Červenec 2005

Takový normální rizikový fond

Marek Pokorný

Ministerstvo pro místní rozvoj řeší zapeklitý problém, který může skončit u londýnské arbitráže: osud takřka půl miliardy korun, které zemi darovala Evropská unie na rozvoj podnikání – většina investic přitom skončila fiaskem a z peněz zbyla zhruba polovina. Arbitráží přitom nehrozí investor, ale paradoxně firma, která se o veřejné peníze starala a velkou část projedla.

Unie pomáhá

Zpočátku to vše vypadalo pohádkově: Unie darovala Česku 430 milionů korun, aby prostřednictvím státem zřízené Nadace pro rozvoj regionů založilo dva fondy na podporu zajímavých projektů a firem. Většinu peněz, přes 300 milionů, dostal do vínku Regionální podnikatelský fond (RPF). Ten si vybral tři desítky projektů, jež se měly stát ukázkou podpory drobného a středního podnikání. Unie také doporučila správce fondů, který se měl o svěřené peníze starat a vybírat investice: byl to Holanďan Gijsberg Boot a jeho firma Czech Venture Partners.

Princip byl jednoduchý stejně jako u běžných fondů rizikového kapitálu: fond nadějné firmě půjčí na rozvoj několik milionů výměnou za podíl v podniku a po několika letech tento svůj zhodnocený podíl prodá dalšímu investorovi.

Vše zpočátku fungovalo jako na drátku – nebo se aspoň zdálo. „Dostávali jsme pravidelné hodnocení a úspěšnost fondu byla jedna z nejvyšších v Evropě,“ vzpomíná tehdejší náměstek ministra pro místní rozvoj Jiří Durčok, pod něhož v letech 1999 až 2002 nadace, a tedy i fond spadaly. Správci fondu tak dostávali roční odměnu za správu (běžná 2,5 procenta ročně z investovaných peněz a třicet procent z případného zisku) přes deset milionů korun.

Naúčtujeme zisk

Počátkem roku 2003 se to ale zadrhlo: na ministerstvo přišel nový náměstek Petr Forman a začal se o výsledky fondu zajímat blíž. Nechal prověřit účetnictví a zjistil, že fond místo vykazovaného zisku třináct procent ročně hospodařil se ztrátou a jen za jeho správu si jeho správce Boot vyinkasoval přes sto milionů – třetinu z investovaných peněz. Správce navíc i při vysoké ztrátě inkasoval odměny za dosažený zisk, jehož dosáhl účetními triky.

Příklad? V roce 1997 vložil fond 80 milionů korun do dřevozpracující firmy SteelTile. Jenže po dvou letech se investice ukázala jako ztrátová, a RPF ji proto z většiny odepsal a hodnotu svého vkladu přecenil na 20 milionů korun. V roce 1999 pak RPF tuto investici – tedy pohledávku vůči SteelTile – vložil do další firmy, ovšem opět za 80 milionů korun. Vtip transakce byl ve vyúčtování: tím, že odepsanou pohledávku vložil za její původní hodnotu, účetně vytvořil zisk 60 milionů korun – a správce si ihned vyplatil odměnu za dosažený zisk ve výši 30 procent, tedy 18 milionů korun. Jinými slovy: papírově zvýšil hodnotu, aby si mohl vyplatit provizi.

SteelTile v roce 2002 zbankrotovala. „Byla to amatérština. Tu firmu řídili sami zaměstnanci, pokud tam byl nějaký investor, tak se vůbec nestaral, co se tam děje,“ shrnuje konkurzní správkyně Hana Klimešová. Pro fond to znamená jediné: uvedených 80 milionů už neuvidí a navíc správci zaplatil odměnu za dosažený zisk dalších 18 milionů. „Je to neobvyklé. Prémie se normálně vyplácejí až z čistého zisku, který přinesou investorům. Tedy poté, co se vrátí investice,“ kroutí hlavou předseda České asociace rizikového kapitálu Jaroslav Horák.

Část viny podle posudků, které si ministerstvo nechalo udělat, nesou diletantské smlouvy, které stát uzavřel se správcem fondů – Czech Venture Partners totiž nejen určoval, kam se bude investovat, ale také kontroloval plnění a doporučoval si odměnu. Na vině je podle posudků ale i nezájem ministerstva o kontrolu, když se s tímto stavem a takovou „kontrolou“ spokojilo.

