Červenec 2005

Kubarič: Nebýt Píky, chcípli jsme v gulagu všichni

Martin Krsek

Československému veteránovi z východní fronty Nikolaji Kubaričovi (86) válka zachránila život. Nástup do armády ho vysvobodil z nelidských podmínek gulagu.

Patří mezi asi 30 000 občanů Československa, většinou z Podkarpatské Rusi, kteří po roce 1938 skončili v sovětských koncentračních táborech. Při rozhovoru se dvakrát odmlčí, aby potlačil slzy. Když vypráví, jak na buzuluckém nádraží po třech letech utrpení spatřil československou vlajku, a když vzpomene popravu generála Heliodora Píky: "To byl zlatý člověk, nebýt jeho, tak jsme tam chcípli všichni."

Jak jste se ocitl v Sovětském svazu?

Doma nás bylo osm dětí a živořili jsme. Práci jsem nesehnal. Sovětský svaz mi doporučil strejda komunista. Vyrazili jsme tam s kamarádem. To bylo v roce 1938 a ještě existovalo Polsko. Poláci nás na hranicích chytli a poslali zpátky. Pak přišla maďarská okupace Podkarpatské Rusi a někdo mě udal, že jsem byl v Rusku. Zatkli mě jako ruského špióna. Píchali mi jehly pod nehty, svázali do kozelce a mlátili pendrekem přes nohy, abych se přiznal. Po třech měsících ve vězení mě chtěli odvést do maďarské armády.

Takže znovu útěk?

Mamince jsem řekl, že jdu hledat práci. Vzal jsem s sebou ještě bratrance Ivana a vyrazili stejnou cestou. Bylo to v září devětatřicátého, byla bouřka, hrozně lilo. Nad ránem jsme přeběhli hranice. Na druhé straně už byli Rusové. Mysleli jsme si, že to pro nás bude lepší. Najednou: "Stoj, kuda iďoš!" Povídám, že v Rossiju. "A čto vy tam?" "Rabotať." "Rabotať buděš, no..." No, řekl to sprostě.

Co následovalo?

Nejdřív nás na čtyři dny strčili do nějakého kurníku a pak nás dovedli do nejbližšího městečka. Tam jsme strávili čtyři měsíce v base. Vyšetřovali nás, psali protokoly, brali nás jako vengerskije (maďarské) špióny. Nakonec nás převezli do Charkova a postavili před soud. Dostali jsme tři roky.

Pak už rovnou na Sibiř?

Na Vorkutu. Byl to velikánský tábor, asi pro tři tisíce lidí. Všude ostnatý drát a strážní věže. Bydleli jsme v palatkách. V nízkých barácích, kolem padesáti metrů dlouhých, kde nás na pryčnách spalo tak dvě stě. Pryčny byly z kulatin, žádný slamník, jen sláma přetažená dekou. Na přikrytí nebylo nic než kabát. A kvůli štěnicím se nedalo ani spát.

Vorkuta leží za polárním kruhem, kde panují drsné přírodní podmínky.

V zimě 50 stupňů pod nulou, kdy praskají stromy, v létě nepředstavitelně moc komárů. A nikdy noc. Půl roku se sluníčko točí a pak je půl roku šero, jako když se u nás rozednívá.

K čemu vás využívali?

Dali nám pilu, sekeru a šli jsme do tundry. Vojáci s bodáky a se psy hlídali, abychom neutekli. Ale tam není kam utéci. Když neuděláš normu, dostaneš míň jídla, jen 200 gramů chleba, místo oběda polívku. V těch podmínkách se to ale nedalo splnit. Stráže křičely, ať děláme. Jeden od nás řekl, že už nemůže, že je hladový. Nechali ho svléknout donaha a stoupnout na pařez. Za chvíli byl černý, jak ho obsypali komáři. Jak se hnul, skočili na něj psi a roztrhali ho. Strašně jsme se báli.

