Červenec 2005

Čech částečným Číňanem (Část 6)

Ota Ulč

Hlavní město

Tak tedy letadlem, když jinak nelze. Letišti přidělena identifikační písmena XAL (Sia-men, Amoy), odtud se již létá i do zahraničí - Hongkong, Singapur, k tomu Manila jednou týdně, servis pro zámořské Číňany.

U každých dveří osoba v uniformě, dovnitř vpouští jen po předložení důkazu o právu vznést se k oblakům, cizím či jen domácím.

Uvnitř kontroly jedna za druhou, komplexní procedura, puntičkářská inspekce papírů a zavazadel. Kontroloři a kontrolorky v zelených a bílých uniformách, a když už máme všechno za sebou, toto všechno si ještě jednou nebo více než jednou zopakujeme. Znovu předkládat cestovní povolení od tan-wej, my předkládáme pas od té naší celoamerické tan-wej ve Washingtonu, osoby neobeznámené s latinskou abecedou si v něm listují, stránku po stránce. Vojáček mi začal mačkat knoflíky na magnetofonu. Bleskem jsem mu mašinku vzal z ruky a prstem pohrozil ty, ty, ty. Zvědavec provinilec se začervenal, uchopil kameru chytráka muzikanta a začal demontáží ničit film.

Čínská letecká společnost, dosud státní monopol, funguje pod firmou C(ivil) A(viation) A(dministration) of C(hina). Písmena CAAC se občas nelichotivě interpretují, jako že China Airlines Always Cancels (vždy let zruší) či almost crasher (téměř že se zřítí). V roce 1988 CAAC přejmenovali na AIR CHINA. Neplést si tedy s CHINA AIRLINES, patřícími Tchaj-wanu.

Ledacos jsme se dověděli od přeživších svědků a ještě víc z tisku: stařičké antonovy, neexistující seat belts - bezpečnostní pásy, emergency exit že zacpán zavazadly. Že za letu z Šanghaje do Hongkongu se otevřela velká zásilka krabů, takže se rozlezli po palubě. Což mi připomíná létání po Indii, tam nám slepice pobíhaly vpřed a vzad při několika pokusech o přistání ve svatém městě Váránasí. Kamarád český lékař si totéž párkrát zažil s kozami u Ethiopian Airlines v Habeši.

Došla stížnost na letušky, že za letu do Urumči pojídaly zásobu mandarínek a odmítly se podělit dokonce i s pasažéry v první třídě.

Za letu bývají pasažéři požádáni, aby se přesunuli z přední do zadní části letadla za účelem vyvážení a dalšího pokračování v úspěšné cestě. Též se stalo, že druhý pilot si odskočil na záchod a jaksi nešikovně permanentně se v kukani zarýgroval. Letuška neuspěvši s pomocí vyrozuměla prvního pilota. Jemu se vskutku podařilo spolupracovníka vysvobodit, jenže mezitím se neméně permanentně zaklaply dveře do kokpitu čili pilotního prostoru. Oba piloti byli doslova vedle, venku. Chopili se hasičských seker, násilně se proklestili děrou na pracoviště, bez slova vysvětlení pasažérům. Ty se pouze pokusili uklidnit zatažením záclonky.

Kvalita služeb ve vzduchu že si prý v ničem nezadá s kvalitou počínání na zemi. Poté, co čínský tisk kritizoval nevhodné mravy personálu (jako příklad uveden popuzený úředník plivnuvší do tváře manželce afrického velvyslance), management CAAC vyslovil říznou bolševickou sebekritiku, že věru ano - máme pověst nejhorší letecké společnosti na světě, ale nápravy se budou uskutečňovat pod heslem „lidová letecká společnost pro lid“. Dočetl jsem se, že v oficiálním mezinárodním hodnocení je na posledním místě rumunská společnost TAROM. Osobní zkušenosti mě přiměly k závěru za nejhanebnější letecký podnik pokládat LIAT v karibské oblasti. Tito neschopní, arogantní monopolisté nás trýznili na trase St. Lucia, St. Vincent, Grenada atd. Rozzuřen jsem po návratu napsal dlouhý obžalovací spis a poslal na direktorát na ostrově Antigua, aniž jsem očekával odpověď. Jenže odpověď dorazila, sám ředitel se ozval, naprosto se mnou souhlasil, že ano, nejhanebnější podnik jsou, ale že se na zlepšení pracuje, že velmi oceňují moji námahu neveselé zážitky sepsat a jako výraz ocenění mé námahy nabízejí volňásky pro celou rodinu. Sebekritická vřelost mě natolik knokautovala, že jsem již nezareagoval.

Příjemné překvapení: místo do antikvárního antonova jsme vlezli do současného boeingu. Bez zpoždění jsme odstartovali a přistáli. V porovnání s někdejší mou zkušeností s Aeroflotem (linka Karáčí-Colombo, sovětské letušky - obstarožní báby s drdolem, jídlo nejedlé) tohle teď byla naprostá lahoda. Hezké čínské přívětivé i anglicky švitořící dívčiny nás vítaly za současných obtížných pokusů regulovat příval na palubu. Počínání typické pro země třetího světa: dav se bezhlavě, bezohledně dere urvat si místo, marné vysvětlování, že se tlačit netřeba, že všichni mají prima rezervovaný plac.

Neandertální nomenklaturní typy nejenže nevěděly, jak se zakurtovat (náš muzikant také nevěděl - vždyť to byl jeho první a patrně i poslední let v životě), nedovedly se ani dovtípit, jak si sednout. Na palubu přivlekli zavazadla obludných rozměrů, marně je strkali ke stropu, mezi nohy, do uličky, nedali si poradit, zarputile trvali na svém. Asi jsem se ušklíbl nad chaotickým stavem věcí a letuška postřehla a obstruktivního pasažéra pořádně vypeskovala.

Ač všechny lety jsou vždy beznadějně vyprodané, pár míst zůstává prázdných - pro případ, že by se náhle ukázal na letišti zvlášť významný papaláš a potřeboval svézt. Jestliže nepřijechá, dychtiví zájemci nemohou zaplnit prázdné místo. Však se na letiště vůbec nedostanou, bez letenky je tam nevpustí.

Kapitán dvojjazyčně oznámil trasu (což vůdčí aviatčík Aeroflotu se nám tehdy vůbec neobtěžoval) a slíbil, že nás vyrozumí, až se přiblížíme k řece Jang-c’. Slovo dodržel, nic jsme neviděli, jen co jsme se vznesli, vše utonulo v hanebných mracích.

Čtu tedy stranický tisk, dívám se po okolí, na nos mi sedla moucha. Jak se sem odvážlivkyně dostala? Přilétla z Hongkongu? Z Manily, kde už padl Ferdinand Marcos a jeho hamižná Imelda?

Jsme krmeni, můžeme si vybrat, obě verze kosmopolitní, nečínské. Funkcionáři vyžadovali nášupy a nezřízeně se jimi ládovali.

Před přistáním nám letušky rozdaly suvenýr - tie clip, jak se to vlastně řekne česky? Patentku, pasovadlo na kravatu? Fasovali jak muži, tak ženy.

Brzy odpoledne jsme se z šedivých mraků zhoupli nad neméně šedivou metropoli. Boeing si drcl o povrch, stále pospíchal mnohamílovou rychlostí a nomenklaturní kádry znovu posedl onen amok třetího světa - vstávali, rvali batohy od stropů, padali na sousedy, kymáceli se, však i letadlo se kymácelo, jeden z blbců se hnal otevírat za jízdy dveře, a služební personál mlčel, nereagoval, místo aby poručil „na prdeli dál dřepět a ani se nehněte, dokud vám neřekneme“. Teď by to mělo pořádně trhnout, a tihle dychtiví, bezohlední pitomové se začnou kutálet, přál jsem si jako malý kluk.

Letiště hlavního města země s miliardou obyvatel: nečekal jsem sice provoz jako v New Yorku, Chicagu či Atlantě, ale tohle? Jedno jediné letadélko v pohybu, zimomřivě se třáslo, prcek s písmeny MONGOLIA. Kousek dál se za ním šoulal světově opovrhovaný TAROM. Prsty jedné ruky by pak stačily ke spočítání zaparkovaných zaoceánských velikánů. To v Johannesburgu, v zemi všeobecně bojkotované, je větší provoz.

Ne, že bychom si stěžovali, naopak: nemnožství, nezástup, nenával v Číně, to je vždycky požitek.

V koridoru na zdi nás vítá výtvarné umění, nahé ženské tělo zpodobeno, to se tedy odvázali i zde. Na lodi do Amoye je namalovali jen s jednou nohou, ale tady bylo komplet. Krátce poté jsem se dočetl, že tohle byla první taková opovážlivost v celičké zemi, pořádně tak pohoršivší zejména starší generace.

Moc dobře, předobře, že jsem poslal telegram studentu stipendistovi. Čekal na nás štíhlý, na Číňana značně dlouhý mladík jménem Š’ (vysloveno nikoli Ši, ale něco jako S’šh). Pečlivě anglicky, též francouzsky se vyjadřující, ochotný a hlavně schopný se o nás přespolní tam v bludišti postarat, najít ty správné dveře a vejít do nich, projít jimi, i když chybí klíč. Tím užitečnější byla jeho asistence poté, co se ukázalo, že náš pitoma muzikant, kvůli němuž jsme se pustili do marného boje s byrokratickými mlýny, aby se s námi mohl dostat do vlaku, prokazuje totální neschopnost zařídit cokoli.

First thing first, po vyzvednutí kufrů se řadíme do fronty u přepážky státního turismu CITS. Když se na nás dostalo, vyslovuji požadavek rezervace dvou hotelových pokojů.

„Rezervace neděláme,“ odvětili v dobré angličtině.

„Když ne rezervace, tak nám aspoň dejte informaci, kam jít.“

„Vy nemáte rezervaci?“

„Kdybychom měli, tak bychom se jí asi nedožadovali,“ troufl jsem si uplatnit špetku logiky bílých ďáblů.

„K jaké výpravě vlastně patříte, když nemáte rezervaci?“

„K žádné výpravě. Přijeli jsme sami, individuálně.“

„To jste si měli rezervaci zařídit předem, než jste přijeli.“

Odvětil jsem, že věru velmi jsme se pokusili, dlouhé čekání u telefonů okusili.

„Měli jste přijet se skupinou, organizovaně.“

„Inu, nepřijeli jsme a někde budeme muset bydlet. Přece jste tu od toho, abyste návštěvníkům pomáhali, nebo ne?“ zvýšil jsem hlas.

Zřejmě nejsou, neboť pravili: „Nekolektivním turistům informace zásadně neposkytujeme. Všechny hotely jsou beztoho naprosto obsazené.“ Odvrátili se od nás, aniž aspoň utrousili ono standardní neupřímné slůvko, že jsou sorry.

Přivezl jsem si seznam obyvatelných hotelů, jejich adresy a telefonní čísla. Na tomto hlavním letišti byly k dispozici telefony dva, jeden z nich mimo provoz. Ten fungující jsme okupovali půl hodiny, student Š’ se pustil do práce, vytáčel číslo, čísla, pouštěl mince do skuliny, pokus opakoval trpělivě, nekonečně. Buď to tam nezvoní, nebo to nikdo nebere. Tak i onak se zpravidla stává.

Vzdali jsme se. Pojedeme do města a uvidíme. Vlhké horko, vzduch šedožlutý, moderní autobus se rozjel po úzké asfaltce s napoleonsky vyrovnaným stromořadím. Po polofrancouzském dojmu dojem poloněmecký - totiž bytovky připomínající urychlenou poválečnou výstavbu prvních činžáků v rozbombardovaných centrech. V ulicích hodně chodců, mezi nimi kličkují cyklisté. Činí tak plynně, potichu, jen občas zacvrlikají, cinknou zvonečkem.

Mnozí veteráni zatracují Peking s tvrzením, že je to velikánská vesnice marně hledající být, stát se městem; a že v nejlepším případě se to tu dá porovnat s evropským městem třetího řádu. V roce 1215 Čingischán to tady všechno zapálil a spálil a rovněž zavraždil každého, na koho se mu podařilo vztáhnout ruku.

Autobus nás vysadil na ponurém anonymním nádvoří. Rozhodnuto vydat se k naději jménem Overseas Chinese Hotel, podle mapy by to mělo být blízko za rohem. (Nebylo. Detailní, zbrusu nová, ve Frankfurtu koupená mapa lhala.)

Za bydlem se tedy budeme pachtit taxíkem. V Tchaj-peji jich krouží třicet tisíc, sazby jsou pevné, bez spropitného, a teď dokonce i se slevou pod sazbu, jak už jsem v textu blahořečil. V Pekingu abychom si zvykli na jiné mravy. Student Š’ mi především doporučil distancovat se od naší skupiny, někde se skrýt, že moje kůže a vizáž by nás přišla draho. Však když cizince tady napalují všude, proč by přepravci měli dělat výjimku. Tedy Š’ (posléze i ťululum muzikant se takto osměloval) půjde vyjednávat cenu, a jakmile si plácnou, já se vyhrnu a všichni pojedeme.

Jenže ne v jednom taxíku, neboť zákon dovoluje přepravu maximálně čtyř osob a nás se studentem a muzikantem bylo pět. Nezbývá než vzít vozy dva.

„Všechny hotely - všude je plno,“ informoval nás šofér druhem řeči, který jsem naposledy slyšel na ostrově Majuro v Mikronésii: jako když brebentí čert v doprovodu Mikuláše, aby postrašil křesťanské děti. Jako by kutálel, v hrdle si přehazoval žhavé basbarytonové valouny. To je čínsky?

Zdejší specialita, zejména mezi taxikáři, ujistil student a dodal, že, žel, domů nás vzít nemůže. Rodina (otec architekt, matka vedoucí obchodu, sestra na vysoké partajní) by jistěže nenamítala, ale určitě by ho udal domovní důvěrník. Jedno takové hlášení z uličního výboru, a bylo by po kýžené cestě do Ameriky. Jednou že propašoval Japonce, to mu prošlo, jenže my…

Ano, nevypadáme, Japonci nejsme, nechceme býti, souhlasil jsem s odkazem na Pearl Harbor a nynější agresivní počiny hospodářské povahy.

Dopadli jsme tak, jak jsme se strachovali: ubytovací establishment pro zahraniční Číňany poskytoval přístřeší pouze kolektivně přivezeným předplaceným osobám.

Zatímco jsem se marně mínil soustředit na text v Beijing Review, cosi o hospodářské zločinnosti, samaritán Š’ stál u telefonu, vytáčel a znovu vytáčel. Komunikační možnosti na úrovni Ugandy - buď není linka, nebo to nikdo nebere.

Ještě když už se blížil soumrak, s andělskou trpělivostí se dovolával a všude dostával stejnou odpověď - vše beznadějně obsazeno, převyprodáno, ŕ propos, ceny se zas vzedmuly, cizím ďáblům se už účtuje dvě stě jüanů za komůrku na noc, nám třeba komůrek dvou.

Zbytečno halekati, vždyť my tuto příležitost tak vulgárního oškubávání vůbec nemáme.

Musíme na to jinak, řekl Š’, metodou tou jedinou, která v Číně funguje: PAN-FA čili důmyslnost cesty zadními vrátky, pomocí KUAN-SI čili KONEXÍ. Mé úřední univerzitní styky jsou k ničemu, poněvadž jsem strasti podcenil, nikoho předem neavizoval, a dnes bych beztoho nesehnal, poněvadž je neděle.

Konexe s lidskou tváří. Celou tu dobu si nás místní recepční prohlížel a přehlížel se zřetelnou dávkou glaciálního pohrdání. Dělal dojem tvora, který je oblomitelný asi jako prokurátor Urválek u hrdelních procesů. Š’ se pustil do práce. Neapeloval na lidskost a porozumění mezi národy, ale propovídal se ke společné známosti ze stopadesátého kolena, že jejich vzájemné sestřenice se jaksi potkaly, cosi si slíbily - takto tenoučké pletivo.

Recepční konečně přikývl a napsal doporučující dopis recepčnímu v jiném hotelu, aby se o nás postaral. Ale ovšem, jen ať se nestrachujeme, ubytování v naprosto obsazeném, přeplněném hlavním městě bude, je k mání. Za čtvrtinu ceny, požadované od cizinců.

Dva další, neméně exoticky chroptící taxikáři nás odtransportovali na postranní bulvár, nicméně stále v centru. Budova o patnácti poschodích, nikde v brožurkách o ní ani zmínka. Vystavěli ji před necelým rokem, ale onen proslulý zub instant decrepit novotu už viditelně ohryzával.

Způsob vniku: Š’ se přeptává, u přepážky špitá. Kdosi odchází přivést kohosi. Třetí osoba se přidává do tohoto divně licitovaného mariáše. Znovu odešli a zas přišli. Dávají nám formuláře. Dychtivě je začínáme vyplňovat. Tady to máte, kde je klíč?

Moment, počkat, tak snadno v Číně nelze. S papíry - my s pasy, virtuos s povolením od tan-wej - odcházíme do vyššího poschodí, kde budou zkoumat správnost našich tvrzení.

Do dalších dveří pak k zaplacení nocležného předem. Kolik nocí, tolik platby, jen pak budeme mít nárok na klíč. Zkrátíme-li pobyt, nic se nám vracet nebude, toť též socialismus.

V hodinových hotelích se taky platí předem, pravil jsem synovi.

Jak prý že to vím. Z literatury, jak jinak.

Pokoje malé, ale nikoli miniaturní, se stolečkem, termoskou a čajem, ale bez záchodu, sprchy či umyvadla. Za potřebou nutno odejít, či tryskat do komunální prostory, kde si Číňané holili svých pár chloupků na bradě, prali si prádlo a zejména dřepěli nad tureckou dírou.

Nerovnost pohlaví se uplatňovala i zde. Zatímco my se tam pohodlně vešli, na dámách stavitel ušetřil; stačily dvě fintící se Číňanky, aby pak čekající dav skučel a bolestivě přešlapoval.

Klientela: hrstka bělochů, individuálně se Čínou pohybujících cizinců, vesměs evropská mládež, studenti dorazivší po sibiřské magistrále. Též trocha třetího světa, více pak zámořských Číňanů a zejména domorodých kádrů na služební cestě.

Personál při vstupu do místnosti většinou zaklepal (novinka), ale vůbec neprojevoval aspoň náznak onoho ve světě samozřejmého faktu služebně ekonomické podřízenosti. Jeden platí za službu, druhý za službu je placen, součástí tohoto vztahu je i vesměs předstíraný pocit respektu. V Číně si zaměstnanci počínají značně nepodřízeně. Člověka neobeznámeného se stavem věcí to může zmást, ba i dožrat. Přijde pokojská, posadí se na postel a místo smetáku se v hostově přítomnosti začne zaobírat jeho magnetofonem, například.

Při návratu v nepředpokládanou hodinu jsme zastihli uklízeče, jak se spolu s poschoďovým submanažerem prohrabují v našich proprietách. Jeden zkoumal kameru, druhý listoval v knížce (Honzlová to byla). Provinilci okamžitě předstírali, že hledají papuče (standardní to hotelové vybavení, na rozdíl od ručníků). Priscilla jim začala nadávat, napřed se nedali, vzdorovali, nicméně za neutuchající verbální artilerie se postupně smršťovali.

Se zpožděním mi došlo, že toto dramatické láteření uskutečnila v mandarínštině. „Tak vidíš, že to umíš, trdlo jedno,“ pochválil jsem lingvistku, „vždyť jsem to říkal, že toho blbouna s sebou vůbec nemusíme tahat.“

S komplikacemi omylem přivezený muzikant přece jen prokázal jakousi užitečnost: v každém poschodí fungovalo oddělení pro personál, s ním se skamarádil, směl i nahlédnout do jejich skladu a zvědět tajemství, že vyšším kádrům je přidělován hajzlpapír lepší kvality. Ha, důsledné uplatňování socialistického principu odměňování podle zásluh - čím větší zásluhy, tím hebčí zacházení s konečníkem. Abi tedy uplatnil pan-fa - zadní vrátka: není nad kuan-si - konexe.

