Červenec 2005

Vozíčkáři se cítí opomíjení

Jana Machálková

Když chce pražský advokát Jan Bébr normálně pracovat, musí věřit, že justiční strážci mají dostatečnou sílu v rukách. Jan Bébr je totiž vozíčkář a bez jejich pomoci by se do jednací síně vůbec nedostal. Bezbariérový soud prý totiž v hlavním městě neexistuje. "Řeší se to tak, že mě justiční stráž vždycky i s vozíkem vynáší třeba do druhého patra," popisuje Jan Bébr. Na první pohled to vypadá, že tohle provizorium funguje. Jenže kdyby Jan Bébr seděl místo mechanického, na elektrickém vozíku, který váží 150 kilo, nepomůže mu nad těmi pár schody zvítězit ani ta nejsilnější stráž.

Vozíčkáři se stále bez cizí pomoci nedostanou do mnoha dalších veřejných budov, jako jsou úřady, galerie, kostely nebo některá zdravotnická zařízení.

Turnovský podnikatel Tomáš Zajpt, který je také vozíčkář, si zase nedávno kvůli svému postižení "užil" na ruzyňském letišti v Praze. "Hodinu jsem hledal někoho, kdo by mi půjčil klíče od bezbariérové toalety. Když se to podařilo, ukázalo se, že si z ní uklízečky udělaly sklad," říká Zajpt.

Věci se zlepšují pomalu

I když se za patnáct let od revoluce řada věcí změnila k lepšímu, vozíčkáři dodnes narážejí hlavně na bariéry v myšlení lidí. Týká se to třeba zabírání parkovacích míst pro postižené nebo práce. "Znám spoustu velmi schopných lidí na vozíčku, kteří kvůli tomu nemohou najít práci. Zaměstnavatelé raději zaměstnají zdravé lidi. Dát práci postiženému nevnímají jako morální pomoc," říká ředitelka nadace Konto Bariéry Božena Jirků. Zákony, které mají handicapovaným v tomto směru pomoci, jsou velmi slabé. Týká se to třeba normy, podle které musí každá firma nad 25 zaměstnanců zaměstnávat určitý počet postižených. "Vím o společnostech, které raději státu zaplatí pokutu za to, že to nedělají. Vyplatí se jim to, sankce je totiž směšně nízká," podotýká Jirků.

Jsme jen prázdné předvolební téma

Podobné je to i se zákonem na stavění bezbariérových vstupů. Teoreticky musí být v každé nové nebo nově rekonstruované budově. "Vím o případech, kdy se na to 'zapomnělo', a stavební úřad neudělal nic. Ten zákon neobsahuje žádné sankce, a nemůže tak viníky potrestat," říká předseda Ostravské organizace vozíčkářů Tomáš Dvořák. Je přesvědčen, že se věci začnou měnit k lepšímu teprve tehdy, až budou vozíčkáři hodně vidět v ulicích, a tlačit tak na to, aby se věci začaly měnit. "Pro politiky jsme téma pouze před volbami. Do skutečných změn se potom už ale nikomu nechce," říká advokát na vozíčku Jan Bébr.

Podle Boženy Jirků se to ale lepší. "Postižení jsou dnes vidět mnohem více. Proti zahraničí máme ale stále co dohánět. Například v Německu se vozíčkář nemusí dopředu ohlašovat na nádraží, že přijede, jako tady. Tam prostě sedne do vlaku a jede," říká Jirků.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)