Červenec 2005

Sféry vlivu: mýtus, či realita? Jak se za války dělila Evropa

Vít Smetana

Sféry vlivu. Dvě slova, která jako by byla vysvětlením všech našich běd, příčinou desítiletí nesvobody: rozdělili si nás a Západ nás pokaždé zradil — nejdřív v Mnichově, pak v Jaltě. Podobné rozšířené stereotypy je těžké vyvracet, zvláště opírají-li se o práce historiků.

Zejména jaltský mýtus o údajném rozdělení Evropy při konferenci "velké trojky" v únoru 1945 má obdivuhodnou vitalitu a seznam knih, které s ním operují, by přesáhl délku této stati. Podle jeho sofistikovanější verze se Spojenci dohodli na součinnosti tří velmocí při řešení problémů evropských zemí jen "zdánlivě". Obecnost jaltských usnesení dovedla Stalina k závěru, že západní velmoci vlastně uznaly sovětskou kontrolu nad středovýchodní Evropou, v níž dostal zcela volnou ruku. Americký a britský souhlas s posunem hranic SSSR a ustavením "přátelských" vlád v sousedních zemích tak znamenal souhlas s vytvořením sovětské sféry vlivu od Baltského až po Jaderské moře. Následné úsilí — zejména "československých demokratů" — o překonání tohoto rozdělení bylo marné, velmoci už byly dohodnuty.

V anglofonní historiografii se vyprofilovaly různé výklady. Konzervativně-idealistická škola už od padesátých let obviňuje z trpkého osudu východní Evropy a neschopnosti zamezit sovětské expanzi především Franklina D. Roosevelta. Od osmdesátých let ovšem stále více historiků do své kritiky zahrnuje i Winstona S. Churchilla coby nedílnou součást, ba dokonce iniciátora dohody o sférách vlivu, která odsoudila půlku Evropy na milost a nemilost kremelských vládců. Hlavní argument zní: východní Evropa byla "ztracena", protože Angloameričané se nikdy ani nezabývali otázkou, jak tomu zabránit. V šedavém obraze velmocenské zlolajnosti a nezájmu se pak často vytrácí, kdo byl architektem evropského uspořádání na bázi sfér vlivu a kdo spíše sparingpartnerem. A někdy se dokonce zapomíná na to, která velmoc svou zónu postupně proměnila v oblast totální hegemonie.

Při plánování budoucího uspořádání Evropy a světa vycházeli vedoucí státníci protihitlerovské koalice se svými poradci a diplomaty z vlastní historické zkušenosti. Pro Churchilla to byla sláva impéria, kterou chtěl v maximální míře uchovat, Stalin měl v paměti tři vpády na sovětské území během předcházejících 25 let a Roosevelt silný domácí izolacionismus, který po 1. světové válce pohřbil Wilsonovy vize a plány. Střetávaly se tu dva hlavní přístupy. Univerzalistický, podle něhož měly mít všechny národy společný podíl na všech celosvětových záležitostech, a přístup počítající se sférami vlivu, podle něhož by velmoci navzájem uznávaly svou nadvládu v oblastech jejich zvláštních zájmů. V prvém případě měla úlohu garanta bezpečnosti sehrávat mezinárodní organizace, v druhém pak klasický koncept rovnováhy sil.

