Červenec 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 2)

Ján Mlynárik

Redakce CS-magazínu získala svolení autorovo i vydavatelství Academia k přetisku na pokračování v dubnu vydané knížky Jána Mlynárika: Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha duben 2005, 360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

3. Židovské osídlení na západním a jižním Slovensku

V důsledku masové emigrace Židů ze západních i východních zemí Evropy do Uher, kde pro ně byly příznivější podmínky, počet Židů v Uhrách, a tedy i na Slovensku rychle stoupal. Pokud jde o uherské království, roku 1700 v něm žilo jen 12 000 Židů, roku 1805 již 127 000, do roku 1890 se jejich počet zvýšil na 707 000 a roku 1914 již činil 911 000. Židé získávali stále důležitější pozice v hospodářském životě země. Rozvoj kapitalismu v Uhrách v druhé polovině 19. století otevřel emancipovanému židovskému obyvatelstvu cestu k plnému uplatnění v průmyslu, finančnictví, obchodu i řemeslech a jako arendátorů (nájemníků) v zemědělství. Židé dosáhli často dominantní pozice a prokázali schopnost budovat moderní hospodářský život a uherské ekonomice vydatně pomohli zapojit se do mezinárodní kapitálové sítě. Ve velkém počtu pronikli i do svobodných povolání jako advokáti, žurnalisté, lékaři, lékárníci a umělci.

Vnitřně bylo židovské obyvatelstvo organizováno v rámci autonomních náboženských obcí, jež se po židovském kongresu roku 1868 rozdělily do dvou soupeřících větví: ortodoxní a kongresové – reformované (neologické). Mezi nimi existovala menší skupina židovských náboženských obcí – status quo ante, jež později splynula s neology.

Baštou ortodoxie v Uhrách byl rabinát v Bratislavě, vedený dynastií Schreiberů – Sóferů. Za rabinátu Schreiberů se rozvinul náboženský život v Bratislavě, rozrostl se počet náboženských institucí a zařízení. Eugen Bárkány a Ľudovít Dojč, autoři díla Židovské náboženské obce na Slovensku, uvádějí dvacet čtyři bratislavské synagogy a modlitebny od Velké synagogy v Zámecké ulici až po Novou synagogu v Heydukově ulici, otevřenou roku 1924. Kromě toho uvádějí sedm náboženských spolků, jež šířily židovskou biblicko-talmudickou vzdělanost, věnovaly se vzdělavatelské činnosti, hmotně podporovaly kandidáty na rabínství, pozvedaly židovské národní a náboženské uvědomění, poskytovaly podporu mládeži a věnovaly se i řemeslníkům. V té době stát sociální zařízení nezakládal, takže se v židovském společenství prolínal spolkový, nadační a sociálně charitní život. Byly zakládány spolky, jež sdružovaly nadace, z nichž se pak konstituovala sociální zařízení.

Takovým zařízením byl sirotčinec pro chlapce, který vznikl roku 1830 po ničivém moru, a dále dívčí sirotčinec, založený roku 1893. Fungoval zde i židovský starobinec, dotovaný mnoha nadacemi i bohatými jednotlivci. Roku 1891 vznikla židovská lidová kuchyně. Manželé Neumannovi darovali starobinci dům na Palisádách. Z jiných spolků a sdružení patřily k významnějším Židovský spolek žen, Spolek pro provdání nevěst, který financoval svatby chudých děvčat, spolek Peknach nefeš – Opatrování duší, založený již roku 1701 pro obstarávání prostředků na léčbu nemocných a záchranu raněných. Dále existoval podpůrný spolek pro vdovy a sirotky, Spolek na ošacení dětí a Ústřední židovský dobročinný spolek. Ten soustřeďoval a koordinoval celou židovskou sociální a podpůrnou péči. Na tomto poli vykonala mnoho zednářská lóže B´né Brith – Synové smlouvy, zvaná Fides, jež rozdělovala těm nejpotřebnějším potraviny a palivo. Jejím zakladatelem byl dr. Július Reisz. I židovští sportovci, kteří dosahovali úspěchů zejména ve vodních disciplínách, měli své spolky – sportovní kluby Makabi a Hokoach, jež působily až do konce první republiky.

Rozhodující vliv na život bratislavských Židů mělo rakousko-uherské vyrovnání a židovský kongres, který se roku 1868 konal v Budapešti. Jeho jednání ve smyslu ortodoxie podpořil kongres v Michalovcích, který se konal před ním. Aktivita Židů v Bratislavě se pod vlivem obou kongresů, ale i pod vlivem rabinátu vedeného dynastií Schreiberů vyvíjela ortodoxním směrem, ačkoli silné pozice měli i neologové-reformisté.

Čilý hospodářský a obchodně-finanční svět přitahoval Židy do Bratislavy stále více. Roku 1900 jich tu žilo 3200, což tvořilo 8,6 % veškerého obyvatelstva, ale roku 1910 jejich počet vzrostl na 8200, na 16,5 % obyvatelstva Bratislavy. Po vzniku ČSR jejich podíl při celkovém rozvoji města jako metropole Slovenska poklesl, ale roku 1930 v Bratislavě žilo 14 900 Židů s dvanáctiprocentním podílem na počtu obyvatelstva, zatímco na celém Slovensku tento podíl tvořil pouhá 4,1 %.

Změny ve prospěch židovstva v 19. století příznivě ovlivnily život Židů v západoslovenských městech a městečkách. Mohli naplno rozvinout své dosud různě omezované vlohy a iniciativy, svůj talent a schopnosti.

Od roku 1850 Židé v Pezinku povinně vedli matriky, takže lze přesně určit jejich počet – žilo jich tam 220. Byli mezi nimi krejčí, pekařka, optik, krmič kachen, mlékařka, obchodník s koňmi, podomní obchodník, nádeník, řezník a podobně. Uvolnění a možnost usazovat se ve městech vedly k tomu, že již za dalších šest roků počet Židů v Pezinku stoupl na 533, tedy víc než dvojnásobně. Po rakousko-uherském vyrovnání nastala další vlna migrace – Židé se stěhovali do obchodních center, tedy do větších měst, takže roku 1904 jich v Pezinku bylo 353, téměř o dvě stě méně než před padesáti lety. Roku 1869 si tu Židé postavili synagogu, měli byt pro kantora a košer jatky. Význam Pezinku ve 20. století klesal, což se odráželo i na dalším vystěhování Židů z města.

I když šlo o poměrně malé městečko, pocházelo z něj více slavných židovských rodáků. Patřil k nim Maurice Loewy, světoznámý francouzský hvězdář, ročník 1833. Od roku 1873 byl členem Francouzské akademie věd a jistý čas i jejím předsedou. Z Pezinku pocházel Július Adler, předseda pešťské chevry kadiše, jedna z nejvýznamnějších osobností uherského Židovstva. Místní rodačkou je i členka vídeňského Burgtheatru Katherina Franková. Vyhlášený medailér v Miláně a Spojených státech, rytec prezidentských plaket a portrétista amerických prezidentů Móric Fürst též pocházel z Pezinku. Narodil se tu i hebraista Sron Salomon Wertheimer, působící na univerzitě v Káhiře, a konečně i nejslavnější československý šachista Richard Réti, ročník 1889.

Rozvoj židovstva byl zaznamenán v 19. století i v dalším západoslovenském městečku – v Modre. Karabinský ve svém Lexikonu tu zjistil na prahu 18. století jen dvě židovské rodiny. Jednoho z jejich členů po roce 1748 „s velkou slávou pokřtili v německé modlitebně“. Kronikář Mikula tu později nalezl pouze jednu židovskou rodinu. Ale po uvolnění z roku 1840 již v Modre roku 1875 napočítali 120 Židů, přičemž byla zaznamenána i existence jejich náboženské obce. Vlastní hřbitov si založili roku 1860, synagogu s rituální koupelí – mikve postavili roku 1902. Židé se zde věnovali hlavně obchodu s moukou, střižním zbožím a vínem. Později si zakoupili vinohrad a vyráběli vlastní víno.

Historie stupavských Židů v 19. století si připsala další světlé kapitoly. Roku 1840 bylo z 3727 občanů Stupavy 810 Židů, což byla neobyčejně vysoká koncentrace. Podle tzv. Deákova zákona č. 29 z roku 1840 parlament uzákonil rovnoprávnost Židů, kterou sice formálně vyhlásil ještě Josef II., ale města ji svévolně porušovala. Bachova vláda omezovala i Deákův zákon, a tak si stupavští Židé skutečně vydechli až po rakousko-uherském vyrovnání. Matriku vedli v němčině. Zaměstnání měli různá – od obchodníka až po Dienstmagd – služku. Ke stupavskému rabinátu patřilo 22 obcí od Kuchyně až po Raču, což znamenalo 154 stupavských rodin a 170 rodin z okolních obcí. Roku 1930 se k židovskému (izraelitskému) náboženství ve Stupavě hlásilo 232 osob. Mladí Židé ze Stupavy se z velké části usazovali v Bratislavě; řada jich opustila zaměstnání předků a šla studovat – byl to pozvolný úpadek stupavské židovské obce.

I pro Židy v Malackách skutečný náboženský život začínal až po roce 1867 či spíše koncem 19. století. Židé se v Malackách usadili poměrně pozdě stejně jako v okolních vesnicích – v Kútech, Levárech, Gajarech a jinde. Skutečný náboženský život Židů na Záhorí se dříve rozvíjel v obcích, jež ležely na lesnatých kopcích Malých Karpat – v Šaštíně, Senici, Myjavě. Svou roli zde hrály geografické důvody – záchrana před nájezdy Tatarů, Turků, kuruců či jiných vojáků byla jednodušší v lese než na rovině. Na konci 19. století se Malacky staly sídlem rabinátu, k němuž patřilo osm obcí. Synagogu si zdejší Židé postavili roku 1866. Obec byla zprvu neologickou, ale pod vlivem rabína Weisse se koncem století změnila na obec status quo ante. V Malackách žilo v třicátých letech 20. století na 250 Židů, k židovské víře se jich však roku 1930 hlásilo jen 149.

Gajary ležely na obchodní spojnici mezi českými a uherskými kraji. Obchodní charakter obce sem přivábil Židy již v 17. století. Nejstarší náhrobní kámen na hřbitově nese datum 1777. Uvolnění roku 1840 prospělo i jim. Elek Fényes v Zeměpisném slovníku z roku 1851 napočítal v Gajarech 180 Židů, roku 1890 tu žilo víc Židů než křesťanského obyvatelstva. Roku 1930 se k židovské víře hlásilo 45 osob. Byl to zřejmě důsledek silné migrační vlny ve 20. století.

Židé v Senici jsou historicky doloženi již na konci 16. století. Šlo zejména patrně o utečence z Moravy, prokazatelně žijící v Myjavě a Sobotišti. Zřejmě tu žili klidně; tento poklid byl násilně přerušen roku 1739, kdy nejspíš z iniciativy hraběte Nyáriho mladšího, loupežného rytíře toužícího po židovském majetku, došlo k tragédii. Toho roku jistý zloděj ukradl z katolického kostela monstranci a kalich. Byl odsouzen k smrti a popraven. U výslechu však předtím udal jako své společníky Židy. Dva z nich se po mučení dali pokřtít a zachránili si život. Předseda náboženské obce (v té době ji tvořilo padesát židovských rodin) Moše Ben Jehuda však i na skřipci svou účast popřel. Přiřadili k němu ještě jednoho Žida ze Šaštína a oba 15. června 1739 oběsili na hranici a potom jejich těla i s hranicí spálili. Bylo to čtvrté martyrium Židů na Slovensku po bratislavském roku 1270, trnavském roku 1494 a pezinském roku 1529.

Roku 1777 bylo v Senici mnoho Židů, kteří řádně platili daně. Korabinský zde zaznamenal hodně obchodů a synagogu. Mnozí Židé se zabývali obchodem s vlnou. V revolučním roce 1848 seničtí Židé trpěli rabováním hurbanovských, ale i kossuthovských vojsk. Roku 1864 si postavili velkou synagogu. Roku 1900 žilo v Senici 859 Židů, k jejich rabinátu náleželo ještě deset okolních obcí. Pokud se ještě evidovalo zaměstnání Židů, byli mezi nimi obchodníci a řemeslníci, ale i dva lékaři a advokáti, novinář i spisovatel. Po první světové válce populace upadala, mládež odcházela. Roku 1930 měla Senica 367 Židů.

Podobně jako v Senici se hospodářský a náboženský život Židů na západním Slovensku rozproudil v druhé polovině 19. století i v blízkých obcích a městečkách Jablonci, Veľkých Levárech, Sekulích, Moravském Jánu, Kopčanech, Kútech, v Šaštíně, Gbelích a Holíči; tam všude měli synagogy a hřbitovy.

Židé ve Skalici žili již na konci středověku jako všude na moravsko--uherském pomezí, historicky jsou doloženi v polovině 18. století. Náboženská obec se tu utvořila krátce po roce 1850. Kronika, vedená v němčině, dokládá i slovanská jména Židů jako Šalamon Telatka či Jakub Schefranek, mimochodem pokřtěný otec pozdějšího rektora Univerzity Komenského a komunistického ideologa Júlia Šefránka (1906–1973).