Byli jsme svědky uplatňování jiného socialistického principu v praxi: bolševické bdělosti, důvěřuj, ale prověřuj, a zejména kontroluj. Priscillu přišla navštívit přítelkyně společné přítelkyně, osoba politicky nepochybně důvěryhodná, dost vysoko postavená, totiž ředitelka asijského oddělení pekingského rozhlasu. Prochází z fuťienské provincie, s Priscillou se objala jako se znovunalezenou sestrou, šťastně si brebentily v rodném dialektu. Při odchodu jí pak přistrčila papírek, aby podpisem stvrdila její přítomnost od toho do onoho okamžiku. Papírek pak odevzdala u speciální bezpečnostní vrátné. Komplikované, potupné, zbytečné. Kdo se pak prohrabává nakupenými hromadami a zapisuje do miliónů kádrových materiálů?

Náš student ale do hotelu pronikal a z něho odcházel bez bumážek. Buď tedy riskoval, nebo spíš uplatňoval kuan-si, konexi jaksi estébáckou, co já vím.

Nacionalisté na Tchaj-wanu užívají název PEJ-PCHING (Severní mír), kdežto pro komunisty a i pro nás je to PEKING (Severní hlavní město), nyní v pchin-jin psáno BEIJING.

Jak již víme, v roce 1215 Čingischán město zničil, spálil, obyvatele povraždil. Když se pak v roce 1368 podařilo Mongoly vyhnat, vítězná mingská dynastie si zřídila nové hlavní město v Nankingu. (A tam si je zachoval i poslední nekomunista Čankajšek.)

Jako vlastně i všude jinde, z minulosti toho v Pekingu zbylo málo. Vesměs zmizely starodávné brány, hradby, politbyro je poručilo zbourat. Jednak že veškeré kulturní dědictví, veškerá minulost čpěla feudalismem a jednak se zbouráním získaný materiál použil k budování ve stalinském stylu. Výška budovy přitom souvisí s celkovou její prestiží; nesmělo vznikat nic vysokánského v dohledu onoho obrovského prostoru Tchien-an-men - náměstí Nebeského klidu, dějiště řady málo mírumilovných událostí.

Z pokojíku v desátém poschodí jsme se koukali na lány přízemních baráků, depresivní realitu jakoby ubikací s šedivou střechou, řada od řady oddělena uličkou, širokou - tedy úzkou - dva až tři metry. A hanebný vzduch, air pollution, poluce metropole, již rozlezlé do dálky osmdesáti kilometrů. A šestnáctkrát zasviněnější než v New Yorku, tvrdí National Geographic (březen 1989, s. 291).

Vyškemráním lepšího toaletního papíru se užitečnost přivezeného příbuzného vyčerpala. Velké město ho rozhodně mátlo víc než nás, a naprosto se neuměl orientovat v mapě. S tím ale měli potíže všichni Číňané, s nimiž jsme se potkali. Tak tedy v kolébce kartografie, v zemi, kde mapy poprvé vznikly, teď po tisíciletích si potomci nedovedou představit, že tohle je západ, tohleto je sever, že při poměru jeden centimetr na mapě = jeden kilometr v terénu dva centimetry budou znamenat dva kilometry. Potíže s odhadováním jak vzdáleností, tak času: Jak daleko je z A do B, ptám se a dostávám odpověď, že prý podle toho, jak rychle sebou hodím.

Asi je to tím, že za Mao Ce-tunga lid neměl příležitost se s mapami vůbec seznámit. Předpisy o ochraně státního tajemství, poprvé vydané v roce 1951, obsahovaly patnáct kategorií těchto přísných zákazů, mezi nimi i zákaz předpovědi počasí. (Předpovědi se již oznamují, i v televizi, od města k městu, včetně toho, jak pěkně či ošklivě zítra bude v Tchaj-peji na Tchaj-wanu. I nějaké mapy jsou již ke koupi, ale zřejmě bude nějaký čas trvat, než si národ na novinku zvykne.)

Číňané se hodně přeptávají na cestu: ne jednou, ale víckrát, hodněkrát, ověřit si již získané informace. Náš muzikant se ptal stále a na všechno. Pekiňané či Pekinšťané ochotně odpovídali, jakoby nezasaženi onou dost univerzální povýšeneckou sebejistotou, ne-li přímo arogancí obyvatel metropole vůči venkovanům.

Přespolní aby si též při pěším pohybu dali víc pozor, než jsou zvyklí z domova. Větší doprava znamená větší nebezpečí, dodnes platí dopravní předpis císaře z třetího století před Kristem o povinnosti lehčího povozu uhnout těžšímu. Chodec tedy musí uhnout bicyklistovi, ten motocyklistovi, ten automobilistovi za volantem osobního vozu a nad vším trůní šofér náklaďáku, ten je král, rozmáznout může kohokoli - až tedy na moderní výjimku, o níž jsem se už zmínil: právo vozů značky Rudá zástava, převážejících papaláše, právo nezpomalovat, nezastavovat, ať už se jim do cesty dostane cokoli, kdokoli.

Císařské pravidlo se prosazuje i bez ohledu na dopravní signály. Přecházíme na zelenou a do červené se na nás, do nás najednou řítí motocyklista, předpokládající ovšem, že uskočíme. Z nedostatku znalosti předpisů, a nikoli z přebytku sebevražedné statečnosti jsem se ve vozovce zastavil a předpažil vstříc blížícímu se nebezpečí, s gestem připomínajícím Mojžíše, když v superfilmu Cecilla B. de Milla Ten Commandments (Deset přikázání) poručil, aby se Rudé moře rozestoupilo a Izraelité mohli přejít, a uniknou tak Egypťanům z područí. Motocyklistu reakce bílého ďábla natolik zmátla, že šlápl na brzdu, rozmázl se a já pak nad ním karatelsky mával ukazováčkem.

Autobusy jezdí všemi směry (do deseti hodin večer) a též všemi směry se do nich derou milióny pasažérů.

Beijing Review, 15. května 1986: Autobusová státní norma je devět osob na čtvereční metr. V Pekingu je jich dvanáct až čtrnáct. Celkem čtyři tisíce třicet tři autobusy přepravují devět miliónů obyvatel. Na rušné křižovatce přejde za hodinu osm tisíc osm set chodců a přejede patnáct set sedmdesát vozidel a pětadvacet tisíc kolařů. Bicyklů je v městě pět a půl miliónu a ročně další půlmilión přibývá. Dvě osoby zabity denně. (Což tedy znamená, že buď se surový císařský manifest tak úplně nedodržuje, nebo se tento stranický propagační zdroj tak úplně nedrží pravdy, anebo, za třetí, toto město se špatným vzduchem je též místem dobrých krásných zázraků.)

Pekingská podzemní dráha je čistší než newyorská - ovšem všechny podzemky světa jsou čistší a méně nebezpečné, méně mordýřské - a ač je značně napěchovaná, v Tokiu a Mexico City jsem zažil horší. Dosud ale prý platí zákaz vstupu cizincům, nevím proč.

Dojem z ulic, pár kroků od turistického centra: čas jako by se zastavil, takhle to vypadalo na Tchaj-wanu před třiceti lety, přirovnala Priscilla. Skromné obchůdky, dojem z provinčních městysů. Na chodníku pyramidy melounů, na žebřiňácích je přivezli soukromí zemědělci. Občané odpočívají na štokrdlatech ve stínu, páni jen tak ve spodním prádle. Selanka to v končinách, polohou a důležitostí rovnajících se třeba Žitné ulici v Praze.

Tchien-an-men, největší náměstí na světě. Jeho brána se stala národním symbolem, je na letenkách i na plíšku policajtských čepic. Zde 1. října 1949 Mao vyhlásil zrod PRC - ČLR. Zde před tribunou s předsedou a dvaceti tisíci nomenklaturními velikány se shromažďovaly jásající, případně i běsnící davy, milióny rukou mávajících červenou knížkou.

I v poklidnější sezóně sem den co den přijde milión lidí, většina z nich turistů. Koukat, do fronty se stavět a vzájemně se fotografovat. To velmi. Film je drahý špás, nikoli tedy jen já teď a bronzový drak po mně, ale já před bronzovým drakem. Tak ušetřím, a navíc předložím důkaz, kde jsem to všude byl.

Dostavují se i pekingští občané, zejména za večera, když už se ochladilo. Zde na rozsáhlém prostoru se rodiny sesednou, pohodlně se rozloží na tvrdém cementu. Dětičky skotačí nebo se pohrouží do četby v podmínkách zhoršující se viditelnosti. Skupina deseti dvaceti osob se posadí do kolečka, paní a dívky kolena u brady, výhled do podhoubí zaručen. Nedovedu si představit, že by Moskvané polehávali na Rudém náměstí před Leninovým mauzoleem.

Poklidnou pohodu náhle narušil incident - rvačka. Přidáváme se k rostoucímu houfu čumilů, ale moc jsme si neužili. V cukuletu se dostavila policie (poklidně, diskrétně, žádné kvílící sirény), dva zkrvavělí chlapíci od sebe odtrženi, řetízky jim nasazeny a už je odstrkávají k připravenému antonu. Čeká je osm až deset roků káznice - pořádně tedy zpevněná norma. Ony dvě kutálející se dámy v Amoyi si rvačku ukončily bez státní asistence a trestního postihu.

Na náměstí pozoruhodnosti k pominutí:

Muzeum revoluce - veškeré nápisy a vysvětlivky jsou naštěstí jen čínsky.

Památník hrdinů lidu - šestatřicetimetrový žulový obelisk, na něm vytesané revoluční výjevy a též ukázky Maovy kaligrafické zručnosti. Tady se v roce 1976 udál onen Tienanmen Incident, když tisíce občanů se shromáždily truchlit nad úmrtím oblíbeného Čou En-laje a protestovat proti tyranii Gangu čtyř. Přinesli květiny, věnce, nakupili je do víc než desetimetrové výše, přes noc ale vše zmizelo, jak z hrobu Jana Palacha, a dav se rozkatil a začal jednat.

Čou dal přednost kremaci a roztroušení popela. Předseda Mao zvolil - či ho postihlo - faraónsko-leninské řešení s nabalzamováním a permanentní výstavou za sklem.

Maovo mauzoleum - musí se jím rychle proběhnout jako u Lenina. Náš chytrák hudebník se šel postavit do fronty, ptám se ho proč, vždyť se může přeptat, zda Mao tam uvnitř je docela úplně mrtvý - však pořád se na někoho, na něco, na vše přeptává. Odpověděl, že chce dovnitř proto, poněvadž dosud nikdy neviděl mrtvolu. Stavěl by se do fronty k inspekci kteréhokoli nebožtíka. Podivil jsem se, neboť v tu dobu jsem už věděl, že neviňátko Abi se za kulturní revoluce angažoval jako rudý gardista, a ti přece vyprodukovali kopce mrtvol.

Průvodci svěřeným cizincům oznamovali posmrtný Maův ne již kult, ale kurs politického přehodnocení - proměnlivá citace asi jako na spekulační burze proměnlivých hodnot. Mao = 7/3 (70 % správně, 30 % nesprávně činil). „Ovšem názory předsedy Mao Ce-tunga byly v podstatě správné, jak lze zřetelně vidět z jeho omylů“ - tyhle typické kydy. Inu, jsou s tím problémy, zjišťovat, zda Mao byl vlastně maoista; však jeden den byl, a den nato už nebyl.

Velká síň lidu - velká ano, lidová nikoli. Zde se pořádají bankety pro pět tisíc hostů, zde hodoval Nixon. Ostentativní pohostinnost, tak nabádá konfuciánská tradice. Již v dávnověku se dostavovali vazalové s holdem císaři. Šli jsme se do velikánského, stalinsky masivního stavení podívat, měli zavřeno.

Tak, a máme tyhle krásy za sebou. Kráčíme ke konci náměstí, kde na tribuně stával Mao a kde po něm zbyl veliký barevný portrét. Předseda bez vrásek, ale s jednou pořádnou bradavicí, jediný jeho portrét, co jsme v Číně viděli. Též jsme postřehli dvě jeho sochy: jednu u vchodu do pekingské univerzity, kde pak za pár měsíců došlo k značným protestům studentů, domáhajících se demokracie; druhou v přístavu Ču-čou.

Pod portrétem zesnulého předsedy se branou vchází do ZAKÁZANÉHO MĚSTA, odkud čtyřiadvacet císařů, Mingové a Čchingové, po pět století vládlo až do roku 1911. Sem průvodci naženou zahraniční návštěvníky k dvouhodinovému sprintu. Tady si to ale zaslouží prolézat pomalu a pokud možno se zadumat nad obrovitostí místa, a tím i někdejší říše. My v Evropě měli Ludvíka XIV., krále Slunce, ale ve srovnání s Číňany byl vlastně žabař, příštipkář.

Kdysi to bylo město v městě: Peking s branami a vodním příkopem, uvnitř pak Císařské město se svými branami a ještě víc uvnitř Zakázané město s branami, které jediné setrvaly dodnes. Na pozemku o rozloze více než sta hektarů stojí osm set budov s devíti tisíci místnostmi. Ústřední topení si tu zavedli už před pěti sty lety. Funguje dodnes, jenže hůř - ne že by současníci původnímu systému nerozuměli, ale není otop. Je to největší a též nejlépe zachované seskupení historicky cenných, leč nepříliš starobylých budov. Nevydržely, lehaly popelem, podpalovány jak úmyslně, tak z nedbalosti, a navíc i přičiněním přírodních živlů. V roce 1557 zasáhl blesk a shořelo totálně všechno. Sto let poté (1664) agresoři Mandžuové zážitek zopakovali vlastní rukou.

V mezidobí se pravidelně událo něco ničivého: průvod s lucernami, náhlý vítr z pouště Gobi, a už jsme v plamenech. Tytéž - ještě častější - výsledky při kratochvílích s rachejtlemi, čínským to přece vynálezem. Navíc nehodní kleštěnci, nepoctiví funkcionáři, se věnovali žhářství výlučně z hamižnosti - obohacovali se totiž z účtů za znovuvýstavbu, inkasovali procenta ze zisku. Jeden císař víc než vladaření se věnoval tesařství. Když zasáhlo zemětřesení, místo aby to vzal jako omen a třásl se o trůn, tak jásal, zkázu vítal, však mu poskytla příležitost k obnovným pracím, jeho koníčku.

V době dynastie Ming (oni současníci Karla IV., Jana Žižky a až pak ke Komenskému) u dvora sloužilo pět tisíc kuchařů a sedmdesát tisíc eunuchů, většinou negramotných a nevýznamného třídního původu. Vysoké procento jich pocházelo z několika okresů provincie Che-nan, neví se proč. Vůbec se o nich málo ví. O šourek je připravovali na speciální klinice nedaleko Zakázaného města. Operační křeslo se od obyčejných židlí lišilo toliko otvorem na příslušném sedacím místě, pak už jen nůž a šmik. Císařské řezy nebyly příliš ohleduplné, polovina kandidátů je nepřežila.

Číňané si sice na posmrtný život podle našich křesťanských představ nikdy příliš nepotrpěli, nicméně riziko tuto eventualitu zcela zavrhnout přece jen nepodstupovali. A protože jakékoli zmrzačení se pokládá za handicap, za doslovné minus v příštím životě, uťaté moudí si původní majitelé úzkostlivě přechovávali a s sebou nosili ve zvláštním váčku. Při odchodu na věčnost se jim pak třeba podaří ošálit strážní duchy dojmem, že tu přicházejí nepoškozené komplet osoby.

Na mužství zkráceni, o radovánky z tohoto zdroje připraveni, si nakvašenost kompenzovali zlomyslností, lakotou a hromaděním světských statků, které pak beztoho nemohli odkázat neexistujícímu potomstvu. Šidili, tunelovali, rozkrádali státní majetek, měli častá manka, zanedbávali krmení císařských slonů. Tlustokožci se hladem bouřili a působili v okolí paseku, takže pak na opravách si chamtiví cvikýři znovu namazali kapsu. A kromě rozkrádání značně bohatli zcela zákonným prodejem sloního trusu, užívaného jako šampón a tonikum při zvelebování vlasů.

Jak asi záviděli vládci při provozování jeho milostných radovánek? Na destičkách ze vzácného materiálu se zaznamenávala jména manželek, regulérních konkubín i příležitostných souložnic. Po večeři monarcha pohrabal mezi destičkami a poté, co si vybral, kleštěnci spěchali pro šťastlivkyni. Vysvlékli ji do naha, aby zaručili její bezbrannost (bezpečnostní ohledy), vymydlenou ji zabalili do žluté tkaniny, hodili si ji přes rameno a dodali k císařovým nohám. Do zvláštní knihy pak zanesli jméno dotyčné a datum dodávky - kalendářově tak ověřit oprávněnost případného početí.

Rozsah kartotéky byl různý, záleželo na temperamentu vládce, ale pod padesát kusů se prý uskrovňoval jen málokterý asketa. Ti nejzdatnější měli konkubín až dvanáct tisíc a k tomu prima výmluvu, racionalizaci: že čím je jich víc, tím méně si některá může uzurpovat příliš speciálních práv. Jakési tedy horizontální rozmělňování moci při náruživém, neméně horizontálním konání lásky. Úkoly musely uondávat i ty neznamenitější Herkuly. Nepřekvapují pak závěry historiků, že k pádu toho kterého císaře, té které dynastie došlo pro její absolutní vyčerpání.

Pro úplnost dodávám, že císař též zastával rituální, kvazináboženskou funkci - každoročně se musel jeden den postit, nesměl se dotknout ani ženy, ani potravy, chudák jeden.

Bezpečnostní opatření se pramálo lišila od pozdějších praktik v zemích reálného socialismu. Před čtyřmi sty lety italský jezuita Matteo Ricci detailně popsal tehdejší opatrnictví: Císař se na veřejnosti neukazoval. (V r. 1582 přijel Ricci do Macaa a v Číně strávil dvacet let. Důkladným studiem došel ke správnému závěru, že konfuciánství vůbec není náboženství, že tedy lze být jak vyznavačem Konfucia, tak křesťanem. Ricci získával konvertity z nejvyšších kruhů u císařského dvora. Jezuité se těšili důvěře dvora, reprezentovali Čínu při vyjednávání tzv. nerčinské smlouvy (psané v latině), kdy právě jejich zásluhou se s Čínou jednalo jako s rovnocenným partnerem - tedy něco, co značně chybělo v následných smlouvách s Evropany. Jezuité si vůbec nepotrpěli na bosáckou chudobu, což jim zejména vytýkali dominikáni a františkáni; ti posílali do Říma stížnosti, žaloby, udání.)

Když si císař někam vyjel, cestu lemovala tajná policie, záclonky zataženy, a beztoho se nevědělo, ve kterém voze, ve které skvostné kukani ho vlastně přepravují. Podivné tabu: nesmělo se vůbec vyslovit císařovo jméno. Tedy žádné skandování slávy nahnanými poddanými.

Manželka mě přivedla k recepční síni, kde jejího dědečka pasovali na vévodu nebo co.

„Hele, ne tak hlasitě, ať nás někdo neslyší,“ doporučoval český opatrnický poseroutka.

„Však už se to smí,“ konejšil student Š’.

Krásné poetické názvy - tři sály: Sál zachované, střední a nejvyšší pak harmonie. Palác Nebeské nedotknutelnosti. Brána Božského vojenského génia.

Na papírek jsem si poznamenal, ale pak ztratil, takže za přesnost neručím: Pavilon zcela neúspěšného ministra. Letohrádek zdrceného naříkajícího funkcionáře.

Takto krásné názvy jsme nacházeli v leckterých místech země.

S klukem jsme se pustili do formulace jídelního lístku:

Polévka lahodné ctnosti, peprný guláš rozhořčeného draka, nepoctivého tajemníka rizoto, kyselý pudink zasmušilého filozofa, závin přítulné konkubíny, takovéto nevinné nesmysly.

Připomínaly se mi dojmy z Indie, též z Československa. Narvané autobusy, stát na jedné noze. Ve frontě čekat na uvolněnou židli v hospodě.

