Červenec 2005

Saroš bazmek aneb Labyrint světa maďarštiny

Gabriel Sedlák

Kdysi jsem se setkal s názorem, že i Maďaři jsou Slované. Opravdu cenný příspěvek komunistické výchovy k trvalému míru. Tento postoj byl samozřejmě extrémní. Dnes je zarážející spíš to, že navzdory stoupající jazykové gramotnosti Čechů a Moravanů je ve zdejším prostředí stále rozšířeno přesvědčení, že k správné maďarské výslovnosti stačí běžná orientace v polštině.

A tak spřežka "sz" na sever od Ostravy čtená jako "š" (Szimanowski) má u maďarských slov v Česku týž akustický osud, což je - jak už čtenář patrně tuší - víc než jen hluboké nedorozumění. "Sz" čtou Maďaři jako "s" (Szeged) a naopak prosté "s" na papíře je pro ně souhláskou, která je při vyslovování obdařena do té chvíle latentním háčkem (Budapest).

Minulou středu večer byl například respondent bratislavské redaktorky České televize v titulku představen jako Balász Jarábik. Nějaké "tvůrčí skupině" se asi zdálo, že máme-li někoho oslovovat jako "baláže", není možné, aby se psal Balázs. On se tak ale píše. A jak vidíme, nejen v Maďarsku, ale i u sousedů s maďarskou menšinou. Maďarština je prostě i pro Středoevropany exotická a představuje skoro až nenaplnitelnou výzvu.

Nejspíš s podobně rezignovaným postojem přistupovali k práci tvůrci cyklu Největší Čech, přesněji minulý týden uvedeného dílu o Janu Amosi Komenském. Divák a potenciální člen Komenského elektorátu se dozvěděl, že učitele národů pozval "sedmihradský kníže Rákoči do Sarošpataku". Tak předně: poměrně známé příjmení Rákóczi čteme "rákóci". Smíchu přes slzy se pak neubrání člověk, když ví, že Sárospatak (v překladu blatný potok) vyslovujeme s oněmi dobře utajenými háčky nad oběma "s" a nikoli "sarošpatak", jak zaznělo v dokumentu. Touto kompromisní variantou ("s" na začátku, "š" uprostřed slova) vzniklo kouzlo nechtěného - "sarošpatak" (psáno szarospatak) už není tok plný bláta, ale exkrementů. Přídavné jméno "saroš" použijeme, když mluvíme o člověku, který se z něčeho s prominutím podělal.

Příliš dramatická moje reakce na skutečnost, že potenciálně největší Čech Komenský čelil nejen nepřízni osudu, ale též podkarpatské přírody, nebyla. Přesto bych v té chvíli uvítal "přívěšek na klíče s jedním tlačítkem", o kterém před časem psal týdeník Rozhlas. Autor článku mimo jiné napsal, že pro "jednoduché udělátko", jímž je možné vypnout televizi kdekoliv, existuje "takový pěkný český výraz - bazmek". Bylo by pošetilé žádat zmíněné periodikum, aby po vzoru Newsweeku a jeho skandálu se "splachováním koránu" stornoval svůj článek. Připusťme, že bazmek dnes již českým slovem, ač nespisovaným, skutečně je. Víme ale, kde se vzalo?

O vysvětlení významu tohoto pojmu se loni pokusil Jiří X. Doležal v Reflexu, když zabývaje se formulací "cajzlovské bazmek" z jisté televizní reklamy napsal: "... z maďarštiny odvozeně, vulgárně a pejorativně se tak označuje mužský genitál." Jaký to omyl! V kdysi více maďarských než slovenských Košicích se původní sousloví, které se zde neodvážím napsat, transformovalo do výrazu bazmek, kterýžto je znám jako vycpávka mezi relevantnějšími slovy ne vždy úplně zásadních sdělení tamních slovensky mluvících teenagerů. Jde o obdobu českého "vole". Původním maďarským souslovím se však neoznačuje ani vůl, ani to, co volovi chybí - mužský genitál. Jde o vulgární výzvu k souloži.

Jakkoli jsou Maďaři pro Čechy svým způsobem exoty, alespoň pokud jde o jazyk (a oficiálně už dávno ne sousedy), žijí jich v Česku tisíce, přičemž patrně největší část této menšiny se do své nové vlasti (i když tenkrát v rámci Československa) dostala po druhé světové válce v rámci tehdejšího "stěhování národů". Svoje domovy tedy opustili stejně jako Komenský nedobrovolně. Možná by proto bylo slušné a určitě profesionální, kdyby se v médiích zacházelo s maďarskými jmény a názvy stejně pečlivě jako je tomu v případě jazyků sousedních zemí.

Ostatně jeden nikdy neví, jak se mu taková maďarština v Česku může hodit. Kdyby se například sponzorováním ODS jakýmsi panem Bácsem zabýval hned v roce 1995 někdo, kdo ví, že žádný Maďar se nemůže jmenovat Lájos, ale pouze Lajos, nemohla by celá kauza vyhnít až po více než dvou letech. Takové odhalení by mohlo aspirovat možná i na Pulitzerovu cenu. Ale pozor! Bude-li někdo psát o iniciátorovi nejprestižnější novinářské ceny na světě, měl by vědět, že než Joseph Pulitzer opustil rodné Uhersko, podepisoval se nikoli jako Jószef, ale jako József.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)