Naprostá většina členů americké administrativy byla pro univerzalistická řešení mezinárodních problémů. Platilo to i o prezidentovi, jakkoli se nechal příležitostně zlákat k úvahám o sférách vlivu. Vždy však byl přiveden zpět na "správnou cestu" — ať už státním tajemníkem Cordellem Hullem nebo svým klíčovým poradcem Harry Hopkinsem. Sověti, tedy Stalin a podle něj všichni ostatní, uvažovali naopak výhradně v kategoriích sfér vlivu, přestože je Američané spolu s Brity přiměli tu a tam podepsat nějaké to univerzalistické prohlášení — Atlantickou chartu v roce 1941, Deklaraci Spojených národů v roce 1942, moskevskou Deklaraci čtyř mocností o všeobecné bezpečnosti v roce 1943, Deklaraci o osvobozené Evropě v roce 1945. Churchill byl veteránem imperiální politiky a i jako historik byl zvyklý uvažovat v kategoriích velmocenské rovnováhy. Přesto věřil, že musí existovat nějaký lepší způsob, jak řešit mezinárodní problémy. Také u dalších britských politiků a úředníků Foreign Office jako by se snoubil realismus s idealismem. Pomyslná křivka velmocenské politiky a diplomacie v letech války osciluje mezi dílčími vítězstvími tu univerzalistického, jindy zas realistického principu. S postupem času přitom stále významnější úlohu sehrává Sovětský svaz se snahou vytvořit vlastní sféru kontroly. Hraje se totiž o východní Evropu a o budoucnost Německa. A tam může Stalin od poloviny roku 1943 spoléhat na sílu rozjeté Rudé armády. Úvodní kolo sovětských snah spadá už do roku 1941. Metodou bylo jednání a hlavním partnerem teď nikoli Joachim Ribbentrop, ale Anthony Eden. Při jeho prosincové návštěvě Moskvy vznesla sovětská strana vedle žádosti o potvrzení své západní hranice z 22. června 1941 (tj. územních zisků z doby spolupráce s Německem) také požadavek na uzavření poválečných paktů s Rumunskem a Finskem, jež by SSSR opravňovaly zřídit na území obou států vojenské základny. To vše se mělo objevit v tajném dodatku britsko-sovětské spojenecké smlouvy. Eden považoval za taktické akceptovat územní požadavky, ovšem nikoli vojenskou okupaci dalších států. V dubnu 1942 Kreml od tohoto cíle upustil; na takové otázky měl dost času. Po nátlaku Američanů se nakonec do textu smlouvy, podepsané 26. května 1942 při Molotovově návštěvě Londýna, nepromítl ani požadavek na uznání hranic z roku 1941. Zůstal ovšem základním sovětským válečným cílem.

Jiný neúspěšný pokus: krátce po německém útoku bylo exilovým vládám Polska, Jugoslávie a Československa nabídnuto vytvořit v Moskvě "národní výbory", jež se měly starat o vojenské jednotky na sovětském území. Nebezpečí vzniku alternativních vlád pod sovětskou kontrolou bylo tady natolik zřejmé, že se tři slovanské vlády ve své negativní reakci vzácně shodly: Poláci návrh zcela ignorovali, Jihoslované odmítli a prezident Beneš alespoň podmínil vznik výboru jeho podřízeností vládnímu delegátovi vyslanému z Londýna. Moskva plán opustila a přikročila k výměně vyslanců s exilovými vládami.

O SVĚT BEZ ALIANCÍ

Edvard Beneš byl v meziválečném období spíše univerzalistou. Mnichov ovšem otřásl jeho zahraničněpolitickými východisky: uvědomil si, že světová organizace jeho zemi bezpečnost nezajistí, a že navíc důsledná aplikace univerzálních principů, například práva národů na sebeurčení, může jít proti československým zájmům. Zásady Atlantické charty považoval za potenciálně nebezpečné. Když byl na sklonku roku 1941 informován přítelem Československa a v letech 1939 - 41 zástupcem u jeho exilových struktur Robertem Brucem Lockhartem o sovětských územních požadavcích (Besarábie, baltské státy a územní zisky ve Finsku), zareagoval skutečnou lekcí z reálpolitiky: doporučoval vyhovět — odměnou za to, že na sebe sovětské ozbrojené síly váží 80 % německých sil a 50 % japonských. Druhou linii sovětských ambicí mělo podle Beneše tvořit Polsko, Podkarpatská Rus, Maďarsko, Balkán a Černé moře. Tam bylo možno dosáhnout uspořádání 50 : 50. Už v úvodní fázi války uměl Beneš uvažovat v kategoriích sfér vlivu, dokonce ve formě ne nepodobné "procentní dohodě" z října 1944.

Britská koncepce stabilizace střední a jihovýchodní Evropy ovšem nespočívala v jejím svěření do sovětské péče. Řešení se zvalo federalizace. Proto Britové vítali jednání o vzniku dvou poválečných konfederací (polsko-československé a jugoslávsko-řecké), jež se měly stát jádry větších celků. Celý koncept nakonec ztroskotal. Sovětská strana si jej vyložila jako snahu o obnovení "sanitního kordonu". Mylnou se ukázala představa Foreign Office, že se Stalin spokojí s hranicemi z roku 1941 a bude akceptovat dvě konfederace, jež budou obě zahrnovat rusofilní a rusofobní národy, přičemž spojenectví té severní s Německem bude téměř vyloučeno vzhledem k předpokládané anexi části německého území Polskem a vysídlení německého obyvatelstva z Polska i Československa. Sovětské obavy měly být dále rozptýleny podílem Moskvy na vládě ve světě prostřednictvím Spojených národů a společným řešením evropských záležitostí ve čtyřstranné Komisi Spojených národů pro Evropu. Stalin však dal přednost rozdělení Evropy na sféry vlivu. Na konferenci ministrů zahraničí v říjnu 1943 v Moskvě Molotov všechny konfederační plány vetoval.