Studenta Š’ jsem informoval, že si seznamování s Čínou nepředstavuji přepravou v taxících a hodováním v restauracích pro cizince. Smutně souhlasil, co mu zbývalo.

Odvedl nás do solidní jídelny jen pro domorodce. Atmosféra jako v prosperující české pivnici, jenže víc kraválu a mnohem víc špíny. Zákazníci ji vytvářeli naprosto bezohledně. Ohlodanou kost neodložím na talířek, ale odhodím na stůl, nebo, ještě lépe, odhodím někam mimo stůl. Loktem shrnu rýži a zbylou zeleninu. Pak pozor, snadno se uklouzne na mastné, vařenou rýží hojně poseté podlaze. Z personálu někdo stále mete polorozšlapaná rezidua, ale nikdy se nedomete. Š’, zdá se, nechápal náš podiv, že ulice, o něž se starají babky s koštětem a vozíkem, jsou v lepším stavu. Jako v hotelu, platí se předem, s penězi k pultu. Jídlo vesměs stravitelné, pivo ale kupodivu šeredné chuti. Z láhve nám ho číšnice nalila nikoli do půllitru, ale do mělké misky na rýži.

New York Times, 28. května 1986, tedy krátce před naším příjezdem, psaly o státem vlastněných restauracích jako o „místech charakterizovaných jídlem špatné kvality, netečnou obsluhou a dokonalým pohrdáním základními požadavky hygieny (breathtaking disregard for basic sanitation)“. V hlavním městě je už řada soukromých podniků, s krásnými též jmény, například PEKING EXCELLENT HAPPINESS - VYNIKAJÍCÍHO ŠTĚSTÍ HOSPODA. Do jednoho takového štěstí v postranní uličce jsme sami s Priscillou vlezli. Dobrá, na čistotu příliš navyklý návštěvník by tam asi byl právem omdlel, ale ta metamorfóza v jednání, počínání, zacházení! Personál se svižně pohyboval a majiteli natolik polichotila přítomnost cizince, že mi přinesl, daroval mi melouna. Titíž dárci ještě přednedávnem cizince-vetřelce proklínali, klacky je mlátili.

Abychom se z toho zážitku šli projít. Co se takhle projet na kole, na jednom z oněch pěti miliónů registrovaných, k nimž jich půl miliónu ročně přibývá?

Patrně i ubývá, odpadá, neboť to jsou vesměs výrobky, charakterizované křišťálově českým slovem klump, šmejd. Tak tvrdili domorodci. Těžké, bytelné kusy s plechovým krytem přes řetěz bez převodovky, kopie aspoň půlstoletí staré anglické kraksny RALEIGH-PHOENIX, totožné, totalitně, totalitárně jednotné, k uzoufání stejné. A že nevydrží - za rok, nejpozději za dva se fénix rozsype, z popela již nepovstane a chudák majitel musí vydat hodně peněz, aby sehnal taktéž šupáckou náhradu. Vzácný majetek si každý zamyká.

Multimilióny Číňanů se pohybují na stejných bicyklech naprosto stejným tempem - pomalá, systematická, nenamáhavá činnost, krok co krok, šláp co šláp, takhle přesně týmž tempem si šlape celá země. O čem asi zejména přemýšlejí? Jejich jízda je automatická, instinktivní, a ač mysl je třeba v dálavách, těla do sebe nevrážejí. Harmonie, nikoli karambol, to je přece prapodstata konfuciánské tradice.

Š’ sehnal dvě kola a s naším klukem se vypravil na noční safari do ulic. Do parků, kde je živo do pozdních hodin, též do končiny ZHONGNANHAI/ČUNG-NANCHAJ - nového to ZAKÁZANÉHO MĚSTA, kousek na západ od starého. V tomto novém jsou úřadovny a rezidence představitelů strany a vlády. Představitele tato paralela, symbolika pořádně nedemokratické, nelidové posloupnosti neuvádí do rozpaků.

Náš přivezený génius Abi, jemuž jsme začali říkat Einstein a pak už jen Albert, se nočního bicyklového zájezdu nezúčastnil, na kole že nedovede. Sám se ale vydal do ulic na koncert, a protože rovněž nedovede nikam trefit, třeba ho už nikdy neuvidíme, jaká úleva.

Začátkem osmdesátých let vládci vymysleli kampaň, v níž propagovali „civilizované zdvořilé chování“, následovanou kampaní „pěti stresů a čtyř krás“.

Ptám se muzikanta, zda je obeznámen.

Přikyvuje, že nikoli.

Ráno se potkáme v komunální umývárně, a on ani slovo. Jen kouká. Není ani krátkozraký, ani arogantní, ani natolik připitomělý, aby mě nerozpoznal.

Podrobil jsem ho výslechu: „Co řekneš ráno rodičům, když vylezeš z pelechu?“

Nic neřekne. Ani nezabučí. To že se už v Číně nedělá. Vůbec nevěděl, že dělat by se mělo.

Projevil ale ochotu učit se, učit se. Následná rána se stavěl do haptáku a hlásil: „Good morning, Sir Otto.“ Třeba četl Švejka.

Tak je to se všemi, potvrzoval náš kluk, co se kamarádí s holkami na ostrově Ku-lang-jü. Přivede si ho dívka domů, tam v místnosti sedí celý večer jakási paní. Slovo s ní neprohozeno, zatímco mladí žvatlali páté přes deváté. Při odchodu se ptá na totožnost oné ani slovo neprohodivší, náznakem se neprojevivší, snad hluchoněmé osoby.

To že byla maminka, naprosto nehandicapovaná. Dcera je s ní moc zadobře. Ale proč, co to je, jaký to má smysl zdravit se, představovat se, tyhlety zbytečné přežitky?

Převýchovné úsilí pěti stresů a čtyř krás aby zřejmě ještě nějaký čas pokračovalo.

Je dovoleno vlastnit rybičky v akváriu a ptáčky zpěváčky v klecích. Ve všech městech jsou ale nadále všichni psi a kočky v klatbě, mimo zákon. Začátkem padesátých let je z úředního příkazu pobili a v tehdy velmi hladové zemi zpravidla snědli.

Na jihu, jak už jsem poznamenal, jsme postřehli pár kočiček ilegálů, ale neviděli nikoho, kdo by se k těm bázlivým, plíživým, podvyživeným chuděrám hlásil. Byl jsem zvědav, zda v Pekingu spatříme aspoň jedno psisko.

Nespatřili, ale slyšeli, že k jejich vymýcení úplně nedošlo. Naopak, po kulturní revoluci se přeživší mohykáni začali množit a stalo se módou mezi kao-kan c’ti - zlatou mládeží v rodinách potentátů - něco takového čtyřnohého vlastnit. Nejen to, nejlepší přítel člověka se prý stal nástrojem nepravostí, bývá zneužíván chuligány k pronásledování starců, žen a dětí.

V říjnu 1983 úřady oznámily, že v Pekingu ilegálně přežívá ne méně než čtyři sta tisíc psů, a nařídily jejich likvidaci.

Někteří vlastníci své miláčky odvezli do úkrytů mimo město, jiní je raději snědli. Státu se za pouhých šest týdnů podařilo snížit počet o polovinu: dvě stě tisíc utopeno, uškrceno, umláceno, utraceno též nožem a elektrickým proudem. Nejvíc této práce zastaly brigády mladistvých dobrovolníků.

Z kynocidy vyňali psy ve službě policejní, cirkusácké a ve vlastnictví vědeckých ústavů, kde se experimentátoři sami postarají o jejich krátkou životnost. Drahouškové cizinců rovněž vyňati po zaplacení příslušného poplatku. A protože by nebylo socialismu bez udělování podle zásluh, privilegia se poskytují v mnohých podobách. Vdova po proslulém sólistovi pekingské opery vlastní devět čistokrevných kusů ne pekingské, ale perské rasy.

Za půlhodinku se dá z centra dojet do Letního paláce. Na rozdíl od Zakázaného města je to končina méně historická, ale vhodnější k odpočinku, poněvadž je prostornější, rozstrkanější v přírodě.

Na velikánském umělém jezeře, výsledku to roboty sta tisíc kuliů, veslují mládenci a jejich dívky si drží klobouček. Zde z kopce císař přihlížel námořním manévrům. Obranyschopnosti země ale neprospělo zacházení s fondy námořnictva. Nehodná císařovna Cch’-si v roce 1888 probendila rozpočet výstavbou lodi z mramoru. Nepojízdná, bachratá, inu mramorová, dlí na jezeře dodnes. Tak jako dlí na mořském dnu čínská flotila, hanebně poražená ve válce s Japonskem pouhých sedm let po oné mramorové extravaganci.

Pěšinky vedou k palácům, pagodám, pavilónkům. Buddhistický svatostánek, snad pozlacený, se třpytí v pozdním odpoledním slunci. Tradiční čínská architektura hýří barvou červenou, řvavou pokud možno, Letní palác ale obklopuje všelicos, i šedé kulaté tašky na prohnutých střechách mezi rozmáchle si mávajícími větvemi borovic -- scenérie příkladně japonská. Zde se vydovádějí nejen fotografové amatéři, ale i štáby filmařů. Natáčejí tu všelijaké žánry, od romanticko-socialistických slaďáků po heroické, historicky ne vždy příliš přesné opusy.

Letní palác tu není od dávnověku. Taková již byla doba, že ničení se střídalo s budováním. V devatenáctém století tu plundrovaly britské a francouzské jednotky. V roce 1900 za boxerského povstání cizinci na domorodou nepřízeň reagovali použitím zápalek. Nejposlednější ničení vzešlo z domácké iniciativy - Maova kulturní revoluce, ovšem. Dvě velké sochy polehávajících Buddhů zničeny a nahrazeny jedním zcela vztyčeným Mao Ce-tungem. Ten tam teď už rovněž není, inu, historie odplácí.

Vzdor tedy přemnohým dějinným kotrmelcům, zlotřilostem, zhovadilostem tato mimořádně fotogenická melanž znovu a zas vzešla z popela. Prý je to zdejší Disneyland, ušklebují se estéti. Ale vždyť zdejší tvůrci nekopírovali kalifornského všeuměla, spíš tomu bylo naopak. Proč obviňovat originál z nepovedenosti kopie?

Dobře se tu promenovalo, ba meditovalo - v zahradě harmonického zájmu, svatostánku moře vědomostí, azurových oblaků, vzácných mraků, v dvoraně dobročinnosti, vlídnosti a dlouhého věku.

Matka studenta Š’ nemohla pochopit, proč že míníme strávit den v obyčejném autobusu s čínskými turisty, když jsme mohli jet limuzínou, rezervovanou pro cizince.

Inu, právě proto, že jsou rezervované a my jsme sem nepřijeli bavit se s Američany, těch máme doma dost. Míníme jít, jet s lidem, vyslovil jsem gottwaldovsky, pozorovat počínání domorodců.

Na konečné stanici turistických autobusů se jich sešly tisíce. Nicméně se je podařilo naložit a odtransportovat nechaoticky, pro zemi třetího světa necharakteristicky racionálně. Autobusácký personál odpočítával davy - padesát hlav a ani jednu víc - odpískal, a další várka. V osmadvacáté várce jsme se vevalili do osmadvacátého autobusu s proudem tvorů, životem přivyklých nutnosti všude se tlačit, drát, snažit se předběhnout. Dav dopadl na dobytá místa, oddychoval a kolem se rozhlížel se soustředěnou vlídností gladiátorů v římské aréně.

Takhle to tedy vypadalo na začátku. Šofér, který též zastával roli průvodce, totiž oznámil, že pasažéři teď sedí na svých permanentních místech; budou jim patřit celý den, nikdo jim je nemůže uzmout.

Došlo k pozvolnému roztávání. Ona paní, co se dovnitř drala s vervou střečky posedlého buvola a málem mi knokautovala ženu, jež jí promptně v témž běhu vynadala, teď sedí zrovna před námi, dychtivě se přeptává, jak se nám líbí, rodinné fotografie ukazuje, jablko nabízí.

Studenta Š’ se dotazují, jak je to možné, že dostal povolení takhle si vyjet a mluvit s cizinci.

Nemohl předstírat, že je naším turistickým průvodcem - to bychom přece cestovali v extra kajutě - a tak vysvětloval, že jsem jeho učitel a on mi byl úředně přidělen ke službám.

Stejná panelácká předměstí jako na opačném konci Pekingu. Friendship Hotel, masivní moskevské stavení, adresa dlouhodobě sídlících cizinců.

Pílili jsme k severozápadu, ke ZDI, za níž pak už začíná kraj Mongolů. Výlet měl charakteristicky čedokářský říz: trasa nedodržena, některé ze slíbených, zaručených pamětihodností pominuty, zato se jelo prohlédnout si nenaplánovanou naprostou nepamětihodnost.

Hlavní dojem: že Čína ovšem není typická prvotně se vyvíjející země. Nejenže má atomovou bombu a dovede se se svými průmyslovými výrobky uplatnit na světových trzích lépe než Sovětský svaz, ale že výsledky počínání předchozích generací, dědictví věků, jsou tu vidět kolem dokola. Po dědictví právě jedeme, silnice vedou mnoha směry. To v Africe asfalt často končí pár kilometrů za hlavním městem. Silnice, kanály, Zeď - historické výsledky nedobrovolné roboty. Pole obdělaná, ale místo rýže tady roste cosi v podobě chmele, asi fazole. Jedeme do kopců, ke strmým stěnám. Na svazích nové baráčky ze žlutavého kamene dělají trošku dojem italských pohorských vísek.

První zastávka, na parkovišti tucty autobusů včetně nóbl autokarů pro cizince. Vystupovat a mašírovat podél privátního kapitalismu, aspoň dvě stě metrů dlouhého: prodavači nápojů, poživatin, pamlsků a zejména ovoce.

S davem tedy dál vpřed k jakýmsi císařským kobkám. Na této, jakož i na každé další zastávce stále nutno platit vstupné - tři jüany tadyhle a za chvíli zas. Pro nás pakatel, ale pro domorodce ekvivalent celodenního výdělku. A návštěvníci - mnozí z nich za pasem placatou plechovou čutoru s čínským a též anglickým nápisem DRINKING WATER - platí bez reptání. Když přijdou s rodinou, to pak mají pořádné výdaje.

Znovu jsem si tehdy připomněl, že nemravné sumy musí vysolit i Čechoslováci za ubožácké, pateticky plebejské služby, když pak na cestu do kapitalismu s ubytováním v blechárně prasknou celoroční úspory.

Domácí turismus, započatý koncem sedmdesátých let, roste a nadále poroste mnohamiliónově, takže jsme to vlastně ještě stihli. Davy těchto proporcí působí vyloženě depresivně. Stavíme se do fronty zaplatit za právo vstupu na historicky cenné pozemky. Na těch pak do fronty zaplatit za právo slézt patnáct poschodí do hlubin a podívat se v chládku na císařské hrobky. Též tu zaživa pohřbívali chudinky konkubíny. Smýkáni vlevo vpravo, tady že bych se měl proboxovávat k pohledu na vzácné hrnce v temných rozích? Prolítli jsme prostorami, potupivši tlícího císaře nedostatečným zájmem.

Několik zastávek, šofér bez vysvětlení pominul hlavní pohřebiště a odvezl nás k současné socialistické nádheře, k přehradě bez vody. Pasažéři ale reagovali neposlušně, nestádovitě, jakou že to má cenu, mrhat čas u suché přehrady, ke Zdi ať už se jede.

Není patrně pravda, že astronauti by byli něco tvrdili o viditelnosti Zdi z Měsíce. Je patrně pravda, že na její stavbu se spotřebovalo tolik materiálu jako na vybudování celičké Anglie. S projektem se započalo před dvěma tisíciletími, výsledek je pět tisíc kilometrů dlouhý, táhne se přes pět provincií a dvě údajně autonomní oblasti. Nejdelší to hranice na světě, tak drahý podnik, že uspíšil pád tří dynastií (Chan, Tchang, Ming).

Hlupácké je přirovnání k Berlínské zdi, sloužící přece opačnému účelu - lidem bránit v odchodu, nikoli v příchodu. Budeme-li - a zřejmě bychom měli - budovat v USA na jižní hranici zeď proti valícím se latinskoamerickým hordám, bude to ta zeď čínská, a nikoli německá.

Číňané se mínili bránit vpádu agresorů, Zeď měla funkci Maginotovy linie a rovněž neuspěla. Němci ji obešli, Čingischán si pomohl přímočařejší šalbou: „Síla Zdi záleží na statečnosti jejích obránců,“ pravil. A někteří z nich byli koupitelní.

Též to není a nikdy nebyla zeď úplně dobudovaná, komplet, tak jako v Berlíně. Sloužila jako visutá silnice, spřežení po ní pádila. Řetězec věží, obránci se z nich rychle dorozumívali o pohybu nepřátel pomocí kouřových signálů.

Doba ovšem hlodá, zdivo se uvolňuje a požadavky současné dopravy rovněž chtějí své. Stavitelé silnic a železnic již Zeď prorazili s vervou, na niž se nezmohl ani jeden z invazních vetřelců.

K pár pečlivě zrestaurovaných kilometrům tu vodí prominentní návštěvníky. Zde tedy Nixon, Kissinger…

Sem se též hrnou nepřetržitá procesí obyčejných turistů, výsledkem je tlačenice těla na těle. Udrobil se kus svahu, zmizela bezpečná pěšinka, snažíme se prohrabat nahoru, opačným směrem zatím bezmocně padají návštěvníci, všichni máme jemný písek až za ušima.

Nakonec jsme se přece jen prodrali, Zeď se vlní překvapivě příkře, mhouřím oči směrem k dalšímu cimbuří, mlha milosrdně vypomáhá, rozmazává návštěvní davy. Lze si pak na okamžik vsugerovat iluzi dávného věku, jak asi bývalo, když obránci pádili na kobylkách, dorozumívali se kouřovými signály z vlčího trusu a mongolští agresoři přešlapovali tamhle za tím bukem.

Na parkovišti lze nakoupit dryáčnický tovar v mnoha podobách: trička, košile, čepice, kravaty, kapesníky, talíře, hrnečky, hrnce, koberce, na všem též z Měsíce nespatřitelný výjev. Rovněž je možno se u Zdi vyfotografovat na autentickém živém velbloudu. I tam čekala dlouhá fronta.

V císařské tradici silnic, železnic a kanálů se pokračuje. Mezi tzv. bambusovou oponou (nikoli tedy železnou, jako byla ta naše) a touto Velkou zdí vznikla ve Vnitřním Mongolsku (sousedícím s Vnějším Mongolskem, tehdy sovětským satelitem) a nadále vzniká nová, Zelená zeď. Kilometr široká a šest tisíc kilometrů dlouhá bude, delší tedy než původní historická. Bude ochraňovat zemědělskou půdu před ničivými větry z pouště Gobi. Je to největší projekt zalesňování na světě. Porovnejme s ekologickými masakry v oblasti Amazonky, s pokračujícím ubýváním lesů v Indii, Nepálu, s nedbalostí, tragickou netečností v Africe, požírané Saharou píď po pídi. „Sázení stromů je povinností každého neinvalidního občana,“ vyžaduje se v ČLR. Na jihovýchodě u pobřeží se navíc buduje hráz ne proti poušti, ale proti tajfunům.

Elegantní Američanka v dokonale neprakticky bílém kostýmu zavrávorala a chytla se mě se slovy, zda že si může sednout. Jen jsem stačil přikývnout - však moje zeď to není a je to její zadek - a dotyčná se sesula, obtížně oddychujíce.

Odborníci se zmiňují o čínské antisamaritánské tradici, že poskytnout pomoc cizímu nebo vůbec se zamotat do jakékoli nepříznivé situace člověku přináší jen smůlu. S chutí oznamuji výjimku z údajného pravidla. Jen co se bílá sukně dotkla historického zdiva, už se k asistenci nabídly dvě domorodé turistky. Jedna zašmátrala pro flaštičku se zelenou tekutinou, balzámem k oživení, pár kapek na prst, jím pak tři tečky na čelo, dvě na krk a jednu pod nos. Američanka se probudila jako Růženka v pohádce, rybička čilá, děkovala a velmi se divila.

