Červenec 2005

Nedokonalé návraty před polovinu minulého století

Emanuel Mandler

Letošní oslavy 60. výročí konce druhé světové války byly svým rozsahem velkolepé; zároveň se však z různých stran zdůrazňovalo, že se měly konat jinak, popřípadě úplně jinak. Dost se o tom povídalo a napsalo, tak jen připomeňme: kdežto Rusko chtělo při těchto oslavách alespoň virtuálně restaurovat období své imperiální velikosti, státy, z kterých Sovětský svaz po válce udělal vazaly, si připomínaly, že rok 1945 a to, co po něm následovalo, znamenalo jak osvobození, tak nové ujařmení (Česko je zvláštní případ tím, jak se na vlastním ujařmení s radostí podílelo). Německo, alespoň oficiálně, zdůrazňovalo po šedesáti letech, že právě ono může za všechno utrpení, které způsobila válka - přitom je otázka, zda toto sebemrskačství má po tak dlouhé době smysl - a Francie, jak jinak, slavila osvobození jakožto velmoc, kdežto USA s Velkou Británií přistupovaly k oslavám poněkud rozpačitě. Co slavili v Izraeli nevím, ale v Evropě byl době oslav holocaust snad nejfrekventovanějším pojmem. Tím také sympatie k Židům končily, aniž se jakkoli dotkly kořenů antisemitismu, který se na starém kontinentě opět vzmáhá.

Válečný konflikt v letech 1939-1945 byl nejhrůznější válkou v dějinách lidstva, a tak bylo logické, že vzpomínky na jeho konec po šedesáti letech vyústily v rozsáhlé oslavy. Všeobecně se ovšem ví, říká a píše, že kromě oslavování by bylo zapotřebí hodně sebekritického přístupu jednotlivých států. Této možnosti ve velké míře využilo pouze Německo, přestože se všelijakým způsobem (i materiálním) už omluvilo habaděj. Přehnané omluvy Němcům příliš neprospějí. A co ostatní? Ostatní nic. A tak při veškerém třpytu, slávě a úsměvech zůstalo kdesi v podvědomí nezpracované vědomí viny. Jeho přičiněním situace v Evropě po šedesáti letech poněkud připomíná všeobecné mínění za války a po válce: úplně všechno způsobil Hitler a Němci, všichni ostatní nic. Je to vlastně velmi smutné, že druhá světová válka zanechala v evropských národech a státech nezahojené jizvy a nyní - po šedesáti létech! - bylo nezbytné, aby se aspoň začaly léčit.

Jaké jizvy? Některé jsou "oficiální": sovětský zábor východní a částečně i střední Evropy, právě tak jako genocidní utrpení evropských Židů, které jim sice způsobil především nacistický holocaust, ale na němž nejsou bez viny rovněž ostatní národy - ruští komunisté, Poláci, Slováci, Francouzi. To, že se toto židovské martýrium svádí jen na holocaust, je nepěkná hra špatného svědomí. Židům dnes v jejich obtížné situaci nepomohou uhlazené projevy, ale konkrétní pomoc. Právě tak byl již nejvyšší čas, aby Spojené státy a Velká Británie začaly veřejně reflektovat vyhlazovací nálety na německá města koncem války a nucené předávání ruských občanů a zajatců do Sovětského svazu (tedy v nejlepším případě do gulagů). Zatím se k tomu nemají, stejně jako obě evropské západní mocnosti k reflexi zhoubné předválečné politiky appeasementu. A pokud jde o vyhnání Němců z Polska i z Československa, je to stará a mokvající rána; ta, kterou Češi způsobili sudetským Němcům, měla být již dávno zahojena a když k tomu česká politika nenašla odvahu, měla nyní příležitost alespoň začít.

A jak by tedy neměly být oslavy 60. výročí konce druhé světové války tak velkolepé, když vlastně všichni mají důvod k tomu, aby vítězoslávou přehlušovali vlastní viny? Evropská unie může desetkrát zlepšovat svou organizaci a usilovat o co největší demokratizaci, ale tím tyto staré rány nezahojí a nevytvoří oblast, v nichž si budou lidé a národy skutečně rovni. Pokud se proti postupující integraci Evropy namítá, že znevažuje suverenitu evropských států, nuže, zde jsou staré nevyřízené účty, které nemůže vyřešit Evropská unie, ale jenom tyto jednotlivé státy a národy samy. Je opravdu škoda, že šedesáté výročí konce druhé světové války bylo využito spíš k tomu, aby se nad těmi výsledky druhé světové války, které lze jenom a jenom odmítnout, zavřely oči celé Evropy.