Červenec 2005

Budoucnost žrouta energie

Jiří Sobota

Jak se vyrovnáme se zprávou OECD. Až bude na začátku října zveřejněna dosud tajná zpráva OECD o stavu životního prostředí v Česku, na pochvalu nečekejte. Republika dostane co proto za ohromný nárůst odpadů, průtahy v práci na ekologické daňové reformě a nezadržitelně rostoucí automobilismus. Mimo to si však vládní úředníci a veřejnost přečtou také informaci, kterou už slyšeli mnohokrát – energetická náročnost české ekonomiky je bezmála dvakrát vyšší než ve vyspělé Evropě. A navíc v posledních letech přestala klesat.

Rychleji to nejde

Zprávu OECD, publikovanou vždy jednou za pět až osm let, je podle lidí z ministerstva životního prostředí potřeba brát vážně. Není sice závazná, a vláda se tudíž při její četbě nemusí třást strachem z uvalení nějakých sankcí, přesto bývá zvykem číst ji pozorně. „Je to nejkvalitnější hodnocení, jaké můžeme dostat,“ říká ředitel odboru strategií ministerstva životního prostředí a poradce ministra pro mezinárodní vztahy Jiří Hlaváček. „Bere se za samozřejmé, že vláda země, která je členem tohoto společenství nejvyspělejších a nejsolidnějších států světa, na ni bude brát zřetel.“

To teprve uvidíme. Pokud však jde o samotnou energetickou nenasytnost českého hospodářství, vládní úředníci si podle rozhovorů, které s nimi minulý týden Respekt vedl, zprávu pouze přečtou a rozhodí rukama: nelze nic dělat. Z dlouhodobého hlediska se zdejší spotřeba energie v poměru k HDP přece jenom pomaličku šine dolů. Klid však není na místě: nejde přece jenom o nějakou hru s čísly. Vysoké nároky na energii platíme třeba devastací krajiny, do které se zakusují hnědouhelné doly hrozící prolomit limity a bourat další vesnice, nebo zbytečnými emisemi do ovzduší a tedy vlastním zdravím.

Česká ekonomika je energetickou černou dírou především proto, že je zastaralá. Energii vyrábí v nevýkonných elektrárnách a peníze vydělává v oborech s malou přidanou hodnotou. Energetická náročnost výroby levných kolejnic nemusí být větší, než produkce drahých automobilových plechů, to druhé však neumíme. A tak Česko vyváží koleje do Chile a automobilové plechy dováží. Kromě toho také bydlíme v neutěsněných komunistických panelácích, pracujeme v profukujících budovách a do práce a na nákup jezdíme stále častěji autem. Je to pěkná kupa hodně drahých problémů – jenom zateplení budov by nás podle pracovníků České energetické agentury stálo okolo dvou set miliard korun, úředníci na jednotlivých ministerstvech se ale neumí shodnout, kde se lze pohnout dopředu nejrychleji.

Třeba na ministerstvu životního prostředí to vidí celkem jednoznačně: největší problém nastává už při samotné výrobě energie. V devadesátých letech jsme rychle chtěli zlepšit kvalitu ovzduší a donutili jsme ČEZ k odsíření elektráren. Nebylo to levné. Podnik tedy uzavřel nejzastaralejší provozy a ty ostatní za několik desítek miliard korun vyčistil. Celá procedura však měla jeden důležitý vedlejší dopad: starým elektrárnám se díky investicím prodloužila životnost a jejich už beztak žalostný výkon ještě o pár procent klesl. Podle ředitele odboru veřejné podpory MŽP Miroslava Hájka teď nezbývá, než si počkat do roku 2015, až staré elektrárny dožijí a nahradí je nová generace. Když se to zkombinuje s mixovanou výrobou tepla a elektrické energie – její podíl je u nás okolo 20 %, zatímco v Dánsku nebo Nizozemí až dvojnásobek – výsledkem bude „zásadní zvýšení účinnosti“. Tak zásadní, že podle MŽP budeme možná za vodou. Ne snad, že by nebylo možné hledat úspory v průmyslu, domácnostech, dopravě nebo právě zateplování budov, ty však z pohledu úředníků na životním prostředí nejsou už tak významné.

Naproti tomu na ministerstvu průmyslu si myslí, že nové elektrárny pomohou jenom trochu. Máme velký podíl průmyslu, jako je třeba hutnictví, a tečka. „Nikdy se prostě nedostaneme na úroveň Švýcarska, kde se vyrábějí hodinky, my jsme byli vždycky lídrem ve strojírenství,“ vysvětluje ředitel odboru ekologické energetiky Ladislav Pazdera. A jelikož je naše realita neměnná a historicky daná, musíme podle lidí z průmyslu sázet nikoli pouze na výměnu elektráren, ale na úspory – především v zateplování budov. Jenže v tom je, jak pan ředitel přiznává, problém: ke spoření nemají občané vlastně důvod, energie je tak levná, že se utěsňování spár ani nevyplatí. A zdražit energii, což by se dalo provést prostřednictvím ekologické daně, jejíž neexistenci nám OECD také vyčítá, jednoduše nejde – zvedly by se náklady a snížila konkurenceschopnost. „Úspory prostě nelze nadřadit všemu ostatnímu. Děláme, co jde, my si myslíme, že rychle postupovat nemůžeme,“ říká Ladislav Pazdera. Vyrovnat se přibližně průměru EU bychom podle něj mohli tak za třicet let. Ministerstvo zřídilo k podpoře úsporných projektů Českou energetickou agenturu, její rozpočet je však pouhých sto milionů korun ročně. Pro srovnání: jenom navrhovaná dotace na podporu provozu lignitových dolů na Hodonínsku, jejímž cílem má být zachování tří set pracovních míst, činí sto padesát milionů.

Už se zase těšíme

Obě stanoviska, k jejichž podpoře však v rukou obou úředníků překvapivě chybí konkrétní čísla, pak usmiřuje ředitel české divize soukromé poradenské firmy Enviros Miroslav Malý, která mimo jiné pro vládu vypracovává energetické analýzy. Šéf Envirosu odhaduje přínos nových elektráren i zateplených budov na přibližně stejně velký.

A co nás čeká v nejbližší době? Na stolech ministerstev leží návrh Národního programu hospodárného nakládání s energií na léta 2006 – 2009. Ani z něj se nedozvíme, jaký potenciál v sobě skrývá výměna starých elektráren za nové – začne se s ní totiž až po roce 2010. Do té doby budeme pomocí programů jednotlivých ministerstev spořit celkem asi jedno procento ročně. A někdy po roce 2010 se můžeme těšit na novou zprávu OECD.

(Respekt, www.respekt.cz)