Podle Karabinského žilo roku 1777 v Myjavě mnoho Židů, kteří utekli ze západu a předtím se skrývali v lesích nebo u feudálů. Byli mezi nimi i tací, co přišli do země s husitskými, kuruckými či labanskými vojsky a po vojenském tažení se tu usadili. V Myjavě byla tehdy rozšířená výroba tzv. Wollbeuteltuch, vlněné látky na síta pro mlýny. Část Židů se zabývala prodejem tohoto zboží po celé říši. Náboženská obec Židů v Myjavě existovala od konce 18. století. Synagogu si postavili roku 1846; žilo tu 183 Židů, asi 45 rodin. Připojili se k ortodoxnímu směru. Roku 1892 měla Myjava 342 Židů a byla sídlem rabinátu.

V městečku Brezová pod Bradlom roku 1886 žilo 5084 evangelíků, 192 katolíků a 312 Židů. Podle náhrobních kamenů tu Židé žili od konce 17. století, zcela jistě v polovině 18. století. Dokument z pražské obce potvrzuje, že široce rozvětvená pražská rodina Šiků již před dvěma sty lety žila v Brezové a Beckově. Díky některým privilegiím Marie Terezie byla zdejší židovská náboženská obec založena v 18. století. Hlavním zaměstnáním Židů byl obchod s dobytkem, nákup a prodej surových kůží a koželužství. Židé vycházeli s křesťany dobře, jen v revolučním roce 1848 došlo k rozporům. Brezová pod Bradlom se tehdy stala centrem revolučního slovenského pohybu, došlo tu k rabování a loupežím židovského majetku, ne však k vraždám. Rozbroje mezi Židy a hurbanovci vznikly, když část Židů, nadšená revolučními řečmi budapešťských parlamentářů, se s nadšením přidala ke kossuthovským vojskům. Představitelé slovenského národního hnutí Štúr, Hurban a Hodža tehdejší orientaci Židů na Slovensku odsuzovali, což vedlo k budoucí nedůvěře a podezírání mezi židovským směřováním a slovenským národním hnutím. Hurban sám však protižidovské výstřelky odsuzoval. V Brezové bylo tehdy na sto koželužských dílen; Židé se kromě této profese zabývali i krejčířstvím, sklenářstvím a obchodem. Židé v Brezové měli vlastní rabinát, matriku, lidovou školu, rituální lázeň a dobročinný ženský spolek. Před druhou světovou válkou tu žilo na osmdesát židovských rodin.

Roku 1848 došlo také v Trnavě, podobně jako v jiných městech, k silným protižidovským výtržnostem. Trnava ostatně měla, co se týče latentního antisemitismu, projevujícího se vyháněním Židů, na co navazovat. Ale ani tady již nebylo možné vyhnout se všeobecnému civilizačnímu trendu emancipace uherských Židů. A tak magistrát musel postupovat podle tzv. Deákova zákona. Po roce 1855 měla Trnava židovskou školu, kterou rozšiřovala, vyučovaly se v ní světské i náboženské předměty; roku 1865 měla náboženskou obec, k níž patřilo i s okolními komunitami 534 duší. Po židovských kongresech v Michalovcích a Pešti existovala v Trnavě náboženská obec status quo ante. Roku 1891 postavila synagogu s dvěma věžemi. Téhož roku zemřel rabín Sidon. Až do roku 1896 zůstával rabinát neobsazený, ale již předtím byla založena ortodoxní židovská náboženská obec. Od roku 1881 zde působila ortodoxní obecná škola. Obě obce měly i svou rituální lázeň. Když město postavilo své lázně, jejich část vyhradilo pro rituální židovskou lázeň. Ortodoxní obec měla i vysokou školu židovského učení. Počet posluchačů kolísal kolem sta až sto padesáti. Nová budova školy byla postavena roku 1925, když funkci ortodoxního rabína zastával Samuel Ungár. Je zjevné, že koncem 19. a začátkem 20. století se v Trnavě rozvinul intenzivní židovský náboženský a kulturní život. Zasloužil se o to zejména rabín Stein, jenž vychoval mnoho významných osobností. Počet židovských obyvatel v Trnavě roku 1904 vzrostl na 1715; Trnava byla jedním z největších měst s židovským osídlením. Ještě v první polovině 20. století se sem stěhovalo židovské obyvatelstvo z menších obcí. A tak roku 1930 počet Židů v Trnavě z celkového počtu 23 973 obyvatel dosáhl 2728, tedy víc než jednu desetinu. Trnava se tím mohla porovnávat s hustotou židovského osídlení v Bratislavě.

Emancipační proces zasáhl v 19. století i židovské náboženské obce v okolí Trnavy. Týkalo se to zejména blízkého Cíferu. Uherský zeměpisný slovník z roku 1851 uvádí, že v Cíferu žilo 260 Židů. Postupně tento počet klesal migrací, zřejmě též do Trnavy. Roku 1930 bylo v Cíferu třicet Židů. Významným rodákem židovského původu z Cíferu byl historik a jazykovědec Eduard Mahler. Působil nejprve ve Vídni, potom se stal univerzitním profesorem a členem Uherské akademie věd. Napsal díla Chronologie der Hebräer Maimonides, Bybylonie a Asýrie či Historický význam asuánských a aramejských papyrů.

Podobný osud jako židovská náboženská obec v Cíferu měly i okolní obce v Bolerázu, Trstině, Veľkých Kostolanech a jinde. Po rozmachu v polovině 19. století nastává odliv členů obce, zejména mládeže, do měst. Podobný osud postihl i židovskou náboženskou obec v Seredi. Ještě za Korabinského koncem 18. století se tu konaly „berühmte Jahrmärkte“ – vyhlášené jarmarky, na nichž právě místní Židé účinně participovali. Roku 1865 žilo v Seredi a v okolních obcích 2443 Židů – po Bratislavě a Dunajské Stredě to byla největší komunita na území Slovenska. Obec měla všechny instituce včetně jatek a pekárny macesů. Židé měli v 19. století významné postavení v hospodářství: v Seredi jim patřilo mnoho důležitých podniků, mezi nimi cukrovar a továrna na kávoviny. Za první světové války mnoho sereďských Židů padlo na frontách. I když se za první republiky jejich blahobyt zvýšil, jejich počet klesal: roku 1938 zde žilo již jen 1200 Židů.

Židé v Galantě byli pod ochranou hraběte Esterházyho, který jim dal roku 1729 „do věčného pronájmu“ místnost na zařízení modlitebny a pozemek pro hřbitov. Obec vešla ve známost zbožností obyvatelstva a také hebrejskou tiskárnou, v níž vycházela vydání talmudu a řada modlitebních knížek, machsorot, hagád a podobně. Galantští Židé velmi účinně využili listinu Josefa II. z roku 1787, podle níž se mohli usadit na polnostech královské komory; ti, kteří se zabývali zemědělstvím, byli osvobozeni od toleranční daně. Židé tu již koncem 18. století měli rabína. Roku 1851 žilo v Galantě 556 Židů, jejich počet se – což je výjimečné – zvětšil do roku 1930 na 1274 osob. Z galantské obce pocházel rabín Artur Friedman, ročník 1884, který se stal rabínem v Pittsburgu, dále se zde roku 1877 narodil rabín Jonáš Friedman, autor díla Das Gewissen im System des ethischen Idealismus z roku 1906; Friedman byl profesorem náboženství v Budapešti.

Ve Veči nad Váhom, v obci na druhém břehu Váhu oproti městu Šaľa, se Židé usadili již v 17. století. Od roku 1778 vedli matriku, neboť zde sídlil rabinát. Židé, obchodníci a podomní obchodníci si postavili synagogu již roku 1800. Náboženská obec tu měla vysokou školu talmudu, dále církevní a světskou školu. Na kongresu roku 1868 se véčská obec připojila – podobně jako ostatní obce v Podunajské kotlině – k ortodoxii. Roku 1930 zde žilo 61 Židů. Z nápisů na pomnících je možno posuzovat národnostní složitost tohoto kraje – jsou v hebrejštině, němčině a maďarštině. Židé na Žitném ostrově, v maďarském objetí, si zřejmě slovenštinu neosvojili, ani k tomu neměli možnost.

I v Horních Salibech si Židé roku 1800 postavili synagogu. Ortodoxní náboženská obec patřila k rabinátu v Galantě. Náboženská obec tu existovala zřejmě od druhé poloviny 18. století. Za první republiky v městečku žilo z 3800 obyvatel 140 Židů. Méně byli zastoupeni v Dolních Salibech, kde jich tehdy žilo jen dvacet. Do Šaly přišli Židé v polovině 19. století z Véče a patřili i k véčskému rabinátu. Roku 1896 si podle senického vzoru postavili velkolepou synagogu. Tehdy jich zde žilo 237 a jejich počet do roku 1930 vzrostl na 480.

V Dunajské Stredě, jež byla kdysi římskou osadou, žili Židé zřejmě jako v Bratislavě od počátku našeho letopočtu. To se dá předpokládat i o 12.–13. století. První písemná památka se však váže k roku 1774; jde o soupis, podle něhož místní rabinát měl 121 duší. Jelikož se to týkalo pouze dospělých mužů, lze předpokládat, že tu žilo na 500–600 Židů. Zajímaví bylí sociální skladbou: zabývali se všemi možnými zaměstnáními, byli řemeslníky i zemědělci, obchodníky i dělníky. Náboženská obec tu existovala od druhé poloviny 18. století. S křesťanským obyvatelstvem žili Židé v harmonii, nezachovaly se žádné zprávy o násilnostech či pogromech. To byl důvod k takovému přírůstku židovské populace, že vytvořila většinu obyvatel města, což bylo na území Slovenska výjimečné. Tento vysoký počet Židů ve městě se zachoval až do třicátých let 20. století – z 6200 obyvatel se hlásilo k židovské víře 2500. Významnou osobností byl rabín Jehuda Aszód, syn krejčího z obce Aszód, jenž svou vzdělaností, kterou získal v Mikulově, povznesl obec a vysokou školu židovského učení – ješivu – na evropskou úroveň. Podobně jako v jiných obcích, i zde vznikly spory o rabína, jež vedly k rozdělení náboženské obce a k postavení druhé synagogy.

Emancipační proces, zahájený Josefem II., vedl k příchodu Židů do obce Jelky. Elek Fényes tu roku 1851 nachází 243 Židů s vlastní synagogou. Náboženská obec vedla matriku od roku 1848. Jelka byla v 19. století sídlem rabinátu a Židé tu žili v poměrném blahobytu – obchodovali s ovocem, drůbeží, někteří rolníci měli koně a dobytek, v obci byl překupník a šafář. Židé tu měli vlastní školu, rituální lázeň a vlastní chudobinec. Roku 1930 žilo v Jelce 221 Židů, takže jejich stav se udržoval na stabilní úrovni. Náhrobky na hřbitově měly hebrejské a maďarské nápisy.

Podle knihy Mayera Steina existovala náboženská obec v Rasticích již v 18. století. Zachovala se jména jejích rabínů, z nichž Mirmijahu Lów, pozdější legendární rabín ve Vrbovém, sehrál významnou úlohu na budapešťském kongresu roku 1868. Náboženská obec zde měla školu, spolky na ošacení studentů a chudých, dobročinný spolek žen, Steinerovu nadaci na podporu chudých nevěst, lidovou kuchyň, nadaci Talmud Tóra a řadu dalších. S maďarským obyvatelstvem žili Židé v harmonii. Nápisy na náhrobcích jsou jen hebrejské.

V Šamoríně se Židé usadili až za příznivějších okolností 19. století. Komunitu měli v Mliečném, vzdáleném dva kilometry, odtud chodili do Šamorína na vyhlášené jarmarky. Náboženská obec zde byla založena roku 1860. Roku 1900 žilo ve městě 203 Židů, byli dobře situovaní a starali se i o veřejné věci. Svědčí o tom budovy, postavené z veřejných židovských sbírek. Měli synagogu, vysvěcenou roku 1912, školu a byty pro zaměstnance, postavili i jatky a rituální lázeň. Roku 1930 se k židovské víře hlásilo 318 lidí, tedy desetina obyvatelstva. Náhrobky nesou německá, maďarská a hebrejská jména. Ale jsou tu i náhrobky v ruské řeči; za první světové války v šamorínském rakousko-uherském zajateckém táboře zemřeli ruští židovští vojáci, kteří zde mají třímetrový pomník s hebrejsko-židovským nápisem a za ním šestnáct hrobů se jmény ruskožidovských zajatců. Třímetrový pomník z bílého mramoru postavili ruští židovští zajatci na počest F. S. Ginzburga, ročník 1889, který zemřel roku 1917 ve věku 28 let, což hlásá nápis v ruštině. Nápis v jazyce jidiš oznamuje: „Nezapomenutelnému učiteli a mysliteli, vynikajícímu F. S. Ginzburgovi“.