Sdíleli jsme údiv, zase se nám potvrdil respekt pro čínskou medicínu. Připomeňme si, že císař, který započal výstavbu této gigantické pohraniční hradby, též poručil spálit všechny knížky v zemi - s výjimkou agronomických a medicínských spisů. K tématu se ještě vrátíme, jakož i k zázračným flaštičkám, jichž jsme si pak na cestu domů do Ameriky nakoupili větší množství.

„Ony plakáty druhu STRANA JE VELKÁ, SLAVNÁ a VŽDY MÁ PRAVDU už úplně zmizely,“ svěřil se mi jeden učitel a zřejmě v očekávání další mé otázky dodal, že „tuto víru už v sobě nosí jen málokdo“. Že naprostá většina národa podporuje Tengovu politiku, nicméně je na současnou vládu nakvašena: ne že by nesouhlasila s nynějšími reformami, se změnami prokazatelně k lepšímu, ale teď už se všeobecně ví, jak je ČLR pozadu ve srovnání s jinými zeměmi, s Tchaj-wanem zejména. A tento trapný kontrast nezavinil nikdo jiný než komunisté. Tolik že se promrhalo, probendilo, ale teď že se vidí, jak se kolos konečně pohnul ve správném směru. Přání všeho dobrého pak doprovází obava, aby se kurs liberalizace nezvrtl.

Jak ve východní Evropě, tak ve východní Asii hlavní jsou brzdou pokroku zejména ti, kdo cítí, že by je reformy připravily o koryto. Proto jen nominálně přikyvují jim nepohodlnému kursu a sabotují, co se dá. Kádry i lokálního kalibru, veteráni, puritáni v modrých blůzách. Zatrpklá je ona ztracená generace kulturních revolucionářů, rudých gard, rovněž si nelibují vojenští páni, odeslaní do civilu.

Ani ten nejpřísnější kritik, s nímž se mi tehdy podařilo promluvit, nevzal v potaz právo komunistické strany na vládnutí. Vzdor všem kopancům, škodám, zločinům pokládali Stranu, byť i s rezignací, za oprávněnu vládnout.

Tehdy si režim byl dost jistý svou legitimitou a tato sebejistota byla patrna z oficiálního tisku. V deníku China Daily (2. srpna 1986) jsem se dočetl, že šedesát pět procent veřejnosti je přesvědčeno o značném čínském zpoždění ve vědě za Západem. Většina vyjádřila nespokojenost s dosavadními hospodářskými výsledky, zato však důvěru v budoucí vývoj. Odpovědi na otázku „Jak jste spokojeni se svým životem?“: Ano (1,4 %), poněkud (20 %), nepříliš (49,9 %) vůbec ne (28 %).

Následovat příkladu hrdinů - velká to čínská tradice, víc než v Sojuzu s jejich Pavlíkem Morozovem, hrdinou udavačem. Lei Feng, voják, co se obětoval, vždy dobře činil, chromým stařenkám pomáhal přes ulici. Knihy, brožurky, plakáty, divadelní hry, filmy a písně, vše výzvy k následování.

Doba už je ale jiná. V létě 1982 v provincii Šen-si se devětašedesátiletý zemědělec topil v žumpě a čtyřiadvacetiletý student medicíny Čang Chua skočil, aby ho zachránil, a sám se utopil. Načež agitprop rozjel novou kampaň „učit se, učit se“ a špatně pořídil. Mládež odpověděla, že nepokládá takovou oběť za racionální, že smyslem života přece není utopit se ve výkalech lidských a zvířecích.

Jiné hrdinné modely se rovněž neuchycují, vzdor velké reklamě. Tak dopadl propadl slévač Čou Jung-li, budovatel k neutahání, už splnil normu na deset let dopředu, a aby ještě více mohl budovat, tak si do slévárny před martinskou pec přestěhoval postel.

Kdepak, doba je jiná, opakuji. Pět měsíců těhotná dělnice Čchen Jen-fej skočila v Šanghaji do potoka a úspěšně vylovila topící se ženu. Když připlavala ke břehu, zjistila, že jí někdo ukradl kabelku. Bez peněz, s pořádným nachlazením a rozčarováním spěchala od služby společnosti do soukromí domova.

Co by asi na toto všechno předseda v mauzoleu na náměstí, kde před ním v transu pochodovávaly milióny příslušníků tehdy mladé generace? Cituji:

„Mladší generace již nesrovnává svůj život s tím, co bylo v minulosti, tak, jak činili její předchůdci, nýbrž srovnává svůj život s životem svých současníků v jiných zemích… Mladí odhodili koncept tradičního puritánství… Otevřením země do světa se lid seznamuje se světovým pluralismem, který pak mění společenské hodnoty… Tendence k pluralismu je nevyhnutelná.“

Tolik tehdy vládní tisk

Dobová učebnice tvrdí, že na Západě v kapitalismu nutno za rozhodující hodnotu pokládat peníze a na Východě v reálném socialismu moc.

A v Číně? Touto hodnotou tradičně bylo vzdělání, tak se již zdůrazňuje od dob Konfuciových. Jen rýže byla o krapet důležitější.

Načež se v naší době dostavila kulturní revoluce, jejímž jediným pozitivním výsledkem byla diskreditace ideologie. Tato absolutní ztráta víry je klíčem k porozumění dnešní Číně. Však pomatený experiment vědeckého socialismu pořádně přizabil možnosti modernizace, za sebou nechal spoušť, víc než sto miliónů analfabetů. Oficiálně se přiznává, že z počtu sta jednačtyřiceti zemí se Čína, země s tak obrovskou kulturní tradicí, ocitla na stém třináctém místě v percentuálním počtu mládeže, majícím přístup k vyššímu vzdělání.

Mnoho, přemnoho mladých by chtělo získat vzdělání v zahraničí. Patrně všechny větší americké univerzity už dostávají z Číny žádosti o přijetí a finanční podporu. Přijmout ke studiu je jedna věc, poskytnout stipendium je zcela jiná záležitost. Peněž je vždy míň než kvalifikovaných žadatelů. V našem oddělení politických pavěd jsme produmali asi tucet přihlášek; na papíře zájemci vypadali dobře až výtečně, polovině bychom rádi vyhověli, ale poskytnout peníze bylo možno jen dvěma. Pokud ti zbylí nemají v Americe tetičky a strýce, ochotné je financovat, jejich sny tím končí. I kdyby se kandidát na americkém konzulátu oháněl dokumentem o přijetí a stokrát se zapřísahal, že si na živobytí vydělá, že bude za babku cídit veřejné záchodky, vízum nedostane, kdyby se rozkrájel.

Sakramentská situace, já teď abych s kandidáty uspořádal pohovorové hodiny a doporučil vítěze. Na rtech mi budou viset, roli božstva mi přisuzovat. (Naštěstí rozhodnutí pak bylo kolektivní, nebylo jen na mně, zda tento tvor pojede a život se mu radikálně změní k nepochybně lepšímu, kdežto jeho konkurentu, třeba schopnějšímu, hodnotnějšímu, se tak šance doživotně zhatí.) Všeho všudy neveselá, nepovzbuzující záležitost, víc se tady o ní nebudu rozepisovat.

Též jsem se musel potýkat s funkcí akademicko-diplomatického posla, vyjednavače, či snad přesněji předvyjednavače smlouvy o spolupráci, výměně a družbě mezi institucí naší a jednou zdejší.

„Život v Číně je jedna velká hra - všichni hrají,“ tvrdí znalci. Obava o ztrátu tváře, nutnost nepozbýt sebekontroly (například zchlastáním, jak se nám, bledým barbarům, nezřídka stává), nikdy neudělat dojem hlupáka, rovněž neohrozit prestiž a respekt jiné osoby. Výsledkem je supersenzitivita, ovlivňující veškeré mezilidské vztahy. Sháním-li nevěstu, lépe úkol přenechat zprostředkovateli, kecalovi - kdyby mě totiž vyvolená odmítla, tváři v tvář, tuto svou tvář bych přece ztratil.

Číňané se vypěstovali ve velmistry nepřesností, nejasností, úhybek a obezliček. Smích, úšklebky rovněž kamuflují nepříjemné situace, hrozící ztrátou tváře. Tak se dokonce reaguje i na vlastní tragédie: „Promiňte, že jsem se poněkud zpozdil. Právě mi vyhořel dům a v něm mi uhořeli rodiče, hahaha.“

Smyslem každého vyjednávání je ovšem docílit záměru vyjednávajícího. Aby získal výhodu obalamucením partnera, konkurenta. Pravidlo všeobecně platné, táž hra u nacionalistů jako u komunistů, v Tchaj-peji jako v Pekingu. Samozřejmě že jsem akademickým soudruhům hodnostářům nevytroubil, že už dvacet let něco vím o čínském světě. Kdepak, jen ať mě pokládají za zcela nezasvěceného, nevinného jelimánka.

Započali s menuetem zdvořilostních frází, lichotek, předstíraného potěšení, že vzájemně máme tu čest. Na nepříjemnou otázku reagovali podle standardního mustru:

1. Dotyčný předstírá, že neslyšel.

2. Po zopakování otázky předstírá, že nerozuměl.

3. Jestliže nadále naléhám, dotyčný konečně připustí, že pochopil, leč s žalem mě začne ujišťovat o naprosté nemožnosti vyhovět mému požadavku. Ovšemže by milerád vyhověl, nic víc by ho nemohlo potěšit, ale nelze, nelze, okolnosti to jsou ultra vires, beyond control, on za to nemůže.

Přijel jsem s vyrozuměním, písemně oběma stranami stvrzeným, o výměně studentů k pobytu na semestr, s tím, že výlohy bude hradit host, a ne hostitel.

Velmi košatý přednes čínských soudruhů jsem snadno dešifroval: jim šlo o výlet jejich profesorských kádrů k nám, a ne našich studentů k nim, a že o veškeré výlohy se postaráme my, samozřejmě.

Pro návrh jsem neprojevil příliš pochopení.

„Proč nepřijedou vaši studenti v létě, na šest týdnů?“ pozměnili taktiku.

„Poněvadž - jak již bylo předem dohodnuto - studenti si musí hradit veškeré výlohy a utratit tolik peněz na cestovném, a to se jim přece na šest týdnů pobytu nevyplatí. Nedostanou akademický kredit, jaký by dostali za celý semestr.“

„Jenže my pro ně nemáme ubytování. Koleje se teprve stavějí, hotovy budou za dva roky.“

„Když pro ně nemáte ubytování na podzim, kde ho seženete v létě?“ zeptal jsem se, aniž jsem očekával odpověď, a pokračoval: „Mám tu fotoaparát, rád bych udělal pár snímků, aby to mohl posoudit náš výbor. Tady přece koleje stojí, mohl bych se do některých podívat?“

Bohužel, to nepůjde.

Proč nepůjde? Vždyť mi je nemohli upřít, stáli jsme před nimi, dívali jsme se do oken, některá byla otevřená.

Předstírali, že zopakovaný požadavek neslyší, nechápou. Žhavý tento bod pak uzavřeli vynikajícím argumentem, že žádný pokoj v koleji nelze navštívit, poněvadž všechny pokoje v kolejích v celé Číně jsou naprosto stejné. (Šest až osm osob na cimru.)

Do knihovny též nelze, koná se tam přestavba. Computer Center, žel totéž.

„Poslyšte, už je skoro poledne, co kdybychom si šli sníst něco do cafeterie (anglické slovo pro studentskou menzu), ať vidím, jak to tam…“ navrhl jsem.

„Bohužel, to nepůjde.“

„Proč nepůjde?“

„Poněvadž všechny cafeterie jsou zavřené - vždyť je léto.“

„Moment, promiňte, vždyť tu máte studenty na letní turnus, před chvílí jste mi doporučili, abychom sem na léto naše studenty poslali, ti přece…“

Good, excellent point. Popřít nemohli, ale nevzdali se:

„Nejlepší kuchaři jsou na dovolené.“

„Mně bude vyhovovat průměrný kuchař,“ uskrovnil jsem se.

Ani to však nešlo. Proč? Poněvadž jsme si prý včas nezajistili rezervaci - praxi v menze jistěže neznámou. Vyprovodili mě s mnohými poklonami a slovními kaskádami ujišťování o kromobyčejném potěšení a poctě mou návštěvou způsobené a jak že zdárně se ta naše družba dala do pohybu.

Co takhle pekingská opera, umělecký útvar v roce 1953 postavený mimo zákon a nyní právě rehabilitovaný? Děkuji, vybraný studente Š’, celoživotní pensum tohoto kníkání jsem si již odtrpěl.

Také se rozproudila divadla. Právě tu hrají novinku, jmenuje se Rubikova kostka - to ten inženýr od nás z Maďarska.

Je mou zálibou koukat se na lidi - poslouchat, dělat si obrázek, obrázky, fotografovat - ale pozor na nařčení ze špionáže, tak se teď právě stalo Johnu Burnsovi, hlavnímu korespondentu New York Times. Po třech letech marného čekání na permit podívat se do kraje, kam se oficiálně nesmí, se dvěma společníky na motocyklu se starodávnou sajdkárou se bez povolení vydal směrem na S’-čchuan. Ujeli téměř tisíc plánovaných mil, projeli končinami, kde je místní stranický pracovník a historik ujistili, že jsou druzí cizinci, co je kdy navštívili za poslední dva tisíce let. První že byl americký letec, spadl k nim z nebes za druhé světové války. Burns posléze napsal o fundamentálních změnách, o demontáži komunistických praktik, zániku indoktrinace, o obchodech a službách výlučně privátních, dokonce i o uhelných dolech v soukromém vlastnictví. Zřejmě viděl příliš mnoho, a tak ho zatkli a obvinili: špionáž prý spáchal jednou fotografií - vlastního motocyklu před strategickým objektem, tisíc let starým mostem.

Nadále je přísně zakázáno fotografovat uniformy, vojenské objekty, mobilizační plány, též civilní záda. Přilákal mě dav před nevelikým domem, dramatická vibrace ve vzduchu, krky natažené, soustředění značné, co se stalo?

Stala se vražda, právě se zatýká, pozor, pozor, ať vás tady nikdo nevidí, tu kameru schovejte.

„Však se nestyďte, že se tady morduje - to v našem vyvinutém New Yorku byste teprve viděli!“ marně jsem mínil konejšit.

Rovněž jsme nahlédli do oficiální, cizím turistům prezentované Číny - do té, co vidí, a zpravidla jinou nevidí, návštěvníci ze zámoří.

Angličanka Ann Nightingale čili slečna Slavíková, někdejší kolegyně Priscilly v OSN, po několikaleté službě v afghánském Kábulu teď tady fungovala jako international civil servant. Pozvala nás na večeři do noblesního hotelu Peking, nyní Beijing. Kuloáry, koridory v podobě evropských operních foyerů, tuzexové prodejní koutky, hele noviny, časopisy Time, Newsweek, týdny jsem je již neviděl.

Zda že budeme mít i zájem navštívit Friendship Store, obchod numero uno, tam do supermarketu supertuzexu míří všichni cizinci.

Ne, nebudeme, necháme si ujít tento podnik podivného přátelství. „Jeho drzí zaměstnanci ruinují reputaci Číny!“ psaly zrovna minulý týden hlavní stranické noviny.

Hodovat v hotelu lze v jídelně s čínskou nebo se západní stravou. Šli jsme ovšem do čínské stolovny. Prostora rozsahu kongresové haly, očíslovaných stolů jsem odhadoval na dvě stovky. Funkci vrchního číšnictva zastávali muži, obsluhovaly nás docela ochotné, byť poněkud neohrabané dívenky, ovládající hostinskou objednávací angličtinu. Objednávám piva. Přinesly čtyři neotevřené studené plechovky, sklenice nikoli, což by se snad nemělo stát v jednom z nejdražších podniků města. Posléze se dostavily se stravou, docela dobrou, dost ale ubohost v porovnání s tím, co se na Tchaj-wanu servíruje ve stovkách živností.

Vedle u stolu seděli, či spíše rozvaleně pololeželi čtyři značně nevábní, ba odporní chlapi ze třetího světa: sebevědomí až arogantní, jako by jim už celý svět patřil. Inu, typ revolucionářů z povolání. Snědí chlupatci, rozepnutí až k pupku, komandovali personál, to se jim to revolučně řádí tady v luxusu.

Rovněž mi tam pořádně na nervy lezli oni západní hejskové, okázale odrbaní zazobanci, co se nežinýrují vlézt bosí, se špinavými pařáty i do katedrály. Proč aspoň trošku nevezmou na vědomí zvyklosti navštívené země? Tady se nechají obsluhovat personálem perfektně oděným, čisťoučkým, co se tu pachtí dlouhé hodiny za pár šesťáčků.

U nedalekého stolu se naším směrem dívala osoba, přesná to kopie pěknice, s níž jsem před pár lety daleko od Číny dost energicky flirtovával.

Kopie se zvedla a k nám přišla, neboť to byl onen originál, takže svět přece není tak hrozně velikánský. Jejej, to je náhoda, co tu děláte, no jo, to víte, tohleto, támhleto, to my taky, manžel, zamávala na něj, ten teď má fabriku v Arizoně a tady otvírá filiálku…

Revolucionáři a kapitalisté, tady pěkně dialekticky pod jednou střechou.

Čína trpí extrémy jak politickými, tak povětrnostními. V zimě velikánská zima, v létě zabijácký hic, a když se rozběsní živly, to je pak, panečku, pořádné furore. Právě se tak stalo. Z okamžiku na okamžik, zrovna když jsme se zvedli od večeřadla, se dostavil vítr a uvedl se vyrváním záclon z několika nedozavřených oken. Nějaká příbuzná naší známé fúrie, tajfunu Peggy z Hongkongu, si začínala vylévat zlost v hektolitrovém množství.

V předklonu se ženeme k autu, živly nás ale doběhly, zasáhly, začaly fackovat kapkami velikosti lívanců. Čtyři mokvaví čochtani, pustili jsme se po vymetených, bičovaných bulvárech, naslepo pustili, vždyť stěrače tu spoušť nezvládají, co když do někoho, do něčeho vrazíme, máme sice diplomatické číslo na vozidle, ale i s imunitou lze způsobit diplomatický incident.

Jak již víme, cizince nutno piplat, mást a segregovat; taková je čínská tradice. Vjíždíme do speciální enklávy cizích ďáblů, nikdo ji nehlídá, vojáček opustil vartu, ukryv se před smrští a už i krupobitím, pěkně nám to tu bubnuje na plech nad hlavou.

„Je to pravda, že když vám tady vypukne požár, že požárníci nesmějí bez zvláštního povolení zasáhnout?“ zeptal jsem se Angličanky, abych si ověřil ono tvrzení v americkém tisku.

„Je to tak,“ přitakala. Jestliže začne hořet, cizinec se doopravdy musí napřed dostavit k bráně, pozvat dovnitř hasiče jako své osobní hosty a navíc se zaručit za jejich mravní bezúhonnost. Teprve pak se smějí hasiči pustit do záchranných prací.

Dnes se ale určitě nepředřou, teď by s rozdmycháváním ohně neuspěl ani nejzkušenější žhář.

Zpovídali jsme dlouhodobou rezidentku, jak že se zde v Pekingu žije.

Prý dost nepěkně, ba mizerně, dala by přednost Kábulu i v této jeho neradostné, nemírové době. Přísný soud stvrzovala odkazem na všeobecnou reakci v cizinecké obci: pravidelná délka služebního turnusu je dvouletá, s možností si to prodloužit. Možnosti se nevyužívá, většina naopak usiluje o přeložení, mnozí odjíždějí již v prvním roce, vymlouvají se na nebezpečí manželských rozvratů, partneři že hrozí rozvodem, s dětmi se uchylují k psychiatrovi.

Dá se tu jezdit za město, do kraje? Ano, dá, ale pozor na četné nápisy o zákazu vjezdu pro cizince. Jednou ceduli nepostřehla, vnikla do vojenského prostoru a uvízla mezi tanky obstarožního sovětského typu. Tankisté, místo aby ji zatkli, se jen smáli její navigační neohrabanosti a ztrátě tváře.

