Červenec 2005

Posvátná národní půda

Emanuel Mandler

Zadrž noho, posvátná místa jsou kamkoli kráčíš… Mnoho, přemnoho z posvátnosti rodné české (původně slovanské) hroudy přešlo od Kollára a obrozenců až do našeho věku. Ale ovšem také ledacos z toho zní planě, starobyle. Nicméně mezi tím, co jsme takto, většinou bezděčně převzali z tradice, jsou rovněž věci a vztahy, které chápeme jako přirozené; mimo jiné vztah k rodné zemi a k tomu, co v ní a na ní naši předkové vytvořili ( "a to je ta krásná země, země česká, domov můj…"). Je tomu tak proto, že národy si jako naprostou samozřejmost přisvojují zemi, na které žijí, a je-li ohrožena, náruživě ji brání.

Všude na světě se to odehrává jinak. I u nás to mělo své zvláštnosti. Pohraniční oblasti byly po dlouhá staletí osídleny Němci, byly však součástí Českého království. Český národ považoval tyto oblasti, které byly domovinou sudetských Němců, za vlastní. Vášnivý spor ukončila etnická čistka, která Němce vyhnala z Československa.

Je pozoruhodné, jak je ve vztahu k rodné zemi, a to nejen u nás, potlačena věcná složka na úkor složky emotivní. Při hraní či zpěvu české hymny si neuvědomujeme - a naštěstí nám nevadí - že "země česká" už zdaleka není tak krásná jako za dob Tylových či Smetanových a že dokonce některé pohraniční oblasti se podobají měsíční krajině. Vyhnání Němců znamenalo ve svých důsledcích zdemolování celých oblastí, které byly po století zvelebovány, a zničení na tři tisíce obcí s obrovským množstvím kulturních památek. Fakt, že se národ s touto ztrátou smířil, jako by se nic špatného nestalo, měl nepoměrně škodlivější psychické důsledky, než si dovedeme představit.

Zdá se, že mnohem obtížněji se bude národ smiřovat s tím, když se zestátněné kulturní památky dostanou na základě nálezu českého ústavního soudu zpět do rukou těch, jimž patří, restituentům. Je už otevřena kauza Kokořín a ohlas mezi obyvatelstvem je takový, že nám chtějí vzít národní památku. To jsme to pěkně dopracovali. Proč má být národní kulturní památka znehodnocena tím, že se dostane do soukromých rukou?

Není tím ani trochu znehodnocena, je tím zhodnocena - jistěže za samozřejmého předpokladu, že vlastník o ni dbá. Péče památkářů by měla být zaměřena právě na to, aby národní kulturní památka nepřišla k úhoně, ne na to, jak zařídit, aby oprávnění vlastníci nedostali svůj majetek zpět. Jako by nestačilo oněch šedesát let od roku 1945 k tomu, abychom se všichni přesvědčili, že stát není nejlepším vlastníkem nemovitostí. Lze doporučit důkladnou prohlídku nějakého sídliště vystavěného za socialismu z oněch panelákových oblud, které nebudou nikdy hezké. Nicméně pokud byly privatizovány, pracuje se na jejich záchraně zvnitřku i zvnějšku. Privatizované paneláky jsou většinou opatřeny více či méně vkusnou barevnou fasádou, takže se na ně můžeme podívat bez zděšení.

Nadto (a vím to, protože sám v paneláku bydlím) se zcela změnil poměr obyvatelů k tomuto zvláštnímu druhu příbytku, který nyní vlastní. Jsou mnohdy ochotni bez reptání zvýšit vlastní činži (dávku do fondu oprav), protože nechtějí, aby jim jejich domov spadl na hlavu, ale naopak se snaží, aby vypadal k světu.

Proč by to, co platí pro paneláky, nemělo platit pro vlastnictví hradů, zámků, kulturních památek? Obyvatelstvo jako celek to nechápe; komunistický režim nás převedl zpět před nacionalismus předminulého století. Převaha emotivnosti, nepřející racionálním úvahám o stavu naší země, je jistě na místě při zpěvu státní hymny, ale právě jen tehdy. V 19. století už Češi věděli, že nejen duchovní, ale i hmotné jmění národa se skládá hlavně z majetků jeho jednotlivých občanů. My to ještě tak docela a úplně nevíme. Není zapotřebí vydat se cestou staletí, abychom dohonili současnost?