Červenec 2005

Největší Čech aneb Vítězství 19. století

Jiří Rak

Televizní soutěž o výběr největšího Čecha je důkazem, že lidé jsou v zajetí barvotiskových stereotypů doby obrození.

Televizní soutěž, v níž diváci určují, kdo je "největším" Čechem posledního více než tisíciletí, se nemůže srovnávat s popularitou jiných pořadů. Třeba SuperStar, ve které se na jeden rok vyhledává poskakující postavička, nebo s masovou oblibou mužů, kteří v daný rok dovedou nejlépe na ledě šťouchat klacíkem do kousku gumy. Británie nám ale tento pořad prodala a množství "celebrit" se nám na obrazovce snaží prodat své favority.

Nechávám teď stranou úžasné výroky z nominačního večera, kdy jsme se od Evy Pilarové dozvěděli, že Václav II. neměl rád kočky - odpověď na otázku, proč cítila potřebu sdělit své názory na český středověk širší veřejnosti, ponechávám zpěvačce samé. Stejně tak by bylo možno meditovat nad výrokem Václava Marhoula, že se v knize spisovatele (!) Pekaře dověděl, že Jan Žižka z Trocnova byl obyčejný lapka.

Obdivovatel militárních ctností buď Pekařovu monografii nečetl, nebo nechápal, co čte. V pojetí historika (!) Josefa Pekaře je totiž Žižka "božím bojovníkem", který "umřel chud, jako chud do boje, jenž mu vydal v ruce tolik měst, hradů a tvrzí, vstoupil". Myslím, že i český filmový producent by mohl pochopit, že motivace bojechtivosti loupeživého rytíře je poněkud odlišná. V tomto kontextu jsem ze srdce litoval jediné dva zúčastněné historiky (Petr Čornej a Dušan Třeštík), kteří prostě ani při nejlepší vůli nemohli publiku nabídnout podobné perly.

Samozřejmě by bylo možné podrobně probírat nesmyslnost ležící již v základech celého projektu, který se podobá idiotským otázkám typu: "Jakou knihu byste si vzal na pustý ostrov?". Podobný dotaz samozřejmě může položit jen člověk, který v životě žádnou knihu nepřečetl - rozumný člověk si přece vezme knihu s prázdnými listy, které bude během své robinzonády popisovat.

Boží bojovníci

Stejně tak je nesmyslné rozhodovat se, zda je pro dějiny toho kterého národa významnější odkaz jeho umělců, vojevůdců anebo snad i politiků (osobně bych dával přednost umělcům). Zde lze jen s potěšením kvitovat, že "hlas lidu - hlas Boží" zareagoval jediným možným způsobem a s přehledem vybral Járu Cimrmana. Odmítnutí nominace českého génia je pak možno hodnotit jediným možným způsobem, a to jako křiklavou nespravedlnost.

Způsob, kterým Česká televize zdůvodnila jeho vyřazení, pak v konfrontaci s ostatními, "úředně uznanými" jmény, nemůže obstát. Organizátoři soutěže argumentovali tím, že Cimrman je postavou fiktivní - na to ovšem lze oprávněně namítnout, že fiktivní je i celá řada dalších, do pomyslného televizního klání bez problému zařazených osobností.

Málokdo si uvědomuje, že hlasující diváci nerozhodovali o skutečných historických postavách, ale vybírali povětšinou ze zděděných tradičních obrazů a stereotypů vygenerovaných českým nacionalismem 19. století. Jak jinak je možno vysvětlit, že převážně ateistický národ mezi prvních deset "největších Čechů" zařadil náboženského reformátora Mistra Jana Husa, božího bojovníka Jana Žižku z Trocnova, biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského a hluboce nábožensky založeného Tomáše G. Masaryka? Lze přece s úspěchem pochybovat o tom, že by dnešní člověk pochopil betlémského kazatele usilujícího o co nejvěrnější zachování Kristova odkazu a čistoty jeho učení.

