvě východomoravské Ploštiny. Vím také, že je dnes velmi snadné být kritikem.

Žádnou z těchto věcí nezamlčujme. Přispívejme k doplňování střípků oné mozaiky, která představuje -jistě vždy nedokonalý - obrázek tehdejších jevů. Ale nepokoušejme se obracet pořadí příčiny a následku, nepokoušejme se přepisovat historii. Pan Mandler to dělá. Naše země nevyvolala světovou válku, aby etnicky vyčistila teritorium, které vymezují její hranice. Naše země nezkusila své teritorium vojenskými akcemi rozšířit na úkor svých sousedů. Naše země nemá na svědomí desítky milionů lidských obětí. Naše země nevymyslela a ani nezavedla nacistický totalitní režim. Naše země svým chováním nepřeměnila osudy Evropy (a celého světa) na další půlstoletí.

Naše země - se souhlasem vítězných mocností - využila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níž převládl názor, že je viníky světové války třeba potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území. Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně). Toto dnes tvrdit je nehoráznost, která nesmí zůstat bez odpovědi. Že by k žádnému transferu (odsunu, vysídlení či vyhnání) Němců z našeho území bez roků 1938, 1939, 1940, 1941, 1942, 1943, 1944, 1945 nikdy nedošlo, že by to nikoho ani nenapadlo, že nejdříve došlo k transferu Čechů ze Sudet, že to, co se stalo po válce, bylo jen a jedině důsledkem, nikoli příčinou, je každému rozumně myslícímu člověku snad jasné.

Musím polemizovat

Troufám si říci, že to, co se stalo, bylo i obranou před potenciálními podobnými budoucími nebezpečími. Dnes, 60 let po skončení druhé světové války, máme pocit, že 60 let míru a 60 let absence pokusů o vznik nové totalitární ideologie je jistou zárukou, že se válečný konflikt nemůže nikdy opakovat. Lidé si v roce 1945 mysleli, že nesmějí udělat stejnou chybu, jaká byla udělána v roce 1918, kdy se také zdálo, že se něco tak hrozného jako první světová válka nemůže opakovat. Lidé v roce 1945 věděli, že to byl od jejich rodičů špatný předpoklad. Snažili se proto možné třecí plochy odstranit či alespoň „obrousit“. V roce 1945 určitě nevládl multikulturalismus, politická „correctness“, neomezený humanrightismus. Uvažování lidí bylo vedeno jinými představami, které byly též „realitou“.

Argumenty je možné rozšiřovat donekonečna. Pan Mandler by nám ale neměl podsouvat své utkvělé představy. Mnozí lidé si opravdu myslí, že to dělá na zakázku. Já si to nemyslím, a proto s ním musím aspoň takto polemizovat.

(MFDNES)

Odpověď pana Mandlera:

Právo na historii

Čas je živel nenápadný. Žijeme v něm, jsme vystaveni jeho vlivu, a oč méně rádi na něj myslíme, tím častěji se musíme zabývat jeho důsledky. Každá vláda se snaží vyrovnat se s korozí, kterou čas způsobuje; čím je vláda autoritativnější, o to stabilnější, konstantnější obraz dějin se pokouší zafixovat. Totalitní režim s tím má nejmenší starosti: prostě zakáže, aby se kdokoli daného obrazu dějin dotýkal. Ve srovnání s tím se politika České republiky ocitá v nezáviděníhodné situaci. Demokratická ústava zaručuje občanům právo na různost pohledů na minulost a činnost v oborech dějin, která přirozeně mění výklad minulosti; proti tomu oficiální politika se semkla kolem jediného, neměnného dějinného obrazu, v jehož středu je obrana tzv. výsledků druhé světové války. Myslí se tím zejména oprávněnost majetkových konfiskací, vyhnání Němců a oslava Edvarda Beneše (viz nynější rozmach památek na Beneše). Na tento obraz nesmí nikdo sahat.

Ten, kdo je neposlušný a ještě navíc soustavně trvá na tom, že vyhnání Němců byla do nebe volající křivda, což je i můj případ, musí počítat s nemilostí vysokých míst. Nejsem zdaleka jediný, kdo narušuje oficiální konstantní obraz dějin (kupříkladu Bohumil Doležal, Milan Churaň, Ján Mlynárik, Petr Příhoda, Petr Uhl, Viktor Dobal, Vladimír Just a nyní – viz dále – i Karel Gott). Nicméně právě mně se dostalo pokárání z místa nejvyššího. 6. června reagoval v článku v Mf Dnes ( „Už je třeba říci rozhodné ne!“) na můj text z 20. dubna Václav Klaus a zhodnotil mne jako obrazoborce, který „útočí i na ty nejposvátnější věci.“ Z dalšího vyplývá, že za nejposvátnější věc považuje rovněž poválečnou protiněmeckou etnickou čistku. Nezachází tu příliš daleko?