Pro oblast jižního Slovenska a jeho židovské osídlení je příznačné to, co napsali autoři Párkány a Dojč o židovských náboženských obcích:

„Židům, kteří byli vyháněni ze západních částí Uher, poskytovala širá Podunajská nížina vítaný útulek svou bezpečností a tolerantností svého obyvatelstva. Tak se stalo, že toto území umožnilo Židům v průběhu staletí založit větší komunity, a tím i náboženské obce v Mliečné, Šamoríně, Dunajské Stredě, Gabčíkově, Hroboňově a jinde. Byly to tzv. větší mateřské náboženské obce, jež měly svého rabína, lázeň, školu, jatky. K těm se připojovaly menší obce, v nichž žilo jen několik židovských rodin. Jejich příslušníci posílali děti do školy či ješivy mateřské obce, tam chodili do synagogy, zejména v sobotu a ve svátek, a tam řešili i své náboženské problémy. Tyto rodiny pochopitelně přispívaly na výdaje mateřské obce, na plat rabína, na školu, na lázeň.“

Uvedené skutečnosti osvětlují život Židů po roce 1840 a později, kdy po staletém útlaku dosáhli v konstituční podunajské monarchii občanských práv.

4. Zápas o rovnoprávnost, boj o vnitřní reformu

Nejnovější bádání nepopírá existenci Židů na Slovensku ve středověku, a to již od raného období. Potvrzuje, že v té době žili Židé v celé řadě míst, zejména na západním Slovensku. Klade si však otázku, zda existovala historická kontinuita židovského osídlení Slovenska od středověku až po naši dobu. Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Robert Büchler ve studii Židovská komunita na Slovensku před druhou světovou válkou, uveřejněné roku 1992 ve sborníku Tragédie slovenských Židů, píše:

„Máme sice důkazy o nepřetržité existenci Židů na území Slovenska od středověku. (…) Ale je otázka, zda jde o potomky Židů usídlených na Slovensku ve středověku, anebo snad o potomky těch, kdo se na území Slovenska usazovali v pozdějších dobách. Historická kontinuita židovské pospolitosti na Slovensku je dokázána jen od druhé poloviny 17. století a ve větším počtu jen od začátku 18. století.“

Podle uvedeného autora tvořili židovské společenství na území Slovenska začátkem 18. století hlavně přistěhovalci z Moravy, Čech, Rakouska a Polska. Židé byli částí emigrační vlny, jež proudila do Uher již od 17. století. Ale až v 18. století nabyla většího rozsahu a tehdy se začíná formovat a krystalizovat ve větší míře židovská komunita na území Slovenska. Židovští přistěhovalci se snažili usídlit v oblastech blízkých jejich původním sídlům, k nimž je vázala společenská a hospodářská pouta a odkud čerpali duchovní a náboženské tradice a rituály. Zaměstnávali duchovní učitele a činitele, jako například rabíny, řezníky, náboženské a světské učitele z původních obcí, a posílali své syny studovat na rabínská učiliště – ješivy – na Moravu anebo ještě dále. Část přistěhovalců si ponechala i nadále domovské právo v původní obci a po léta tam platila církevní daně. Tradice mateřských obcí ovlivňovaly charakter židovské komunity na území Slovenska a dávaly jí specifický ráz.

Pro způsob usídlení Židů bylo typické, že velká část se jich usazovala – zejména v první fázi – v oblastech, jež hraničily se zeměmi, odkud emigranti pocházeli. Soupisy židovského obyvatelstva v Uhrách z let 1735 až 1748 uvádějí, že asi dvě třetiny uherského židovstva, kolem dvanácti tisíc osob, byly usazeny na Slovensku. Soupisy však nebyly úplné a počet Židů mohl být vyšší, vezmeme-li v úvahu, že se část Židů soupisu vyhnula. Uvedené soupisy jsou však zajímavé tím, že ukazují podíly přistěhovalců z okolních zemí. Podle nich 45 % domácností tvořili přistěhovalci z Moravy a Čech, 5 % z Rakouska, 10 % z Polska (Haliče) a asi 35 % se již narodilo v Uhrách.

Židovští přistěhovalci z Moravy se usazovali především ve třech západoslovenských župách – Bratislavské, Nitranské a Trenčínské. Jako příklad je možno uvést soupis Židů v Novém Mestě nad Váhom z první poloviny 18. století. Z pětačtyřiceti domácností pocházelo třicet šest z Uherského Brodu a dalších pět z jiných míst na Moravě, jedna rodina byla původně z Vídně a jedna z Polska. Dvě domácnosti, u nichž není uveden původ, pocházely zřejmě z Nového Mesta nad Váhom nebo z okolních obcí.

Přistěhovalectví Židů z Moravy a ze západu se odlišovalo od přistěhovalectví ze severu – z Polska – a z východu. Výrazné rozdíly panovaly ve způsobu osídlení. Židé z Moravy přicházeli ve skupinách, několik rodin pohromadě, v mnoha případech i z jednoho místa. Emigranti z Polska přicházeli po jednotlivých rodinách a usazovali se roztroušeně v mnoha obcích. To znamená, že sblížení a integraci dvou částí židovské komunity na území Slovenska hatila nejen geografická bariéra zapříčiněná zákazem židovského osídlení v oblastech středního Slovenska.

Rozdíly ve způsobu osídlení na západě a východě Slovenska nezávisely jen na vůli Židů. Vyplývaly převážně ze zájmů uherských magnátů, pod jejichž ochranou se Židé na Slovensku usazovali. Na západním Slovensku usazovali feudálové na svých panstvích celé skupiny, z nichž se zakrátko vytvořila židovská komunita. Povinnosti usazených Židů vůči zeměpánům byly uvaleny na celé společenstvo nebo na židovskou obec, pokud již existovala. Na východě Slovenska platil jiný způsob vztahů Židů a šlechty. Podle polské praxe tu feudálové udělovali „ochranné listy“ jednotlivcům, hlavám rodiny, kteří se většinou živili pronájmem feudálních regálií.

Rozdílné trendy osídlení měly vliv na vývoj židovské komunity v obou částech Slovenska. Na západě proces vzniku židovských náboženských obcí a jejich stabilizace probíhal poměrně rychle. Náboženská obec – komunita se projevovala jako společenský faktor, který sdružoval své členy do jednoho společenství a vázal je na místo jejich pobytu. Fluktuace mezi Židy na západním Slovensku byla jen marginálním jevem. Na východě však usedlíci z Polska byli roztroušeni v malém počtu po mnoha usedlostech, opouštěli svá sídla již po krátké době a stěhovali se do jiných částí Uher. To přispělo k tomu, že vznik židovských náboženských obcí na východním Slovensku se opozdil a jejich konsolidace nastala poměrně pozdě.

Mapa židovského osídlení na Slovensku v 18. století ukazuje, že Židé obývali jen poměrně malou část země od hranice Moravy až po řeku Nitru. Na východě se oblasti židovského osídlení nacházely mezi řekami Uh a Torysa. Města v těchto oblastech až na nepatrné výjimky Židy netrpěla a bránila jim usadit se na jejich území, případně byl Židům vstup do měst zakázán příkazem krále. V důsledku této diskriminace, ale zároveň kvůli poptávce po hospodářské činnosti ze strany měst vznikaly na okrajích měst židovské komunity se značným počtem obyvatel. Vzpomínali jsme již Podhradie v Bratislavě, Párovce u Nitry, Šarišské Lúky u Prešova, Rozhanovce blízko Košic. Po roce 1840 se obyvatelé těchto osad nahrnuli do měst. Báňské oblasti středního Slovenska zůstaly pro židovské osídlení do poloviny 19. století uzavřeny. To mělo své důsledky.

Zákaz usazování Židů na středním Slovensku znemožnil vytvoření kompaktního geografického celku židovského osídlení a oddálil sblížení dvou vln židovské emigrace. Ty se odlišovaly jak rozdílným sociálním a kulturním pozadím, tak i každodenním chováním. Na západním Slovensku převažoval Žid asketického typu, do určité míry nakloněný světskému vzdělání a více ochotný komunikovat s okolím. Na východě převládal element chasidský, životním stylem odlišný od Židů na západě. Svým vzhledem, oblečením, zvyky a hovorovou řečí jidiš se podobal Židům v Polsku a Haliči. K integraci těchto rozdílných židovských společenství došlo až za Československé republiky.

Často jsme se dosud zmiňovali o židovské náboženské obci. Ta byla základním organizačním rámcem na každém místě Slovenska, kde se Židé usazovali. Byla to autonomní veřejná korporace, založená na základě přijatých statutů. Shromažďovala všechny Židy usídlené na určitém teritoriu nebo i z okolních lokalit, v nichž nebyly podmínky na vytvoření samostatné obce. Podmínkou pro sloučení Židů do organizovaného tělesa, jakým byla náboženská obec, byla v první řadě sociální funkce, jež se realizovala na základě příslušnosti k jednomu společenství a víře, které jednotlivce stmelovaly do jednoho celku.

Organizační struktura židovských náboženských obcí na Slovensku byla podobná struktuře na Moravě a v Čechách. Přistěhovalci z těchto zemí, kteří tvořili většinu židovského obyvatelstva na území Slovenska, si osvojili tradice náboženských obcí svých původních domovů. Život obce se řídil podle stanov, jež se vztahovaly na všechny úseky života komunity a jednotlivce i na otázky vedení obce a její vztahy s okolím.

Protože židovské náboženské obce působily v pospolitosti, jež byla podřízena vrchnosti, a pod právem zeměpánů, stanovy a činnost těchto obcí byly pod jejich dozorem a byly podmiňovány jejich souhlasem. Šlechta měla zájem na uspořádané a efektivní činnosti těchto náboženských obcí, a proto podporovala autoritu jejich činovníků. Představenstvo obce mělo totiž důležitou funkci – vymáhat daně a poplatky, jimiž zeměpáni zatížili židovskou komunitu. Tento vztah se projevoval i ze strany panovníka a jeho komory, neboť Židé byli důležitými financiéry státních úkonů nebo válečných akcí.

Aby vrchnost nemohla svévolně omezovat vnitřní autonomii židovských komunit a zasahovat do nich, císař Josef II. nařídil vypracovat a uzákonit organizační stanovy židovských náboženských obcí. Podle stanov se představenstvo volilo jednou za rok. Bylo stanoveno právní postavení rabínů a náboženských funkcionářů. Volby do představenstva obce se konaly pod dozorem vrchnosti a zvolení členové museli mít její souhlas – v jistém smyslu se tu promítala známá středověká zásada Quius regio, eius religio. Stanovy obsahovaly směrnice pro řízení obcí a byla v nich ohraničena jejich působnost a pravomoc. Šlechta věnovala zvláštní pozornost finančním záležitostem obcí a nárokovala si nad nimi dozor, aby jí neuniklo nic, co jí patří. To ostatně v jiných souvislostech dělal i panovník a jeho dvorní komora. Je možné se vcelku ztotožnit se závěrem Roberta Blüchera z citovaného díla:

„Židovské společenství na území Slovenska v 18. století se skládalo hlavně z přistěhovalců. Ti byli konfrontováni s nejrozmanitějšími společenskými, sociálními a hospodářskými problémy, jež jsou charakteristické pro země, do nichž přistěhovalectví směřuje. Kromě toho židovské společenství mělo své specifické problémy, byla to komunita, která hledala novou totožnost.“

Robert Blücher upozornil na zajímavý fakt, totiž že v porovnání s židovským obyvatelstvem v západní Evropě si židovská komunita na území Slovenska z hlediska socioekonomické struktury udržela do značné míry vesnický charakter. To pochopitelně korespondovalo s celkovou skladbou slovenského obyvatelstva. Židovská komunita byla poměrně chudá na kulturní a duchovní zdroje. Roku 1878 více než 50 % z celkového počtu židovského obyvatelstva žilo v osadách s méně než dvěma tisíci obyvatel; celkem 75 % jich sídlilo v obcích a městečkách do pěti tisíc obyvatel.

Sociální skladba židovského obyvatelstva na Slovensku se postupně měnila. Roku 1913 patřilo 57 % Židů do kategorie vlastníků, 18 % k inteligenci a k úřednictvu a 25 % k námezdně pracujícím. Sociální složení Židů se však postupně měnilo i ve smyslu prohlubující se sociální polarizace. Zejména ve městech panovala mezi židovským obyvatelstvem vysoká úroveň vzdělanosti, související s rozvojem základních škol a židovských škol s vysokým podílem pomaďarštěných Židů.

Promaďarská asimilace a dominantní postavení Židů vůči Slovákům vytvářely v slovensko-židovských vztazích od poslední třetiny 19. století komplikované situace. Pro slovenské společenství byli Židé – velkostatkáři, arendátoři (nájemci), továrníci, obchodníci a vesničtí krčmáři, často i bezohlední lichváři – bezprostředními nositeli hospodářské moci, vykořisťovateli a nositeli maďarizačního útlaku. Negativní úlohu zde sehrály i oboustranné náboženské předsudky: slovenské obyvatelstvo bylo z osmdesáti procent katolické a trvalý spor římskokatolické církve s judaismem tu měl hluboké zázemí a ohlas. Argument „Židé nám ukřižovali Krista“ se vynalézavě vynořoval v různých souvislostech, aby kamufloval primitivní, ale občas učeně se tvářící antisemitismus. V táboře slovenských politiků, zejména ze strany Viliama Paulínyho-Totha a Františka Sasinka, se zrodila iniciativa na získání slovenských Židů pro věc slovenského národního hnutí; byla však neúspěšná. Roku 1880 se k slovenské národnosti hlásilo 3,42 % uherských Židů. S postupující maďarizací, jež se nevyhnula ani Židům, se jich roku 1910 hlásilo k slovenštině jako mateřském jazyku jen 0,63 %, tedy 5830 osob. Nejvíce porozumění pro slovenské národní úsilí projevili Židé tam, kde bylo nejaktivnější slovenské společenské prostředí. Jenže v uvědomělých slovenských oblastech, na středním Slovensku, na Oravě, v Turci, v Liptově jich bylo v důsledku historického vývoje nejméně. Několik Židů nacházíme mezi zakladateli a podporovateli Matice slovenské, zúčastnili se aktivně hnutí matičních šedesátých let 19. století. Tyto výjimky však neovlivnily celkovou nacionálně politickou promaďarskou a zčásti proněmeckou orientaci židovského obyvatelstva na Slovensku.