Moskva přitom měla v ruce trumf v podobě československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, už téměř nachystané k podpisu. Beneš do léta 1942 dosáhl maxima toho, co bylo reálně možné si během války vymoci na Britech — prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody a rámcový souhlas s odsunem. V červnu 1942 ujistil Molotova při jeho druhé návštěvě Londýna, že nepřistoupí na konfederaci, která bude nepřátelská zájmům SSSR, a že pokud bude nucen vybírat mezi Polskem a SSSR, potom si nepochybně vybere SSSR. Krátce nato přišlo "sovětské veto" konfederaci. Výsledkem následných jednání byl na přelomu let 1942 - 43 Benešův návrh spojenecké smlouvy. Britové v ní spatřovali nebezpečí, obávali se dělení Evropy na sféry vlivu a velmocenských dostihů v uzavírání smluv s "malými spojenci". Přesto postaven před hotovou věc Eden na moskevské konferenci na plán československo-sovětské smlouvy rezignovaně kývl.

Cordell Hull po návratu z Moskvy prohlásil, že díky Deklaraci čtyř mocností o všeobecné bezpečnosti, v níž se USA, SSSR, Británie a Čína zavázaly ke společnému úsilí ve prospěch míru, „už nadále nebude třeba sfér zájmů, aliancí, mocenské rovnováhy či žádného jiného zvláštního uspořádání, s jejichž pomocí se státy v neblahé minulosti snažily zajistit svou bezpečnost či prosadit své zájmy“. Podpisem československo-sovětské smlouvy z 12. prosince 1943 však právě jedna taková sféra zájmů vznikala. Přitom nešlo jen o garanci bezpečnosti; byl domluven program úzké vojenské i hospodářské spolupráce a Beneš i Molotov se vyslovili pro koordinaci zahraniční politiky. Důležité memorandum z pera Molotovova náměstka Ivana Majského o mezinárodní situaci a sovětské politické strategii z ledna 1944 označilo Československo za baštu sovětského vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě.

A Beneš toto přesvědčení posiloval - zejména ujištěními, že Československo bude stát po boku Sovětů v příští válce, v níž Západ užije Německa proti nim a na niž je třeba se dobře připravit. Vykládal to v červenci 1944 sovětskému velvyslanci Lebeděvovi v Londýně a v březnu 1945 Molotovovi v Moskvě. Efektivně tak podporoval paranoidní Stalinův pocit ohrožení ze strany Západu a současně podemílal základ své politické koncepce — poválečnou spolupráci velmocí coby nezbytnou podmínku existence nezávislého Československa. Britům ani Američanům se tyto Benešovy výroky naštěstí nedonesly. Jak si poznamenal Hubert Ripka, kdyby se tak stalo, měli bychom z toho hroznou patálii. Samotná politika přátelství a spojenectví se SSSR se ovšem v průběhu roku 1944 zdála racionální — zejména ve srovnání s bezvýchodným postavením, do něhož se dostala polská vláda v Londýně. Především americká diplomacie začala Československo vnímat coby test case sovětských záměrů.

Na konferenci "velké trojky" v Teheránu Churchill souhlasil s posunem polské východní hranice na linii nesoucí už od pařížské mírové konference jméno lorda Curzona. Dopustil se však chyby, když na oplátku nepožadoval znovunavázání sovětsko-polských diplomatických styků, přerušených v dubnu 1943 po odhalení katynských hrobů. Spokojil se se Stalinovým souhlasem s územními kompenzacemi Polsku na úkor Německa. Tou dobou už Kreml vytvářel z polských "vlastenců" těleso, jež bylo v červenci 1944 instalováno v Lublinu jako Polský výbor národního osvobození a koncem roku se změnilo v prozatímní vládu. Jak to formuloval realista Beneš: „Vytvoří se časem nějaká nová vláda na území Polska a ta nebude chtít mít nic společného s vládou londýnskou“. Adresáty jeho výroku byli 12. prosince 1943 v Moskvě Stalin s Molotovem.

