Červenec 2005

Záhada české Blair Witch

Jaroslav Pašmik

Mladí umělci putovali kolem zarostlých hrobů, v nichž leží vytěsněné národní dějiny. Poslední květnovou sobotu uplynulo přesně šedesát let od začátku největšího poválečného masakru německého civilního obyvatelstva v Čechách. V Postoloprtech tehdy české revoluční gardy a několik jednotek československé armády postupně „koncentrovaly“ a nakonec postřílely 763 lidí. Zatímco naši politici si na toto výročí naplánovali otevření památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí nebo se odjeli schovat do jižních Čech, zdejší mládež v čele s dramatikem Miroslavem Bambuškem připravila o traumatických událostech jedinečné dokumentární divadlo z odtajněných materiálů ministerstva vnitra a obrany.

Někde v bujném háji

Malé lounské divadlo Multiprostor je obsazené do posledního místa. Před publikem ožívají hlasy českých vojáků vypovídajících před parlamentní vyšetřovací komisí, která na žádost Mezinárodního červeného kříže zkoumala v roce 1947 události postoloprtského masakru. Herci coby důstojníci se střídají před řečnickým pultem a odpovídají na otázky stylizované čtyřčlenné komise. Přesně podle stenografických záznamů se vymlouvají, zapírají, svalují odpovědnost jeden na druhého. Nakonec se ukazuje, že rozkaz ke střílení civilistů snad ani nikdo nevydal. Docházelo k němu jaksi samovolně, protože vojáci prošli těžkými boji na východní frontě a potřebovali si „zchladit žáhu“. Nikdo není potrestán, popravy se bagatelizují, ale dojde alespoň k tajné exhumaci a spočítání těl z velkých jam, do kterých je vojáci naházeli. Po dokumentu se publikum zvedá a nastává druhá fáze projektu: přesouváme se autobusem přímo do blízkých Postoloprt na obhlídku masových hrobů před tamní školou, ve dvou místních bažantnicích a na některých dalších místech.

Ve skupině asi padesáti lidí se prodíráme lesem. Hustý porost tlumí žhavé slunce předčasně propuknuvšího léta. Najednou se lidé vpředu zastavují. „Popravy mohly být tady, ale přesně to nevíme,“ říká průvodce Miroslav Bambušek. Jsme v postoloprtské bažantnici, kde býval za války tábor německé armády a také střelnice Hitlerjugend. V květnu 1945 se přeměnil na internační tábor německých civilistů. O dva roky později tady někde odkryli Češi hrob s 34 mrtvolami. Mezi účastníky obhlídky je také Uta Reiffová, sudetská Němka, která se narodila v roce 1939 v blízkém Žatci. V Postoloprtech přišel o život její otec. „Nevím ale kde, takže objíždím všechna místa,“ říká paní Reiffová. Na místě tábora je dnes škvárové fotbalové hřiště, místo střelnice prales. Žádná tabulka s připomínkou historie.

Přesouváme se do levanické bažantnice kousek za město, kde bylo popraveno 405 lidí. Situace se opakuje. Vítá nás bujný háj, tápeme a brodíme se porostem. Uta Reiffová upozorňuje, že sem někam dávala před pár lety tabulku s počtem mrtvých. Tu už ovšem někdo odnesl nebo ji odfoukl vítr. Když se chceme přesunout k poslednímu masovému hrobu před postoloprtskou školu, autobus se porouchá. Musíme tedy jít ty dva kilometry pěšky. „Je to vlastně cesta, na níž v podobných skupinách absolvovali internovaní lidé před šedesáti lety svůj pochod smrti,“ říká Bambušek.

Pomník problémů

Přicházíme před školu a pátráme po hrobu, ze kterého bylo vyzvednuto 225 mrtvol. Není tu samozřejmě žádné označení. Kousek dál si na zahradě domu užívá piknik starší rodina. Ptáme se, jaké to je, bydlet vedle masového hrobu. Místní starousedlík, kterému může být okolo pětašedesáti let, se napřed nechce bavit, ale nakonec se trochu rozpovídá. „Tady byl protitankový příkop a z něj to vytahovali,“ vzpomíná na exhumaci. Z jeho vyprávění dál vyplývá, že má hrob vlastně částečně na své zahradě. „Stavět tady nějaký pomník? Vždyť by to byl pomník problémů,“ říká muž, který nechce říci své jméno. „Jedni by tam pořád nosili nějaké květiny, druzí by se to pokoušeli zničit.“

