Červenec 2005

Vždyť přece uplácet je tak snadné

Jaroslav Spurný, Marek Švehla

Podle čerstvé vládní zprávy se v Česku stala korupce běžnou součástí života. Jako by boj s ní už nestál politikům ani veřejnosti za námahu.

Když se mluví o korupci v Čechách, často se připomíná tragikomický případ z třicátých let. Tehdy se na českoněmecké hranici stavěla pověstná linie obranných betonových bunkrů. A stavěla se i v čase, kdy už Němci obsadili Rakousko, takže nebylo nic snazšího než opevnění z jihu obejít. Mimo jiné šlo o obrovskou betonářskou zakázku, kterou patrně nebylo jednoduché zrušit – i když peníze byly tak zoufale potřeba jinde. Šlo o korupci? Historik Jan Tesař, odborník na první republiku, míní, že ano, a dodává, že prvorepublikové Čechy měly v tomto směru velmi špatné jméno.

Teď jsme o sedm desítek let dál, korupce ale jako by byla českým prokletím. Přesněji řečeno korupčnická pověst. Na celosvětově sledovaném žebříčku Transparency International se Česko propadá rok od roku níže mezi balkánské nebo jihoamerické republiky. A správci země sice proti úplatkářství už léta bojují tvrdými slovy, prakticky zatím ale nebyli schopni – nebo ochotni – vybavit zemi ani základními nástroji protikorupčního odporu. Jen máloco je přitom pro svobodnou společnost tak smrtonosné jako korupce. Utváří v lidech dojem, že o úspěchu nerozhodují schopnosti a poctivá hra, ale naopak zkaženost a ochota podrazit ostatní, najít si zadní cestičku a potřebné výhody si prostě načerno koupit. Samotný úspěch se pak ale nutně stává podezřelou věcí, jehož nositel nedokázal nic obdivuhodného, naopak zřejmě podstatněji než jiní obešel zákony, morálku, předpisy. Na politické rovině se pak korupčnický fatalismus projevuje nedůvěrou v autoritu a tušením špinavostí za každým stranickým či mocenským rohem. To samozřejmě podvazuje kvalitu života a demokratický systém – platné zákony přestávají být důležité, podstatné je dosáhnout bezohledně svého cíle. Vzato selským rozumem: jak má vlastně postupovat stát, který takovému vývoji propadá a chce ho zastavit? Odpověď by asi snadno našel každý manažer střední firmy. Je třeba vytvořit tým schopných lidí, dát jim peníze, čas, potřebné zázemí, zahraniční pomoc. A spolehnout se na to, že vymyslí, jak s hydrou bojovat. Český problém je, že přes všechny řeči tu zatím nic podobného nevzniklo ani náznakem.

Proč

Otázka tudíž může znít i trochu provokativněji: Je vůbec možné ve zkorumpované zemi přimět zkorumpované politiky, aby s korupcí bojovali? Možné to jistě je, k tomu máme dostatek vzorových příkladů. Třeba teď ze Slovenska, kde v rámci nových pravidel boje proti korupci soudce, právník a další dostávají za braní úplatku doživotní zákaz povolání. Takových příkladů je celá řada a je už trapné pořád je opakovat. Recepty jsou snadné, vyzkoušené, jde jen o politickou vůli, jako například u veřejných zakázek. Všichni, kdo se o ně ucházejí, potichu řeknou, že se uplácí. Dávno už také víme, jaké řešení by pomohlo (maximální průhlednost, žádné tajnosti). Přesto politici dokola omílají svoje fráze o obchodním tajemství. Proč?

Protože to mají v Česku zatím snadné: na opravdový souboj s úplatkářstvím tady chybí viditelná společenská objednávka. Až osmdesát procent lidí přiznává v průzkumech skutečnost, že jim nedělá problém dosáhnout svých záměrů úplatkem – protože to je jistější a pohodlnější cesta než soutěž či dokonce souboj s neochotným či nepoctivým úředníkem. Teprve až se tyhle počty rozpoznatelným způsobem změní, až místo šeptandy začnou otevřené střety či soudní spory, přijde v boji s korupcí opravdový zlom. Což má tu výhodu, že nikdo nemusí čekat, až se rozhoupou „ti nahoře“. V tomhle zápase je opravdu důležitý jeden každý hráč.

(Respekt, www.respekt.cz)