Venkoncem pochmurný referát nás úplně nepřesvědčil, aniž jsme si ovšem dělali nárok onen život v metropoli za pár dní pochopit.

Český rozhovor v čínském rozhlase

„Mezi prvními krajany, kteří působili v Číně, byli čeští misionáři. Tak např. v letech 1716 až 1735 žil v Pekingu Karel Slavíček, který se zde usadil jako matematik a hudebník císařů Kchan-sia a Jung-čenga. Zemřel v Pekingu dne 24. srpna 1735 a byl zde pochován. V druhé polovině 19. století připlouvali do Číny nepočetní čeští řemeslníci, obchodníci, hudebníci a inženýři a dlouhodobě se usazovali především v přístavních městech. Po ustavení Československé republiky v roce 1918 napomáhali někteří z nich při navazování diplomatických, hospodářských, kulturních a jiných styků mezi Čínou a Československem. Podle úředních čínských zpráv z roku 1930 žilo v Číně celkem pět set šedesát Čechoslováků, kteří provozovali dvacet devět různých firem (dílny, obchody, pivovary apod.). Nejvíce Čechoslováků žilo v Charbinu (sto šedesát osm osob) a Šanghaji (sto třicet šest osob). Jejich počet však stále klesal a v roce 1959 jich tu bylo jenom třináct. V současné době již naši krajané v Čínské lidové republice nežijí.“ (Československý svět, č. 12, 1987, zkráceno.)

V roce 1954 se začala přednášet čeština na pekingské univerzitě. Rudé právo v příloze Haló sobota se podrobně rozepsalo (11. července 1987) o prvním čínském aspirantovi v oboru českého jazyka, který přijel studovat do Prahy, kde se pak oženil s čínskou rovněž bohemistkou. Týž zdroj citoval (25. února 1989) jiného čínského vědce, někdejšího studenta Karlovy univerzity, tvrdícího, že „kolem dvou set Číňanů ovládá češtinu“.

Před odjezdem z Ameriky jsem do Pekingu poslal česky psaný dopis na adresu Professor Cchun Lin, Chief of the Department of Czech Studies, Faculty of East European Languages, Beijing Institute of Foreign Languages, že tam přijedu a že bych rád, kdyby a tak dále.

Ani adresát, ani někdo z jeho podřízených mi neodpověděl.

Nic se nezdá být v Číně zaříditelné, vyříditelné přímočaře - tedy normálně, jak se rozumí na Západě. Bez kuan-si se nedala sehnat ani postel v hotelu, natož pak entrée do RADIO BEIJING, centra krátkovlnné zahraniční propagandy.

V roce 1968 v českém jazyce vysílali výzvy dělníkům a rolníkům, aby se chopili zbraní, stáhli se do pralesů a zahájili partyzánský boj proti Dubčekově zrádcovské klice. Tak se vyzývalo před bratrským vstupem. Po vstupu neméně zajímavě láli internacionalistům.

Linii změnili, též poskytli zaměstnání Karlu Kovandovi, jednomu ze studentských vůdců z oné pomýlené doby. V Pekingu pobyl několik let, místo i zkušenost si pochvaloval, nicméně natrvalo pak přesídlil do Kalifornie budovat kapitalismus a po sametovém listopadu do předních diplomatických služeb českého státu.

Jak se dostat do rozhlasové budovy, masivního mnohoposchoďového objektu, stalinského výtvoru padesátých let?

Vstup že ráda zařídí, slíbila ona ředitelka asijského oddělení, rodačka ze stejné provincie jako Priscilla, při odchodu z hotelu s podepsanou bumážkou pro domovnické estébáctvo.

Tedy vstup asi jako do kachlíkárny na Letné, s touž kontrolní bedlivostí. Přihlásit se u zbrojnošů a zbrojnošek ve vrátnici, telefonování, papírků vypisování, čekání. Pak vyzvednutí a odvedení do recepčního salónu s vysokánským stropem. Chodby omšelejší než v BBC v Londýně, než ve VOA ve Washingtonu, a vše zcela nepodobno kasárenským prostorám oné míru nepřející štvavé vysílačky RFE v Mnichově.

Poprvé v životě se ocitám ve výrobně komunistické propagandy. Co to tady asi mají za československý personál?

„Jé, to jsem moc ráda, že jste mohl přijít, posaďte se, prosím, já jsem Světla,“ perfektní češtinou, současnou pražštinou se představila usměvavá, poněkud ostýchavá slečna Wang Čchung-kchuang.

Ostýchavostí ale vůbec netrpěla její představená Libuše, čili Lu Jang-ču. Poněkud starší, podsaditější, nesla tašku, jako by právě šla z nákupu, kdoví, co kde měli, jenže nešla, vracela se z noční směny a omlouvala se za menší zpoždění.

Nevyhnutelnost oťukávání. Tohle jsou třeba nyní poněkud utlumené, ale v kořenech stále skálopevné, bláznivé maoistky, jež ponoukaly český lid chopit se sudlic a samopalů, aby podetnul renegátské lidské tváře.

Světla s Libuší si mě ošacovávaly s nemenší bedlivostí: tenhle český chlapík nám dal čínskou vizitku s americkou adresou, jeho čínská manželka se vedle na druhém kanapi převřele baví s naší óbršéfkou. Jsem zrádce, či cosi znormalizovaného?

Inu, oťukávat, oťukávat se budeme. Kolik je jich v českém oddělení, ptám se a čekám odpověď o deseti Kovandech. Nemají již ani jednoho. Poslední zbylá Češka odjela k tatínkovi do Vídně.

„Je nás třináct, z toho šest hlasatelů - samí Číňané,“ řekla Libuše a přikývla, když jsem zmáčkl knoflík na magnetofonu.

Bez problému s naším zapeklitým „ř“, jejich čeština je řeč přirozená, autentická. Při velmi bedlivém zaposlouchání se dal postřehnout nedostatečný důraz na první slabice. Nadřízená Libuše se občas dopustila chybičky, na rozdíl od podřízené, naprosto perfektní Světly.

Světla studovala v Praze dva roky v šedesátých letech. Kdy že tam byly naposledy?

Prý teď v květnu, pravily mi v červenci 1986. Též stihly Pražské jaro - to hudební, nikoli politické, ovšem. Všichni členové oddělení navštívili Československo víc než jednou.

„Buď jako tlumočnice, nebo tlumočníky,“ dodala Libuše.

„Tlumočníci,“ opravuji a hnedky vylepšuji dojem: „Jsem nadšenej, jak jste se tuhle perverzně komplikovanou řeč naučily! Ovšem, čínština je ještě komplikovanější.“

Obě: „Ano, ano.“

Ulč: „Co bylo pro vás nejtěžší na české řečí? I a ypsilon? Co třeba „s“ a „z“ - sestoupit, zestoupit? Vzpomněl či vzpoměl?“

Světla: „To není problém. My se učíme česky podle psané formy.“

Čili k řeči přístup nikoli akustický, nýbrž vizuální. Ovšem, když jsou schopny absorbovat tisíce komplikovaných čínských ideogramů, proč by si nemohly vštípit těch pár našich obtížností.

Libuše, párkrát se prohřešivší předložkami: „Problém máme se ‚se‘ a ‚si‘.“

U: „Z toho si nic nedělejte, to my taky. Ale poslyšte, jak jste se vůbec k této řeči dostaly?“

L: „Já jsem si to sama vybrala - na střední škole.“

U: „Ale proč?“

L: „Poněvadž jsem si myslela, že Československo je průmyslové, vyvinuté.“

U: „To teda bylo. Bylo.“

S: „Já chtěla studovat nějaký cizí jazyk a vláda to rozhodla.“

U: „Světla tedy mohla být Maďarka a teď je z ní Češka. Na co bylo nejhorší si zvyknout - na jídlo, počasí, na lidi?“

S: „Počasí je dobré, je mírné, i když moc prší. Lidi na nás byli hodní. Pokládali nás za Vietnamky. Ale v pozdějších letech nám dávali nepříjemné, nepřátelské otázky…“

U: „Ono to muselo být těžké, vlastně nemožné, obhajovat tu vaši kulturní revoluci.“ (Ha, první šláp na politický led.)

S: „Já jim říkala, že politice nerozumím, nebo že se v tom nevyznám.“

U: „Správně jste jim řekla. A co jídlo? Knedlíky, brambory a k tomu nějaká blbá omáčka?“

L: „Brambory nejsou nejhorší, ale nesmí to být pořád. Málo rýže.“

S: „A kyselé víno se hodně pije v Československu.“

Obě si pochvalovaly, že neměly problém sehnat čínské koření. Tak prosím, země schopná zásobovat exotickými substancemi a na domácí koření se pak již nedostane.

„A co sejry?“ zeptal jsem se, vědom si tradičního čínského nezájmu o mléčné výrobky, ba nelásky vůči nim.

„To je to nejhorší!“ spustily a otřásaly se odporem, když jsem se jim zmiňoval o olomouckých syrečcích, o romadúru, o sýru hubeném, taveném. Nenajdete ve světě sýry jako v Madetě!

„Navštívila jsem v Praze oddělení pro vysílání pro vás - emigranty,“ zakončila smrdutou tematiku konečně mě prokouknuvší Libuše.

„Však v Americe žije několik miliónů Čechů a Slováků, nebo aspoň lidí toho původu,“ přehnal jsem, abych zločin rozmělnil množstvím.

„Milióny!“ divily se.

„V našem městě skoro každý čtvrtý je slovenského původu. Jejich dědečkové přišli, zejména když byla bída, nezaměstnanost…“

Libuše si začala pochvalovat ekonomické změny na Slovensku: „Životní úroveň už je skoro stejně vysoká jako v českých zemích.“

„To zařídil Husák,“ souhlasil jsem. „Kdybyste musely natrvalo žít v Československu, které místo byste si vybraly?“

Světla vybrala Prahu nebo Karlovy Vary, Libuše by nejraději do Bratislavy: „Mám tam hodně přátelů a přátelek. Pardon, pří-tel-ky-ní. Jedna, co mluví dobře čínsky - Anna, Anna… ona je nyní strašně tlustá.“

U: „Slovensky jste se ale, předpokládám, neučily.“

S: „Nie.“

L: „Žádala jsem ve vašem rozhlase o operu Libuše, abychom ji mohli vysílat. Vysíláme na vlně třicet dva a dvacet pět metrů. Moc dopisů ale od posluchačů nedostáváme.“

Když už se tedy zmínila o „mém“ rozhlase, zasvěceně jsem se zeptal: „Je tam Zelenka stále šéfem?“

„Ne, ten je televizní. Loni byl v Pekingu, v Šanghaji, Chang-čou, též Sia-men.“

Vida, sdělovací titán dorazil až na rodný mé manželky břeh.

Do košatící se československé tematiky jsem se ponořil nejen já, ale i tyto dvě asijské soudružky. Nevnímali jsme čínský rozhovor pár metrů od nás a když nám byl servírován čaj, Libuše zcela spontánně, automaticky česky řekla „Děkuju pěkně“.

Později mi jak manželka, tak náš kluk tvrdili, zapřísahali se, že když nás pozorovali, jak my tam švitoříme, že prý obě - Libuše a Světla - vypadaly naprosto česky. Teprve když zas přesedlaly do své mateřštiny, vrátily se jim do tváře jejich orientální rysy.

A jak že se nám v Číně líbí.

Pravil jsem po pravdě, že pokrok tedy vidět je. Před čtyřmi roky tady převládala pohřební nálada, teď už je veseleji, ledacos se mění.

„Změny v myšlení, to je nejdůležitější,“ řekla Libuše.

„A moc bych doporučoval změny ve vašem systému rozhodování. Přece se nedá racionálně modernizovat, když na každý krok třeba pět povolení. Ať je to v socialismu, nebo kapitalismu - čím vás budou víc kontrolovat, tím se toho míň pořádně udělá,“ příliš jsem se rozjel, dodatečně si to uvědomil a zaklapl zobák.

„Byla jsem nedávno v Rumunsku,“ vypomohla Libuše.

„Nejblbější režim v Evropě, tedy spolu s Albánií,“ nedalo mi.

„Ano, ano,“ souhlasila.

Dověděl jsem se, že tu teď v Pekingu mají pět studentů z Prahy. Spolupráce se zlepšuje: Tatra, pneumatiky, patnáct pivovarů se buduje. „I ve Fu-čou. Bude tam pracovat čtyři Češi,“ ujistila mě Libuše.

„To je správná spolupráce!“ Zdál se mi to též být správný okamžik vytasit se s odloženou otázkou: „Dostáváte české knihy, časopisy?“

L: „Každý rok objednáváme. Máme Rudé právo, Hospodářské noviny a ještě další - Sto plus jedna, Zajímavosti ze světa.“

U: „Že bych já vám mohl něco posílat v české řeči…“

L: „Sto plus jedna často píše o Číně.“

Ovšem, dovtípil jsem se: dosud nejsou v Číně natolik zmodernizováni, odmaoizováni, aby směli přijímat tiskoviny jen tak, poštou ze zahraničí. Ale přijímat zde, tady, z ručky do ručky by dámy mohly. Otevřel jsem aktovku, přivezl jsem totiž přes Pacifik pár ideologických jedů. Daroval jsem jim Salivarovou a Škvoreckého. Rovněž jsem měl s sebou Taussigovu Jedinečnú svätú, ale tu jsem si přece jen netroufl: ne kvůli slovenskému textu, ale Stalinovi na obálce.

Přijaly s potěšením a ujištěním, že milerády si počtou a dále půjčí v oddělení spolupracovníkům.

Do oddělení nás ale na inspekci nevzaly. Uvedly nás do studia, v němž se promlouvalo ujgursky. Západoněmecká aparatura a prostora malá. Připomínala studio v BBC, jenže tam během vysílání servírují šampaňské - krásná, jinde patrně neznámá tradice.

Vizitku jsem jim dal už při představování. Děvčata se marně šacovala, v kapsách nic: Že je mají v kanceláři, tam, kam mě nevzala. Světla tedy generálie sdělila na papír. Libuše předala dary - kabely, dva vlněné vaky s firmou rozhlasu, plus zapichovací odznáčky, patrně nevymýtitelný zlozvyk všech variant socialistů.

Doprovodily nás k bráně. „Sakra, už zas prší,“ zabručel jsem.

„Vždyť jen mží,“ konejšila mě lingvisticky senzitivní Světla.

„Aniž sdílíme rozporné výkřiky západních politologů… zároveň si bezděčně přiznáváme pocity obdivu a nadšení, které v nás, pamětnících čtyřicátých a padesátých let, vznik Čínské lidové republiky vyvolal… Dnešní doteky s domácí realitou potvrzují, že nic nebylo nadarmo. Ani chvíle zkoušek a nezdarů.“ Autorem těchto řádek, brilantních obsahem i formou, je Josef Hotmar, publicista a poradce v komunistickém předsednictvu vlády. Dobře jim tak, ať jim tento chytrák radí. Nic nebylo nadarmo, tedy ani kulturní revoluce - devastace: ať se pokusí v Číně tyhle rozumy předat.

A že tehdy Československo ochotně pomohlo a za pouhých deset let postavilo dvaaosmdesát průmyslových podniků.

Dle Rudého práva (19. června 1986) v ČLR už pracuje přes deset tisíc specialistů, z nich třicet je z ČSSR. Dohlížejí na montáž vozů Tatra a řídí výstavbu elektrárny, nikoli tedy pivovaru. Tatru se již podařilo smontovat, velvyslanec Zdenko Cheben „rozbil o pravé přední kolo červené tatry s pořadovým číslem 001 láhev šampaňského“ (RP, 1. května 1987). Čína zatím pro ČSSR buduje námořní lodi - Otavu, československou loď již čtrnáctou; dodá též Berounku a Sázavu. „Již v padesátých letech brázdilo oceány mnoho čínských lodí s naší vlajkou,“ napsalo Rudé právo (25. února 1989) v souvislosti s oznámením o prvním československo-čínském podniku - jsme teď v rejdařství půl na půl.

Papaláši nejvyšší kategorie pílí z Prahy do Pekingu na oficiální návštěvy. Přispěchali Chňoupek, Štrougal, Biľak, samí již političtí a zčásti i skuteční nebožtíci. „Věřte, že těžko hledám pravá slova, abych přesně vyjádřil pocity obdivu a úcty,“ rozněžnil se Štrougal a pochválil Čínu za její příspěvky do „pokladnice světové civilizace. Od doby písní Š’-ťing, přes Konfuciovo vědění o člověku až po učení Komunistické strany Číny.“ Znalec též zdůraznil, že Bohumír Šmeral, zakladatel KSČ, napsal knihu Boj za osvobození Číny, „o vycházející hvězdě čínské revoluce“ (RP, 25. dubna 1987).

Tedy historické svazky, od misionáře Slavíčka po krejčíka Biľaka, takové to je.

Dojmy o zemi z rychlíku

Od prvního dne v Pekingu byl náš pobyt prošpikován intenzivním uvažováním, jak se odtud dostaneme.

Představa, že poletíme i zpátky, se mi dokonale protivila. Chci se na zemi koukat ze země, a ne z neprůhledných mraků. Jenže muzikant s námi nesmí, dosud nesměl. Natolik jsem však již otrnul, že jsem ťululum Einsteina odsoudil k martyriu v třetí, jemu jediné dostupné třídě. Ať trpí společně s vládnoucím obyčejným lidem, jehož jménem vládnou nomenklaturní kádry, co si s námi, cizími ďábly, budou lebedit v luxusu. A když se to géniovi nebude líbit, ať jde domů pěšky, jeho tan-wej mu přece tisícikilometrový pochod výslovně nezakázala.

Šli jsme si prohlédnout nádraží. Š’ vedl.

Mraveniště. Na železničních uzlech se hromadí, zauzluje nespočetně člověčiny - ještě víc, než co jsem kdy viděl v Indii. Chodníky napěchované už sto metrů před nádražím, plno pinglů, jako za evakuace. Tady by se daly pořizovat dokumentární filmy o stěhování národů.

Uvnitř budovy aspoň dvacet okének, před každým podstatná fronta a každý se snažil předbíhat. „Tak na tohle se přeci…,“ už jsem mínil abdikovat. Radši půjdeme rovněž pěšky.

Znalec Š’ pokynul, abychom posečkali, že se pokusí. Zmizel nám před očima, zázračně se protlačil a brzy byl zpět se zprávou, že zde nic nepořídíme. Že problém se bude muset řešit oním čínským normálním, tedy neregulérním, regulérně používaným způsobem pan-fa - kuan-si. Jeho otec že má známé a ti zas mají a abychom se nestrachovali.

Předali jsme mu pasy, jediné důkazy o naší amerikánské totožnosti, plus hodně peněz.

V soukromí jsme pak měli možnost se trýznit: naše existence teď záleží na jednom mládenci, jehož na ulici dosud těžko rozpoznáme. Co když už se s pasy a penězi neukáže, vždyť my vůbec neznáme jeho adresu - pak s touhle zkazkou jít štkát na policii, copak by nám mohli věřit?

Úzkostlivě očekávaný student se vždy objevil téměř na čas, téměř, ale nikoli zcela s dokumenty a jízdenkami. Věc že je komplikovanější, než se původně předpokládalo, otec musel do transakce zaangažovat větší okruh vlivných známých a abychom prý nezoufali.

Několik odkladů. Začali jsme si s Priscillou vsugerovávat, že Franz Kafka vůbec nebyl pražský Žid, ale čínský Číňan, intimní kamarád chicagského Josepha Hellera. Že bychom se začali modlit? Ne, na počínání v této zemi jsou všechny nadpřirozené síly krátké.

Jenže, malověrní, zázrak se stal. Š’ přinesl pasy a jízdenky - čtyři. Čtyři žlutavé obdélníčky z papundeklu, takové, co bez cirátů prodávali u ČSD. Láskyplně si je prohlížíme, hladíme. Tedy i náš pitoma, nenomenklaturní muzikant, se sveze v první třídě.