Pro pochopení politické i duchovní orientace Židů na Slovensku je důležité si uvědomit, že historická zkušenost různých forem diskriminace, teroru a pogromů naučila Židy důslednému dodržování biblického „Co je císařovo, císaři, co je boží, Bohu“. Protože je vrchnost přijímala, dávala jim privilegia a až na výjimky je i chránila, považovali za logické neprotivit se jí a věrně ji poslouchat. Tak se stalo, že v městech s německým patriciátem nebo v městečkách a obcích s německou většinou se poněmčovali, němčinu přijali jako vlastní komunikační prostředek. Ostatně germanizace rakouské říše, prosazovaná osvícenským panovníkem Josefem II., který pro Židy udělal víc než všichni panovníci před ním, je logicky vedla k přijímání němčiny. Když však nastoupila striktní maďarizace, Židé zejména na jihu Slovenska si k němčině postupně přibrali maďarštinu a ta nakonec v jejich obcích nebo domácnostech dominovala. Myslet si, že Židé na Slovensku „němčili“ a „maďarčili“ navzdory a v opozici vůči slovenským národním snahám a Slovákům jako takovým, znamená nepochopit jejich historický vývoj a mentalitu. Život je naučil neprotivit se vládcům, ale poslouchat je; Slováci bohužel mezi vládci nebyli, a proto si nezískali židovskou komunitu na svou stranu.

Jestliže se Židé navenek podřizovali zeměpanské a úřední či královské moci, o to intenzivněji se vrhli do řešení vlastních ideových a náboženských problémů. Tady se někdy projevili jako vášniví fanatici, nesnášenlivé, kontroverzní osobnosti vůči části vlastní komunity. Dějiny židovských obcí na Slovensku jsou naplněny množstvím takových sporů. Způsob osídlení ovlivnil do značné míry běh událostí v období, kdy začal tzv. „Kulturkampf“ uherských Židů.

V období od vlády Josefa II. do rakousko-uherského vyrovnání roku 1867, kdy Židé získali občanskou rovnoprávnost, probíhaly uvnitř židovské komunity dva hlavní společenské procesy: boj za dosažení rovnoprávnosti Židů a zápas o vnitřní reformu v samotném židovském společenství. Oba procesy vzájemně úzce souvisely. Snaha Židů o rovnoprávnost byla přímo či nepřímo podmíněna změnami v židovské pospolitosti. Stejně jako do celé společnosti, také do židovského prostředí začaly pronikat nové společenské a myšlenkové proudy osvícenství a ideje francouzské revoluce. Pod jejich vlivem se Židé začali vzdalovat starým tradicím a zvykům. Šlo o proces probíhající nejen v uherské, ale v celé evropské židovské populaci. Oproti jiným zemím měl tento proces v Uhrách zvláštnosti, jimiž se vyznačovala zejména židovská komunita na Slovensku. S nástupem nových myšlenek a idejí se začal prohlubovat antagonismus a odpor vůči novotám u ortodoxního směru. Tato reakce byla nejlépe patrná u židovských představených, zejména rabínů. Rabinát jako instituce se domáhal moci a nárokoval si práva, jež podle tradice nebyla v jeho kompetenci. Důsledkem toho se začal formovat radikální ortodoxní proud, jemuž se dostalo podpory zejména mezi Židy na Slovensku.

Od konce 18. století můžeme hovořit o židovském osvícenství. To si předsevzalo šířit v židovské společnosti moderní evropskou kulturu. Vytvářelo obraz jiné, nové budoucnosti, jež se rozchází s přítomností, kterou je třeba zavrhnout. Osvícenský absolutismus nalezl přímou rezonanci i mezi Židy. V důsledku josefínského tolerančního patentu a školských reforem přišli na Slovensko židovští vzdělanci z Čech, Moravy a Rakouska jako učitelé židovských škol, které v té době masově vznikaly. K propagaci osvícenství mezi Židy zejména na západním Slovensku přispěly rovněž úzké vztahy mezi Židy na Slovensku a jejich komunitami na Moravě, kde se osvícenství uchytilo dříve a ve větší míře..

Nejvýraznějším rysem uherského osvícenství byla orientace na německý jazyk, německou filosofii a kulturu. Tak tomu bylo i v českých zemích a Rakousku, odkud osvícenství proudilo do Uher a na Slovensko. Výrazná změna nastala po přijetí Deákova zákona roku 1840, kdy si osvícenské hnutí v Uhrách osvojovalo tendence maďarské národní ideologie. V úsilí o občanskou rovnoprávnost a náboženskou reformu začala část vzdělanců propagovat maďarský jazyk a maďarskou kulturu. Jejich krédem, podobně jako u maďarských liberálů, kteří podporovali zrovnoprávnění Židů, byla teze, že přebírání kultury a národní asimilace jsou nejefektivnějšími prostředky k dosažení úplné rovnoprávnosti Židů, ale i nemaďarských národů. To byla jedna z příčin, proč si slovenští Židé nemohli porozumět se slovenským národním hnutím, jež národní asimilaci striktně odmítalo. Maďarizační trendy, které propagovala část židovských vzdělanců, dávaly osvícenskému hnutí v Uhrách specifický ráz.

Maďarizace měla zpočátku mezi židovskou komunitou na Slovensku jen malé úspěchy. Většina vzdělanců se nechtěla vzdát německého jazyka, který bezpečně ovládali, ani německé kultury, kterou si osvojili, ve prospěch maďarštiny, jež jim byla cizí, a maďarské kultury, jež v té době nedosahovala ani zdaleka úrovně kultury německé. Chyběly jí filosofické osobnosti židovského německého světa, jakými byli Mendelssohn, Lessing, Heine a další. Naproti tomu mělo osvícenské hnutí o mnohem větší úspěchy v propagaci náboženských reforem. Židovské intelektuální kruhy využily osvícenství ve značné míře jako nástroj na šíření reformních tendencí uvnitř židovské komunity a její víry, obyčejů, tradic a zvyků.

Židé měli k víře zvláštní, vyhraněný vztah. Právě proto, že byli ve středověku tak pronásledovanou komunitou, vypěstovali si ke svému náboženství intimní vztah jako k jediné útěše, jediné pevné jistotě, o kterou se mohli opřít v nejtěžších časech. Lidové přísloví „Drží jako židovská víra“ není bez racionálního jádra. Když jim vzali všechno, zůstávala jim jen víra předků. A protože od pronásledování a muk středověku ještě nebyli tak daleko, osvícenské snahy vnést do víry, rituálu nové prvky narážely na tvrdohlavý odpor. V čele ortodoxních kruhů, přísně chránících staré židovské tradice v náboženském a společenském životě, stáli rabíni. Hlavní centra odporu se soustřeďovala právě na Slovensku.

Nejdůslednějším odpůrcem nových náboženských a společenských proudů byl bratislavský vrchní rabín Moše Sófer-Schreiber, v té době jedna z nejrespektovanějších duchovních autorit na světě, a jeho potomci, následníci rabinátu v Bratislavě. O vrchním bratislavském rabínovi se můžeme dozvědět více z díla Rubena Bárkányho a Ľudovíta Dojče, kde se píše:

„(…) roku 1806 byl zvolen bratislavským rabínem přísně ortodoxní, morálně nezkompromitovaný, talmudisticky nanejvýš vzdělaný a moudrý Moše Schreiber, vyhlášený autor filosofických, etických a exegetických děl, známý pod jménem Chatam Sófer. (…) Chatam znamená ‚zpečetění‘, jako by slavný rabín chtěl svým pseudonymem vyhlásit svůj program: pokládá Písmo za zpečetěné, neměnitelné, definitivní. Chatam Sófer se stal známým v židovské, ba i v nežidovské pospolitosti v celé Evropě: svou přísnou religiozitou, soudcovskými výroky, hlubokomyslnými výklady některých částí Písma, svou znalostí talmudu a způsobem jeho exegeze, vším tím, co dělá rabína velkým a váženým. Chatam Sófer byl pokládán za následníka rabína Jochana ben Zakkala, který se po zničení Jeruzaléma uchýlil do města Jabne, odkud se snažil burcovat a volat k jednotě Židů roztroušených po světě. Chatam Sófer měl vliv na náboženské dění Židů v celé Evropě, jeho zásluhou se stala bratislavská ješiva nejvýznamnějším rabínským učilištěm na světě a jeho spisy se překládaly do mnoha evropských jazyků. Oddané spolupracovníky měl rabín Sófer ve dvou rabínech: v Danielovi Prossnitzovi a Mordechajovi Toskovi, kteří zastávali význačné místo i v ješivě, kterou Chatam Sófer tak úspěšně vedl. V boji proti tzv. pokrokářům – reformistům – neologům byl jeho pravou rukou Abrahám Hirsch Lemberger, předseda bratislavské židovské náboženské obce.“

Moše Sófer-Schreiber pocházel z německého Židovstva. Narodil se roku 1762 v rodině rabína Daniela Schreibera ve Frankfurtu nad Mohanem. Ješivu vystudoval v rodišti, dokončil v Prostějově. Pak působil jako rabín v Boskovicích, od roku 1793 ve Strážnici a od roku 1798 v rakouském Mattersdorfu. V Bratislavě jako vrchní rabín působil od roku 1806. Pod jeho vedením se bratislavská ješiva stala jednou z nejvýznamnějších škol na světě, navštěvovali ji žáci ze všech kontinentů, vychoval jich kolem pěti set. Pro ortodoxní židovstvo byla v jeho době Bratislava jedním z nejvýznamnějších světových středisek studia talmudu. Navštěvovali ji židovští učenci a rabíni z celého světa. S využitím všestranné vzdělanosti, nových metod bádání a dokonalého ovládání kabaly začal novou epochu ve zkoumání a výkladu talmudu. V otázkách věrouky a ritu se na něj obraceli učenci a věřící z celého světa, dokázal prý vyřešit i ty nejsložitější problémy; nazývali jej Božím poslem a Vládcem slova. Své učení a komentáře shrnul do osmdesáti velkých foliantů, psal také náboženské písně a verše, napsal vzpomínky na období napoleonských válek. Svým životem a dílem se výrazně zapsal do dějin židovského náboženství a kultury. Jeho kryptu na starém židovském hřbitově v Bratislavě dodnes navštěvují jeho obdivovatelé z celého světa. Jeho šestisvazkové dílo vycházelo v letech 1855–1864 (Chaszam Szófer), dále Sirász Mose (1863), Tórást Mose (1879–1895), Széfer Zirkorón (1896), Haggado see Peszach (1896). Jeho syn Samuel (1821–1883) byl rabínem v Krakově a Abraham Samuel (1815–1871) rabínem v Bratislavě.

„Kulturkampf“ uherského Židovstva se vyznačoval prudkou a vášnivou polemikou a měl radikálnější spád než v jiných zemích, v nichž probíhaly podobné procesy. V západní Evropě se totiž ortodoxní Židovstvo nacházelo v pokročilých fázích ústupu, zápasily tu dvě nerovné síly – ustupující ortodoxnost s postupující reformou. Naproti tomu ortodoxnost v Uhrách nejenže nebyla oslabena, ale ještě zesílila následkem nové vlny přistěhovalců z Haliče a východu. „Kulturkampf“ uherského Židovstva probíhal proto mezi dvěma víceméně vyrovnanými silami a odtud pocházela i jeho nekompromisnost, agresivita a vytrvalost.

V době rozporů vykrystalizovala dvě geografická centra, z nichž obě soupeřící strany čerpaly své přívržence. Tato diferenciace má kořeny v historickém procesu usazování Židů v Uhrách. K ortodoxnímu směru se hlásily zejména komunity židovských „starousedlíků“ na území Slovenska a Burgenlandu. Jejich centrem byla Bratislava. Reformátoři – neologové se soustřeďovali ve značné míře v nových náboženských obcích na území etnického Maďarska, jejich opěrným bodem byla Pešť. „Kulturkampf“ uherského Židovstva byl tedy v jistém smyslu zápasem mezi dvěma proudy, jež vykrystalizovaly ve dvou židovských centrech; byl to, pokud jde o židovský svět, boj mezi Bratislavou a Budapeští.