Roosevelt do jednání o Polsku pokud možno nezasahoval. Už v Teheránu se Stalinovi vymluvil na voličský potenciál šestimilionové polské menšiny. "Přivést Poláky k rozumu" se tedy po celý rok 1944 snažil Churchill. Mnohdy velmi tvrdě naléhal na to, aby souhlasili s územním posunem na západ, a od léta 1944 také aby hledali kompromis se zástupci lublinského výboru. Lze se samozřejmě pohoršovat nad tím, že se Churchill od SSSR včas nedistancoval a nepostavil se na stranu polské exilové vlády — například když mu začalo být jasné, že smrt tisíců pohřešovaných polských důstojníků skutečně měly na svědomí jednotky NKVD, nebo když Stalin nechal v létě 1944 cíleně vykrvácet Varšavské povstání. Jenže — přes to všechno Rudá armáda zabíjela Němce, a to ve velkém. Ty Němce, kteří v letech 1940 - 41 rozbombardovali anglická města a zanechali za sebou 180 tisíc mrtvých a raněných. Britové a Američané jim to oplatili desetinásobně. Kobercové nálety však samy o sobě Německo do kolen nesrazily; obyvatelstvo ještě více zatvrdily a hospodářství poškodily jen omezeně. Lze si vůbec představit následky definitivní roztržky mezi SSSR a západními Spojenci v roce 1943 či 1944? Ať už by vedla k čemukoli, zvýšila by snad naději, že Moskva, zcela nespoutaná ohledy na Spojence, ustaví ve východní Evropě demokratičtější vlády?

Churchill, jak známo, měl alternativní strategii — invazi na Balkáně. Ovšem v balkánských horách by spojenecká materiální a technická převaha přišla nejspíš podobně nazmar, jako při téměř dvouletém dobývání Itálie. Rudá armáda se zatím mohla přehnat severoněmeckými rovinami až k Atlantiku a "osvobodit" Dánsko, Nizozemí a Belgii. „Zvýšila by výměna Antverp za Prahu anglo-americkou bezpečnost“ ptá se Warren Kimball. S přiměřenou dávkou skepse můžeme za Prahu dosadit Sofii či Bělehrad.

MUSÍME SI DÁT POZOR

Na jaře 1944 už bylo jasné, že Britové neprosadí žádnou spojeneckou vojenskou akci na Balkáně. Premiér však chtěl na poloostrově zajistit alespoň určitou míru západního vlivu — zejména v Řecku, kam na jaře 1941 vyslal z Afriky britský expediční sbor na pomoc řecké armádě, což Rommelovu Afrikakorpsu otevřelo cestu k branám Egypta. V květnu 1944 Londýn navrhl Moskvě dohodu o vymezení pole působnosti v Řecku a Rumunsku. Sovětská strana ji podmínila souhlasem americké vlády. State Department se postavil proti, ale prezident vyslovil 12. června v dopise Churchillovi souhlas. Opatření zajišťující dominantní britský vliv v Řecku výměnou za rozhodující sovětskou úlohu v záležitostech rumunských měla platit na zkušební dobu tří měsíců a pak podléhat přehodnocení třemi mocnostmi. „Musíme si dát pozor, aby bylo jasné, že nevytváříme jakékoli poválečné sféry vlivu“, psal Roosevelt. Za tři měsíce se situace ve východní Evropě změnila jen k horšímu: Rudá armáda se převalila Rumunskem, obsadila Bulharsko a v Polsku předávala moc lublinskému výboru. V takové situaci se Churchill rozhodl zachránit na Balkáně, co se ještě dalo.

Známá procentní dohoda Churchilla se Stalinem z 9. října 1944, kterou sám premiér zmiňuje ve svých pamětech coby vlastní iniciativu, sloužívá za kardinální důkaz velmocenské perfidnosti. Jak cynické — trvalo to jen pár minut... Ne všichni historikové už zaregistrovali, že moskevská aritmetika neskončila Stalinovou "fajfkou" na Churchillově papírku — umístěnou, jistě ne náhodou, pod navrhovaný poměr v Rumunsku. Čísla byla následující den z Molotovovy iniciativy detailně probírána na jednání s Edenem. Cifry se několikrát změnily, vesměs v sovětský prospěch. Eden se přitom dosti nepochopitelně vzdal původně požadovaného padesátiprocentního vlivu v anglofilním Maďarsku výměnou za lepší skóre v Bulharsku, než žádal Molotov. Licitace skončily 11. října sovětským návrhem na podíl 80 : 20 pro SSSR v Maďarsku a Bulharsku a 50 : 50 v Jugoslávii. V prvých dvou zemích měly být po německé kapitulaci ustaveny sovětské kontrolní komise s americkým a britským zástupcem. V případě Jugoslávie se šéfové diplomacií shodli na potřebě společné politiky.

