Červenec 2005

K zamyšlení

Tomáš Krystlík

Dočetl jsem knížku „...bylo mi 13“ (Grafia, Plzeň 2004), kde chlapec z česko-německé rodiny Hugo Fritsch líčí, jak v poválečném českém sběrném táboře postupně zahynula následkem zacházení jeho celá rodina - dva bratři, česká matka, německý otec i česká babička, která rodinu odmítla opustit. Doplněno o vzpomínky tří Čechů na německou okupaci a dobu předcházející i následnou zřejmě kvůli tzv. vyváženosti - politické korektnosti. Fritschovo vyprávění je střízlivé a věcné, další autoři víceméně opakují klišé, které by se dalo shrnout slovy: „Měli všechno, demokracii, kulturní vyžití, školství a přece zradili československý stát spolčivši se s Hitlerem. A z pohraničí nás pak vyhnali.“

Tak jednoduché to není. Že se českoslovenští Němci spřáhli s německým nacionálním socialismem, je v podstatě totéž, jako když se Češi později - již ve volbách 1946 (sic) - zahodili s bolševismem. Že českoslovenští Němci sedli Hitlerovi na vějičku, mělo své příčiny, které nejsou české veřejnosti péčí české historiografie, nacionalismu a školství příliš známy. Zde jsou některé z nich.

Wilsonova nedostatečně domyšlená idea sebeurčení národů (zejména v mnohonárodnostních státech) platila V ČSR jen pro Čechy a Slováky, nikoli pro menšiny, které byly nemalé (například 3 miliony 124 tisíc německy mluvících obyvatel proti 6 milionům 570 tisíců Čechů bez Slováků, včleněných do umělého národa československého; stav z roku 1921). Snahy německy hovořících bezprostředně po první světové válce o uplatnění Wilsonovy myšlenky sebeurčení byly násilně potlačeny čs. vojskem (54 zastřelených civilistů).

Pro dokreslení situace: Horní Uhry (Slovensko) měly rozlohu 33 tisíc km2, ale Československo si zabralo navíc území zvící 16 tisíc km2, které nikdy pod Horní Uhry nespadalo, s čistě maďarským obyvatelstvem. Mírová konference oklamaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu - oblastech Spiše a Oravy připadlo do ČSR 45 tisíc Poláků, 24 tisíc zůstalo na polském území, v oblasti Těšína 140 tisíc Poláků pohltila ČSR, 84 tisíc zůstalo na území polském.

Proběhla pozemková reforma - ze 700 tisíc hektarů obdrželi německy hovořící spoluobčané 61 tisíc hektarů - zjevný to nepoměr.

Navzdory skutečnosti, že Rakousko-Uhersko nemělo státní jazyk, uzákonil se neprodleně státní jazyk československý a prováděcí zákon nutil i posledního zřízence státního podniku, který ve službě v životě nepotřeboval promluvit slovo česky, aby složil přísné zkoušky ze státního jazyka. Následkem toho bylo, že ze státních služeb a státních podniků bylo propuštěno kolem 33 tisíc Němců. Češi se snažili tzv. zněmčená území umělými a mnohdy nekorektními prostředky násilně počeštit, manipulovat volebními výsledky a podobně (podrobnosti přesahují rozměr článku).

První republika nezaručovala demokracii pro velké skupiny. Němci byli nad úrovní obce a někdy i okresů vždy přehlasováni státotvorným národem. Navíc v německy hovořících volebních okrscích bylo potřeba více hlasů pro zvolení jednoho poslance než v českých.

Navzdory tomu, že v Pittsburské dohodě se přiznávala Slovensku značná autonomie a v tajné těsně poválečné dohodě se stanovilo, že nejpozději do 10 let se vztahy Čechů a Slováků přehodnotí ve prospěch autonomie Slováků, dokázali Češi své písemné závazky vůči Slovákům až do konce 1. republiky ignorovat. Čeští úředníci a zaměstnanci, kterých bylo po vzniku ČSR na Slovensku naléhavě třeba, odmítali po vystudování prvních slovenských vzdělanců svá místa opouštět s poukazem na jediný národ československý.

Po čase začalo docházet státníkům Dohody, zejména Francii a Velké Británii, co vlastně stvořili - stát, jehož spor s percentuálně největší menšinou v Evropě, začal ohrožovat stabilitu střední Evropy místo toho, aby plnil úlohu četníka hlídajícího Německo z východu, což byl motiv pro vznik ČSR. K posouzení obranyschopnosti státu si stačí představit, že vzdálenost mezi východní a západní hranicí ČSR byla větší než vzdálenost z Prahy do Londýna.