Spory uvnitř židovského společenství se dotýkaly dvou tematických rovin. Do poloviny 19. století měly rozpory hlavně místní charakter, krystalizovaly v rámci jednotlivých náboženských obcí nebo menších teritoriálních okruhů. Projevovaly se spory mezi skupinami s rozdílným postojem k náboženským a společenským otázkám. Od padesátých let 19. století polemiky přesáhly lokální rámec a zasáhly celou židovskou společnost v Uhrách, zabývajíce se celostátními problémy židovské komunity a její existence v uherském království.

„Kulturkampf“ uherského, a tedy i slovenského Židovstva nalezl ohlas v následujících generacích. Jeho kritici tvrdí, že kdyby uherské Židovstvo nevstupovalo do 20. století rozštěpené a rozhárané, jeho osud se mohl vyvíjet jinak, než jak se stalo. Rozdvojené Židovstvo nestačilo vytvořit – ani v evropském měřítku – dostatek protilátek proti vzrůstu moderního antisemitismu, který tak osudově zachvátil Evropu v první polovině 20. století a vedl k tragédii evropských Židů.

5. Schizma židovských náboženských obcí

Reformační proudy, přicházející na konci 18. století s osvícenstvím do Uher, zasáhly i židovskou komunitu na Slovensku. V hospodářsky i duchovně konzervativnějších a zaostalejších Uhrách se reformní proudy neprosazovaly tak živě a rychle jako v západní Evropě, narážely na tvrdý odpor ortodoxních Židů, ale zastavit se nedaly. V centru židovské komunity na Slovensku, v Bratislavě, se proti vůli slavného vrchního rabína Chatama Sófera zformovali reformisté – neologové do zvláštní komunity. Dne 1. dubna 1820 založili s velkými finančními těžkostmi první židovskou světskou školu, takzvanou Primärschule. Ta navazovala na učení německých filosofů, zejména Mosese Mendelssohna. Představitelem školy byl Abraham Freyer. V prvním roce měla škola jen deset žáků, ve druhém se jejich počet zvýšil na čtyřicet. Ortodoxní strana chápala postup neologů jako vlastní potupu. Předseda bratislavské židovské obce Lamberger na znamení smutku roztrhl své roucho a držel sedmidenní smutek – šivah, při němž seděl na zemi a sypal si na hlavu popel.

Neologická škola v Bratislavě se však dožila značných úspěchů. Roku 1832 ji navštívil ostřihomský arcibiskup Rudnay, známý svým tolerantním smýšlením, a nechal děti přezkoušet. I král Ferdinand V. poctil tuto školu návštěvou, což jí udělalo dobré jméno. Vídeňský bankéř Herrmann Todesko, pocházející z Bratislavy, založil pro neologickou školu nadaci ve výši 25 000 florenů. Provedením transakce pověřil Lazara Horovitze, jenž pro školu zakoupil Apponyiho dům v Zochově ulici. Roku 1844 zde byla slavnostně otevřena školní budova. Přítomnost kněžny Márie Dorottyové, mnoha hraběnek, přítomnost rodiny Todesků a barona Rothschilda svědčily o tom, že otevření neologické školy bylo považováno za významnou politicko-společenskou událost. Školu vedl i nadále Freyer, někteří pedagogové byli oceňováni i mimo židovské kruhy.

Revoluční rok 1848 způsobil škole, ale i bratislavským Židům příkoří a velké škody. Školní knihovna byla zničena a škola byla vyrabována. Freyer však v pedagogické činnosti pokračoval. Finančně mu pomohl Zikmund Steiner. Mnohatisícovými náklady se školu podařilo uvést do pořádku. Podle nařízení vlády z roku 1860 se i zde stala povinným předmětem maďarština. Tehdejší hlavní župan hrabě Ján Pálffy ponechal pro potřeby školy (pro novou tělocvičnu) část pozemků u župního domu a dvanáct let hradil nájem ze svého. Podle plánů stavitele Dionýze Michla byla škola v letech 1891–1892 rozšířena; pro informaci: dnes je tu střední průmyslová škola stavební.

Významným školským pracovníkem v Bratislavě byl Lazar Horovitz, pedagog, spisovatel a politik. Původně byl oblíbeným žákem v ješivě Chatama Sófera. Později se však dal do studia necírkevních věd a často navštěvoval rektora bratislavského evangelického lycea. I to dokazuje styky mezi reformovanými Židy a představiteli slovenské národní inteligence. Horovitz měl zásluhu na založení židovské uherské dívčí školy, zřejmě první na území Uher.

Boj mezi ortodoxními a reformními Židy probíhal prakticky v každé větší židovské náboženské obci. Soustřeďoval se kolem následnictví a výkonu služby rabínů, kteří představovali jednotlivé duchovní proudy. Je zřejmé, že na jihu Slovenska, kde se stýkalo maďarské obyvatelstvo se slovenským a kde maďarizace pokročila nejvíce, maďarská šlechta nadržovala reformním Židům spíše než ortodoxním. Vyplývalo to i ze skutečnosti, že hlavní baštou reformních Židů v Uhrách byla Pešť, zatímco ortodoxní měli svůj hlavní stan v Bratislavě. V jistém smyslu to dokládá i historie lučeneckých Židů.

Stejně pozitivně, jako osudy bratislavských Židů ovlivňovala hrabata Pálffyové, do života lučeneckých Židů zasahovali Szilassyové. První Židé se v Lučenci objevili koncem 18. století, náboženskou obec si založili roku 1814. Tehdy totiž dvorní rádce Josef Szilassy prohlásil, že je ochoten každému bez rozdílu náboženství, tedy i Židům, dát plnou občanskou svobodu a poskytnout pozemek na stavbu domu. Tento župan Zemplína a Torny byl na svou dobu pokrokový člověk. Židům daroval pozemek na hřbitov. Do Lučence se po Szilassyho gestu přestěhovali Židé z obce Tugar – Tuhár, jež ležela bezprostředně u města. Prvním lučeneckým Židem byl oblíbenec hraběte Szilassyho Izrael Wohl, jenž později ve městě založil chevru kadišu – náboženskou obec. Roku 1822 v Lučenci žilo přes dvacet židovských rodin, roku 1830 měli zdejší Židé již i svého rabína Moše Högyesze.

Roku 1851 se lučeneckým rabínem stal H. M. Goldzieher. Ale již roku 1858 jej vystřídal zástupce ortodoxních Židů rabín Jakub Winter. Byl to výsledek sporů, jež zachvátily i lučeneckou židovskou obec. Ortodoxní se však této převaze dlouho netěšili, zřejmě proto, že počet lučeneckých Židů prudce stoupal a jejich ochránce Szilassy byl nakloněn reformně smýšlejícím Židům.

Nastal čas, aby si obec postavila synagogu. Její stavba v maurském slohu začala roku 1863 a stála 23 000 forintů. Po maďarské řeči rabína Brauna z Putnoku se stala synagogou neologické části obce, ortodoxní nikdy nepřekročili její práh a své bohoslužby konali ve zvláštní modlitebně. Spory neutichly ani po roce 1868, po kongresu v Budapešti. Ortodoxní se od obce odtrhli, ale maďarská vláda, nakloněná neologům, jim nedovolila založit samostatnou obec, a tak existovali jen jako spolek pro konání bohoslužeb. Až roku 1930 lučeneckým ortodoxním Židům československá vláda povolila založit samostatnou náboženskou obec.

Židé na středním Slovensku, které zřejmě neovlivňovala ani Bratislava, ani Košice, se přiklonili k reformnímu směru. Po roce 1840 se mohli usazovat i ve středoslovenských báňských městech Banské Štiavnici, Kremnici a Banské Bystrici. Tady všude se jejich náboženské obce přiklonily k reformnímu – neologickému směru. V jeho duchu si postavily i synagogy a vedly vnitřní rituální život. Roli v tomto směřování hrála i Budapešť prostřednictvím svých mocensko-administrativních institucí. V Prievidzi, Martině a jinde byly za Československé republiky založeny náboženské obce nazvané Jerušun, což byl poetický název pro Izrael. Ve Vrútkách si Židé neologickou synagogu postavili roku 1910. V Rimavské Sobotě si Židé založili náboženskou obec na začátku padesátých let 19. století. Po budapešťském kongresu 1868 se ortodoxní zprvu kvůli existenci neologů odtrhli od původní obce, ale později se celá náboženská obec připojila k ortodoxnímu směru, což znamená, že reformní Židé–neologové tu ustoupili ortodoxním. Byl to výsledek duchovního boje, který probíhal mezi Židovstvem na území Slovenska po celé 19. století a měl dozvuky ještě během existence ČSR.

V první fázi tohoto boje do poloviny 19. století vzplály boje o pokusy reformních kruhů zavést nové prvky do bohoslužeb a do rozmístění sakrálních předmětů v synagogách. Později se to projevilo zvláště v nových komunitách, založených v období od poloviny 19. století. Nové pospolitosti, jež málo lpěly na starých tradicích, projevovaly ve zlepšených hospodářských a společenských podmínkách větší náklonnost ke změnám tradičního života. Tyto tendence se objevovaly zvlášť při stavbách synagog; kolem toho se rozviřovalo stále více sporů a polemik. Nové a dobře situované komunity se již nespokojovaly se starou, puritánsky a asketicky chápanou synagogou, a jejich ideálem byla reprezentativní budova podle vzoru budapešťské synagogy. Příkladem takovéto výstavné synagogy, pocházející z pozdějšího období, je lučenecká synagoga. Původní neologická byla pro velkou obec již malá, a proto se obec obrátila na stavitele Baumhorna z firmy, která postavila na území tehdejších Uher dvaadvacet synagog v jednotném působivém stylu. Lučenecká synagoga byla postavena roku 1925. Patří k nejreprezentativnějším, nejmonumentálnějším synagogálním stavbám nejen na Slovensku, ale i v celé střední Evropě. Je to ohromná masivní budova, jež svým stylem připomíná chrám Hagia Sofia. Do výše čnějí vedlejší a hlavní kupole, jež dosud, i když je budova zanedbaná a donedávna sloužila jako sklad, okouzlují návštěvníka města. Jen poznámka na okraj – jak dlouho budou patřičné okresní, krajské, ale i bratislavské instituce trpět zahanbující stav této skvělé architektonické památky?

Aby bylo zjevné, o co šlo mezi ortodoxními a neologisty při stavbě synagog, musíme připomenout hlavní zásady, na nichž se usnesl celouherský sjezd náboženských obcí, konaný v Michalovcích roku 1865 za účasti jedenadvaceti rabínů, který vypověděl nekompromisní boj reformismu a neologismu. Pokud šlo o vlastní bohoslužby, byl vysloven zákaz kázat v jiné řeči než jidiš, funkcionářům náboženské obce bylo zakázáno nosit ornáty, v synagogách se nesměly zpívat sborové písně a do synagogy, v níž se takové písně zpívaly, byl zakázán vstup, v synagogách se nesmělo oddávat a vůbec bylo zakázáno měnit jakékoli náboženské zvyky. Pokud šlo o stavby synagog, sjezd v Michalovcích zakázal kázat a modlit se v synagoze, v níž není almemor uprostřed (v nových synagogách byl umísťován do okrajových částí), bylo zakázáno stavět synagogy s věží, bylo zakázáno, aby ženská galerie měla zábradlí; ženy, které měly zvláštní schodiště na galerii u vstupu do synagogy, měly být důkladněji odděleny od celé procedury obřadů. Tento synodální výnos tehdy podepsalo 71 uherských rabínů a byl zaslán každé náboženské obci (chevra kadiša).

Neologické synagogy budapešťského vzoru se od tradičních synagog odlišovaly nejen vnějším vzhledem a stylem, okázalou výstavností, ale starým zvykům se příčily i vnitřním zařízením a náplní obřadů. Boj o synagogy byl o to ostřejší, že právě ony byly centrem obcování každé židovské komunity a náležela jim primární náboženská a společenská funkce. V mnoha komunitách se vzhled a vnitřní chod synagog stal jablkem sváru a působil rozkol i ve starých židovských obcích na Slovensku.

Druhým sporným bodem v uherském židovském „Kulturkampfu“ byla otázka postavení rabínů a rabinátu jako instituce v židovských komunitách. Šlo o klíčovou otázku. Ortodoxní trvali na zásadě, že rabín je kardinální postavou ve všech náboženských a společenských záležitostech obce. Neologisté-liberálové s tím nesouhlasili a požadovali, aby se vedle duchovních podíleli na rozhodování židovské obce i laici. Polemiky se rozvinuly i v otázkách osobnosti a celkového vzhledu rabína. Mnoha společenstvím už nevyhovoval rabín tradičního vzezření, učený talmudista, přísně chránící předpisy, tradice a morálku komunity. Nové komunity měly tendenci vyzvedávat rabína-vzdělance jak v náboženství, tak i ve světských předmětech, ovládajícího plynně němčinu a zaujímajícího liberální postoj k náboženským otázkám i k tradici.

Od poloviny 19. století získal židovský „Kulturkampf“ nové dimenze. V té době a zejména po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867, jež Židy zcela zrovnoprávnilo, se vynořila otázka centrální organizace a vedení židovských náboženských obcí v Uhrách. Uvolněné politické poměry se staly pohnutkou pro ty, kteří se snažili změnit postavení židovských komunit ve společnosti. Iniciativa vzešla z Pešti, jež byla centrem reformy. Ortodoxní se bránili centralizačním změnám, trvali na statu quo, neboť si uvědomovali, že změny jsou namířeny proti tradiční skladbě komunit a jejich cílem je posílit pozice reformátorů. Šlo i o jisté omezení samosprávy a autonomie židovských obcí, jež měly delegovat část svých práv autoritativnímu centru.