Prezidentův názor na to, co se v tisku má a smí, je z hlediska demokratického chápání svobody poněkud neobvyklý. Považuje mne za „nesmírně publikujícího a publikovaného autora“ a dochází k závěru, že „pan Mandler by nám… neměl podsouvat své utkvělé představy“. Zdá se, že samo publikování podle našeho prezidenta znamená něco čtenářům „podsouvat“, a nesouhlasí-li navíc publikovaný text s oficiálními názory, jde o podsouvání utkvělých představ. Měla-li být veřejnost ochráněna od mých textů, nezbylo by než nějak zařídit, aby jich bylo publikováno méně než dosud, ne-li žádné. Co vlastně znamená, když prezident hovoří o „nehoráznosti, která nesmí zůstat bez odpovědi?“ Jaké? Mám se začít bát?

Klausem zmíněná „nehorázná“ věta říká, že „poválečná etnická čistka… byla prvním krokem na cestě české politiky k národnímu (slovanskému) státu, zbavenému Němců a Maďarů.“ Proti tomu rozhořčený Václav Klaus tvrdí: „Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně)“.

Česká politická reprezentace však už za války zastávala opačný názor. 16. května 1945 jej jednoznačně vyjádřil v projevu na Staroměstském náměstí Edvard Beneš: „Bude třeba (…) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést.“ Už v květnu 1945 se prezident Beneš odvážil po obsahové stránce říci to, co já teď.

Myslím, že Václava Klause fakty nepřesvědčím. Jak bych mohl, když Česko odměňuje podstatnou účast Edvarda Beneše na poválečné etnické čistce alespoň posmrtně památkami a sochami? Pozoruhodné je, že dnes s těmito poctami nesouhlasí ani Karel Gott. V rozhovoru v Magazínu Dnes č. 22 (02. 06. 2005, inkriminovaný text je uveden níže – pozn. red. CS-magazínu) říká, že by nikdy nezařadil mezi největší Čechy Gottwalda a Beneše. Edvarda Beneše vysloveně kvůli tomu, že se od roku 1943 snažil vlichotit do přízně Stalinovi a že prosazoval vyhnání Němců. Karel Gott neuznává princip kolektivní viny a „vyhnání lidí, jejichž rodiny s námi staletí žily v jedné zemi.“.

Tolik Karel Gott. Jistě není sám, kdo dnes dochází k takovým závěrům.

(MFDNES)

Na Klausův článek zareagovala i paní Erika Steinbach:

Steinbachová: Klaus dal políček Evropě

Český prezident Václav Klaus čelí další kritice za své výroky. Šéfka německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová se ostře ohradila proti Klausově prohlášení v dnešním vydání deníku Mladá fronta Dnes (07. 06. 2005 – pozn. red. CS-magazínu), v němž český prezident označil poválečný odsun sudetských Němců z Československa za "součást preventivních opatření." Takové odůvodnění je podle Steinbachové "políčkem celé Evropě," napsala agentura DPA.

Klaus v článku pro český deník napsal, že poválečný transfer sudetských Němců z tehdejšího Československa měl být jedním z preventivních opatření k zabránění vzniku nové války. "Naše země - se souhlasem vítězných mocností - využila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níž převládl názor, že je viníky světové války třeba potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové," argumentoval český prezident.

"Kdo se pokouší, jakoukoliv formou a jakýmikoli důvody vyhnání stále odůvodňovat, ukazuje, že se nedrží norem lidských práv platných v Evropské unii," dodala Steinbachová, poslankyně za křesťanskodemokratickou CDU.

Český prezident na druhou stranu připomněl, že "v poválečné chvíli docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů, na což nikdo neměl žádné oprávnění ani ospravedlnění". Odsun byl ovšem podle jeho mínění jen a jedině důsledkem, nikoli příčinou.

"Že by k žádnému transferu (odsunu, vysídlení či vyhnání) Němců z našeho území bez roků 1938 až 1945 nikdy nedošlo, že by to nikoho ani nenapadlo, že nejdříve došlo k transferu Čechů ze Sudet, že to, co se stalo po válce, bylo jen a jedině důsledkem, nikoli příčinou, je každému rozumně myslícímu člověku snad jasné," napsal Klaus.

Steinbachová prohlásila, že na ni český prezident působí dojmem, že "skutečné zločiny nechce vidět". Vyhnání obyvatel je a zůstane zločinem proti lidským právům, zdůraznila šéfka Svazu vyhnanců.

(čtk, iln)

(MFDNES)

***

Z rozhovoru Mladé fronty Dnes s Karlem Gottem

Jsou osobnosti, které byste mezi největší Čechy nikdy nezařadil?

