Červenec 2005

Referendum a jak dále

Karel A. Pokorný

Když jsem seděl ve středu 1. června 2005 večer u televize a čekal na výsledek referenda, vzpomněl jsem si na krásné městečko Breisach v jižním Německu, na Rýně, kde vlastně byly 9. července 1950 položeny základy EU. Mají tam na památku tohoto rozhodnutí na náměstíčku před radnicí krásnou sochu Evropy sedící na býku.

Socha zůstává stále stejná, ale chudák Evropa se nám od té doby dost změnila. Pryč jsou ideály, teda v praxi. Jedná se nyní především o peníze. Přituhuje, ekonomika je na tom zle, v Německu je momentálně například 5 milionů nezaměstnaných a z východu fičí vítr a přináší další pracovní síly, ochotné pracovat za zlomek toho, co by musel podle zákona dostat německý dělník. Předpisy Evropské unie to dovolují. Opravdoví politici, kterým skutečně záleželo na Evropské unii, zmizeli. Není možné se zbavit dojmu, že ti různí vysloužilí a zkrachovaní politici dostali od svých stran „trafiky v Bruselu“ jako odměnu. Nyní sedí pevně na svých dobře placených místech a vymýšlejí si zákony a nařízení. Určují kolik vody se musí vejít do prezervativu, aby byl bezpečný (je to 18 litrů), jak dlouhé a jak zakřivené mohou být salátové okurky, jak zahnutý musí být banán a podobné zhůvěřilosti. Uvědomujete si, že kariéru politika, a to i velmi závratnou, je možno udělat bez jakékoliv průpravy, odborného vzdělání, bez jakékoliv kvalifikace? Pohlédněte do dějin. Příkladů je nepřeberné množství.

Není se co divit, že byla referenda o euroústavě pro německého kancléře Schrödera a jeho francouzského přítele Chiraca zklamáním. Už to měli tak hezky připravené. Měli osud v hrsti. Jožka Fischer si už brousil zuby na post evropského ministra zahraničí. Ale nějak to nevychází. Sešli se proto v Berlíně, aby vypracovali něco nového. Možná, že si jenom zaplakali na hrudích. Pusinkovali se před kamerami, že byla hrůza pohlédnout. Jak za Brežněva, neblahé paměti.

Oba jsou politicky stejně vyřízeni. Chirac krizi řeší osobitě, přebudovává kabinet, ale demisi nepodá, přestože referendum bylo vlastně jeho porážkou. Jím dosazený nový ministr vnitra Nikolas Sarkozy ihned po svém nastoupení zpřísnil zákony ztěžující udělováni azylu a chce zavést kvótu pro udělování azylu žadatelům ze severní Afriky.

Jelikož se zřejmě Chiracovi a Schröderovi jejich setkání v Berlíně zalíbilo, sešli se opět v pátek 10. června v Paříži. Schrödera doprovázel ministr zahraničních věcí J. Fischer, ten, který má na svědomí nekontrolovatelný příliv ilegálních „černých“ pracovníků z Ukrajiny. Nařídil totiž před několika lety, aby se udělovala víza bez problémů. Žadatelé dostávali tak zvaná ochranná víza, která jim umožňovala cestovat bez problémů po státech Schengenské úmluvy. Další vyšetřování tohoto případu je momentálně znemožněno většinou hlasů vládnoucí koalice.

Tito dva nerozluční političtí kumpáni se chtějí dohodnout jak se z této prekérní situace dostat. Schröder spolu se Chiracem apelují na Tony Blaira, aby upustil od tzv. anglického rabatu (zajištěného premiérkou M. Thatcherovou před desítkou let), který umožňuje Anglii přispívat do EU pokladny méně, neboť nemá Anglie zemědělství, které by podpory z této evropské pokladny potřebovalo.

Německý kancléř Schröder tušil, že důležité volby v Severním Porýní-vestfálsku, a proto již předem nechal v Bundestagu (kde má momentální vláda většinu asi 4 hlasů ) EU ústavu schválit.