I tato otázka rozvířila vášně a bojovné polemiky, jež si posléze vyžádaly zákrok státní moci. Uherský ministr školství a národní osvěty Ötvös, do jehož resortu patřilo náboženství, přijal návrh pešťské komunity, který se shodoval se zájmy vlády, a to svolat zástupce celouherského Židovstva na celostátní kongres, na němž měly být přijaty základní organizační směrnice náboženských obcí a židovského školství. Nepřátelství a rozpory mezi ortodoxními a reformátory se projevily v plné míře během voleb zástupců na kongres.

Jak se ukázalo, obavy ortodoxních z kongresu a jeho výsledků byly oprávněné. Reformátoři na kongres, který začal 14. prosince 1868 v Pešti, vyslali 57 % z celkového počtu delegátů. Již z tohoto faktu vyplynulo, že rozkol v uherské židovské pospolitosti se stal reálnou skutečností. K rozporům došlo ve všech bodech, o nichž kongres rokoval: v otázce stanov obcí, ústředního organizačního rámce komunit, postavení duchovních a laiků a v otázkách obsahu a členění školství. Podle předpokladů byly návrhy neologistů přijaty, když už předtím značná část zástupců ortodoxních rokování kongresu opustila. Ve prospěch zájmů ortodoxních nejbojovněji vystoupili zástupci náboženských obcí z východního Slovenska, odvolávající se na usnesení sjezdu v Michalovcích. Ale ani jejich mimořádně bojovné nasazení na usneseních kongresu nic nezměnilo.

Budapešťský kongres uherských Židů vystihl realitu, v níž se židovská pospolitost již delší dobu nacházela. Uherské Židovstvo se rozštěpilo na dva proudy – neologický a ortodoxní. Zákon oba proudy uznal: reformní roku 1869 a ortodoxní roku 1871. Se souhlasem státní vrchnosti postupně vznikala i dvě organizační centra židovských náboženských obcí – uherská vláda roku 1872 dala souhlas k rozluce. Tak vznikla na území Uher jednotná ortodoxie, v jejímž čele stála Zemská ortodoxní kancelář. Jejím prvním předsedou byl Ignác Reich.

Centrálou reformistické strany byla Zemská kancelář s předsedou Martinem Schweigerem. Prvním neologickým rabínem v Bratislavě byl dr. Ignác W. Bach, ustanovený roku 1874. Po něm rabinát vedl do roku 1898 dr. Július David. Za jeho působení byla postavena neologická synagoga. Více než čtyřicet dalších let, až do roku 1939, byl neologickým rabínem v Bratislavě dr. Samuel Funk. Tito neologičtí rabíni vytvářeli protipól ortodoxních rabínů z dynastie Schreiberů. Z nich roku 1872 zemřel rabín Samuel Bunim Schreiber – Ketav Sófer. Za jeho rabinátu došlo roku 1880 k reformě ješivy. Uherská vláda vydala totiž nařízení, podle něhož kromě svědectví o absolvování ješivy bylo třeba i svědectví o absolvování celé střední školy. Nástupce Ketava, Sevet Sófer, zemřel roku 1906. Jeho nástupcem se stal syn Akiba Schreiber, který z Bratislavy odešel roku 1939 a zemřel roku 1959 v Jeruzalémě.

Reformní – neologické proudy ve slovenském židovstvu směřovaly pak politicky k vytvoření židovského státu, staly se nositeli židovského nacionalismu – sionismu. Jedním z prvních představitelů židovského sionismu byl novinář Samuel Bettelheim, bratislavský rodák (1873–1937). Organizačně i publicisticky se věnoval prosazování sionistické ideologie a na ní založené politiky. V roce 1897 založil první sionistickou organizaci v Bratislavě a svolal celouherskou poradu sionistů. Jako předseda uherské organizace sionistů ji zastupoval v Mezinárodní sionistické radě. Dosáhl mezinárodního věhlasu, a tak jej uherská vláda v roce 1915 vyslala do Spojených států, aby tam propagoval její politiku udržení monarchie. Od roku 1909 redigoval Pressburger Jüdische Zeitung a od roku 1910 Ungarländische Jüdische Zeitung v Bratislavě, od roku 1920 byl hlavním redaktorem Jüdische Presse, v letech 1923–1927 redigoval Jewish Weekly Bulletin ve Spojených státech, posléze do roku 1937 časopis Judaica v Bratislavě. Napsal dílo Zurück zur Bibel! (1922) a eseje o staré židovské Bratislavě.

Po židovské rozluce vznikla v Uhrách ojedinělá situace. Na mnoha místech existovaly dvě, někdy až tři zákonem uznané samostatné židovské náboženské obce. Spolužití dvou rozdílných židovských společenství v jedné lokalitě se vyznačovalo ve většině případů vzájemnou ignorancí a antagonismem. Uherské a potom slovenské Židovstvo od té doby charakterizovaly napjaté vztahy. Vzájemná rozhádanost židovských obcí přinesla pokles autority Židovstva u ostatního obyvatelstva, což přispívalo k vzrůstu latentně existujícího antisemitismu i ve slovenské společnosti. Hádající se Židé byli předmětem společenské degradace i posměchu a přispěli k nárůstu lhostejnosti vůči židovské komunitě ze strany slovenského obyvatelstva, když se pod tlakem německého nacismu a slovenského fašismu dostala do smrtelného ohrožení.

Málokde na Slovensku dokázali Židé aspoň na chvíli zapomenout na své spory tak jako se to stalo v Galantě. Po roce 1891 zde došlo k roztržce ve věci rabína a k rozdvojení náboženské obce. Galantské Židy však každoročně sjednotil krásný zvyk: sedmého dne v měsíci adar oslavovali narozeniny zákonodárce Mojžíše. Slavnost, na níž vystoupili řečníci obou táborů, se zachovala po celou dobu existence obce a zúčastnili se jí všichni Židé obou směrů včetně žen i dětí. Takovýto konsenzus ve slovenském židovstvu byl však výjimkou.

Důsledky rozdvojení uherského Židovstva se plně projevily i na Slovensku. Židovská pospolitost na území Slovenska byla, co se týče náboženství, v porovnání s jinými částmi Uher homogennější. Cítění a způsob života Židů na Slovensku byly ve svých základech ortodoxní. Navzdory tomu ani židovskou pospolitost na Slovensku neminuly spory, jež zanechaly na pověsti Židovstva jako takového neblahé stopy. Asi dvě třetiny náboženských obcí a 75 procent z celkového počtu Židů na Slovensku se hlásily k ortodoxnímu směru. Třetina se dělila na kongresové-neologické obce a na komunity, které trvaly na původním stavu a nazývaly se „status ante quo“. Tyto obce se nepřidružily ani k jednomu z organizačních center, neboť v tom viděly akt rozbíjení jednoty Židovstva.

Ve větších městech s rozmanitým židovským obyvatelstvem nastala složitá situace. V době rozkolu se to, ke kterému směru bude obec patřit, rozhodovalo podle většiny členů. Příslušníci menšiny si obvykle založili vlastní obec a postavili si novou synagogu anebo modlitebnu. V důsledku rozkolu existovaly v řadě slovenských měst dvě náboženské obce, většinou ortodoxní a neologická. Jak konstatuje historik Robert Blücher, „rozkol a rozklad tradičních náboženských a společenských rámců, jež znamenaly pro generace souvěrců významné hodnoty a vymoženosti, zapříčinily vážnou krizi a otřes židovské veřejnosti“.

Schizma židovských náboženských obcí na území Slovenska bylo ovlivněno dvěma protichůdnými tendencemi. Na jedné straně někteří ortodoxní rabíni, aby zabránili rozkladu komunity, projevovali liberálnější postoj k otázkám vztahu jednotlivce k náboženství a byli vůbec tolerantnější a umírněnější. V důsledku toho i část vzdělanců a méně nábožensky založených jednotlivců našla své místo v rámci ortodoxního společenství. Právě postoj rabína rozhodl na více místech o osudu náboženské obce; znamenal buď jednotu, anebo její rozbití.

Na druhé straně tam, kde pospolitost neprojevila dobrou vůli ke kompromisnímu řešení, zvítězila intolerance, zarytost, jež znemožňovala soužití dvou částí židovské komunity na jednom místě. V tom případě se prohloubily protipóly, jež znamenaly úplný rozkol. Navzdory pevným organizačním strukturám náboženských obcí se postupně projevily změny, týkající se příslušnosti rodin, skupin a v některých případech i celých obcí k jistému organizačnímu tělesu. Ne vždy byly vztah a intenzita zbožnosti rozhodujícími faktory příslušnosti k jedné či druhé konfesi. Zvlášť u Židů na území Slovenska to byla často rodinná tradice, úcta k duchovnímu představiteli a náboženské atmosféře bezprostředního okolí, co ovlivňovalo rozhodnutí, s kterým směrem se ztotožnit.

Hospodářský a vůbec civilizační rozvoj společnosti od konce 19. století vytvářel i v Židovstvu na Slovensku nové tendence. V té době došlo i ke zvýšenému migračnímu pohybu obyvatelstva z vesnic do měst. Strukturu židovského obyvatelstva v některých větších městech později změnilo i přistěhovalectví z Podkarpatské Rusi. Protože migrační skupiny tradičně náležely k ortodoxním věřícím, projevily se v některých větších neologických komunitách znaky odbourávání jejich autority a oslabení jejich postavení. Vyznačovalo se to zejména tím, že přistěhovalci, jimž byly místní obřady a zvyky cizí a protivily se jejich tradicím, si založili vlastní konfesní společenstva. Tak vznikly v mnoha středoslovenských a západoslovenských městech vedle původní obce nové komunity, v převážné většině ortodoxního směru.

Od osmdesátých let 19. století do počátku první světové války je možno na Slovensku pozorovat růst a expanzi ortodoxního Židovstva. Tím se Slovensko lišilo od ostatních regionů Uher. Důvody tohoto trendu byly v širokém zázemí ortodoxie na Slovensku. Svou moc a vitalitu čerpalo ortodoxní Židovstvo zejména z duchovních hodnot, jež samo vytvořilo. Jeho organizační oporou bylo asi sto dvacet náboženských obcí, jež se staraly o náboženské a společenské potřeby židovské ortodoxní komunity. Duchovní zdroje čerpaly z třiceti osmi ješiv – rabínských učilišť, v nichž studovaly tisíce žáků. Ješivy školily dorost duchovních představitelů nejen pro Židovstvo na území Slovenska, ale i pro jiné části monarchie a pro zahraničí. Schopnost a snaha poměrně malé židovské pospolitosti (co do počtu duší) vydržovat tak velký počet rabínských učilišť svědčily o hospodářské stabilitě a duševní vyspělosti. V té době to byl v Evropě ojedinělý jev. Ješivy se svým svérázným vyučovacím programem „bratislavského stylu“, který se dodnes v židovském světě uznává a je vyhlášený, a síť asi stovky lidových škol byly považovány za nejvýznamnější vymoženosti slovenského ortodoxního Židovstva.

Markantním příkladem vyspělosti slovenského ortodoxního Židovstva bylo působení nitranského rabína Šalamúna Breuera v Německu. Ten převzal místo rabína v roce 1889 po svém tchánovi, rabínovi S. R. Hirschovi. Po krátkém působení v Nitře odjel do Německa, kde se díky své vyhlášené moudrosti a učenosti stal vrchním rabínem ve Frankfurtu nad Mohanem. Stal se zakladatelem frankfurtské rabínské vysoké školy a pracoval jako dlouholetý předseda ortodoxních rabínů a německého ortodoxního Židovstva. (Büchler, R. J.: Kurze Übersicht der jüdischen Geschichte in dem Gebiet der Slowakei. München 1982, s. 23.)

Neologická komunita, snad s výjimkou Bratislavy a středoslovenských měst, nevytvořila větší duchovní hodnoty. Ty se více projevily v síti neologického školství. Ze Slovenska pocházely některé významné osobnosti reformního života, jakými byli Eduard Horn, Benjamin Szold, Jozef Weiss, Viliam Bachor a další, ale nikdo z nich nenašel uplatnění v náboženském ovzduší, jež na Slovensku vládlo. Neologická pospolitost byla do značné míry odkázána na ideologická centra mimo území Slovenska. Tato závislost se neomezila jen na náboženské otázky, ale ovlivňovala i společenský a kulturní život neologických komunit. Byly tu i další aspekty tohoto problému, týkající se židovských reformních duchovních. Rabíni neologických obcí a jejich duchovní představitelé většinou nepocházeli z území Slovenska, nevžili se do prostředí „Oberlandu“ a nesetrvali delší dobu na místech svého působení. Následkem toho se i navzdory působení některých významných rabínských osobností nevytvořila do první světové války na území Slovenska svérázná neologická duchovní elita, jež by mohla konkurovat elitě ortodoxní.