Až neskutečně zručného studenta bych byl nejraději políbil na obě líce. Dotyčný však krotil můj entuziasmus čínským příslovím, že „Člověk aby se obával proslulosti, jako se vepř bojí příliš ztloustnout“. Zlomyslná odveta postihuje ty, kdož vybočí z řady, a Š’ se přece chce dostat do Ameriky.

Triumf jsme se rozhodli korunovat hostinou v prý nelepší lokální restauraci, do níž cizinci netrefí a průvodci je nevodí. Hurá tedy v Pekingu na pekingskou kachnu.

Stále přežívá falešná představa o úzkostlivě čistotném, Mao Ce-tungem převychovaném národě. Pravda, babky pečlivě metou ulice, ale račte se odvážit na veřejný záchod. Výtečná krmě, a prasečí mravy strávníků. Chuchvalec rýže upadne od úst, loktem se tedy smete pod stůl nebo zůstane na neprostřeném stole s vyplivovanými kůstkami. Ty lze ovšem vyplivnout přímo na podlahu. Útulné neformální prostředí, to se muselo nechat.

Čekárna první třídy, strop snad třicet metrů vysoko. Izolováno od tlačící se změti cestujících dychtivců, ve velkém prostoru a kostelním tichu posedává pár důstojníků a civilních kádrů. Obhlédl jsem si všechny nomenklaturní tváře, ale ani jedna nebyla natolik zajímavá, abych se osmělil k dotazu, zda seznámení možné.

Tuzexový koutek s legračně předraženou veteší pro hlupáky. Vedle dveře s okénkem obleženým cizinci. Domáhali se pozornosti, mínili získat jízdenky regulérním způsobem. Ptám se dvojice schvácených italských absolventů sibiřské magistrály, kam že míní mířit. Rádi by do Tibetu, ale tady právě zjistili, že železniční síť na Střechu světa ještě nesahá.

Ano, a ještě nějaká desetiletí či staletí sahat nebude. Tedy aspoň do S’-čchuanu, ale to se musí na lístek čekat pět dní.

Nebo víc, souhlasil jsem.

Za mastné ceny, přirážka dvě stě procent, nebo i víc pro bílé ďábly. Jeden ďábel mi ukázal takto draze získanou a zaplacenou jízdenku - popsaný, porazítkovaný glejt velikosti vlastnických dekretů, takové rozdával Július Ďuriš a vděční bezzemci děkovali, nevědouce, že za rohem již čeká zubatá s kosou kolektivizace, scelování půdy.

Náš zázrak, vlak č. 45 s cedulí Pej-ťing - Fu-čou, lokomotiva modrá, vagóny zelené. Hrozné horko na perónu, jak je asi uvnitř v krabici živých - dosud živých? Nicméně, napěchovaní kandidáti transportu se u okýnek zubí jakoby nic.

Jen jeden vagón je lůžkový, první třídy. Obsluhuje ho ženský personál, zase takový ten ani zvlášť příjemný či nepříjemný. Prvotřídní konduktérce předkládám jízdenky, ony tuhé obdélníčky: co když teď vybafne, kde že máme ďurišovské dekrety za několikanásobnou cenu? V duchu jsem si opakoval lživou verzi, jak že jsem byl v hlavním městě výlučně služebně, a tudíž a tak dále.

Nebylo však třeba. Konduktérka se na nás podívala s oním druhem zájmu, s nímž si dlaždič prohlíží dlažební kostky. Beze slova si vzala naše čtyři vzácnosti, nastrkala je do skulinek se zasedacím či zaléhacím pořádkem ve služebním notesu, skulinku tam měla pro každého pasažéra, zaklapla a prstem ukázala k příslušnému kupé.

Klimatizace a privát, vstup do neskutečna, okolní obtížný svět přestal existovat, jako bychom vypnuli televizor.

Prostory tu máme čínsko-viktoriánské, kraječky a dečičky, porcelánový květináč, čajová souprava a veletermoska s vroucí vodou. Oddělení pro čtyři, jsme čtyři, po soumraku rodiče zalehnou v přízemí, mládež u stropu.

První nezbytný krok - umlčet tlampač. Kdosi nám tam do privátu hulákal. „Drž hubu!“ přikázal jsem česky, a vida, povídálek zaklapl.

Dřív, než jsem se mohl začít pýřit nad váhou slova malého porobeného národa, ozvaly se ještě třeskutější zvuky, původem od nás, ze středoevropského sousedství. Radecký se pustil do řízného pochodu. Nožem jsem již šel po drátě, pak se přece jen podařilo najít knoflík k utišení maršálka.

Vídeňské valčíky a marše, tolik v této zemi populární, servírovali i za jízdy. Též Čajkovský, ovšem - romantické melodie a dramatický randál. Libující si domorodci různých věků.

Odjezd na návěští v 17:18, vyjeli jsme na vteřinu (a třetí den stejně přijeli - rozhodně ne běžný zážitek v třetím světě).

Mnohakilometrová průmyslová předměstí, továrny, sklady, vagóny, se vší typickou nevábností.

Sleeping že giant, jaká to scestná fráze! I když tedy za socialismu tempo budování se podstatně zpomalilo a o polednách národ pochrupává, tady venku v kraji jsme viděli jen píli, od slunce, před slunkem a po slunku.

Následuje zeleň, velikánské lekníny, vodní lilie. U rybníka skotačí nahaté děti a neméně nahatý dorost s tmavým již chomáčem v rozkroku. Toto je provincie Che-pej.

Hle, mrtvý vodní buvol. A kousek dál mrtvá suchozemská kráva. Za jízdy těžko odhadnout nedávnost jejich skonu, též si těžko představit, že v hladové Habeši by si nikdo nevšiml a s hovězím pragmaticky nenaložil.

Přišel číšník, posadil se, pustil se do inspekce mé kamery a též se pozeptal, co míníme objednat k večeři. Tu nám sem přinese, kdepak jídelní vůz! Tam že je hrozně horko a přeplněno, smí tam totiž pasažéři z méně jakostních tříd.

Kukuřičná pole, vysoké stromy v rovných řadách, zelená tahle krajina dělá dojem částečně maďarský - ta jejich puszta - částečně severoitalský lombardský.

Pohoda končí, zelení prošlehují rudé jazyky zemního plynu, olizují se, vjíždíme do průmyslového předměstí, připomínajícího krásu města Gary v americkém státě Indiana, též jižního Bronxu v New Yorku. Fabriky, ani jedno okno nerozbité, nicméně podnik v chodu. Pouhé pěšinky mezi přízemními domky - ubikacemi, na střechách cihly a balvany, aby je tajfun neodnesl. Sem tak na penzi, tady šarmu skoro jako v Kalkatě. Z airconditioned komfortu mačkám spoušť na kameře, kterou zvídavý číšník přece jen neponičil.

Vjíždíme do velkoměsta Tchien-ťinu/Tiencinu (osm miliónů obyvatel). Poté, co cizácký dobyvatel Kublajchán rozbil svůj hlavní stan v Pekingu (13. století), Tiencin se stal jeho služebním přístavem. Velkým kanálem putovalo potřebné zboží. V devatenáctém století začaly jevit zájem evropské mocnosti. Vymohly si privilegia k dočasnému pobytu, následovala výstavba výsostných osad britských, francouzských, belgických, německých, italských, ruských i našich rakousko-uherských, každá s vlastní školou, nemocnicí a kriminálem. Evropa tu jako na dlani, u Via Vittorio Emanuele přejít na Cambridge Road k Rue de France, k Bismarck Strasse, a třeba tam býval i náš Radetzky Platz. Kosmopolitní tradice již pominula, stopy vymazány, o Tiencinu se ve světě dovídáme jen v souvislosti s jiným druhem internacionalismu, totiž o mazcích mezi čínskými a africkými studenty. Důvod rozmíšek jistěže víc než jeden, a navíc se Číňané nežinýrují se svým pohrdáním o osobních kvalitách a intelektuálním vybavení těchto národních hostů. (Příklad: Kao Jüan, In: China, Black Isn´’t Beautiful, New York Times, 25. ledna 1989.)

Chuang-che - Žlutá řeka, matka čínské civilizace, podél jejích břehů vznikala, kvetla a pak též odkvetla mnohá vynikající centra. Valí vody z Himálaje a s tím i silt - písečný náplav, usazeninu, bahno má třicetkrát větší koncentraci než v Nilu, představit si to beztoho nedovedu. Tyto náplavy zcela znehodnotily, z provozu vyřadily přehradu San-men, jeden z největších sovětských projektů v padesátých letech. Macecha způsobuje spoušť v mnoha podobách, pětadvacetkrát si už usmyslela dát se k moři jinou cestou, a to pak při takové stokilometrové úchylce smete cestou ledacos. Apokalyptické zátopy a též smrtelná sucha, obé se povede v tomtéž roce.

Ohroženým oblastem kromě emigrace nezbývalo nic jiného, než se pustit do pořádného, živly krotícího úsilí. Chuang-che se teď valí až pět metrů nad terénem provincie Che-nan, prohýbající se pod přebohatými dějinami. Nad okolními polnostmi pluje řeka mezi hrázemi zhotovenými obrovskou pílí.

Dál koukáme z okna a zaznamenáváme: důkladně obdělaná pole, kukuřice, kozy, pasáček. Kasárenská komuna, televizní antény se jí ježily na hřbetu. V pozadí důkladně černě dýmající komíny, selanka ze socialistickorealistických obrazů padesátých let. Však v této zemi jsme ve stadiu vývoje, kdy nozdrám předáků lahodí průmyslové pachy.

Odporné průmyslové město, kilometry uhelných hald, komíny chrlí saze na tmavošedá holá stavení, sem třeba taktéž odeslat na penzi některé z našich nepřátel. Vidíme první fabriku s rudou hvězdou na vratech.

Město - venkov, město - venkov, pravidelně se nám střídá. Vesnička, že čínský Lada by nenamaloval lepší. Jenže ta další už nevypadala tak vesele: nic než hněď, vše uplácáno z hlíny. Chudinky kačeny brázdily nevábný roztok téže barvy.

Stavební brigáda na menší přehradě pracuje plným tempem, je půl desáté večer. Číšník se konečně dostavil s večeří - čtyři krabice, v nich téměř česky vypadající a zcela čínsky chutnající rizoto plus správné pivo Čching-tao. Přístavní město téhož jména je odtud kousek za rohem, tam se o výstavbu pivovarů zasloužili Němci a tento jejich výrobek zachovává žíznivé cizince při životě.

V houstnoucí tmě dorážíme do provincie Šan-tung, tradičně chudé, přelidněné a revoluční. Tady započalo povstání boxerů, též hodně původních komunistů se zde urodilo a je to právě tady, kde řeka Chuang-che se nemůže rozhodnout, ke kterému ústí se vydat.

V sousední provincii An-chuej řada vesnic vznikla z jednoho jediného materiálu - z bláta. Momentálně je přikrývá milosrdná tma. Pádný důkaz trvajícího kontrastu mezi městem a venkovem: všechno obyvatelstvo Číny je rozděleno do dvou kategorií - status buď městský, nebo rurální. Funkcionáři, kádry na vesnicích, v zemědělství, si podržují svou městskou klasifikaci.

Pohodlně se rozvaluji, rychlík nespěšně spěje vpřed. Je zrovna půlnoc s velkým měsícem, pan Eduard Haken by si pěkně pobědoval. Šineme se do kopců, je vidět na chudobně, dost osiřele vypadající vesnice s plochými střechami. Dělá to dojem peruánský, který se získá z vlaku, toho, co se z Limy plazí do And směrem na Huancayo a v těch rekordních výšinách (nad patnáct tisíc stop) železniční zaměstnanec obchází s kozím měchem, Švanda dudák, a do omdlévajících pasažérů pumpuje kyslík. Nevymyslel jsem si to. Jeďte se tam podívat, dáte mi za pravdu.

Jinan/Ťi-nan, hlavní město této chudé provincie s revoluční tradicí. Obyvatel dva milióny, v kopcích hodně blikajících světýlek. Pak jsem přece jen usnul, a tedy zmeškal:

1. Horu Tchaj-šan, kterou si přisvojili taoisté, buddhisté, konfuciáni a maoisté - v tomto pořadí. I Mao tu osobně vyšplhal a při východu slunce prohlásil, že VÝCHOD JE RUDÝ. Od té doby máme slavný citát, a k tomu i se sladkou šmalc muzikou.

2. Město Čchü-fu, kde se roku 551 před Kristem narodil Konfucius, tedy jednu generaci před Buddhou v Indii, a umřel v roce 479, deset roků před narozením Sókrata. Tak jako v Sókratově případě nic jím napsaného se nezachovalo a bylo na následovnících, aby sepsali unikátní systém myšlení, chování a počínání, který pak vydržel až do tohoto komplikovaného století.

Přepočítejme si na prstech historie plusy a minusy: důraz na spravedlivém vládnutí, vzdělání, jednoduchém, střídmém životním stylu, rodinné stabilitě a loajalitě, též respekt vůči stáří a odmítnutí pověrčivosti buddhistů. Mezi minusy nutno uvést ujařmení žen, opovrhování nejen manuální prací, ale i utlumení, ba udušení vynalézavosti ducha. Konfuciánský ideál se třeba velmi hodil do agrární společnosti, ale stal se značnou překážkou modernizace v minulém a o to víc v tomto století.

Konfuciánství odmítli všichni zastánci pokroku a komunisté tak činili s největší vervou. Úcta k umění - s ním tedy Mao a paní manželka naložili hodně nešetrně: jejich výzva k naprostému rozdrcení Beethovena (s výjimkou jeho prý realistické, lidu srozumitelné Pastorální symfonie) poslouží příkladem.

Osočení z konfuciánství někdy znamenalo polibek smrti nejen politické. Vzpomeňme kampaně rozdrtit Konfucia a Lin Piaa, která ale byla vlastně zaměřena proti Čou En-lajovi, jenže Čou ji obratně použil proti svým sokům - čili další školní příklad, tentokrát Číny klasicky logicky přímočaré.

To tedy chudák rodné město to muselo mít, zejména za kulturní revoluce, kádrově pořádně polepené! Jenže vše se mění, jak pravil Hérakleitos, téměř Konfuciův současník. V China Daily 5. srpna 1986 oznámili, že „Čchü-fu, rodné místo velkého vzdělavatele, myslitele a státníka Konfucia, bylo povýšeno a nyní se těší statutu města“. Město má padesát tisíc obyvatel a z nich teď pětina - čili deset tisíc osob - tvrdí, že jsou Konfuciovými příbuznými. Kchung Li-pcheng, sedmdesátý šestý přímý potomek, oznámil jménem China Confucius Foundation svolání mezinárodní konference, která by se zabývala pokrokovým předkem, neboť „Konfuciánské myšlení je zcela aplikovatelné pro náš modernizační program. Konfucius pravil, že dobří funkcionáři musí tvrdě studovat. Nevztahuje se to též na naše kádry?“ (citát z předchozího zdroje).

Soudruzi s legendárním mudrcem skutečně v mnohém kráčejí ruku v ruce - v otázkách materialismu, účelnosti, užitečnosti (functionality), v etice o životě a smrti. Že narození není absolutní začátek života, jakož i smrt není jeho absolutním koncem. Nesmrtelnost není v představách pobytu na nebesích s lyrou a buclatými andělíčky, ale v pozemském našem počínání, tak, jak jsme přispěli k všeobecnému blahu - a sem se tedy bez obtíží vejde i ono komunistické „Člověk je smrtelný, práce je nesmrtelná“. Zájemcům o nesmrtelnost Konfucius doporučil zplodit dítě, zasadit strom, napsat knihu. (Potomků se k němu teď tedy hlásí deset tisíc.) Děti jsou - měly by být - funkční, postarat se o nás ve stáří, poklonit se nám i po smrti.

Jak už jsem se dřív zmínil, Číňanům je cizí mystika utrpení, pro ně je probodávající se hinduistický svatý muž, fakír na hřebících, buď blázen, nebo podvodník. Bolest nemůže zušlechťovat, smrt nemůže být nádherná, povznášející: naopak, je to protivná nevyhnutelnost. Číňané rovněž nechápou, a pokud by chápali, tak rozhodně neocení mučednictví křesťanů a mohamedánů.

KKK - nejen Kukluxklan, ale i konfucianismus-komunismus-kalvinismus. Helvétský intolerantní puritán sem přiroubován pro své přesvědčení o zkaženosti, podlosti, ničemnosti, bídácké podstatě lidského plemene. Mao Ce-tung vzdor svému proklamovanému „revolučnímu optimismu“ byl přece zarytý pesimista právě tohoto kalvinistického kalibru. Lidé že podléhají ďáblu pokušení, že mají sklony ke korupci, hříšnosti, pádu. Mao se odmítl smířit s realitou odlivu a neodvratitelného chabnutí revoluční víry, jakkoli jím stále rozdmychávané. Výsledek známe - kulturní revoluce.

A teď Čchü-fu, tady někde ve tmě, povýšili na město a bude se tu konat mezinárodní oslavný kongres. Na místo slávy pak přijel i George Schultz, tehdejší americký ministr zahraničních věcí.

Zatím už Mao Ce-tunga ponížili. V hlavním stranickém tisku (19. března 1981) oznámili sestavu nejznamenitějších čínských velikánů, uspořádaných do sedmi kategorií - císařové, vojevůdci, básníci, filozofové atd. Dostalo se nejen na Sunjatsena a Konfucia, ale i na Čingischána. A kulatý předseda kormidelník Mao? Jmenován je jen v jedné kategorii (jako komunistický vůdce, nikoli jako filozof), a to pouze třetí v pořadí, za čínským Šmeralem a Zápotockým starším. Tak tedy doba odplácí.

V šest ráno beze slova či zaklepání hlučně vešla ženská osoba, rozsvítila, naplnila óbrtermosku a odešla.

Dívenky v modrém, s jmenovkou a fotografií na skrovných ňadrech, metou chodby, uklízejí umývárnu, záchod (čínsko-turecký, dřepět nad dírou nad tratí za pořádného třasu), pořád je co dělat. Páni oficíři vedle v kupé se chovají jako hovada, stelou pod sebe, rozhazují melounové slupky, lze pak na nich výtečně uklouznout.

Když se panstvo někam uličkou hrne, tak se hrne beze slova; nikdy tedy: „Promiňte, prosím, pardon, ale prosím, jen račte, samozřejmě, rádo se stalo, dobrý den, těšilo mě, má poklona, zdravíčko, na shledanou.“ Cestu si razí bezohledně, z tradiční etikety nezbyla ani molekula.

Výhled do kraje, chudičké chaloupky s doškovými střechami, zdi z bláta, slepeného travinami a senem. Blátem po kolena se lid vleče do práce, někteří se snaží tlačit, jiní si na rameně nesou momentálně nepoužitelné bicykly.

První čínské můstky, ohnuté, hrbaté, aby pod nimi v kanálech mohly proplout lodičky.

První palma a rýžová pole. Sedláčkové zařezávají v blátivé vodě po kolena, sehnuti sázejí a sázejí, to je záda musí pořádně bolet. Už je děsné horko, a ještě není ani sedm hodin ráno.

Vodní stavby, přehrady, kanály, rezervoáry, akvadukty, strouhy, příkopy, zákopy, všemožné čerpací systémy a zavlažování, to je jedno z velkých forte této země. Do erbu se srpem a kladivem by si právem měli přidat bobra, vytrvalého fluviálního budovatele.

O získanou, zavlažovanou a před náplavami uchráněnou půdu pak musí bedlivě pečovat a hnojit ji. Výkaly jsou považovaná hodnota, spolu s vodou znamenají hlavní zdroj energie, tedy to, čím je v Evropě a Americe benzín, nafta, petrolej. Jak už jsem se jednou zmínil, fen, čínsky hovno, je naprosto neurážlivý, společensky přijatelný výraz a vyskytuje se i v projevech předáků na nejvyšší úrovni.