Podle mne by tam neměli být Gottwald a Beneš.

Gottwalda chápu, ale proč Beneš? Je to sice postava velmi kontroverzní, ale mnohými vnímaná jako kladná. Skončil na 22. místě a v Praze mu byla dokonce nedávno odhalena socha.

Tím bylo jako by odhlasováno: Nesahat na něj. Jakmile by se na misky vah položily jeho činy, zjistilo by se, že způsobil národu několik etap, které nebyly zrovna chvályhodné. Když si v roce 1943 vydedukoval, že se válka obrací a že u nás bude s největší pravděpodobností mít vliv Sovětský svaz, odletěl z Londýna do Moskvy, sešel se se Stalinem a snažil se mu vlísat do přízně. Jinak to neumím nazvat. Nabídl mu i to, co Stalin ani nechtěl.

Máte na mysli odsun sudetských Němců?

Nejen to. Mám na mysli divoký způsob odsunu, doslova teror na civilistech. Neuznávám princip kolektivní viny, vyhnání lidí, jejichž rodiny s námi staletí žily v jedné zemi, bez rozdílu, jak se tito lidé zachovali během okupace. To jsou věci, které začínají u Beneše. U toho vlísání se Stalinovi, když spolu seděli v Bolšóm Těatru a on se sám nabídl, že Němce vyžene.

Jak tohle víte?

Už bych o tom nerad mluvil, nechal bych to historikům. Když něco řeknu nepřesně, mohl bych se blamovat. Je známá věc, že měl u Stalina jakýsi škraloup. Ale to je na dlouhé povídání.

Nejde zkrátit?

Ne, to nejde. Ale ani to nechci otevírat, je to nepříjemné.

Tak proč o tom historici víc nepíší?

Mnoho z nich to ví, ale znají svá tabu. Jsou kauzy, které kdyby se otevřely, muselo by nutně dojít k rozebírání detailů, přiznání některých věcí a následně k účtům. Třeba ze srpna 1968 někdo viní jen stranu sovětskou. Ale dnes už je všeobecně známo, že všechny vojenské kroky si v poválečné historii vítězné velmoci dohodly. Snad si nemyslíte, že byli na Západě tak překvapení, když sem 1968 vstoupila vojska.

Asi víte, že nebyli.

Samozřejmě, že nebyli. Už v květnu 1968 jsem si v Londýně koupil časopis Newsweek, protože jsem viděl fotku Dubčeka na titulní straně. Uvnitř byla vojenská mapa Československa. Přesně tam bylo popisováno, kudy půjdou vojska. To je pro mě důkaz, že o tom NATO vědělo. A nutno dodat, že souhlasilo.

Dobře, ale když Američané chystali útok na Irák, taky se v novinách objevovaly mapy, kudy by asi tak mohli jít.

Jenže tahle byla až příliš přesná. Bylo v ní přesně zakreslené, kudy půjdou jaké pluky, kolik jich bude, kde se zastaví. Všude přesné šipky. Sovětům šlo o to, dostat sem rakety středního doletu, S20 a S22. Ale ten Novotný, ten projevil odvahu odporovat.

Prosím? Antonín Novotný? Ten je pro mě jednoznačně zapsaný jako záporná postava.

Pro mě zase jako státník, který sovětským generálům řekl: "Dokud já budu v úřadu, tak sem žádné rakety nepostavíte." Proto ho odstavili a pak rakety schválně postavili do hory Blaník, odkud, až bude národu nejhůř, měli vyjet rytíři.

Dobře, ale není tenhle jeden skutek trochu málo? Vždyť se například angažoval v politických procesech.

Víte, ony se nás, tehdy mladých lidí, ty procesy nějak netýkaly. To byla vysoká hra různých skupin, do které jsme neviděli. Pro mě je důležité, že jsme v šedesátých letech pocítili politické uvolňování, které se promítalo do kultury. Opravdu jsme si mohli zpívat cokoliv.

Zase to znám jinak. Že Novotný tohle uvolňování brzdil.

Byly takové vlny, ke kterým byl on sám donucen. Nikdo nepopře, že divadla byla v šedesátých letech na prasknutí, že lidé čekali na všelijaké náznaky mezi řádky. Miroslav Horníček často vyprávěl, jak se na ně publikum přímo třáslo a jak si je i někdy nepřesně vykládalo. Po jednom představení za ním lidé přišli a děkovali: "To bylo chytrý, jak jste řekl - Podívej se, tamhle je moucha - tak my moc dobře víme, co jste tím myslel." On se pak v šatně divil, že tím nic nemyslel. Že jen potřeboval překlenout na jiné téma.

(MFDNES)