Proces vzmáhání se ortodoxních a úpadku neologické komunity na území Slovenska ovlivnil další vývoj židovských náboženských obcí na Slovensku. To se projevilo zejména v době krize a rozkladu staré organizační struktury po první světové válce. Židovská komunita na území Slovenska, jež měla roku 1910 více než 140 000 osob, nebyla homogenním útvarem. Z náboženského hlediska se dělila na tři proudy. Židovská pospolitost se rozlišovala podle původu, kulturního zázemí, způsobu výchovy a vzdělání. Židé na Slovensku komunikovali mezi sebou a s okolím čtyřmi různými jazyky. Patřili k rozdílným kulturně-jazykovým okruhům, byli rozvrstveni v různých socioekonomických skupinách a hlásili se k více národnostem.

Skutečnost, že nejméně se hlásili k národnosti obyvatelstva, jež tvořilo na Slovensku většinu, tedy ke Slovákům, značně ztížila vzájemnou komunikaci. Židé svou kulturou, zvyky a zejména náboženstvím byli chápáni spíše jako nelogický a cizí prvek ve slovenské společnosti, i když nechyběly snahy přizpůsobit se jí tam, kde slovenské národní snahy dominovaly, ale i z prakticko-ekonomického a komunikačního hlediska. Oboustranné náboženské předsudky a jistá konzervativnost slovenského katolicismu způsobily, že Židé byli v asimilaci opatrní a v sebeobhajobě se uzavírali do sebe. Ze slovenské strany to pak bylo chápáno jako animozita či nepřátelství ke slovenským národním snahám. Tyto negativní tendence se zauzlily o několik desetiletí později, kdy slovenský nacionalismus dostal státní formu a přijal rasové zákony.

6. Sociologická specifika Židovstva na Slovensku

Protože Židé na Slovensku zejména od 19. století a potom výrazněji ve 20. století do značné míry ovládli hospodářský a finanční život a prostřednictvím obchodní sítě pronikli i do těch nejmenších vesniček, jejich soužití se slovenskou společností se stávalo zřejmým, často reflektovaným a také konfliktním. Židy ve slovenské společnosti nebylo možno nevidět a ignorovat. Svou obratností, vytrvalostí, jakož i cílevědomostí a vzděláním se často vymykali ze slovenského průměru a přirozeně vzbuzovali alergii a závist, měnící se nejednou v nenávist a fobii. Na působení Židů ve slovenské společnosti reagovala věda i umění. Martina Rázuse, evangelického kněze a humanistu, jistě není možné podezřívat z antisemitských tendencí. Ale jeho román Krčmářský král z prostředí Horehroní, jež důvěrně poznal během své pastorační činnosti v Brezně, ukazuje, jak živým, ba akutním problémem soužití slovenského obyvatelstva s židovským bylo a co to obnášelo.

I slovenská věda reagovala na fenomén Židovstva. Historici si všímali aspektů přítomnosti Židů ve slovenském středověku a dokládali jejich existenci ve větších městech, respektive ve finančním a obchodním životě. Židé jako finančníci králů, zeměpánů a někdy i měst nemohli zůstat opomenuti v listinných dokladech, donacích, privilegiích a městských knihách či v análech dvorské komory. Zajímavé je však sociologické pojetí slovenského Židovstva, jak je ve svém základním díle Základy sociologie Slovenska z roku 1945 podal profesor Anton Štefánek. Autor patřil k pročeskoslovenským politikům a veřejným činitelům humanistického a demokratického zaměření, vzdáleného ľuďáckému antisemitskému extremismu. Jeho pohled na židovskou problematiku na Slovensku vyjadřuje reálné chápání Židovstva slovenskou liberální inteligencí, jež však nejednou na vlastní kůži pociťovala intenzitu konkurence, vyvolané židovskou intelektuální aktivitou, a proto neudivuje, že sám Štefánek se vyjadřuje v některých ohledech k problematice sociografie Židovstva kriticky, ba subjektivisticky. Jeho pohled je však v rámci pojednávané problematiky potřebný a není možné jej obejít.

Podle Antona Štefánka je židovská otázka spolu s rozšířením židovského obyvatelstva na Slovensku úzce spojena s vývojem hospodářského a společenského života ve starých Uhrách. Autor si všímá závratného růstu Židovstva v Uhrách podle údajů maďarského historika Györgyho Oláha v díle Ungarn, das Antlitz einer Nation z roku 1941, podle něhož počet Židů v království stoupl z 12 000 roku 1700 na 127 00 roku 1805 až po 935 000 Židů roku 1914. Štefánek to odůvodňuje takto:

„Není třeba dlouhé vysvětlování, že toto rapidní množení Židovstva nešlo přirozenou cestou silné populace, ale ničím nehatěnou, ba téměř bych řekl maďarskou šlechtou fedrovanou imigrací z Polska a Ruska. Feudální šlechtická struktura starých Uher umožňovala přímo či nepřímo rozvoj židovského obchodu a průmyslu. Šlechtici opovrhovali Židy, ale používali je jako hospodářské a politické činitele, kde jen mohli. A naopak. Židé se uměli podle potřeby přizpůsobovat hospodářsky, národnostně, společensky všemohoucím pánům do takové míry, že ani solidní magnáti, tím méně zchudlí džentristé nedovedli bez Žida žít. Uherský zeman opovrhoval ruční prací, díval se svrchu na ,paraszta‘ i na kramáře. A tak se stalo, že za posledních sto let se Židé zmocnili celého uherského obchodu i průmyslu i značné části velkostatků, stali se mocnými činiteli v novinářství, politice, dokonce i v jurisdikci, ve vědě a umění.“

Štefánka jako vědce a intelektuála zaujala především skutečnost, jaké pozice Židé zaujali v duchovní sféře, žurnalistice, zdravotnictví, v právním světě a koneckonců i ve světě finančním. S odkazem na české i maďarské prameny zjistil, že v devadesátých letech 19. století a později do první světové války židovští redaktoři a nakladatelé ovládali více než 50 % maďarské žurnalistiky. Více než třetina lékařů, přes polovinu advokátů, asi 30 % inženýrů, velká většina hospodářských, kupeckých, bankovních podnikatelů a úředníků byla židovského původu. Nebylo tedy divu, když při sčítání lidu roku 1930 v novém Maďarsku s osmi a půl milionem obyvatel a národním důchodem 4,6 miliardy pengö připadala na 444 000 Židů 1,1 miliardy pengö, tedy 24 % celého národního důchodu, a na nežidovské obyvatele jen tři a půl miliardy pengö. Průměrný důchod Žida činil 2506 pengö, občana nežidovského původu jen 2427 pengö.

Anton Štefánek neměl po ruce odpovídající československé statistiky. Když však porovnával tyto celouherské poměry s dědictvím, jež Slovensko převzalo z bývalého státu, tedy z Uher, vyšlo mu, že obchod, průmysl a určitá svobodná povolání kromě žurnalistiky – z níž, jak tvrdí, „ani dnes nikdo nemůže zbohatnout“ – byly v židovských rukou ještě více než v Maďarsku. Zbohatnutí Židů v poválečném novém Maďarsku je tedy možno přenést i na slovenské poměry, možná v ještě výraznější míře.

Vlastním předmětem Štefánkových studií byla především sociální skladba určité zkoumané society či velkých skupin obyvatelstva Slovenska. Podle statistik sčítání lidu z roku 1930 zjistil, že 136 700 osob, tedy 60 % všech Židů na Slovensku, se zabývalo obchodem a průmyslem. Z nich bylo jen 7 % tzv. zemědělských ekonomů, ale 20 % průmyslníků, 53 % obchodníků a bankéřů, přes 7 % lékařů, advokátů a úředníků. Konstatoval, že tyto židovské elementy se po roce 1918 brzy ocitly pod silnou konkurencí českých podnikatelů, bankéřů, obchodníků a mladých slovenských „dorůstajících živlů“. Ve starých Uhrách nebyli Slováci tak zatíženi zemanskou antipatií vůči obchodu a průmyslu, i když je třeba uznat, že i oni tím do jisté míry trpěli, ale jen co se osvobodili od zemanského tlaku a maďarskou vládou privilegovaných židovských aktivit, bylo možné postupně budovat nový hospodářský život. Štefánek uznává, že Slovákům obchod a průmysl nebyl zcela neznámý ani v dávnější minulosti. Slovenští pláteníci, olejkáři (prodavači oleje), košíkáři, zelenináři, podomní obchodníci s hračkami, výšivkami, jarmareční kupci se všemožnými předměty domácí výroby a potřeby, vyhovujícími i vkusu zámožnějších rodin, byli známí nejen na Slovensku, ale i v cizině. A Štefánek pokračuje:

„Stejně nebylo v moci slovenského člověka ovládnout drobný slovenský vesnický obchod a z velkoobchodu byl téměř vyloučen. Na vysvětlení tohoto jevu bude třeba delšího studia v jednotlivých krajích. Zvláštní studijní péči by si zasloužila skutečnost, že i obchod s votivními předměty – svatými obrázky, soškami, modlitebními knížkami, růženci, stříbrnými a zlatými membry a podobně – byl ve značné míře v židovských rukou. Zejména na poutních místech to bilo do očí.“

Štefánek se v další analýze shoduje s Martinem Rázusem a jeho Krčmářským králem, jenže své argumenty opírá o sociologický vědecký a historický výzkum. Napsal, že v židovských rukou byly podobně i hostince, dále značná část řeznického řemesla, téměř celý obchod s galanterním, koloniálním (zámořským) a koženým zbožím. V řemeslech, kde bylo třeba více fyzické námahy, například v kovářství, zámečnictví, tesařství, kolářství, truhlářství, zednictví, se Židé příliš neuplatňovali, ale v řemeslech s menší fyzickou námahou jako v krejčířství, hodinářství a podobně bylo židovské řemeslníky možno najít. Typickým jevem téměř každé slovenské vesnice byl vesnický krčmář a drobný obchodníček, kupec s dobytkem, obilím, lihovinami, vetešník.

Snahy slovenské pospolitosti dosáhnout významnější pozice v obchodě a povoláních, jež ovládli Židé, byly málo úspěšné jednak kvůli nižší vzdělanosti, vysoké negramotnosti, alkoholismu a nechuti pouštět se do povolání spojených s vysokou hrou čísel. Za to ovšem židovská komunita nenesla odpovědnost. Viníkem byl celkový stav slovenské společnosti (šlo převážně o rolnicko-pasteveckou pospolitost), úpící nejen pod maďarizačním národním tlakem, ale též pod sociálním tlakem zeměpanským. Židé nebyli tak početní a neměli takovou politickou, ale ani ekonomickou moc, aby se stali hlavními utlačovateli slovenského lidu. Část maďarských výbojných kruhů samozřejmě kalkulovala s latentním antisemitismem a aby zakryla ničivost násilné maďarizace, snažila se bídné postavení slovenské pospolitosti svalit na Židy, poměrně všude viditelné a v podstatě zámožnější, než byla ostatní společnost.

V devadesátých letech 19. století a na začátku 20. století se též pod vlivem antisemitského pohybu maďarské lidové strany (Magyar Néppárt) objevila snaha emancipovat se od židovského obchodu pomocí družstevnictví a potravinových spolků. Tato myšlenka měla původ na západě a český svépomocný vzor měl následovníky zejména na západním Slovensku ve městech jako Skalica, Gbely, Holíč; významnou roli v tom hrála i buditelská činnost rodiny Blahů. Štefánek tu slovenskou nechuť k obchodu, ba i jistou lenivost myslet a podnikat podrobil sžíravé kritice:

„Tvorba nového slovenského obchodu šla velmi pomalu a těžce. Nebylo kupecky vzdělaných Slováků, zejména mladých. Obchodní školy nebyly na Slovensku známé. Byly čistě maďarské a trochu německé. Navštěvovali je pouze židovští žáci a někde syn slovenského inteligenta, nehodící se na gymnázium a učitelství. Slovenská inteligence se na obchod a kramářství dívala s opovržením stejně jako maďarští džentristé. Podobně ani lid neměl porozumění pro toto zaměstnání, už proto ne, že ve své duši Židem opovrhoval. Zajímavá je přitom skutečnost, že mnozí snaživí kupci se nemohli na vesnici uplatnit proto, že vesničané a zejména ženy raději chodili kupovat k Židovi než ke křesťanovi. Příčiny byly různé. Křesťanskému obchodu bylo těžko bojovat s konkurencí vyspělého židovského kupectva.“

Proč vesničané raději nakupovali u Žida než árijce, Štefánek nevysvětlil. Jiné sociologické výzkumy a etnografické studie dokázaly, že židovské společenství, podstatně vzdělanější, disponovalo větší flexibilitou ve všech sférách činnosti, jichž se ujalo, než jiné komunity. Svou roli tu hrála tradice – Židé byli po staletí doslova nuceni věnovat se jen obchodu a finančnictví, práce s čísly se jim stala životní nevyhnutností. Kupecké a matematické geny se pak přenášely z generace na generaci a množily se. Každá větší náboženská obec měla zvláštní školu, kde se neučilo jen triviálním předmětům, ale i těm, které Žid potřeboval pro život. Mnozí Slováci raději chodili kvůli vyšší úrovni do židovských škol – pokud byli přijati – než do křesťanských. Židovský obchodník v porovnání s křesťanským měl většinou širší sortiment a při vyšším obratu za nižší ceny se stal nebezpečným konkurentem árijského obchodníka, který buňky na obchodování prostě neměl, anebo se obchodu jen těžce učil. Že si i prostý slovenský člověk dovedl spočítat, že je výhodnější nakupovat u levnějšího a lépe zásobeného Žida než u křesťana, nebyl žádný div. Tady slovenský člověk zřejmě Židem „z duše“ neopovrhoval, mohl mu spíš závidět nebo ho nenávidět, a to je jiná etická kategorie.

