Červenec 2005

Rozmach památníků Edvarda Beneše

Emanuel Mandler

Každý, kdo je jen poněkud informovaný, ví, že dnešní spory o hodnocení osobnosti Edvarda Beneše jsou do značné míry zástupné. Nekonfliktní a kladné hodnocení Benešových vlastností a činů, v Česku časté a běžné, vzbuzovalo od počátku ostrý nesouhlas sudetských Němců. Ti hledali osoby odpovědné za vyhnání a poměrně brzy došli jako k hlavní z nich k osobnosti Edvarda Beneše. Léty se to nezlepšilo. Sudetští Němci i dnes většinou chápou Beneše jako genocidního vraha, který usiloval o to vyhladit sudetské Němce z povrchu zemského. Mezi našimi vyhnanými německými krajany neutuchá polemika s českou stranou o vyhnání a o Benešových dekretech, ale právě tak vášnivě se polemizuje o Benešovech úmyslech a činech.

Je pozoruhodné, že česká strana (míním tím oficiální politiku) se ve svém příznivém stanovisku k vyhnání Němců zpočátku na osobu Edvarda Beneše příliš nesoustředila.V česko-německé deklaraci souhlasila s odsudkem "excesů", ale tehdy i později poukazovala na vyhnání Němců jako na nutný čin, schválený velmocemi, v němž Edvard Beneš hrál pouze jakousi "výkonnou" úlohu. Teprve poměrně nedávno se rozpoutala učiněná benešománie. Na počest Edvarda Beneše schválila poslanecká sněmovna zvláštní zákon, letos mu byl odhalen pomník před ministerstvem zahraničí a teď bylo otevřeno za účasti vlády Benešovo muzeum v Sezimově Ústí. Česko-sudetoněmecký konflikt se přesouvá k osobě Edvarda Beneše. Je to další vítězství české politiky.

Dnes, po tolika letech bylo publikovány důkazy o zločinech při divokém odsunu a o "řádném" vyhnání Němců a jsou zveřejňovány nové a další. V této době je tedy vskutku těžké dívat se na vyhnání Němců jinak než jako na etnickou čistku. České politice se do debat o vyhnání ani trochu nechce. Naopak prezident Beneš se pražské vládě jako diskusní téma náramně hodí. Sudetští Němci totiž většinou jeho osobnost přečernili. Mnozí němečtí autoři zapomněli, že vyhnání Němců si nevymyslel, nepropagoval a neuskutečňoval jen on. A že nelze zapomenout rovněž na ostatní jeho činnost. Existuje-li obraz Edvarda Beneše jako skutečného démona, je diskuse o něm pro pražskou politiku vítaná. Zde v Česku zní groteskně výrok (v Mnichově víceméně běžný), že Beneš byl cosi jako malý Hitler, v Česku lze také tvrdit to, co sudetští Němci popírají, a to že vytvoření samostatného českého státu znamenalo pro Čechy krok vpřed. A Edvard Beneš že byl při tom důležitý (což nepochybně byl). Že za Mnichova byl poražen s pomocí sudetských Němců. Že byl protivníkem Hitlera, že za druhé světové války zorganizoval zahraniční odboj (a také podřízení se Sovětskému svazu a vyhnání Němců, ale o tom se nemluví). S Benešem v čele se může česká politika i po jeho smrti sudetským Němců směle postavit. Památníky na Edvarda Beneše houstnou, za chvíli je snad bude mít každé krajské město, takže z nich vytvoříme jakousi benešovskou vozovou hradbu. Hrrr na ně!

A jak s památkou na Edvarda Beneše zacházíme v současné době? Přečtěme si nejprve projev premiéra Paroubka k otevření Benešova muzea. Kromě toho, že nový předseda vlády není příliš zběhlý v historii (mylně se domnívá, že Maďaři byli "odsunuti"), opakuje na Benešovu obranu ploché, nepravdivé fráze - například že Beneš nemohl "vyrazit jako Poláci" proti Hitlerovi, protože Poláci měli sice špatné spojence, ale my žádné. Jenže Československo spojence mělo a bylo v Mnichově poraženo právě jejich smlouvou Hitlerem a to bez války, kdežto Poláci byli Německem za asistence Sovětského svazu přepadeni. Na rozdíl od válečného konfliktu se v míru nebojuje.

Z dalších vývodů Jiřího Paroubka je důležitý hlavně ten, že Edvardu Benešovi nelze vytýkat bratříčkování se Sovětským svazem. "Což bylo možné se za války postavit stranou anglo-americko-sovětské spolupráce?", ptá se Jiří Paroubek. Ale to přece Edvardu Benešovi nikdo nevytýká. Vytýká se mu, že se postavil zády k Západu a zahájil smlouvou z prosince 1943 víceméně důvěrnou spolupráci se Stalinem. Šířil iluze o Sovětském svazu, byl ochoten spolupracovat s Kremlem, aby dosáhl po válce nejen konfiskace velkých podniků, ale i mezinárodního souhlasu s vyhnáním Němců a Maďarů a co nejlepší komunikace s českými komunisty. Začátek Benešovy spolupráce se Stalinem byl i počátkem vazalské podřízenosti Československa Sovětskému svazu.

Je zcela v duchu současné oficiální politiky, že premiér se při té příležitosti nezmínil ani o vyhnání Němců, ani o česko-německých vztazích. Benešova virtuální osobnost takové nepříjemnosti překlene. Možná až příliš.

A snad i proto se v Ústí potřeboval ministr kultury Pavel Dostál o vyhnání pozoruhodným způsobem zmínit. Abych mohl jeho závažný výrok stručně komentovat, označuji jeho jednotlivé části velkými písmeny. Řeč je o Edvardu Benešovi:

" A/ Jakákoli jeho pochybení, na něž někteří z pozice generálů po bitvě poukazují, na tom nemohou nic podstatného změnit, tak jako na tom nezmění nic stupňující se B/ útoky některých německých politiků, spolků, ale i jejich, řekl bych, lobbyistů v minoritní části české žurnalistické a politologické obce, C/ jejichž propagandistické nástroje jsou mnohdy jen zrcadlovým odrazem bolševické metodiky výkladu dějin."

K bodu A/: hodnotíme-li minulost, činíme tak vždy "z pozice generálů po bitvě". Jinak to prostě nejde, bitvy jsou už za námi. Podstatné je, zda vidíme minulost důkladně, racionálně se snahou o pravdivost, nebo ledabyle či dokonce záměrně ideologicky zkreslenou.

K bodu B/: Ministr kultury má zřejmě podstatné informace o německých "lobbyistech v minoritní části české žurnalistické a politologické obce". Nemohl by o tom něco konkrétního říci? Kdo je čí lobbyista, co za to má? Tím bychom měli k dispozici sice útočnou, ale přece jen informaci.Takhle jde o hrubou pomluvu všech, kdo nepřijímají konformní nacionalistické schéma o kolektivní vině sudetských Němců.

K bodu C/: Protože nám autor neřekl o koho a o co jde, nezbývá než domnívat se, že i jeho slova o propagandistických nástrojích virtuálních lobbyistů jakožto o zrcadlových odrazech bolševické metody výkladu dějin jsou velmi podobné propagandě, která se v této zemi dělala v letech 1948 - 1989. Dostálovy pomluvy jsou kýčovitě nevkusné.

Takže posléze to máme hezky všechno pohromadě: Osobnost Edvarda Beneše slouží jednak k oslavování, jednak k zamlčování vyhnání a k paušálnímu hrubému výpadu proti všem, kteří si myslí něco jiného, než co přikazuje naše oficiální politika.