Lidské výkaly (též zvané „noční půda“) jsou důležité, ale prasečí jsou důležitější. Mao Ce-tung přisuzoval vepřům významnou sociálně-ekonomickou roli: „Kráčející výrobna hnojiv“, tak zněla předsedova definice. Dosud se mi nepodařilo sehnat desku či pásku se šlágrem Výrobní brigáda oslavuje příchod sběračů výkalů z hory, povinným to hitem za kulturní revoluce.

Kdykoli zastavujeme, mycí komanda se pustí do cídění povozu: mydlí kolesa, leští koleje, ale našich umrněných oken se nedotknou, to teda budou mé fotografické výtvory pěkně vypadat. Už mi to nedalo a vydal jsem se do ďábelského žáru s kyblíčkem a demonstrativně mohutnými, rozmáchlými gesty se pustil do práce, aby se ajznboňáci dovtípili. Ale kdepak - jen mi přikyvovali a jedna konduktérka s dosud mramorovou tváří se na mne pousmála.

Einstein mi tvrdil, že se koleje musí mydlit, neboť lidi vyhazují odpadky, některé dopadnou na koleje, a to by se pak jízda stala obtížnější.

No jo, to určitě, aby vlak neuklouzl na slupce od banánu, na těch melounových slupkách, a lokomotiva se nepřekotila. Vyhnal jsem myslitele z kupé; odešel tedy k smrti uondávat sousední pasažéry sáhodlouhým výkladem, odkud že je a kam jede první třídou s nóbl zahraničními příbuznými.

Opačným směrem od prasáckých oficírů jsme za sousedy měli zahraniční rodinku, Číňany z Filipín. Náš kluk šel obhlédnout jejich dvě dcery, brzy se vrátil, obě že hodné a též hodně pitomé.

Já lapil rodiče a pustil se do politického vyslýchání, však teď právě nedávno padl Ferdinand Marcos se svou hamižnou Imeldou a v prezidentství se ocitla příjemná brýlatá vdova v domácnosti.

„Kdepak, my se o politiku nezajímáme,“ zalhali dvojhlasně.

„Neříkejte! Vždyť jste v byznysu, musíte platit daně, to je taky politika. To vás doopravdy nezajímá?“

A jak se pak rozpovídali! Mleli až k řece Jang-c’, kdy jsem se jim omluvil odběhem k fotoaparátu.

Tvrdili, že ve volbách všechny strany kupují hlasy a šidí bez rozdílu, to že je národní praxe s dlouhou tradicí. „Ale víte,“ svěřovali se, „my Číňané se o politice moc rádi nebavíme - o jídle, to ano.“

Však vím, vím. To my Češi o politice moc rádi, když se nebojíme, a pak ovšem o ženských, to vždy.

Filipínská paní, žádná ještě stařena, měla na bradě bradavici a z ní jí trčelo šest aspoň deseticentimetrových chlupů, úplných prutů - znamení krásy, tyhle štětiny, co jiného. Prsty mě bolestivě svrběly, zatínat jsem je musel.

Tak tady to je - Jang-c’, po Amazonce a Nilu třetí největší na světě. Připomínám si lháře čínské čedokáře, kteří odmítli prodat jízdenku na loď do Wu-chanu s odůvodněním, že spadl velký kámen a tento veletok zablokoval.

Jang-c’ nečiní tak značné neplechy jako Žlutá řeka, historická matička, nicméně též se snaží. V roce 1931 utopila tři milióny lidí, čili skoro počet všeho obyvatelstva na tehdejším Slovensku.

Na pravém břehu začal před pěti tisíci lety vznikat Nanking/Nan-ťing (doslova „Jižní hlavní město“), největší vnitrozemský přístav, též nejednou hlavní město, dějiště útoků, agresí, přepadů, pádů, masakrů. Devatenácté století, opiová válka, britská flotila osmdesáti lodí se na Jang-c’dostavila s namířenými kanóny a Číňané podepsali tzv. nankingský protokol asi se stejným nadšením jako Čechoslováci později podepsali protokol moskevský. První ona pověstná nerovná smlouva vyžadovala hodně zaplatit vetřelcům a též jim darovat Hongkong.

Nanking se stal hlavním městem „Nebeského království“ za tchaj-pchingské rebelie, bizarního hnutí nikoli jepičího trvání - vydrželo víc než tucet let (1851 - 1864) a vyžádalo si hory obětí. Jeho strůjce, vůdce Chung Siou-čchüan, poté, co propadl u zkoušek pro přijetí do státní služby, dal se na křesťanskou víru, a s velkou důkladností. To je on, co si vsugeroval, aspoň to tvrdil, že je mladším (značně tedy mladším) bratrem Ježíše Krista. Podařilo se mu zorganizovat velikou armádu - šest set tisíc mužů a pět set tisíc žen - se spartánským způsobem života: opium, tabák, alkohol, cizoložství, dokonce i karban, hazardní hry, to vše zakázáno, takhle radikálně proti čínským tradicím! Jménem jednoho jediného křesťanského Boha došlo k ničení, likvidaci svatostánků všech ostatních vyznání. Zemědělská reforma, poctivější daňový systém, víc důrazu na veřejné blaho než na soukromý majetek. K tradici takového programu se pak mohli hlásit jak komunisté, tak jejich odpůrci.

Armáda tchaj-pchingských povstalců postupovala podél řeky Jang-c’, dobývala město za městem a zmocnila se i Nankingu. Při té příležitosti vybila obyvatelstvo původu Mandžu.

Proč se jim nepodařilo zmocnit celé Číny a zničit cizáckou mandžuskou dynastii Čching?

Důvodů několik: sváry ve vlastních řadách, ony pruty Svatoplukovy, a v neposlední řadě počínání bělochů, neochotných vypomoci těmto svým křesťanským bratřím. Naopak, pomoc poskytli druhé straně, reakční monarchii. Britská armáda se angažovala, též sám generál Charles Gordon chartúmské slávy.

Nanking pokračoval v roli dějiště jatečních obřadů. V roce 1927 Čankajšek zorganizoval střílení komunistů. V roce 1937 Japonci uspořádali zabíjení kohokoli, řezničinu střelbou, stínáním, pohřbíváním zaživa ve společných hrobech - asi tři sta tisíc obětí, činnost filmována, dokumentární záznamy zachovány. (Dnešnímu Japonsku historická paměť už natolik vhodně zvetšela, že ve školních učebnicích k nankingskému masakru vlastně nedošlo.)

Sem se po válce Čankajšek stáhl k poslednímu svému vládnutí.

S kamerou čekám na řeku a onen most, jehož výstavbu zahraniční experti odmítli jako totální nemožnost. A teď tady je - dvouposchoďový a sedm kilometrů dlouhý.

V těchto místech Jang-c’ není příliš obrovitá, takový trošku rozšířenější, špinavější Rýn, taktéž s pilným provozem.

Hned za Nankinem míjíme hodně bambusových hájů. Bambus si zaslouží, abychom mu složili poklonu a ocenili jeho multifunkčnost, mnohoužitečnost, slouží téměř tak všestranně jako kokosová palma v Pacifiku, také místy v Asii a Africe. Bambusy útlé i robustní, mrňavoučké i čtyřicet metrů vysoké, perfektní materiál ve stavebnictví; lešení, střechy, též mosty. Bambus je vděčnou inspirací čínských malířů, rovněž si z něj lze uvařit zdravotní čaj.

Na rozdíl od Afriky, kde práci oddřou ženy, na čínských polích v hospodářsky užitečných rolích se rovnoprávně podílejí obě pohlaví. Co tu ale stále nevidíme, jsou děti: nejsou vidět, tak jak tomu bývá v naší rodné střední Evropě. I když capartů předškolního věku se smí urodit daleko méně než v minulosti, přece je jich stále pořádná kupa, tak kde jsou?

Částečně Benátky, částečně Holandsko. Rovné, zelené, s hrbatými můstky pro proplouvající loďky různých velikostí. S přibývajícím procesím bárek a též hustším osídlením podél břehů kanály stále důkladněji vyjadřují pejorativnější smysl tohoto českého slova. Mastné olejové fleky na nevábných vodách, kolébající se odpadky, to pak v porovnání s tím je Dunaj vlastně azurově modrý, blankytný.

Víc než všechny odpadky a zasvinění dopravní síti ublížili chytráci vědečtí socialisté. Pod prapory boje za více silnic a železnic se totiž koncem padesátých let ke kanálům otočili zády, zadnicí. Zrušili Úřad vnitrozemské vodní dopravy, povolili výstavbu nízkých mostů (znemožňujících pohyb větších plavidel) a výstavbu přehrad bez zdymadel (znemožňujících pohyb jakýchkoli lodí). Těchto novot postavili třináct set, a tím z více než jedné třetiny zničili říční síť (ze sto sedmdesáti tisíc na sto devět tisíc kilometrů). Cifru mám nikoli z lidu a socialismu nepřátelského zdroje, nýbrž ze stranického tisku.

Dost tedy ublíženo dílu, na němž se podílely generace po dvě tisíciletí a čtyři století. Nejmohutnějším z těchto projektů byl a dosud zůstává Grand Canal, Velký kanál, tisíc osm set kilometrů dlouhý - tedy vzdálenost z Aše na Slovensko do Čopu a zpátky a ještě kus opačným původním směrem. Je to nejdelší lidskou pílí (pěti miliónů pracovníků) stvořený tok na světě, též třetí nejdelší v Číně vůbec - po Jang-c’ a Chuang-che.

Proč ke stavbě vůbec došlo: ekonomická a strategická potřeba dostat zrní z žírného jihu na sever do žaludku hladové armády, udržující císařství při životě. Návštěvník Marco Polo psal (roku 1276, u nás slavná doba Přemysla Otakara II., my, tehdy česká velmoc od Baltu po Jadran), že lodě táhly podél břehů koňské povozy, ŕ la mužici, ej uchněm. (Porovnejme s podobným problémem císaře Stalina: poddaní žijí v západní části říše, zatímco zdroje jsou ve východní části. Velmi by se tedy vyplatilo mít řeku v tomto užitečném směru, jenže řeky vesměs směřují z jihu na sever k zmrzlým arktickým pustinám - Ob, Jenisej, Irtyš, Lena, tyhlety toky. Vladimír Iljič si tehdy mohl vybrat jinak, a historie by si ho dnes pamatovala jako V. I. Jeniseje-Oba či Obina. Tedy Leninův-Obinův následník Josif Vissarionovič poručil nahnat bezprizorné k budování kanálů v hospodářsky potřebném směru: tedy vznikl kanál Volga-Don.)

Vjíždíme do Su-čou, významné stanice na grandiózním kanálu. Zmíněný Benátčan básnil o městě s šesti tisíci mosty (přehnal téměř dvacetkrát), tam že směřovali zájemci o slasti těla a ducha, mezi aristokraty, bonvivány, playboye, vědce, herce, malíře i jiné kumštýře a nejkrásnější ženy v zemi. Valy a hradby zmizely, kanály přetrvaly, pořádně zaneřáděné však, a zázrak nad zázraky - Su-čou uniklo barbarské spoušti kulturní revoluce, tady se téměř vůbec neničilo! Též ženy si tu zachovaly pověst těch nejkrásnějších stvoření, jako v předchozích dynastiích.

Zde jsme tedy původně plánovali přerušit jízdu, prolézt některé ze sta deseti zahrad, potěšit se v proslulé Zahradě skromného, pokorného funkcionáře, nakouknout do obchůdků s uměním a hedvábím, do nudloven s jemně, dlouze nakrájenými těstovinami.

Jenže sebevětší krása nás nedostane z naší chladné nory, z klimatizovaného kutlochu na kolečkách, ven do satanského žáru potýkat se s neméně satanskými byrokratickými potížemi, omezujícími pobyt a pohyb. Existují například vyhlídkové zájezdy po Velkém kanálu na trase Čchang-čou - Su-čou, ale jede se jen v noci, s ohledem na lepší viditelnost patrně. Jezdí se rovněž jen jedním směrem. Nevím, proč tomu tak, stejně jako jsem se niky nedověděl, proč v raných letech československého budování socialismu se směly výtahy používat pouze při pohybu nahoru, a nikoli dolů.

Tak tedy dál vlakem se pohybujeme, příští zastávkou bude Šanghaj, metropole s mnohými „nej“: největší v Číně (přes dvanáct miliónů obyvatel; nezáviděníhodný primát největšího města na světě drží Mexico City s dvaceti milióny), nejlidnatější (v centru sto tisíc obyvatel na jednu čtvereční míli), nejprůmyslovější, nejproduktivnější (zde se vyrobí téměř polovina všeho spotřebního zboží v zemi), nejsvětovější (móda se určuje zde) a též s politicky nejradikálnější, nejbláznivější minulostí.

Je to přístav s dveřmi do světa a ze světa, jimi vcházejí noví lidé s novými nápady. Proto se politicky - a nejen politicky - víc experimentovalo v New Yorku a San Francisku než třeba v prérijním Kansasu uprostřed země. Bolševická revoluce se uskutečnila v přístavním Petrohradě, a nikoli v Semipalatinsku.

V Šanghaji ve francouzské enklávě založili v roce 1921 Komunistickou stranu Číny (tedy jejich KSČ vznikla ve stejnou dobu jako ta naše KSČ), Šanghaj byla i kolébkou kulturní revoluce, odtud se barbarské třeštění rozšířilo po celé zemi (ač tedy téměř pominuto v námi právě pominuté Su-čou).

Též třeštění značně bizarní. Například radikálové jednu z hlavních ulic (Huai Hai-Lu) celou celičkou natřeli na rudo, k poctě předsedy Maa. Odznáčky s jeho portrétem si připichovali ne na sako, ale na kůži, tak prokazujíce, že to nebolí, že láska a oddanost překonají vše. Šílenosti nepořádali jen rudí gardisté, ale i obyčejní občané včetně pokojných penzistů.

Šanghajští jsou značně zastoupeni v Gangu čtyř, mezi ultraradikály, bažícími po návratu starých hrozných dní. Tedy kolébka revolučních idejí, první pokud možno ve všem, a k tomu teď nostalgické bažení stárnoucích jodasovců v jejich hledání ztraceného času.

Britové se sem vtěsnali se svou flotilou zásluhou opiové války a ovládli ekonomiku města: jeho banky, obchodní domy, průmysl, lodní dopravu i celní službu. Stavěli si noblesní vily a úřední budovy po evropsku, mnohé by se dodnes víc hodily třeba do Prahy než sem.

Ze zbylých koloniálních stop nejznámější je tzv. Bund, nábřežní promenádní třída s proslulým hotelem Cathay (od roku 1949 Peace). Marně jsem se snažil zjistit, zda veliké hodiny na celní budově stále ještě každou čtvrthodinku vyzvánějí Mao Ce-tungův oblíbený refrén, že Východ je rudý.

Cizí ďábly se tedy podařilo vystrnadit až za sto let. Šanghaj získala zaslouženou reputaci značně neřestného brlohu. S tím se soudruzi vypořádali s bolševickou řízností. Jednou po soumraku se do města sjely vojenské vozy s posádkami, každá se specifickým úkolem. Přepadly všechny nevěstince, herny a opiová doupata, v akci se nediskriminovalo, služebný personál i zákazníky odtransportovali k dlouhodobé převýchově na dálný venkov.

Uplatňování vědeckého socialismu se ale v Šanghaji příliš nepovedlo. Těžký průmysl se tu prosazoval všude, kde se dalo i nedalo. Čím víc komínů a kouře, tím dokonalejší dojem o správné cestě vpřed, i když se týž kouř mocně valí do oken škol a nemocnic. V porovnání s tím, co se tady dýchá, musí dýchat, jsou severní Čechy lahodnou rekreační oblastí. Nepřekvapuje zjištění, že Šanghaj též drží rekord ve výskytu rakoviny plic.

Tyto skutečnosti, jakož i reputace ultraradikalismu plus tvrdohlavosti byrokratů, přispěly ke skutečnosti, že zahraniční investoři se tímto směrem prozatím příliš nerozhlíželi. Stravitelnější je jim Kanton a i náš přístav Sia-men. Nicméně vzdor této image of a difficult city firmy Volkswagen a McDonnell Douglas, auta a letadla, plánují tu započít.

Kulturní revolucionáři z Šanghaje k převýchově odexpedovali víc než milión mládeže. Ta se teď po letech, méně již mladá, vrací - vesměs ilegálně, bez papírů, práva na byt, práci a potravinové lístky. Problémů včetně kriminality pak přibývá.

Nejsou fondy k řešení bolehlavů. Z nedostatku jiných alternativ nutno se rozhlédnout za hranice, i k tradičním nepřátelům. Investice se začínají obstarávat dlužními úpisy (bonds), jsou na prodej v Tokiu, tedy tam, odkud v třicátých letech přišlo neštěstí, zkáza, bombardování ve velkém, v době, kdy Evropa byla ještě mírová a Varšava nepošramocená. Teď se tu dala do provozu i burza, nákup a prodej akcií, podílů na socialistickém majetku a zisku.

Vlak zpomaluje, vjíždíme na předměstí, průmyslově nevábné, ale pak i s řadou docela pěkně vypadajících paneláků. Čile se tu buduje - v tomhle horku.

Urputný žár stále ještě v pozdním odpoledni, teď navíc s hutným siřičitým šanghajským vzduchem. Koukám do oken ostatních, těch neluxusních vagónů na napěchované chudáky, krabice živých, docela živě vypadajících, za nákupem jednotné modré krabičky se žlutou zmrzlinou vybíhajících.

Albert Einstein, náš umělec, chtěl ale vyběhnout z nádraží - bažil zatelefonovat příbuzným.

Kvůli tomu přece proč se příliš vzdalovat, vždyť ať zavolá odtud.

Prý odtud zavolat nemůže, poněvadž oni nemají telefon.

Jestliže nemají telefon, tak jak by mohl…

Pokus o pedagogické vysvětlení se kupodivu zdařil. Že tedy v tom případě telefonovat nebude. Tudíž aby k nim raději osobně zaběhl, jenže zdalipak to stihne, když vlak tu zastavil jen na dvacet minut a ani o vteřinu déle, lámal si hlavu náš génius. Nejen to: on totiž neznal adresu svých příbuzných a ve dvanáctimiliónové Šanghaji se ovšem nevyznal, neboť kromě svého rodného plácku se nevyznal vůbec nikde.

A máš s tím ještě jeden extra problém, dodal jsem k jeho starostem jemu známou informaci, že tito příbuzní k nim před dvěma týdnu přijeli, aby se letně zotavili u moře, a momentálně je má tedy doma pod střechou.

Několikrát potřásl hlavou pod návalem negativních zvěstí a šel se postavit do fronty na zmrzlinu v modrém balení.

Vrátil se s dvěma krabicemi pečiva. Celou cestu již bažil po pokroutkách, a protože se na všechno ptá, ihned s dotazem přepadl konduktérku. Poradila, aby s nákupem posečkal do Šanghaje, tam že je k mání nejkvalitnější zboží vůbec. Teď tedy nabyl skvostů. Na krabicích zobrazeno krásné zboží - Paris, Wien, Maxim, Sacher, nádhera. Chtivé prsty rozbalily a nalezly tu správnou socialistickou realitu: lajdácky nalámané kusy těsta, chuť hrozná. To i protektorátní pečivárny v dubnu 1945 vyráběly lepší tovar. Čínský národní podnik Potěmkin. Ne, v Šanghaji nebudu investovat, tak jako jsem tu nemínil vystupovat.

Venkov s pěkně čínsky pokroucenými střechami, provincie Če-ťiang, jedna z nejmenších, nejúrodnějších a nejobydlenějších.

Náš kluk začal hvízdat Vivaldiho, že ať se pořádně podívám z okna. Ano, vskutku, čtyři roční období: lid rýži sázel i plel, ošetřoval i sklízel, všechny sezóny najednou. Na bobku s velkým slamákem na hlavě se mohli ve vyrostlé úrodě téměř schovat.

Nejen městské slečinky, ale i vesničané se chrání před sluncem. Osm Číňanů vedle sebe jsem napočítal a každý držel deštník jiné barvy - vítaný detotalizační pokrok, ne vše zamrzlo ve stavu oné jednotné zmrzliny.