Podobně táborský hejtman a jeho válečníci bojovali za "pravdu Páně" a v centru jejich snažení byl život věčný, pro jehož dosažení ochotně nasazovali své životy pozemské. A kdo by dnes byl ochoten nasadit hrdlo i statky ve sporu o způsobu Kristovy přítomnosti v eucharistii? Jak bychom v dnešní sekularizované době hodnotili Žižkův náboženský fanatismus?

V podobných otázkách by bylo možno pokračovat. Vysvětlení české volby je přitom prosté - hlasující se rozhodovali pro Brožíkův obraz Jana Husa před kostnickým koncilem, pro Žižku známého z pláten historických obrazů a shlížejícího z vrchu Vítkova na pražskou čtvrť nesoucí jeho jméno. V první polovině 19. století totiž rodící se národní společnost, hledající východisko z neradostné současnosti v příklonu k historii, objevila husitství a přihlásila se k jeho odkazu. Bylo to ovšem dědictví fiktivní.

Liberálně a většinou vlažně nábožensky smýšlející vlastenci chtěli vidět v Janu Husovi českého bojovníka za pravdu, aniž by se příliš zajímali o její podstatu. Palacký pak ve svých Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě pojal velkého reformátora jako průkopníka práv svobodně zkoumajícího rozumu, který se i za cenu vlastního života postavil proti oficiálním autoritám (sám velký historik se přitom přiznával, že není schopen číst středověké náboženské traktáty).

Žižka byl zase již od přelomu 18. a 19. století chápán jako velký český válečník - v tomto smyslu také jeho památku připomínala rakouská oficiální propaganda, vyzývající Čechy, aby po příkladu husitského válečníka bojovali stejně udatně proti vojskům francouzské revoluce a později císaře Napoleona. Český nacionalismus ovšem raději viděl Žižkův palcát dopadat na hlavy německých nepřátel.

V tomto národním, a nikoliv náboženském smyslu oslavoval slepého vojevůdce katolický kněz Puchmajer a celá řada dalších autorů. Poslední krok pak učinil historik Václav Vladivoj Tomek, který svého Žižku vybavil atributy moudrého státníka a starostlivého vůdce národa. V této podobě pak Žižka vstoupil do českého historického vědomí, a tak jej také v našem myšlení petrifikovala Vávrova husitská trilogie, respektive jedna její část, v níž roli vojevůdce ztvárnil Zdeněk Štěpánek. Právě tento moudrý a uvážlivý Žižka se umístil na předním místě mezi největšími Čechy, a nikoliv Žižka přísahající pomstu nepřátelům Božím.

Také Jan Amos Komenský zřejmě na televizní obrazovky vystoupil spíše z barvotisků konce předminulého století než z historické skutečnosti. Jeho náboženské názory, jeho víra ve fantastická proroctví ohlašující království Boží na zemi byly zapomenuty a prostor ovládla lichotivá představa velkého českého pedagoga a jímavý obrázek "Jana Amose Komenského, an se loučí s vlastí", který Voskovec s Werichem považovali za kabinetní ukázku "hovadismu".

Památka Tomáše G. Masaryka pak žije dále také spíše jen v sentimentálním obrazu "tatíčka", jak ji prezentoval před několika lety i televizní seriál Zdeňka Mahlera. Masaryk kritický, bourající pohodlné národní mýty, vystupující proti lacinému vlastenčení a statečně vystupující proti běsnícímu národoveckému antisemitismu byl totiž dlouho pro velkou část národní společnosti osobností spíše nepříjemnou.

Mentalita 19. století se ale v seznamu první stovky vyjevuje i tím, kdo zařazen nebyl. Mezi českými světci figurují jména ze středověku, tedy jména známá spíše z legend než z autentických pramenů. Naprosto zde ale chybí velikáni českého baroka: Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu a další autoři 17. a 18. století jsou zřejmě stále ještě vnímáni optikou "Temna".

Podobně ve výčtu postrádáme rodáky z českých zemí, kteří se proslavili ve službách habsburských panovníků, byť to byli významní politikové (například kancléř císařovny Marie Terezie kníže Václav Antonín Kounic) i vojevůdci (jedno jméno za všechny: polní maršál Václav Radecký z Radče). Služba Habsburkům je tedy v českých očích stále pokládána za něco, co je se skutečným vlastenectvím neslučitelné.