Větší oblíbenost Židů u slovenské pospolitosti se nejevila jen v souvislosti s obchodem či finančnictvím, ale také v takzvaných svobodných povoláních. Štefánek na jiném místě svého díla, kde analyzuje postavení inteligence na vesnici, dochází k názoru, že sedláci raději chodili do židovských, ale i maďarských advokátních kanceláří než do slovenských. Za to však nemohli Židé, ale sami slovenští vesničané a nastupující slovenská lačná inteligence, jež chtěla zbohatnout rychleji, než vyplývalo z reálných možností. Poslechněme si profesora Štefánka:

„Hašteřiví a pomstychtiví vesničané navštěvují raději advokáty, kteří podporují jejich soudní vášně, než ty, kteří jim v tom brání a nemají svědomí ožebračovat naivní a rozhněvané sousedy. Je v tom kus primitivnosti a nedostatek soudnosti, jež je pro venkovský lid přímo příznačná. Prozradíme-li dále, že v minulosti stejně jako v přítomnosti mnozí dobří národovci sdírali slovenské klienty právě tak, jako je sdírali židovští a maďarští advokáti, pochopíme, proč naši sedláci navštěvovali národně i společensky nám nepřející kanceláře víc než slovenské. K tomu je třeba dodat i to, že známí slovenští advokáti se u soudů netěšili takové přízni jako maďarští.“

Jak konstatoval historik Robert Blücher, židovská komunita na Slovensku si na rozdíl od západních zemí udržela „vesnický charakter“. Vyplývalo to jednak z převahy slovenského osídlení, jež mělo převážně rustikální ráz, ale také z přizpůsobivosti Židů, jimž byl v mnoha případech pobyt ve městech, a to nejen báňských, jednoduše zakázán. Usazovali se proto na vesnicích nebo vytvořili malé komunity poblíž měst, aby byli v co nejtěsnějším styku s jejich hospodářským životem. Z toho logicky vyplynulo i sociologovi Štefánkovi, že Žid hospodářsky ovládl slovenskou vesnici. Napsal:

„Stejně ovládal židovský kupec a podnikatel svou znalostí a obchodní šikovností hospodářský a v jistých směrech i sociální život a ovlivňoval značně i mravy na vesnici. Jako bankéř a soukromý lichvář znal dokonale poměry svého působiště a v nedávné minulosti zneužíval a využíval své vědomosti a vlivy ve volbách a různých obecních rozhodováních. V jeho krčmě se vlastně odehrával vesnický život. Pilně pozoroval, co se ve vesnici děje, a informoval vždy a včas a důkladně četníky, okresního hejtmana, notáře. Proto úřady rády dávaly hostinské licence Židům. Krčma kdysi určovala veřejné mínění na vesnici. Pravda, Židé byli odpovědní i za různé přestupky, způsobené alkoholismem. Zalkoholizovaná slovenská vesnice, smutná kapitola naší minulosti, není ani dnes úplně čistá. Vyšlo najevo, že křesťanští krčmáři nejsou lepší než židovští. Rozdíl je jen v tom, že křesťanský krčmář pije zpravidla se svými hosty, což židovský nikdy nedělal.“

Anton Štefánek konstatoval, že po vzniku ČSR je v oblasti slovenského obchodu všude patrný pokrok. Napsal, že vesnický „uvědomělý lid je pyšný na to, že se Židé pomalu ztrácejí z venkova“. Štefánek to však mylně připisoval jakési vitalitě slovenské vesnice a společnosti vůbec. Židé poprvé začali opouštět vesnická sídla, jakmile jim byl povolen vstup do měst, a to částečně od roku 1840 a potom již hromadně od zrovnoprávnění roku 1867. Tento trend se na několik desetiletí zastavil, neboť malá slovenská města nezaručovala všem židovským zájemcům lukrativní obživu.

Vlna židovské emigrace do měst se zvedla v souvislosti s rozmachem měst a vzestupem hospodářství ve 20. století, zejména po roce 1918. Bylo jen málo židovských komunit, jež si na vesnicích či v malých městech zachovaly stav z roku 1900. Vesnické komunity se v převážné většině změnily odchodem hlavně mladé generace do měst. Výrazně to potvrdilo sčítání lidu z roku 1930, kdy desítky význačných židovských komunit na Slovensku zaznamenaly pokles svých členů. Židé se do měst stěhovali kvůli výhodnějšímu obchodnímu, finančnímu a komunikačnímu prostředí. Odchod Židů tedy nebyl zásluhou slovenského lidu, jak tvrdí Štefánek, a tento lid, který Štefánek jinak ostře kritizuje, neměl věru být nač hrdý.

Štefánek si povšiml faktu, že do sebe uzavřená židovská komunita byla v křesťanské slovenské společnosti v jistém smyslu cizím prvkem. Přirozeně, jisté soustředění Židů na vzájemnou komunikaci uvnitř jejich komunity se ukázalo být výhodné pro ně samé, ve společnosti však nepůsobilo pozitivně. Štefánek o tom píše:

„Židovští kupci, řezníci, agenti, statkáři, lékaři, advokáti, bankéři nežili sice jako ve středověku v ghettu, ale přece tak intimně, že měli ve své synagoze nejen náboženské shromáždiště, ale i stavovské, jazykové, národní, společenské a politické centrum. Jsou nábožensky přísní, žijí v endogamii a izolaci. Křesťanské obyvatelstvo je nemá rádo, podezírá je dokonce z rituálních vražd, ale hmotná závislost lidu na Židovi zamezovala každému ostřejšímu výbuchu židovské xenofobie. Židé se stýkají s lidem v obchodě, v kanceláři advokátů a ambulancích lékařů, ale nepěstují sousedství se sedláky, neúčastní se národních a kulturních slovenských podniků. V minulosti patřili mezi nejzuřivější maďarizátory.“

Štefánkově analýze chybí závěr: jestliže střediskem slovenské křesťanské obce byla krčma a židovské náboženské obce synagoga, jak se tato dvě společenství mohla shodnout na nějaké, byť nejzákladnější, komunikaci? Pokud centrem některé slovenské vesnice byl katolický kostel, nemohlo dojít k porozumění pro zásadní náboženské a rituální důvody. Naopak z kostelů bylo šířeno a opakováno protižidovské obvinění o ukřižování Krista, a tedy i o dědičné vině Židovstva, jež v osudné chvíli vyslovilo „Krev jeho na nás a naše děti“. Proto skutečně není divu, že – jak konstatuje Štefánek – „antisemitský pohyb našel na Slovensku připravenou půdu“. Štefánek své dílo psal v době tragédie slovenských Židů, když jim slovenští fašisté po roce 1938 postupně odebírali základní občanská a lidská práva a nakonec je deportovali do vyhlazovacích táborů. Tato skutečnost měla vliv i na Štefánkovy závěry, jejichž antisemitismus nechceme z úcty k autorovi reprodukovat. Faktem je, že antisemitská hysterie první poloviny čtyřicátých let 20. století, kdy Štefánkovo dílo vznikalo, poznamenala i takové otevřené, inteligentní hlavy a humanistické osobnosti, k jakým patřil univerzitní profesor Štefánek. V tomto smyslu je třeba chápat i jeho závěry, jimž bohužel nechybí jisté racionální jádro. Štefánek napsal:

„Židé byli v naší oblasti odjakživa cizím tělesem. Žili mezi námi jako cizinci, odlišní jazykově, nábožensky, hospodářsky, zvykově. Společensky využívali v plné míře výhod, jež jim plynuly z politické protekce vládnoucí maďarské rasy, z hospodářské nevyspělosti slovenského národa a z přirozené tolerantnosti a lhostejnosti prostého lidu a jeho inteligence. Uvážíme-li, že ze 170 450 židovských obyvatel na Slovensku se roku 1890 jazykově přihlásilo jen 11 471, tedy jen 6,7 %, ke Slovákům, a o deset let později (…) již jen 2,8 %, vidíme, jaký postoj zachovávali vůči národu, který je živil. Historickým faktem je, že naše města se tak rychle pomaďaršťovala proto, že v Židovstvu získali Maďaři sociálního činitele, který jazykově, hospodářsky i kulturně vykonával houževnatou a tichou odnárodňovací práci v náš neprospěch. Po převratu roku 1918 se začali sice přeorientovávat, ale velmi pomalu a s tichým odporem. Roku 1921 se přihlásilo 22,3 %, roku 1930 již 32,2 % Židů ke slovenské národnosti, ale 54,3 %, resp. 53,1 % k židovské národnosti – sionismu, ponechávajíce si maďarštinu či „jidisch-deutsch“ jako mimikry pro přítomnost – budoucnost.“

Štefánek dokládá vztah Židů k Slovákům s pomocí statistických údajů etnografa Jána Svetoně z jižního Slovenska, jež obsadili Maďaři a kde 15. prosince 1938 přihlásilo slovenštinu za svůj mateřský jazyk jen 422 Židů, tedy 0,8 %. Na tomto území v roce 1930 žilo 52 000 Židů, z nichž se hlásilo k maďarskému jazyku jen 19 %, po obsazení roku 1938 již 93 %. Naopak v této době pokleslo přihlášení se k němčině z 28 % na 3 % a k slovenštině z 5,4 % na 0,8 %. Tato argumentace jižním Slovenskem není relevantní, neboť v pomaďarštěných oblastech nikdy nežilo ani dost slovenského obyvatelstva. Jestliže se hromadně odnárodňovali Slováci, proč to potom vyčítat anacionálním Židům? Příznačný je závěr stati prof. Štefánka v jeho díle Základy sociografie Slovenska:

„Konečný úsudek o existenci Židů na Slovensku bude možno vyslovit, až nastanou normální časy. Ale s určitostí lze říci, že v budoucnosti už nebudou na Slovensku hrát takovou úlohu jako doposud.“

Možná ani sám Štefánek netušil, jakou pravdu vyřkl. Jen nedostatek času ke korekturám – kniha vyšla za války – způsobil, že vědomí hrůzy holocaustu slovenských Židů nestačilo Štefánkovy závěry o slovenských Židech korigovat. Sám se důsledků genocidy zhrozil. Ale i jeho stanovisko špičkového vědce a intelektuála je svědectvím, jak hluboko antisemitismus zasáhl slovenskou duši a dokonce i vědecké myšlení.

Novější historické a etnografické výzkumy přinesly dostatek poznatků o tom, že Židé na Slovensku si nevybírali jen lukrativní lehká řemesla, ale pracovali prakticky ve všech, i těch fyzicky náročných povoláních jako rolníci, chovatelé dobytka, vinohradníci, zemědělští a průmysloví dělníci, sluhové a služky, prostě – zejména v chudých krajích východního Slovenska se museli živit, jak se dalo, dokonce na nejnižší sociální příčce i žebráním. To, že se jich poměrně značná část uchytila ve finančním a obchodním světě a podíl jejich inteligence daleko převyšoval počet nežidovské inteligence, bylo výsledkem historického vývoje, jejich neustálého ohrožení a častého pronásledování, jež vybičovalo sebekoncentraci, disciplínu, systematičnost, skromnost a pochopitelně i touhu po majetku a společenském úspěchu. Jozef Miloslav Hurban, vůdce slovenského národního hnutí, řekl na náměstí v Liptovském Mikuláši roku 1849 při příchodu hurbanovského vojska:

„Podívejte se na Židy. Tento národ, který je roztroušený mezi miliony obyvatel této zeměkoule, žije, zatímco větší národy zahynuly. V čem spočívá síla, jež umožnila zachování židovského národa? Není to nic jiného než věrnost Bohu, jejich čisté mravy, pracovitost, spořivost, střízlivé smýšlení a střídmost. Tomuto národu je zakázáno ublížit. Jejich šlechetný vzor máme následovat i my.“

Bylo ohavným paradoxem, že ti, kdo se o necelé století později k Hurbanovi jako národovci a vůbec ke štúrovcům hlásili, vyzvedávajíce slovenský nacionalismus nad všechny ostatní hodnoty, právě tomuto židovskému národu nejvíc – ve jménu slovenského národa – ublížili, připravili mu úplné vyhlazení, mnohem hroznější, než byly všechny středověké inkvizice a nespočetné pogromy, dalekosáhlejší, než byla starověká diaspora Židů, způsobená římskou říší. Jen ve společenství, kde národní a rasové hodnoty byly vyzdviženy nad základní hodnotu člověka a jeho přirozenou důstojnost, mohlo dojít k nevídané tragédii, jež svými důsledky zasáhla nejen evropské Židovstvo, ale i etické hodnoty celé evropské společnosti.

(pokračování)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

ISBN 80-200-1301-6

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz

Zpátky