Plno traktorů na silnicích, ale ne na polích. Rovněž na nich nevidíme zemědělské stroje secí, žací, jakékoli. V předklonu a podřepu se starodávným srpem tu nutno. Nadále chybí dobytčí potah, jen sem tam vodní buvol se ležérně pohybuje pod komandem bosého pána, oba zabořeni ve velmi měkké orbě. A žádné, stále žádné děti kolem.

Při projíždění pěknou vískou někdo šlápl na brzdy, povoz zaskřípěl a pasažéři se zastavili hlavou o zeď ve směru jízdy.

Mina v cestě? Nesmysl, kolem je v míru si hovící, porevoluční země. A nejsme v Indii, abychom brzdili před svatými krávami.

Vrazili jsme do vesničana - či spíš on vrazil do nás. Měl štěstí, vyvázl s jednou zlomeninou. Vezeme ho s sebou, odevzdáme ho v nemocnici na příští zastávce. A patnáctiminutové zpoždění. V zemi s miliardou lidí a antisamaritánskou tradicí rychlík se obtěžuje zastavit. Tak jak to vlastně je?

Odpověď si nalistujme v lexikonu čínské teorie a praxe pod písmenem „F“ - funkčnost, užitečnost. Velký kormidelník vyzýval, velmi povzbuzoval masy k vzájemné výpomoci, ba i k sebeobětování, ne proto, že by tyto vlastnosti pokládal za nějaké absolutní dobro samo o sobě, ale za účelné, společnosti a státu prospěšné počínání.

Z tohoto pojetí humanismu je mi jaksi úzko. V New Yorku při občasných záskocích do redakce Svobodné Evropy jsem jednou koukal přes rameno Egonu Hostovskému, zrovna když doklepával úvahu právě na toto téma studené nelidskosti v mezilidských vztazích, tak jak je předepsala a na jejich správné uplatňování dohlížela strana a vláda: utopí se dítě a noviny politují, jaká to škoda, že mladý život ztracen, ztráta pro stát, který se tolik stará, tolik do dítěte už investoval, kolik dotyčný obdařený mohl a věru měl pak v životě vyrobit, státu splatit. Avšak ani náznak obyčejné, nefunkční, nepragmatické soustrasti. Normální lidský žal jako by byl něco nemístného, již zcela abnormálního.

Ještě dvě tematické miniatury z prostředí čínských železnic: Vyprávěl nám strýc profesor, nevlastní otec Alberta Einsteina, jak že v Amoyi mínil nastupovat do vlaku, když v čekající rotě vojáků jeden z nich omdlel. Strýc měl v kapse flaštičku s účinným elixírem, dotyčného oživil a odjel, aniž se byl komu představil. Za týden po návratu domů se dověděl, že sám generál chodil po městě a hledal dobrodince, aby osobně poděkoval. Mravoučná událost se dostala i do novin.

Druhá zkazka se dostala jen do zahraničního tisku. Přijela skupina západních turistů do zapadlejší části země a při vystupování málem šlápla na tucet čerstvých mrtvol: zločinci právě obdrževší kuli do temene, poprava s výchovným účinkem na veřejnost.

Organizační disonance, to se nemělo stát. Pořadatelé se červenali, že prý to nic, toho si nevšímejte, račte tímto směrem, tudy prosím - kvapně od nebožtíků k recepci na přivítanou.

Nemyslím, že se tyto dvě epizody vzájemně vylučují. Obě potvrzují princip pragmatické funkčnosti: zasloužená léčba a neméně zasloužené odstřelení.

Po rozjezdu, už s nakřáplým vesničanem, vjíždíme do kraje dokonce ještě žírnějšího a barevnějšího - na polích fazole nebo chmel, dokonce vinná réva, plno rajských jablíček, lány, celá pole růží s horami v pozadí. Rovněž pole a na nich stovky květináčů.Ty tu rozhodně nevyrostly. Co tedy vyrůstá v nich, proč se s nimi na pole vůbec vláčet?

Chang-čou, onen jižní konec kanálu grandu, odkud na sever turisté na lodičkách smějí. Nejen Marco Polo popsal Chang-čou jako jedno z rovněž nejznamenitějších měst světa: ve 14. století františkánský mnich Odorik - syn českého bojovníka z posádky krále Otakara v severní Itálii - básnil o dvanáctiposchoďových budovách a jedenácti tisících mostů. Mosty, jezera, pagody a zahrady, unikátně čínsky pojmenované - Svatostánek tvůrčího ústraní, například.

V centru města oceňujeme jezírko, v něm plavci, na jednom břehu obdělané pole, na druhém břehu bulváry u jezera - bez garance na právo dalšího železničního pohybu. Nevystupujeme a utěšujeme se vládní statistikou, že se sem každý víkend navalí tři čtvrti miliónu turistů, a dneska je zrovna pátek.

Na žírnosti nadále přibývá, jsme tu již vyloženě tropičtí: cukrová třtina, taro.

Začínáme stoupat. Zaznamenáváme čaj a jehličnaté stromy, štíhlé, pokroucené. Na svazích kanály nutně končí a začínají terasy a na nich políčka. Té mravenčí práce (klišé jsem se chtěl mermomocí vyhnout, ale nepovedlo se mi), lopocení generací! Scénická pacifická pastorální končina. Jak se tady asi rozorávaly meze a zakládaly kolchozy?

Číňané se kolektivizaci příliš zuby nehty nebránili. Tušili, že majetek snadno získaný při pozemkové reformě mnoho blahobytu beztoho nepřinese.

K demontáži socialistických výdobytků došlo spěšně, lid si majetek rozkolektivizoval a prozatím to dotáhl do stavu jakéhosi liberálního feudalismu: feudalismus sice, ale v porovnání s vědeckým socialismem přece jen pokrok. Od státu-pána dostane sedlák půdu k obdělání, za toto právo mu musí platit a splnit plán dodávek, ale se zbytkem úrody si může dělat, co chce, stát se mu do počínání neplete.

V suchém řečišti se suší snopy rýže. Rýže již z klasů vymlácená se suší kdekoli - na schodech, na dvorech, na silnici, a dopravní prostředky se jí pak s obtížemi vyhýbají. Na Tchaj-wanu jsem fotografoval touž fázi zemědělského procesu na mramorovém vchodu do nikoli nejmenší banky.

Priscilla má zítra narozeniny. Nic jí sice nedáme, ale ať si řekne, co by ráda.

Osprchovat by ráda. Rovněž by chtěla gulášovou polévku a český žitný chleba, který si podle českého receptu peče v americkém domově.

Chlapeček prohlašuje, že sice narozeniny nemá, nicméně baží po hamburgeru.

„Porodili jsme perverta!“ česky vykřikuji k pilným polním pracovníkům, do mělké orby a svých starostí zabořeným.

Kde mechanizácija? Strojní traktorové stanice?

Inu, nemají, proč šetřit na pracovních silách, jestliže je jich přebytek? Co s traktory v blátě, na terasách, na příkrých svazích? Tak jako na Tchaj-wanu: zabořily, skutálely, pohřbily by se.

Stále nevidíme tažný dobytek - koně, krávu, vola, mezka, osla. Toliko občasný letargicky se pohybující vodní buvol.

Vesničané nadále přepilně si počínají, ač už je osm večer, velice rudé slunce již zapadlo, rudá záře nad kopci, blíž k nám se po polích valí mlha, zrovna tady mohl Millet malovat onen pobožný pokorný pár se smeknutou čepicí.

Číňané, jak jsme si nejednou bolestivě ověřili, si lety a věky vypěstovali metodu kruhové komunikace - čili že se stále kecá dokola: místo aby se z bodu A došlo k bodu B, zas se k A vracíme, a též se zasichrujeme natolik, že A vůbec nemusí být A, může být B nebo i Z. Takže se snadno přitaká a řekne rezolutní „ano“, když se ještě rezolutněji míní „ne“.

Muzikant Abi se táže, jak by se v Americe uživil.

Ten člověk by byl zlatý důl jako gag writer, například pro Woodyho Allena (jenž kdysi rovněž psával texty pro slavné již komiky). Náš chytrák by si nemusel nic vymýšlet, choval by se zcela přirozeně, tj. částečně surreálně, a to by stačilo.

Veškerou svou mluvu doprovází rukama. Nedovedl by sdělit, že prší, aniž by se progestikuloval k imitaci kapek, proudu a smrště. Jeho zatknout a dát mu ruce za zády do želez, tak by dopadl jako ona blecha, co jí v laboratoři sovětského vědce utrhali něco končetin a ona již neskočila, neboť podle názoru experimentujícího profesora ohluchla a neslyšela povel ke skoku.

Náš kluk navrhoval přivázat Abiho ke sloupu s rukama před nosem a pak ho vyslýchat: on že by svou výpověď ilustroval na pni vertikálními pohyby až dolů do podřepu, a tak by třeba stvořil novátorskou verzi morseovky.

V Pekingu jsem se ptal třiadvacetiletého studenta Š’, zda toto de facto předpuberťáctví již víc než třicetiletého tvora je něco zcela neobvyklého. Prý není - mezi příslušníky kulturní revolucí poničené, nedospělé generace. A těchto zakrnělých jsou mnohé milióny.

Ještě jednou se vracím k zmrzlině, s odkazem na citovaného již autora Butterfielda. Zmiňuje se (na s. 330) o skupině čínských žurnalistů, cestujících po Americe - samozřejmě že kolektivně. Jejich autobus zastavil na dálnici, a zda že by nechtěli zmrzlinu, zeptal se průvodce. Když tedy ano, tak tedy jakou?

Co že tím myslí. Myslel tím praxi podniků Howard and Johnson pod řvavě červenou střechou nabízet osmadvacet či kolik druhů. Ejhle, břemeno rozhodování.

Dilema vyřešili takto: že na druhu nezáleží, ať jim naporcují jakoukoli, ale s podmínkou, že všichni obdrží totéž.

Rozhodují-li vždy za mě jiní, jsem tak obdařen psychologickou jistotou své malé klece, v níž ovšem příliš nevyrostu.

Jakkoli nevyrostlé naše ťululum ale dovedlo zdatně lábrovat. Sousedům z Filipín se chvástal, jak že brilantně pro nás sehnal jízdenky, že bez něj bychom stále trčeli v Pekingu. Ode mne vymámil pár vizitek prominentů, aby se mohl vytahovat v dalším kupé s významnými konexemi.

Šel jsem se protáhnout a projít do uličky, kde Einstein zrovna prokazoval službu americkému imperialismu: svým žvaněním usmrcoval asi tak pětačtyřicetiletého muže, generála v civilu, šéfa všech policajtů v jedné provincii. Albert si pak na krátký okamžik odskočil, aniž postřehl, že mu z ruky vypadla kniha. Důstojník ji zvedl, nahlédl a s odporem odložil.

Učebnice marxismu-leninismu, génius si ji vzal na cestu, týden po návratu bude podstupovat jakousi supermaturitu, už se na ni připravoval celý rok. Životně důležitá zkouška, na ní bude záležet, zda se dočká povýšení, a dokonce i zda někdy bude mít nárok na penzi. Generál si však v ideologicky bohatém zdroji louskat nemínil.

„Hele, ty se s ním domluvíš - přines mu ukázat některé ty naše krámy,“ ponoukl jsem potomka.

Ano, ať se generál pokochá a ideologicky zviklá minimagnetofonem, komplikovanou elektronickou kamerou a hodinkami sice bez vodotrysku, zato s počítačem.

Tak se tedy stalo, generál bedlivě prohlížel, zavolal pobočníka podílet se na zážitku. Oba se kochali a též dopouštěli politicky nezralých, ba přímo podvratných komentářů. Generál utrousil, že v porovnání s touhle minoltou je veškerá jejich daktyloskopická aparatura na velitelství nemožný antikvární klump.

Opouštím ideologicky rozviklaného velitele. Míjíme domky bez oken, bez dveří, chudičké chýše, jaký podstatný rozdíl oproti žírným dolinám rovinám mezi Su-čou a Chang-čou, podél Velkého kanálu, jímž je dovoleno plavit se jen jedním směrem.

Projíždíme provincií jménem Ťiang-si, kdysi jednou z hlavních bází komunistických bojovníků za lepší příští. Civím do půlnoční tmy. V projížděných městech i v tuhle pokročilou hodinu svítí na sloupech lampy ve tvaru tří tulipánů.

Na obzoru najednou dlouhá hradba paneláků, město Kuej-si, též Praha-Jižní Město. Generál a pár pasažérů vystupují, železniční četa nastupuje pulírovat koleje, abychom neuklouzli na banánové slupce a lokomotiva neudělala kotrmelec. Následovalo kartáčování jejího soukolí - věru doslovné hřebelcování železného oře.

Po vedlejší koleji se šinul vagón, stovky metrů se vlastní silou pohyboval stále stejným tempem - divné, podivné. Ač Mao Ce-tung měl pravdu jen ze sedmdesáti procent, tady v oblasti s význačnou revoluční tradicí třeba ještě platí na sto procent jeho úchylkářská doktrína o superioritě lidské vůle nad všemi materiálními základnami. Vagón vůlí poháněný, měl bych vzbudit Einsteina nad hlavou, brzy bude podstupovat existenčně důležitou ideologickou zkoušku.

Plazíme se do kopců mezi hory a pak již do rodné fuťienské provincie dolů, hodně dolů k mořské hladině. Strojvůdce troubí varování, lidé a dobytčata, uhněte, nikde ale venku známka života, ani jedno světélko nebliká.

Natáhl jsem se, pravidelné nárazy, potřas soupravy příjemně masíroval starodávný můj hřbet. Vzdor komplikovanému početí tohle je přece jenom prima neunavující a zejména zájem neotupující způsob přepravy.

Hlučná zásobitelka vroucí vodou na čaj o páté mě dostatečně zburcovala, že jsem se mohl kochat tou nejhezčí končinou, co jsme v Číně vůbec zastihli. Horské vísky na svazích, kolem nich ohrady jako v Maroku, z domků se kouří, někteří sedláčkové už v tuhle hodinu se piplají v terénu, využívajíce každičkého ždibce půdy. Balancují na uzoučkých pěšinkách, a je to onen terén terasovitý, krásně fotogenický. Četná údolí ve tvaru velikánského písmene V, každý schod, schůdek jakoby trošku jinak zelený. Lopotící se generace odnepaměti docilovaly maxima obživy ze strání. V jiných kulturách či pakulturách by setrvával - a také setrvává - jen úhor.

Rozdíl mezi městem a vesnicí: psi. Tady doopravdy ještě přežívají. Postřehli jsme několik pajdajících voříšků, nepronásledovaných a nepozřených.

Další ústupek vládců je k spatření na mnohých svazích - hroby v několikametrovém polokruhu, bílé jakoby mušle, značka firmy Shell.

Takto lze probendit značně půdy k obživě živých. V městech, kde je nedostatek místa k jakýmkoli účelům, se nakládání s tělesnými ostatky zásadně řeší žehem. V Amoyi platí předpis, že do půl dne po úmrtí musí rodina dodat nebožtíka do krematoria. Z ostrova Ku-lang-jü je speciální loďka dopravuje v nájemné rakvi. Pohřební květiny se též jen pronajímají. Za tuto spartánskou službu odvozu těla a zpopelnění si městské úřady účtují dvě stě jüanů, výši dvou měsíčních platů. V jiných zemích bych si za dvouměsíční plat mohl uspořádat pohřeb hodný menšího faraóna. A přitom faraónské obřady, to je tradiční forte Číňanů. Ti mimo dosah komunistického vládnutí pořádají kvílící průvody a trachtace, jež pozůstalým hrozí finančním bankrotem.

Už jsme všichni vzhůru, chrchlání a flusání pasažérů první třídy přehlušuje hádanice ve vzdálenějším kupé. Posíláme synáčka na výzvědy.

Vrátil se s diagnózou krizové, politicky pozoruhodné situace, s výsledkem doufejme že typickým. Právě se tady totiž utkala vláda se stranou, konduktérka s cestujícími pracovníky partajního aparátu.

Železniční regule dovolují pasažérům v nižších kategoriích vstoupit do první třídy a pobýt maximálně jednu hodinu. I stalo se tady, že filutové funkcionáři se vplížili do prázdného kupé a bez příplatku strávili blahou noc.

Tak, a doplatit! Soudruzi že ne, že reprezentují lid.

Jenže chrabrá paní průvodčí se nepotento a hlasem ještě zvýšenějším znovu oznámila, že ona mluví jménem zákona, a ten musí platit pro všechny.

Oni že nepůjdou.

Ona že je dá na příští stanici zatknout.

A výsledek? Soudruzi přece jen schlípli a s láteřením vyklidili pozice.

Netroufl jsem si odvážlivkyni pogratulovat k principiálnímu postoji v období přestavby, toliko jsem se osmělil, že bych si ji rád vyfotografoval.

To též je zákonem zakázáno, odvětila.

Dále do nížin se hrneme, zastávka v městě Nan-pching, poslední větší tečce na mapě před cílem. Na nástupišti promenovali vojáci, sice stále bez viditelných šarží, ale na náramenících se jim blyštil plíšek, emblém služebního zařazení.

Rovnost pohlaví se uplatňuje v nepříjemných, jakkoli obtížných rolích. Tady muži a ženy týmž tempem z vagónů vykládali pytle s cementem. Byla sobota, pracuje se i v neděli.

Teď po pár hodin až do konce budeme putovat údolím podél řeky Min. Hezký čínský Rýn se svahy, na nichž by se docela dobře vyjímal občasný zámek i hrad, a tadyhle Lorelei jako by měla sestřičku.

Plující vory, na nich budky k bydlení. Navigovat tady v mělkých vodách mezi balvany určitě není legrace. Minimajáčky, barevné kolíky, matně si vzpomínám na Rimbaudovu báseň, v tuším že Čapkově překladu, tu nás učili na tehdy solidním ještě gymnáziu - „Když po řekách jsem plul, jež necitně se valí, tu necítil jsem se již dále býti veden válečníky, z nichž rudoši si terčů nadělali, je nahé přibivše na pestré kolíky.“ Rudoši - divoši, tak nějak. A možná, že to vlastně přeložil Vítězslav Nezval.

Buvolové se koupají, lidé pracují, řeka po proudu se viditelně zmenšuje. Že by i příroda přijala pravidla čínské logiky?

Na svazích příliš kamení, kultivace vesměs jen na úpatích. Čaj, pomeranče, banány, taro, tyhlety dary tropů. I tady suší rýži na vozovkách, jezdí přes ni povozy.

Na venkovských barácích visí pásy popsaného papíru.

Přeptávám se.

Ale kdepak hesla o plnění socialistických plánů či ať žije rodná strana kormidelnická: tady se vychloubají vlastními privátními úspěchy, dosaženými zisky, prosperitou!

Kdo může mít potřebu - kdo může mít odvahu - v tomto do včerejška utopicky antiindividualistickém státě se takto inzerovat? To by si v naší znormalizované ČSSR netroufli, pořádně bychom na takové došlápli, bác, bác. Ale copak bych si byl kdy psal na vrata, jak báječně se mi vede? Nejen stát by zasáhl, ale sousedi by mě přece sežrali, hned by udali a učinili vše, aby život řádně ztrpčili. Avšak tady, v Číně, se kus po kousku normalizují zpět k tradicím.

Čajkovského a Radeckého vystřídala stranická hudba - melodie ale k nerozeznání od slaďáckých šansonů, co produkuje ideologicky vzdálený Tchaj-wan.

Přijíždíme na fous: 12:28, čili za čtyřicet tři hodiny a deset minut, poučných a venkoncem příjemných. Konduktérka otevřela tuhé desky se zasedacím pořádkem a vrátila nám jízdenky.

Po hudbě užitečné informace o ubytování ve Fu-čou a jak se dostat kam kterým autobusem. Tedy rozhodně lepší servis než na pekingském mezinárodním letišti. Rozhlas též doporučoval, aby se lidé netlačili, aby si pomáhali a vděční byli, že takhle dobře mohou cestovat. Tak se oznamovalo pasažérům všech jakostních tříd.

(pokračování)

Zpátky