Co si obě strany od té "přetahované" slibovaly? Churchill i Eden ve zprávách do Londýna zdůraznili, že čísla mají jen symbolickou hodnotu. Naopak Kreml chtěl využít britské iniciativy k tomu, aby svou kontrolu zemí obsazených sovětskými vojsky zaštítil mezispojeneckou dohodou. Podle Elisabeth Barkerové dohoda jen formalizovala už existující situaci — ovšem s tím, že původní procenta podhodnocovala míru sovětské převahy. Postoj americké administrativy, již o průběhu konference "Tolstoj" informoval velvyslanec Averell Harriman, byl nikoli poprvé rozpolcený. Zatímco Roosevelt podporoval praktické kroky, které zajistí, „aby nás Balkán nevtáhl do budoucí ... války“, State Department doporučoval, aby se americká politika vůči Balkánu držela práva na sebeurčení, svobody tisku, obchodních příležitostí či práva na působení amerických spolků. Podle Eduarda Marka řada amerických činitelů počítala s možností „otevřených sfér vliv“: malé státy by přijaly „jistou míru sovětského dohledu nad zahraničními věcmi“ a současně se nadále těšily možnosti „uspořádat si své domácí záležitosti bez vměšování“.

Během několika měsíců se však ukázalo, že Stalin si odsouhlasený "vliv" dokáže představit pouze jako hegemonii. V analýzách amerických i britských sovětologů se stále častěji objevovala otázka, zda jej nebude šířit dál a kde se vlastně zastaví. Když se Britům podařilo — za sovětského mlčení — potlačit povstání řeckých komunistů, Churchill se příliš obával o křehký status quo, než aby byl ochoten protestovat proti komunistickému teroru v Bulharsku a Rumunsku, jak přiznal 8. března 1945 v dopise Rooseveltovi. Kvalitativní rozdíl v přístupu však byl zřejmý: zatímco Britové potlačením povstání vytvořili podmínky pro vznik demokratických institucí a uspořádání svobodných voleb, Sověti v Rumunsku a Bulharsku dosadili do klíčových postů tamní slabé komunisty, kteří pod sovětským dohledem rozpoutali vlnu represí.

I na americké straně se v závěru války vyskytly ojedinělé hlasy volající po rozdělení "sfér vlivu". Asi nejzajímavější byl názor George Kennana, od července 1944 velvyslaneckého rady na ambasádě v Moskvě, který pár dnů před jaltskou konferencí v dopise Charlesi Bohlenovi, svému příteli a Rooseveltovu asistentovi, nabídl chmurný popis mezinárodní situace a namísto dalšího spoléhání na spolupráci s Moskvou navrhl rozdělit Evropu na sféry vlivu: V té angloamerické co nejdříve „obnovit život na úctyhodném a stabilním základě“, naopak východní a jihovýchodní Evropu odepsat, nehodlal-li se Washington postavit ruskému ovládnutí oblasti s použitím veškerých svých zdrojů. Bohlen považoval Kennanova doporučení za naprosto nepřijatelná. Jak později napsal ve svých pamětech, USA se měly alespoň pokusit vytvořit lepší svět. Sám Roosevelt o to určitě usiloval, iluze ovšem neměl. Při lednovém jednání se sedmi prominentními senátory prohlásil, že sféry vlivu jsou realitou, kterou Amerika není schopna zvrátit. Rusové měli podle něj ve východní Evropě takovou moc, že roztržka s nimi by ničemu neprospěla. Prezident věřil v autoritu OSN, do jejíž činnosti se Rusové zapojí a postupně získají důvěru v její mechanismy.

