Červenec 2005

Prezident politicky aktivní

Emanuel Mandler

Jen nepříliš vody uplynulo po stříbropěnné Vltavě od doby, kdy čerstvě zvolený prezident Klaus prohlašoval, že bude prezidentem aktivním, ale nikoli aktivistickým, a už je všechno jinak. Tak čilých politických aktivistů, jako je pan prezident, lze v Česku nahledat jen málo. A v ohnivé debatě s vedením Evropského parlamentu našel Václav Klaus cestu k mnoha už zapomenutým zásadám, které se snaží vtělit do současné reality. Takřka všechny lze seřadit pod pojem crimen laesae maiestatis (zločin urážky veličenstva), v daném případě urážky českého prezidenta, přičemž některé s tímto zločinem souvisejí volně, jiné těsně. V každém případě český prezident nehodlá odpustit činitelům Evropského parlamentu, že kritizovali jeho názory, tím přece zasahují do vnitřních poměrů našeho státu. Ne vždy Klausova argumentace vyjde; například, když český prezident pojednal o koncentráku v Letech, a učinil tak způsobem, který jako by převzal z dob Třetí říše (že to byl vlastně pracovní tábor). Ale to byl jen úlet - i když hodně nepříjemný.

Klausovo stanovisko ke světu je patrný v jeho článku "Přelud svobody jako soudobý realismus?" (LN 20. května 2005), kde v jeho kritice europoslanců najdeme i věty adresované Jo Leinenovi. Ten totiž, říká náš prezident, dokonce ví, že "Václav Klaus svým přístupem poškozuje zájmy své země". "V tomto případě, říká Klaus, musím trvat na tom, že mi není známa žádná věta primárního (natož sekundárního) práva EU, která by umožňovala europoslancům, zvoleným za zemi A, tvrdit, že vědí lépe než hlava státu B, co je dobré pro stát B."

Představme si takovou situaci, že by náhodou některý z europoslanců zvolených za zemi A skutečně věděl lépe než hlava státu B, co je dobré pro stát B. Zcela vyloučit to nelze. V tom případě by svůj názor musel tutlat a vlastně by "stát B" poškodil. Je to možné? Bylo by to možné, pokud by v Evropě existoval autoritativní režim, který by dával lidem právo veřejně vyjadřovat jen názory, které jsou předem schválené "primárním nebo sekundárním právem".

Vrátíme-li se k tomu, co říká Václav Klaus, zjistíme, že náš prezident promítá do současnosti své vize režimu, který je autoritativní jak řemen. A jak už to v takových případech bývá, obrací základní pojmy na hlavu. K tomu ovšem, aby proměnil svobodu v nesvobodu a toleranci v intoleranci, což není zcela snadné, potřebuje určitý mechanismus. Ten spočívá v tom, že jakékoli skupiny a hnutí, které jsou radikální (anebo které jsou mu proti mysli), označí za ohrožení demokracie. Pro konzervativce jsou ovšem radikální hnutí většinou nepříjemná, to ale ještě neznamená, že automaticky znamenají ohrožení demokracie (i když to v některém případě tak může být). O každém jednotlivém z nich však nelze konkrétně pojednat, jsou-li smeteny koštětem Klausovy argumentace na jednu hromadu. V takovém případě je osočení z toho, že ohrožují demokracii, prostě pomluva, vycházející z principu kolektivní viny. To si nevymýšlím. Na zasedání Rady Evropy ve Varšavě Václav Klaus prohlásil:

"Tak jsem ostatně vždy chápal původní, poválečnou misi Rady Evropy. Na počátku 21. století, v éře masivního výskytu post-demokracie, však vidím prostor pro její novou misi. Abych tento posun vysvětlil, musím připomenout, že nedemokracie - v tradičním pojetí - znamená potlačení demokracie státem. Je to primárně vztah občana a státu. Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně."

Václav Klaus tedy není příliš vzdálen tomu, aby považoval za ohrožení demokracie to, co běžně chápeme jako demokratickou společnost. Pro demokracii je charakteristické množství spolků a hnutí. Jejich mnohost a různost zaměření každou společnost skutečně ovlivňuje; mimo jiné přispívá tomu, že zastupitelská demokracie není pouze neustálým opakováním předvolebních slibů. Avšak podle Klause smějí být různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů "zásadně ovlivňovány" pouze strukturami a silami opírajícími se o "demokratický mandát" (v podstatě tedy parlamentními politickými stranami), jinak představují nové formy ohrožení lidské svobody. Dokonce, máme-li našeho prezidenta vzít zcela vážně, politika nemá být korektní, protože "projevy politické korektnosti" znamenají potlačení demokracie.

Náš prezident má strach z vlivu Evropy na naši vnitropolitickou situaci, bojí se o suverenitu českého státu. Zdá se, že konečně našel prostředek, jak to Evropě ukázat. Můžeme přece vyvážet do zahraničí politickou nekorektnost, té je u nás dost. A nyní je i teoreticky posvěcena prezidentem republiky.