Po prohraných volbách oznámil, že chce vyhlásit předčasné volby, neboť vláda nemá důvěru voličů. Zajímavé je, že podle TED průzkumu, který uspořádala západoněmecká televize 5. června 2005, by bylo 81,1 % německých občanů proti a 18,9 % pro. Už nyní hrozí rozpad rudo-zelené koalice a i v SPD přibývá volání po předčasném odstoupení Schrödera. Za tohoto stavu se má schvalovat evropská ústava. Aby se vše ještě více zkomplikovalo, zjevil se na politické scéně jako podivný pták Fénix, který povstal z popela svého politického výměnku, bývalý předseda SPD Oskar Lafontaine, aby založením nové strany, získal zklamané sociální demokraty. Ve spolupráci s PDS (bývalá komunistická strana v NDR), která jako vedoucího kandidáta zvolila charismatického Gysiho, se kterým se chce pustit do společně do volebního boje.

V Nizozemí byla EU-ústava zamítnuta z pragmatických důvodů. Nizozemci jsou sice stále zastánci sjednocené Evropy, ale ne za každou cenu. Na rozdíl od postoje pana profesora na pražském Hradě sídlícího, mají Nizozemci výhrady například k tomu, že byla opomenuta skutečnost židovských a křesťanských základů současné západoevropské společnosti. Tato skutečnost jim v ústavě chybí. Dále jim velmi vadí příliš rychlé rozšiřování Unie, která už nyní zápasí s problémy, které způsobilo loňské rozšíření o státy, které vidí v EU jenom zdroj peněz. Nizozemcům se nelíbí způsob, jak se zachází s penězi EU, tedy s jejich penězi. Nizozemí přispívá do pokladny EU největší částkou. Ročně to dělá na osobu 180 €, mezitím co Švédsko přispívá 117 a Německo 103 €.

V principu platí Nizozemci 120 € a zbývajících 60 € připočítalo EU jako procenta ze zisku, který získává Nizozemí ze cla z přístavu v Rotterdamu. Ale podle propočtů by mělo Nizozemí odvádět do evropské pokladny ve srovnání s jinými zeměmi 80 €. Zároveň se Nizozemcům nelíbí příliš rychlé otevření hranic a tím i nekontrolovatelný pohyb obyvatel z bývalých komunistických zemí. Benevolentním uvolněním kontrol vzrostla kriminalita. Také je hněvá amnestie španělské vlády, která bez dohody s ostatními státy EU umožnila ilegálním cizincům legalizovat si svůj pobyt a tím pádem také umožnila volný pohyb po Evropě. Toho okamžitě využili, vedle severoafrických přistěhovalců, především Rumuni a Ukrajinci.

Výsledek referenda byl také ovlivněn obavami z dalšího rozšiřování o Rumunsko a Bulharsko, později ještě s hrozbou rozšíření o Turecko. Nizozemci mají po opakovaných nepovedených pokusech o integraci různých azylantů a „gastarbeitrů“ především z islámských zemí, velice smutné zkušenosti. Mezi zdejšími obyvateli se vtipkuje, že východní hranice Evropy budou posunuty na hranice Iráku anebo že Evropa bude integrována do Turecka. Naštěstí zarazili politici v Bruselu, na doporučení hlavní žalobkyně válečného tribunálu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii Carly del Ponte, rozhovory s Chorvatskem o přijetí do EU. Bylo zjištěno, že chorvatská vláda odmítá jakoukoliv spolupráci s mezinárodním tribunálem v Den Haagu a že se tam volně pohybují váleční zločinci, na které je už po léta vydán mezinárodní zatykač.

Po překvapivých výsledcích referend se rozhodl i Tony Blair uložit referendum momentálně k ledu a počkat jak se situace vyvine. Poté, co to oznámil v parlamentě se dočkal posměšné poznámky jednoho z poslanců, který na adresu této euroústavy prohlásil : „Poznám mrtvého psa, když ho vidím.“

V Anglii bylo podle posledních průzkumů proti EU ústavě přes 70 % lidí. Nyní nezbude politikům nic jiného než počkat, na čem se shodnou 16. - 17. června v Bruselu. Vše bohužel ztroskotává na špatné hospodářské situaci v Německu a v Evropě vůbec, na požadavcích nově přijatých států, na různorodosti zájmů těchto států, které ještě zdaleka nejsou zralé pro vstup do EU.

Podaří se vůbec kdy tuto původně dobře míněnou, nádhernou myšlenku jednotné Evropy, uskutečnit? Budeme mít zkrátka zajímavý začátek léta.