Pak mě přeřadili na šachtu, těžit uhlí. Ani tam jsem nedokázal plnit normu. Prosil jsem náčelníka, to byl taky trestanec, o jinou práci. Protože jsem uměl číst, psát a počítat, udělal ze mě vedoucího směny na šachtě. To už bylo lepší. Dokázali jsme si vydělat víc chleba i rubly. Za ně se dal koupit další chleba v takovém kiosku, larok se mu říkalo. Jak ale začala válka, larok zlikvidovali a peníze už nedávali. Kvůli jídlu jsme se snažili vyrubat co nejvíc uhlí a moc se nekoukalo na bezpečnost. Taky mě to jednou zasypalo.

Dalo se sehnat nějaké jídlo bokem?

Hlad jsem měl vlastně pořád. Naše palatka stála kousek od kuchyně a k plotu vyhazovali odpadky. Když dělali rybí polévku, tak tam byly hlavy. Umyl jsem je od popela a vysál. Nebo jsme kradli koňům oves a pražili z něho mouku. Pak u mne našli pytlíček s tou moukou a zavřeli mě na čtyři dny do basy. Jednou nám uhynul kůň a kamarád říká: Bude maso. Bál jsem se, tak jsme uřízli jenom kopyta s podkovama. Když jsme je na kovárně pekli, hlídka to ucítila. Zase nás zavřeli.

Setkal jste se i s kanibalismem?

Musel jsem dvakrát v týdnu jako služba ráno projít naše palatky a posbírat mrtvoly. Některý už neměly maso.

Kolik umíralo lidí?

Odvážel jsem i třináct mrtvol v jednom dni. Lékaře jsem tam neviděl. Lidi umírali na nemoci, vyčerpáním a některý byli i podřezaný. Vozili jsme je kilometr za lágr, tam jsme vykopali jámu, skládali je na sebe a zasypávali vápnem, dokud nebyla díra plná.

Mluvil jste o podřezaných. Do gulagu byli zavíráni i kriminálníci, jak se projevovali?

Byli tam zloději, žulici se jim říkalo. Měli kudlu nebo břitvu, i náčelníci se jich báli. Oni nepracovali, žili z toho, co ukradli. Když jsem šel spát, schoval jsem si před nimi rubly mezi nohy. Probudím se a nebyly tam. Nejhorší bylo, když mi ukradli chleba. Fasoval se totiž na druhý den. V noci jsem k němu vždycky přivoněl, měl jsem strašný hlad a věděl, že ho nesmím sníst. Únavou jsem na chvilku usnul a byl pryč. Brečel jsem jak dítě. Taky jsem viděl, co udělali polským důstojníkům. Přivezli je v uniformách a ještě ten den jsem slyšel večer křik. To z nich žulici stahovali boty a kalhoty.

Svitla někdy naděje, že se dostanete ven?

V červnu ve dvaačtyřicátém. Zavolali mě do kanceláře, že mě chce NKVD. Bál jsem se, že budu odsouzený za toho koně. Důstojník mi nabídl cigaretu a ptal se, zda vím, že je válka, jestli bych chtěl bojovat. Odpověděl jsem mu, že když rozkáže pracovat, budu pracovat, když rozkáže bojovat, budu bojovat.

Kdy vás propustili?

Až na konci roku 1942. To už jsem měl trest dávno odpykaný. Najednou mě znovu volají do kanceláře a posílají za plot. Byl jsem volný. Propustili nás sto padesát, samé zakarpatské Ukrajince, co utekli jako já v devětatřicátém nebo i dřív. Kdo si trest neodpykal, musel zůstat.

Dali nám čistý prádlo a boty a poslali do kuchyně, jídla bylo po krk. Pak nás naložili na nákladní auta, najednou přiběhne voják a volá moje jméno. Vystrašil mě, bál jsem se, že budu muset zůstat. Náčelník ale po mně jen chtěl, abych donášel důstojníkovi, co kluci budou říkat. Slíbil jsem a v duchu si říkal: To víš, že jo.

Cesta už vedla přímo do Buzuluku?

Tam už byl připravený prapor. Čekali jen na přísun mužů z gulagu. Kdo nebyl tak moc podvyživený, toho hned vzali. Moc z nás nevybrali, asi jen padesát. Dostal jsem uniformu a lehký kulomet. Za měsíc už jsem bojoval u Sokolova. U Kyjeva bojovalo už 2500 zakarpatských Ukrajinců z lágru. Tam jsem znovu potkal i bratrance Ivana. Domů se se mnou ale nevrátil, padl na Dukle.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)