Deklarace o osvobozené Evropě, hlavní výsledek krymských jednání v otázce budoucnosti malých evropských zemí, byla v každém smyslu antitezí vize o pevných sférách vlivu. S odvoláním na znění Atlantické charty tu velmoci garantovaly osvobozeným národům právo svobodně si zvolit vládní formu, v níž chtějí žít, a slibovaly jim veškerou pomoc při vytváření podmínek, které jim umožní, „aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy“. V ožehavé polské otázce pak západní velmoci přistoupily na kompromis, podle něhož měla být prozatímní vláda „reorganizována na širším demokratickém základě zařazením demokratických vůdců z Polska samého a z Poláků v zahraničí“. Stalin předtím západní státníky ubezpečil, že pokud nedojde na frontě ke katastrofě, bude možné během měsíce vyhlásit v Polsku svobodné volby. Obojí se ukázalo být jen cárem papíru.

Od konce března začal Churchill sovětské pošlapávání jaltských závazků tvrdě kritizovat v korespondenci se Stalinem i v rozhovorech se sovětskými diplomaty. Víme, že i Roosevelta krátce před smrtí rozlítily zprávy o sovětském postupu zejména v Polsku natolik, až rozčíleně tloukl pěstí do opěradla svého invalidního vozíku. Harry Truman pak pod vlivem expertů State Departmentu vůči Moskvě citelně přitvrdil, což 23. dubna ve Washingtonu pocítil překvapený Vjačeslav Molotov. Odtud se už odvíjí revizionistická kritika západních velmocí za jejich "konfrontační politiku", jež údajně roztočila kola studené války. Jakkoli je nepřesvědčivá, tezi o souhlasném rozdělení Evropy na oblast angloamerické a sovětské hegemonie silně problematizuje. Churchillovo opakované naléhání na americkou generalitu a prezidenta Trumana, aby americká vojska osvobodila Prahu, ji zpochybňuje ještě víc. Zvláště víme-li, že Eisenhowerovo odmítnutí vycházelo z výroku generála Marshalla, že není ochoten „hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely“.

Když o dva roky později týž George C. Marshall nabídl Evropě program rozsáhlé hospodářské pomoci, byl to vrchol a současně derniéra amerických univerzalistických snah. Výsledkem totiž bylo rychlé zvýraznění hranic sfér vlivu: Moskva neměla čím konkurovat, a tak urychleně přistoupila k sešikování svých satelitů. Masarykova slova o tom, že se ze sovětské metropole vrací jako Stalinův pohůnek, kterými náležitě vypointoval československou poddajnost sovětskému nátlaku, se z ruzyňského letiště vznesla jako smutný epitaf za nadějemi národů středovýchodní Evropy, že se po válce podaří zbudovat lepší svět i pro ně.

Tedy: mýtus, anebo realita? Samozřejmě realita. Ovšem vzešlá z průběhu války coby výsledek sovětských ambicí, nikoli jakéhosi ďábelského ujednání mocných, kteří se domluvili, že půlce Evropy bude vnucen komunismus, aby se v západní části kontinentu mohli lidé spokojeně těšit svobodě a prosperitě. Svět se v roce 1945 nestabilizoval na bázi velmocenské rovnováhy. Začínal čtyřicet let trvající konflikt, jehož první roznětkou se stal právě sovětský postup v zemích středovýchodní Evropy.

O autorovi: Vít Smetana (nar. 1973) působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a přednáší na Fakultě sociálních věd UK. Zabývá se dějinami mezinárodní politiky a diplomacie ve 30.—60. letech 20. století. Editoval české vydání vzpomínek Roberta F. Kennedyho na kubánskou raketovou krizi Třináct dní (Praha/Litomyšl 1999).

LITERATURA

E. Barker, British Policy in South-East Europe in the Second World War, London 1972; Ch. E. Bohlen, Witness to History 1929—1969, New York 1973; D. Brandes, Exil v Londýně 1939—1943, Praha 2003; V. Mastny, Russia's Road to the Cold War, 1941—1945, New York 1979; E. Mark, "American Policy Toward Eastern Europe and the Origins of the Cold War, 1941—1946: An Alternative Explanation", Journal of American History 68, 1981, s. 313—336; W. Kimball, "Churchill, Roosevelt and Post-war Europe", in: R. A. C. Parker (ed.), Churchill. Studies in Statesmanship, London 1995, s. 135—149; L. J. Gibianskij, "Problemy vostočnoj Jevropy i načalo formirovanija Sovětskogo bloka", in: Cholodnaja vojna 1945—1963, Moskva 2003, s. 105—136. A. Schlesinger jr., "Počátky studené války", Soudobé dějiny 1/1997, s. 96—117

(Článek byl převzat z květnového čísla měsíčníku Dějiny a současnost - www.dejiny.nln.cz)