Proč Sigmund Freud?

Je samozřejmě sympatické, že se v první stovce vedle postav vyloupnutých z vlastenecké tradice také objevila jména našich německých krajanů, a dokonce i velké císařovny Marie Terezie. I zde se ale projevuje určitá rozkolísanost, související zřejmě se skutečností, že se Němci začali vracet do českých dějin teprve nedávno.

Těžko pochopitelná je zato nominace Sigmunda Freuda. Zakladatel psychoanalýzy je přece bytostně spjat s kulturou a prostředím hlavního města někdejší monarchie, pouhý zeměpisný fakt místa narození je v jeho případě irelevantní. Stejnou logikou by mohli dnešní Rakušané mezi své velikány zařadit Boženu Němcovou, která se narodila ve Vídni.

Rozpaky vzbuzuje i jméno Marie Terezie. Jednalo se nesporně o velikou císařovnu, která vítězně vybojovala zápas o své dědictví a zahájila velké dílo modernizace říše. Co ale probůh dělá mezi velkými Čechy? S jejím jménem je přece spojena i likvidace České dvorské kanceláře, což bylo vnímáno jako zánik jedné z posledních připomínek české státoprávní svébytnosti, a modernizace správy byla provázena i její germanizací. Aby mi bylo dobře rozuměno: rozhodně nechci z národoveckých pozic zpochybňovat císařovnin historický význam, pouze nechápu logiku, která vedla hlasující k její nominaci.

To už bych spíše očekával nominaci třeba Josefa II., jehož reputaci v Čechách sice také kazí zavádění němčiny a ignorování české státnosti, na druhé straně ale byl a je oceňován za svoje reformní dílo. Bez zrušení nevolnictví a zavedení náboženské tolerance si přece nelze představit ani naše národní obrození.

Tradičně negativní obraz monarchie, pěstovaný učebnicemi dějepisu meziválečného i poválečného Československa, se pak jasně projevuje v absenci jmen dvou císařů 19. století. Především mám na mysli Ferdinanda Dobrotivého - panovníka, který jako první udělil svým poddaným základní občanské svobody, vydal ústavu a svolal první zastupitelský sbor. V Čechách navíc požíval obrovské popularity jako poslední korunovaný český král dožívající svá léta na Hradčanech a v severočeských Zákupech.

Komplikovanější je situace v případě "stařičkého mocnáře" Františka Josefa I. Tento monarcha sice své věrné Čechy několikrát rozzlobil (násilně ukončil činnost ústavodárného říšského sněmu a nesplnil svůj slib české korunovace), poslední desetiletí jeho vlády se ale nesla ve znamení klidu a prosperity. Nelze také zapomínat, že právě pod jeho žezlem se český živel vyvinul z malého opomíjeného etnika do podoby moderního národa s vlastní kulturou, vědou i hospodářstvím. Osobně byl císař v českých zemích oblíben i navzdory tomu, že na sklonku 19. století již počínal bolestný proces českého rozchodu s monarchií. Dodnes ale jeho památka žije jako symbol starých císařských a královských časů.

Vraťme se ale na začátek. Z výběru jmen historických postav, a to zvláště v jejich prvních desítkách, zřetelně vyplývá, že české historické vědomí je dosud v zajetí staré národní a liberální tradice, která má kořeny v myšlenkovém ovzduší českého vlastenectví 19. století. Nechci tuto skutečnost napadat ani zesměšňovat (jak je oblíbeným zvykem), pouze ji konstatuji jako realitu. Ostatně se domnívám, že dědictví tohoto věku v naší mentalitě vězí hlouběji, než ukázalo hledání "největšího Čecha".

Právě v tomto kontextu hlasuji oběma rukama pro Járu Cimrmana. V jeho postavě se naše 19. století odráží jako v zrcadle - úctyhodná, ale někdy i komická snaha dohnat Evropu a svět, nadšení nad naším faktickým i údajným prvenstvím, ambivalentní vztah k monarchii, která nám nijak neublížila, ale ani nás nepreferovala. Koneckonců - jestliže se Sigmund Freud narodil na Moravě, Cimrman si naši vlast vybral za místo svého skonu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)