Náměstek Forman proto v roce 2003 se správcovskou firmou okamžitě rozvázal smlouvy a nechal poslat fondy do likvidace. Proč se to dřív nekontrolovalo? „Nenašel jsem nikoho, kdo by to měl na starosti,“ krčí rameny Forman. „Nikdo mi to nepředal, dozvěděl jsem se o tom náhodou, když jsem našel doklady v bedně na chodbě.“ Samotného Durčoka výsledek překvapuje. „Každý rok se dělal audit, nikdy nebyl problém,“ diví se. „A při svém odchodu jsem vše řádně předal,“ dodává, i když pak připouští, že na protest proti novému mladému ministrovi (do funkce totiž místo Petra Lachnita přišel Pavel Němec) položil funkci a odešel ze dne na den a jen předal seznam komisí, kde je třeba jej nahradit.

Ještě mi dlužíte!

Advokátní kancelář Jaromíra Bláhy, která dělala pro Němcovo ministerstvo právní audit, sice konstatovala, že „v rámci nadace i fondů docházelo opakovaně k porušování zákona“ a „nadace byla založena bez jakýchkoli kontrolních mechanismů a došlo k řadě pochybení odpovědných pracovníků MMR“. I když mohlo podle Bláhy dojít některými transakcemi k trestnímu jednání, „doložení možných porušení zákona by bylo vzhledem k velmi nepřehledné dokumentaci velmi obtížné“ – takže ministerstvo ani nepodalo trestní oznámení. Případ by proto možná zapadl, kdyby jednatel správcovské firmy Boot nepožadoval 35 milionů jako doplatek za své služby a nezačal hrozit arbitráží. „Ty fondy byly úspěšné, dosáhli jsme zisku 310 milionů korun,“ odmítá jakoukoli kritiku Boot (mimochodem: nedávno získal do správy fondy České spořitelny). Kde tedy uvedené peníze jsou a proč se vrátilo pouhých 200 ze 430 milionů – jak popisuje i audit, který si zadalo ministerstvo? „Tento audit neznáme,“ krčí rameny, ale seznámit se s dokumentem a případně vyvrátit jeho argumenty nechce.

Ale zpět k hrozící arbitráži. Forman do ní chtěl jít, ale – loni v létě přišel na ministerstvo Jiří Paroubek, Formana odvolal a zadal nový posudek – a ukázalo se, proč se Boot cítí silný v kramflecích a dovolí si nárokovat další peníze. Nový posudek (vypracoval jej právník Miroslav Jansta) došel k tomu, že smlouvy z poloviny devadesátých let o správě fondů byly tak špatně sepsané a ministerstvo navíc při likvidaci fondů postupovalo tak nešťastně, že není vyloučen Bootův úspěch v arbitráži. Jak bude ministerstvo postupovat, zatím není jasné. „Nyní se tím zabýváme a na základě analýzy přijmeme příslušná opatření,“ říká mluvčí ministerstva Radka Burgetová.

Miliarda ročně

Rizikový kapitál proinvestuje ročně v Česku zhruba miliardu korun. „V průměru desetina investic končí bankrotem – ale ty zbylé úspěšné v portfoliu fondů dávají průměrný roční zisk až dvacet procent,“ říká předseda Asociace rizikového kapitálu Jaroslav Horák, podle něhož jsou opravdu výjimečné případy, kdy investice rizikového kapitálu skončí tak hlubokým prodělkem jako v případě uvedených fondů. Horák sám soudí, že uvedený případ ukazuje, že rizikové fondy utvořené z veřejných peněz nejsou nejvhodnější. A nejen proto, že soukromý vlastník své investice většinou kontroluje lépe než stát. „Vytlačují soukromé investory, investují do věcí, které jsou až příliš rizikové, do nichž by soukromý kapitál nešel,“ říká. V Česku se přitom chystá další fond ze státních peněz – jeho objem by měl být čtyři sta milionů korun a zaměří se na malé začínající firmy zejména v moderních technologiích. Podle Petry Kursové z CzechInvestu – ten právě část peněz do fondu dodá – bude ovšem státní podíl maximálně poloviční a zbytek dodá soukromý investor. „Nejméně pět procent by přitom měl dát i správce fondu, aby byl k jeho výsledkům motivován,“ říká Kursová.

(Respekt, www.respekt.cz)