Nejdříve Češi sestavili bez voleb parlament bez československých Němců, aby si mohli schválit pozemkovou reformu ve svůj prospěch, pak se dlouho a úporně bránili německým a židovským ministrům, později byl počet německých ministrů ve vládě vždy o menší, než odpovídalo zastoupení německých stran v parlamentu. Poslanci parlamentu podepisovali tzv. vázané mandáty, zákonodárnou moc vykonávali místo nich předáci koaličních stran v tzv. Pětce a jiných formacích podle počtu koaličních stran ve vládě, kteří pak diktovali poslancům vlastních stran, jak mají hlasovat. Kdo neuposlechl, přišel o poslanecký mandát.

Oba nacionalismy, český i německý, byly agresivní. Měly stejného duchovního otce Johanna Gottfrieda Herdera a vyznávaly jeho postulát: „Nejcennější na národě jsou jeho jazyk a zvyky“. Na rozdíl od Němců si Češi dodnes existenci vlastního nacionalismu vůbec nepřipouštějí.

Při překonávání následků světové hospodářské krize, která mnohem více postihla průmyslové Sudety než vnitřek státu, se čs. stát snažil pomoci podnikům patřícím Čechům a českým nezaměstnaným, německé podnikatele a nezaměstnané v podstatě ignoroval. Roky po skončení krize byla nezaměstnanost v německy osídlených územích stále o mnoho vyšší oproti poměrům ve vnitrozemí.

V kostce řečeno: československý stát byl státem pro Čechy a všichni ostatní, včetně Slováků, v něm byli jen trpěni.

Naprosté neochoty Čechů vybudovat a později přebudovat stát alespoň částečně podle švýcarského vzoru zneužil později německý nacionální socialismus. Beneš na všech mírových jednáních sliboval zavést švýcarský model, a tak zlepšit postavení menšin, ale nehodlal to zřejmě splnit; autonomii měla (pouze na papíře) jen Podkarpatská Rus.

Konrad Henlein, po matce napůl Čech, byl zastáncem čs. republiky, odpůrce Habsburků a německého nacionálního socialismu. V roce 1935 se ve volbách SdP stala vůbec nejsilnější stranou ve státě. Henlein se někdy v období 1936 - 1937 (důvody, proč se to neví přesně, nelze vzhledem k rozsahu článku rozebírat), když jeho SdP Češi neumožnili adekvátní zastoupení ve vládě, se následkem neústupného a vypjatě nacionalistického českého politického postoje přiklonil názorově k říši. V srpnu 1938 se konečně chtěl Beneš sám, zcela potajmu, domluvit s předáky SdP (Sudetendeutsche Partei) a přijmout podmínky, které předtím po léta tak zásadně odmítal nejen on, nýbrž i všechny české politické strany, a které by umožnily přetvořit soužití ve státě podle helvétského vzoru. Už bylo pozdě. Od poloviny září 1938 začali čs. Němci požadovat: „Heim ins Reich“.

Němci po odstoupení pohraničí ve prospěch Třetí říše Čechy nevyháněli, kdo chtěl, mohl zůstat. Výjimku tvořilo něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu - nejednalo se však pouze o osoby čs. národnosti a státní příslušnosti - které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny obecných českých škol (byly zachovány v místech s alespoň 20% českého obyvatelstva), policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž nebylo na zabraném území uplatnění a oni zůstat nehodlali. Teprve o rok později začaly pokusy vystěhovat Čechy ze zabraných území do protektorátu, ale proti tomu se rázně postavil K. H. Frank. Celková bilance: ze 750 až 850 tisíc Čechů odešlo do vnitrozemí přibližně 122 tisíc. Zbytek zůstal. Pokud si ponechali česko-slovenské občanství, stali se posléze protektorátními občany a nemuseli rukovat do Wehrmachtu.

Alsasané, z hlediska jazyka Němci, se po německé anexi také stali občany říše, leč po druhé světové válce jim bylo francouzské občanství vráceno, nebyli vyhnáni, majetek se jim nezabavoval. Provinivší konkrétními zločiny byli, jako jednotlivci, postaveni před francouzské soudy. Češi to mohli učinit také tak.

Je to jen pár historických skutečností k zamyšlení. Že je k němu opravdu nejvyšší čas, ukazuje kalendář. Je 60 let po válce.

***