Poslední zastávkou jsou bývalá místní kasárna. Vrátný nás ovšem nechce pustit dál, i když ještě před pár dny Miroslava Bambuška s několika dalšími pustil. „Přijeli lidé z generálního ředitelství a dostal jsem příkaz, že dovnitř nikdo nesmí,“ říká starší muž a zavírá železná vrata. Tady se ukazují podivnosti, které pana Bambuška provázely při organizování akce. „Nejprve jsem usiloval udělat divadlo přímo v kasárnách, kde byly koncentrováni němečtí civilisté,“ říká dramatik, „ale Ředitelství věznic, kterému dnes objekt patří, mi to nepovolilo.“ Nevyšel ani pokus uspořádat přestavení v místním kině nebo v jiných veřejných prostorách. Proto se nakonec představení přesunulo do lounského Multiprostoru, který Bambušek sám založil.

Příznačné je také to, že na den divadelní akce vyrazili postoloprtští zastupitelé na výlet do jižních Čech. „Nevěděli jsme o tom dost dlouho dopředu – pouze tři týdny,“ říká starosta Miroslav Hylák (nezávislý). Proč neposlal alespoň jednoho zástupce obce? „Nikdo nechtěl jít. Jsou to tragické věci, já se v nich nevyžívám ani je nevyhledávám,“ říká Hylák. A co vysoká politika? Proč nepřišel například premiér Paroubek? „Nevěděl jsem o tom. Ale i kdybych věděl, tak bych nepřijel. Ničemu by to totiž nepomohlo,“ říká premiér, který ve stejnou dobu navštívil památník Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Vzhledem k tomu, že německý premiér Schröder byl například letos v Terezíně, jaká bude tedy Paroubkova zahraničněpolitická odpověď? „Připravuji článek do novin, kde bych chtěl upozornit na to, že odsun postihl i mnoho německých antifašistů, což nebylo správné,“ říká premiér.

Kdo jsou ti lidé

Mladí Češi ale na představení dorazili v hojném počtu. „Ano, zajímá mě ta historie. Žiji totiž v tomhle kraji,“ říká dívka, které může být kolem dvaceti. „Vyrostl jsem za socialismu a místo paměti mám černou díru, tohle je jedinečná příležitost něco se dozvědět,“ vysvětluje herec Miroslav Mejzlík, který bez nároku na honorář ztvárnil roli jednoho z důstojníků. Zajímavá je účast skupiny studentů z pražské UMPRUM. Ti vytvořili v rámci svého letního semestru logo a videoart k Bambuškově projektu. „Nic jsem o tom dřív nevěděl a dost mě to vzalo,“ říká autor loga Zdeněk Paták. „Ta místa dodnes vyzařují něco zlověstného. Připadám si jako na takové české výpravě Blair Witch.“

V Postoloprtech byl i český Švéd Jiří Adamík-Novák, který přijel do Česka koncem zimy poznat minulost, hledat sám sebe a také studovat na UMPRUM. Bylo mu třináct, když v roce 1980 emigroval s rodiči do Švédska. „Vnímám to představení velmi intenzivně. Vím totiž moc dobře, co znamená patřit k menšině,“ říká. „Je to naprosto neskutečné, že tady nejsou žádné pomníky. Už jen z respektu k mrtvým by tu měly být.“ Nováka překvapuje atmosféra v městečku, které chce jen zapomenout a problém národní paměti ho netrápí. Vzpomíná na švédské kostlivce ve skříni a postoj tamní veřejnosti i politické reprezentace. Během války byl například problematický postoj lidí ze švédských univerzit, kteří odmítali přijmout židovské uprchlíky, protože by jim brali práci (šlo většinou o velmi vzdělané lidi). „To se ve Švédsku pořád připomíná a diskutuje,“ říká pan Novák. „Politici již změnili imigrační zákony, aby se to nemohlo nikdy opakovat.“

Nicméně i u nás to vypadá nadějně. Bambuškův projekt bude mít pokračování v září v Praze, kde dramatik představí vlastní divadelní hru Porta apostolorum, která zpracovává tématiku genocid. Samotné divadlo v Postoloprtech bude mít také ještě reperkuse: toto pondělí (06. 06. 2005 – pozn. red. CS-magazánu) o něm vysílá veřejnoprávní televize krátký dokument v rámci pořadu Reportéři (21.45). Doporučujeme.

(Respekt, www.respekt.cz)